ECLI:CZ:NS:2018:33.CDO.989.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 989/2017-507
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce T. B. se sídlem Hrejkovice, zastoupeného Mgr. Lenkou Havlenovou, advokátkou se sídlem Jesenice, Mezi Domy 792, proti žalovanému B. T. , zastoupenému JUDr. Alešem Janochem, advokátem se sídlem Praha 1, Národní 340/21, o náklady řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 41/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, č. j. 58 Co 388/2016-483, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 29. 8. 2016, č. j. 28 C 41/2010-469, uložil žalovanému zaplatit žalobci k rukám jeho právní zástupkyně na náhradě nákladů řízení částku 80.909,41 Kč do tří dnů od právní moci usnesení (výrok I.) a rozhodl, že žalobci bude vrácena zaplacená záloha na znalecký posudek ve výši 5.000 Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2016, č. j. 58 Co 388/2016-483, usnesení soudu prvního stupně změnil ve výroku I. jen tak, že výše přiznané náhrady nákladů řízení činí částku 55.613,91 Kč, jinak jej potvrdil, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud aplikoval při rozhodování o náhradě nákladů řízení §142 odst. 2 o. s. ř. Vyšel z toho, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 128.260 Kč z titulu smlouvy o dílo uzavřené dne 22. 5. 2008. V návrhu na vydání platebního rozkazu uváděl, že „provedl žalovanému demontáž starých oken, výrobu a montáž nových eurooken, žaluzií a venkovních parapetů a související zednické práce a dále opravu fasády nesouvisející s výrobou oken“. Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 9. 2014, č. j. 28 C 41/2010-416, který nabyl ve výrocích o věci samé právní moci dne 3. 1. 2015, vyhověl žalobě do částky 103.625,40 Kč s příslušenstvím (nedoplatek ceny díla) a žalobu do částky 24.635 Kč s příslušenstvím (cena víceprací) zamítl s odůvodněním, že žalobce ve vztahu k této částce nedostál své povinnosti tvrzení a důkazní. Jelikož žalobce, který uplatnil v řízení jeden nárok vyplývající ze smlouvy o dílo, měl ve věci úspěch v rozsahu 81 % a neúspěch v rozsahu 19 %, odvolací soud mu přiznal 62 % nákladů, jež v řízení vynaložil při účelném uplatňování svého práva. Takovými shledal náklady v celkové výši 89.699,86 Kč vynaložené na zaplacení soudního poplatku za žalobu ve výši 5.130 Kč, cestovní výdaje ve výši 8.654,46 Kč včetně 21 % DPH a náklady právního zastoupení ve výši 68.558,60 Kč včetně 21 % DPH za osm úkonů právní služby po 6.260 Kč, za jeden úkon právní služby (návrh na vyloučení znalce) ve výši 750 Kč, za devět paušálních náhrad hotových výdajů po 300 Kč a za náhradu za promeškaný čas ve výši 3.130 Kč, dále náklady právního zastoupení ve výši 7.356,80 Kč včetně 21 % DPH za tři úkony právní služby po 750 Kč, za jeden úkon právní služby ve výši 2.630 Kč a za čtyři paušální náhrady hotových výdajů po 300 Kč. Z celkových účelně vynaložených nákladů ve výši 89.699,86 Kč odvolací soud přiznal žalobci náhradu jejich poměrné části odpovídající 62 %, což činí 55.613,91 Kč. Náhradu mu nepřiznal za návrh ze dne 11. 11. 2011, obsahující otázky pro znalce s tím, že nejde o úkon podle advokátního tarifu, za písemné vyjádření ke znaleckému posudku, neboť se k němu žalobce vyjádřil sám písemně a následně i při jednání dne 7. 9. 2011, za písemné vyjádření obsahující doplnění tvrzení a důkazů na pokyn soudu, jelikož bylo povinností žalobce uvést rozhodné skutečnosti a důkazy již v žalobě, za čtyři další porady s klientem, které nebyly doloženy, a za písemně vypracovaný závěrečný návrh, který podle advokátního tarifu není podáním týkajícím se věci samé. Žalobci nepřiznal ani náhradu za zálohu na znalecký posudek ve výši 5.000 Kč, poněvadž mu byla soudem vrácena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se při řešení otázky aplikace §142 odst. 1, 2 o. s. ř. odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01. Zpochybňuje správnost použití §142 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem, který míru úspěchu a neúspěchu ve věci při výpočtu náhrady nákladů řízení posuzoval ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku jako celku, a nikoli odděleně ve vztahu k nároku na doplatek ceny díla a nároku na úhradu víceprací. Prosazuje, že při rozhodování o náhradě nákladů řízení měl být aplikován §142 odst. 1 o. s. ř., neboť se svým nárokem na doplacení ceny díla byl stoprocentně úspěšný a dané řízení z 99 % probíhalo ohledně tohoto nároku, v souvislosti s nímž vynaložil většinu nákladů. Protože zbývající náklady vynaložil současně na oba nároky, měla mu být přiznána jejich náhrada v rozsahu 80,8 %. Odvolacímu soudu zároveň vytýká, že při posouzení míry úspěchu v řízení nezohlednil konkrétní okolnosti případu, a to že se snažil řešit věc mimosoudně, že žalovaný odmítl komunikovat a že v řízení předložil nepravdivý znalecký posudek ohledně doplatku ceny díla. Odvolací soud se rovněž odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže usnesení soudu prvního stupně ze dne 29. 8. 2016, č. j. 28 C 41/2010-469, za použití §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. pro jeho nepřezkoumatelnost z důvodů nesrozumitelnosti a nedostatku důvodů nezrušil a místo toho sám rozhodl překvapivým rozhodnutím; tím porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a upřel mu právo na spravedlivý proces. Dále namítá, že odvolací soud se odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3469/16, jestliže mu nepřiznal náhradu za tři písemné úkony právní služby, aniž zohlednil konkrétní okolnosti případu (na rozdíl od žalovaného nebyl od počátku zastoupen advokátem, žalovaný tyto úkony zapříčinil svým jednáním), obsah písemných podání a že dvě písemná podání (tedy dva úkony ze tří uplatněných) si vyžádal soud prvního stupně. Není srozuměn s tím, že mu odvolací soud nepřiznal náhradu za další porady s klientem; má za to, že se jednalo o nesporné skutečnosti a nadto vzhledem k délce soudního řízení, v němž byly vypracovány dva obsáhlé znalecké posudky, považuje za standardní, že vyvstala potřeba těchto úkonů. Namítá, že náhrada mu náleží i za písemný úkon označený jako závěrečný návrh, neboť šlo o vyjádření vyžádané soudem prvního stupně a po obsahové stránce se vymezuje k právnímu hodnocení věci. Konečně brojí i proti správnosti posouzení míry úspěšnosti žalobce stran částky vrácení zálohy na znalecký posudek, odvolání ve věci znalečného ze dne 2. 1. 2015, odvolání proti rozhodnutí o odmítnutí odvolání ze dne 18. 1. 2015 a odvolání ve věci znalečného ze dne 1. 2. 2016. Na podkladě vlastního výpočtu dovozuje, že mu měla být přiznána náhrada nákladů v celkové výši 135.371 Kč, odpovídající 80,8 % z celkové částky nákladů. Navrhuje, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II body 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalobce předložil k dovolacímu přezkumu posouzení otázky aplikace §142 odst. 1, 2 o. s. ř., při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a ze dne 2. 5. 2002, sp. zn. III. ÚS 455/01. Navzdory přesvědčení žalobce odvolací soud se svým řešením od zmiňovaných rozhodnutí neodchýlil. Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 31. 5. 1967, sp. zn. 6 Cz 74/67, uveřejněném pod č. 116/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vysvětlil, že „právo na náhradu nákladů řízení pro případ úspěchu ve sporu je upraveno v §142 o. s. ř. Z tohoto ustanovení pak vyplývá, že právo na náhradu nákladů řízení má ten účastník, který měl úspěch ve věci. Pojem věc znamená předmět řízení, jak je určen v návrhu na zahájení řízení, a to v té jeho části, v níž navrhovatel (žalobce) uvádí, čeho se svým návrhem domáhá (v tzv. petitu podle §42 odst. 3, §79 odst. 1, §80 o. s. ř.)“. Z tohoto rozhodnutí se jednoznačně podává, že žalobce má ve věci plný úspěch tehdy, pokud soud vyhoví jeho žalobě v plném rozsahu. Podmínkou aplikace §142 odst. 1 o. s. ř. je okolnost, že žalobce je úspěšný se svým nárokem v celém rozsahu, přičemž o správnosti těchto východisek nikdy nepanovaly žádné pochybnosti ani v odborné literatuře. Žalovaný má ve věci plný úspěch tehdy, jestliže soud žalobu v plném rozsahu zamítne (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3918/2015, či jeho usnesení ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1706/2014, a ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2499/2017; z odborné komentářové literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 975). Jelikož žalobce požadoval z titulu smlouvy o dílo zaplacení částky 128.260,40 Kč, která se rovná součtu částek 103.625,40 Kč představující doplatek ceny díla a 24.635 Kč představující cenu víceprací, odvolací soud v souladu s výše citovanou judikaturou vyšel při posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci z celkové částky 128.260,40 Kč, kterou žalobce učinil předmětem řízení.
Ani námitky týkající se míry úspěšnosti žalobce, kterou odvolací soud vypočetl na 62 %, nejsou opodstatněné. Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 15. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4425/2013, ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4193/2013, ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 2648/2015, a ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5239/2017, konstantně zastává právní názor, podle něhož v ustanovení §142 o. s. ř. je upraveno rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení podle míry úspěchu ve věci. Nejde-li o případ, kdy bylo žalobě zcela vyhověno, je třeba určit poměr úspěchu obou účastníků (obou stran) ve věci a od úspěchu účastníka (vítězné strany) odečíst jeho neúspěch (tj. míru úspěchu druhé strany). Ve výši rozdílu má účastník právo, aby mu druhý účastník (druhá strana) nahradil poměrnou část nákladů, které vynaložil při účelném uplatňování nebo bránění práva. Posouzení úspěšnosti účastníka v řízení před soudem prvního stupně tedy závisí na tom, v jaké části předmětu řízení před soudem prvního stupně účastník v konečném důsledku (podle konečného rozhodnutí) ve věci uspěl. Odvolací soud ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř. a ve shodě s právními závěry vyjádřenými v označené judikatuře přihlédl k tomu, v jaké části uplatněného nároku, vyplývajícího ze smluvního vztahu účastníků založeného smlouvou o dílo, byl žalobce úspěšný (103.625,40 Kč) a v jaké neúspěšný (24.635 Kč), přičemž od míry úspěchu (81 %) odečetl míru jeho neúspěchu (19 %) a dospěl ke správnému stanovení poměru procesní úspěšnosti žalobce v řízení ve výši 62 %.
Namítá-li žalobce, že odvolací soud porušil zásadu dvouinstančnosti řízení a upřel mu tak právo na spravedlivý proces, neboť vydal překvapivé rozhodnutí, a že podle jeho názoru měl rozhodnutí soudu prvního stupně právě pro jeho nepřezkoumatelnost zrušit, nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těm však dovolací soud přihlédne, jen je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. (tj. o otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí záviselo), nýbrž o otázky případné existence či neexistence vad řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto, dovolací soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, jasně vyjádřil názor, že „dvouinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srovnej např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. 1. 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. 3. 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43).“
Odkaz žalobce na usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. I. ÚS 3469/16, od něhož se měl odvolací soud odchýlit při posouzení otázky, zda odměna advokáta za označené úkony právní služby je nákladem potřebným k účelnému uplatňování nebo bránění jeho práva, je nepřípadný. V označeném usnesení se totiž Ústavní soud zabýval ústavní stížností směřující proti výroku rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení za situace, kdy vzhledem k okolnostem případu a poměrům stěžovatelek (tj. důvodům hodným zvláštního zřetele) shledal podmínky pro použití §150 o. s. ř., nikoli však podmínky pro aplikaci §142 odst. 3 o. s. ř. Dovolání k posouzení nastolené procesní otázky tudíž nelze přiznat přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2018
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu