ECLI:CZ:NS:2018:4.TDO.1378.2018.1
sp. zn. 4 Tdo 1378/2018- 32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného E. P. , nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 8 To 174/2018, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 3 T 6/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 3 T 6/2018, byl obviněný E. P. (dále jen obviněný, popř. dovolatel) společně s obviněnými V. J. a M. Š. uznán vinným ze spáchání zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), 2, 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
dne 26. 9. 2017 kolem 23:15 hod., ul. XY v Praze 6, obž. J., po předchozí domluvě s obž. P. a obž. Š., oznámil na linku 158 odcizení svého vozidla Škoda Superb, RZ: XY, v hodnotě 560.000,- Kč, aniž by k odcizení došlo, za účelem uplatnění pojistné události u ČSOB Pojišťovny, a. s., IČ: 455 34 306, se kterou uzavřel dne 11. 8. 2017 pojistnou smlouvu č. 6138936201, a kterou o odcizení vozidla informoval telefonicky ve 14:48 hod., dne 27. 9. 2017, přestože ve skutečnosti toto vozidlo nechal odvézt obž. P. dne 25. 9. 2017 ve 22:31 hod. do dílny obž. Š., na adrese XY, R., kterému toto vozidlo, bez zjevného poškození, prostřednictvím obž. P. prodal za neodpovídající částku 80.000,- Kč, a obž. Š., aniž by mu k vozidlu byly předloženy jakékoliv doklady, toto bezprostředně poté rozřezal na díly, aby znesnadnil jeho případnou identifikaci, a následně kontaktoval prostřednictvím obž. P. obž. J., který ihned poté uvedeným způsobem nahlásil fiktivní krádež, přestože obž. Š. byl minimálně srozuměn s úmyslem obž. J., neboť poté, co prostřednictvím obž. P. kontaktoval obž. J., tento věc nahlásil na pojišťovnu, a klíče od vozidla mu prostřednictvím obž. P. vrátil, protože věděl, že obž. J. je potřebuje pro pojišťovnu, a obž. P. o jednání obž. J. věděl, vzhledem k tomu, že mu vozidlo, které se obž. J. chystal nahlásit jako odcizené, odvezl k obž. Š., prodej zprostředkoval a za to si ponechal částku 10.000,- Kč.
Za tento zločin uložil Obvodní soud pro Prahu 6 obviněnému E. P. podle §210 odst. 5 tr. zákoníku, §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest v počtu 50 denních sazeb pod 1.000 Kč (celkem 50.000 Kč). Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil obviněnému náhradní trest odnětí svobody ve výměře 3 měsíců. Spoluobviněným V. J. a M. Š. pak uložil podle §210 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku pak výkon trestu spoluobviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 3 let. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uložil trest propadnutí věci a to jednotlivých dílů z rozřezaného vozidla Škoda Superb, RZ: XY, které byly v průběhu trestního řízení zajištěny.
Proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 3 T 6/2018, podali všichni obvinění odvolání, kdy obviněný E. P. a spoluobviněný M. Š. odvolání směřovali do výroku o vině a trestu a spoluobviněný V. J. do výroku o uloženém trestu propadnutí věci. O podaných odvoláních rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 8 To 174/2018, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 8 To 174/2018, podal obviněný E. P. prostřednictvím obhájkyně dovolání z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal, že nebyla prokázána výše škody ani neoprávněný prospěch v příčinné souvislosti s jeho jednáním, v neexistenci subjektivní stránky a objektivní stránky předmětného trestného činu, v existenci extrémního rozporu, v nesprávném posouzení spolupachatelství a porušení zásady in dubio pro reo. Naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovozuje v uložení nepřiměřeného trestu, když zároveň v tomto spatřuje naplnění i dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Následně podrobně rozvádí své uplatněné námitky, když uvádí, že výše hrozící škody byla stanovena odborným vyjádřením, když tento postup akceptovaly oba soudy nižších stupňů. Odvolací soud ovšem nezkoumal skutečnou výši škody, která měla pojistiteli vzniknout, nevzal v úvahu stav vozidla včetně výbavy a nebyly zjišťovány podmínky uzavřené pojistné smlouvy.
Dále dovolatel namítá, že byl uznán vinným spácháním zločinu pojistného podvodu podle §210 odst. 1 písm. c), odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž podle jeho názoru soudy konstruují jeho odpovědnost jako objektivní, když konstatují, že se jednalo o tzv. podezřelý obchod. Soudy zcela přehlíží, že zavinění je psychologickou kategorií vybudovanou na tom, co pachatel skutečně věděl či co mohl vědět, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 722/09. Zdůrazňuje, že z hlediska subjektivní stránky se při páchání daného předmětného činu vyžaduje úmyslné zavinění, které směřuje jednak k uvedení nepravdivých údajů, ale i k tomu, že musí chtít opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Vyjadřuje přesvědčení, že není možno u něho dovodit podvodný úmysl, neboť v tomto směru nebylo nic zjištěno. Soudy vycházely toliko z verze obžaloby. Namítá, že pokud není vědomost pachatele o trestné činnosti prokázána, nelze o trestní odpovědnosti vůbec uvažovat. Konstatuje, že skutkové závěry soudu druhého stupně jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, což zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný pak následně poukazuje na svoji obhajobu, která nebyla provedenými důkazy vyvrácena.
Podle obviněného soudy při posuzování celé věci nerespektovaly základní pravidlo trestního řízení a to zásadu in dubio pro reo, když zároveň odkazuje na komentář k trestnímu řádu a judikaturu Ústavního soudu např. na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2042/08.
Ohledně uloženého trestu obviněný namítá, že uložený trest je nepřiměřený a stanovený mimo rozsah trestu stanovených zákonnou úpravou. Podle jeho názoru nepřiměřenost uloženého trestu lze namítat z pohledu nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 603/06. Zdůrazňuje, že uložený peněžitý trest musí být dobytný. Soudy ovšem nezkoumaly jeho osobní a majetkové poměry, když uložený trest je nepřiměřený z hlediska pro ukládání trestu podle §39 tr. zákoníku. Odhad soudů ohledně jeho majetkových poměrů nemůže být založen na libovůli, jak se tomu stalo v uvedené věci.
V závěru podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 8 To 174/2018 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 3 T 6/2018, ohledně jeho osoby v celém rozsahu, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově na zrušená rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a že se podle §265m odst. 1 tr. ř. zprošťuje obžaloby.
Současně navrhl, aby podle §265h odst. 3 tr. ř. předseda senátu soudu prvního stupně navrhl přerušení výkonu uloženého trestu a pokud tak neučiní, aby tak učinil předseda senátu Nejvyššího soudu postupem podle §265o odst. 1 tr. ř.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 1 NZO 906/2018, nejprve zrekapituloval jakým skutkem a kterým rozsudkem byl obviněný E. P. uznán vinným a v čem po skutkové stránce spočívalo spáchání uvedené trestné činnosti. Následně poukazuje na uplatněné dovolací důvody a v čem spatřuje obviněný jejich naplnění.
Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že prostřednictvím dovolání se obecně nelze úspěšně domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů. Dovolací soud je zásadně vázán konečnými skutkovými zjištěními, které tyto soudy ve věci učinily. Pouze výjimečně lze připustit přezkum skutkových zjištěni a to v případě, že existuje extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, když tato skutečnost zakládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému je uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští nebo trest uložený mimo výměru stanovenou v trestním zákoně za uvedený trestný čin.
Podle státního zástupce ovšem soudy nižších stupňů provedly dokazování v potřebném rozsahu, takže byl zjištěn takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Rovněž hodnocení důkazů odpovídá ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Námitky, které uplatnil obviněný v rámci podaného dovolání již uplatnil v řízení před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi dostatečně vypořádaly. Jednotlivé námitky obviněného mají procesní charakter a týkají se hodnocení provedených důkazů. Poukazuje v tomto směru na zjištěné skutečnosti, když zdůrazňuje, že obviněný jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů je logické, netrpí žádnou deformací důkazů, a proto podle jeho názoru není ve věci dán extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem.
Neshledává proto důvod pro použití zásady in dubio pro reo, když navíc tato námitka je ryze procesní a není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ve vztahu k dovolací námitce podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. uvádí, že obviněnému byl uložen trest v rámci stanovené trestní sazby. Otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu se zabýval soud druhého stupně, který pochybení soudu prvního stupně neshledal.
V závěru podaného vyjádření navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. může být dán ve dvou alternativách spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se zde rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu se týká jen těch odstupňovaných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu přesně definovaným rozpětím. Tak je tomu u trestu odnětí svobody, trestu domácího vězení, trestu obecně prospěšných prací, trestu zákazu činnosti, peněžitého trestu, náhradního trestu odnětí svobody za peněžitý trest, trestu vyhoštění na dobu určitou a trestu zákazu pobytu a trestu zákazu vstupu na sportovní, kulturní a jiné společenské akce. Trest je přitom uložen mimo zákonnou sazbu jak při nedůvodném překročení horní hranice trestní sazby, tak i při nezákonném prolomení její dolní hranice (včetně nesprávného užití §58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody).
Ze shora naznačených hledisek přistoupil Nejvyšší soud k námitkám uplatněným v podaném dovolání obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, v absenci subjektivní stránky, v nesprávném stanovení výše způsobené škody, v nesprávném závěru o spolupachatelství a porušení zásady in dubio pro reo. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak spatřuje v tom, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a v jeho dobytnosti.
Z pohledu zvolené dovolací argumentace je třeba uvést, že obviněný E. P. uplatnil námitky částečně právně relevantním způsobem. Jedná se o námitky týkající se absence subjektivní stránky a nedobytnosti uloženého peněžitého trestu.
Ohledně zbývajících námitek, které mají naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba uvést, že obviněný v podstatě vyjadřuje nesouhlas se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, když tyto neuvěřily jeho obhajobě. Obviněný tedy fakticky zpochybňuje způsob hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, když všechny vznesené námitky zpochybňují správnost skutkových zjištění, ke kterým dospěl soud prvního stupně a se kterými se ztotožnil soud druhého stupně. Obviněný touto dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení. Primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, podrobně rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu zvoleného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Z pohledu jednotlivých námitek lze uvést následující. Obviněný především namítá existenci extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když následně na podkladě tohoto tvrzení dovozuje možnost zásahu Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud považuje za potřebné zdůraznit, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces je nutno o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), může existence extrémního rozporu naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006, obdobně rozhodnutí Nejvyššího soudu dne 17. 3. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Přesto je třeba zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Nejvyšší soud považuje za vhodné v dané souvislosti konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §v 2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009). Zároveň platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že v dané věci není dána existence extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a provedenými důkazy, když samotný obviněný ji dovozuje jen ze způsobu hodnocení důkazů. Především je třeba uvést, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry řádně a náležitým způsobem odůvodnily, a to zejména soud prvního stupně. Uvedený soud všechny provedené důkazy hodnotil v jejich vzájemném kontextu, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. Následně své úvahy ohledně hodnocení důkazů řádně rozvedl, když přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů (viz str. 5-6 rozsudku soudu prvního stupně). Lze konstatovat, že soud závěr o vině obviněného zakládá na komplexním hodnocení provedených důkazů v jejich vzájemných souvislostech, nikoliv na izolovaném hodnocení jednotlivých důkazů, tak jak to činí obviněný v rámci podaného dovolání.
Soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil, když v rámci podaného odvolání obviněný E. P. uplatnil stejné námitky jako v podaném dovolání. Uvedený soud se ovšem nespokojil pouze s odkazem na písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy řádně odůvodnil z pohledu námitek obviněného, ale i ostatních spoluobviněných (viz str. 4-5, bod 10. usnesení soudu druhého stupně), tak jak to vyžaduje ustanovení §134 odst. 2 tr. ř. Lze proto uzavřít, že soudy nižších stupňů k náležitému objasnění věci provedly všechny potřebné důkazy, tak jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. Tyto náležitě hodnotily v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., takže zjistily takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro náležité rozhodnutí ve věci. Hodnocení důkazů soudy nižších stupňů pak nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“. O takovou situaci se v dané věci jedná.
Pokud obviněný E. P. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. i v tom, že při výpočtu hrozící škody se soudy nižších stupňů spokojily s odborným vyjádřením ohledně výše způsobené škody, tak je třeba konstatovat, že obviněný jen zpochybňuje skutková zjištění soudů, ke kterým dospěly na základě provedeného dokazování. Jedná se tedy o procesní námitku, která nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod, ale ani žádný jiný. Přesto je třeba konstatovat, že soudy při stanovení hrozící škody vycházely z varianty pro obviněné nejpříznivější, když vycházely z odborného vyjádření, které hodnotu předmětného vozidla ke dni páchání trestné činnosti stanovily na částku 560.000 Kč. Z pohledu argumentace obviněného je třeba uvést, že ze zprávy ČSOB pojišťovny, a. s., která byla provedena jako důkaz, vyplývá, že na základě uzavřené pojistné smlouvy by výše pojistného plnění činila částku 630.500 Kč při 3% spoluúčasti spoluobviněného V. J. Z uvedeného je zřejmé, že výše škody, kterou nepochybně představuje výše pojistného plnění, které měl spoluobviněný V. J. v úmyslu získat, měla činit 630.500 Kč, což byla reálně škoda, která v případě dokonání trestné činnosti hrozila. Pokud soudy nižších stupňů vycházely při stanovení výše hrozící škody z odborného vyjádření, tak nepochybně vycházely z varianty pro obviněného, ale i ostatní obviněné příznivější.
K argumentaci obviněného zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo.
Obviněný totiž porušení zásady in dubio pro reo dovozuje ze způsobu hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, se kterými vyjadřuje nesouhlas a polemizuje a dožaduje se, aby bylo vycházeno z jeho verze skutkového děje. Jedná se tedy opětovně o vyjádření nesouhlasu se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů. Je třeba zdůraznit, že jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
Jak již bylo naznačeno, pod zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze podřadit námitku týkající se nedostatku subjektivní stránky, konkrétně úmyslu spáchat trestný čin, byť část námitek je procesní povahy, když obviněný odkazuje na svoji obhajobu a zdůrazňuje, že v dané věci vystupoval pouze jako zprostředkovatel. V dané souvislosti je třeba ještě zdůraznit, že obviněný sice v rámci podaného dovolání výslovně uvádí, že namítá absenci objektivní stránky a závěr o spolupachatelství, ale vzhledem ke konkrétnímu obsahu zvolených námitek je nepochybné, že fakticky se jeho námitky týkají naplnění subjektivní stránky, když obviněný zpochybňuje úmysl spáchat trestný čin. Ve vztahu k úmyslu spáchat určitý trestný čin je nutno uvést, že subjektivní stránka se vztahuje k zavinění a jako taková se týká předpokladu trestní odpovědnosti fyzické osoby. Zavinění se chápe jako vnitřní psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu a musí být dáno v době činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah. Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákoníku předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech. Současně platí, že závěr o zavinění, zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15) a nedbalost (§16), přičemž závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Platí, že závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, kdy okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
Z hlediska subjektivní stránky se u trestného činu pojistného podvodu podle §210 tr. zákoníku v základní skutkové podstatě vyžaduje úmysl, byť postačí úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Obecně platí, že ve vztahu k naplnění znaku kvalifikovaných skutkových podstat postačí nedbalost [§17 písm. a) tr. zákoníku]. V předmětné věci se ovšem i ve vztahu k naplnění kvalifikované skutkové podstaty vyžaduje úmysl, když jednání všech tří obviněných skončilo ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž u pokusu trestného činu se úmysl pachatele (§15 tr. zákoníku) musí vztahovat též k zákonným znakům kvalifikované skutkové podstaty trestného činu, tj. ke zvlášť přitěžujícím okolnostem (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1115/2015). Lze konstatovat, že soudy nižších stupňů se otázkou subjektivní stránky u obviněného E. P. zabývaly, tuto v rámci svých úvah nepominuly a neignorovaly. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že všichni obvinění jednali minimálně v úmyslu nepřímém (viz str. 6 rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž soud druhého stupně se podrobně otázkou subjektivní stránky všech obviněných zabýval právě z pohledu námitek obviněného E. P. a spoluobviněného M. Š. uplatněných v rámci podaných odvolání a dospěl k závěru, že tito obvinění jednali přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz str. 7, bod 12. usnesení soudu druhého stupně).
I Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, má za to, že obviněný E. P. jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Při posuzování úmyslu obviněného spáchat uvedený trestný čin skutečně nelze pominout průběh skutkového děje, faktické jednání všech obviněných, když je třeba zdůraznit, že při posuzování úmyslu spáchat trestný čin nelze vycházet jen z obhajoby obviněného, ale ze všech skutečností zjištěných na základě provedeného dokazování. V tomto směru je třeba odkázat na úvahy soudů nižších stupňů ohledně naplnění úmyslu obviněných spáchat trestný čin, se kterými se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a pro stručnost na ně odkazuje. Bez ohledu na tento závěr je třeba zdůraznit, že samotný obviněný vypověděl, že chtěl jen spoluobviněnému V. J. pomoci v jeho těžké finanční situaci. Při vědomí jeho těžké finanční situace tomuto spoluobviněnému sehnal kupce, tj. spoluobviněného M. Š., který předmětné auto kupoval za zlomek skutečné ceny, což muselo být obviněnému známo vzhledem k tomu, že hodnota vozidla v té době činila přes 500.000 Kč, přičemž reálnou cenu takového vozidla lze bez větších problémů zjistit na internetu či dotazem v nějakém autobazaru. Navíc předmětné vozidlo bylo bez problémů prodejné ihned v nějakém autobazaru za nepoměrně vyšší cenu, když jediným vlastníkem vozidla byl spoluobviněný V. J., takže vozidlo bylo tzv. právně čisté. Nelze také pominout, že obviněný, ačkoliv si byl vědom velmi tíživé situace spoluobviněného V. J. a chtěl údajně spoluobviněnému pouze pomoci, si za obstarání kupce vzal částku 10.000 Kč. Nelze rovněž přehlédnout okolnosti převzetí vozidla obviněným E. P., který vozidlo odváží z parkoviště v pozdních nočních hodinách v podstatě utajeným způsobem bez účasti spoluobviněného V. J. k spoluobviněnému M. Š., kterému vozidlo předává bez jakýchkoliv dokladů, na místě není uzavřena žádná kupní smlouva. Není ani vyhotoven žádný doklad o předání vozidla, kdy vozidlo je vysoké hodnoty, přičemž je mu známo, že toto vozidlo má být bezprostředně rozebráno na náhradní díly (viz výpověď spoluobviněného M. Š.), když již samotná tato skutečnost svědčí o tom, že cílem je vozidlo tzv. zašantročit, aby se nedalo dohledat. V dané souvislosti je tedy třeba odkázat na faktické jednání obviněného E. P., který se podle vlastní výpovědi nezajímá o žádné doklady týkající se prodeje vozidla, přestože je všeobecně známo, jaké doklady se při prodeji vozidla předávají, nenechá si ani podepsat žádný doklad o tom, že vozidlo předal spoluobviněnému M. Š., včetně toho, jakou částku za vozidlo dostal, ačkoliv z jeho výpovědi, ale i ostatních spoluobviněných vyplývá, že obvinění V. J. a M. Š. se v té době neznali, takže jediný spojovací článek představuje právě obviněný E. P. Zároveň obviněný od spoluobviněného M. Š. dostává zpět klíče od vozidla, které údajně mělo být legálně prodáno. Již takový postup evidentně svědčí o tom, že dochází k páchání trestné činnosti a že je tato skutečnost obviněnému E. P. známa a je s ní srozuměn. V tomto směru také nelze pominout samotné vyjádření obviněného, který připustil, že z věci neměl dobrý pocit, když ani nijak podle vlastního tvrzení nereagoval na skutečnost, že až dodatečně mu měl spoluobviněný V. J. sdělit, že nahlásil pojistnou událost. Současně je třeba odkázat i na časový průběh události a na další skutečnosti, na které poukazují soudy nižších stupňů. Lze tedy uzavřít, že obviněný musel v době páchání trestné činnosti vědět, že se může podílet na páchání trestné činnosti a pro případ, že tomu tak je, byl s tím srozuměn. Obviněný si i vzhledem k průběhu skutkového děje a svého postavení v něm musel být vědom toho, že se bude jednat o majetkový trestný čin související se způsobem prodeje předmětného vozidla. Proto lze námitky obviněného považovat za uplatněné právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněné.
Ohledně naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je třeba konstatovat, že obviněný namítá, že uložený trest je nepřiměřeně přísný a že peněžitý trest má být uložen ve výměře, v jaké je dobytný. Zde se sluší poznamenat, že obviněný v tomto spatřuje i naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto směru je ovšem třeba uvést, že námitky týkající se uloženého trestu nejsou podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výjimkou situace, kdy by bylo namítáno porušení pravidel pro ukládání souhrnného, úhrnného či společného trestu. Proto se Nejvyšší soud zabýval dovolacími námitkami obviněného týkající se uloženého trestu jen z pohledu naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., kdy, jak již bylo naznačeno, námitka zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu (§68 odst. 6 tr. zákoníku) odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě, tj. že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 7 Tdo 702/2017).
Přestože uvedená námitka byla uplatněna právně relevantním způsobem, je třeba mít za to, že je zjevně neopodstatněná. Na rozdíl od tvrzení obviněného má Nejvyšší soud za to, že se soud prvního stupně otázkou dobytnosti uloženého peněžitého trestu zabýval a měl k dispozici potřebné doklady pro stanovení výše peněžitého trestu. Zde se sluší poznamenat, že zjišťování majetkové situace obviněného, u kterého je zvažováno uložení peněžitého trestu, bude z hlediska rozsahu závislé od výše zvažovaného peněžitého trestu. Jinak vyjádřeno, čím bude zvažována vyšší výměra peněžitého trestu, tím větší budou kladeny nároky na zjišťování majetkové situace obviněného a naopak. V dané věci lze mít za to, že informace, které měl soud prvního stupně k dispozici ohledně majetkových poměrů obviněného, byly dostačující. Ze spisového materiálu, konkrétně výslechu obviněného vyplývalo, že obviněný má čistý měsíční příjem 35.000 Kč a že nemá žádnou vyživovací povinnost. Tyto údaje byly dostačující pro stanovení výměry uloženého peněžitého trestu, konkrétně pro stanovení denní sazby a její výše, když celková výměra peněžitého trestu činila 50.000 Kč, byť lze připustit, že úvahy soudu prvního stupně mohly být rozvedeny blíže. Tento jistý nedostatek napravil soud druhého stupně, který vzhledem k obsahu podaného odvolání rozvedl své úvahy ohledně uloženého peněžitého trestu a jeho dobytnosti (viz str. 5-6, bod 11. usnesení soudu druhého stupně) i z pohledu v té době nové skutečnosti spočívající v tom, že obviněný byl od 3. 5. 2018 veden na úřadu práce.
Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného uplatněné ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bylo částečně podáno právně relevantním způsobem, když ovšem bylo zjevně neopodstatněné, stejně jako v případě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Pokud obviněný učinil návrh na přerušení výkonu trestu, tak je třeba uvést, že návrh na přerušení výkonu trestu může podle §265h odst. 3 tr. ř. učinit pouze předseda senátu soudu prvního stupně, kdy o takovém návrhu musí předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodnout. V dané věci takový návrh ze strany předsedkyně senátu soudu prvního stupně učiněn nebyl a proto návrh obviněného představuje pouze podnět, o kterém nemuselo být rozhodováno, když ani pro postup podle §265o odst. 1 tr. ř. nebyly shledány důvody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. František Hrabec
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová