ECLI:CZ:NS:2018:32.CDO.915.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 915/2018-1071
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Sluneční CZ družstvo , se sídlem v Praze 10, Flájská 3214/4, identifikační číslo osoby 27974537, zastoupeného JUDr. Petrem Kubíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Pařížská 204/21, proti žalované M. M. , se sídlem v Praze 10, zastoupené Mgr. Petrou Andršovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Gočárova třída 806/32, o zaplacení částky 1 308 730 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 38 Cm 18/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2017, č. j. 4 Cmo 126/2015-701, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 16 746 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem (po přečíslování založeném na čísle listu 1001 spisu) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 11. 2014, č. j. 38 Cm 18/2007-862, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 260 831 Kč, 814 525 Kč a 233 374 Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (první výrok), a dále rozhodl o povinnosti žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 57 730 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadený rozsudek soudu prvního stupně závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny, a navíc s tím, že obdobné právní vztahy jsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny odchylně a též proto, že soudy obou stupňů při svém rozhodování postupovaly v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a též Ústavního soudu České republiky, resp. proto, že by právní otázky, na jejichž řešení je napadený rozsudek odvolacího řízení založen, měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a navrhuje zrušení napadeného rozsudku v celém rozsahu a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolatel současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku, resp. rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jimi byl zavázán k náhradě nákladů řízení žalované v nesprávné a zcela nepřiměřené výši, přičemž soudy rozhodly nesprávně i meritorně. Tvrdí, že výkonem těchto rozhodnutí mu může být způsobena závažná a neodstranitelná újma.
Žalovaná považuje dovolání za nedůvodné a nepřípustné, napadené rozhodnutí má za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2 článku II, části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 23. 1. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4443/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Těmto požadavkům dovolatel v projednávané věci nedostál, pokud tvrdí, že „napadený rozsudek soudu prvního stupně závisí na vyřešení právních otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešeny“, neboť z obsahu dovolání není zřejmé, jaké konkrétní právní otázky, na jejichž řešení závisí napadený rozsudek (v dovolání chybně označen jako rozsudek soudu prvního stupně), dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání dále v tom, že „by právní otázky, na jejichž řešení je napadený rozsudek odvolacího řízení založen, měly být dovolacím soudem posouzeny jinak“, nejde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Pro uplatnění předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícího podle §237 o. s. ř. v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolatel přitom nevymezuje žádnou právní otázku již řešenou dovolacím soudem, kterou by měl dovolací soud v projednávané věci řešit jinak.
Dovolatel shledává přípustnost dovolání také v tom, že „obdobné právní vztahy jsou v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny odchylně a též proto, že soudy obou stupňů při svém rozhodování postupovaly v rozporu s níže uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu České republiky a též Ústavního soudu České republiky“ a odkazuje dále na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. V dovolání však nevymezuje žádnou právní otázku, na níž záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a kterou by odvolací soud vyřešil odchylně od citovaných rozhodnutí.
Dovolatel se mýlí, považuje-li dovolání za přípustné na základě svého přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3519/2011, ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 29 Cdo 3964/2007, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003, a nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu – na http://nalus.usoud.cz , tím, že mu neposkytl poučení o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu k otázce, zda žalovaná prováděla u skladové evidence tzv. kontrolu korunou a že tak vydal pro dovolatele překvapivé rozhodnutí. Napadené rozhodnutí nezáviselo na posouzení otázky splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ve vztahu ke skutečnosti, zda žalovaná prováděla či neprováděla u skladové evidence tzv. kontrolu korunou, ale na tom, že dovolatel i přes poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. neprokázal, že byla v rámci dohody o poskytování služeb sjednána povinnost žalované k vedení skladové evidence tzv. kontrolou korunou. Ostatně nesplnění poučovací povinnosti soudem prvního stupně v předchozím průběhu řízení ve vztahu k této skutečnosti (rozsahu smluvní povinnosti žalované) bylo důvodem pro zrušení dříve vydaného rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem a vrácení věci k dalšímu řízení, v jehož průběhu soud prvního stupně toto poučení poskytl (při jednání dne 20. 9. 2011). Pro dovolatele také nemohlo jít o rozhodnutí překvapivé, neboť mu bylo zřejmé, jaké skutečnosti má v řízení prokázat, aby byl úspěšný.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit též rozsáhlá polemika dovolatele s hodnocením důkazů provedeným odvolacím soudem. Dovolatel patrně přehlédl, že hodnocení důkazů nelze (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Ve vztahu k hodnocení důkazů dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, na níž by záviselo rozhodnutí odvolacího soudu a která by měla být předmětem přezkumu dovolacím soudem. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a na nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 601/02. Pouhý odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu bez vymezení právní otázky, kterou odvolací soud řešil a posoudil nesprávně, nemůže založit přípustnost dovolání. Pro úplnost lze dodat, že odvolací soud nepostupoval v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, pokud žalobu zamítl za situace, kdy na základě hodnocení důkazů navržených po poučení podle §118a odst. 3 o. s. ř. nenabyl jistoty (přesvědčení) o tom, že byla sjednána smluvní povinnost žalované k vedení skladové evidence.
Nelze přisvědčit dovolateli ani v jeho stanovisku, že přípustnost dovolání vyplývá z rozporu napadeného rozhodnutí s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, a s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, v nichž byla řešena otázka vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem. Zjištění rozsahu sjednaných smluvních povinností žalované (podle ústní smlouvy) v projednávané věci nezáleželo na informacích, kterými by mohla disponovat pouze žalovaná. Otázka vysvětlovací povinnosti žalované proto nebyla pro napadené rozhodnutí určující a na jejím řešení rozhodnutí nezáviselo.
Dovolatel také namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu „sporého a chatrného odůvodnění“. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí představuje vadu řízení, která sama o sobě způsobilým dovolacím důvodem není (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k její případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.) jen v případě přípustného dovolání, což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu (stejně tak jeho tvrzení o dalších vadách řízení) nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud namítaného procesního pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015). Nad rámec výše uvedeného lze doplnit, že podle ustálené judikatury je soud povinen uvést důvody pro své rozhodnutí, avšak tato povinnost nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument; rozsah této povinnosti se může lišit podle povahy rozhodnutí, přičemž její splnění může být hodnoceno pouze ve světle konkrétních okolností případu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3000/2012).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani tvrzení dovolatele, že odvolací soud neprovedl „navržené důkazy znaleckými posudky a výslechy svědků“ a že tento postup je v rozporu s konkrétním rozhodnutím Ústavního soudu a s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1241/2003, jehož prostřednictvím dovolatel opět namítá vady řízení, aniž by vymezil právní otázku, na níž záviselo napadené rozhodnutí a která by měla být přezkoumána dovolacím soudem. Pro úplnost lze k uplatněné námitce dodat, že nebyl proveden pouze opakovaný výslech svědkyně M. J. Tento důkaz měl podle podání, v němž bylo jeho provedení navrženo, sloužit k osvědčení autorství žalované či jejích spolupracovníků k listinám založeným v účetních šanonech, které byly k důkazu provedeny a soudem hodnoceny. Tyto listiny však podle hodnocení soudu prvního stupně, které považoval odvolací soud za správné, svým obsahem (bez ohledu na jejich autorství) nemohly podpořit tvrzení dovolatele o sjednání dohody o povinnosti žalované k vedení skladové evidence. Z obsahu rozhodnutí soudů obou stupňů je také zřejmé, že navrhovaný písemný znalecký posudek z oboru ekonomika zpracovaný J. M. v řízení proveden byl a jako znalecký posudek jej soudy také hodnotily a další navrhovaný (neprovedený) znalecký posudek měl sloužit k prokázání výše škody, což byla skutečnost, kterou se odvolací soud pro nadbytečnost již nezabýval s ohledem na neprokázání tvrzení o existenci smluvní povinnosti žalované k vedení skladové evidence. Neprovedením důkazů týkajících se skutečností, které nebyly významné pro rozhodnutí ve věci, se odvolací soud neodchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že se při závěru o neprokázání povinnosti žalované provádět tzv. kontrolu korunou, nezabýval porušením „podstatnější, obecné povinnosti žalované – vést řádně účetnictví a připravovat bezchybná daňová přiznání“, není z obsahu dovolání zřejmé, v čem spatřuje ve vztahu k této námitce předpoklad přípustnosti dovolání.
Pokud dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu