ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.376.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 376/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. dubna 2018 o dovolání, které podal obviněný R. B. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 4 To 283/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 80 T 138/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 80 T 138/2016, byl obviněný R. B. uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že v období od 27. 3. 2006 do 3. 7. 2014 ve F.-M. či jinde, jako soudem ustanovený správce dědictví po zemřelém Z. R., vyinkasoval od J. P., dříve M., za nájem pozemku v k.ú. F., který rovněž spravoval, finanční prostředky v celkové výši 55.000 Kč, které následně nezahrnul do dědického řízení po Z. R. vedeného u Okresního soudu ve Frýdku-Místku č.j.: 46 D 39/2004 a tyto prostředky použil pro svou potřebu, čímž způsobil dědičce P. M. škodu ve výši 55.000 Kč .
Za to byl obviněný odsouzen podle §206 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 20 (dvaceti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené P. M., bytem D., Ř., částku ve výši 55.000 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně ode dne 11. 4. 2017 do zaplacení.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 80 T 138/2016, podal obviněný odvolání směřující do všech výroků napadeného rozsudku. Odvolání podal také státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, a to v neprospěch obviněného do výroku o trestu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 4 To 283/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného R. B. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody. Za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný podle §206 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku, jehož výkon byl v souladu s ustanovením §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 (jednoho) roku a 8 (osmi) měsíců.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výši 30.000 (třicet tisíc) Kč, což představuje 60 (šedesát) celých denních sazeb po 500 (pět set) Kč.
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 2 (dvou) měsíců.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená P. M., bytem D., Ř., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 4 To 283/2017, podal obviněný prostřednictvím svého advokáta dovolání (č. l. 318–319), v rámci něhož odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný namítl, že se nelze ztotožnit se stanoviskem odvolacího soudu, podle kterého je nepřípustné, aby správce dědictví dopředu inkasoval odměnu a případné výdaje, resp. prováděl v tomto směru průběžné zápočty svých budoucích pohledávek vůči dědici. Soud neodůvodnil, proč tento postup nebylo možno považovat za řádnou správu dědictví. Uvádí, že získal dluh vůči spravovanému dědictví, který postupně umořoval částkami, které z vlastních prostředků vynakládal na správu dědictví, a jediným, čím se tak provinil je, že tento zápočet není patrný z jím vedené evidence. Popírá, že by zamlčel příjmy, toliko „spároval“ příjmy a výdaje a tyto do evidence nezakládal, přičemž předmětnou evidenci po deseti letech již nedohledal. Dále má za to, že nebylo hodnověrně prokázáno, jakým způsobem mělo dojít k užití prostředků pro vlastní potřebu. Není rovněž pravdou, že by po celou dobu evidoval pouze závazky a žádné příjmy do dědictví. Ze spisu soudního komisaře vyplývá, že se soudním komisařem konzultoval způsob zpeněžení části spravovaného dědictví a výtěžek odevzdal do správy soudního komisaře. Dovolatel je taktéž přesvědčen, že předmětné jednání je čistě dědickým (civilním) sporem a v jednání dovolatele nelze spatřovat prvek, který by odůvodnil prolomení zásady subsidiarity trestní represe. Dědičce nevznikla škoda, když majetková sféra dědičky se nijak nezmenšila ani nezvětšila, neboť veškeré náklady se správou dědictví hradil ze svého a dědičkou mu do dnešního dne nebyla jakákoli část uhrazena.
Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, č. j. 4 To 283/2017-297, zrušil a zprostil jej obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 5. 3. 2018, sp. zn. 1 NZO 181/2018.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že námitky týkající se „zápočtů“ lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen se značnou dávkou tolerance, neboť řada okolností svědčí o tom, že právní konstrukce o „získání a umořování dluhu vůči spravovanému dědictví“ byla dovolatelem vytvořena až dodatečně za účelem ospravedlnění jeho jednání. Nadto je zřejmé, že ani existence nějaké skutečně existující pohledávky vůči dědictví, resp. proti P. M., by dovolatele bez dalšího neopravňovala k tomu, aby si ponechával příjmy do dědictví náležející. Tato možnost odporovala právní úpravě tehdy platného občanského zákoníku [§580 a §581 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“)]. Za bezpředmětou považuje též námitky týkající se existence škody. Škoda vznikla momentem, kdy nedošlo ke zvětšení majetku poškozené o předmětný příjem. Vznik škody nelze podmínit splněním povinností, které poškozené někdy v budoucnosti vyplynou z dosud neexistujícího rozhodnutí o odměně obviněného jako správce dědictví. Námitkou skutkovou, a tedy nepodřaditelnou pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod, je námitka neprokázání způsobu užití finančních prostředků, přičemž takováto okolnost nebrání vyvození trestní odpovědnosti. Důvodné nejsou ani námitky, podle kterých měla být ve věci aplikována zásada subsidiarity trestní represe. Neoprávněné přisvojení si finančních prostředků náležejících do dědictví správcem tohoto dědictví nelze považovat za „čistě dědický spor“. Okolnost, že dovolatel ke spáchání trestného činu zneužil postavení správce, škodlivost tohoto činu spíše zvyšuje, jak správně dovodil odvolací soud (str. 8 odůvodnění jeho rozhodnutí).
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 4 To 283/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a z podnětu obviněného ve výroku o náhradě škody, o nichž poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání obviněného do výroku o vině zamítl. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněného dovolacího důvodu.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. B. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
S ohledem na výše uvedené tedy nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů (výpověď svědkyně M. J., evidence „zápočtů“) a vadná skutková zjištění (obecná námitka nesprávných skutkových zjištění, zejména stran existujícího dluhu vůči spravovanému dědictví a z toho vyplývající „vzájemné zápočty“, zjištění, jak mělo dojít k užití prostředků pro vlastní potřebu, jaká vznikla poškozené škoda, resp. její výše), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a zejména pak vlastní verzi skutkových událostí (kdy obviněný uvádí, že získal vůči spravovanému dědictví dluh, který umořoval částkami, které z vlastních prostředků vynakládal na správu dědictví, přičemž tyto údaje nezakládal do evidence; poškozené žádná škoda nevznikla, neboť majetková sféra dědičky se nezmenšila, a to proto, že veškeré náklady se správou dědictví hradil ze svého a ze strany dědičky mu nebyla uhrazena jakákoliv část).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod částečně nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. B. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozuje z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazům, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Obviněný své dovolání částečně směřoval proti samotnému odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, kdy namítal, že se neztotožňuje s názorem odvolacího soudu stran některých jeho úvah, a zejména pak odůvodněním, které shledal nedostatečným. Napadená konstatování jsou uvedena v rámci odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, nikoli v tzv. skutkových větách. Zde je třeba připomenout, že podle ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. není dovolání jen proti důvodům rozhodnutí přípustné.
Pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze s jistou dávkou benevolence (neboť se jedná o úvahy v drtivé většině založené právě na vlastní skutkové verzi věci) podřadit námitku, v rámci níž obviněný namítl, že dědici žádná škoda nevznikla, neboť veškeré náklady se správou hradil sám, přičemž tímto způsobem umořoval dluh vůči spravovanému dědictví. S tímto souvisí i námitka, že majetková sféra dědice se nezmenšila a nestane se tak až do doby, kdy bude vydáno usnesení o výši jeho odměny coby správce dědictví, tedy námitka stran zjištěné škody.
Přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu .
Objektem trestného činu zpronevěry je vlastnictví věci nebo obdobné majetkové právo k jiné majetkové hodnotě . Za věc v právním smyslu se považuje ovladatelný hmotný předmět a ovladatelná přírodní síla (elektrická energie, parní energie, vodní energie, jaderná energie apod.). Cizí věc nebo jiná majetková hodnota je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení nebo do dispozice) zpravidla s tím, aby s věcí nebo s jinou majetkovou hodnotou nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc nebo jinou majetkovou hodnotu, která mu byla svěřena, jestliže s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc nebo jiná majetková hodnota dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření. Přisvojení je tedy takové nakládání pachatele s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou, které má trvale vyloučit svěřitele z dispozice s věcí nebo jinou majetkovou hodnotou (v tom se zpronevěra odlišuje od neoprávněného užívání cizí věci podle §207 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku). Přisvojením takové věci se nerozumí získání věci do vlastnictví, neboť trestným činem nelze nabýt vlastnického práva, nýbrž získání možnosti neomezené dispozice s věcí, není však rozhodné, jak poté pachatel s přisvojenou věcí, která mu byla svěřena, skutečně nakládá . O přisvojení jde tedy i v případě, když pachatel věc po dokonání činu někomu daruje, předá do zastavárny, odhodí ji nebo zničí apod.
Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a), nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], který zpravidla vznikne až později, nikoli hned při svěření věci, z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
Obviněný byl usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 46 D 39/2004 (s právní mocí dnem 19. 10. 2004), ustanoven správcem části dědictví po zemřelém Z. R., a to konkrétně v rozhodnutí uvedených nemovitostí. Z obsahu usnesení se podává, že coby správce dědictví byl oprávněn činit po dobu dědického řízení nezbytné úkony v souvislosti se správou těchto nemovitostí (vyjma jejich zcizování či zatěžování), dále právní a jiné úkony, které by vedly ke zhodnocení nemovitostí (včetně provádění ošetření zemědělských kultur), přičemž byl povinen postupovat s odbornou péčí. Bylo rovněž stanoveno, aby soudu každé čtvrtletí předložil zprávy o činnosti za uplynulé kalendářní období o případných výdajích a nákladech, které s touto činností souvisí a po skončení dědického řízení předložit konečnou zprávu o své činnosti.
Jednání, které je obviněnému kladeno za vinu spočívalo v tom, že na parc. pozemku byl umístěn reklamní billboard, pronajatý J. P. (dříve M.) na podkladě nájemní smlouvy ze dne 1. 9. 2001 uzavřené mezi jmenovanou a zemřelým Z. R., s nájmem ve výši 5.000 Kč ročně. Správa tohoto pozemku včetně předmětné nájemní smlouvy se stala předmětem dědictví, jehož správou byl obviněný pověřen. Obviněný tak od J. P. získal celkově částku 55.000 Kč, tj. 5.000 Kč ročně za pronájem pozemku. V souladu se svými povinnosti správce dědictví měl obviněný předmětné finanční částky využít ve prospěch spravovaného majetku, tedy počínat si s péčí řádného hospodáře, což však neučinil, neboť předmětné částky, a ani doklady k nim se vztahující (příjmové a výdajové doklady vyhotovené J. P.) nebyly obsaženy ve vyúčtování dědictví. Nalézací soud rozvedl, na podkladě jakých závěrů má za to, že obviněný předmětné částky zatajil a tyto použil k jiným účelům (odůvodnění rozsudku prvního stupně str. 4 až 5), a na předmětné závěry lze odkázat.
Námitkou obviněného, že tyto prostředky použil výhradně na úhradu výdajů spojených se správou nemovitostí, se zabýval již odvolací soud v rámci řízení o řádném opravném prostředku, kdy na str. 5 uvádí, že stěžejní je zde to, že obviněný po celé období v rámci vyúčtování, resp. předkládaných zpráv, vykazoval toliko výdaje, které má v souvislosti se správou dědictví , kdy příjmy za nájem pozemku zcela zamlčel, jak je to ostatně zřejmé nejen z listinných důkazů, ale i z výpovědi svědkyně M. J., která pro něj zpracovávala administrativu ke správcovství , přičemž tyto částky se neobjevují ani v konečné zprávě správce dědictví ze dne 15. 9. 2015. Jak poukazuje dále odvolací soud, nelze opomenout ani tu skutečnost, že se jednalo o hotovostní platby, o nichž však J. P. vyhotovila záznamy (příjmové a výdajové doklady), kteréžto se však podle obviněného ztratily, neboť poté, co provedl průběžně „zápočty“ budoucích pohledávek vůči dědici, tyto nadále nebyly potřeba. Uvedená konečná zpráva byla obviněným o předmětnou částku upravena, resp. snížena, k čemuž došlo po zahájení trestního řízení (dne 3. 11. 2016) v projednávané věci až dne 4. 4. 2017, což nasvědčuje účelovému jednání obviněného. S těmito závěry se Nejvyšší soud zcela ztotožňuje.
Nad rámec uvedeného lze poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, kdy závěry v rámci věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 6 Tdo 627/2011 lze aplikovat i v projednávané věci. Z předmětného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011 se podává, že pokud si pachatel jako v řízení o dědictví soudem ustanovený správce dědictví přisvojil cizí věc , která mu byla svěřena (v uvedené věci se jednalo o zneužití dispozičního práva k bankovnímu účtu společnosti, z něhož vybral část peněžních prostředků náležejících do spravovaného dědictví, které použil pro svoji potřebu), pak tímto jednáním naplnil znaky trestného činu zpronevěry . Pachatel v předmětné věci byl jediným oprávněným dědicem, nicméně ani tato skutečnost nemůže na závěru, že nelze s věcí spadající do předmětu dědictví, jehož správou je správce pověřen, nakládat jako s věcí vlastní, nic změnit. Ani skutečnost, že obviněnému vůči dědici vznikala budoucí pohledávka ve formě odměny a nákladů spojených se správou nemovitostí, takovýto postup obviněného nemůže ospravedlnit. I za takovéto situace se nadále jedná o cizí majetek, jehož správou byl pověřen, a jehož výtěžky nemohl užít, tedy ani na vznikající, resp. budoucí pohledávku, a už vůbec ne pro svou vlastní potřebu. Až do vydání usnesení o výši jeho odměny coby správce dědictví nelze výši pohledávky odhadovat s tím, že se jedná řádově o statisíce, a na podkladě takové úvahy z dědictví umořovat pohledávky na „náklady“ správy nemovitostí.
Zpronevěra je trestným činem, je-li způsobena na cizím majetku škoda nikoli nepatrná. Způsobením škody nikoli nepatrné se rozumí následek ve formě škody nejméně v částce 5.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Větší škodou je škoda ve výši nejméně 50.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2006–2016).
Pokud je u tohoto trestného činu způsobenou škodou celá skutečná hodnota zpronevěřené věci nebo jiné majetkové hodnoty (a to i v tom případě, když pachatel dal na místo zpronevěřené věci jinou věc téhož druhu, ale nezastupitelnou, anebo poskytl jinou nezastupitelnou majetkovou hodnotu na místo zpronevěřené majetkové hodnoty), pak je v projednávané věci škodou částka 55.000 Kč, kterou obviněný coby správce dědictví vyinkasoval za nájem části pozemku, a o níž bylo dědictví, jehož správou byl pověřen, zmenšeno. Okamžikem vzniku škody je tak moment, kdy nedošlo ke zvětšení majetku dědice o předmětný příjem, tedy teoreticky již zpronevěřením první platby za pronájem pozemku.
K námitce obviněného stran uplatnění principu subsidiarity trestní represe, tedy, že se jedná o dědický spor nemající trestněprávní rovinu, Nejvyšší soud uvádí toliko, že podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe tedy vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio , tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot.
Pojem společenské škodlivosti , který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio . V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1–139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Případné porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva.
Primární okolností podmiňující škodlivost dovolatelova jednání je to, že zneužil svého postavení správce dědictví a přisvojil si finanční prostředky náležející do dědictví, nikoli výše těchto prostředků. Ta je stěžejní pro určení závažnosti dovolatelova provinění a s tím související stanovení druhu a výše trestu. Argumentační konstrukce, že ke škodě nedošlo, jelikož se průběžné „zápočty“ v budoucnu, tj. po vydání rozhodnutí o odměně správce dědictví, vzájemně započtou, resp. vymažou, bagatelizuje škodlivost dovolatelova jednání.
Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně právní relevantnost uplatněných námitek, dospěl k závěru, že obviněným podané dovolání není zatíženo vytýkanými vadami.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného R. B. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 18. dubna 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu