ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.2911.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 2911/2016-271
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Marka Doležala a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně L. Š., zastoupené JUDr. Josefem Skácelem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalované Nationale – Nederlanden Levensverzekering Maatschappij N. V. , se sídlem v Rotterdamu, Weena 505, Nizozemí, registrační číslo 24042211, podnikající na území České republiky prostřednictvím odštěpného závodu NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 219 226 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 122/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 25 Co 370/2014-211, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2015, č. j. 25 Co 370/2014-211, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 6. 2014, č. j. 18 C 122/2010-167, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 28. 4. 2010 domáhala po žalované označené jako „ING Životní pojišťovna N. V. pobočka pro Českou republiku, IČ: 40763587, sídlem Nádražní 344/25, 150 00 Praha 5 – Smíchov“, zaplacení částky 219 226 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2009 do zaplacení jako rozdílu mezi pojistným, které zaplatila žalované na základě pojistné smlouvy, a zaplaceným pojistným plněním.
Obvodní soud pro Prahu 5 poté, co provedl důkaz předloženými listinami (mezi nimiž nebyla listina označená jako „Detail smlouvy životního pojištění“) a co poučil účastníky podle §119a ve spojení s §205a občanského soudního řádu, rozsudkem ze dne 10. 1. 2011, č. j. 18 C 122/2010-92, žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že mezi účastníky byla uzavřena platná pojistná smlouva, žalobkyni na základě této smlouvy vzniklo právo na vyplacení pojistného plnění ve výši pojistné částky, která činila 880 113 Kč, spolu s navýšením o 956 Kč z titulu sjednaného připojištění, přičemž žalovaná žalobkyni tyto částky v plné výši vyplatila. Pro požadavek žalobkyně neshledal oporu ve smluvních ujednáních.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2011, č. j. 25 Co 175/2011-113, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a shodně s ním dovodil, že pojistná smlouva je platná, neboť obsah smlouvy i pojistných podmínek je jasný a určitý, žalobkyně s jejich zněním vyslovila souhlas a námitka rozporu smlouvy s dobrými mravy je nedůvodná. Vyslovil názor, že aspekt výhodnosti není tím, co by mohlo způsobit neplatnost uzavřené smlouvy, a nerovnováhu ve smluvním vztahu nelze spatřovat v tom, že žalobkyně při uzavření smlouvy nezachovala obvyklé zásady běžné obezřetnosti.
K dovolání žalobkyně ze dne 12. 8. 2011 Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 3. 12. 2013, č. j. 32 Cdo 3978/2011-138, rozsudky soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal dovolání přípustným pro řešení otázky, zda je pojistnou smlouvou taková smlouva, podle jejíhož obsahu na sebe pojistitel nebere žádné pojistné riziko, a zda je taková smlouva platná, avšak přezkum právního posouzení odvolacího soudu neprovedl, neboť zjistil, že soudy nižších stupňů se v rozporu s ustanovení §103 ve spojení s §19 občanského soudního řádu nezabývaly otázkou, zda žalovaná má způsobilost být účastníkem řízení.
Poté, co při jednání konaném dne 9. 6. 2014 zástupce žalobkyně „upravil“ označení žalované tak, že žalovanou je „ING Životní pojišťovna N. V., se sídlem Rotterdam, Weena 505, Nizozemí, jednající organizační složkou ING Životní pojišťovna N. V., pro Českou republiku IČO 40763587 se sídlem Praha 5 – Smíchov, Nádražní 344/25“, soud prvního stupně, aniž prováděl dokazování, po poučení účastníků podle §119a ve spojení s §205a občanského soudního řádu rozsudkem ze dne 9. 6. 2014, č. j. 18 C 122/2010-167, žalobu znovu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech řízení částku 22 941,60 Kč.
Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byla dne 24. 2. 2004 uzavřena pojistná smlouva, kterou bylo sjednáno kapitálové důchodové pojištění s připojištěním pro případ plného invalidního důchodu následkem úrazu, počátek pojištění byl sjednán dnem 1. 3. 2004 a konec pojištění dnem 1. 3. 2009, pojistná částka byla sjednána ve výši 2 046 555 Kč a žalobkyně se zavázala platit žalované pro hlavní pojištění i připojištění pojistné v celkové výši 456 016 Kč ročně. Žalovaná se zavázala vyplatit žalobkyni pojistnou částku, dožije-li se sjednaného konce pojištění, a pro případ smrti žalobkyně za trvání pojištění se zavázala vyplatit úhrn zaplacených částek pojistného manželu žalobkyně. Bylo též ujednáno, že není-li pojistné splatné k počátku pojistného období ve druhém nebo některém dalším roce pojištění zaplaceno do 6-ti měsíců od jeho splatnosti, provede žalovaná redukci pojistné částky nebo pojistné doby podle všeobecných pojistných podmínek. Žalobkyně zaplatila na pojistném celkem 1 099 339 Kč, z toho v roce 2004 částku 455 556 Kč, v roce 2005 částku 149 537 Kč, v roce 2006 částku 156 894 Kč, v roce 2007 částku 164 620 Kč a v roce 2008 částku 172 732 Kč. Původně sjednaná pojistná částka se za trvání pojistného vztahu měnila v závislosti na výši zaplaceného pojistného a k 1. 3. 2008 činila 880 113 Kč. Dne 27. 7. 2009 bylo žalobkyni vyplaceno pojistné plnění ve výši 881 039 Kč, a to z titulu kapitálového důchodového pojištění 880 113 Kč a z titulu připojištění pro případ plného invalidního důchodu následkem úrazu 926 Kč.
Na základě toho soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně jako pojištěná se dožila konce pojištění, tím nastala sjednaná pojistná událost a žalobkyni vzniklo právo na pojistné plnění ve výši pojistné částky, přičemž žalovaná svůj závazek splnila a pojistné plnění jí vyplatila. Pro požadavek žalobkyně na pojistné plnění ve výši úhrnu zaplaceného pojistného nenalezl soud oporu ve smluvních ujednáních a neshledal ani skutečnosti, které by mohly vést k závěru, že pojistná smlouva je neplatná podle §§37 až 40 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), případně že byla uzavřena v omylu vyvolaném žalovanou ve smyslu §49a obč. zák. Usoudil, že smluvní ujednání jsou formulována jasně a určitě, způsobem, který nevzbuzuje pochybnosti o jejich obsahu a významu, a neseznal, že by žalobkyně neměla možnost se s textem smlouvy seznámit a svobodně zvážit, zda ji uzavře či nikoliv. Důvodnou neshledal ani námitku absence pojistného rizika. Skutečnost, že žalobkyně považuje smlouvu za nevýhodnou a má jiné představy o tom, jaké pojistné plnění měla obdržet, vyhodnotil jako irelevantní
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a uložil žalobkyni zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení částku 45 833,20 Kč (druhý výrok).
Odvolací soud konstatoval, že na jednání konaném dne 20. 11. 2014 seznámil účastníky s možným právním posouzením pojistné smlouvy jako neplatné a poskytnutého plnění jako bezdůvodného obohacení a poskytl zástupci žalované lhůtu k zaujetí procesního stanoviska, v jehož rámci žalovaná podáním ze dne 21. 1. 2015 vznesla námitku promlčení. Uvedl dále, že na jednání konaném dne 26. 2. 2015 zopakoval důkaz o platbách žalobkyně a provedl důkaz listinou označenou „Detail smlouvy životního pojištění“, z níž učinil zjištění, že částka splatná dnem 1. 3. 2008 ve výši 173 194 Kč byla zaplacena dvěma platbami, a to dne 10. 3. 2008 ve výši 165 083 Kč a dne 21. 4. 2008 ve výši 7 977 Kč. Dodal, že správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně žádný z účastníků nesporoval a jejich rozsah dával možnost posoudit i námitku promlčení vznesenou až v odvolacím řízení.
Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že pojistná smlouva je neplatná podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem, resp. pro jeho obcházení, neboť nenaplňuje ani základní znaky obnosového pojištění, když pojistníka nechrání před pojistným nebezpečím a pojistným rizikem. V důsledku neplatnosti smlouvy vznikla účastníkům podle §457 obč. zák. povinnost vzájemně si vrátit přijatá plnění. Usoudil, že všechny okolnosti o vzniku, výši a o tom, kdo a na čí úkor se obohatil, byly žalobkyni známy v průběhu pojistného vztahu vždy při každé platbě pojistného, a protože všechny platby pojistného byly plněny více než dva roky před podáním žaloby, z toho poslední platba „by došla na účet“ žalované dne 21. 4. 2008, žaloba byla podána z hlediska dvouleté subjektivní promlčecí lhůty stanovené v §107 odst. 1 obč. zák. pozdě, námitka promlčení je důvodná a zamítavý výrok o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně je proto věcně správný.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, podle obsahu dovolací argumentace však toliko v potvrzující části výroku o věci samé, napadla žalobkyně dovoláním, jež shledává přípustným proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném posouzení námitky promlčení práva na vrácení plnění z neplatné smlouvy. Argumentuje především, že na základě ujištění žalované uzavřela pojistnou smlouvu s přesvědčením, že jí bude vyplacena vyšší částka oproti té, kterou zaplatí na pojistném, v době trvání pojištění neměla důvod považovat pojistnou smlouvu za neplatnou, neboť z ní a z pojistných podmínek nebylo zřejmé, v jaké konkrétní výši jí žalovaná bude plnit, proto „posuzováno ve světle ustálené judikatury dovolacího soudu“ mohla poprvé zjistit, že pojistná smlouva by mohla být neplatná, až v souvislosti s výplatou plnění žalované, případně až tehdy, kdy o neplatnosti smlouvy uvažoval soud. Pokazuje na to, že ve smyslu názoru zaujatého odvolacím soudem musela také žalovaná po celou dobu od uzavření smlouvy vědět, že se z její strany jedná o bezdůvodné obohacení, a šlo tedy o bezdůvodné obohacení úmyslné, které se promlčuje za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
V dalším dovolatelka prosazuje názor, že k námitce promlčení vznesené až v odvolacím řízení odvolací soud neměl přihlédnout, a argumentuje, že přihlédnout k ní lze v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu v režimu neúplné apelace jen tehdy, vyplývá-li závěr o promlčení práva ze skutečností, jež vyšly najevo nebo byly zjištěny před soudem prvního stupně nebo ze zjištění učiněného na základě důkazů navržených před soudem prvního stupně. Odvolacímu soudu vytýká, že provedl podle odůvodnění jeho rozhodnutí důkaz listinou nazvanou „Detail smlouvy životního pojištění“, ačkoliv tento důkaz v řízení před soudem prvního stupně navržen nebyl. Současně tvrdí, že skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně nebyl takový, aby vyloučil možnost, že ohledně uplatněného nároku nastala některá ze skutečností, jež brání uzavřít, že jde o nárok promlčený.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že jím změní rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhoví, případně aby rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání zpochybňuje v prvé řadě jeho přípustnost, neboť dovolání podle jejího mínění postrádá vymezení příslušných otázek. Dovolání má též za nedůvodné. Je toho názoru, že dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávný procesní postup a napadá správnost hodnocení skutkového stavu věci. S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu argumentuje, že pro počátek běhu promlčecí lhůty podle §107 odst. 1 obč. zák. je relevantní okamžik, kdy se oprávněný dozví o takových skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit, že smlouva je neplatná, přičemž okolnosti, ze kterých byla dovozena neplatnost pojistné smlouvy, vyplývají z textu pojistné smlouvy a z pojistných podmínek. Zdůrazňuje, že závěr o neplatnosti pojistné smlouvy se v žádném případě neodvíjí od výše pojistného plnění, a poukazuje na to, že délka objektivní promlčecí doby je irelevantní s ohledem na marné uplynutí subjektivní promlčecí doby. Vyjadřuje přesvědčení, že veškeré údaje relevantní pro posouzení námitky promlčení byly uvedeny a důkazy o nich předloženy a provedeny již před soudem prvního stupně.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť dovoláním lze napadnou rozhodnutí odvolacího soudu pouze, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (z četných rozhodnutí srov. např. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, a které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ).
Jaké právní otázky má dovolatelka za řešené v rozporu s judikaturou, je z dovolání seznatelné. Konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení těchto otázek odchýlit, však dovolatelka neoznačuje. Ve vztahu k otázce hmotného práva, tj. k otázce výkladu §107 odst. 1 obč. zák., pak neuvádí ani příslušné judikatorní závěry. V tomto směru dovolání trpí vadami, které neumožňují zkoumat jeho přípustnost. Jinak je tomu stran otázky práva procesního, totiž otázky, zda skutečnosti vyplývající z důkazů, které byly provedeny v souladu s principem neúplné apelace zakotveným v §205a a §211a o. s. ř., umožňují závěr o důvodnosti uplatněné námitky promlčení. Ve vztahu k této otázce dovolatelka cituje závěry přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněném pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usneseních ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, a ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010. Bylo by za těchto okolností nadmíru formalistické učinit i stran této otázky závěr, že dovolání postrádá náležitosti umožňující zkoumat jeho přípustnost.
Dovolatelce je třeba přisvědčit, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky procesního práva od označených judikatorních závěrů odchýlil. Byť je v tomto ohledu odůvodnění jeho rozhodnutí nadmíru stručné a údaje o tom, jaké důkazy jím byly při odvolacím jednání zopakovány a které byly provedeny, jsou v protokolu o jednání konaném dne 26. 2. 2015 zachyceny způsobem nedostatečně srozumitelným, jeví se být zřejmé – vzhledem k obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a vzhledem k obsahu spisu – že skutkové zjištění, podle něhož částka 165 083 Kč byla zaplacena dne 10. 3. 2008 a částka 7 977 Kč dne 21. 4. 2008, nevyplývá z žádného z důkazů provedených soudem prvního stupně (konkrétně nevyplývá z výpisu z účtu UniCredit Bank na č. l. 13 a 64 spisu, zmíněného v protokole o odvolacím jednání, jímž zřejmě odvolací soud zopakoval dokazování), nýbrž z listiny označené jako „Detail smlouvy životního pojištění“; ta jako jediná z listin založených ve spise tyto zcela konkrétní údaje obsahuje. Byť to není v protokolu poznačeno výslovně, je z kontextu protokolu zřejmé, že tuto listinu předložil zástupce dovolatelky při tomto odvolacím jednání a odvolací soud z ní konstatoval shora uvedené údaje (čili provedl touto listinou důkaz). Z obsahu spisu pak nevyplývá, že by byla tato listina do spisu založena již dříve.
Podle §205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle §118a odst. 1 až 3.
Ustanovení §211a o. s. ř. stanoví, že jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v §205a o. s. ř.
Podle §118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).
Podle §212a o. s. ř. k novým skutečnostem nebo důkazům (§205a a 211a) odvolací soud smí přihlédnout, jen když byly uplatněny (odstavec 3). Odvolací soud též přihlédne k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3. K jiným vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží odvolací soud, jen když mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a jen jestliže za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava (odstavec 5).
Podle §213 odst. 5 o. s. ř. při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a.
Podle §213b o. s. ř. v odvolacím řízení se postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (odstavec 1). Porušení ustanovení §118a odst. 1 až 3 soudem prvního stupně je vadou řízení, jen jestliže potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplyne z odlišného právního názoru odvolacího soudu (odstavec 2).
Ustanovení §6 věty první o. s. ř. stanoví, že v řízení postupuje soud předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby skutečnosti, které jsou mezi účastníky sporné, byly podle míry jejich účasti spolehlivě zjištěny.
Provedení důkazu listinou označenou jako „Detail smlouvy životního pojištění“, předloženou až v odvolacím řízení, by mohlo být vzhledem k principu neúplné apelace ovládajícímu odvolací řízení ve sporných věcech a vyjádřenému v ustanoveních §205a a §211a o. s. ř. přípustné pouze za splnění předpokladu, že by šlo o některou z výjimek taxativně vypočtených v §205a pod písmeny a) až f). Odvolací soud k tomu v té části odůvodnění svého rozhodnutí, v níž zmiňuje skutečnosti zjištěné z uvedené listiny, neuvádí nic, v jiném místě však deklaruje, bez výslovného zdůraznění vztahu k provedení tohoto důkazu, že účastníky poučil podle §211 ve spojení s §118a odst. 2 o. s. ř. o možném právním posouzení závazkového vztahu mezi účastníky jako bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy.
Nedostatek poučení účastníka řízení soudem prvního stupně podle §118a odst. 2 o. s. ř. patří mezi skutečnosti, v důsledku nichž dochází k prolomení principu neúplné apelace. Nejvyšší soud k tomuto ustanovení vysvětlil, že občanský soudní řád stojí na zásadě předvídatelnosti rozhodnutí soudu; účastníci nesmí být zaskočeni možným jiným právním posouzením věci soudem, aniž jim bylo umožněno tvrdit skutečnosti významné z hlediska soudcova právního názoru a nabídnout k jejich prokázání důkazy. Soudcův jiný právní názor, než je účastníkův, je třeba účastníkům zpřístupnit v rovině povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní. Smyslem §118a o. s. ř. je, aby účastníku nebyla zamítnuta žaloba proto, že neunesl břemeno tvrzení, aniž by byl poučen, že má břemeno tvrzení a o čem, a že účastníku nelze zamítnout žalobu, protože neunesl důkazní břemeno, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno má a o čem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2046/2012, a předchozí judikaturu v něm citovanou).
To vzhledem k §211a o. s. ř. platí přiměřeně též pro žalovaného a jeho procesní obranu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 18/2004, ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 347/2005, ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 29 Odo 818/2006, ze dne 29. 4. 2008, sú. Zn. 29 Odo 515/2006, ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3207/2009, a ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3998/2016). Jedním ze způsobů procesní obrany je námitka promlčení; žalovaný, který tuto námitku uplatnil, má povinnost tvrzení a důkazní povinnost stran okolností, z nichž lze závěr o promlčení práva dovodit (srov. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněného pod číslem 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále též jen „R 101/2008“).
V souzené věci dovolatelka podle obsahu spisu podanou žalobou uplatnila nárok na zaplacení pojistného plnění; požadavek na zaplacení peněžité částky opřela o tvrzení, že žalovaná chybně vyčíslila pojistné plnění a oproti své smluvní povinnosti zaplatila na pojistném plnění o žalovanou částku méně. Podáním ze dne 3. 1. 2011, předloženým v řízení před soudem prvního stupně, však žalobu (podle obsahu, srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) změnila. Argumentovala, že předmětná pojistná smlouva ji uvedla v omyl, odporuje zákonné úpravě pojistných smluv a jejímu účelu a je v rozporu s dobrými mravy, uplatnila tedy skutečnosti vedoucí k závěru o neplatnosti smlouvy podle §39 a §49a obč. zák., a uvedla, že netrvá na výplatě podle pojistné smlouvy, nýbrž pouze na vrácení částky odpovídající rozdílu zaplaceného pojistného a vyplacené pojistné částky. Soud prvního stupně pochybil, jestliže nerozhodl o změně žaloby podle §95 o. s. ř. V souzené věci nejde o situaci, na kterou míří rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, a navazující judikatura Nejvyššího soudu, např. rozsudek ze dne 11. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 3142, rozsudek ze dne 22. 3. 2006, sp. zn. 32 Odo 385/2005, a rozsudek ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4778/2010, podle jejichž závěrů není změnou skutkového stavu vymezeného v žalobě, posoudí-li soud nárok žalobců na zaplacení požadované částky z titulu smluvní povinnosti podle hmotněprávních norem upravujících nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení a namísto požadované ceny poskytnutého plnění sjednané v neplatné smlouvě přizná obvyklou cenu tohoto plnění z titulu práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatného právního úkonu. V projednávané věci se totiž dovolatelka namísto pojistného plnění, tedy splnění povinnosti žalované vyplývající z pojistné smlouvy, domáhala vrácení pojistného (jeho části převyšující přijaté pojistné plnění), které na základě pojistné smlouvy sama žalované zaplatila. To je z hlediska skutku zcela jiný nárok; dovolatelka se tu domáhala něčeho úplně jiného, než v původní žalobě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).
Soud prvního stupně, aniž rozhodl o změně žaloby a aniž tak bylo postaveno najisto, co je předmětem řízení, posoudil právo dovolatelky na zaplacení peněžité částky jak z pohledu původní žaloby, tak i z pohledu žaloby změněné; v rámci posouzení důvodnosti žaloby se vypořádal (s negativním závěrem) jak s otázkou, zda má požadavek dovolatelky oporu v pojistné smlouvě, tak s námitkami prosazujícími názor o neplatnosti smlouvy, z nichž dovolatelka dovozovala požadavek na vrácení plnění, které podle smlouvy poskytla. Odvolací soud neměl za tohoto stavu důvod poučovat účastníky podle §118a odst. 2 o. s. ř.; soud prvního stupně popsaným postupem ve světle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu zatížil řízení procesní vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou ve smyslu §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. nelze zhojit v odvolacím řízení (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, k němuž se Nejvyšší soud přihlásil též usnesení ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5030/2017). Odvolací soud měl tudíž rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud ostatně oproti tomu, co deklaruje v napadeném rozhodnutí, účastníkům poučení podle §118a odst. 2 (ve spojení s §213b) o. s. ř. neposkytl. Podle obsahu protokolu o odvolacím jednání konaném dne 20. 11. 2014 účastníky upozornil s odkazem na zásadu předvídatelnosti na možné posouzení předmětného závazkového vztahu jako vztahu z bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy, aby účastníkům umožnil procesně reagovat. Že takové upozornění neodpovídá požadavkům na poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř., je nasnadě. To, že v protokolu není výslovný odkaz na §118a odst. 2 o. s. ř., samo o sobě ještě nic neznamená. Kdyby však mělo jít o poučení podle tohoto ustanovení, muselo by vedle upozornění na možnost jiného, než účastníkem předjímaného právního posouzení obsahovat vyzvu k doplnění chybějících tvrzení, poučení, o čem mají být tvrzení doplněna, a též poučení o následcích nesplnění výzvy, tj. o neunesení břemene tvrzení, popřípadě důkazního břemene. Z logiky věci je pak vyloučeno, aby totéž poučení směřovalo vůči oběma sporným stranám; nepřichází v úvahu, že by obě měly povinnost tvrzení a důkazní povinnost k téže právně významné skutečnosti. Podle obsahu nešlo o poučení podle §118a ve spojení s §213b o. s. ř., nýbrž o vyrozumění účastníků, že věc může být odvolacím soudem po právní stránce posouzena jinak než soudem prvního stupně, aby bylo učiněno zadost principu předvídatelnosti rozhodnutí soudu zakotvenému v ustanovení §6 věty první o. s. ř.
K tomu, aby měl žalovaný účastník sporu příležitost pochopit, že je namístě z procesní opatrnosti uplatnit námitku promlčení, se poučovací povinnost podle §118a odst. 2 o. s. ř. nevztahuje. Námitka promlčení nemá povahu skutkového tvrzení; jde o uplatnění práva (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní rozsudek, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004). Poučovací povinnost soudu podle §118a o. s. ř. by přicházela v úvahu až poté, co žalovaný promlčení namítl, leč netvrdil všechny skutečnosti potřebné k posouzení otázky promlčení (§118a odst. 1 o. s. ř.) anebo nenavrhl důkazy potřebné k prokázání takových skutečností (§118a odst. 3 o. s. ř.), to ovšem za předpokladu, že by uplatnění takových tvrzení a důkazních návrhů nebránila koncentrace řízení vyplývající z ustanovení §205a ve spojení s §211a o. s. ř. (srov. §213b odst. 1, část věty za středníkem, o. s. ř.), popřípadě z §118b o. s. ř.
Žalovaná v souzené věci námitku promlčení neopřela o nová skutková tvrzení či důkazní návrhy. Na podporu námitky uvedla pouze tolik, co vzal za prokázané soud prvního stupně, totiž že dovolatelka zaplatila v roce 2008 částku 172 732,- Kč, a žádné důkazy nenavrhla. Listinu, z níž vyplývají konkrétní časové údaje, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, předložila odvolacímu soudu (a tedy navrhla, aby jí byl proveden důkaz) dovolatelka. Podle §212a odst. 3 o. s. ř. k novým skutečnostem nebo důkazům odvolací soud smí přihlédnout, jen když byly uplatněny. Vzhledem k tomu se v souzené věci otevírá též otázka, kterou odvolací soud neřešil, ač řešit měl (a není tu tudíž řešení, které lze přezkoumat), zda jde o uplatnění nové skutečnosti nebo důkazu, uplatní-li je jiný účastník řízení než ten, který má stran těchto skutečností povinnost tvrzení a důkazní povinnost.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi dovozuje, že v režimu neúplné apelace se může odvolací soud zabývat námitkou promlčení uplatněnou až v odvolacím řízení, jen není-li spojená s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. např. usnesení ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1835/2010, usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 29 Cdo 141/2010, důvody R 101/2008, rozsudek ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, důvody rozsudku ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, uveřejněného pod číslem 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004).
Oproti tomu, čím argumentuje odvolací soud v napadeném rozhodnutí, skutková zjištění soudu prvního stupně posoudit důvodnost námitky promlčení neumožňují; soud prvního stupně vzal za prokázané pouze tolik, že dovolatelka zaplatila v roce 2008 částku 172 732,- Kč. Vzhledem k tomu, že žaloba byla podána dne 28. 4. 2010, nelze z tohoto údaje - se zřetelem na závěry odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí lhůty, které nejsou otevřeny dovolacímu přezkumu – učinit závěr, že uplatněné právo je promlčeno též co do této částky; kdyby byla uvedená částka zaplacena dne 28. 4. 2010 či později, byla by žaloba ve vztahu k ní podána včas a právo by se nepromlčelo. Vyšel-li pak odvolací soud z obsahu listiny označené jako „Detail smlouvy životního pojištění“, učinil tak, aniž se řádně vypořádal s otázkou, zda se jedná o důkaz, k němuž je odvolacímu soudu ustanovením §213 odst. 5 o. s. ř. zapovězeno při zjišťování skutkového stavu přihlédnout. Otázku přípustnosti uplatnění nových skutečnost a důkazů v odvolacím řízení podléhajícím režimu neúplné apelace tak řešil v rozporu se shora citovanou judikaturou dovolacího soudu a právní posouzení, na němž spočívá jeho rozhodnutí, je neúplné a tudíž nesprávné. Dovolací důvod upravený v §241a odst. 1 o. s. ř. je proto naplněn.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správně, Nejvyšší soud je, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v souladu s §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil též toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu