ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2684.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 2684/2018-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. Š. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2, pod sp. zn. 17 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2018, č. j. 30 Co 13/2018-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 7. 9. 2017, č. j. 17 C 190/2015-102, ve znění opravného usnesení vydaného týmž soudem dne 9. 10. 2017, č. j. 17 C 190/2015-106, uložil žalované poskytnout žalobci blíže specifikovanou písemnou omluvu (výrok I), částečně žalobcův požadavek na poskytnutí omluvy zamítl (výrok II), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 53 946 Kč s příslušenstvím (výrok III), v rozsahu částky 46 054 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok IV) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 13.600 Kč (výrok V).
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a IV potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 53 946 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a vyslovil, že účastníci nemají navzájem právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobce domáhal proti žalované zadostiučinění formou omluvy a zaplacení částky 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedeného u Městského soudu v Praze, pod sp. zn. 8 A 167/2010, v němž byla řešena podaná správní žaloba proti blíže konkretizovaným rozhodnutím Policejního prezídia Policie České republiky a Ministerstva vnitra [týkajících se práva na poskytnutí informace podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále i jen „InfZ“)].
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, a to v rozsahu jeho výroku I, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby směřující k poskytnutí omluvy a v rozsahu měnícího výroku II, jímž byla změnou prvostupňového rozsudku zamítnuta žaloba na zaplacení částky 53 946 Kč. Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolatel především nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že řízení o žalobě projednávané správním soudem mělo pro něj zanedbatelný význam, nicméně odvolací soud nerozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, když přihlédl nejen k předmětu původně požadované informace (týkající se důvodů omezení osob vstupujících do budovy policejního orgánu), ale též ke značnému množství sporů, které žalobce vede či vedl (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 4. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3898/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 24. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/14, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 968/2014). Odvolací soud současně sledoval i navazující judikaturu Nejvyššího soudu týkající se otázky obecného významu řízení o poskytnutí bezplatné zprávy týkající se činnosti policejních orgánů podle InfZ, které nespadá - oproti očekávání dovolatele - do kategorie rozhodnutí, jejichž zvýšený význam pro účastníka se bez dalšího presumuje (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4870/2015).
K přezkumu žalobcem kritizované formy a výše zadostiučinění Nejvyšší soud setrvale judikuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při hodnocení přiměřenosti výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014 a usnesení Nejvyššího ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1216/14).
V projednávané věci, kde obstál závěr odvolacího soudu o zanedbatelném významu řízení pro žalobce, platí, že v takovém případě není třeba přiznávat zadostiučinění v penězích vůbec a jako dostačující plnohodnotnou formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu, ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1216/14 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009). Dobrovolné konstatování porušení práva a omluva ze strany žalované jsou ve spojení s rozhodnutím soudů obou stupňů, které žalované nadto uložily též povinnost poskytnout žalobci další omluvu, plnohodnotnou formou morální kompenzace žalobcem utrpěné újmy (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012). Dovolatelem nastíněné otázky tak nemohou založit přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř., neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.
Procesní výhrady dovolatele ke způsobilosti použití tzv. notoriet a možnosti se k nim vyjádřit nemohl Nejvyšší soud zohlednit, neboť platí, že dovolací soud k vadám řízení, které mohly mít vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí, může přihlédnout toliko tehdy, je-li dovolání (podle §237 o. s. ř.) přípustné (srov. ust. §242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.), což všem není případ projednávané věci.
Žalobce v dovolání obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu, to však samo o sobě jako vymezení, v čem žalobce spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro zbylé dovolací námitky, nepostačuje (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 2000/16, zejm. odst. 14 in fine). Nejedná se přitom o případ, kdy by dovolatel ve svém dovolání sice neodkázal na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu, nýbrž toliko na přiléhavou judikaturu Ústavního soudu, a z dovolání by tedy bylo zřejmé, od jaké judikatury Nejvyššího soudu se podle dovolatele odvolací soud při řešení konkrétní právní otázky odchýlil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3507/16). Poukazuje-li žalobce v dovolání na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky nebo na rozhodnutí Nejvyššího soudu, činí tak bez průmětu do jím zformulovaných právních otázek a ve vazbě na jedinečné skutkové okolnosti případu, což rovněž nezakládá přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu, ze dne 23. 5. 2008, sp. zn. 30 Cdo 4811/2017)
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.) a zčásti nebylo shledáno přípustným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není ve smyslu ustanovení 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř. odůvodňován.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2018
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu