ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.1160.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 1160/2018-29
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 10. 2018 o dovolání obviněného M. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 4 To 136/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 3 T 146/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 3 T 146/2017, byl obviněný M. D. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 6. 1. 2017 v době kolem 18:00 hodin v B., okres T., S. Z. Ch., v bytě 1+1 v 6. patře domu, po předchozí rozepři s poškozeným A. J., poté, kdy poškozený vyšel z obývacího pokoje, v kuchyni poškozeného fyzicky napadl tak, že poškozený spadl na zem, poté ležícího poškozeného napadl přesně nezjištěným způsobem spočívajícím v úderech pěstí, dupání nohou, kopy kolenem či nohou do oblasti hlavy, hrudníku a břicha, čímž poškozenému způsobil zranění – zlomeninu levé očnice, zlomeninu levého jařmového oblouku, posunutou sériovou zlomeninu 3. až 8. žebra vlevo ve středoklíčkové čáře a 5. až 9. žebra vlevo v lopatkové čáře, nevelké krvácení do levé pohrudniční dutiny, pohmoždění a potrhání pravé plíce a nevelké zakrvácení do pravé pohrudniční dutiny, pohmoždění a roztržení okruží i stěny tenkého střeva se zakrvácením do břišní dutiny, s nezbytností bezodkladného operačního zákroku a hospitalizace poškozeného ve zdravotnickém zařízení po dobu jednoho měsíce s omezením v obvyklém způsobu života poškozeného včetně jeho pracovní neschopnosti po dobu nejméně tří měsíců.
Za to by obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců, bank, pojišťoven a stavebnictví, se sídlem Praha 4, Roškotova 1225/1, IČ 471 14 321, částku ve výši 530.706 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený A. J., bytem B., S. U N. n., se zbytkem svého nároku na náhradu škody a nemajetkové újmy v penězích odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 3 T 146/2017, podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině a trestu.
O podaném odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 4 To 136/2018 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu zrušil.
Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. D. při nezměněném výroku o vině zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 5 (pěti) roků, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 4 To 136/2018, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 473-475), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Obviněný ve svém dovolání nejprve zrekapituloval dosavadní průběh řízení a následně vyložil obecná východiska pro uplatnění zvoleného dovolacího důvodu. Obviněný uvedl, že v projednávané kauze existuje extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovým zjištěním, založený na nesprávné realizaci důkazního řízení, když skutek nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces, provedené důkazy při správném procesu hodnocení jednotlivě ani v souhrnu vinu obviněného neprokazují a „odsuzující důkazy“ nebyly získány procesně přípustným způsobem. Konkrétně jsou pak uvedená pochybení naplněna tím, že provedené důkazy nelze vyložit způsobem usvědčujícím obviněného, ale naopak důkazní situace umožňuje celou řadu výkladů, například, že poškozeného zranil svědek V. nebo svědkyně D., poškozený si mohl zranění způsobit i sám. Soudy však zvolily pro obviněného nejnevýhodnější verzi. Paradoxem pak je, že ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, že k napadení došlo přesně nezjištěným způsobem spočívajícím v úderech pěstí, dupání nohou, kopy kolenem. Obviněný v tomto spatřuje zcela zjevnou spekulaci odsuzující jej za celou škálu odlišných možností, přičemž však samy soudy připouští, že způsob napadení nezjistily. Dále namítl pochybení soudů v porušení zásady presumpce neviny, když řízení i hodnocení důkazů bylo od počátku vedeno účelově a tendenčně, zejména pak byly vzaty v potaz toliko fragmenty důkazů sloužící k odsouzení obviněného a naopak důkazy svědčící o opaku soud nedůvodně přehlédl. Toto se týká zejména závěru znalce, který vyloučil, že by se zraněním ruky mohl vést úder a že ke kopnutí došlo na zemi. Totéž se pak týká hodnocení výpovědi svědkyně D., která uvedla, že poškozeného napadla ona, čemuž měly odpovídat modřiny na rukou svědkyně. Současně obviněný upozornil na to, že soudy nevyčerpaly všechny důkazní prostředky, zejména fotodokumentaci místa činu, výslech zasahujících policistů či rekonstrukci na místě činu. Výpověď svědka V. je pak v rozporu s ostatními výpověďmi a je vyvrácena i znalcem. Nadto byla tato výpověď získána procesně nepřípustným způsobem, když svědek chtěl zjevně využít svého práva odepřít výpověď, což mu však nebylo umožněno a svědek byl k výpovědi donucen. Závěrem pak obviněný odkázal na svoji dosavadní obhajobu a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 4 To 136/2018, a rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 3 T 146/2017, a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného M. D. obžaloby zprošťuje.
Opis dovolání byl zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, které však prostřednictvím státního zástupce zde působícího přípisem ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 1 NZO 787/2018, uvedlo, že svého práva vyjádřit se k podanému dovolání nevyužívá a nebude se věcně vyjadřovat.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2018, sp. zn. 4 To 136/2018, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným M. D. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (zejména obecně veškeré nepřímé důkazy, svědecké výpovědi svědkyně D., svědkyně Č. a svědka V., kterou označuje za rozpornou, zejména pak s výpovědí svědkyně H. J., závěry znaleckého posudku, kdy současně napadá i procesní způsobilost výpovědi svědka V.; spadá sem i námitka neprovedení dokazování fotodokumentací místa činu, výslechem zasahujících policistů, prověrkou či rekonstrukcí na místě činu) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran způsobu, jakým ke zraněním došlo, toho, zda byl vůbec schopen s ohledem na vlastní zranění ruky způsobit poškozenému předmětná zranění), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že důkazní situace umožňuje celou řadu výkladů, kdy o skutkové situaci soudem předložené neexistuje žádný přímý a ani nepřímý důkaz) a vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný zpochybňuje skutková zjištění a předkládá několik verzí vlastních, včetně napadení poškozeného svědkem V. či svědkyní D., případně možnost, že si poškozený zranění způsobil sám).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Předmětné námitky proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný M. D. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
S obecnými poznámkami obviněného ve vztahu k možnostem uplatnění dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení lze souhlasit. Avšak následně uvedená konkrétní tvrzení tyto předpoklady nesplňují. Na okraj Nejvyšší soud připomíná nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, který uvádí, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním pojmem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Svými námitkami však obviněný napadá rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně pro porušení práva na spravedlivý proces právě toliko na základě vlastních představ o závěrech, ke kterým by měly dospět, bez ohledu na závěry vyplývající z objektivního procesu dokazování, jak bude uvedeno níže.
Obviněný namítá, že pro skutkové zjištění, ke kterému dospěl soud prvního stupně, nesvědčí ani jeden přímý důkaz a ani nepřímé důkazy, které netvoří ucelený řetěz, jenž by vylučoval jakoukoliv pochybnost o vině obviněného. Důkazní situace nadto umožňuje celou řadu výkladů, včetně způsobení zranění poškozeného jím samým nebo jinou osobou (svědek V., svědkyně D.). K tomuto Nejvyšší soud konstatuje, že s obviněným nelze souhlasit, když z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud hodnotil všechny provedené důkazy podle zásad §2 odst. 5 a 6 tr. ř., když je hodnotil samostatně i ve vzájemné souvislosti. Provedené důkazy nebyly vnitřně rozporné, logicky se doplňovaly a navazovaly na sebe, jak uvádí soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 11–13, kde se i důkladně vypořádává s obhajobou obviněného a jím vznesenými námitkami. Prostřednictvím této námitky se tak obviněný fakticky domáhá toliko přehodnocení provedeného dokazování a skutkových závěrů podle vlastního názoru, zcela účelově toliko ve svůj prospěch. K tomuto lze odkázat na rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/1992, které uvádí : „ Jestliže soud prvního stupně postupoval při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotil podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a učinil logicky odůvodněná úplná skutková zjištění, nemůže odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušit jen proto, že sám na základě svého přesvědčení hodnotí tytéž důkazy s jiným v úvahu přicházejícím výsledkem. V takovém případě totiž nelze napadenému rozsudku vytknout žádnou vadu ve smyslu uvedeného ustanovení “. To stejné pak platí i pro Nejvyšší soud v rámci rozhodování o dovolání. Takto uplatněná námitka tedy vůbec není způsobilá naplnit uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.
Ani obviněným zmiňovaný paradox objevující se ve skutkové větě samotné ve slovním spojení „přesně nezjištěným způsobem spočívajícím v úderech pěstí, dupání nohou, kopy kolenem …“ není námitkou jakkoliv podřaditelnou pod uvedený dovolací důvod, když se jedná toliko o zcela tendenční výklad předmětného slovního spojení vytrženého z kontextu. Ze skutkové věty rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 3 T 146/2017, včetně tohoto slovního obratu zcela evidentně vyplývá, že obviněnému je kladeno za vinu napadení poškozeného údery pěstí, dupáním nohou, kopy kolenem, které však byly použity blíže nezjištěným způsobem a v blíže neurčeném pořadí. Obviněným učiněný závěr o spekulaci na straně soudu je tak zcela účelový, když je zcela zjevné, co je obviněnému kladeno za vinu.
Obviněný dále namítá i porušení zásady presumpce neviny spočívající v účelově a tendenčně vedeném řízení a hodnocení důkazů. Nejvyšší soud nemůže přisvědčit ani této námitce, když jejím prostřednictvím je opětovně vyjádřena toliko nespokojenost obviněného se závěry provedeného dokazování a obviněný se snaží tyto zpochybnit pouze na základě vlastního výkladu některých důkazů (znalecký posudek, respektive jeho dílčí části, výpovědi svědkyň D. a Č.). Nejvyšší soud opětovně připomíná, že neshledal ve způsobu provedení a hodnocení důkazů soudem prvního stupně žádná pochybení, když tento provedl všechny důkazy řádně, zcela v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 6 tř. ř. tyto vyhodnotil, uvedl, které svědky považoval za věrohodné a které nikoliv, a na základě jakých myšlenkových procesů a postupů dospěl ke skutkovým závěrům. Námitka obviněného je tak uplatněna právně nerelevantním způsobem.
Co se týče námitky obviněného, že soud neprovedl veškeré dostupné důkazy, pak Nejvyšší soud připomíná, jak je již uvedeno shora, že není stanovena míra důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti. Současně je třeba připomenout, že obviněný provedení nyní v dovolání uvedených důkazů nikdy nenavrhoval, tudíž soudy se těmito důkazy ani nezabývaly, když dospěly k závěru o prokázání skutku a viny obviněného nade vši pochybnost.
Obviněným namítaná vada řízení spočívající v rozporu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi Nejvyšší soud opětovně odkazuje na rozhodnutí soudu prvního stupně, konkrétně rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 3 T 146/2017, str. 11–13, kde se soud prvního stupně s veškerými námitkami obhajoby vypořádává. Nadto je nutné upozornit, že obviněný ani neuvádí, v čem konkrétně namítané rozpory spatřuje.
Poslední námitka obviněného týkající se nepřípustnosti důkazu výslechem svědka V., který byl k výpovědi donucen, je zjevně zcela irelevantní. Obviněný nikterak neuvádí, z čeho by skutečnost, že svědek V. chtěl odepřít výpověď, měla vyplývat. Takovýto závěr není možno ani jinak učinit. Námitka obviněného je tak zcela lichá.
Odkaz obviněného na svoji obhajobu před soudem prvního a druhého stupně je pak zcela nepřípadný, když Nejvyšší soud není třetí instancí trestního řízení a není tak oprávněn k revizi skutkových zjištění soudů prvního stupně, jak se však všemi svými námitkami domáhá obviněný, neboť těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně, jak je uvedeno i shora. Nadto podle §265f tr. ř. je jednou z esenciálních náležitostí obsahu dovolání uvedení z jakých konkrétních důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu napadáno. Nejvyšší soud není ani oprávněn si argumentaci obviněného domýšlet (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 435/2013, usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 893/2013).
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho námitky výše uvedeným požadavkům na hmotněprávní povahu námitek v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají a nejsou tak způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
Nejvyšší soud nerozhodoval o žádosti obviněného o odklad výkonu trestu, neboť neshledal důvody podle §265o odst. 1 tr. ř. pro odklad výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 10. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu