ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.1397.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 1397/2018-41
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. K. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 To 49/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. K. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 81 T 2/2018, byl obviněný M. K. uznán vinným pokusem zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“) a přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu. Za to mu byl podle §140 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šestnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně mu soud prvního stupně podle §228 odst. 1 tr. řádu uložil povinnost nahradit škodu poškozené P. S., ve výši 531 350 Kč a poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a. s., IČ: 411 97 518, ve výši 44 432 Kč. Podle §228 odst. 2 tr. řádu byla poškozená P. S. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Podle skutkových zjištění obviněný trestnou činnost spáchal ve stručnosti tím, že dne 16. 3. 2017 v době kolem 23:00 hod. v rodinném domě v XY, ul. XY, majitelky poškozené P. S. po předchozím požívání alkoholických nápojů a v reakci na dřívější rozhodnutí poškozené, aby se vystěhoval, jakož i v reakci na předešlý, ať už skutečný či domnělý konflikt mezi ním a poškozeným R. N., v pokoji situovaném v přízemí domu rozdělal oheň tak, že zapálil papírovou krabici od bot, jakmile se rozhořela, shodil ji na zem, kde se nacházelo velké množství hořlavých látek (dřevo, textil, plasty, další různorodý odpad, a tlaková plynová láhev), a poté co se oheň po místnosti rozšířil, obviněný opustil dům, přičemž mu již v této chvíli muselo být zřejmé, že vzhledem k místu založení požáru, způsobu jeho šíření a četných hořlavých látek v okolním prostoru, se oheň rozšíří i do dalších částí domu, současně si byl obviněný vědom toho, že schodiště vedoucí do horního patra domu nacházející se hned vedle otevřených dveří místnosti s ohniskem požáru bylo jedinou únikovou cestou z horního patra domu, rovněž obviněný věděl, že se v horním patře domu nacházejí poškození R. N. a M. Š., oba také pod vlivem alkoholu, s ohledem na danou denní dobu musel počítat s tím, že již oba poškození spí a tudíž nebudou schopni včas opustit dům nebo přivolat pomoc, čímž budou v důsledku šířícího se požáru a množství zplodin bezprostředně ohroženi na životech, poškozený M. Š. upadl do bezvědomí v důsledku vdechování zplodin hoření, které se rozšírily po celém objektu, zatímco poškozenému R. N. se podařilo otevřít okno, příslušníci hasičského záchranného sboru vynesli z hořícího domu poškozeného M. Š., u něhož došlo k otravě oxidem uhelnatým spojené se zvracením s následnou hospitalizací do 22. 3. 2017 při poskytnutí komplexní resuscitační péče s inhalační a antibiotickou léčbou, u obou poškozených bezprostředně hrozilo úmrtí otravou oxidem uhelnatým, kyanidy či dokonce uhoření, v případě poškozeného M. Š. navíc i udušení zvracením ve stavu těžké poruchy vědomí, k úmrtí poškozených nedošlo pouze díky včasnému zásahu hasičského záchranného sboru a odborné lékařské péči, tímto jednáním obviněný způsobil škodu jednak majitelce vyhořelého domu ve výši 534 350 Kč, jednak Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, a. s., za náklady na péči o poškozeného M. Š. ve výši 44 432 Kč.
3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný odvoláním, o němž Vrchní soud v Olomouci rozhodl usnesením ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 3 To 49/2018, tak, že je podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.
II. Dovolání a vyjádření k němu
a) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. K. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Michala Zákravského a uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.
5. Úvodem svého podání obviněný nejprve zrekapituloval všechny výroky rozsudku soudu prvního stupně a usnesení odvolacího soudu, navázal citací uplatněného dovolacího důvodu a obecně konstatoval, že jej považuje za naplněný, neboť „rozhodnutí odvolacího soudu, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, spočívá v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení“. Vzhledem k tomu, že se obviněný k založení požáru již v přípravném řízení doznal, je přesvědčen, že ho soud prvního stupně měl uznat vinným pouze přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku. Obviněný totiž chtěl poškodit výlučně majitelku domu (poškozenou P. S.) která požadovala, aby se z domu vystěhoval. Rozhodně nebylo jeho záměrem způsobit zranění nebo dokonce smrt poškozených. Žádným z provedených důkazů se nepodařilo objasnit, jaký byl skutečně průběh večera předcházejícího založení požáru, soudy nedůvodně a v jeho neprospěch nepřihlédly k té části obhajoby, kterou popřel úmysl poškodit oba spolubydlící na zdraví, přesto jej uznaly vinným pokusem vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku s „rozmyslem“. Soudy rovněž nezohlednily skutečnost, že krátce po opuštění domu nechal přivolat hasiče. Závěr o jeho vině je tedy pouhou spekulací soudů. Vzhledem k tomu, že jednání obviněného nelze právně kvalifikovat jako zločin obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku, ani jako přečin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, resp. §147 odst. 1 tr. zákoníku, dovolatel soudům vytkl, že pochybily, pokud neaplikovaly zásadu in dubio pro reo .
6. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci a aby tomuto soudu vrátil věc k novému projednání, případně aby zrušil i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k novému projednání tomuto soudu. Vyjádřil současně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněného
7. Opis dovolání obviněného byl zaslán Nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce JUDr. Lumíra Crhy, Ph.D. Úvodem svého stručného podání zdůraznil, že obviněný v dovolání v podstatě jen opakuje své výhrady, které předkládal v průběhu trestního řízení a zejména v odvolání, přičemž soudy obou stupňů se jimi podrobně zabývaly, naposledy odvolací soud je pečlivě vyhodnotil a své úvahy promítl do odůvodnění napadeného usnesení.
8. Stěžejní námitkou dovolatele je přitom tvrzení, že v okamžiku zapálení domu nebyl srozuměn se smrtí poškozených spolubydlících; tedy v jeho případě měla být aplikována zásada in dubio pro reo . Jedná se však o procesní zásadu, kterou obviněný uplatnil mimo rámec důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [správně měl užít druhou alternativu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu]. Státní zástupce citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, dále usnesení ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, a usnesení ze dne 8. 1. 2015, 11 Tdo 1569/2014, a na ně navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016. Současně státní zástupce upozornil na to, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí může být jen extrémní porušení předmětné zásady (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14, publikovaný pod č. 140/2014 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), a to pouze tehdy pokud by v konkrétní věci nabylo závažnosti extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními soudů. Potom by se však již nejednalo o „pochybnosti“ na základě různých relevantních důkazů, nýbrž slovy státního zástupce „o naprostou diskvalifikaci některých z nich“ . Extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obviněný navíc ani nenamítl, přičemž v daném případě mu ani nic nenasvědčuje. Argumentaci soudů ve vztahu k hodnocení důkazů o zavinění obviněného státní zástupce považoval za logickou a přesvědčivou. Uzavřel, že námitky vznesené obviněným neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nemohl tím být tudíž dán idovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
9. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než jaký je uveden v ustanovení §265b tr. řádu, souhlasil přitom s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III. Posouzení důvodnosti dovolání
a) Obecná východiska
10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti předložených námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu. Dospěl k závěru, že naprostou většinu dovolacích výhrad nelze podřadit uplatněnému ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to při toleranci toho, že obviněný své dovolání nepodal rovněž z důvodu uvedeného ve druhé alternativě ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ačkoli je směřoval proti usnesení soudu druhého stupně, který projednal jeho odvolání ve veřejném zasedání a zamítl je jako nedůvodné. Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na posouzení dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněného.
11. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad napadeného rozhodnutí či jemu předcházejícího řízení, které mají svůj původ v nesprávném použití hmotného práva, nejčastěji trestního zákona, popř. na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž trestní zákon spojuje trestní odpovědnost pachatele. Vždy je však nutné vytýkat nesprávnost v použití hmotného práva na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů, nebo na jinou skutkovou okolnost významnou pro rozhodnutí ve věci. Zásadně jde tedy o případy, kdy soudy zjištěný skutek není trestným činem, kterým byl dovolatel uznán vinným, ale jde o jiný trestný čin, popřípadě skutkové okolnosti vyjádřené ve výroku o vině, event. rozvedené v odůvodnění soudních rozhodnutí, nevykazují znaky žádného z trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákona. Pod uvedený dovolací důvod rovněž lze zahrnout výhrady proti tomu, že skutková zjištění soudů nemají žádný, resp. dostatečný podklad v provedených důkazech, tudíž nebylo možné posoudit, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem.
12. Uvedený stručný výklad důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu koliduje s valnou většinou dovolacích námitek, které obviněný přednesl, neboť ty jsou založeny primárně na jeho nesouhlasu se způsobem hodnocení výsledků dokazování soudem prvního stupně, s nímž se ztotožnil i soud druhého stupně. Jak bylo již naznačeno, dovolání je jedním z mimořádných opravných prostředků, jimiž může dojít ke kasaci pravomocných rozhodnutí soudů, proto je nelze úspěšně uplatnit v tak širokém rozsahu jako odvolání, které je řádným opravným prostředkem. Nejvyšší soud jako soud dovolací tak nemůže zasahovat do hodnocení důkazů, jak byly opatřeny a provedeny v trestním řízení, zásadně rovněž není oprávněn posuzovat rozsah dokazování i kvalitu jednotlivých důkazních prostředků, samozřejmě vždy s ohledem na zachování pravidel spravedlivého procesu a respektování základních práv obviněného. Těžiště dokazování spočívá podle zásad bezprostřednosti a ústnosti trestního procesu především na soudu prvního stupně, jehož dílčí nedostatky lze korigovat před soudem druhého stupně, nikoli však v řízení o dovolání. Nejvyšší soud má velmi omezenou možnost provádět dokazování (srov. §265r odst. 7 tr. řádu) a bylo by popřením právě základních procesních pravidel zakotvených v trestním řádu, pokud by v řízení o dovolání mělo docházet k tzv. přehodnocování důkazů či provádění důkazů nových. Nejvyšší soud je tedy zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy prvního a druhého stupně a může jejich postup a rozhodnutí posuzovat jen s přihlédnutím k vytýkaným vadám, jež spadají pod dovolací důvody taxativně vyjmenované v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. řádu.
b) K dovolání obviněného
13. Pokud jde o námitky obviněného M. K., je třeba v úvodu ve shodě s názorem státního zástupce poznamenat, že se v zásadě jedná o pouhé opakování argumentace užité obviněným již v odvolání, některé jeho pasáže jsou navíc převzaty zcela doslovně (viz č. l. 605 a násl. trestního spisu). Odvolací soud na ně přitom dostatečně a bezezbytku reagoval, náležitě se s nimi vypořádal a odmítl je pro jejich nedůvodnost. Soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí zřetelně vyložily, které skutkové okolnosti vzaly za prokázané a proč se staly podkladem pro následné hmotněprávní posouzení vyjádřené ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Nadto je třeba konstatovat, že se argumentace dovolatele odehrává v rovině námitek skutkových, resp. procesních, na něž není dovolací soud povinen, ale ani oprávněn věcně reagovat. Pro úplnost lze připomenout, že dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).
14. S jistou mírou tolerance lze za hmotněprávní námitku, jež odpovídá obviněným uplatněnému důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považovat výtku, podle níž nejednal s rozmyslem, čímž zpochybnil znak kvalifikované skutkové podstaty zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku. Tuto námitku je však třeba považovat za nedůvodnou. I na tuto obhajobu obviněného bylo navíc reagováno v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, které se s ní pečlivě, přesvědčivě a v souladu s dosavadním výkladem tohoto znaku v soudní judikatuře vypořádaly. Nejvyšší soud se s jejich argumentací ztotožnil, přičemž může odkázat na příslušné části rozhodnutí soudů nižších stupňů (zejména strany 19 až 21 rozsudku soudu prvního stupně a strany 5 až 6 usnesení soudu druhého stupně), avšak i tak se k argumentaci obviněného sám v krátkosti vyjádří.
15. Zločinu vraždy podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo jiného úmyslně usmrtí s rozmyslem nebo po předchozím uvážení, pokud spáchá uvedený čin na dvou či více osobách. Soudy shodně s obžalobou shledaly u obviněného za naplněnou samostatnou (a současně kvalifikovanou) skutkovou podstatu podle odstavce druhého, a to podle první alternativy zvláštní kvalifikační okolnosti, tj. spáchání činu s rozmyslem.
16. Předmětem ochrany citovaného ustanovení je lidský život, přičemž usmrcení člověka lze spáchat jak konáním, tak i opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§112 tr. zákoníku). Trestný čin vraždy podle §140 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, úmysl pachatele, byť eventuální, tedy musí směřovat k usmrcení člověka (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1460 až 1463).
17. S ohledem na dikci §140 odst. 2 tr. zákoníku upravujícího samostatnou (avšak nikoli základní) skutkovou podstatu tohoto trestného činu musí dojít u pachatele k naplnění tzv. premeditace, a to ve dvou alternativních formách. Jednak ve formě rozmyslu (reflexe), jednak ve formě předchozího uvážení (premeditace v užším smyslu). Pojem premeditace se primárně vztahuje k rozhodovací fázi volního jednání a lze ji charakterizovat jako uvážený myšlenkový proces pachatele na rozdíl od afektu, tj. případů, kdy pachatel jedná v náhlém hnutí mysli. Na premeditaci je třeba hledět jako na okolnost, jež přistupuje k úmyslu a kvalifikuje tento druh zavinění jako závažnější. Pachatel vraždy má totiž nad svým jednáním vyšší míru racionální kontroly, přičemž může přistupovat nejen k úmyslu přímému, ale i k úmyslu eventuálnímu, neboť vůle pachatele spáchat trestný čin vraždy, která z procesu premeditace vzešla, nemusí být nutně v podobě chtění či zaměřena na výsledek nebo být doprovázena jistotou, že pachatel svým jednáním takový výsledek způsobí; tato vůle může mít podobu chtění smrti oběti (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1389/2015).
18. Pachatel jednající s rozmyslem si patřičně zváží své jednání a na základě takového subjektivního přístupu jiného úmyslně usmrtí, přičemž však může jít o velmi krátkou úvahu, při níž pachatel jedná uváženě, ale na rozdíl od předchozího uvážení jako alternativního znaku skutkové podstaty podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, zde chybí vyšší forma rozvahy, zejména ve formě plánování a konkrétnějšího promýšlení činu včetně možných způsobů jeho provedení, tzv. plánování činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 441/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 860/2014). Rozmysl tak představuje méně intenzivní stupeň racionální kontroly pachatele nad svým jednáním než předchozí uvážení (srov. již zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1389/2015, dále též rozsudek Vrchního soudu v Praze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 7 To 51/2012). Má-li tedy pachatel před podniknutím útoku proti poškozenému ještě určitý čas, aby mohl posoudit zásadní okolnosti a důsledky svého zamýšleného jednání, je zpravidla naplněn znak rozmyslu ve smyslu §140 odst. 2 tr. zákoníku (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 49/2013 Sb. rozh. tr., dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 7 Tdo 30/2015). Při rozmyslu se může jednat jen o velmi krátkou úvahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1429/2017, dále též usnesení téhož soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1488/2017).
19. V posuzované trestní věci soudy zcela správně považovaly znak rozmyslu u obviněného za naplněný, neboť v podstatě všechny okolnosti jasně vyplývající z výsledků dokazování, za nichž byl skutek spáchán, svědčí o tom, že se u něho nejednalo pouze o okamžité (afektivní) rozhodnutí pro zapálení domu. Obviněný po příchodu do jím obývané místnosti ještě pokračoval v pití alkoholu, kouřil a v průběhu této doby zjevně uvažoval, co podnikne. V zásadě není pochyb o tom, že impulsem k založení požáru byla pro něho primárně jakási forma pomsty majitelce domu za nucené vystěhování. Současně však bylo možné shledat u obviněného negativní emoce vůči poškozenému R. N. směřující k určité satisfakci za pociťovaný úkor vyplývající z předchozího konfliktu s ním. Nakonec sám obviněný víceméně takové skutečnosti připustil ve výpovědi v přípravném řízení výroky, podle nichž „když byl napaden N. a Š. (rodné příjmení svědkyně P. S., pozn. Nejvyššího soudu) ho vyhazuje, takže když on nebude mít nic, tak ona taky nebude mít žádnej barák.“ (viz č. l. 384 trestního spisu), což doplnil tím, že „když mi dal (poškozený R. N., pozn. Nejvyššího soudu) před chvílí po tlamě, tak ať shoří“ (viz strana 5 usnesení Vrchního soudu v Olomouci). U obviněného tudíž bylo možné shledat takový vnitřní stav mysli, v němž nejenže přijal rozhodnutí způsobit majetkovou škodu majitelce domu vyvoláním požáru, ale současně počítal s možností způsobení smrtelného následku svých spolubydlících.
20. Na právním posouzení jednání obviněného nic nemění ani skutečnost, že v rozhodné době jednal sice intoxikován alkoholem, nicméně jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly plně zachovány. Z výsledků znaleckého zkoumání znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. Bohumila Navrátila vyplynulo, že „ vyloučení rozpoznávacích a ovládacích schopností nepřichází vůbec v úvahu“ ( srov. protokol o hlavním líčení ze dne 15. 3. 2018 na č. l. 549 až 549 verte trestního spisu). Je možné přisvědčit názoru soudů obou stupňů, podle něhož k potyčce mezi obviněným a poškozeným nemuselo reálně vůbec dojít (mohlo k němu dojít toliko v představách obviněného, což koresponduje i s obsahem výpovědí svědků R. N., M. Š. a J. Z.). Přesto se mohlo jednat o jeden z významných faktorů, který mohl vyvolat u obviněného následnou reakci v podobě úmyslného zapálení domu. To, že jednání obviněného předcházela fáze, jejíž součástí byl určitou dobu probíhající myšlenkový proces, v němž si představoval způsob dalšího počínání, jímž by (z jeho pohledu) reagoval na (domněle úkornou) neshodu při komunikaci s poškozeným R. N., dokládá i obsah výpovědí obviněného, podle nichž alespoň určitou dobu před samotným založením požáru strávil přemýšlením za současného popíjení dalšího alkoholu a kouřením, když se posléze rozhodl, že v místnosti, kterou v domě obýval, založí požár (viz strana 19 rozsudku soudu prvního stupně). Lze tak bez pochybností dovodit, že obviněný M. K. měl reálnou možnost své jednání promyslet, případně se rozhodnout, tj. zhodnotit zásadní okolnosti zamýšleného konání, pro jehož realizaci zvolil i odpovídající prostředky. Jednání obviněného v afektu je tím vyloučeno. V souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (jak je uvedena v bodech 17. a 18. tohoto usnesení) již soud prvního stupně tuto krátkodobou úvahu dovolatele, která byla jednoznačně prokázána, správně kvalifikoval jako rozmysl (nikoli tedy jako afekt, případně předchozí uvážení). U obviněného před založením požáru i umožněním jeho rozšíření v domě proběhl myšlenkový proces zahrnující konkrétní okolnosti místa činu, způsobení škody na majetku poškozené i možné ohrožení života, resp. usmrcení jeho spolubydlících.
21. Pokud jde o vytýkaný nedostatek zavinění ke způsobení smrtelného následku u poškozených, je třeba konstatovat, že tato námitka není důvodná, a to ani v obecné rovině, v níž byla uplatněna. Pro naplnění subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku postačuje nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Nad rámec správných úvah soudů obou stupňů lze ještě doplnit, že o zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu se jedná i tehdy, pokud cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného výsledku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a eventualita vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. usnesení publikované pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Na srozumění pachatele s následkem jako znakem určitého trestného činu lze tedy usuzovat z toho, že pachatel nemohl počítat se žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit tomuto následku, jehož způsobení si pachatel představoval jako možné (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 222). Soudy tak správně uzavřely, že se obviněný předmětného zvlášť závažného zločinu vraždy dopustil (minimálně) v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť věděl, že svým jednáním může způsobit usmrcení obou poškozených, kteří v době spáchání trestné činnosti spali (rovněž po předchozím požití alkoholických nápojů) v prvním patře obytného domu, a s tímto následkem byl minimálně srozuměn, což dokládá i část jeho výpovědi, podle níž ho „…vůbec nenapadlo, varovat N. a Š., že hoří, bylo mi to úplně jedno. Proč bych měl informovat N. o tom, že hoří, když mně chvíli předtím dal po tlamě, tak ať shoří.“ (viz č. l. 384 trestního spisu), což navíc doplnil konstatováním, že sice „[n]eví, jak je na tom N. se spaním, když popije. Když popije Š., tak usne a neprobere ho nic, ani kouř.“ (viz č. l. 232 verte trestního spisu). Takový popis vnitřního vztahu obviněného k možnosti usmrcení obou poškozených v době činu spolu s dalšími okolnostmi, za nichž se jej dopustil včetně způsobu provedení činu, nedávají pochyb o tom, že se obviněný se vznikem smrtelného následku u poškozených tzv. vědomě vyrovnal a bral jej vážně. Obviněný fakticky nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla smrti jeho tehdejších spolubydlících zabránit, tj. byl u něho přítomen aktivní volní vztah k relevantnímu trestněprávnímu následku. V posuzované věci obviněný M. K. zapálil papírovou krabici v přízemí domu, nechal ji rozhořet v místnosti, v níž bylo množství hořlavých věcí, dům opustil, takže rozšíření ohně i do patra, v něž spaly dvě osoby bylo nevyhnutelné. Přestože jeho přímým cílem nebylo způsobení smrti obou poškozených, primárně totiž zamýšlel způsobit škodu na majetku poškozené, nicméně současně předpokládal, že tato možnost může nastat a zaujal k ní kladný vztah (srov. přiměřeně Zpráva trestního kolegia Nejvyššího soudu o výsledcích průzkumu soudní praxe publikovaná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Námitky obviněného proti znaku zavinění u pokusu zvlášť závažného zločinu vraždy podle §21 odst. 1 a §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku jsou v tomto směru zcela neodůvodněné, neboť byly provedeným dokazováním vyvráceny.
22. Odvolává-li se obhajoba na psychickou poruchu obviněného, konkrétně schizofrenii, v tomto směru soudní znalec MUDr. Bohumil Navrátil u hlavního líčení vypověděl, že „…nikde není zmínka, že by se jednalo o psychózu ze schizofrenního okruhu, či jiný druh psychózy.“ (viz č. l. 549 trestního spisu). Tuto argumentaci dovolatele lze tedy považovat za ryze účelovou a vyvrácenou provedenými důkazy. V trestním řízení bylo jednoznačně prokázáno, že uvedený „konflikt“ mezi obviněným a poškozeným R. N. (ať již reálný, či pouze smyšlený v představách obviněného) byl druhým z „impulzů“ (motivů) pro následné založení požáru v domě poškozené P. S. Zjištěný skutek byl proto soudy správně právně kvalifikován nejen jako přečin podle §228 odst. 1, 3 písm. d) tr. zákoníku, ale též jako zvlášť závažný zločin podle §140 odst. 2, 3 písm. a) tr. zákoníku, jenž zůstal nedokonaný ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
23. Charakter skutkové námitky je nutné shledat také u tvrzení dovolatele, podle něhož soudy nezohlednily, že bezprostředně po vypuknutí požáru v domě přivolal na místo hasičský záchranný sbor. Nad rámec takto formulované výhrady (explicitně dovolatelem neuplatněné) nelze vůbec uvažovat nad zánikem trestní odpovědnosti za pokus vraždy podle ustanovení §21 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Touto argumentací obviněný výlučně polemizuje s učiněnými skutkovými zjištěními soudů ve snaze prezentovat se v „lepším světle“. Zejména však vyjadřuje opačný náhled na své chování po činu, než z jakého vycházely soudy. Jednání obviněného hodnocené v širším kontextu naopak svědčí o jeho lhostejnosti (myšleno tzv. nepravé lhostejnosti) k osudu osob, které se v domě, v němž vyvolal požár, nacházely (viz body 48. a 49. odsuzujícího rozsudku krajského soudu, resp. bod. 25. usnesení vrchního soudu). Obviněný založil požár v místnosti (jím obývané) plné různorodého materiálu s velmi silnými hořlavými vlastnostmi (linoleum, papír, plasty, dokonce tlakové plynové lahve, aj.), přičemž při svém odchodu z domu ponechal otevřené vstupní dveře, čímž napomohl vyšší rychlosti hoření a šíření ohně, resp. zplodin hoření do patra domu, v němž spali oba poškození (viz výpověď znalce Ing. Kamila Klara v hlavním líčení dne 15. 3. 2018, viz č. l. 551 verte a násl. trestního spisu). Teprve po svém příchodu do motelu obviněný požár domu sice „ohlásil“, ale takovým způsobem, že „něco“ o požáru před recepční R. M. „zamumlal“, a ihned si šel sednout do lokálu a usadil se u piva, které tam měl rozpité jiný z hostů. Svědkyně se obviněného musela opakovaně dotazovat, co konkrétně má na mysli, přičemž o přítomnosti osob poškozených v prostorách hořící nemovitosti se vůbec nezmínil (srov. výpověď svědkyně R. M. u hlavního líčení dne 15. 3. 2018 na č. l. 548 verte až 549 trestního spisu). V následném chování obviněného po založení a rozšíření požáru, jímž byli bezprostředně ohroženi na životech oba poškození, nelze spatřovat žádné okolnosti, které by naznačovaly, že by mu na životech obou poškozených, byť minimálně, záleželo.
24. Zcela mimo rámec hmotněprávní vady jsou rovněž námitky týkající se nedostatečného rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení důkazů soudy. Naopak v posuzované trestní věci bylo konáno pečlivé dokazování, soudy věnovaly dostatečnou pozornost všem ve věci opatřeným důkazním prostředkům nezbytným pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly dostačující i pro právní posouzení skutku (srov. §2 odst. 5 tr. řádu). Nadto je třeba upozornit, že v trestním řízení závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede, není a nemůže být vázán návrhy stran na provedení konkrétních důkazů, neboť by šlo o zásah do nezávislosti soudů ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost návrhů na doplnění dokazování (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, publikovaný ve svazku č. 4 pod č. 81/1995 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. I. ÚS 32/95, publikovaný ve svazku č. 5 pod č. 40/1995 téže sbírky). Není tedy povinností soudu akceptovat jakýkoli důkazní návrh, ale musí o něm rozhodnout a jeho zamítnutí také náležitě v konečném rozhodnutí odůvodnit, jinak by mohlo jít o tzv. opomenutý důkaz. V posuzovaném případě obviněného nevyvstaly pochybnosti o existenci opomenutých důkazů, nakonec takovou situaci ani obhajoba nenamítala. Nejvyšší soud je tudíž ve shodě s názorem soudů obou stupňů přesvědčen, že z provedeného dokazování jasně vyplynulo, jaký byl průběh večera dne 16. 3. 2017, jaké okolnosti doprovázely jednání obviněného M. K. a co jej motivovalo ke spáchání obou trestných činů.
25. Pokud jde o poslední námitku vznesenou obviněným o údajném porušení zásady in dubio pro reo v řízení před soudy nižších stupňů, ani tato neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť se řadí mezi zásady procesní. Navíc, jak již bylo shora konstatováno, dovolací soud nezjistil jakékoli vady ve způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily výsledky dokazování, naopak se snažily pečlivě vypořádat se všemi významnými skutečnostmi včetně těch, které by mohly svědčit ve prospěch obviněného a ovlivnit tak výsledek soudního řízení. Na tuto výtku obhajoby bylo soudy rovněž reagováno, a to jak v řízení před soudem prvního stupně, tak i v řízení odvolacím (viz strana 23 rozsudku soudu prvního stupně a strana 6 usnesení odvolacího soudu).
IV. Závěrečné shrnutí
26. Ze všech uvedených důvodů proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu odmítl dovolání obviněného M. K. jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Blanka Roušalová
předsedkyně senátu