ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.3777.2016.1
sp. zn. 32 Cdo 3777/2016-265
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Marka Doležala ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Hlouška, Lorecká 465, PSČ 284 01, proti žalované FAST HYPO, a. s. , se sídlem v Praze 1 – Novém městě, Těšnov 1059/1, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 26485893, zastoupené Mgr. Jaromírem Kráčalíkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Lipová alej 3205/6, PSČ 695 01, za účasti vedlejších účastníků na straně žalobkyně I. G. , zastoupené Mgr. Janem Růžičkou, advokátem se sídlem v Brně, Pekařská 1004/26, PSČ 602 00, a J. V. , zastoupeného Mgr. Ing. Pavlem Bezouškou, advokátem se sídlem v Čáslavi, nám. Jana Žižky z Trocnova 2/2, PSČ 286 01, o zaplacení 898 125 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 156/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 21 Co 117/2015-214, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2015, č. j. 21 Co 117/2015-214, v té části výroku o věci samé, jíž byl vyjma částky 45 910,97 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 25. 10. 2012 do zaplacení potvrzen rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 8. 2014, č. j. 9 C 156/2013-138, v přisuzujícím výroku pod bodem I, v rozsahu částky 467 330,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 25. 10. 2012 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 29. 8. 2014, č. j. 9 C 156/2013-138, v části výroku pod bodem I přisuzující žalobkyni částku 467 330,25 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 25. 10. 2012 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Kutné Hoře k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně jak po žalované, tak po nynějších vedlejších účastnících (dále též jen „vedlejší účastníci“) domáhala solidárního zaplacení částky 1 400 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení s odůvodněním, že v této výši žalovaná získala na její úkor bezdůvodné obohacení, když předmětnou částku přijala jako mimořádnou splátku na úvěr poskytnutý žalobkyni a vedlejším účastníkům ve výši 550 000 Kč na základě smlouvy o úvěru uzavřené dne 13. 11. 2008 mezi žalovanou coby věřitelkou a žalobkyní spolu s vedlejšími účastníky coby dlužníky (dále též jen „smlouva o úvěru“). Žalobu odůvodnila tím, že jako vlastnice domu ve Z. umožnila vedlejším účastníkům (své dceři a jejímu tehdejšímu manželovi) bydlet. Na jejich žádost společně s nimi uzavřela smlouvu o úvěru, na jejímž základě byla částka 550 000 Kč vyplacena na účet J. V. Podle dohody měli úvěr, který měl být použit na rekonstrukci domu pro jejich potřeby, zaplatit vedlejší účastníci. Žalobkyně zmocnila I. G. k prodeji domu s pozemky a ta je kupní smlouvou ze dne 17. 8. 2010 prodala za kupní cenu ve výši 1 700 000 Kč (dále též jen „kupní smlouva“), z níž byla částka 1 400 000 Kč zaslána žalované jako mimořádná splátka na úvěr. Žalobkyně má za to, že tato částka je neúměrná částce, která byla na základě smlouvy o úvěru poskytnuta, a době, která uplynula od poskytnutí úvěru do jeho zaplacení, a žalovaná tedy uvedenou částku obdržela neoprávněně. Žalobu vůči vedlejším účastníkům odůvodnila poukazem na zmíněnou dohodu.
Žalovaná prosazovala názor, že částku 1 400 000 Kč inkasovala oprávněně. Uvedla, že na nesplacené části úvěru evidovala částku 533 958,31 Kč, na nesplacených úrocích částku 1 067 916,69 Kč a na smluvní pokutě za prodlení dle čl. 10.1. smlouvy o úvěru částku 3 292 300 Kč. S ohledem na zájem o předčasné splacení závazku uplatnila pouze jeho část, a sice celou nesplacenou část úvěru, tj. 533 958,31 Kč, 50 % z nesplacených úroků, tj. 533 958,35 Kč, a smluvní pokutu ve výši 332 083 Kč, přičemž celkovou požadovanou částku zaokrouhlila na 1 400 000 Kč.
K návrhu žalobkyně bylo řízení vůči vedlejším účastníkům přerušeno a řízení vůči žalované bylo vyloučeno k samostatnému projednání. Do něho pak na základě výzvy žalobkyně vstoupili na její stranu vedlejší účastníci. V průběhu řízení před soudem prvního stupně vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 501 875 Kč s úrokem z prodlení zpět, s odůvodněním, že žalované ze smlouvy o úvěru náležela toliko částka 550 000 Kč, neboť ujednání o smluvní pokutě, ujednání omezující právo dlužníků na předčasné splacení úvěru a umožňující věřiteli požadovat úroky i za dobu po vrácení peněžních prostředků i ujednání o výši úroků jsou neplatnými ujednáními a že neplatným úkonem je i celá smlouva o úvěru. Na úvěr již byla žalované zaplacena částka 48 125 Kč, z částky 1 400 000 Kč tak žalovaná obdržela neoprávněně 898 125 Kč. Žalobkyně se tedy nadále domáhala zaplacení této částky spolu s úrokem z prodlení.
Okresní soud v Kutné Hoře řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastavil. Rozsudkem ze dne 29. 8. 2014, č. j. 9 C 156/2013-138, pak žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 831 496,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,5 % ročně od 25. 10. 2012 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 66 628,10 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná se ve smlouvě o úvěru zavázala poskytnout vedlejším účastníkům a žalobkyni peněžní prostředky ve výši 550 000 Kč, a to na opravu a údržbu budovy sloužící k bydlení, žalobkyně ani vedlejší účastníci při uzavírání smlouvy nejednali v rámci podnikatelské činnosti. Dne 7. 1. 2009 byla částka 550 000 Kč převedena na účet J. V. Vedlejší účastníci zaplatili na dluh z úvěru sedm splátek po 6 875 Kč, a to dvě splátky dne 13. 1. 2009 a dále ve dnech 16. 2. 2009, 16. 3. 2009, 14. 4. 2009, 14. 5. 2009 a 15. 6. 2009. Na základě kupní smlouvy obdržela žalovaná dne 27. 8. 2010 z kupní ceny náležející žalobkyni částku 1 400 000 Kč, kterou požadovala jako mimořádnou splátku úvěru.
Soud prvního stupně posoudil smlouvu o úvěru jako spotřebitelskou smlouvu, na niž se vzhledem k §262 odst. 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), vztahují ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obč. zák.“) o spotřebitelských smlouvách, zejména ustanovení §55 a §56. Z ujednání článku 10.1. smlouvy o úvěru zjistil, že v případě prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky se dlužník zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,2 % z úvěru, tj. z částky 550 000 Kč, za každý započatý den prodlení u každé splátky zvlášť. Smluvní pokuta tudíž činí 1 100 Kč za každý den prodlení se zaplacením splátky v částce 6 875 Kč, což je 16 % z dlužné částky denně. Toto ujednání soud prvního stupně posoudil jako neplatné, neboť dovodil, že takto sjednaná smluvní pokuta je hrubě nepřiměřená, odporuje dobrým mravům a ujednání o ní v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy o úvěru.
Pro rozpor s §55 odst. 1 obč. zák. posoudil soud prvního stupně jako neplatné rovněž ujednání o podmínkách předčasného splacení úvěru a o úrocích za dobu po vrácení peněžních prostředků obsažené v článku 5.4. smlouvy o úvěru, neboť jej shledal odchylným v neprospěch spotřebitele od ustanovení §503 odst. 3 obch. zák., podle kterého je dlužník oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě bez dalšího a je povinen zaplatit úroky jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků. Neplatným shledal též ujednání obsažené v článku 1.3. smlouvy o úvěru, podle něhož úvěr je úročen úroky ve výši 55 000 Kč ročně, a to z toho důvodu, že úroky byly ujednány pevnou částkou nezávisle na splácení úvěru a aktuální výši jistiny a nebyla určena úroková sazba.
Vzhledem k tomu, že neshledal neplatnou smlouvu o úvěru jako celek, posuzoval za užití ustanovení §502 a 503 odst. 2 a 3 obch. zák., na jaký úrok vzniklo žalované právo, přičemž vyšel ze zprávy České národní banky, podle níž obvyklé úroky v listopadu roku 2008 činily 8 % ročně, a ztotožnil se tak s výpočtem úroků obsaženým v podání žalobkyně ze dne 18. 8. 2014 ve znění opravy ze dne 28. 8. 2014, dle nějž úroky činí celkem 66 628,10 Kč. Na základě těchto úvah uzavřel, že žalované vznikl nárok na vrácení peněžních prostředků v částce 550 000 Kč a na zaplacení úroků v částce 66 628,10 Kč, celkem tedy na zaplacení částky 616 628,10 Kč. Protože na tuto pohledávku jí byla vedlejšími účastníky zaplacena částka 48 125 Kč, měla ke dni 27. 8. 2010, kdy obdržela od žalobkyně částku 1 400 000 Kč, právo na zaplacení částky 568 503,10 Kč. Zbývající částku ve výši 831 496,90 Kč tudíž soud prvního stupně posoudil jako bezdůvodné obohacení, které žalovaná získala na úkor žalobkyně a je povinna ho vydat, spolu s úrokem z prodlení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví označeným rozhodnutím v přisuzujícím výroku o věci pod bodem I změnil tak, že žalobu v rozsahu částky 45 910,97 Kč s úrokem z prodlení zamítl, a ve zbývajícím rozsahu tento rozsudek ve výroku pod bodem I potvrdil (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý až sedmý výrok) a tom, že o separaci nákladů řízení bude rozhodnuto samostatným usnesením (osmý výrok).
Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a s výjimkou úroku z prodlení ve výši 45 910,97 Kč rovněž s jeho právními závěry. Shodně se soudem prvního stupně shledal správným výpočet úhrady jistiny a úroků ve výši 8 % ročně provedený žalobkyní. Dodal však, že podle tohoto výpočtu byl úvěr poskytnutý ve výši 550 000 Kč k 15. 6. 2009, kdy byla zaplacena poslední pravidelná splátka, splacen v rozsahu 47 375,18 Kč, dlužníci tedy byli od 16. 7. 2009 do 27. 8. 2010 v prodlení s úhradou částky 502 624,82 Kč. Kromě nároku na zaplacení částky 550 000 Kč a úroků ve výši 66 628,10 Kč tedy žalované vznikl nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení v celkové výši 45 910,97 Kč. Celkem jí tak vznikl nárok na zaplacení částky 662 539,07 Kč, a bylo-li vedlejšími účastníky do 27. 8. 2010 zaplaceno 48 125 Kč, pak k tomuto dni, kdy jí byla zaplacena částka 1 400 000 Kč, měla z titulu smlouvy o úvěru pohledávku ve výši 614 414,07 Kč. Částku 785 585,93 Kč přijatou nad rámec této pohledávky odvolací soud posoudil jako bezdůvodné obohacení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním.
Dovolatelka v prvé řadě namítá, že odvolací soud se při řešení otázky nepřiměřenosti a neplatnosti ujednání o výši úroku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 29 Odo 1000/2004, ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, a ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Poukazuje na to, že odvolací soud dovodil neplatnost ujednání pro rozpor s dobrými mravy toliko ze skutečnosti, že výše úroků byla mezi stranami sjednána pevnou částkou, aniž by provedl náležité dokazování ke zjištění obvyklé úrokové míry a poté odpovídající zhodnocení věci, tj. aniž by posoudil, zda sjednaná úroková míra skutečně podstatně přesáhla obvyklou míru.
V dalším dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že na základě závěru o neplatnosti ujednání o výši úroku přistoupil ke stanovení úroku v obvyklé výši, zjištěné pouze ze zprávy České národní banky dostupné na internetu a předložené žalobkyní, aniž provedl vlastní šetření za účelem zjištění, jaké úroky obvykle požadují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy za úvěry jimi poskytované, čímž se měl odchýlit od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3516/2009, a ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 4498/2007.
Dovolatelka dále brojí proti závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání o smluvní pokutě za prodlení a namítá, že odvolací soud nevzal v potaz, že prodlení žalobkyně trvalo v podstatě jeden rok, tedy že ke dni 27. 8. 2010 žalobkyně dlužila žalované celkem 14 splátek v celkové výši 96 250 Kč, a tudíž smluvní pokuta představovala 1,14 % z dlužné částky denně. Má za to, že takto sjednaná smluvní pokuta není nepřiměřeně vysoká ani odporující dobrým mravům a že odvolací soud vyřešil otázku souladu ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005.
Závěrem dovolatelka vyjadřuje přesvědčení, že ujednání o smluvní pokutě je ujednáním v tzv. absolutním obchodu, tudíž takové ujednání ve smlouvě o úvěru není možné považovat za neplatné podle §39 obč. zák. pouze z důvodu nepřiměřenosti sjednané výše smluvní pokuty, neboť takovou situaci dle jejího názoru řeší ustanovení §301 obch. zák., které dává soudům právo nepřiměřenou výši smluvní pokuty moderovat.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl. Je toho názoru, že dovolání postrádá náležitosti, konkrétně vymezení, v jakém rozsahu je rozsudek odvolacího soudu napadán a v čem dovolatelka spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Upozorňuje, že ve vztahu k namítané nesprávnosti posouzení ujednání o předčasné splátce úvěru dovolání postrádá vymezení dovolacího důvodu. Poukazuje na to, že odkazovaná judikatura k otázce posouzení platnosti ujednání o úrocích řeší otázku posouzení přiměřenosti výše sjednané úrokové sazby, kdežto ve zde souzené věci soudy nižších stupňů založily svůj závěr o neplatnosti ujednání o úrocích na absenci ujednání úrokové sazby a stanovení úroků fixní částkou nezávislou na výši jistiny, pročež nelze úrokovou sazbu vůbec zjistit, a tudíž ani posoudit její přiměřenost. Odmítá argumentaci opírající se o §301 obch. zák., upozorňuje na §262 obch. zák. a uzavírá, že na danou věc se aplikují příslušná ustanovení občanského zákoníku, neboť jsou pro spotřebitele výhodnější.
Vedlejší účastník J. V. ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl. Ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu a vyjadřuje mínění, že dovolání nenastoluje žádnou otázku zásadního právního významu a napadené rozhodnutí není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Dodává, že pokud dovolatelka nesouhlasí se zprávou České národní banky ohledně průměrné výše úrokových sazeb, bylo na ní, aby v průběhu řízení navrhovala důkazní prostředky k ochraně svých zájmů.
Vedlejší účastnice I. G. ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl či zamítl. Souhlasí s právním posouzením odvolacího soudu, shodně s J. V. argumentuje stran zprávy České národní banky a poukazuje mimo jiné na to, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 236/2005 se zabývá přiměřeností výše úrokové míry v případě, že se dlužník nachází v obtížné finanční situaci, v řízení však nebylo prokázáno nic, co by ukazovalo na zvýšenou míru rizikovosti poskytnutí úvěru. Nesouhlasí s tvrzením, že odvolací soud měl přistoupit k moderaci výše smluvní pokuty; dle jejího názoru odvolací soud shledal rozporné s dobrými mravy okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, a tedy postupoval v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 23 Cdo 947/2010.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. k tomu blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, a ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ). Ústavní soud ve své rozhodovací praxi shledává takovýto požadavek ústavně konformním (srov. např. jeho usnesení ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, veřejnosti k nahlédnutí na http://www.nalus.usoud.cz , či tamtéž dostupné usnesení ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 3791/14, II. ÚS 3826/14, jímž byla odmítnuta ústavní stížnost proti posledně jmenovanému usnesení Nejvyššího soudu).
Dovolatelka oproti požadavkům stanoveným zákonem a vysvětleným v judikatuře neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v jakém rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu napadá. Z obsahu dovolací argumentace je však patrno, že rozhodnutí odvolacího soudu napadá v potvrzujícím výroku o věci samé a že vymezuje určité otázky hmotného práva, namítajíc, že odvolací soud se při jejich řešení odchýlil od jí označené judikatury Nejvyššího soudu. V toto rozsahu má Nejvyšší soud z hlediska věcného za to, že dovolání požadavky na obsahové náležitosti splňuje.
Dovolatelka odvolacímu soudu důvodně vytýká, že se při řešení otázky souladu ujednání o úrocích s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu. V tomto směru tedy Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným, a protože svou rozhodovací praxi při řešení vymezené právní otázky měnit nehodlá (neshledává důvod, proč by měl příslušnou otázku hmotného práva řešit jinak), pojí se s posouzení dovolání jako přípustného též závěr o jeho důvodnosti.
Podle §497 obch. zák. se smlouvou o úvěru zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle §502 odst. 1 obch. zák. je dlužník povinen od doby poskytnutí peněžních prostředků platit z nich úroky ve sjednané výši, jinak v nejvyšší přípustné výši stanovené zákonem nebo na základě zákona. Nejsou-li takto úroky stanoveny, je dlužník povinen platit obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě sídla dlužníka v době uzavření smlouvy. Jestliže strany sjednají úroky vyšší než přípustné podle zákona nebo na základě zákona, je dlužník povinen platit úroky ve výši nejvýše přípustné.
Podle §503 obch. zák. je závazek platit úroky splatný spolu se závazkem vrátit použité peněžní prostředky. Jestliže lhůta pro vrácení poskytnutých peněžních prostředků je delší než rok, jsou úroky splatné koncem každého kalendářního roku. V době, kdy má být vrácen zbytek poskytnutých peněžních prostředků, jsou splatny i úroky, které se jej týkají (odstavec 1).
Mají-li být poskytnuté peněžní prostředky vráceny ve splátkách, jsou v den splatnosti každé splátky splatny i úroky z této splátky (odstavec 2). Dlužník je oprávněn vrátit poskytnuté peněžní prostředky před dobou stanovenou ve smlouvě. Úroky je povinen zaplatit jen za dobu od poskytnutí do vrácení peněžních prostředků (odstavec 3).
Odvolací soud odůvodnil svůj závěr o neplatnosti ujednání o výši úroků pro rozpor s dobrými mravy bez bližšího vysvětlení pouze tak, že výše úroků je bez ohledu na výši nesplacené jistiny stanovena jako 55 000 Kč ročně. Z kontextu rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud (jak to vnímá též dovolatelka) tento závěr nezaložil na porovnání výše sjednaných úroků s úroky obvyklými. Především se výší obvyklých úroků zabývá až následně, v části odůvodnění následující po závěru o neplatnosti ujednání o úrocích, nikoliv pro účely posouzení platnosti tohoto ujednání, nýbrž právě až na základě právního závěru, že úroky byly sjednány neplatně, za účelem přiznání úroků obvyklých podle §502 odst. 1 věty druhé obch. zák. V jeho rozhodnutí též nelze nalézt jakékoliv srovnání zjištěné obvyklé úrokové míry s úroky sjednanými, které by se neobešlo bez bližšího posouzení výše sjednaných úroků s ohledem na výši jistiny a na sjednanou dobu splatnosti a výši jednotlivých splátek (tj. bez převodu úroků sjednaných pevnou roční částkou do tvaru způsobilého k porovnání se zjištěnou obvyklou úrokovou mírou vyjádřenou v procentech ročně). Je tedy zřejmé, že odvolací soud spatřuje důvod neplatnosti ujednání o úrocích právě jen v tom, že úroky byly sjednány pevnou částkou nezávisle na splácení úvěru a aktuální výši jistiny a že nebyla určena úroková sazba, tak jak se zcela jasně vyjádřil soud prvního stupně, s jehož právními závěry se odvolací soud bez výhrad ztotožnil.
Dovolatelkou odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1000/2004 se na otázku řešenou v souzené věci nevztahuje; Nejvyšší soud se v něm zabýval otázkou, jakým způsobem může být ve smlouvě o úvěru určena úroková sazba, zda jen konkrétní výší, či zda může být sjednán způsob určení její výše. S otázkou, zda lze úroky sjednat pevnou částkou, se Nejvyšší soud vypořádal v jiném rozhodnutí, v usnesení ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 21 Cdo 869/2012, jehož závěry jsou bez dalšího použitelné též ve vztazích podléhajících režimu obchodního zákoníku. Nejvyšší soud zdůraznil, že úroky dohodnuté při poskytnutí peněžité půjčky podle §658 odst. 1 obč. zák. představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, a vyložil, že dispozitivní povaha §658 odst. 1 obč. zák. umožňuje úroky dohodnout nejen stanovením procentní sazby a časového úseku, za který se úroky počítají (ročně, měsíčně, denně), a za dobu skutečného užívání jistiny dlužníkem (tedy i za dobu jejího užívání po uplynutí sjednané lhůty splatnosti, nebude-li půjčka v této lhůtě vrácena), ale i pevnou částkou stanovenou za dobu od poskytnutí půjčky do její splatnosti, jejíž výše se nemění ani v případě, že dlužník jistinu ve sjednané lhůtě splatnosti věřiteli nevrátí.
Není tu důvodu, proč by tyto závěry nebyly bez dalšího použitelné též v závazkových vztazích podléhajících režimu obchodního zákoníku a proč by je nebylo možno vztáhnout též na poměry souzené věci. Není tu z hlediska možného způsobu sjednání úroků podstatného rozdílu mezi sjednáním úroků jednou pevnou částkou za celou dobu užívání půjčené jistiny, bez zřetele na to, jak nakonec bude tato doba dlouhá (kdy skutečně dlužník vrátí poskytnuté peněžní prostředky), tak jak tomu bylo ve věci sp. zn. 21 Cdo 869/2012, a sjednáním úroků pevnou částkou za každý rok „užívání půjčené jistiny“.
Odvolací soud neplatnost posuzovaného ujednání dovodil z jeho rozporu s dobrými mravy, ze samotné konstrukce úroků jako pevně stanovené částky však na jeho rozpor s dobrými mravy usuzovat nelze; v tomto ohledu jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení (§241a odst. 1 o. s. ř.). Porovnáním sjednané výše úroků s úroky obvyklými v intencích příslušné judikatury Nejvyššího soudu (včetně dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 236/2005 a sp. zn. 21 Cdo 1484/2004) se odvolací soud nezabýval.
Z uvedených důvodů je právní posouzení, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (a též právní posouzení soudu prvního stupně) stran částky 467 330,25 Kč neúplné a tudíž nesprávné, když oproti částce 533 958,35 Kč, která jako jedna z položek tvořících částku 1 400 000 Kč podle tvrzení žalované představuje 50 % nesplacených smluvených úroků, odvolací soud shledal existentním toliko právo žalované na úroky obvyklé ve výši 66 628,10 Kč. V tomto rozsahu (a pouze v něm) byl dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. uplatněn opodstatněně.
Co se týče argumentace dovolatelky týkající se postupu odvolacího soudu při zjišťování obvyklé výše úroků z úvěru podle §502 odst. 1 obch. zák., pak z dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4498/2007 se jí prezentované závěry nepodávají. Od závěrů přijatých v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 3516/2009 se pak odvolací soud neodchýlil, když se ztotožnil se zjištěním soudu prvního stupně, který si na základě návrhu vedlejšího účastníka J. V. na provedení důkazu (srov. spis č. l. 66) vyžádal od České národní banky zprávu, jaká byla v roce 2008 obvyklá úroková míra pro úvěry poskytované domácnostem, a ze zprávy odboru měnové a finanční statistiky České národní banky o průměrných úrokových sazbách z korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem a neziskovým institucím sloužícím domácnostem, s účelem úvěru na spotřebu, bydlení a ostatní, při stanovení obvyklých úroků v intencích §502 odst. 1 obch. zák. vyšel.
Požadavky na vymezení přípustnosti dovolání splňuje z hlediska obsahového též argumentace, že odvolací soud se při řešení otázky platnosti ujednání o výši smluvní pokuty odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 61/2005. V tom však dovolatelce přisvědčit nelze; posouzením, podle něhož je neplatné pro rozpor s dobrými mravy ujednání o smluvní pokutě za prodlení s úhradou každé jednotlivé splátky, tj. částky 6 875 Kč, ve výši 0,2 % z úvěru ve výši 550 000 Kč denně, tj. 1 100 Kč denně z každé dlužné splátky ve výši 6 875 Kč, se odvolací soud neodchýlil od závěrů uvedeného rozhodnutí, ani od jiné příslušné judikatury Nejvyššího soudu. Takto sjednaná výše smluvní pokuty výrazně překračuje meze naznačené v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Sebesofistikovanější argumentace dovolatelky nemůže zvrátit význam skutečnosti, že smluvní pokuta sjednaná v souzené věci převedená na úrokovou sazbu činí 16 % denně, tj. 5 840 % Kč ročně. Již ujednání o smluvní pokutě ve výši 1 % denně je zpravidla (nikoliv bezvýjimečně) považováno za právní úkon, který se příčí dobrým mravům (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k tomu srov. např. rozsudek ze dne 10. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 403, rozsudek ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 32 Odo 1022/2004, ústavní stížnost proti němuž podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 8. 2007, sp. zn. II. ÚS 37/06, a rozsudky ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005, ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 26 Odo 371/2006, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2248/2009). Mimořádné okolnosti, které by mohly opodstatnit takto nastavenou smluvní pokutu, v řízení před soudy nižších stupňů zjištěny nebyly a žalovaná je ani netvrdila.
Pro řešení obou shora uvedených otázek tudíž Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
K argumentu, že smlouva o úvěru představuje tzv. absolutní obchodní závazkový vztah, pročež měl být aplikován §301 obch. zák., nevymezila dovolatelka předpoklad přípustnosti. Nad rámec uvedeného lze připomenout, že podle §262 odst. 4 věty třetí obch. zák. smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností ze vztahů podle §261 obch. zák. nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle §262 odst. 1 obch. zák. podle občanského zákoníku.
Ve vztahu k závěrům odvolacího soudu stran neplatnosti ujednání vztahujících se k předčasné splátce úvěru dovolatelka rezignovala jak na údaj, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tak na vymezení dovolacího důvodu, tyto závěry proto nebylo možno podrobit dovolacímu přezkumu.
Údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání, jehož absence zatěžuje dovolání vadou, pro niž nelze přistoupit ke zkoumání jeho přípustnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 856/2014). Uvedené nedostatky již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž bylo shledáno přípustným, z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, tj. v potvrzujícím výroku ve věci samé co do částky 467 330,25 Kč se zákonným úrokem z prodlení, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Důvody, pro které bylo v uvedené části zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v dotčené části přisuzujícího výroku ve věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve zbývající části Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu