ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.1864.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 1864/2018-353
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně AMP Chomutov a.s. , se sídlem v Chomutově, Pražská 720/31, PSČ 430 01, identifikační číslo osoby 25402188, zastoupené Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Chelčického 97/1, proti žalované Stavební a obchodní společnost Most spol. s r.o. , se sídlem v Obrnicích 10, PSČ 435 21, identifikační číslo osoby 25014111, zastoupené JUDr. Oldřichem Godyckim, advokátem se sídlem v Lounech, Mírové náměstí 48, o zaplacení 1 674 284,95 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 24 Cm 276/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 4 Cmo 192/2016-324, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 24 Cm 276/2013-282, jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni 1 467 619,08 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta žaloba v rozsahu částky 206 665,87 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastnicemi (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma jeho prvního výroku v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé) podala žalovaná dovolání. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že vyřešil otázky procesního a hmotného práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na jehož rozhodnutí poukazuje. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů v dotčené části, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se zamítá žaloba i ohledně částky 1 467 619,08 Kč s příslušenstvím a žalobkyni bude uloženo nahradit jí náklady za řízení před soudy všech stupňů.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 7 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, jež je – stejně jako níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 4/2014“)).
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je tak i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Pokud však dovolatelka namítá, že odvolací soud v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu (konkrétně s jeho usnesením ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017) vyřešil otázku procesního práva, spočívající v jeho povinnosti zasáhnout do hodnocení důkazů ze strany soudu prvního stupně za situace, kdy způsob hodnocení důkazů soudem prvního stupně a odůvodnění jeho rozhodnutí není v souladu s §132 a §157 odst. 2 o. s. ř., patrně přehlédla, že odvolací soud tuto otázku v napadeném rozhodnutí neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Již z tohoto důvodu proto tato otázka nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že nijak nereagoval na opomenutí soudu prvního stupně vypořádat se se všemi důležitými důkazy a skutečnostmi, které vyšly v řízení najevo, čímž naznačuje možnou vadu řízení, jsou tyto její námitky irelevantní. Vady řízení nejsou totiž samy o sobě způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatelky o uvedeném procesním pochybení nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaného pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Brojí-li dovolatelka proti právnímu posouzení věci ze strany odvolacího soudu ústícímu v závěr, že žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla vznikl, uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na řešení mnoha hmotněprávních otázek, které dále popisuje. V této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že nepovažoval pro své rozhodnutí za rozhodující, co si účastníci konkrétního soukromoprávního vztahu dohodli, že vadně posoudil předpoklady pro vznik smluvního nároku při sjednaných podmínkách rozhodných pro jeho vznik, jakož i zákonné a smluvní předpoklady, za nichž lze považovat dílo za provedené a kdy podle zákona nastává zánik závazku provést dílo. Podle dovolatelky odvolací soud pochybil i při hodnocení předpokladů, za nichž vzniká nárok na zaplacení ceny díla, vadně posoudil okamžik vzniku prodlení se splněním peněžitého závazku, běh lhůty pro provedení díla určené podle týdnů, jakož i změnu v rozsahu díla včetně důsledků takové změny na ostatní náležitosti smlouvy. Dále tvrdí, že odvolací soud vadně posoudil objektivní charakter sjednané povinnosti zaplatit smluvní pokutu. Dovolatelka přitom příkladmo označuje rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž je řešení vytčených právních otázek ze strany odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) podle jejího názoru v rozporu.
Dovolatelka sice vymezuje určité hmotněprávní otázky, o nichž tvrdí, že odvolací soud při jejich řešení pochybil, nicméně pokud vyjmenovává konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž není podle jejího mínění řešení vytčených hmotněprávních otázek v souladu, jde o souhrnný odkaz na judikaturu dovolacího soudu, aniž uvádí, od kterého rozhodnutí se měl odvolací soud v řešení té které vytčené otázky odchýlit. Takový způsob ovšem nemůže z pohledu zákonných požadavků (srov. §237 o. s. ř. a „R 4/2014“) na vymezení přípustnosti obstát. Spojuje-li dovolatelka tvrzenou přípustnost dovolání s předpokladem spočívajícím v odchýlení se odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, měla (aby naplnila uplatněný předpoklad přípustnosti dovolání) u každé vymezené otázky (a nikoli souhrnně) uvést konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně závěru obsahujícího řešení právní otázky, od kterého se měl odvolací soud odchýlit. Pokud tak neučinila, nemůže legitimně očekávat, že dovolací soud bude ze souhrnu judikátů označených v dovolání „přiřazovat“ příslušné rozhodnutí Nejvyššího soudu včetně jeho příslušných právních závěrů k té které otázce.
Pokud tedy dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že odvolací soud při řešení vymezených hmotněprávních otázek nepostupoval v souladu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na něž souhrnně (a nikoli u každé jednotlivé otázky) poukazuje, trpí dovolání v této části vadou, kterou však již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolatelce uplynula.
Nadto je třeba dovolatelce vytknout, že svůj nesouhlas s řešením vymezených otázek ze strany odvolacího soudu staví na jiném skutkovém základu, než který zjistil a ze kterého vyšel odvolací soud, čímž dovolatelka přehlíží, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Nutno připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které na podporu svých právních argumentů zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo jeho rozsudku ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014). Pokud dovolatelka staví svou argumentaci na kritice skutkových zjištění, tak ve skutečnosti neuplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., který je třeba vymezit tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (srov. §241a odst. 3 o. s. ř.). Dovolání tak postrádá i řádné vymezení dovolacího důvodu. To platí i o řešení otázky změny předmětné smlouvy o dílo, u které spatřuje dovolatelka příčinu nesprávnosti právních závěrů odvolacího soudu především v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu.
Z uvedeného vyplývá, že ani jedna z dovolatelkou formulovaných otázek přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit.
Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu pochybení při rozhodování o nákladech řízení, když tvrdí, že jeho závěry jsou založeny na nesprávném řešení právní otázky aplikace §143 o. s. ř., tak přehlíží, že otázku aplikace a výkladu této právní normy odvolací soud neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí o nákladech řízení nezaložil. Z tohoto důvodu nemůže dovolatelkou vytčená otázka přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se rozhodování o nákladech řízení založit.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu