ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.5573.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5573/2017-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce J. D. , proti žalované obchodní společnosti EMPRESA MEDIA, a.s., IČO 264 18 011, se sídlem v Praze 4 - Braník, Mikuleckého 1309/4, zastoupené JUDr. Petrem Pečeným, advokátem se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 34 C 53/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2017, č. j. 3 Co 171/2015-166, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Pečeného, advokáta se sídlem v Praze 1, Purkyňova 74/2.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Žalobce podal proti původní žalované obchodní společnosti Mediacop, s.r.o. , IČ 25770152, se sídlem v Praze 1, Panská 890/7 , žalobu na ochranu osobnosti, podle §11 a násl. občanského zákoníku účinného do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“). K zásahu do jeho osobnostních práv mělo dojít uveřejněním článku v týdeníku Týden vydávaném původní žalovanou. Žalobce se domáhal jednak omluvy doporučeným dopisem a jejího uveřejnění v periodiku Týden, jednak požadoval náhradu nemajetkové újmy v penězích v částce 100.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 5. února 2014, č.j. 34 C 53/2010-65, rozhodl podle ustanovení §107a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) o vstupu do řízení nyní žalované místo žalované původní a rozsudkem ze dne 18. května 2015, č.j. 34 C 53/2010-138, výrokem I. žalované uložil omluvit se žalobci doporučeným dopisem, výrokem II. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal jejího uveřejnění v periodiku „Týden“, výrokem III. zamítl žalobu, pokud se žalobce domáhal zaplacení částky 100.000 Kč a výrokem IV. uložil žalované zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení částku 1.000 Kč.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 16. května 2017, č. j. 3 Co 171/2015-166, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu zamítl, ve výrocích II. a III. jej potvrdil a ve výroku IV. změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze skutečnosti, že bylo prokázáno, že předmětným článkem bylo zasaženo do osobnostních práv žalobce. Zabýval se pak námitkou žalované, že není pasivně legitimována a s poukazem na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, kde v daném řízení byla také původně společnost Mediacop, s.r.o. a jednalo se také o článek uveřejněný v týdeníku „Týden“, vydávaném touto obchodní společností, když následně bylo rozhodnuto o tom, že v řízení bude nadále pokračováno se společností EMPRESA MEDIA, a.s., namísto původní žalované společnosti Mediacop, s.r.o., neboť došlo k prodeji části podniku, jehož součástí byl i týdeník „Týden“, dospěl k závěru, že společnost EMPRESA MEDIA, a.s., tak není v řízení pasivně legitimována.
Rozsudek odvolacího žalobce (dále též „dovolatel“) výslovně v plném rozsahu napadl dovoláním ze dne 19. září 2017. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., protože se domnívá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a protože má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podává je pak z důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítl, že byl v řízení odvolacím soudem nedostatečně poučen, a že napadené rozhodnutí je současně překvapivé, pokud odvolací soud rozhodl na základě odlišného názoru od názoru soudu prvního stupně. Nesouhlasí se závěry citovaného judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, které považuje za nesprávné pro rozpor se zákonem. Je přesvědčen, že osobní odpovědnost v nyní posuzované věci je vázána na obsah článku časopisu „Týden“, tedy podle dosavadní praxe na jeho vydavatele. Soudí, že předchozí soudní praxe byla správná, kdežto závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho citovaném usnesení a převzaté v napadeném rozsudku odvolacím soudem jsou nesprávné a že tedy žalovaná je v tomto sporu pasivně legitimována. Dovolatel proto navrhl, aby věc byla postoupena velkému senátu a poté Nejvyšší soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovoláním vyjádřila prostřednictvím svého zástupce. Uvedla, že odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu a s právním názorem dovolacího soudu se ztotožňuje. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl a přiznal jí náhradu nákladů soudního řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, přičemž byly splněny předpoklady ustanovení §241 o.s.ř., a stalo se tak ve lhůtě stanovené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř. Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o.s.ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby mohlo být dovolání v projednávané věci kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu, dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o.s.ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani např. jen) pouhá citace textu ustanovení §237 o.s.ř. (či jeho části), srovnej shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013.
Lze současně připomenout též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o.s.ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, „ naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup .“
Z obsahu dovolání žalobce lze vyrozumět nesouhlas s názorem Nejvyššího soudu, který převzal i soud odvolací, tj. koho je za dané situace třeba považovat za osobu, kterou má postihovat sankce ve smyslu ustanovení §13 obč. zák. za protiprávní zásah do jeho práva na ochranu osobnosti. Dovolatel se domnívá, že vzhledem k tomu, že předmětný článek vyšel v periodiku „Týden“, měla by postihovat jeho současného vydavatele, tedy společnost EMPRESA MEDIA, a.s., která tak má být ve sporu pasivně legitimována. Tento svůj názor zdůvodňuje tím, že jeho právo na uveřejnění omluvy je primárním osobnostním právem, které by při názoru Nejvyššího soudu nemohlo být realizováno, pokud by osobě odlišné od vydavatele nemohla být uložena vymahatelná povinnost uveřejnit omluvu. K tomu však je dovolací soud nucen připomenout, že žalobce, jehož nespokojenost se skutečností, že jeho žaloba byla zamítnuta pro nedostatek pasivní legitimace žalované, je sice pochopitelná, avšak sám svými argumenty nijak nevyvrací závěr podrobně vyložený a zdůvodněný v usnesení sp. zn. 30 Cdo 5444/2015, které aplikoval v napadeném rozhodnutí odvolací soud. Konkrétně, že vzhledem k osobnímu charakteru předmětného vztahu mezi fyzickou osobou, do jejíhož práva na ochranu osobnosti mělo být podle žaloby zasaženo a osobou, které je třeba tento zásah přičítat, nemohly tyto závazky smluvně přejít na jiný subjekt (v daném případě na obchodní společnost EMPRESA MEDIA, a.s.). Tedy, stejně jako v nyní posuzované věci, původcem zásahu byla původně žalovaná obchodní společnost Mediacop, s.r.o., nikoli společnost EMPRESA MEDIA, a.s., která proto nemůže být ve sporu pasivně legitimována. Předmětné dovolání tak Nejvyššímu soudu neumožňuje uvážit důvodnost dovolatelem požadavku, pro který by se měl dovolací soud odchýlit od své dosavadní rozhodovací praxe.
Pokud žalobce uplatňuje námitku, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé (nepředvídatelné) rozhodnutí (aniž by ji podřadil pod některou z alternativ uvedených v §237 o.s.ř.), dovolací soud konstatuje, že v situaci, kdy odvolací soud rozhodoval na podkladě skutkových závěrů soudu prvního stupně a jim korespondujících důkazů provedených v souladu s ustanovením §213 odst. 4 o.s.ř. v odvolacím řízení, pak toliko ze změny právního posouzení soudem prvního stupně jinak dostatečně a úplně zjištěného skutkového stavu věci nelze vyvozovat nepředvídatelnost či překvapivost měnícího rozsudku odvolacího soudu, když za překvapivé (nepředvídatelné) lze v daných souvislostech považovat pouze takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originárním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. června 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, či ze dne 11. června 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 24, ročník 2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy číslo 9, ročník 2010, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010). Nadto v tomto případě nelze přehlédnout, že odvolací soud rozhodoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož tedy Nejvyšší soud neshledal dovolání proti části výroku I. ve věci samé přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení a řízení před soudem prvního stupně, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o.s.ř.), takže v dovolacím řízení nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Odměna v částce 3.100 Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky, tedy celkem 3.400 Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714 Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalované tak činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2018
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu