ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.310.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 310/2018-137
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o dovolání podaném J. K., nar. XY, bytem XY, XY, t. č. výkon trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 77 T 11/2012, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 77 T 11/2012, byl J. K. (dále jen obviněný, případně dovolatel) uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že:
v postavení personálního ředitele a osoby pověřené řešením personálních záležitostí obchodních společností skupiny U., jmenovitě U., IČ: XY, U. S., IČ: XY, U. S., IČ: XY, P. U., IČ: XY, všechny se sídlem v XY, okr. Olomouc, a M. ž., IČ: XY, se sídlem Olomouc, XY,
se záměrem minimalizovat mzdové náklady ve prospěch firem skupiny U. na úkor státního sociálního systému České republiky na úseku podpor v nezaměstnanosti, zneužil na počátku roku 2009 situaci na trhu práce ovlivněnou celosvětovou hospodářskou krizí a s odvoláním na propad výrobních zakázek v obchodních společnostech skupiny U. jako důsledek této krize vytvořil a zavedl v obchodních společnostech skupiny U. systém zaměstnávání nazvaný „projekt flexibility“, podle kterého postupně
v období od ledna 2009 do června 2009 v U.-B., č. XY, a v Olomouci, XY, sám nebo prostřednictvím svých podřízených personalistů předložil tisíci třem stům čtyřiceti šesti zaměstnancům obchodních společností skupiny U. k podpisu dohody o skončení jejich dosavadních pracovních poměrů na dobu neurčitou z organizačních důvodů, ačkoliv věděl, že takto propuštění zaměstnanci budou i nadále pracovat na stejných pracovištích, že budou vykonávat stejný druh práce v podobném rozsahu, jako před tímto ukončením pracovního poměru, s tím, že jim vznikne nárok na odstupné ve výši tří měsíčních mezd, které jim bude deponováno u příslušného zaměstnavatele, zároveň tyto zaměstnance přiměl, aby se zaregistrovali na příslušných úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s nárokem na pobírání podpory v nezaměstnanosti a současně jim předložil či svými podřízenými nechal předložit k podpisu nové pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou, za stejných podmínek jako u předchozích pracovních poměrů, bez zkušební doby a s nástupem práce po uplynutí maximální možné doby, po kterou mohli pobírat podpory v nezaměstnanosti a na období této podpůrčí doby, jejíž délka byla vždy individuálně závislá na věku těchto zaměstnanců, s nimi v tzv. prvním kole uzavřel za jiného zaměstnavatele ze skupiny obchodních společností U. dohody o pracovní činnosti na pomocné práce v rozsahu nepřekračujícím polovinu stanovené týdenní pracovní doby za hrubou měsíční odměnu 4.000 Kč, což představuje maximální možnou výši přivýdělku, při kterém ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, umožňuje vyplácení podpory v nezaměstnanosti souběžně s vykonáváním tzv. nekolidujícího zaměstnání; přistoupením na podmínky „projektu flexibility“ tak byl osloveným pracovníkům garantován průměrný čistý příjem na úrovni předchozího roku sestávající se ze základní hrubé odměny 4.000 Kč, podpory v nezaměstnanosti a odpovídající výše doplatku, na který bylo použito deponované odstupné z předchozích pracovních poměrů, obviněný J. K. však požadoval, aby tito zaměstnanci v rámci posledně zmíněných dohod o pracovní činnosti i nadále docházeli na stejné pracoviště a v původním rozsahu vykonávali stejnou odbornou práci jako předtím; tím dosáhl obviněný J. K. situace, kdy část mezd zaměstnanců byla nezákonně hrazena ze státního rozpočtu v podobě neoprávněně vyplácených podpor v nezaměstnanosti;
následně v období od července 2009 do listopadu 2009 obviněný J. K. opětovně sám nebo prostřednictvím svých podřízených personalistů těm zaměstnancům obchodních společností skupiny U., kterým uplynula podpůrčí doba, během níž pobírali podporu v nezaměstnanosti, a kterým vešly v účinnost pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou, po několikadenním trvání těchto pracovních poměrů předložil k podpisu dohody o jejich rozvázání z organizačních důvodů, ačkoliv věděl, že takto propuštění zaměstnanci budou i nadále pracovat na stejných pracovištích, že budou vykonávat stejný druh práce v podobném rozsahu, jako před tímto ukončením pracovního poměru, s tím, že jim opětovně vznikne nárok na odstupné ve výši tří měsíčních mezd, které bude znovu deponováno a u příslušného zaměstnavatele přičteno ke zbytku předchozího odstupného, a tyto zaměstnance znovu přiměl, aby se registrovali na příslušných úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s novým nárokem na pobírání podpory v nezaměstnanosti, přičemž jim předložil či svými podřízenými nechal předložit k podpisu nové pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou, za stejných podmínek jako u předchozích pracovních poměrů uzavřených na dobu neurčitou, bez zkušební doby s odloženým nástupem práce, na dobu do nástupu práce podle této smlouvy s nimi uzavřel za jiného zaměstnavatele ze skupiny U. pracovní smlouvy na dobu určitou na pomocné práce na kratší pracovní úvazek v rozsahu pravidelné 15-ti hodinové týdenní pracovní doby za hrubou měsíční mzdu 4.000 Kč, což představuje maximální možnou výši přivýdělku, při kterém ustanovení §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti umožňuje vyplácení podpory v nezaměstnanosti souběžně s vykonáváním tzv. nekolidujícího zaměstnání a opětovným přistoupením na podmínky „projektu flexibility“ tak byl osloveným pracovníkům garantován průměrný čistý příjem na úrovni předchozího roku sestávající se ze základní hrubé mzdy 4.000 Kč, podpory v nezaměstnanosti a odpovídající výše doplatku, na který bylo použito deponované odstupné z předchozích pracovních poměrů, obviněný J. K. přitom opětovně požadoval, aby tito zaměstnanci na základě posledně zmíněných pracovních smluv na dobu určitou i nadále docházeli na stejné pracoviště a v původním rozsahu vykonávali stejnou odbornou práci jako předtím; tím dosáhl obviněný J. K. situace, kdy část mezd zaměstnanců byla hrazena ze státního rozpočtu v podobě neoprávněně vyplácených podpor v nezaměstnanosti;
zaměstnanci, kteří byli dotčeni tímto „projektem flexibility“, byli na jeho podmínky nuceni přistoupit v důsledku své výlučné závislosti na příjmu od některé z obchodních společností skupiny U., neboť na trhu práce v olomouckém regionu neexistoval v dané době žádný subjekt, který by byl byť i výhledově schopen absorbovat takové množství zaměstnanců kvalifikovaných pro práci ve strojírenství; po celé rozhodné období proto podle obdržených instrukcí předkládali na příslušných úřadech práce potvrzení a dokumenty vytvořené a zkoncipované k tomuto účelu obviněným J. K., tj. zejména potvrzení o zaměstnání, dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o pracovní činnosti, respektive pracovní smlouvy na kratší úvazek a taktéž potvrzení souběhu pracovněprávního vztahu a evidence na úřadu práce, přestože vykonávali i nadále odbornou práci na původním místě a v rozsahu podle pokynů a potřeb svého zaměstnavatele za sjednanou hrubou odměnu ve výši 4.000 Kč, aniž by od zaměstnavatele očekávali za tuto skutečně odvedenou práci jakýkoliv jiný další příjem,
přičemž shora popsaným jednáním obviněný J. K. uvedl v omyl příslušné úřady práce nejméně:
a) stran pracovní náplně zaměstnanců zařazených do tzv. projektu flexibility, neboť v dohodách o pracovní činnosti i ve smlouvách na dobu určitou uvedl, že zaměstnanci zařazení do projektu flexibility budou vykonávat práce „administrativní pracovník“ či „pomocný dělník“, tedy práce zařazené podle přílohy nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, do 1. skupiny prací pro účely stanovení nejnižší úrovně zaručené mzdy, a to proto, že podle §3 nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, u prací zařazených do 1. skupiny dosahovala minimální mzda při týdenní pracovní době 40 hodin výše 8.000 Kč, přestože věděl, že zaměstnanci zařazení do projektu flexibility budou vykonávat své původní odborné profese, tj. práce zařazené ve vyšších skupinách, u kterých vzniká podle nařízení vlády č. 567/2006 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nárok na minimální mzdu vyšší než je 8.000 Kč, a
b) stran délky pracovní doby, neboť přípravou a uzavřením dohod o pracovní činnosti s jednotlivými zaměstnanci předstíral, že tito zaměstnanci nebudou podle §76 odst. 2 zákoníku práce vykonávat práce v rozsahu překračujícím v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby, tedy v rozsahu překračujícím ve smyslu §79 odst. 1 zákoníku práce rozsah 20 hodin týdně a přípravou a uzavřením pracovních smluv na dobu určitou předstíral, že zaměstnanci budou pracovat v částečných pracovních úvazcích v rozsahu pravidelné 15-ti hodinové týdenní pracovní doby, ačkoliv věděl, že zaměstnanci budou pracovat ve stejném či obdobném rozsahu jako před zavedením projektu flexibility, přičemž tito zaměstnanci skutečně po dobu, co pobírali podporu v nezaměstnanosti, pracovali nad rámec smluvně zakotvených pracovních úvazků,
a za období od února 2009 včetně do února 2010 včetně tak došlo k vylákání podpor v nezaměstnanosti v níže uvedených případech:
- od Úřadu práce v Olomouci v celkové výši 89.725.927 Kč u osob (následuje seznam 1232 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Šumperku v celkové výši 7.120.132 Kč u osob (následuje seznam 88 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Prostějově v celkové výši 555.504 Kč u osob (následuje seznam 8 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Bruntále v celkové výši 526.746 Kč u osob (následuje seznam 8 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Kroměříži v celkové výši 333.775 Kč u osob (následuje seznam 4 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Přerově v celkové výši 295.027 Kč u osob (následuje seznam 3 osob s uvedením jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Opavě v celkové výši 121.260 Kč u jedné osoby (následuje uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Ostravě v celkové výši 65.179 Kč u jedné osoby (následuje uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Hodoníně v celkové výši 39.194 Kč u jedné osoby (následuje uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
- od Úřadu práce v Novém Jičíně v celkové výši 14.208 Kč u jedné osoby (následuje uvedení jména, bydliště a výší vyplacené podpory),
celkem tak obviněný J. K. shora popsaným jednáním způsobil České republice, zastoupené zmíněnými úřady práce, celkovou škodu ve výši 98.796.952 Kč.
Za to byl obviněnému podle §209 odst. 5 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 7 let a 9 měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán povinností zaplatit na náhradě škody poškozeným: České republice – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ: 72496991, Krajská pobočka v Olomouci, Vejdovského 988/4, Olomouc, částku ve výši 97.696.590 Kč, a České republice – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ: 72496991, Krajská pobočka ve Zlíně, Čiperova 5182, Zlín 1, kontaktní pracoviště Kroměříž, Erbenovo nábřeží 4251/2c, Kroměříž, částku ve výši 333.775 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla dále Česká republika – Úřad práce České republiky, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ: 72496991, Krajská pobočka v Olomouci, Vejdovského 988/4, Olomouc, odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněného rozhodl Vrchní soud v Olomouci dne 12. 10. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, tak, že jej podle §256 tr. ř. zamítl, když současně podle §259 odst. 2 tr. ř. k odvolání poškozeného České republiky – Úřadu práce ČR, se sídlem Dobrovského 1278/25, Praha 7, IČ 724 96 991, Krajská pobočka v Ostravě, v napadeném rozsudku doplnil výrok o náhradě škody tak, že obviněnému uložil povinnost nahradit majetkovou škodu ve výši 727.393 Kč.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, sp. zn. 1 To 5/2017, podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a současně nesprávném zamítnutí odvolání.
Celé řízení je zatíženo od počátku nesprávným hmotněprávním posouzením, neboť žalovaný skutek není trestným činem podvodu ani jiným trestným činem. Měl uvádět jednotlivé úřady práce v omyl tím, co bylo uvedeno v pracovněprávních úkonech jednotlivých uchazečů zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U. (např. dohodách o pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou) stran pracovní náplně a délky pracovní doby. V důsledku takového uvedení v omyl došlo ze strany jednotlivých úřadů práce k vyplacení peněžitých podpor v nezaměstnanosti těmto jednotlivým uchazečům a soudy obou stupňů pak toto hodnotily jako neoprávněně vyplacené podpory, které pak ve svém souhrnu představují celkovou škodu ve výši 98.796.952 Kč. Aby mohly být naplněny znaky zločinu podvodu, pak muselo dojít k nezákonnému vylákání podpory v nezaměstnanosti, tedy tato podpora musela být poskytnuta neoprávněně. Pouze neoprávněně poskytnutá podpora pak totiž může představovat škodu, která měla jednotlivým úřadům práce vzniknout. Nelze považovat za správné, že by jako škoda mohla být uvažována státem oprávněně, a tedy v souladu se zákonem, vyplacená dávka podpory v nezaměstnanosti. Jako nedostatečné hodnotí odůvodnění, proč má být na čerpané podpory v nezaměstnanosti nazíráno jako na nezákonně vyplacené. Odvolací soud tyto stěžejní námitky zcela přešel, ačkoli v rozsudku soudu prvního stupně zcela chybí vysvětlení toho, proč měly být jednotlivé podpory v nezaměstnanosti vyplaceny neoprávněně a absentuje tedy právní zhodnocení těchto nároků vyplácených na podkladě příslušného právního předpisu (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti), a nechápe, jak se mohl odvolací soud ztotožnit s absentujícími závěry.
Rozsudky nižších soudů jsou vadnými rozhodnutími a to pro jejich nejasnost a neúplnost skutkových zjištění, v důsledku čehož vznikly pochybnosti o správnosti skutkových zjištění. Proto je třeba učinit i závěr, že tyto rozsudky nalézacího i odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, když navíc bylo odvolacím soudem rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku proti rozsudku nalézacího soudu, aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí – to ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podrobně citoval ustanovení zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, v rozhodné době, ze kterého podle dovolatele vyplývá to, že splní-li určitá fyzická osoba podmínky pro výplatu podpory v nezaměstnanosti, je nutné tuto podporu na žádost této osoby vyplatit. Je důležitý osobní prvek na straně žadatelů a konečných příjemců podpor v nezaměstnanosti, neboť podle §39 odst. l písm. b) zákona č. 435/2004 Sb. platilo, že nárok na podporu v nezaměstnanosti má pouze uchazeč o zaměstnání, který požádal úřad práce, u kterého je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, o poskytnutí podpory v nezaměstnanosti. Bez tohoto důležitého osobního projevu vůle, který stál zcela mimo jeho jednání, by k vyplacení podpor vůbec nedošlo. Podpora v nezaměstnanosti je tedy svojí povahou tzv. nárokovým plněním, neboť na poskytnutí podpory je daný zákonný nárok po splnění zákonem stanovených podmínek. Pokud nejsou splněny předpoklady pro výplatu podpory, není tato vyplacena. Podle zákona č. 435/2004 Sb. neexistovala v rozhodné době varianta, že by podpora byla vyplacena neprávem, tedy v rozporu s právní úpravou, a přesto by nebyl dán důvod tuto vracet.
Na jedné straně se hovoří o neoprávněně a nezákonně vyplacených podporách v nezaměstnanosti, což by mělo postupem podle tohoto zákona vést k jejich vrácení ze strany příjemců, na druhé straně se však pojednává o tom, že jejich vyplacení bylo vlastně v pořádku, neboť vše bylo připraveno tak, aby to odpovídalo zákonným požadavkům, a není možné se domáhat vrácení takových podpor, a to s ohledem na dobrou víru uchazečů o zaměstnání. Obviněný se domnívá, že může platit pouze jedno nebo druhé, tedy buď byly podpory v nezaměstnanosti vyplaceny oprávněně a jejich příjemci si je mohou ponechat, nebo neoprávněně, a pak byl úřad práce povinen o tom vydat rozhodnutí a uchazeč o zaměstnání by byl povinen takovou podporu vrátit, nic mezi tím. Pokud nárok na vyplacení podpory v nezaměstnanosti konkrétnímu uchazeči o zaměstnání vznikl, byl tedy nárokem oprávněným a zákonným a z tohoto důvodu bylo zákonným postupem příslušných úřadů práce, jestliže příslušné podpory vyplatily. Takto vyplacená podpora však nemůže být vnímána jako škoda, a to ani v rovině práva trestního, které se nemůže povyšovat nad právo sociálního zabezpečení, pokud jde o posouzení oprávněnosti či neoprávněnosti některých dávek. Dále rozvedl argumentaci ve smyslu řešení předběžné otázky ve vztahu k rozhodnutí úřadu práce. O tom, zda-li vznikl konkrétnímu uchazeči nárok na podporu v nezaměstnanosti se vydává rozhodnutí úřadu práce, který je podle §7 odst. l tohoto zákona správním úřadem, když citoval ust. §39 odst. 3, §53 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, kde se hovoří o rozhodnutí. Pokud bylo ze strany jednotlivých úřadů práce pravomocně rozhodnuto o tom, že se konkrétním uchazečům o zaměstnání přiznává podpora v nezaměstnanosti, může toto být považováno za rozhodnutí o předběžné otázce. Pokud pak nebylo později úřady práce rozhodnuto jinak, měl být soud vázán pravomocným vyřešením otázky, zda-li byl nárok na podporu oprávněný či neoprávněný. Tímto posouzením nejde o posouzení viny, ale pouze dílčí otázky týkající se vlastního nároku na podporu v nezaměstnanosti. Při respektování takové vázanosti rozhodnutím správního úřadu by musel soud prvního stupně dojít k závěru, že jednáním jednotlivých uchazečů o zaměstnání, které je přisuzováno obviněnému, nemohlo dojít ke způsobení škody. Pokud by tomu tak nebylo, měl soud prvního stupně učinit vlastní skutkové i právní závěry i o této otázce, tedy o otázkách z oblasti práva sociálního zabezpečení založené na výkladu a aplikaci zákona o zaměstnanosti na daný skutkový stav věci. V tomto směru však nelze v rámci odůvodnění nalézt žádných úvah, zda nárok na podporu v nezaměstnanosti jednotlivým uchazečům podle tohoto zákona vznikl či nikoliv. To, že došlo k přijetí podpory v nezaměstnanosti těmito jednotlivými uchazeči v dobré víře, není žádným zdůvodněním a už vůbec ne právním posouzením. Zákon o zaměstnanosti, a ani jiný právní předpis, nezná legalizaci příjmu neoprávněně vyplacené dávky dobrou vírou jejího příjemce. Překážkou pro výplatu podpory v nezaměstnanosti nebyl v rozhodném období jakýkoli výkon práce v pracovněprávním vztahu, zákon č. 235/2004 Sb. nevylučoval z podpory toho, kdo pracoval, vylučoval pouze osobu, která byla v takovém pracovněprávním vztahu, že si vydělala měsíčně více než polovinu minimální mzdy, tedy více než 4.000 Kč.
Poukázal na legislativní změny, ke kterým s účinností od 1. 1. 2011 (provedeno novelou zákona č. 347/2010 Sb.), když teprve podle tohoto nového znění [§39 odst. 2 písm. d) zákona č. 435/2004] platí, že nárok na podporu v nezaměstnanosti nemá uchazeč o zaměstnání, který ke dni, k němuž má být podpora v nezaměstnanosti přiznána, vykonává některou z činností podle §25 odst. 3 (tedy například činnost v pracovním poměru nebo činnost podle dohody o provedení práce nebo o pracovní činnosti, a to i když výdělek nepřesahuje polovinu minimální mzdy). Z výše uvedeného je zřejmé, že podle stavu do 31. 12. 2010 platilo, že rozhodujícím kritériem pro oprávněnost výplaty podpory v nezaměstnanosti byl výdělek v pracovněprávním vztahu, nikoliv pouze pracovněprávní vztah. Pokud výdělek uchazeče o zaměstnání nebyl vyšší než polovina minimální mzdy, pak vyhověl požadavkům zákona a měl nárok na podporu. S účinností od 1. 1. 2011 však jakýkoliv výkon činnosti v pracovněprávním vztahu vylučuje uchazeče o zaměstnání z toho, aby mu byla vyplácena podpora v nezaměstnanosti. Teprve tímto legislativním zakotvením se dostalo jasné konkretizaci toho, co je a není oprávněné.
Popsal základní sazbu minimální mzdy pro stanovenou týdenní pracovní dobu 40 hodin, jež činila v rozhodném období 8.000 Kč za měsíc nebo 48,10 Kč za hodinu. Aby tedy šlo o nekolidující příjem podle §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., pak musel být vyplacený výdělek či odměna za měsíc maximálně 4.000 Kč (polovina minimální mzdy). Hodnotícím kritériem je dosažení skutečného výdělku z pracovního poměru nebo odměny z dohod, tedy to čeho zaměstnanec dosáhl. Rozumí se tak skutečný výdělek, nikoliv nějaký možný nárok na něj. Soud prvního stupně, při doslovném převzetí argumentace obžaloby, dovozuje, že dotyčným zaměstnancům, kteří byli evidováni jako uchazeči o zaměstnání, měla být ve skutečnosti za více kvalifikovanou práci vyplácena vyšší mzda (odměna), a tím mělo dojít k porušení ustanovení o nekolidujícím příjmu. To je však nesprávné pochopení zákona a tedy nesprávné právní hodnocení, které nebylo napraveno odvolacím soudem. I pokud by bylo pravdou, že by takový nárok zaměstnancům vznikl, pak by se jednalo pouze o nárok, kterým mohl, ale nemusel, dotyčný zaměstnanec realizovat. Nejednalo se však v žádném případě o výdělek vyplacený, a tím dosažený.
Poukazuje též na to, že Ministerstvo práce a sociálních věcí, odbor pracovněprávních vztahů, zpracovalo již dne 28. 7. 2009 písemné stanovisko k jeho dotazu týkajícího se limitu nekolidujícího příjmu pro účely vyplácení podpory v nezaměstnanosti. Z tohoto stanoviska je zřejmé, že podle §111 odst. 3 písm. a) a c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, zaměstnavatel poskytuje zaměstnanci doplatek ke mzdě ve výši rozdílu mezi mzdou dosaženou v kalendářním měsíci a příslušnou minimální měsíční mzdou nebo ve výši rozdílu mezi mzdou nebo odměnou z dohody připadající na 1 odpracovanou hodinu a příslušnou minimální hodinovou mzdou. Znamená to, že výdělkem – mzdou zaměstnance se pro účely poskytování doplatku do minimální mzdy rozumí mzda poskytnutá za jednotlivý kalendářní měsíc. V rámci vyrovnávacího období přísluší zaměstnanci za jednotlivé kalendářní měsíce podle §120 odst. l zákoníku práce stálá mzda, jež je tedy v tomto měsíci mzdou – výdělkem zaměstnance. Po uplynutí vyrovnávacího období je mzdou zaměstnance také stálá mzda za poslední měsíc vyrovnávacího období včetně doplatku v případě, že je součet stálých mezd za vyrovnávací období nižší než souhrn práva na mzdu za toto období. Z tohoto důvodu není možné považovat za výdělek zaměstnance mzdu, která se vykazuje na účtu mzdy. Z tohoto stanoviska je tedy zřejmý identický přístup k doplatkům mzdy, ať už v rámci doplatku podle §112 odst. 3 zákoníku práce (doplatek do výše zaručené mzdy), či podle §120 odst. 2 zákoníku práce (doplatek do výše dosažené mzdy). Pro účely nekolidujícího příjmu podle §25 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. je tedy rozhodnou vždy mzda zaměstnavatelem poskytnutá za kalendářní měsíc, neboť se v rámci tohoto ustanovení nepojednává o nárocích, ale pouze o měsíčním výdělku/odměně – rozuměno poskytnuté finanční úplatě. Navíc je potřeba zdůraznit, že v prostředí posuzovaných společností, kde mělo docházet k zaměstnávání osob, byla otázka odměňování upravena v rámci kolektivní smlouvy.
Soudy dovozují jeho vinu pouze z jistých možností, které si však velmi účelově nalézací soud vytváří a účelově konstruuje s cílem za každou cenu vinu prokázat, a to i za existence extrémních nesouladů mezi obsahem jednotlivých důkazů, které byly doposud v rámci trestního řízení provedeny a obsahem skutkových zjištění, které byly tímto konstruktivním a deformujícím způsobem ze strany nalézacího i odvolacího soudu v jeho rozsudku vyřčeny. K existenci extrémních rozporů mezi obsahem jednotlivých, doposud provedených důkazů a obsahem skutkových zjištění, učiněných ze strany nalézacího soudu, v rozsahu jak popsáno shora, současně namítá, že ke skutkovému zjištění učiněnému soudem existuje stejně logická alternativa jím tvrzená v rámci obhajoby, kdy současně platí, že skutková zjištění vyřčená nalézacím soudem, postrádají jakýkoliv logicky základ.
První zmínka o tom, že by se na dohody o ukončení pracovních
poměrů s jednotlivými zaměstnanci mělo nahlížet jako fiktivní a tedy neplatné, přichází
poprvé až z Vrchního státního zastupitelství v Olomouci v reakci na jeho odvolání, kde byly zevrubným způsobem vytýkány zásadní vady rozsudku a bylo tedy očividnou snahou státního zastupitelství učinit vše pro zcela smyšlenou interpretaci prvostupňového rozsudku, který doslova převzal popis skutku i právní kvalifikaci právě z podané obžaloby. Vrchní státní zastupitelství v Olomouci tak tvrdilo, že Krajský soud v Ostravě vyhodnotil ukončení původních pracovních poměrů u jednotlivých zaměstnanců jako úkony simulované, a že i tímto měl uvádět úřady práce v omyl. Z toho pak měl nalézací soud posoudit vyplácené podpory v nezaměstnanosti jako neoprávněné. V rozsudku soudu prvního stupně však nic takového není nijak vyjádřeno a nic takového nebylo uvedeno ani v obžalobě. Pokud tedy odvolací soud odůvodňuje své rozhodnutí tím, že měl uvádět úřady práce v omyl tím, že zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na oko, tedy simulovaně, a že jejich nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly, čímž vlastně učinil změnu ohledně popisu vlastního skutku, tak jde o změnu ve způsobu jednání, jakým měl být spáchán trestný čin podvodu. Jde o zásadní změnu z pohledu konstrukce škody a skutku i trestného činu vůbec, pak se tím zcela mění popis skutku, kterým měly byt konkrétně úřady práce uvedeny v omyl. Nově už tedy není souzen za to, že měl úřady práce uvádět v omyl tím, co bylo uvedeno v pracovněprávních úkonech jednotlivých uchazečů o zaměstnání registrovaných u úřadů práce a zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U. (např. dohodách o pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou) stran pracovní náplně a délky pracovní doby, ale že měl úřady práce uvádět v omyl tím, že měli být tito uchazeči stále v původním pracovním poměru, jako by k jeho ukončení na počátku roku 2009 nedošlo a k novým pracovněprávním úkonům se tak vlastně vůbec nemá přihlížet, když platí původní pracovní smlouvy. Jde o natolik zásadní záležitost pro chápání celého případu, že pokud měl odvolací soudu ten názor, že dohody uzavřené jednotlivými zaměstnavateli skupiny U. s dotyčnými zaměstnanci o rozvázání pracovních poměrů jsou fiktivní, pak bylo jeho povinností posoudit toto se skutkem, tak jak byl v této věci zažalován, a pro který byl i odsouzen soudem prvního stupně.
Ve skutečnosti totiž není v rámci popisu skutku v rozsudku soudu prvního stupně ani zmínka o tom, že by úřady práce měly být v omyl uvedeny tím, že jednotliví uchazeči o zaměstnání žádající podpory v nezaměstnanosti jsou ve skutečnosti i nadále zaměstnáni v původních pracovních poměrech u původních zaměstnavatelů, a že tedy například jim vyplácené odstupné není odstupným, ale kolidujícím příjmem apod. Obžaloba i rozsudek soudu prvního stupně počítaly se zcela jinou konstrukcí, která však vycházela z toho, že není možné popřít důvodné ukončení původních pracovních poměrů z důvodu nástupu hospodářské krize a přijetí organizačního opatření v podobě zrušení těchto pracovních míst. Ostatně po stránce důkazní zde nebylo provedeno žádných důkazů, které by prokazovaly takovéto závěry odvolacího soudu, a proto ani tento nemohl takový závěr učinit. Hlavní překážkou pro postup odvolacího soudu se však jeví to, že ten jsa vázán skutkem popsaným v obžalobě a rozsudku soudu prvního stupně tento shledal jako správně zjištěný, avšak z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá něco zcela jiného. Původně mu bylo kladeno za vinu, že uvedl v omyl příslušné úřady práce ohledně: a) pracovní náplně zaměstnanců zařazených do projektu flexibility, kdy je poukazováno na rozpor ohledně toho, co mělo být sjednáno novými dohodami o pracovní činnosti a pracovními smlouvami jako náplň práce, a jak skutečně jednotliví zaměstnanci měli v těchto nových úvazcích pracovat, b) stran délky pracovní doby, kdy opět je poukazováno na rozpor mezi sjednanou pracovní dobou podle dohod o pracovní činnosti a pracovních smluv a tím, jak měli jednotliví zaměstnanci v těchto nových úvazcích pracovat.
Nebylo zpochybněno, že by uzavření dohod o ukončení pracovních poměrů s jednotlivými zaměstnanci, kteří následně čerpali podporu v nezaměstnanosti, mělo být simulované, fiktivní nebo jinak neplatné. Naopak sám soud prvního stupně několikrát během hlavního líčení, jakož i ve svém rozsudku zdůraznil, že není pochyb, že podniky skupiny U., stejně jako řadu jiných firem v roce 2009 postihla hospodářská krize projevující se drastickým propadem zakázek a neschopností těchto firem dále zaměstnávat své zaměstnance v rozsahu jako před nástupem krize. Přijetí organizačního opatření o rušení příslušných pracovních míst a jeho následná realizace právě takovým ukončením pracovních poměrů, bylo tedy vyvoláno objektivními příčinami, které nebyly zpochybněny a naopak byly výslovně uznány, neboť došlo k významnému poklesu práce a s tím spojeného přebytku pracovních míst. Není mu kladeno za vinu, že by simulované, fiktivně, či jinak neplatně uzavřel, nebo dal pokyn k uzavření, 1346 dohod o ukončení pracovních poměrů zaměstnanců firem skupiny U. a tímto simulovaným jednáním uvedl úřad práce v omyl, proto je odůvodnění rozsudku odvolacího soudu takovými skutečnostmi v rozporu s principem přezkumné činnosti odvolacího soudu. Byl nesprávně odsouzen za to, že měl uvést v omyl úřady práce ohledně nedodržování podmínek sjednaných podle nových pracovních smluv, kterými byly založeny nové pracovněprávní vztahy, tedy podle dohod o pracovní činnosti a podle nových pracovních smluv. K ukončení pracovních poměrů došlo, ale nově založené pracovněprávní vztahy byly ve skutečnosti realizovány jinak, než jak byly deklarovány úřadům práce. Pokud by mělo platit to, co nyní tvrdí odvolací soud ohledně konkrétního uvedení úřadů práce v omyl, pak by součástí skutkové věty a tedy i právní věty výroku rozsudku popisujícího skutkovou část, muselo být například následující: „... přičemž shora popsaným jednáním obžalovaný J. K. uvedl v omyl příslušné úřady práce nejméně ohledně simulovaného ukončení původních pracovních poměrů a návazného sjednání simulovaných dohod o pracovní činnosti a pracovních smluv, když zaměstnanci zařazení do tzv. projektu flexibility byli takto stále zaměstnáni v rámci svých původních pracovních poměrů u původních zaměstnavatelů a nedošlo ve skutečnosti k založení nových pracovněprávních vztahů, …“.
Zaměstnavatel neměl v lednu 2009 možnost stávající zaměstnance dále zaměstnávat v rámci původních pracovních poměrů vlivem jednoznačného poklesu výroby a odbytu vlastních výrobků, obviněný byl nucen reagovat na nastalou situaci danou hospodářskou krizí a právě přijetí organizačního opatření o rušení pracovních míst, generování režijních zakázek a transformace dalšího výkonu práce bylo vyvoláno skutečným stavem.
Za další vady považuje, že o vyplacení žádné podpory v nezaměstnanosti jako způsobené škodě nežádal osobně a tato mu ani nebyla vyplácena, ale byla vždy vyplácena uchazeči, který o ni osobně žádal a ten si ji celou ponechal. Jde o velmi pochybnou konstrukci pachatelství v této věci, kdy je jednoznačné, že nemohl být přímým pachatelem. Soud prvního stupně se s tím vůbec nevypořádal, jde tedy opět v této části o nepřezkoumatelné rozhodnutí. Jediné co bylo možné zjistit z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je to, že u jednotlivých zaměstnanců (současně uchazečů o zaměstnání žádajících podporu v nezaměstnanosti) nelze shledat subjektivní stránku trestného činu, a jako osoby samy údajně uvedené v omyl ohledně legálnosti celého projektu flexibility vystupovaly jen jako tzv. živé nástroje. Při konstrukci týkající se možného pojetí jeho odpovědnosti jako nepřímého pachatele, by mu však muselo být skutečně prokázáno, že přiměl zaměstnance k tomu, aby se zaregistrovali na jednotlivých úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s nárokem na podporu v nezaměstnanosti a pobírali podporu po celou dobu podpůrčí doby a nic na tom neměnili. V tomto směru je nedostatečně podložena i subjektivní stránka trestného činu ve vztahu, neboť by musel jednat v úmyslu dosáhnout toho, aby byly jednotlivé podpory zaměstnancům vypláceny, nikoliv jen toho, aby došlo ke změně jejich pracovních podmínek, nebo jen toho, že by byli registrováni jako uchazeči o zaměstnání u jednotlivých úřadů práce. Je objektivním zjištěním, že nikoho nenutil, ani nikomu neurčoval, aby žádal o podporu v nezaměstnanosti. Některé zaměstnance, se kterými jednal, tak pouze informoval, že výše nastavené a skutečně vyplácené odměny 4.000 Kč je tzv. nekolidujícím příjmem, který umožňuje pobírat podporu v nezaměstnanosti a je tedy možné (nikoliv jakkoli povinné) se registrovat u úřadu práce a uplatnit zde nárok na podporu v nezaměstnanosti po podpůrčí dobu. Pokud by měl být nepřímým pachatelem ve smyslu ustanovení §22 odst. 2 tr. zákoníku, pak by bylo nezbytné mu prokázat, že úmysl se vztahoval ke skutečnosti, že využívá ke spáchání trestného činu tzv. živého nástroje. Pokud takový úmysl není prokázán, nemůže jít o nepřímé pachatelství. Nevěděl a nemohl vědět, nakolik dotyční uchazeči o zaměstnání rozumí otázce nekolidujícího příjmu jako podmínky pro výplatu podpory v nezaměstnanosti. Jednotlivé zaměstnance neznal a osobně s nimi ani nejednal a také jeho vědomost toho, zda-li se jedná, či nejedná s živým nástrojem nemůže být dána a rozhodně není prokázána. Pokud tedy u každého z uchazečů o zaměstnání počítají celkovou částku podpory v nezaměstnanosti vyplacenou takovému uchazeči vždy za období několika měsíců, pak je zjevné, že ke vzniku této škody a k údajně trestnému jednání vůči jednotlivým úřadům práce nedošlo jedním jednáním a v jeden časový okamžik, ale šlo o pokračující činnost sestávající se z několika dílčích jednání. Je tedy třeba vzít v potaz a důkladně rozebrat právě otázku jeho vztahu a osoby, která údajný trestný čin vykonala, a to ve vztahu ke všem dílčím jednáním konkrétních osob, u kterých je rozhodné i to, že se v každém měsíci měnily okolnosti případu (např. jednotliví uchazeči pracovali každý měsíc jinak, někdy skutečně pouze v rámci tzv. režijních prací, někdy i na svých původních profesích a tak ono tvrzené uvádění v omyl stran pracovní náplně zaměstnanců a délky pracovní doby je třeba posuzovat konkrétně k jednotlivým měsícům, za které žádali dotyční uchazeči proplacení podpory v nezaměstnanosti).
Nebylo také provedeno dokazování k rozlišení toho, které z podpor v nezaměstnanosti byly vyplaceny za jednotlivé kalendářní měsíce neoprávněně, když jistě s ohledem na stav dokazování nelze pominout fakt, že značným počtem osob bylo potvrzeno, že na řadě pracovišť nebylo možné kvůli výpadku zakázek vůbec pracovat v původních profesích, na některých jen velmi omezeně, a že tito skutečně nepotřební zaměstnanci realizovali deklarovanou práci administrativních pracovníků a pomocných dělníků z katalogu tzv. režijních prací, a to v rámci sjednané pracovní doby a nikoliv déle. Odvolací soud na tuto výhradu reagoval pouze konstatováním, že stav dokazování byl dostatečný a stačí poukázat na listinné materiály předloženými jednotlivými zaměstnanci úřadům práce. Odvolací soud tedy stejně jako soud prvního stupně nečiní žádného individuálního rozlišení a doslova tak tvrdí, že naprosto ve všech 1346 byla každá koruna vyplacená na podpoře v nezaměstnanosti vyplavena neoprávněně. Odvolací soud svůj rozsudek nezdůvodňuje tak, že by bylo bezpečně prokázáno, že naprosto ve všech případech pracovali jednotliví uchazeči o zaměstnání registrovaní u úřadů práce jinak, než jak deklarovali těmto úřadům práce. I samotný odvolací soud používá výrazy jako v převážné většině případů apod.
Pokud by byl přijat závěr, že výplata podpor v nezaměstnanosti byla skutečně nezákonná, což zpochybňuje a vyvrací, a že tedy má platit, že dotyční uchazeči na její vyplacení neměli nárok, pak platí, že by musel být dovozen nejméně nepřímý úmysl takto jednajících osob. Ujištění ze strany zaměstnavatele o tom, jak se co má a nemá, nemůže být takovýmto paušálním vyviněním u všech jednotlivých zaměstnanců, kteří skutečně nejsou osobami na hranici svéprávnosti, mdlého úsudku, mladého či příliš vysokého věku apod. Šlo o racionální jedince, když soudu nestálo za to se přesvědčit o tom, jak který z nich k dané věci přistupoval, a to i přes důkazní návrh, aby tyto osoby byly vyslechnuty, neboť nebyly vyslechnuty ani v přípravném řízení. Právě výslechem každého jednotlivce ze seznamu osob mohlo být zjištěno nejméně následující: co ho vedlo k tomu, že se rozhodl registrovat se jako uchazeč o zaměstnání u úřadu práce a požádat o vyplácení podpor v nezaměstnanosti, a jakou roli hrál v tomto obviněný, jakým způsobem daný konkrétní jednotlivec pracoval pro svého zaměstnavatele v rozhodné podpůrčí době, kdy čerpal podporu v nezaměstnanosti (zejména v jakém pracoval rozsahu, a jaká byla například také jeho produktivita práce, jaký druh práce prováděl apod.) – pokud jde o zmíněnou produktivitu práce, pak uvádí, že i pokud například v době hospodářské krize (2009–2010) určití zaměstnanci pracovali, pak jejich produktivita práce přepočetná na hodinu byla daleko nižší než po dobu jejich zaměstnání např. v roce 2008, avšak nikdo z orgánů činných v trestním řízení toto nevyhodnotil, nakolik věděl, jaká jsou pravidla pro čerpání podpory v nezaměstnanosti a zda-li byl srozuměn s tím, že je porušuje, v případě, že se domníval, že je neporušuje, proč se tak domníval, zda-li žádal svého zaměstnavatele o doplatek mzdy do výše zaručené minimální mzdy, zda-li mu byla práce přes čas zaměstnavatelem vyrovnána a jak a kdy se tak stalo.
Pokud by se měly převzít jako správné závěry soudu prvního stupně o tom, že jednání spočívající v neoprávněném přisvojení si podpory v nezaměstnanosti je trestné, neboť mělo dojít k podvodnému vylákání podpory a tato byla vyplacena v omylu a neoprávněně, pak za daného stavu by tedy u konkrétních žadatelů důvodně mohlo jít o situaci podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, tedy, že takový žadatel o podporu věděl, že svým jednáním, kterým žádá úřad práce o výplatu podpory v nezaměstnanosti, může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem, a pro případ, že je způsobí s tím byl srozuměn, tedy došlo by k založení trestní odpovědnosti. Při vědomé nedbalosti by přitom bylo potřeba prokázat, že žadatel o podporu bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. To si však lze představit jen těžko, tedy musel by snad jen spoléhat na to, že mu podpora nebude vyplacena. Ta však vyplacena vždy byla, a to po celou podpůrčí dobu trvající vždy několik měsíců. Jde tedy o opakované jednání s týmž následkem.
Nevyslechnutím navržených svědků – uchazečů o zaměstnání pobírajících podpory v nezaměstnanosti a současně zaměstnávaných v rámci společností skupiny U., došlo k porušení práva obhajoby na řádné objasnění věci. Soud prvního stupně se s tímto důkazním návrhem vypořádal tak, že jej shledal nadbytečným. Soud odvolací odmítl v tomto postupu soudu prvního stupně shledat jakoukoli vadu a o podaném odvolání tak rozhodl nesprávně. Jde tak jednoznačně o opomenuté důkazy.
Soud prvního stupně tak pouze mechanicky uzavřel, že trestný čin podvodu byl spáchán prostřednictvím naprosto všech 1346 osob, které byly v rozhodném období let 2009 a 2010 souběžně registrováni jako uchazeči o zaměstnání u úřadu práce, pobírající zde podporu v nezaměstnanosti a zároveň vykonávaly určité práce na základě pracovněprávních vztahů s obchodními společnostmi skupiny U., jako zaměstnavateli. Vychází zde z jakéhosi kolektivistického pojetí, tedy, že ve všech 1346 případech došlo k identickému naplnění dílčího jednání, kterým byl úřad práce uveden v omyl a v rozporu se zákonem vyplatil konkrétní podporu v nezaměstnanosti. To je však naprosto nepřípustné a individuální posouzení každého dílčího jednání je nezbytné. Navíc není správný závěr, že by bylo úmyslem obviněného pojímat propuštění všech zaměstnanců jako celek. Z obsahu záznamů o stavu zaměstnanců v rámci společností skupiny U. je zřejmé, že ještě v posledním čtvrtletí roku 2008 bylo v rámci této skupiny zaměstnáno celkem 2171 kmenových zaměstnanců a dalších 516 zaměstnanců prostřednictvím personálních agentur. Už jen z tohoto je zřejmé, že do projektu flexibilita nebyli zařazeni všichni zaměstnanci.
Ze závěrů znaleckého posudku č. 59/2013 znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., platí, že společnosti skupiny U. musely v souvislosti s nezbytnými protikrizovými opatřeními propustit nejméně 721 zaměstnanců. Sám soud prvního stupně toto zjištění převzal, pokud na str. 119 svého rozsudku uvádí, že primárním zadáním pro obviněného bylo řešit úspory mzdových nákladů, přičemž první variantou bylo propuštění cca 700 zaměstnanců a druhou variantou byl projekt flexibilita, který umožňoval zachování plné výrobní kapacity a podnik neriskoval ztrátu kvalifikovaných zaměstnanců. Sám soud prvního stupně tedy převzal zjištění znaleckého ústavu o tom, že nejméně pro 721 zaměstnanců skupiny U. nebyla po nástupu hospodářské krize na počátku roku 2009 vůbec práce a byl důvodné u těchto přistoupit ke zrušení jejich pracovních míst a k ukončení pracovních poměrů. Bylo by pak tedy na místě, aby soudy nejméně k tomuto přihlédly a nejméně u těchto osob neuvažovaly o tom, že jejich prostřednictvím došlo k neoprávněnému získání podpor v nezaměstnanosti.
Soud prvního stupně se tak dopustil stejně nepřípustného zkreslení, jako tomu bylo v obžalobě, kdy vzal za jaksi paušálně prokázané, že každý jednotlivý zaměstnanec uváděl úřad práce v omyl ohledně délky pracovní doby a druhu vykonávané práce, že každá jemu jednotlivě vyplacená podpora v nezaměstnanosti, mu byla vyplacena neoprávněně, neboť na ni neměl mít správně nárok. Takto se pak soud prvního stupně nerozpakoval jej odsoudit, aniž by však měl věc náležitě objasněnou a dokonce mu uložil zaplatit přesně vyčíslenou škodu, když tuto sám nijak nehodnotil a její vznik v dané výši nepodpořil konkrétními důkazy a zejména právním odůvodněním, že se jedná o neoprávněně vyplacené částky znamenající škodu poškozených, ale pouze mechanicky převzal z přihlášeného nároku k náhradě škody. Pokud odvolací soud uvedl, že důkaz o tomto jsou listinné důkazy předkládané jednotlivým úřadům práce, pak toto není správné, neboť takové důkazy pouze deklarují to, co jednotliví uchazeči deklarovali stran svých pracovních úvazků, které považovali za nekolidující, ale nemůže jít o důkazy prokazující opak, tedy, že by, to co je tam uvedeno, nebylo pravdou, a že by například ve všech případech u všech osob v každém měsíci trvající podpůrčí doby měly být tyto údaje snad jiné nebo dokonce nepravdivé.
Pro výše uvedené tedy shledává zásadní nedostatky v postupu soudů obou stupňů pro náležité zjištění přesné výše škody, jakožto zákonného znaku trestního činu podvodu. Odkázal na právní větu nálezu Ústavního soudu sp. zn. V. ÚS 78/02 ze dne 15. 10. 2002, k požadavku zjištění výše škody podle §2 odst. 5 tr. ř.
Dále namítl, že trestní soud by tu jistě neměl být od toho, aby nahrazoval činnost státních orgánů za tímto účelem zřízených (úřady práce), které se rozhodly považovat jednotlivé dávky za oprávněné a jejich vrácení po příjemcích se nedomáhají, ale domáhají se jich jako údajné škody v rámci trestního řízení. Podrobný rozbor toho jakými zákonnými možnostmi byly jednotlivé úřady práce nadány, uplatnil v odvolání, na které odkázal. Ohledně jednání poškozeného – České republiky zastoupené jednotlivými úřady práce dále uvedl, že z výpovědi všech zaměstnanců olomouckého úřadu práce plyne, že tento úřad práce byl vyrozuměn o skutečném způsobu paralelního zaměstnávání a evidence jednotlivých osob na úřadu práce, byl tak i vyrozuměn o tom, že lidé pracují déle a i na svých původních profesích, ale tomuto nepřikládal žádného významu, což mimochodem činil správně, neboť pro jeho posouzení nároku na podporu v nezaměstnanosti bylo rozhodné pouze to, kolik si dotyčný uchazeč za měsíc vydělal. V tomto směru byly veškeré informace předkládané jednotlivým úřadům práce pravdivé a byly jako pravdivé potvrzeny zaměstnavatelem, neboť dotyční skutečně nepobírali vyšší mzdu, odměnu či jiný výdělek než 4.000 Kč měsíčně. Svědkyně L. O. u hlavního líčení potvrdila, že úřad práce zajímal pouze výdělek, dále potvrdila vědomost o problematice konta pracovní doby, ale vším byla pověřena olomoucká centrála. Svědci H. a Ch. dosti významně zkreslují celou situaci a vypovídají účelově ve snaze působit v lepším světle v rámci své pozice poškozeného, který vyplacené dávky nepovažuje za nezákonně vyplacené, ale domáhá se jejich náhrady v rámci trestního řízení.
Odvolací soud se řádně uplatněnou výhradou v odvolání týkající se subsidiarity trestní represe zabýval nesprávně, když pouze argumentoval, že celková výše způsobené škody je natolik vysoká, že odpovědnost uplatňovaná předpisy z jiných právních odvětví by nepostačovala. Obviněný již v odvolání rozebral, že bylo jednoznačně v moci jednotlivých úřadů práce zařídit to, aby buď ke škodě vůbec nedošlo, nebo aby byla co nejnižší. K výplatě jednotlivých podpor v nezaměstnanosti došlo v průběhu jednoho roku, tedy nikoliv nějakým jednorázovým plněním. Bylo navíc doloženo, že pověření vedoucí zaměstnanci byli předem vyrozumíváni o principech projektu flexibility a nevznesli vůči tomu žádnou výhradu, stejně jako Ministerstvo práce a sociálních věcí v rámci svého písemného stanoviska z roku 2009, které si u něj vyžádal. Pokud se dovolával použití principu subsidiarity trestní represe, pak tím mínil to, že nelze přiznat ochranu údajně poškozeným úřadům práce, které jsou personálně, technicky i jinak odborně připraveny a zřízeny k tomu, aby uměly posoudit, zda vyplácí podpory v nezaměstnanosti oprávněně či neoprávněně a podle toho se samy dále chovaly. Považoval by za správné, že pokud by úřadům práce vadilo, že někteří zaměstnanci budou po dobu své evidence na úřadu práce pracovat nejen na pomocných a režijních pracích, ale například i na odbornějších profesích v případě nutné práce na zakázce, pak bylo v jejich moci rozhodnout o tom, že se provede kontrola na pracovišti, že se rozhodne o ukončení výplaty dalších podpor a případně, že se rozhodne o povinnosti vrácení již vyplacených podpor v nezaměstnanosti. Nic z toho však úřady práce nevykonali, při osobních jednáních s obviněným vše odsouhlasili, ale později s odstupem několika let se pouze připojili s nárokem na náhradu škody a tuto žádají vyplatit celou od obviněného. Jde o zcela absurdní uchopení role trestního práva vůbec a jde o rozhodnutí soudů v rozporu s recentní judikaturou dovolacího soudu (stanovisko Nejvyššího soudu pod sp. zn. Tpjn 301/2012, ale také na rozhodnutí Ústavního soudu (sp. zn. II. ÚS 372/2013, sp. zn. I. ÚS 558/2001, sp. zn. I. ÚS 69/2006, sp. zn. I. ÚS 541/2010).
Domnívá se, že tam kde dojde ke zcela nesprávné realizaci důkazního řízení, tam se trestní řízení dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Má tak za to, že rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 125/04, I. ÚS 55/04). Došlo k nesprávnému hodnocení důkazů, když z výpovědí jednotlivých zaměstnanců byla záměrně upřednostňována pouze ta část jejich výpovědí, která mohla směřovat k podpoře tvrzení o tom, že zaměstnanci pracovali na původních pozicích. Záměrně byla eliminována ta část výpovědí, kde dotyční podporovali jeho obhajobu například tím, že uváděli, že pro ně mnohdy nebyla skutečně žádná práce, že pokud byli nuceni pracovat více, než činil rozsah jejich pracovní doby, že jim toto mělo být vyrovnáno pomocí konta pracovní doby, do kterého se tyto hodiny započítávaly, dále že skutečně realizovali různé režijní a pomocné práce, pro které byli nově zaměstnáni. Bez jakéhokoli odrazu v provedeném dokazování bylo uváděno, že tyto režijní práce by musely být tak, jako tak provedeny, z čehož obviněnému není zřejmé, co tím vlastně chtěl soud dosáhnout. Odvolací soud pak tyto výhrady obhajoby bagatelizoval a zcela nepochopitelně užil slov o umělých právních konstruktech obhajoby. Odvolací soud celou věc uchopil tak, že pokud byly nějaké tzv. režijní a pomocné práce prováděny, byl to podle něj spíše výjimečný jev a jakýsi vedlejší produkt skutečného záměru pracovat v původním a nezměněném rozsahu. Vůbec však nezhodnotil celou řadu dalších důkazů, kdy primárními byly pomocné práce a pouze jako sekundární měla být dočasná práce na některých zakázkách, které se podaří udržet nebo získat, když prvotní poznatky z roku 2009 nedávaly naději v mnoho věřit. Výslechy znalců jednoznačně potvrdily skutečný a reálný pokles ekonomiky skupiny U. – pokles objemu výroby o cca. 40 %, obratu o cca. 65 %, tržeb o cca. 50 % ovlivněný celosvětovou hospodářskou krizí.
Dále je možné mít za prokázané, že bylo zcela důvodné přistoupit k masivnímu propouštění zaměstnanců zaměstnaných v rámci společností skupiny U. Bylo také potvrzeno, že přijetí projektu flexibility, v podobě v jaké byl přijat, bylo vhodným ekonomickým rozhodnutím, jinak by firmy skupiny U. skončily jako insolventní v úpadku. Výhodnost takto přijatého řešení je dána jednak v rovině udržení existence zaměstnavatele a jeho pracovních míst a tím také udržení příjmů státu z výběru daní a jiných povinných plateb. Lze také zjistit, že tvrzená škoda ve výši 98.796.952 Kč není skutečnou škodou a státu ve skutečnosti škoda jako důsledek přijetí projektu flexibility nevznikla. Důvod pro výplatu podpor v nezaměstnanosti nepochybně byl dán a navíc se státu vedle toho dostalo a nadále dostává významných finančních příjmů na výběru daní a jiných povinných plateb (např. odvody z mezd a odměn zaměstnanců), kterých by se jim při nezavedení projektu flexibility v rámci společností skupiny U. nedostalo a bylo by možné jednoznačně očekávat úpadek společností skupiny U. Jde o jasné závěry znaleckých ústavů pojaté v podobě znaleckých posudků provedený v této věci k důkazu.
Závěrem shrnul, že odvolací soud odbyl svoji přezkumnou činnost k podanému odvolání proti rozsudku v tom, že ponechal bez vysvětlení nepřezkoumatelnou část rozsudku soudu prvního stupně ohledně posouzení tvrzeného neoprávněného čerpání podpor v nezaměstnanosti a v čem je tedy dán rozpor s příslušným právním předpisem (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti). Odvolací soud odbyl svoji přezkumnou činnost podanému odvolání proti rozsudku v tom, proč má být na jedné straně na čerpané podpory v nezaměstnanosti nazíráno jako na nezákonně vyplacené a představující tak ve svém souhrnu škodu v této věci, a proč na druhé straně je o těchto uvažováno tak, že byly získány jednotlivými uchazeči o zaměstnání v dobré víře a tito nejsou povinni je vracet úřadům práce, které tak patrně nebyly oprávněny je žádat zpět. Absentuje tedy právní zhodnocení práva na vznik těchto nároků, možnost jejich kontroly čerpání, zpětného vymáhání, a to vše z pohledu příslušného právního předpisu (zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti) a vypořádání se s detailními argumenty obhajoby v tomto směru. Odvolací soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že měl uvádět úřady práce v omyl tím, že zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na oko, tedy simulovaně, a že jejich nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly (např. dohody o pracovní činnosti či pracovní smlouvy na zkrácený úvazek), čímž vlastně učinil změnu ohledně vlastního skutku, a to ve způsobu jednání, jakým měl být spáchán trestný čin podvodu, tedy čím měl úřady práce uvést v omyl, a jde o zásadní změnu z pohledu konstrukce škody a skutku i trestného činu vůbec. Zcela se tím mění to, čím měly být konkrétně úřady práce uvedeny v omyl. Nově už tedy nikoliv tím, co bylo uvedeno v pracovněprávních úkonech jednotlivých uchazečů zaměstnávaných souběžně v rámci firem skupiny U. (např. dohodách o pracovní činnosti, pracovních smlouvách na dobu určitou) stran pracovní náplně a délky pracovní doby, ale tím, že měli být tito uchazeči stále v původním pracovním poměru, jako by k jeho ukončení na počátku roku 2009 vůbec nedošlo.
Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 10. 2017, č. j. 1 To 5/2017-1839, a společně s ním i rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 6. 2016, č. j. 77 T 11/2012-1649, ve všech výrocích, tedy jak výroku o vině tak i výroku o trestu a také ve výrocích o náhradě škody, a podle §2651 odst. l tr. ř. přikázal věc Krajskému soudu v Ostravě k novému projednání a rozhodnutí, případně aby postupem podle §265m odst. l tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že jej zprostí podané obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a současně se domáhá přerušení výkonu trestu a výroku o náhradě škody.
Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen státní zástupce) se vyjádřil s tím, že nelze souhlasit s tím, že by rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl v otázce posouzení a vyložení otázky zákonnosti či nezákonnosti přiznání a vyplácení podpor v nezaměstnanosti nepřezkoumatelný. S poukazem na příslušné strany odůvodnění rozsudku zdůraznil, že neoprávněnost vyplacených podpor v nezaměstnanosti vyplývá z nezákonnosti samotného projektu flexibility. Tento projekt byl dítětem obviněného a od počátku byl koncipován a nastaven tak, aby původní pracovněprávní vztahy zaměstnavatele k zaměstnancům byly fakticky zachovány, aby tito zaměstnanci byli pro potřeby zaměstnavatele udrženi pro budoucnost, řídili se pokyny původního zaměstnavatele i po přechodnou dobu odpovídající době, na niž byly dohodnuty simulované právní úkony a která odpovídala podpůrčí době, po niž by jim podle věku měla být vyplácena podpora v nezaměstnanosti, docházeli na stejné pracovní místo a vykonávaly i původní odbornou práci, nikoli výhradně pomocné práce deklarované v simulovaných právních úkonech, a to po pracovní dobu a za výdělek nad rámec pracovní doby a odměny (mzdy) sjednaných v simulovaných právních úkonech. Pokud by příslušné úřady práce byly srozuměny se všemi rozhodnými skutečnostmi, obsahem a rozsahem vztahů, které v zásadě v původním modu mezi jednotlivými zaměstnavateli ze společností skupiny U. a dotčenými zaměstnanci pokračovaly i po podepsání dohod o skončení dosavadních pracovních poměrů, nemohly by podpory v nezaměstnanosti jednotlivým uchazečům přiznat. Úřadům práce nebylo při vyřizování jednotlivých žádostí uchazečů o zaměstnání známo, že předkládané dohody o pracovní činnosti a následně pracovní smlouvy na dobu určitou v rozsahu 15 hodinové týdenní pracovní doby neodpovídají skutečně zamýšlenému obsahu smluvního vztahu, ať již v otázce nejvýše přípustného rozsahu stanovené týdenní pracovní doby, v otázce výše měsíční odměny, resp. měsíčního výdělku, dále v otázce druhu činnosti, v zásadě i označení právního úkonu, tzn. druhu pracovněprávního vztahu. Platí, že pokud je dohoda o pracovní činnosti uzavřena na práci v rozsahu překračující v průměru polovinu stanovené týdenní pracovní doby, jedná se o neplatnou dohodu o pracovní činnosti. V případě neplatnosti dohody o pracovní činnosti je pak nutné vždy v jednotlivém případě posoudit, zda se nejednalo o zastřené právní jednání a neplatnou dohodu o pracovní činnosti a mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem případně mohl vzniknout pracovní poměr. Podle §74 odst. 1 zákoníku práce má zaměstnavatel zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru, přičemž v případě obviněného a jeho projektu flexibility se tak i fakticky nadále dělo a pracovní poměry mezi původními účastníky pracovních smluv fakticky pokračovaly. Dohody o pracovní činnosti a následně i pracovní smlouvy na dobu určitou v rozsahu 15 hodinové týdenní pracovní doby byly en bloc od počátku, a to ze strany zaměstnavatele, za nějž vystupoval a projekt flexibility prosazoval obviněný, simulovanými právními úkony. Obviněný zastává nesprávný právní názor ohledně významu rozhodnutí příslušných úřadů práce o přiznání podpory v nezaměstnanosti pro posouzení viny. Krom toho, že úřady práce rozhodovaly v omylu o skutečné vůli zaměstnavatele a o obsahu smluvního vztahu se zaměstnanci, který vyvolal obviněný, nelze přistoupit na to, že by se měl trestní soud řídit rozhodnutím správních úřadů o přiznání podpory. Rozhodnutí úřadů práce byla vydávána za neznalosti všech okolností věci a následně již rozhodnutí o vrácení podpory v nezaměstnanosti ve smyslu §55 odst. 3 zákona o zaměstnanosti činěno nebylo. Až následné rozhodnutí by mohlo mít zásadnější význam, rozhodně však ne ten, že by jím měly být orgány činné v trestním řízení vázány. Podle §9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Je-li tedy předběžná otázka významná pro posouzení viny obviněného, orgány činné v trestním řízení nejsou vázány pravomocným rozhodnutím o předběžné otázce a posoudí ji samostatně. Proto řešení otázky oprávněnosti nároku uchazečů na podporu v nezaměstnanosti v řízení o trestném činu podvodu podle §209 tr. zákoníku, k němuž mělo dojít podvodným vylákáním finančních částek, coby podpory v nezaměstnanosti, nebylo podmíněno rozhodnutím příslušného úřadu práce o přiznání podpory v nezaměstnanosti. Rozhodnutí úřadu práce není pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení oprávněnosti nároku na podporu v nezaměstnanosti a rozsahu podvodného vylákání podpory je otázkou viny. Zjednodušeně nelze tvrdit, že se nejedná o otázku viny a proto by měl být obviněný nevinen. Lze doplnit, že správní rozhodnutí úřadů práce o přiznání podpory v nezaměstnanosti má z hlediska významu pro posuzování předběžné otázky obdobný charakter jako rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu. Ani tato rozhodnutí nejsou v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 tr. zákoníku pro soud závazné, jak bylo opakovaně judikováno (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1477/2011, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. II. ÚS 1408/12). Obviněný nadhodnocuje i význam postupu úřadů práce, které nepožadovaly vrátit částky od uchazečů o zaměstnání, pro tuto trestní věc. Úřady práce vycházely nepochybně z ustanovení §55 zákona o zaměstnanosti, který rozlišoval situace, kdy při výplatě podpory v nezaměstnanosti došlo k neoprávněnému zvýhodnění uchazeče o zaměstnání bez jeho zavinění (odst. 1), od situací, kdy to uchazeč zavinil (odst. 2). Zatímco po uchazeči o zaměstnání, u kterého byla výplata zaviněna např. chybou zaměstnavatele při výpočtu průměrného měsíčního čistého výdělku (jak tomu bylo nepochybně i v tomto případě) a on podporu v nezaměstnanosti pobíral v dobré víře, úřad práce přeplatek nevyžaduje, při zavinění způsobeném uchazečem je pochopitelně povinnost neoprávněně získané finanční prostředky vrátit. Soudy nižších instancí zaujali názor v souladu s provedenými důkazy, že uchazeči o zaměstnání neoprávněné přiznání a výplaty podpor v nezaměstnanosti nezavinili, když byli zaměstnavatelem soustavně utvrzováni o legálnosti projektu flexibility. Existují ustanovení ochrany dobré víry ve správním řízení, lze odkázat např. na ustanovení §2 odst. 3, §94 a další správního řádu.
Každého jednotlivého zaměstnance obviněný na příslušný úřad práce pochopitelně nepřivedl. Nicméně jeho úmysl pokrýval vědomost o protiprávnosti projektu, o plánovaném obohacení zaměstnavatelů ze společností skupiny U. i o hrozícím následku v podobě škody na straně České republiky zastupované úřady práce. Obviněný v komplexu i chtěl, aby zaměstnanci o podporu na úřadech práce v co největším rozsahu požádali, neboť tím minimalizoval případné rozmíšky s odbory a hrozby stížností a sporů s jednotlivými zaměstnanci. Obviněný chtěl způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek nebyl přímo jím sledovaným cílem. Tím byl finanční prospěch společností ze skupiny U. v podobě úspory na mzdových a dalších personálních nákladech. Ve vztahu k žádostem o podporu v nezaměstnanosti podanými jednotlivými zaměstnanci byl srozuměn s tím, že jednotliví zaměstnanci o podporu požádají. Reálně k tomu samozřejmě u některých zaměstnanců nemuselo dojít, to ale není rozhodující, protože jednání obviněného se netýkalo každého jednotlivého zaměstnance zvlášť. Obviněný celý projekt řešil komplexně a v obecné rovině také chtěl, aby žádostí na úřadech práce bylo ze strany zaměstnanců, kteří přistoupili na projekt flexibility, podáno co nejvíce. Obviněným deklarované údaje byly zásadními skutečnostmi, které vedou k jednoznačnému závěru, že zaměstnanci jednali při uplatnění nároku na podporu v nezaměstnanosti ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Rozhodné je, zda zaměstnanci mohli mít jako uchazeči o zaměstnání představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, což je v daném případě mimo jiné vzhledem k počtu takových zaměstnanců, jejich jednotném postupu a počtu podaných žádostí o podporu vyloučeno. Obviněný byl tzv. nepřímým pachatelem, který ke spáchání trestného činu podvodu zaměstnance ze skupiny společností U. užil jako tzv. živého nástroje. Jeho úmysl se přitom vztahoval i ke skutečnosti, že zaměstnance v podřízeném a závislém stavu k zaměstnavatelům jako živého nástroje využívá. Není rozhodné, že to byli zaměstnanci, kdo získal peníze od úřadů práce, neboť to bylo od počátku součástí sofistikovaného počínání obviněného. U zaměstnanců byl příjem z podpory v nezaměstnanosti v negativním smyslu kompenzován ztrátou na příjmu z pracovního poměru, z čehož v konečném důsledku profitovali a obohatili se zaměstnavatelé ze skupiny U. Je omylem obviněného, že za nezbytné považuje výslech každého jednotlivého zaměstnance, který požádal o podporu v nezaměstnanosti, aby se tak objasnila subjektivní stránka jeho jednání. Ve věci byl vyslechnut reprezentativní vzorek zaměstnanců, který pro účely trestního řízení vedeného proti obviněnému zcela postačoval, přičemž byla plně respektována zásada rozsahu dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (v §2 odst. 5 tr. ř.).
Zčásti nesprávná je i argumentace ohledně výdělku. V tzv. prvním kole projektu flexibility byl úřadům práce deklarován výkon činnosti na základě dohod o pracovní činnosti. V takovém případě bylo možno vést uchazeče o zaměstnání a vyplácet podporu v nezaměstnanosti, pokud měsíční odměna nebo odměna připadající na 1 měsíc za období, za které přísluší, nepřesáhla polovinu minimální mzdy. Rozhodné bylo, že zaměstnanci v každém případě dosáhly na vyšší částky, včetně například částek z údajného odstupného k ukončení pracovních poměrů, které však bylo vypláceno formou pravidelných, měsíčních plateb dorovnávajících rozdíly v porovnání s původními výdělky. Vrchní soud odůvodnil své rozhodnutí tak, že obviněný měl uvádět úřady práce v omyl tím, že zaměstnanci byli propuštěni pouze tzv. na oko, tedy simulovaně, a že jejich nové pracovněprávní vztahy vůbec nevznikly, s tím, že měli být tito uchazeči stále v původním pracovním poměru. Tím soud podle obviněného vlastně učinil změnu ohledně vlastního skutku, a to ve způsobu jednání, této námitce nelze přisvědčit, neboť zásada zachování totožnosti skutku porušena nebyla. Závěr odvolacího o tom, že došlo k simulovaným právním úkonům, je právní úvahou, která nikterak neovlivnila skutková zjištění, popis skutku a již vůbec ne totožnost skutku. Nebyl tedy ani důvod v odvolacím řízení jakkoli zasahovat do popisu skutku uvedeného v odsuzujícím rozsudku. Úvaha o simulovaných právních úkonech je učiněna ke skutku (jednání i následku) vymezenému jednoznačným, určitým a zcela výstižným způsobem v odsuzujícím rozsudku nalézacího soudu. Odvolací soud pouze rozvíjí a doplňuje původní úvahy nalézacího soudu, nijak s nimi však nekoliduje. K žádné změně konstrukce škody nedošlo, škoda zůstala stále stejná, jak již byla vymezena v obžalobě. Ani skutečnosti tvrzené v materiálech a podkladech vytvořených zaměstnavateli ze skupiny společností U., za něž vystupoval obviněný, které byly v rozporu s realitou a přesto jako pravdivé předloženy prostřednictvím zaměstnanců příslušným úřadům práce, se závěrem odvolacího soudu o simulovaných právních úkonech nijak nezměnily.
Další námitkou obviněného vytýkanou odvolacímu soudu je to, že se tento soud náležitě nevypořádal s otázkou pachatelství. Neodpovídá skutečnosti, že by se odvolací soud problematikou nepřímého pachatelství obviněného a posouzení případného pachatelství zaměstnanců společností ze skupiny U. jako živých nástrojů k námitkám obviněného v odvolání nezabýval. V tomto směru lze odkázat na str. 56–57 rozsudku Vrchního soudu v Olomouci. Ostatně právními úvahami v tomto směru, včetně závěru k subjektivní stránce na straně zaměstnanců, se vypořádal již nalézací soud na str. 118 odsuzujícího rozsudku. Obviněný svým přístupem a vlivem, u zaměstnanců spojeným s obavami ztráty zaměstnání, přiměl zaměstnance společností ze skupiny U., kteří obviněnému jako svému nadřízenému, personálnímu řediteli znalému problematiky pracovněprávních vztahů a otázek zaměstnanosti, důvěřovali, a považovali za pravdivá jeho tvrzení o ujišťování o legálnosti celého projektu flexibility, aby přijali nastíněné podmínky, podepsali z popudu obviněného vypracované dokumenty, dohody o rozvázání pracovního poměru, dohody o pracovní činnosti, pracovní smlouvy s odkladem nástupu do zaměstnání po uplynutí podpůrčí doby atd. a aby ztrátu na příjmech přes faktické trvání původních pracovněprávních vztahů kompenzovali na prostředcích státu určených k podpoře zaměstnanosti. Obviněný nejednal osobně s každým zaměstnancem z těch 1346 zaměstnanců, kteří na podmínky přistoupili. To jej však nezbavuje trestní odpovědnosti, protože jeho úmysl pokrýval všechny tyto zaměstnance. Jak uvedl zcela správně nalézací soud, obviněný projekt flexibilita neřešil individuálně s každým jednotlivým zaměstnancem, ani s ohledem na jeho osobní potřeby, ani s ohledem na potřeby zaměstnavatele ve vztahu ke konkrétním zaměstnancům a profesím, ale pojal systém jako celek bez rozlišení. Obviněný věděl, že zaměstnanci po nastavení nových podmínek ze strany personálního oddělení zaměstnavatelů, po zkrácení příjmů, uzavření nových pracovních smluv po uplynutí doby odpovídající podpůrčí době pro výplatu podpory v nezaměstnanosti, navedeni ujištěním zaměstnavatele o legálnosti celého projektu flexibility, na příslušné úřady práce půjdou a požádají zde o podporu v nezaměstnanosti, byť zaměstnance obviněný na příslušný úřad práce nepřivedl. Nicméně jeho úmysl pokrýval vědomost o protiprávnosti projektu, o plánovaném obohacení zaměstnavatelů ze společností skupiny U. i o hrozícím následku v podobě škody na straně České republiky zastupované úřady práce. Obviněný v komplexu i chtěl, aby zaměstnanci o podporu na úřadech práce v co největším rozsahu požádali, neboť tím minimalizoval případné rozmíšky s odbory a hrozby stížností a sporů s jednotlivými zaměstnanci. Obviněný chtěl způsobit následek předpokládaný trestním zákoníkem, ale tento následek nebyl přímo jím sledovaným cílem. Tím byl finanční prospěch společností ze skupiny U. v podobě úspory na mzdových a dalších personálních nákladech. Ve vztahu k žádostem o podporu v nezaměstnanosti podaným jednotlivými zaměstnanci byl srozuměn s tím, že jednotliví zaměstnanci o podporu požádají. Reálně k tomu samozřejmě u některých zaměstnanců nemuselo dojít, to ale není rozhodující, protože jednání obviněného se netýkalo každého jednotlivého zaměstnance zvlášť. Obviněný celý projekt řešil komplexně a v obecné rovině také chtěl, aby žádostí na úřadech práce bylo ze strany zaměstnanců, kteří přistoupili na projekt flexibility, podáno co nejvíce. Obviněným deklarované údaje byly zásadními skutečnostmi, které vedou k jednoznačnému závěru, že zaměstnanci jednali při uplatnění nároku na podporu v nezaměstnanosti ve skutkovém omylu, jako tzv. živý nástroj. Rozhodné je, zda zaměstnanci mohli mít jako uchazeči o zaměstnání představu o základních skutečnostech významných pro naplnění znaků objektivní stránky trestného činu podvodu, což je v daném případě mimo jiné vzhledem k počtu takových zaměstnanců, jejich jednotném postupu a počtu podaných žádostí o podporu vyloučeno. Obviněný byl tzv. nepřímým pachatelem, který ke spáchání trestného činu podvodu zaměstnance ze skupiny společností U. užil jako tzv. živého nástroje. Jeho úmysl se přitom vztahoval i ke skutečnosti, že zaměstnance v podřízeném a závislém stavu k zaměstnavatelům jako živého nástroje využívá. Není rozhodné, že to byli zaměstnanci, kdo získal peníze od úřadů práce, neboť to bylo od počátku součástí sofistikovaného počínání obviněného. U zaměstnanců byl příjem z podpory v nezaměstnanosti v negativním smyslu kompenzován ztrátou na příjmu z pracovního poměru, z čehož v konečném důsledku profitovali a obohatili se zaměstnavatelé ze skupiny U. Je omylem obviněného, že za nezbytné považuje výslech každého jednotlivého zaměstnance, který požádal o podporu v nezaměstnanosti, aby se tak objasnila subjektivní stránka jeho jednání. Ve věci byl vyslechnut reprezentativní vzorek zaměstnanců, který pro účely trestního řízení vedeného proti obviněnému zcela postačoval, přičemž byla plně respektována zásada rozsahu dokazování pro zjištění skutkového stavu věci, v trestní věci nebyl osobou obviněného každý jednotlivý zaměstnanec, aby bylo třeba posuzovat jeho vinu včetně subjektivní stránky případného podvodného jednání.
V případě nevyslechnutí navrhovaných svědků, tj. opomenutých důkazů, je rozhodující, že nalézací soud se těmito neprovedenými důkazy zabýval a v odůvodnění svého rozsudku, zejména na str. 116 a 117 vyložil, proč k jejich provedení nepřistoupil, a to v návaznosti a adresně k argumentaci obviněného, proč by důkazy naopak provedeny měly být. Jestliže se s tímto postojem nalézacího soudu ztotožnil po přezkumu věci i odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění jeho rozsudku, nejde o důkazy neprávem opomenuté. Skutkový děj byl prokázán z jiných důkazů, zejména ze svědeckých výpovědí a listinných důkazů, což bylo podrobně rozvedeno v odsuzujícím rozsudku. Nebyl žádný důvod pro řádné a úplné objasnění věci předvolávat další svědky v řádech stovek až tisíců osob. V projednávané věci lze uzavřít, že žádné důkazy opomenuty nebyly a skutková zjištění jsou naprosto jednoznačná a úplná.
Další námitkou dovolatele je chybné posouzení subsidiarity trestní represe, avšak v případě obviněného J. K. skutečně nebylo možné aplikovat ustanovení §12 tr. zákoníku. Zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je jen v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného trestného činu. S ohledem na obecné právní závěry vyplývající ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, je k trestnému činu, pro nějž byl obviněný odsouzen, třeba předně poznamenat, že se jedná o závažnou úmyslnou trestnou činnost, poměrně sofistikovanou, vyžadující přípravu, zapojení několika stovek osob jako živých nástrojů, s velmi závažným následkem v podobě škody téměř sto miliónů korun. Jednání obviněného J. K. při naplánování a realizaci projektu flexibility bylo zcela zásadní, naopak nevykazovalo jakékoli specifické okolnosti, jež by měly odůvodnit výjimečně takovou společenskou škodlivost, s ohledem na níž by bylo odůvodněno uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než podle trestního zákoníku ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V podstatě vůbec nelze uvažovat o tom, že by postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Poukaz obviněného, že se tak mělo dít v rámci správního řízení podle zákona o zaměstnanosti, vůbec neřeší otázku individuální odpovědnosti samotného obviněného. Podle něj by stačilo, aby úřady práce rozhodly o vrácení podpor v nezaměstnanosti jako neoprávněně vyplacených, jakkoli s konstatováním nezákonnosti obviněný nesouhlasí. Tím by ovšem byli postiženi výhradně zaměstnanci, kteří přistoupili na nadiktované podmínky personálního oddělení zaměstnavatelů, nikoli zaměstnavatelé a již vůbec ne obviněný. Na obohacení zaměstnavatelů ze skupiny společností U. by se rovněž nic nezměnilo. I otázkou subsidiarity trestní represe se odvolací soud zabýval a správně ji posoudil (str. 57 jeho rozsudku).
Konečně obviněný rozhodnutím obecných soudů vytknul, že došlo k nesprávné realizaci důkazního řízení a trestní řízení se dostalo do kolize s postuláty spravedlivého procesu. V řízení nicméně nedošlo k žádnému, natožpak extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a v řízení provedenými důkazy. Námitka obviněného o existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Extrémní nesoulad je tak dán v případě očividného nesouladu skutkových a právních závěrů s provedenými důkazy, tedy tehdy, kdy skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem obviněného na spravedlivý proces. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, leč z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Toliko na podkladu jiného hodnocení důkazů, výhodného pro obviněného, zejména ohledně vymezení toho, jaké práce a činnosti vůči zaměstnavateli uchazeči o zaměstnání konali, a významu znaleckého posouzení ekonomické situace společností skupiny U. a hrozících dopadů pro výběr daní, je koncipována část dovolání pod bodem F. Uvedené námitky se reálně vztahují výhradně ke způsobu hodnocení důkazů a jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v předchozím řízení před soudy nižších stupňů. Tyto soudy se s nimi dostatečně podrobně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Odpovídajícím způsobem také vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného o v odůvodnění rozhodnutí označené a náležitě zhodnocené důkazy.
Vzhledem ke shora uvedenému dovolání obviněného neshledává opodstatněným a Nejvyššímu soudu navrhuje, aby je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. toto dovolání odmítl. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasí podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
K vyjádření státního zástupce obviněný využil svého práva repliky a využil je v tom směru, že setrval na svých námitkách o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu týkající se odůvodnění toho, zda a proč jsou jednotlivé vyplacené finanční podpory v nezaměstnanosti podle zákona č. 435/2004 Sb., v tehdy účinném znění, nezákonné, a tedy proč mají představovat škodu jako zákonný znak trestného činu podvodu, pro který byl odsouzen. Ostatně stejně jak soud nalézací, pak i odvolací soud v rámci své argumentace zákon o zaměstnanosti ani nezmiňuje, již vůbec neprovedl jeho potřebný výklad. Přitom právě k vyplacení peněžních prostředků tvořících výlučnou škodu v této věci došlo podle tohoto zákona a rozhodnutí o podané obžalobě se tak bez potřebného právního rozboru nemůže obejít. Byl tak odsouzen a jeho odsouzení bylo odvolacím soudem shledáno jako oprávněné, aniž by od těchto soudů vyslechl odpověď na mnohé právní otázky spojené s otázkou škody chápané jako protiprávně vyplacená podpora v nezaměstnanosti, a nezaznamenal tedy uvedení v rozporu, s kterým ustanovením zákona byla taková podpora vyplacena. Nelze přitom odsouhlasit a ponechat bez zásahu, aby rozsudky soudů obou stupňů byly dotvářeny argumentací státního zastupitelství v podaných vyjádřeních, kdy jde o snahu doplnit nepřezkoumatelné rozsudky soudů obou stupňů a zabránit tak jejich důvodnému zrušení. Opět zopakoval znění příslušného ustanovení zákona č. 435/2004 Sb. a vytýká soudům obou stupňů, že nenašel odpověď na otázku, proč konkrétní uchazeči jmenovitě uvedení v rozsudku obdrželi podpory v nezaměstnanosti nezákonně a v rozporu s kterým ustanovením zákona č. 435/2004 Sb.
Opětovně obsáhle polemizoval s nesprávným výkladem §55 zákona o zaměstnanosti ohledně vrácení výplaty podpory, kdy státní zástupce činí jakýsi umělý právní konstrukt, podle kterého argumentuje tím, že v dané věci jde o chybu na straně zaměstnavatele při výpočtu průměrného měsíčního výdělku a nikoliv tedy o zavinění na straně zaměstnance a zaměstnanci tak nejsou povinni vyplacenou podporu vracet. Jinými slovy státní zástupce zaujal názor, že v dané věci byl chybně u jednotlivých uchazečů o zaměstnání ze strany jejich aktuálních zaměstnavatelů vypočten průměrný měsíční výdělek. Argumentace byla účelově podána jako jakési ex post odůvodnění k jediné argumentaci odvolacího soudu, a to, že nebylo možné chtít po jednotlivých uchazečích vrácení vyplacených podpor v nezaměstnanosti s ohledem na to, že tito jednali v dobré víře, když exkurz k otázce dobré víry v rámci správního práva je zcela nepřípadný. Podle §2 odst. 3 správního řádu platí, že správní orgán šetří práva nabytá v dobré víře, jakož i oprávněné zájmy osob, jichž se činnost správního orgánu v jednotlivém případě dotýká, a může zasahovat do těchto práv jen za podmínek stanovených zákonem a v nezbytném rozsahu. Jestliže pak zákon č. 435/2004 Sb. jasně stanoví, za jakých podmínek může jednotlivý uchazeč o zaměstnání pobírat podporu v nezaměstnanosti a za jakých podmínek je povinen ji vrátit, nelze toto prolomit dobrou vírou, když přímo zákon určuje určitou právní povinnost pro takového uchazeče a zavádí také úřední povinnost správního orgánu v daných případech postupovat například tak, že má dojít k povinnému vydání rozhodnutí o vrácení podpory, jsou-li k tomu naplněny zákonné důvody. V dané věci nelze argumentovat ustanovením §55 odst. l zákona č. 435/2004 Sb. Obdobně nepříkladné jsou další obecné odkazy na další ustanovení správního řádu.
Vyjádření tak zcela účelově vztáhlo jeho námitky pouze na obecnou nauku o zachování totožnosti skutku, ale jeho argumentace je jiná, když tvrdí, že popis skutku byl dotčen závěry odvolacího soudu, jaké učinil o skutkovém stavu věci, a i pokud by došlo k udržení totožnosti skutku, pak rozsudek odvolacího soudu je vadný už jen z toho důvodu, že nedošlo k úpravě výroku rozsudku soudu nalézacího a neshoduje se tak odůvodnění věci odvolacím soudem ohledně toho, v čem byl poškozený uveden v omyl, s popisem skutku v rozsudku, podle kterého byl odsouzen.
Dokazování bylo v dané věci jednoznačně odbyto i přes jeho důkazní návrhy činěné již od přípravného řízení. Argument uvedený ve vyjádření, že nebylo například důvodné vyslechnout jím navržené svědky (jednotlivé uchazeče o zaměstnání, kterým byla vyplacena podpora v nezaměstnanosti), poněvadž byl učiněn výslech osob tvořících určitý reprezentativní vzorek, nelze vůbec přijmout, a jde o zcela nepřijatelné a mocenské uchopení role orgánů činných v trestním řízení při zjišťování objektivní pravdy. Trvá na tom, že každý případ, každého jednotlivého uchazeče o zaměstnání, který byl souběžně zaměstnán v rámci skupiny U., je jedinečný, a to z mnoha úhlů významných pro závěry v trestním třízení. Jde jednak o šetření otázky tzv. nepřímého pachatelství a role dotyčného člověka jako živého nástroje, zda tedy takovým nástrojem byl či nebyl, nakolik věděl či nevěděl o tom, co předkládá jako uchazeč o zaměstnání úřadu práce. Dále jde o významné otázky spojené s jejich skutečným zaměstnáváním, včetně otázky důvodnosti a reálnosti ukončení pracovních poměrů nebo jejich nyní tvrzené aktivnosti, otázky odměňování takových osoba a tedy udržení pravidla o nekolidujícím příjmu apod. Právě otázky subjektivního vnímání nelze zjistit z žádných jiných důkazů než z výslechu takových osob. Čelí odpovědnosti za všechny a za všech 1346 zdokladovaných případů konkrétních osob bez toho, že by měl možnost v trestním řízení se hájit tím, že by tyto osoby podrobil výslechu a demonstroval tak jejich skutečnou vědomost o celé záležitosti. Jde tedy jednoznačně o porušení práva na spravedlivý proces a upření základního práva obhajoby činit návrhy na doplnění dokazování a provedení těchto důvodných důkazů se domáhat.
Ve vyjádření patrně z taktických důvodů chybí argument k výhradě týkající se například nesporného zjištění znaleckého ústavu A-Consult plus, spol. s r. o., že společnosti skupiny U. musely v souvislosti s nezbytnými protikrizovými opatřeními propustit nejméně 721 zaměstnanců. Přitom ze strany soudu prvního stupně bylo toto zjištění znaleckého ústavu převzato, bylo tak zjištěno, že nejméně pro 721 zaměstnanců skupiny U. nebyla po nástupu hospodářské krize na počátku roku 2009 vůbec práce a bylo důvodné u těchto přistoupit ke zrušení jejich pracovních míst a k ukončení pracovních poměrů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací nejdříve ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou , v zákonné lhůtě a na předepsaném místě .
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02). Porušení určitých procesních ustanovení může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Důvod dovolání vymezený ustanovením §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) §265b odst. 1 tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez jeho věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo již v předcházejícím řízení byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů. V dané věci však o prvou alternativu tohoto dovolacího důvodu zjevně nejde, neboť soud druhého stupně konal odvolací řízení a o podaném opravném prostředku (odvolání obviněného) rozhodl usnesením. Druhá alternativa pak představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené v rámci alternativy první, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný formálně deklaruje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když se odvolává na údajně nesprávné právní posouzení skutku, jež má svůj podklad v nesprávném právním posouzení soudem prvního stupně a posléze též soudem odvolacím. Vyslovuje názor, že závěr odvolacího soudu není správný, neboť bylo postupováno v rozporu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. Obviněný zaměřuje své dovolací námitky dále do otázky nesprávného a neúplného zjištění skutkového stavu a od toho odvíjejícího se nesprávného posouzení skutku jako zločinu podvodu a dále do procesního postupu stran úplnosti dokazování.
V případě dovolacího důvodu spočívajícího v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný v zásadě namítá, že je stěžejní posouzení „zákonnosti“ vyplacených podpor úřady práce, které byly poskytnuty a tudíž se nemůže jednat o trestný čin.
Obviněný se v průběhu celého řízení, a nyní i v dovolání v rámci hodnocení projektu „Flexibilita“, snaží stavět do pozice zachránce pracovních míst v době nastoupivší celosvětové hospodářské krize vypuknuvší roku 2008, jež se dotkla i společností skupiny U. ve smyslu omezení odbytu a zakázek. V daném směru však uměle vytrhává dílčí aspekty (umělá izolace jevů), aniž by vzal v potaz celkové vyznění projektu flexibility, jež ve svém důsledku znamenal přesun nákladů ekonomické krize ze strany společností ze skupiny U. na stát, když došlo k faktickému zachování dosavadních pracovních poměrů v důsledku simulovaného propuštění zaměstnanců, jejich následnému převodu na úřad práce do stavu uchazečů o zaměstnání a následnému vykonávání dohod o pracovní činnosti, a to opakovaně (podruhé) po vyčerpání maximální podpůrčí doby. Tyto znaky jsou současně zcela jasně vyjádřeny v obecné části výroku rozsudku soudu prvního stupně, kde je zcela jasně popsáno celkové zasazení jednání obviněného do celého skutkového děje, kde evidence jednotlivých uchazečů na úřadu práce byla toliko dílčí, byť neopominutelnou, částí.
Dovoláním napadené rozhodnutí zde jasně uzavírá, že bylo zjištěno, že obviněný ve snaze vytvořit pro odborné zaměstnance obchodních společností skupiny U. doklady pro to, aby jim část mezd byla hrazena státem formou podpor v nezaměstnanosti, uzavřel s 1346 zaměstnanci obchodních společností skupiny U. (sám, příp. prostřednictvím svých podřízených pracovníků) dohody o rozvázání pracovního poměru, ačkoliv od počátku věděl, že tito zaměstnanci budou nadále pracovat v pozicích, v jakých dosud pracovali, s náplní práce a v rozsahu jako předtím, s tím, že jim vznikne nárok na odstupné ve výši tří měsíčních mezd, které jim bude deponováno u příslušného zaměstnavatele, současně pak s nimi uzavřel nové pracovní smlouvy na dobu neurčitou s nástupem práce po uplynutí maximální možné doby, po kterou mohli tito pracovníci pobírat po zaregistrování na příslušných úřadech práce podpory v nezaměstnanosti, a na období této podpůrčí doby za jiného zaměstnavatele v rámci obchodních společností skupiny U. takové dohody o pracovní činnosti, aby jim bylo umožněno vyplácení podpor v nezaměstnanosti souběžně s vykonáváním tzv. nekolidujícího zaměstnání. V dalším období pak s těmi zaměstnanci obchodních společností skupiny U., kterým uplynula podpůrčí doba, po kterou pobírali podporu v nezaměstnanosti, a kterým vešly v účinnost pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem, po několikadenním trvání těchto pracovních poměrů opětovně uzavřel dohody o rozvázání pracovního poměru (za stejných podmínek jako v předešlém období), přiměl tyto zaměstnance, aby se znovu zaregistrovali na příslušných úřadech práce jako uchazeči o zaměstnání s novým nárokem na pobírání podpory v nezaměstnanosti, a konečně s nimi uzavřel nové pracovní smlouvy s původním zaměstnavatelem na dobu neurčitou a na dobu do nástupu práce podle této smlouvy s nimi za jiného zaměstnavatele ze skupiny U. uzavřel pracovní smlouvy na dobu určitou na pomocné práce na kratší pracovní úvazek v rozsahu pravidelné 15 hodinové týdenní pracovní doby, a to vše s vědomím toho, že tito zaměstnanci budou nadále vykonávat odbornou práci na původních místech v podobném rozsahu jako před ukončením jejich pracovního poměru. Zaměstnancům účastnících se tzv. projektu flexibility přitom přislíbil průměrný čistý příjem na úrovni předchozího roku, sestávající se ze základní hrubé odměny 4.000 Kč, což je maximální možná výše přivýdělku, při které je umožněno podle zákona o zaměstnanosti vyplácet podpory v nezaměstnanosti s vykonáváním tzv. nekolidujícího zaměstnání, podpory v nezaměstnanosti a odpovídající výše doplatku, na který bylo použito deponované odstupné z předchozích pracovních poměrů.
Je zde jasně zaujat názor, že se jedná o simulované právní úkony, což způsobilo jejich absolutní neplatnost a vedlo pak i k úvahám o trestní odpovědnosti osoby obviněného jako personálního ředitele. Obviněný zde zdůrazňuje fakt, že úřady práce přiznaly jednotlivým uchazečům podporu a pak ji jako neoprávněně poskytnutou nevymáhaly po uchazečích, je v dané souvislosti opět vytržením věcí z kontextu, kdy obviněný zde podsouvá jiný význam postupu úřadu práce, tak, jak se mu to hodí do jeho verze, když pouze tito uchazeči měly být těmi, kteří uváděli úřady práce v omyl. Záměrně však pomíjí v rámci projektu flexibilita uváděné nesprávné údaje, jež tento postup zapříčinily a celou nosnou ideu, vyjádřenou tou části skutkové věty „záměrem minimalizovat mzdové náklady ve prospěch firem skupiny U. na úkor státního sociálního systému České republiky na úseku podpor v nezaměstnanosti“. Důrazem pouze na část celkového jednání se snaží vytvořit pro sebe odlišnou skutkovou situaci, ze které by nebylo možno usuzovat na jeho zavinění.
Simulace právních úkonů však spočívá jednoznačně v celkovém správném posouzení od projektu jeho počátku, tedy ještě před tím, než uchazeči šli na úřad práce, kdy předtím došlo ze strany obviněného k vytvoření celé řady kroků a opatření, v důsledku čehož byly i zaměstnanci motivováni, aby se registrovali na úřadu práce, neboť měli jak příslib dalšího zaměstnání, tak jistotu nepropadnutí svých měsíčních příjmů. Jednotliví uchazeči jednali v dobré víře, při vědomí množství zaměstnanců a ujišťování ze strany zaměstnavatele o legálnosti celého projektu. Šlo tak skutečně o živé nástroje, kdy je ve skutkové větě jasně popsáno, že šlo též o jejich ekonomickou, až existenční závislost na zaměstnavateli, prezentovaném zde obviněným. Zaměstnanci byli obviněným a dalšími pracovníky personálního útvaru, kteří měli odborné znalosti v oboru pracovního práva a předpisů o zaměstnanosti, přesvědčováni o tom, že vše bude z pohledu zákonných předpisů v pořádku, přičemž doklady předkládané jednotlivými zaměstnanci byly tvořeny či vyplňovány právě pracovníky personálních útvarů podle pokynů, obviněným nikoliv samotnými propuštěnými zaměstnanci, tak, aby odpovídaly podmínkám pro nekolidující příjem (jak uvedl soud prvního stupně). Motivovala je ekonomická situace, když současně šlo o příslib budoucího zaměstnání za stejných podmínek (doba neurčitá) a současně o nepropadnutí příjmů, který byl složen z podpory uchazeče o zaměstnání od úřadu práce, příjmů z nekolidujícího příjmu a postupně rozpuštěného odstupného, jak je to pregnantně vyjádřeno ve skutkové větě, kdy se zde jasně hovoří o ekonomické závislosti v souvislosti s celkovou situací v odvětví, regionu a dané doby. To pak souvisí i s otázkou pachatelství obviněného, kde právě tito uchazeči jsou jako živé nástroje uváděni v omyl ohledně legálnosti projektu flexibilita. Zde platí, že ačkoli nejednal s nimi osobně, tak řešil tuto problematiku ze své pozice personálního ředitele. Odvolací soud zde správně uzavřel, že ačkoli žádat o podporu v nezaměstnanosti může toliko uchazeč o zaměstnání a jedná se o jeho osobní projev vůle, tak je stěžejní to, že tito zaměstnanci společností skupiny U. tak činili proto, že byli obžalovaným osobně příp. prostřednictvím jeho podřízených (výpověď R. V.) ujištěni o legálnosti celého systému, tedy sami byli obviněným uvedeni v omyl.
Zdánlivě je možno podřadit pod dovolací důvod nesprávného hmotněprávního posouzení tu část argumentace, zda jde o předběžnou otázku ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř., zde konkrétně o vázanost rozhodnutím úřadu práce ohledně vyplacení podpor uchazečů o zaměstnání a jejich následné neodnětí a nevymáhání po uchazečích – zaměstnancích. Zde je nutno uzavřít, že otázka nestojí tak, že jestliže k tomuto odejmutí nedošlo, tak se mají za vyplacené zákonně, ale v tom smyslu, že tyto podpory byly vynaloženy v rámci shora popsaného jednání a to v souvislosti s celkovým projektem, popsaným ve výrokové větě rozsudku soudu prvního stupně. V žádném případě pak neodejmutí podpory jednotlivým uchazečům o zaměstnání nezpůsobuje, že by v rámci postupu podle §9 odst. 1 tr. ř. byly soudy tímto vázány a nemohly by usuzovat na vinu obviněného, aniž by došlo ke zrušení jednotlivých rozhodnutí úřadů práce o přiznání podpor. Této problematice byla věnována náležitá pozornost, kdy výkladem §9 odst. 1 tr. ř. nelze dospět k závěru, že by se jednalo o pravomocné rozhodnutí státního orgánu, jehož obsahem by byl trestní soud vázán. Je zde možno skutečně poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, řešící obdobně otázku „Rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsah zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny …“. V dané věci tak ani zde nejde o to, že by rozhodnutím úřadu práce byla řešena otázka viny obviněného trestným činem podvodu. Ani dovoláním citované dobrozdání od Ministerstva práce a sociálních věcí zde nemá vyviňující význam, neboť došlo z jeho strany k zamlčení podstatné skutečnosti, tedy pravého obsahu nekolidujícího zaměstnání, kdy k vytvoření nových pracovních míst vůbec nedošlo.
Část námitek dovolací argumentace se týká procesních aspektů, a to jednak úplnosti provedeného dokazování, o čemž bude pohovořeno níže, dále pak způsobu hodnocení důkazů, které jsou v rozporu s postuláty spravedlivého procesu a vedly až k porušení zásad spravedlivého procesu, a dále konkrétně k porušení totožnosti skutku. Ta však byla zachována, proto došlo i formálně k zamítnutí odvolání obviněného (změna v odvolacím rozsudku byla uskutečněna pouze ve vztahu k poškozenému). Ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí došlo ze strany vrchního soudu toliko k upřesnění a akcentaci dílčích projevů obviněného, když došlo k posunu na samý počátek jednání obviněného v jeho pozici personálního ředitele. Výslovně se k této otázce vyjádřil i odvolací soud na str. 53 svého rozhodnutí, kde hovoří o tom, že „Obžaloba byla podána pro skutek, který je předmětem sděleného obvinění a ten je totožný se skutkem popsaným ve výrokové části napadeného rozsudku. Totožnost zmíněných skutků byla tedy v průběhu trestního řízení zachována“. S takovým hodnocením souhlasí i Nejvyšší soud. V dovolání citovaná rozhodnutí Ústavního soudu se týkají odlišné procesní situace, zde je od počátku zjevné a jasné, o jaké jednání obviněného se v dané věci jedná, jež je totožné a nezaměnitelné jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, tak v podané obžalobě a posléze ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. V tomto směru neobstojí námitka, že změna konstrukce škody je dána uváděním v omyl úřadů práce simulovaným propuštěním oproti rozsudku soudu prvního stupně, kde byla nepravda spatřována v existenci souběžných prací a délce pracovní náplně. Ani zde však nejde o nějaký posun v totožnosti skutku, pouze a zdůraznění okolnosti, že již od počátku se jednalo o podvodné jednání.
V případě údajného nesprávného hodnocení provedených důkazů má Nejvyšší soud za to, že o nesoulad, natož pak extrémní nesoulad, mezi provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními se v dané věci nejedná. Ostatně i dovoláním napadené rozhodnutí hovoří v tomto směru o tom, že je vycházeno i z výpovědi obviněného a svědků P. K. a K. K., kdy ke konci roku 2008 byly pro obchodní společnosti skupiny U. předvídány dopady hospodářské krize a již v průběhu ledna roku 2009 došlo k omezení počtu zakázek. Za této situace, v době nepochybně ekonomicky svízelné pro obchodní společnosti skupiny U., se nejprve připravovalo propuštění asi poloviny zaměstnanců, avšak proto, že odbory nesouhlasily s hromadným propuštěním zaměstnanců, obviněný přišel s nápadem tzv. projektu flexibility. Co do způsobu hodnocení důkazů týkajícího se rozsahu a obsahu pracovní činnosti zaměstnanců bylo dostatečně nižšími soudy s ohledem na provedené důkazy vysvětleno, o jaké činnosti se jednalo, kdy to samé platí i pro údajné úvahy o výhodnosti postupu. Obviněný tak koncipuje pro sebe jednoznačně příznivou verzi skutkového děje, což však není platným dovolacím důvodem
K otázce úplnosti provedeného dokazování platí, že není třeba vyslýchat jednotlivě všechny zaměstnance v počtu 1346, za nadbytečné. Ostatně obžaloba nenavrhovala takový výslech, jejich podané vysvětlení tvoří přílohu spisu, podstatné pro rozhodnutí ve věci samé jsou listinné důkazy, jak bylo správně nalézacím soudem popsáno. Ten k otázce provádění těchto důkazů uzavřel, že obviněný neposuzoval individuální potřebu toho kterého zaměstnance pro potřeby výroby. Systém byl vymyšlen a proveden jako celek a obviněný nezvažoval, zda bude konkrétního zaměstnance potřebovat 20, 30 či 80 nebo 150 hodin týdně, u všech zaměstnanců kalkuloval s odpracovanými 100 až 160 hodinami v rámci tzv. gentleman agrément. Úmysl pachatele obsahoval propuštění všech zaměstnanců jako celek bez přezkoumávání jednotlivých případů. I odvolací soud se s touto otázkou vypořádal. Pachatelem tohoto činu zde není každý jednotlivý zaměstnanec – uchazeč o zaměstnání, ale právě obviněný, když pro prokazování úmyslu je možno vycházet z celkového kontextu jeho jednání a projektu flexibilita. To postačí pro úvahy o vyvození jeho trestní odpovědnosti a není nutné předvolávat stovky svědků. Je možno souhlasit, že značná část dokazování byla vedena ve směru zjišťování a osudu částky 400 milionů Kč, vyplacené jako manažerské odměny, když se ukázalo, že tímto směrem nebylo možné v předmětném roce 2009 řešit ekonomickou situaci společností ze skupin U. (při jejím užití by nebylo třeba uvažovat o takto komplikovaném postupu a nehrozil by nedostatek likvidity), nicméně to neznamená, že by nedošlo k provedení potřebných důkazů ve věci samé. Je možno ve smyslu rozhodovací praxe Ústavního soudu uvést, že pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, znamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Soud prvního stupně jasně deklaroval, proč k provádění tohoto důkazu pro nadbytečnost nepřistoupil a nejde tak o problém opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního soudu.
Pokud jde o otázku naplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu, tak je ve skutku jasně popsané, jakým způsobem došlo k uvedení v omyl úřadu práce. Tím byly jednoznačně zamlčené informace o tom, že zaměstnanci jsou dále zaměstnání v zásadě na stejných pozicích, pouze právně vyjádřené jako dohoda o pracovní činnosti, v druhém období jako pracovní poměr na kratší úvazek 15 hodin týdně (tzv. nekolidující zaměstnání) u jiné právnické osoby z téže skupiny U. Platí, že jde o neplatné dohody, pokud jejich rozsah přesáhl stanovený rozsah. Navíc se tato otázka jeví výsostně otázkou právní, kdy je jako protiprávní zhodnoceno celkové nastavení situace, jež vedlo k simulaci právních úkonů a dalším krokům, jež jsou popsány podrobně ve skutkové větě. To je ona nezákonnost, jejíž vyjádření obviněný v rozhodnutích nižších soudů nenalézá. Z hlediska zavinění obviněného byl jasně deklarován jeho úmysl jako přímý, kdy soud prvního stupně uzavřel, že „… věděl, že svým jednáním porušuje zákon a zákon porušit chtěl (§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku). Rovněž v případě zavinění okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, tedy škody přesahující 5 mil. Kč, bylo u obviněného shledáno zavinění úmyslné, neboť jako personální ředitel měl představu o výši mzdových nákladů a musel předpokládat, že vylákané podpory v nezaměstnanosti u téměř 1.400 zaměstnanců přesáhnou částku 5 mil. Kč“. Ohledně protiprávnosti jednání obviněného bylo jasně popsáno soudem prvního stupně, že „Rozhodné je přitom právě posuzování naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu a posouzení subjektivní stránky, nikoli to, zda byla dodržena ustanovení jiných, než trestněprávních předpisů. V daném případě pak bylo zcela jednoznačně prokázáno, že obžalovaný s úmyslem uspořit mzdové náklady, tedy ušetřit prostředky, které by jinak musely být společnostmi skupiny U. vyplaceny, jednak na mzdách a jednak na odvodech na sociální a zdravotní pojištění, vytvořil kombinací různých pracovněprávních institutů a institutů zákona o zaměstnanosti takový systém, který umožnil společnostem U. využít práce zaměstnanců za částku přibližně o 200 mil. Kč nižší, než by jinak musely společnosti vyplatit. Obžalovaný byl tedy veden od počátku úmyslem uspořit mzdové náklady společností skupiny U., tedy obohatit společnost o prostředky, které by jinak musela vynaložit na zaměstnávání svých zaměstnanců“. Pokud jde o výši způsobené škody, tak k ní zaujal jednoznačné stanovisko odvolací soud „v případě, kdy nějaký zaměstnanec pobírá podporu v nezaměstnanosti neoprávněně, je škodou právě takto vyplacená podpora. Celková výše škody, pro kterou byl obžalovaný uznán vinným a k jejíž náhradě je zavázán, pak odpovídá součtu takto neoprávněně vyplacených podpor v nezaměstnanosti zaměstnancům obchodních společností skupiny U. v rámci tzv. projektu flexibility“. Úvahy v tom směru, že ekonomicky bylo nutné (podle znaleckého posudku A-Consult plus, spol. s r. o., znalecký ústav) propustit nejméně 721 zaměstnanců a že by přinejmenším v tomto rozsahu nemělo být to obviněnému přičítáno, jde o ryzí spekulaci, neboť to by platilo toliko v případě, že by došlo ke skutečnému propuštění zaměstnanců a vyplacení odstupného. Zde si však zaměstnavatel tyto osoby ponechal a namísto legálního postupu při ukončení zaměstnání preferoval zachování zapracovaného pracovního kolektivu.
Pod deklarovaný dovolací důvod lze podřadit otázku užití, či neužití subsidiarity trestní represe, tedy neaplikování §212 odst. 2 tr. zákoníku Tpjn 301/2012 (Sb. rozh. tr. č. 26/2013) dává jasné vodítko, proč tento postup nelze aplikovat. Primárně zde šlo o snahu o udržení chodu společností, ovšem se srozuměním, že toho bude dosaženo způsobem protizákonným. Není možno akceptovat, že by tento způsob řešení špatné ekonomické situace byl v souladu s předpisy práva sociálního zabezpečení a pracovního práva. Je možno připustit jistou atypičnost způsobu provedení a skutečnost, že primárním motivem nebyla snaha o přímé obohacení se jeho osoby, ale snaha o řešení dopadů tehdy nastoupivší celosvětové hospodářské krize a ponechání si kolektivu zkušených a zapracovaných pracovníků, ovšem s důsledky pro státní rozpočet a to na jeho úkor (tím je vytvářena jistá míra nekalé konkurence oproti zaměstnavatelům, kteří řádně vyplatili odstupné svým zaměstnancům, pro které neměli práci). Nejde tedy o žádné netypické okolnosti, kde by postačovala odpovědnost podle správního práva, poněkud neobvyklé je páchání činu prostřednictvím zaměstnanců, což však objektivně nesnižuje míru zapojení obviněného, kdy naopak přitěžuje rozsah páchané trestné činnosti a dále způsobená škoda v rozsahu blížící se 100 milionů Kč, násobně překračující hranici škody velkého rozsahu. Věc skutečně nelze řešit mimotrestními prostředky (pravděpodobně míněno v rovině správního práva), když takový postup se netýká vyvození důsledků vůči obviněnému jako osobě odpovědné za realizaci celého záměru, ale pouze postižení jednotlivých uchazečů – zaměstnanců žádajících o podporu v zaměstnanosti.
To samé platí i pro údajné celkové ekonomicky výhodné vyznění celkového postupu pro státní rozpočet. Na základě vlastního znaleckého posudku se odvíjí úvahy ohledně „výhodnosti“ postupu pro stát. Zde bylo nižšími soudy jasně uvedeno, že hodnocení rovnic s tolika neznámými je ryze spekulativní a opět jde o vytváření pro sebe příznivější verze skutkového děje, zde pak v návaznosti na možnou neodpovědnost z hlediska trestního práva.
Je tak možno uzavřít, že část dovolací argumentace vůbec neodpovídá tvrzenému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a pro zbylou část jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V případě druhého tvrzeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možno akceptovat, že byl uplatněn právně relevantně, neboť došlo k zamítnutí odvolání postupem podle §256 tr. ř., což však neznamená, že by byl tento dovolací dovolací důvod opodstatněný. V tomto případě platí shora vyřčené, že věc byla projednána odvolacím soudem meritorně a bylo rozhodnuto usnesením podle §256 tr. ř., tudíž neplatí první varianta tohoto dovolacího důvodu, kdy by tento vystupoval samostatně. Jiný dovolací důvod, jenž by umožnil aplikaci §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. se vztahuje na vady řízení předcházející napadenému rozhodnutí, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což znamená, že v posuzovaném případě by předcházející řízení muselo být zatíženo hmotněprávními vadami, jež by svou povahou odpovídaly obsahu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy toto naplněno nebylo. Pro tento procesní postup měl odvolací, zde Vrchní soud v Olomouci, splněny všechny zákonné předpoklady.
S ohledem na shora uvedené rozhodl Nejvyšší soud, že dovolání obviněného J. K. odmítl postupem podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a s ohledem na toto rozhodnutí se nezabýval přerušením výkonu trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu
Vyhotovil:
Mgr. Daniel Broukal