ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2251.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2251/2018-526
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně ŠkoFIN s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Pekařská 635/6, PSČ 155 00, identifikační číslo osoby 45805369, zastoupené Mgr. Jaroslavem Tajbrem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 833/5, proti žalovaným 1) UMBRELLA AutoCentrum s.r.o. v likvidaci , se sídlem v Praze 4 - Michli, Ohradní 1159/65, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 29014280, a 2) D. K. , zastoupenému Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze, Vítkova 247/7, o zaplacení 1 498 151 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 42 C 170/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2018, č. j. 55 Co 474/2017-504, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 17 666 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Válka.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení žalované částky představující leasingové splátky, na něž jí podle žalobních tvrzení vznikl nárok na základě leasingových smluv uzavřených se žalovanou 1), přičemž za závazky žalované 1) z předmětných smluv se zaručil žalovaný 2).
Rozsudkem [ve vztahu k žalované 1) pro uznání] ze dne 8. 11. 2017, č. j. 42 C 170/2016-479, Obvodní soud pro Prahu 5 žalobě proti žalované 1) vyhověl (výrok I.), proti žalovanému 2) ji zamítl (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a státem (výrok III.), mezi žalobkyní a žalovanou 1) [výrok IV.] a mezi žalobkyní a žalovaným 2) [výrok V.].
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 55 Co 474/2017-504, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III. a V. potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Soudní praxe je jednotná v závěru, podle něhož přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2000, pod číslem 9, dále jeho usnesení ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 1373/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, rozsudek ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, 25 Cdo 2432/2008, uveřejněný pod číslem 66/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a usnesení ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3816/2011, jež jsou - stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách; dále usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 307/05, jež je veřejnosti k dispozici na www.usoud.cz ).
O takovou situaci jde zčásti i v poměrech nyní projednávané věci, když předmětem dovolacího řízení je celkem 22 samostatných nároků žalobkyně z 22 smluv o operativním leasingu, přičemž výše 21 z těchto jednotlivých nároků nepřesahuje 50 000 Kč. Ve vztahu k těmto nárokům je tedy přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. vzhledem k §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena a přichází v úvahu toliko ve vztahu k jedinému z těchto 22 nároků, a sice nároku týkajícího se smlouvy č. 917074 ze dne 2. 6. 2015 ve výši 65 216,08 Kč.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně popsal, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na §237 o. s. ř. a jeho citace není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, jež jsou – stejně jako níže uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích rovněž vysvětlil, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, není naplněn ani tehdy, vymezí-li dovolatel v dovolání pro řešení určité právní otázky více předpokladů přípustnosti, které si vzájemně konkurují (vzájemně se vylučují). I v takovém případě dovolání trpí vadou, neboť neobsahuje náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř. (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3883/2015, či ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2429/2016).
Dovolání trpí vadou, neboť spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, resp. má být dovolacím soudem posouzena jinak“, uplatnila současně tři předpoklady přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. Ani z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, který z předpokladů přípustnosti zamýšlela dovolatelka uplatnit u té které ze sedmi právních otázek týkajících se změny žaloby a jejího připuštění, jež v dovolání vymezila.
I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v §237 o. s. ř., tedy aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit u té které otázky odchýlit (srov. shodně například již cit. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013); to však dovolatelka – jak se podává již shora – neučinila. Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem přípustnost dovolání založit nemůže.
Námitky dovolatelky stran nesprávného procesního postupu soudu a nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně jsou irelevantní, neboť námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 32 Cdo 5325/2015). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Liché jsou rovněž námitky dovolatelky týkající se změny žaloby a jejího (ne)připuštění. Otázkou změny žaloby podle §95 o. s. ř. se Nejvyšší soud v minulosti zabýval v mnoha svých rozhodnutích – například v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, vysvětlil, že „o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.“ I k otázce nepřipuštění změny žaloby podle §95 odst. 2 o. s. ř. se Nejvyšší soud mnohokrát vyjádřil – v usnesení ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, vyložil, že proti usnesení soudu prvního stupně, kterým byla nebo nebyla připuštěna změna žaloby, není odvolání přípustné [§201 odst. 1 písm. f) o. s. ř., správně měl být uveden §202 odst. 1 písm. f) o. s. ř.] a že rozhodne-li soud prvního stupně tak, že navrženou změnu žaloby nepřipouští, bylo jeho usnesením konečným a závazným způsobem stanoveno, že o změněné žalobě nebude v probíhajícím řízení jednáno a rozhodováno; věcnou správnost usnesení soudu prvního stupně, kterým nebyla připuštěna změna žaloby, není oprávněn odvolací soud přezkoumávat; to platí i tehdy, bylo-li odvoláním napadeno rozhodnutí ve věci samé, kterým bylo rozhodnuto o původní žalobě. Nepřipustí-li soud změnu žaloby, samozřejmě to nebrání tomu, aby účastník uplatnil svůj (obsahově stejný) požadavek u soudu žalobou, která bude projednána v jiném (samostatném) občanském soudním řízení (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod číslem 139). Obdobně se vyjádřil i Ústavní soud již v usnesení ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, v němž uvedl, že „institut souhlasu soudu se změnou návrhu je veden zásadou hospodárnosti řízení; soud proto změnu nepřipustí, jestliže by výsledky dosavadního řízení nemohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu. V případě nesouhlasu se změnou žaloby je pak na místě podání žaloby nové“. Odvolací soud své závěry v těchto otázkách podrobně odůvodnil a Nejvyšší soud neshledal, že by se v nich odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Odkazuje-li dovolatelka v otázkách překročení žalobního návrhu a právní kvalifikace skutku na judikaturu Nejvyššího soudu, jsou tyto její odkazy bezpředmětné, neboť tyto otázky odvolací soud neřešil a na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil, tudíž ani ony nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Odkazuje-li dovolatelka rovněž na rozhodnutí dovolacího soudu o tom, že změnou žaloby je případ, kdy se žalobce domáhá stejného plnění, ale na základě jiného skutkového stavu věci, pak přehlédla, že právě o takovýto případ v projednávané věci jde a že otázku změny žaloby posoudil odvolací soud v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalobkyně v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu