ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.4953.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4953/2017-866
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce JUDr. Tomáše Pelikána, se sídlem v Praze 1, Dušní 22, jako insolvenčního správce úpadce Pražského stavebního bytového družstva, identifikační číslo osoby 00033243, zastoupeného Mgr. Karlem Volfem, advokátem se sídlem v Praze 5, Jindřicha Plachty 3163/28, proti žalovanému Družstvu BADEM , se sídlem v Praze 5, Seydlerova 3/2151, identifikační číslo osoby 00551911, zastoupenému JUDr. Richardem Halškou, advokátem se sídlem v Praze 7, Partyzánská 1546/26, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 26 C 319/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2017, č. j. 58 Co 74/2017-826, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 11. 2016, č. j. 26 C 319/2006-790 (v pořadí druhým ve věci), zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem jednotek č. 2144/301, č. 2145/302, č. 2145/303, č. 2146/304, č. 2144/305, č. 2146/306, č. 2146/307, č. 2148/308, č. 2148/309, č. 2149/310, č. 2149/311, č. 2150/312, č. 2150/313, č. 2151/314, č. 2151/315, č. 2153/316, č. 2153/317, č. 2144/318 v budově označené čísly popisnými XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, postavené na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem XY, katastrální pracoviště XY, obec XY, katastrální území XY (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.) a státu (výrok III.).
V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, maje za to, že se odvolací soud při řešení otázky hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné „hmotněprávní i procesní“ posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí v prvním výroku změnil tak, že žalobě o určení vlastnictví vyhoví a v druhém výroku tak, že žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení před soudy všech stupňů.
Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a k době zahájení řízení se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel předkládá otázku „posouzení platnosti uzavřené leasingové smlouvy z hlediska její souladnosti s ustanovením §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník,“ maje za to, že odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Argument, podle kterého napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, dále ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 28. 11. 2013, sen. zn. 29 ICdo 43/2013, ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4644/2014, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4125/2016, a ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4400/2016, jež jsou veřejnosti dostupná, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách). Dovolatel této své povinnosti na vymezení přípustnosti dovolání nedostál, neboť na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu, s níž by bylo řešení napadené otázky odvolacím soudem v rozporu, neodkázal.
Dovolatel dále formuluje otázku „co vše v rámci rozhodovací činnosti členské schůze lze zahrnout pod pojem základní otázky koncepce rozvoje družstva“, která podle jeho názoru nebyla v rozhodnutích dovolacího soudu řešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. V rozsudku ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3418/2008, Nejvyšší soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět dlouhodobé směřování družstva, tj. zejména rozsah a strukturu jeho aktiv, jeho investiční strategii, výrobní či jiné zaměření a podobně. Od těchto otázek je pak nutno odlišit úkony, jimiž je základní koncepce rozvoje družstva realizována. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že základními otázkami koncepce rozvoje družstva je třeba rozumět spíše změnu zaměření činnosti družstva nebo změnu předmětu nebo rozsahu činnosti, o což se v případě uzavření smlouvy o koupi najaté věci nejednalo (jde o úkon realizace). Odvolací soud tak postupoval v souladu s citovaným rozhodnutím dovolacího soudu, uzavřel-li, že nelze dovozovat, že by členská schůze musela předmětný úkon schválit.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další námitky vznesené dovolatelem (uzavření leasingové smlouvy v rozporu s dobrými mravy nebo vyloučení ustanovení §492 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, smluvními stranami), neboť dovolatel oproti požadavkům určeným pro obsah dovolání ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení §237 o. s. ř.) a předpoklad přípustnosti není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace. Pouhý nesouhlas dovolatele s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Jestliže dovolatel poukazuje na to, že odvolací soud nesprávně uvedl, že žalobce netvrdil žádné konkrétní skutečnosti o úmyslu obou stran zkrátit možnost uspokojení věřitelů, zakládá kritiku správnosti závěru odvolacího soudu prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se nesprávně a v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, kterou cituje, vypořádal s jeho námitkou porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodnutí a současně odvolacímu soudu vytýká překvapivost rozhodnutí, když na rozdíl od soudu prvního stupně považoval za rozhodnou otázku platnosti uzavřené leasingové smlouvy. Námitky vytýkající odvolacímu soudu vady řízení, jsou irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních odvolacího soudu spočívajících v nepřijetí námitky překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně a v potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně s jinou právní argumentací a tím způsobené překvapivosti jeho rozhodnutí nezahrnují žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se odvolací soud namítaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015), a k vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. ustanovení §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Pro úplnost lze dodat, že v rozsudku ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006, na který dovolatel odkazuje, Nejvyšší soud uzavřel, že o nepředvídatelné rozhodnutí jde v případě, že odvolací soud posoudí zjištěný skutkový stav po právní stránce jinak, než dosud činili účastníci řízení anebo než jej posoudil soud prvního stupně, přičemž neposkytne účastníkům možnost se k jeho právnímu názoru vyjádřit. V projednávané věci absolutní neplatnost leasingové smlouvy žalobce namítal již v žalobě ze dne 16. 6. 2006 a tuto námitku opakoval v průběhu celého řízení. Závěr vyjádřený v dovolatelem citovaném rozhodnutí na projednávanou věc nedopadá.
Obdobně je tomu cituje-li dovolatel rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1019/2009, ve kterém dovolací soud dospěl k závěru, že překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4706/2010, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za překvapivé je v ustálené rozhodovací praxi považováno též takové rozhodnutí, jež z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jak je uvedeno shora, tato situace v projednávané věci nenastala, neboť žalobce od počátku a opakovaně namítal absolutní neplatnost leasingové smlouvy. Závěry citovaných rozhodnutí dovolacího soudu tak rovněž na projednávanou věc nedopadají.
Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 12. 2018
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu