ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1095.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1095/2018- 28
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2018 o dovolání obviněného I. K. , proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 8 To 419/2017, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 145/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. K. odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 1 T 145/2016 uznal obviněného I. K. vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, čehož se dopustil tím, že jako fyzická osoba podnikající dle živnostenského zákona nezapsaná v obchodním rejstříku, pod obchodní firmou I. K., s místem podnikání M., B., uzavřel dne 4. 10. 2014 v R., v okr. V., jako zhotovitel s paní M. Š., jako objednatelem, smlouvu o dílo č. 0410/2014RU, ve znění dodatku ze dne 15. 10. 2014, kdy jejím předmětem byla – mimo jiné – rekonstrukce střechy domu v obci R., okr. V., kdy se zavázal provést dílo v termínu od 20. 10. 2014 do 8. 11. 2014, přičemž za údajným účelem nákupu střešní krytiny mu byla dne 16. 10. 2014 zaslána na základě jeho požadavku uvedeného v e-mailové korespondenci s objednatelem dne 14. 10. 2014 z bankovního účtu, majitele J. Š., částka ve výši 50 000 Kč na jeho bankovní účet, kdy takto jednal v úmyslu získané finanční prostředky použít pro vlastní potřebu s ohledem na svoji špatnou finanční situaci a řadu exekučních řízení vedených proti jeho osobě, přičemž střešní krytinu v dohodnutém termínu ani později přes opakované urgence ze strany objednatele nezakoupil, rekonstrukci střechy neprovedl, resp. ani nezačal provádět a zaslanou finanční hotovost použil na úhradu svých dalších závazků, čímž způsobil poškozeným manželům M. Š. a J. Š. škodu ve výši 50 000 Kč.
Za to byl obviněnému I. K. podle §209 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému též uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozeným manželům M. Š. a J. Š., bytem V., P., v částce ve výši 50 000 Kč.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, které Krajský soud v Brně podle §256 tr. ř. usnesením ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 419/2017 zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018, sp. zn. 8 To 419/2017 podal obviněný I. K. dovolání, v němž nejprve rekapituloval průběh předchozího trestního řízení a znění vydaných rozhodnutí soudů a posléze vymezil uplatněný dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Obviněný je přesvědčen, že soudem zjištěný skutkový stav nevykazuje zákonné znaky přečinu, pro který byl uznán vinným. V jeho jednání lze shledat absenci úmyslu a taktéž objektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
Pokud totiž soudy dospěly k závěru, že předmětná smlouva o dílo a její dodatek jsou platné a navíc část jednání souvisejícího se smlouvou o dílo soudy odkázaly na řízení občanskoprávní, je nutno celé jednání posuzovat jako platný občanskoprávní vztah, a to včetně složení zálohy 50 000 Kč ze strany poškozené a jejího manžela. Obviněný je dále přesvědčen, že mezi ním a poškozenou došlo ke změně obsahu závazku, závazkový vztah však dále trval. Na částku 50 000 Kč je nutno pohlížet jako na zálohu, a to nejen na nákup střešní krytiny, z celkově sjednané ceny díla 85 000 Kč, která později měla být vyúčtována. Je pravdou, že poškozená poukázala zálohu 50 000 Kč na jeho účet před podpisem dodatku, poukázáním této částky však dodatek akceptovala, což dovodily i soudy. K pokračování v provedení díla ani k vyúčtování zaplacených záloh a nákladů dosud provedeného díla však již nedošlo. Mj. proto, že poškozená odstoupila od smlouvy o dílo a součinnost k vyúčtování však již neposkytla. Obviněný ovšem poškozené vyúčtování zaslal a trvá na tom, že většina díla byla provedena. Právní stav nastalý po odstoupení poškozené od smlouvy o dílo ve znění dodatku ale nebyl soudy vůbec zkoumán ani hodnocen.
V důsledku neúplného posouzení závazkového vztahu mezi obviněným a poškozenou byla chybně vyhodnocena subjektivní stránka trestného činu. Sám soud vyloučil část jednání do řízení ve věcech občanskoprávních. Závazkového pozadí celé věci si totiž soudy byly vědomy, avšak jednání, které bylo ponecháno v trestní rovině, nepřípustně vytrhly z občanskoprávního a závazkového kontextu a tím špatně právně posoudily. Pokud by obviněný měl od začátku úmysl ponechat si 50 000 Kč pro své potřeby, rozhodně by po přijetí této částky dále s poškozenou a jejím manželem nekomunikoval a nedomáhal se dokončení díla. Také by se logicky nedomáhal doložení podkladů pro vyúčtování, aby mohl vše vyúčtovat, započítat jím vynaložené náklady na provedení díla, případně vrátit přeplatek a v neposlední řadě, aby poškozené mohl vrátit klíče (viz jeho maily zmocněnci poškozené Mgr. Kratochvílovi ze dne 18. 4. 2016, 5. 5. 2016 a 18. 5. 2016 a doporučený dopis ze dne 31. 4. 2016).
Dále má za to, že nebyla naplněna ani objektivní stránka trestného činu podvodu, a to zejména její znak spočívající v jednání. To spočívalo v tom, že po smluvním partnerovi požadoval zálohu v rámci platného závazkového vztahu, což ale není uvedení v omyl nebo vyvolání omylu. Pokud oproti záloze je ve smlouvě sjednáno protiplnění, které se později klidně může stát sporným nebo se může změnit jeho obsah, nejde od počátku o úmysl uvést někoho v omyl a obohatit se. Otázkou také je, zda vůbec byla za daného skutkového stavu způsobena škoda v uváděné výši, když se jednalo o nevyúčtovanou zálohu, jejíž část mohla být započtena jako odpracovaná či spotřebovaná v nákladech, pokud by k vyúčtování došlo. Po odstoupení od smlouvy neučinila poškozená, ani po výslovné opakované výzvě jejímu zmocněnci, potřebné kroky k doúčtování a dořešení celé záležitosti.
Obviněný proto namítá nesprávné hmotněprávní posouzení právního vztahu mezi ním a poškozenou, které má za následek chybné hodnocení částky 50 000 Kč, zaplacené zálohy na cenu díla. Ta se dostala do jeho majetkové dispozice po právu a mohl s ní až do ukončení závazkového vztahu a konečného vyúčtování nakládat (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 1046/2003). Obviněný také poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 54/99 a na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 438/2000, ze kterých plyne, že pokud záloha poskytnutá v rámci obchodních vztahů byla řádně a v souladu s předpisy o účetnictví zaúčtována jako příjem, pak její (jiné) použití v rámci podnikatelských aktivit stejně jako jiného příjmu nemůže být považováno za podvod popř. zpronevěru.
Ze všech těchto uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jak napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 8 To 419/2017, tak rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. 1 T 145/2016 v celém rozsahu zrušil a aby soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného (§265h odst. 2 tr. ř.) nejprve rekapituloval výsledek rozhodnutí soudů nižších stupňů i obsah dovolání obviněného včetně jeho argumentů. K tomu uvedl, že dovolání je podáno neopodstatněně.
Obviněný totiž ve své podstatě pouze opakuje skutečnosti, které již na svou obhajobu uplatnil v předchozích fázích trestního řízení a se kterými se soudy již dříve správným a dostatečným způsobem vypořádaly. Se stanovisky soudů se státní zástupce plně ztotožňuje, odkazuje na ně a pouze stručně doplňuje, že tzv. skutková věta vykazuje nejen subjektivní stránku příslušné trestné činnosti, když je z ní zjevné, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, nikoli se záměrem dostát svému civilnímu závazku, vykazuje však i stránku objektivní, protože je z ní zjevné, že obviněný se obohatil prostřednictvím uvedení jiného v omyl, čímž způsobil na cizím majetku větší škodu. Čin obviněného nevykazuje ve srovnání s typově shodnou trestnou činností žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti typické pro trestnou činnost daného druhu. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy plně na místě.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ uvedený v §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud nejprve konstatoval, že dovolání obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 30. 1. 2018 sp. zn. 8 To 419/2017 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Dovolatelem uplatněný důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud zároveň upozorňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publ. pod č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak již bylo uvedeno výše, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Tento trestný čin může být spáchán pouze úmyslně.
Z provedeného dokazování je zřejmé, že obviněný uzavřel s poškozenými smlouvu o dílo č. 0410/2014RU, kde předmětem smlouvy bylo odstranění původní omítky, penetrace podkladu a zbylé omítky 2x, nová omítka na otlučených místech, natažení stěn lepidlem a perlinkou, nová fajnová omítka, nátěr silikonovou fasádní barvou v odstínu dle výběru zákazníka, nové okapy a svody v provedení titan – zinek, odvoz a likvidace suti a zbylého materiálu, kdy cena za provedení těchto prací byla stanovena na 32 000 Kč, která měla být uhrazena ve 4 zálohách. K této smlouvě o dílo byl dne 15. 10. 2014 uzavřen mezi obviněným a poškozenými dodatek, kdy předmětem dodatku smlouvy o dílo bylo odstranění střešních tašek, odstranění střešních latí, ošetření stávajících trámů ochranným nátěrem, natažení paropropustné folie, instalace kontralatí a latí, položení nových tašek, oprava okapnic a klempířských prvků, odvoz a likvidace suti a zbylého materiálu, kdy cena díla byla stanovena na částku 85 000 Kč, která měla být zaplacena ve 4 zálohách, přičemž první záloha ve výši 50 000 Kč měla být převedena poškozenými na účet obviněného při schválení dodatku. Z komunikace mezi obviněným a poškozenými je zřejmé, že záloha 50 000 Kč byla určena na nákup střešních tašek. Obviněný v e-mailové zprávě ze dne 15. 10. 2014 uvádí, že objednal střešní tašky Brněnka 14 režná Engoba, jelikož na ně tento týden končila slevová akce (č. l. 29). Ve zprávě ze dne 19. 10. 2014 poté potvrzuje, že platba ve výši 50 000 Kč od poškozených byla připsána na jeho účet a že střešní tašky koupil od společnosti DEKTRADE i s dovozem na místo (č. l. 31). Ve zprávě ze dne 19. 7. 2015 se poté poškození obviněného tázali, jak to vypadá s materiálem, konkrétně pak se střešní krytinou. Na to reagoval obviněný dne 20. 7. 2015 zprávou, že je registrovaný odběratel Tondachu a má stále stejné ceny s vysokou slevou na střešní tašky (č. l. 63). V rámci dokazování pak společnost DEKTRADE uvedla, že obviněnému objednávku č. 6921403729 vůbec nerealizovala, jak se obviněný snažil prokázat uměle vytvořenou fakturou. V období od 17. 10. 2014 do 17. 1. 2015 obviněný žádné zboží od této společnosti neodebral. Jediný odběr střešní krytiny Tondach Brněnka obviněným byl uskutečněn dne 15. 10. 2014, a to pouze v množství 200 ks (č. l. 252).
Nelze obviněnému odepřít, že část stavebních prací na domě v R. vskutku provedl, což nepopírají ani poškození. To se týká prací, které byly předmětem původní smlouvy o dílo č. 0410/2014RU. Toto jednání ovšem není předmětem trestního řízení a bylo vyčleněno k samostatnému řešení cestou mimosoudní, případně občanskoprávního řízení. V rámci trestněprávní odpovědnosti zůstalo pak jednání popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Není možno přistoupit na argumentaci obviněného, že je nutno celé jednání posuzovat jako platný občanskoprávní vztah, a to včetně složení zálohy 50 000 Kč ze strany poškozených za účelem rekonstrukce střechy, resp. nákupu střešních tašek. Obviněný obdržel zálohu ve výši 50 000 Kč na základě dodatku ke smlouvě o dílo č. 0410/2014RU, kde jako předmět smlouvy byla rekonstrukce střechy domu poškozených v R. Pro trestní odpovědnost obviněného není žádným způsobem významné, že se jedná o dodatek ke smlouvě o dílo, kdy spor o plnění závazku z původní smlouvy o dílo byl vyčleněn mimo trestní řízení. Je také nutno podotknout, že dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 15. 10. 2014 ve svém obsahu žádným způsobem neodkazuje na původní smlouvu o dílo uzavřenou mezi poškozenými a obviněným. Jelikož předmět dodatku smlouvy o dílo je zcela odlišný od předmětu plnění dohodnutého ve smlouvě o dílo, a žádným jiným způsobem ve svém obsahu na původní smlouvu o dílo nenavazuje, kromě pojmenování smlouvy, je možné na něj nahlížet jako na samostatnou smlouvu o dílo uzavřenou mezi obviněným a poškozenými. Jedná se tak o samostatné právní jednání, na základě kterého měl obviněný opravit střechu domu poškozených v R., na což mu poškození poskytli zálohu ve výši 50 000 Kč. Nelze tak přistoupit na argumentaci obviněného, že je nutno celé jednání, tedy původní smlouvu o dílo č. 0410/2014RU a dodatek ke smlouvě o dílo ze dne 15. 10. 2014, považovat za jeden platný občanskoprávní vztah, jehož část nemůže být vyčleněna pro trestní řízení.
Je namístě uvést, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou, a to především prostřednictvím postihu trestných činů, za které jsou považovány pouze protiprávní činy, které trestní zákon označuje za trestné a které vykazují znaky uvedené v takovém zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Jako součást systému společenské a státní kontroly se trestní právo soustřeďuje a omezuje na ochranu před trestnou činností. Byť trestní právo chrání hodnoty a vztahy upravené jinými právními odvětvími, jeho použití přichází v úvahu tam, kde prostředky těchto jiných právních odvětví k ochraně nepostačují, neboť došlo ke spáchání trestného činu, a při splnění všech podmínek a předpokladů stanovených hmotným a procesním trestním právem, je povinností státu pohnat pachatele trestného činu k trestní odpovědnosti a jeho právní chování vynutit použitím sankce. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (občanského práva), jimiž lze zajistit navrácení finančních prostředků, k jejichž úbytku prostřednictvím trestného činu došlo.
Obviněný takto namítá, že neshody a nedorozumění ohledně termínu dokončení díla, provádění prací a financování díla bylo možno řešit občanskoprávní cestou, nikoli trestněprávně. Nejvyšší soud již opakovaně v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu judikoval, že zásada subsidiarity trestní represe jako jedna ze základních zásad trestního práva, vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek. Z uznávaného principu právního státu, jímž je chápání trestní represe jako prostředku ultima ratio, vyplývá, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva občanského, obchodního či správního, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost. V tomto směru je třeba, aby byla soudy respektována relevantní judikatura Ústavního soudu, kde je možno např. poukázat na nález Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 541/10, z něhož se podává, že „umožňuje-li trestní právo realizaci veřejného zájmu na stíhání trestné činnosti pomocí robustních a osobní integritu jednotlivce omezujících nástrojů, pak jejich použití musí respektovat ústavněprávní limity, v daném případě princip proporcionality (způsobilost, nezbytnost a adekvátnost užití trestněprávního prostředku ochrany).“ Ústavní soud k tomu např. v nálezu pod sp. zn. IV. ÚS 469/04 konstatoval, že „z ústavního hlediska žádný soud nemůže přehlížet zjevnou skutečnost, že nástroje, pomocí nichž se realizuje trestněprávní ochrana, omezují základní práva či svobody, a jen důsledné respektování principu ultima ratio (chápaného z ústavního hlediska) zaručuje, že takové omezení bude možno ještě považovat za proporcionální s účelem sledovaným trestním řízením (ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).“ Obdobně již opakovaně judikoval i Nejvyšší soud (srov. např. rozhodnutí pod sp. zn. 5 Tz 230/2000, 5 Tdo 897/2005 nebo 5 Tdo 563/2008).
Akceptace principu ultima ratio však nemůže ve všech případech zcela znemožnit aplikaci základního účelu trestního řízení, jak je vymezen v ustanovení §1 odst. 1 tr. ř. Podle tohoto zákonného ustanovení je účelem trestního řádu upravit postup orgánů činných v trestním řízení tak, aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé spravedlivě potrestáni. Řízení přitom musí působit k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i plnění povinností ke státu a společnosti. Z výkladu citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že celé trestní řízení není pojato jako pouhá saturace případně vzniklé škody poškozenému a není závislé na úvaze poškozeného, zda se má svého práva domoci jinými soukromoprávními prostředky, ale že má také rozměr morální, etický a hodnotový. Samotné trestní řízení je významnou zárukou zachovávání zákonnosti, neboť v jeho rámci jsou stíháni ti, kteří porušili zákon spácháním trestného činu.
Obviněný popsaným jednáním, když musel již od počátku být minimálně srozuměn s tím, že za situace, kdy plnění vyplývající z uzavřených závazků nebude schopen uskutečnit buď vůbec, nebo ve sjednané lhůtě, poruší zákonem chráněný zájem na ochraně majetkových práv poškozených, očividně překročil rámec soukromoprávních vztahů, který zjevně zneužil k obohacení sebe tím, že poškozené uváděl v omyl a způsobil tímto činem na cizím majetku větší škodu. Jeho jednání tak naplnilo všechny znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku. Nešlo tedy o pouhé nesplnění závazků ze soukromoprávních vztahů, ale o škodu způsobenou trestným činem. Námitky obviněného jsou tedy zjevně neopodstatněné.
Obviněný svým jednáním překročil míru společenské škodlivosti, kdy takovéto jednání není možno již řešit pouze prostředky soukromoprávními, jelikož nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, než je trestní zákoník.
Ve vztahu k další námitce obviněného, která směřovala vůči objektivní stránce trestného činu podvodu, Nejvyšší soud připomíná následující. Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu §209 odst. 1 tr. zákoníku je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim zamlčí podstatné skutečnosti. Za omyl se považuje vždy rozpor (neshoda) mezi představou toho, kdo jedná v omylu, a skutečností. Omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat. Podmínkou však je, aby pachatel věděl o omylu již v době, kdy sebe nebo jiného obohacuje. Za uvedení v omyl je třeba pokládat takové jednání pachatele, kterým předstírá okolnosti, jež se neslučují s faktickým stavem věci, přičemž není podstatné, zda pachatel uskuteční své jednání konáním, opomenutím nebo mlčky. Pachatel může naplnit objektivní stránku trestného činu podvodu i tím, že využije něčího omylu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2052-2055). Jak dále vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé.
Oba poškození shodně uvedli, že jim obviněný tvrdil, že potřebuje předmětnou zálohu ve výši 50 000 Kč na pořízení střešních tašek „v akci“, a proto mu obratem finanční prostředky zaslali. To je zřejmé i z e-mailové komunikace mezi obviněným a poškozenými. Obviněný střešní tašky ovšem ve skutečnosti neobjednal, nezakoupil a na stavbu vůbec nedodal, i když obviněným sdělil, že je koupil od společnosti DEKTRADE i s dovozem na místo. Na základě dodatku ke smlouvě o dílo č. 0410/2014RU a komunikace mezi obviněným a poškozenými je možno konstatovat, že záloha ve výši 50 000 Kč byla konkrétně poskytnuta na pořízení střešních tašek v akci, k čemuž sám obviněný poškozeným napsal, že „akce bude končit a je škoda přijít o tak dobrou cenu“. Je tak zřejmé, že obviněný již jednal s úmyslem poskytnutou zálohu na střešní tašky vůbec nepoužít a uvedl tak poškozené v omyl, o čem svědčí i lživé sdělení obviněného poškozeným, že střešní tašky již zakoupil, a to i s dovozem do R. Původní podvodný úmysl obviněného dokládá i sdělení obviněného poškozeným ze dne 20. 7. 2015, tedy více než půl roku od zprávy, v níž stvrzoval koupi střešních tašek, kdy napsal, že „je registrovaným odběratelem Tondachu a má stále stejné ceny s vysokou slevou na tašky“. Je tak zřejmé, že obviněný uvedl poškozené v omyl tím, že zálohu užije na koupi střešní krytiny, kterou ve skutečnosti nezakoupil ani po více než sedmi měsících od poskytnutí finanční zálohy za tímto účelem, a ani jinak zálohu nevyužil na předmět smlouvy o dílo, tedy rekonstrukci střechy domu poškozených v R. Obviněný tak bezesporu naplnil objektivní stránku přečinu podvodu, a to i v obligatorním znaku jednání.
Trestný čin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku může být spáchán pouze ve formě úmyslu, a to ať přímého nebo nepřímého podle §15 tr. zákoníku. Podvodný úmysl musí být prokázán v tom směru, že pachatel trestného činu podvodu uvedl jiného (takto protistranu) v omyl ohledně svých aktuálních schopností splnit závazek, ale také že byl srozuměn (přinejmenším), že tento závazek splněn nebude a současně dojde ke vzniku škody (majetkové újmy) na straně poškozeného (smluvního partnera), a to v příčinné souvislosti s obohacením svým či třetí osoby. Jde tak o zjištění minimálně subjektivních důvodů pachatele, na základě kterých mohl předpokládat, že bude schopen své závazky splnit, případně alespoň to, že nedojde ke škodě na straně v daném případě smluvního partnera a to právě v příčinné souvislosti s jednáním pachatele.
Judikatura, kterou obviněný argumentuje ve svém dovolání, není na tento případ přiléhavá. V případech, na které upozorňoval, šlo o situace, kdy nebyla záloha poskytnuta k nákupu konkrétně určených věcí a kdy obvinění věděli, že jejich finanční situace je taková, že budou schopni dostát svým závazkům z uzavřené smlouvy. Obviněný se tak snaží poukázat, že jeho jednání nemůže naplňovat znaky trestného činu podvodu. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě ve své judikatuře uvádí, že za situace, kdy obvinění žádají zálohu a vědí, že jsou bez finančních prostředků, tedy že nebudou moci dostát svým závazkům z podepsané smlouvy a takto získané peníze použijí jinak, mohou se uvedeného trestného činu dopustit. K naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu tedy postačuje, že obviněný jednal s plným vědomím o své finanční situaci a exekucím vedeným proti jeho osobě, přičemž slibované plnění uzavřené mezi ním a poškozenými by bylo závislé na dalších budoucích nejistých událostech, a s vědomím, že proto, aby takovéto události nenastaly, nic neučinil, a je srozuměn s tím, že pokud tyto události nenastanou, slíbené plnění nebude moci poskytnout vůbec anebo ve stanovené lhůtě (viz přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999 sp. zn. 4 Tz 54/99).
O nevyhovující finanční situaci, a tedy i schopnosti dostát svým závazkům z uzavřené smlouvy, svědčí i značné dluhy obviněného a řada nedořešených exekučních řízení. Je evidován jako dlužník v registru nebankovních sektorů. Dlouhodobě také neplatí výživné na své nezletilé děti a dluží na jejich výživu vysoké částky. V podrobnostech je možné odkázat na pečlivé hodnocení této otázky nalézacím soudem na str. 6 a 7 jeho rozsudku. K tomu je možné dodat, že sám obviněný několikrát v e-mailové komunikaci mezi ním a poškozenými sdělil, že rekonstrukce domu poškozených je jeho jediná zakázka, z čehož lze usuzovat, že neměl žádné jiné finanční příjmy. O tom svědčí i sdělení obviněného, že má rozbité auto a nemůže si pořídit nové, stejně jako informace, že byl v té době finančně závislý pouze na chovu papoušků, který byl jeho jediný zdroj peněz, než dostane zpět řidičské oprávnění. Na základě těchto subjektivních důvodů obviněný mohl předpokládat, že nebude schopen své závazky vůči poškozeným splnit. Obviněný se termín dokončení díla stále snažil více a více oddalovat, kdy místo cca měsíce, který byl na rekonstrukci dohodnut ve smlouvě o dílo, prováděl obstrukce téměř rok a půl, přičemž se vymlouval na různé zdravotní, rodinné problémy a jiné okolnosti, a rekonstrukci střechy domu poškozených ve skutečnosti ani nezačal provádět. Z jednání obviněného lze tak usuzovat, že dílo nehodlal dokončit a hledal pouze další a další výmluvy, aby oddálil předání díla, na které mu byla poskytnuta záloha ve výši 50 000 Kč. Nemůže obstát ani námitka obviněného, že poškozeným nabízel, že dílo dokončí. Podle dosavadního jednání obviněného, kdy už tak zcela uměle oddaloval dokončení díla, je více než pravděpodobné, že by došlo pouze k dalším obstrukcím a obviněný by dílo v nově stanoveném časovém termínu nedokončil, a nelze tak po poškozených rozumně požadovat, aby tuto nabídku přijali.
Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného, popsaného ve skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak ze špatné finanční situace obviněného, kdy si musel být vědom, že nebude moci dostát svým závazkům z podepsané smlouvy, kterým se navíc uměle vyhýbal nejrůznějšími výmluvami, proč nemohl rekonstrukci střechy domu poškozených provést. Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že jednal přinejmenším v nepřímém (eventuálním) úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném tvrzení jako neopodstatněnou.
Stejně tak nelze souhlasit s námitkami obviněného ohledně výše způsobené škody. Z listinných důkazů je zřejmé, že poškození poslali obviněnému částku 50 0000 Kč za účelem nákupu střešní krytiny, která měla být, podle slov obviněného, ve slevě. Obviněný ovšem ve skutečnosti žádné střešní tašky nenakoupil, ani zálohu ve výši 50 000 Kč poškozeným nevrátil, i když poškozeným sdělil, že provedl jejich koupi od společnosti DEKTRADE, což poté společnost sama dementovala. Není akceptovatelné, aby obviněný výše uvedenou částku užil k jiným účelům, když předmětem dodatku smlouvy o dílo byla rekonstrukce střechy a z e-mailové komunikace jasně plyne, že obviněný měl tuto částku užít výlučně ke koupi střešní krytiny. To ovšem obviněný neučinil a uvedl tak poškozené v omyl a způsobil tím poškozeným škodu ve výši 50 000 Kč.
S ohledem na veškerá výše uvedená zjištění a vyslovené závěry Nejvyšší soud jen z těchto stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) odmítl dovolání obviněného I. K., jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu