ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.3114.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3114/2017-419
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně D. K. , zastoupené Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, proti žalované K. K. , zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Urbánkova 3360, o zaplacení 35.000.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 16 C 56/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2017, č. j. 21 Co 4/2017-356, takto:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2017, č. j. 21 Co 4/2017-356, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Příbrami usnesením ze dne 26. září 2016, č. j. 16 C 56/2015-275, řízení zastavil (výrok I.), vrátil žalobkyni soudní poplatek ve výši 1.400.000 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. ledna 2017, č. j. 21 Co 4/2017-356, potvrdil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku III. ve správném znění ( „Žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává“ ) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), neboť je přesvědčena, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu reprezentované např. usnesením ze dne 25. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4275/2013), v němž se Nejvyšší soud vyjadřoval k použití §150 o. s. ř. Má za to, že odvolací soud závěry přijaté v citovaném rozhodnutí nerespektoval, jestliže nezjišťoval, jaké jsou poměry účastníků řízení, ani nezvažoval důsledky možného dopadu nepřiznání náhrady nákladů řízení. Připomněla, že její majetkové poměry nejsou takové, aby mohla nést nezanedbatelné náklady řízení, které nezavinila. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť dovolatelka řádně nevymezila jeho přípustnost. Se závěrem odvolacího soudu, že v posuzovaném případě jsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů řízení, tedy pro postup podle §150 o. s. ř., se ztotožnila.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při řešení otázky náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Podle §146 odst. 2 o. s. ř. jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný (jiný účastník řízení).
V posuzovaném případě bylo řízení zastaveno poté, co žalobkyně vzala žalobu o zaplacení 35.000.000 Kč s příslušenstvím zpět. Zavinila tudíž, že řízení bylo zastaveno (zavinění je třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku).
Tam, kde zastavení řízení bylo účastníkem zaviněno, soud přizná ostatním účastníkům (druhé straně) náhradu nákladů řízení, které v řízení účelně vynaložili na uplatňování nebo bránění svého práva. Je-li důvodem zastavení řízení zpětvzetí návrhu (žaloby), navrhovatel (žalobce) nezavinil zastavení řízení, jestliže pro chování žalovaného (jiného účastníka řízení) vzal zpět návrh, který byl podán důvodně. Aby se při zpětvzetí žaloby (nebo jiného návrhu na zahájení řízení) nejednalo o zavinění žalobce (jiného navrhovatele), musí být splněny zároveň (kumulativně) dvě podmínky – žaloba byla podána důvodně a ke zpětvzetí došlo výlučně (jen) pro chování žalovaného. Protože nárok na náhradu nákladů řízení je nárokem vyplývajícím nikoliv z hmotného práva, nýbrž z práva procesního, na to, zda šlo o důvodně podanou žalobu, je nutno usuzovat z procesního hlediska, tj. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Jde tedy o to, zda se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv.
Podle §150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Ustanovení §150 o. s. ř. slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci.
K výkladu a aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (srov. např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014, srov. též Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1005). Vyložil, že rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení je obecně ovládáno zásadou úspěchu ve věci; tato základní zásada ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu a je vyjádřena v §142 odst. 1 o. s. ř. V ní se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní oponenti, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných občanským soudním řádem snaží pomocí přípustných prostředků docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které při tom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Jestliže tedy účastník, který měl ve věci plný úspěch, vynaložil při uplatňování nebo bránění práva ve sporném řízení náklady, je přiznání jejich náhrady pravidlem. Odchylka od této zásady je možná podle §150 o. s. ř. jen tehdy, jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, jimiž se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace §150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Musí jít o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků může mít z hlediska aplikace §150 o. s. ř. vliv pouze tehdy, přistupují-li ke skutečnosti, že by jejich přiznání přivodilo jednomu účastníku větší újmu, než účastníku druhému, okolnosti další.
V rozhodnutích ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, nebo ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007, Nejvyšší soud zdůraznil, že §150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází; úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně přítomnosti důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu §150 o. s. ř. je v rámci dovolacího řízení možno revidovat, jen pokud je zjevně nepřiměřená.
Lze přisvědčit námitce, že odvolací soud pochybil, jestliže při úvaze, zda je namístě výjimečně náhradu nákladů řízení (procesně) úspěšné žalované nepřiznat, nepřihlížel k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, přestože jde o okolnosti významné. I když skutečnost, že žalovaná od žalobkyně prokazatelně obdržela částku 35.000.000 Kč, má nepochybně význam z hlediska aplikace §150 o. s. ř., nemůže sama o sobě bez porovnání dopadu uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení do majetkových sfér účastníků obstát, neboť k převodu peněz došlo již v roce 2011 a od té doby mohly poměry účastnic doznat významných změn.
Odvolací soud sice v napadeném rozhodnutí vyložil, proč při rozhodování o nákladech řízení před soudy obou stupňů aplikoval §150 o. s. ř. (tedy proč nevycházel ze základní zásady úspěchu ve věci, která rozhodování o náhradě nákladů řízení ovládá), nerespektoval však ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu. Nevymezil totiž správně hypotézu ustanovení §150 o. s. ř., jestliže se nezabýval aktuálními majetkovými, sociálními, osobními a dalšími poměry obou účastníků řízení (tedy okolnostmi podstatnými a významnými) a nemohl bez toho náležitě posoudit, zda lze po (procesně) úspěšné žalované spravedlivě požadovat, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesla ze svého.
Z dále uvedených důvodů pak dovolací soud nesdílí ani názor odvolacího soudu, že „ by bylo v rozporu s dobrými mravy, pokud by žalobkyně, která žalované převedla tak velkou částku bez ohledu na to, z jakého důvodu, měla takto obohacené žalované hradit ještě náklady řízení “. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 4, ročník 2003, pod číslem 67, formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoli správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Hovoří-li ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, o výkonu práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů, má tím na mysli právní úkony či faktické chování uskutečňované v občanskoprávních vztazích účastníky těchto vztahů. Tentýž závěr Nejvyšší soud zaujal v mnoha dalších rozhodnutích (srov. např. usnesení ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1800/2004, ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 1001/2005, ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2020/2004, a ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 680/2013).
Lze uzavřít, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci byl dovolatelkou uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto zrušil usnesení odvolacího soudu včetně akcesorického výroku o nákladech odvolacího řízení a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu