ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.478.2018.1
sp. zn. 5 Tdo 478/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2018 o dovolání obviněného O. B. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 55/2016, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 14 T 55/2016, byl obviněný O. B. uznán vinným pokračujícím zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že
1. v pozici jediného jednatele společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., IČ: 45310297, se sídlem Praha 3, Koněvova 2596/211,
dne 7. 12. 2010 za společnost CS AUTOLADA, spol. s r. o., IČ: 45310297, jako objednatele, na blíže nezjištěném místě v P. s dodavatelem společností IMEX Projekt, s. r. o., IČ: 24757373, zapsané do obchodního rejstříku ke dni 23. 11. 2010, za kterou jednal R. V., bytem P., V. Z., který byl rovněž zaměstnanec CS AUTOLADA, spol. s r. o., uzavřel smlouvu o dílo, na základě které společnost IMEX Projekt, s. r. o., pro společnost CS AUTOLADA, spol. s r. o., od 1. 1. 2011 vedla za částku 355 000 Kč měsíčně bez DPH účetní servis v rozsahu stanoveném příslušnými právními předpisy a dále za částku 300 Kč měsíčně bez DPH za jednoho zaměstnance vedla mzdovou agendu v souladu s příslušnými právními normami, přičemž zaměstnanci společnosti IMEX Projekt, s. r. o., kteří měli tyto služby poskytovat, byly dříve propuštěné zaměstnankyně CS AUTOLADA, spol. s r. o., L. M. a M. S., kdy obžalovaný ze své pozice jednatele věděl, že dosavadní náklady na tyto služby ve stejném rozsahu poskytované týmiž zaměstnankyněmi ještě za trvání jejich pracovního poměru k CS AUTOLADA, spol. s r. o., byly několikanásobně nižší a rovněž že i další smluvní podmínky jsou pro společnost CS AUTOLADA, spol. s r. o., nevýhodné, a tímto jednáním obžalovaný zásadně porušil svou zákonnou povinnost postupovat při výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť takto naložil se svěřeným majetkem nehospodárně, a taktéž si před uzavřením smlouvy ani nijak nezjišťoval cenu v místě a čase obvyklou za tyto služby, nezajistil žádné poptávkové řízení, aby mohl srovnat nabídky a zvolit tu nejvýhodnější pro společnost CS AUTOLADA, spol. s r. o., přičemž tímto svým jednáním obžalovaný zmenšil majetek společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a způsobil za rok 2011 při průměrném počtu 18 zaměstnanců škodu ve výši 3 668 400 Kč, za rok 2012 při průměrném počtu 18 zaměstnanců škodu ve výši 3 690 528 Kč a za rok 2013 do 31. 10. 2013 při průměrném počtu 17 zaměstnanců škodu ve výši 3 033 780 Kč, tedy škodu v celkové výši 10 392 708 Kč,
2. v pozici jediného jednatele společnosti KČ Invest, spol. s r. o., IČ: 26739208, se sídlem Praha 3, Koněvova 2596,
dne 7. 12. 2010 za společnost KČ Invest, spol. s r. o., IČ: 26739208, jako objednatele na blíže nezjištěném místě v P. s dodavatelem společností IMEX Projekt, s. r. o., IČ: 24757373, zapsané do obchodního rejstříku ke dni 23. 11. 2010, za kterou jednal R. V., bytem P., V. Z., uzavřel smlouvu o dílo, na základě které společnost IMEX Projekt, s. r. o., pro společnost KČ Invest, spol. s r. o., od 1. 1. 2011 vedla za částku 62 700 Kč měsíčně bez DPH účetní servis v rozsahu stanoveném příslušnými právními předpisy a dále za částku 300 Kč měsíčně bez DPH za jednoho zaměstnance vedla mzdovou agendu v souladu s příslušnými právními normami, kdy obžalovaný ze své pozice jednatele věděl, že dosavadní náklady na tyto služby poskytované ve stejném rozsahu byly několikanásobně nižší a rovněž že i další smluvní podmínky jsou pro společnost KČ Invest, spol. s r. o., nevýhodné, a tímto jednáním obžalovaný zásadně porušil svou zákonnou povinnost postupovat při výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť takto naložil se svěřeným majetkem nehospodárně, a taktéž si před uzavřením smlouvy ani nijak nezjišťoval cenu v místě a čase obvyklou za tyto služby, nezajistil žádné poptávkové řízení, aby mohl srovnat nabídky a zvolit tu nejvýhodnější pro společnost KČ Invest, spol. s r. o., přičemž tímto svým jednáním obžalovaný zmenšil majetek společnosti KČ Invest, spol. s r. o., a způsobil při průměrném počtu zaměstnanců 1 za rok 2011 škodu ve výši 683 460 Kč za rok 2012 škodu ve výši 681 144 Kč a za rok 2013 do 31. 12. 2013 škodu ve výši 651 924 Kč, tedy škodu v celkové výši 2 016 528 Kč.
2. Za spáchání tohoto trestného činu byl obviněný nalézacím soudem odsouzen podle §220 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou a půl roku, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Současně bylo obviněnému podle §82 odst. 2 tr. zákoníku uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil a možností uhradil oběma poškozeným společnostem způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu nebo člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu čtyř roků. Konečně byl obviněný uznán povinným zaplatit poškozené společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., náhradu škody ve výši 10 392 708 Kč, a poškozené společnosti KČ INVEST, spol. s r. o., náhradu škody ve výši 2 016 528 Kč.
3. Městský soud v Praze projednal odvolání obviněného ve veřejném zasedání dne 6. 6. 2017 a usnesením ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017 (dále také jako „napadené rozhodnutí“) jej podle §256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Odvolací soud dospěl k závěru, že nalézací soud správně zjistil skutkový stav věci, který správně právně kvalifikoval jako pokračující zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, a ztotožnil se i s výměrou trestu a se způsobem, kterým soud prvního stupně dospěl ke stanovení výše škody, k jejíž náhradě obviněného zavázal.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
A) Dovolání obviněného
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, kterým bylo zamítnuto odvolání O. B., podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Lukáše Vencla dovolání k Nejvyššímu soudu, a to z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. g) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. řád“).
5. Obviněný v úvodu svého dovolání uvádí, že se domnívá, že odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně je toho názoru, že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jeho jednáním byly naplněny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, který je mu kladen za vinu a za který byl odsouzen.
6. Obviněný dále konstatuje a setrvává na svém stanovisku, že v rozsudku soudu prvního stupně zcela absentují logické úvahy nalézacího soudu, kterými se soud řídil při hodnocení důkazů. Z tohoto pohledu se podle jeho názoru odsuzující rozsudek omezuje toliko na výčet a popis jednotlivě provedených důkazů, citaci výpovědí svědků a obsah listinných důkazů. Postrádá však jakékoliv úvahy soudu o jejich hodnocení a z tohoto hlediska „lze napadený rozsudek považovat za nepřezkoumatelný.“ Odvolací soud podle názoru obviněného zcela převzal závěry soudu prvého stupně, a to jak v části prokázání viny, tak i v části ohledně výše způsobené škody.
7. Dále obviněný v dovolání rekapituluje okolnosti uzavření předmětných smluv o dílo, na základě kterých byly společnostem CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., ve kterých obviněný vykonával funkci jednatele, poskytovány účetní služby a služby mzdové agendy. Dospívá přitom k závěru, že jeho odsouzení z hlediska závěru, že byl uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, neodpovídá provedenému dokazování, a ani z hlediska právní kvalifikace nelze hovořit o přiléhavé právní kvalifikaci jeho jednání.
8. V další části dovolání polemizuje obviněný se způsobem, jakým byla vyčíslena škoda způsobená trestným činem. Podle názoru obviněného je otázka výše škody v daném případě velmi složitou civilistickou právní otázkou a nelze se spokojit s takovým, podle jeho názoru jednoduchým, způsobem vypočtení škody v rámci trestního řízení, kdy tato byla stanovena jako rozdíl mezi částkami, které společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., za poskytování účetních služeb a služeb mzdové agendy na základě příslušných smluv o dílo skutečně zaplatily a částkami, které odpovídají obvyklé ceně, za kterou se v daném místě a času tyto služby poskytovaly.
9. V závěru svého dovolání pak obviněný poukazuje na to, že podle jeho názoru došlo k porušení zásady subsidiarity trestní represe, když soud prvého stupně posuzoval jeho trestní odpovědnost z hlediska obsahu obou uzavřených smluv. Obviněný připouští, že některé části textace těchto smluv či nastavení platebních či sankčních ujednání v případě porušení práv a povinností z nich vyplývajících se mohou jevit jako nestandardní a pro společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., nevýhodné, na druhou stranu však zdůrazňuje, že obě smlouvy byly uzavřeny v režimu civilního práva, konkrétně tehdy platného obchodního zákoníku, které je svou povahou dispozitivní a nikoliv kogentní. Je tedy na vůli smluvních stran, jak si nastaví vzájemná práva a povinnosti, kdy tr. zákoník obligatorní náležitosti civilních smluv neupravuje. Z těchto důvodů dospívá obviněný k závěru, že jako jednatel odpovídá společnosti pouze v rovině civilní.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, a odvolacímu soudu přikázal, aby v potřebném rozsahu věc znovu projednal a rozhodl.
B) Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
11. K dovolání obviněného se podáním ze dne 7. 3. 2018 doručeným Nejvyššímu soudu dne 14. 3. 2018 vyjádřil pověřený státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Poté, co rekapituluje předchozí průběh řízení a dovolání obviněného, konstatuje, že obviněný sice svým dovoláním napadá rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí jeho odvolání, dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu však v dovolání vůbec neuvádí. Vzhledem k obsahu dovolání lze podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství usuzovat, že usnesení Městského soudu v Praze bylo napadeno dovoláním, protože jím mělo být rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu
12. Následně státní zástupce uvedl, že dovolání z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nemůže spočívat na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Z tohoto důvodu nelze pod tento dovolací důvod podřadit námitky obviněného, v nichž soudům nižších stupňů vytýká v prvé řadě skutková zjištění, k nimž ve věci dospěly, a nesouhlasí ani s provedenými důkazy, resp. s jejich hodnocením (výpověď svědka I. K., znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, atd.). Ryze procesní nikoli hmotně právní je například jeho námitka o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí pro absenci logických úvah při hodnocení důkazů, kterou je navíc brojeno proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naopak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství naplňuje námitka obviněného ohledně určení výše škody způsobené jednáním obviněného a okrajově i námitka obviněného, v níž vytkl soudům obou stupňů neexistenci zákonné nebo smluvní povinnosti, podle které měl zadávat výběrové řízení na dodávku účetních služeb. Rovněž tak otázka použití ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku (tvrzené porušení zásady subsidiarity trestní represe) spadá pod uvedený dovolací důvod. Námitky obviněného však podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vesměs nejsou opodstatněné. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice dává obviněnému za pravdu, že mu zákon ani smluvně převzatá povinnost neukládala provádět výběrové řízení na uzavření smluv o dílo, nic to však podle něj nemění na závěru o postupu v rozporu s péčí řádného hospodáře. Nevypsání výběrového řízení totiž obviněnému z pohledu naplnění zákonného znaku skutkové podstaty zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek vůbec nebylo kladeno za vinu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dále souhlasí s tím, jakým způsobem nalézací soud dospěl k vyčíslení škody způsobené oběma společnostem, když vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, který určuje obvyklou cenu díla v daném místě a čase za provedení srovnatelného díla k dílu, které bylo předmětem smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010. Obviněnému pak nedává za pravdu ani ohledně tvrzeného porušení zásady subsidiarity trestní represe.
14. V závěru svého vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství poukazuje na to, že obviněný v dovolání vznesl tytéž námitky a použil v podstatě totožné argumenty, které již uplatnil v předchozím průběhu trestního řízení, včetně znění závěrečné řeči a podaného odvolání. Dodává, že podle jeho názoru se odvolací soud se všemi námitkami uplatněnými v odvolání vypořádal a poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu, zejména část odůvodnění na str. 3 až 6. Úvahy odvolacího soudu podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neodporují zjištěným skutečnostem z provedených důkazů, nejsou stiženy žádnou nelogičností ani rozpory a lze se s nimi plně ztotožnit.
15. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství dospívá k závěru, že dovolání není opodstatněné a navrhuje Nejvyššímu soudu, aby dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu; současně souhlasí s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. řádu je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu], řádně a včas (§265e odst. 1, odst. 2 tr. řádu) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Přestože obviněný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v dovolání vůbec neuvedl, lze vhledem k obsahu dovolání dospět k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze bylo napadeno dovoláním, protože jím mělo být rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a proto Nejvyšší soud k této formální vadě nepřihlížel.
17. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, avšak důvody pro tento postup neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného O. B. podle §265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
18. Obviněný O. B. ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněné pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného O. B., a to z hlediska posouzení jeho jednání jako pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, přičemž se zaměřil zejména na obviněným tvrzené pochybení ohledně stanovení výše škody a jeho další výhrady k právnímu posouzení skutku, který je mu kladen za vinu, a na tvrzenou nepřezkoumatelnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. Když dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování [dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], popřípadě jiný z dovolacích důvodů stanovených v §265b odst. 1 tr. řádu, je na základě čl. 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem. Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV.
Důvodnost dovolání
19. Podle §265i odst. 3 tr. řádu, neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 tohoto ustanovení, přezkoumá zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vádám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlíží jen, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání. V těchto intencích tak Nejvyšší soud k dovolání obviněného O. B. přezkoumal usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
A) K námitce nepřezkoumatelnosti
20. Nejvyšší soud se nejprve zabýval námitkou obviněného O. B., vznesenou v úvodu jeho dovolání, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že jednáním obviněného byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, který je mu kladen za vinu a za který byl odsouzen.
21. K otázce hmotněprávního posouzení obviněný především rekapituluje okolnosti uzavření předmětných smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010, přičemž uvádí, že pokyn k převedení účetnictví a mzdové agendy na externí subjekty byl dán vedením společnosti, panem K., a že smlouvu připravil V. a pan K. ji následně odsouhlasil. Obviněný uvádí, že tento postup byl odsouhlasen všemi stranami, že účetní stav společností v letech 2010 – 2013 byl jejich vedení znám a byl aprobován schválením jednotlivých účetních závěrek. Obviněný rovněž upozorňuje na to, že spolupráce se společností IMEX Projekt, s. r. o., podle smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010 pokračovala i po jeho odvolání z funkce v roce 2013, a to po dobu minimálně šesti měsíců. Závěrem této námitky obviněný dodává, že mu v době podepsání předmětných smluv o dílo žádný zákon neukládal povinnost vypisovat jakoukoliv analogii výběrového řízení, a to ani u smluv s daleko větším objemem plnění.
22. Předně považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že obviněný ve skutečnosti v rámci této námitky uplatněné v rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu napadá i skutková zjištění soudů nižších stupňů, a to stran prokázání naplnění všech zákonných znaků trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu. To vyplývá i z formulace použité obviněným hned na počátku odůvodnění dovolání, kde uvedl: „Předně se domnívám, že odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, učinil rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Současně jsem toho názoru, že za dané důkazní situace nebylo jednoznačně a s vyloučením všech pochybností prokázáno, že mým jednáním byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu, který je mi kladen za vinu, a za který jsem byl odsouzen.“ Vzhledem k tomu, že Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat hodnocení důkazů a následná skutková zjištění soudů nižších stupňů (viz výše v bodě 18.), omezil se na přezkum této námitky pouze v rozsahu shora uvedeného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, to vše ve světle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
23. Dále je nutno konstatovat, že obviněný nikterak podrobně (kromě otázky výše škody a subsidiarity trestní represe) v dovolání neuvádí, v čem konkrétně nesprávnost právního posouzení spatřuje. Lze jen dovozovat, že obviněný brojí proti tomu, že skutek uvedený ve skutkové větě rozhodnutí nalézacího soudu byl soudy nižších stupňů posouzen jako trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku.
24. Obviněný O. B. v dovolání uvedl, že od vedení společnosti CS AUTOLADA, spol. s r o., konkrétně od pana I. K., byl dán pokyn k tomu, aby bylo vedení účetnictví a mzdové agendy zajištěno externě, a V. se nabídl se založením společnosti IMEX Projekt, s. r. o., která by tyto služby zajistila. Vedení společnosti CS AUTOLADA, spol. s r o., s tímto postupem vyslovilo souhlas, kdy i pan I. K. souhlasil, jelikož V. byl obeznámen s problematikou vedení účetnictví a mzdové agendy ve společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o. S již vypracovanou smlouvou o dílo ze dne 7. 12. 2010 přišel V., tato smlouva byla po obsahové stránce včetně finanční stránky připravena a odsouhlasena panem I. K., a jelikož byl obviněný v té době jednatelem, smlouvu podepsal. Celý postup kontraktace včetně konceptu smlouvy byl podle obviněného odsouhlasený všemi stranami, včetně pana I. K. Na jednotlivých valných hromadách v letech 2010 – 2013 pak byly schvalovány účetní závěrky, kdy vedení společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., byl účetní stav známý a nemělo žádné námitky. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné v souladu se závěry obou soudů nižších stupňů uvést, že obviněný přitom zcela pomíjí, že „vedením společnosti“ byl zejména on sám jakožto statutární orgán právnické osoby – obchodní společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o. Ve spise přitom neexistuje důkaz o tom, že by valná hromada společnosti přijala usnesení, kterým by obviněného zavázala k uskutečnění převodu daných služeb za daných podmínek. Ostatně i z dokazování vyplynulo, že o plánovaném vyvedení účetnictví a mzdové agendy na externí subjekt nevěděl ani svědek I. K., coby zástupce mateřské společnosti Lada Distribution (viz str. 13 rozsudku nalézacího soudu, č. l. 1138 spisu). I kdyby však existovala jakákoliv jiná neformální dohoda či pokyn ze strany společníků, nejednalo by se o závazné instrukce pro jednatele společnosti, který by i nadále byl povinen postupovat při výkonu své funkce s péčí řádného hospodáře. Pokud pak obviněný v dovolání uvádí, že „s již vypracovanou smlouvou o dílo ze dne 7. 12. 2010 přišel pan V. (správně „V.“), pak přehlíží, že to byl právě V., kdo jednal za dodavatelskou společnost IMEX Projekt, s. r. o., a kdo z tohoto titulu měl zájem na tom, aby cena za účetní služby byla co nejvyšší. Navíc je zcela nerozhodné, kdo dané smlouvy „připravil,“ neboť uzavření smlouvy představuje oboustranný souhlasný projev vůle. V každém případě tak bylo na odpovědnosti obviněného, aby před uzavřením daných smluv vyhodnotil výhodnost všech jejich ustanovení pro společnosti, jejichž byl jednatelem; při tom mohl postupovat různými způsoby – např. provést průzkum trhu, nechat si zpracovat několik nabídek od různých potencionálních poskytovatelů apod. Nebylo samozřejmě jeho povinností zadat formalizované zadávací či výběrové řízení, jako to jsou povinny činit objednatelé nakládající s veřejnými prostředky; postačilo by provedení alespoň elementární rešerše, která by obviněnému ozřejmila, jaké jsou přibližné ceny poptávaných služeb na trhu, neboť byl povinen postupovat s péčí řádného hospodáře. Nejvyšší soud tak souhlasí se závěry soudů nižších stupňů, že postup obviněného, když coby jednatel postupoval způsobem, který je uveden ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu (a blíže rozveden v jeho odůvodnění) a v konečné fázi bez dalšího podepsal zjevně nevýhodné smlouvy o dílo, byl v rozporu s péčí řádného hospodáře podle §135 odst. 2 ve spojení s §194 odst. 5 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
25. Obviněný v dovolání brojí i proti tomu, že v rozsudku soudu prvého stupně podle jeho názoru zcela absentují logické úvahy, kterými se tento soud řídil při hodnocení důkazů, a to jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti. Obviněný má za to, že odsuzující rozsudek se z tohoto úhlu pohledu omezuje toliko na výčet a popis jednotlivě provedených důkazů, citaci výpovědí svědků a shrnutí obsahu listinných důkazů, postrádá však jakékoliv úvahy nalézacího soudu o jejich hodnocení podle příslušných zásad trestního řádu, kdy z tohoto hlediska lze rozsudek nalézacího soudu považovat za nepřezkoumatelný. Odvolací soud podle názoru obviněného zcela převzal závěry soudu prvního stupně, a to jak v části prokázání viny, tak i v části týkající se způsobené škody. Byť je tato námitka procesního charakteru a směřuje do hodnocení důkazů především soudem prvního stupně, který podle názoru obviněného postupoval v rozporu s §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, když odvolacímu soudu vytýká jen pouhé převzetí jeho závěrů, považuje Nejvyšší soud za vhodné se i touto námitkou obviněného stručně zabývat a to z hlediska zmíněného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí a tvrzeného nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, to vše ve světle stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR).
26. Nejvyšší soud k uvedené námitce předně uvádí, že takový extrémní rozpor stran skutkových zjištění nalézacího soudu neshledal. Totožnou námitku uplatnil obviněný v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně a odvolací soud se s ní podle názoru Nejvyššího soudu dostatečně vypořádal na str. 3 až 5 svého rozhodnutí, přičemž se ztotožnil s nalézacím soudem, který na základě provedeného dokazování neuvěřil tvrzení obviněného, že pokyn k externímu zpracování účetní a mzdové agendy byl dán svědkem I. K. a že ten po celou dobu o existenci předmětných smluv o dílo věděl. Podle názoru odvolacího soudu přitom nalézací soud podrobně popsal, jaké důkazy provedl a jak tyto důkazy hodnotil nejen jednotlivě, ale i v souhrnu s dalšími důkazy, a jaké skutečnosti z nich považuje za prokázané, přičemž obhajobu obviněného správně považoval za vyvrácenou. Odvolací soud v této souvislosti dodává, že nemůže obstát ani námitka obviněného, že s uvedenými změnami bylo vedení společnosti seznámeno i prostřednictvím účetních uzávěrek (správně „závěrek“) v letech 2010 – 2013, neboť v účetní uzávěrce (správně „závěrce“) za rok 2011 je uvedena pouze věta, že v organizační struktuře společnosti došlo v průběhu roku 2011 ke změně; případné ekonomické dopady této změny na hospodaření společnosti pak nejsou zmiňovány v části 3.7. – události, které by měly vliv na hospodářský výsledek, či v části 2.3 – podstatné změny mající vliv na majetek, závazky a hospodářský výsledek. Podle názoru odvolacího soudu nesvědčí o srozumění vedení společnosti od počátku s touto situací ani skutečnost, že spolupráce s firmou IMEX Projekt, s. r. o., pokračovala i poté, co se stal jednatelem společnosti pan K., který logicky uvedl, že potřeboval zjistit, co se vlastně ve společnosti děje a proč je vyžadována plná moc pro V.; poté, co nechal vypracovat nezávislý audit a zjistil skutečný stav zpracování účetní a mzdové agendy, ihned smlouvy vypověděl, byl však vázán právě nevýhodnými výpovědními podmínkami sjednanými obžalovaným. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že byť je převážná část rozsudku soudu prvního stupně skutečně dosti popisná, není pravdou, že by tento rozsudek vůbec neobsahoval hodnotící část ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, když v tomto směru je možno poukázat na str. 11 až 14 a zejména pak na str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu, kde uvedl, že podle výsledků provedeného dokazování o úmyslu akcionářů obě společnosti zlikvidovat nic nesvědčí a že v kontextu s naprosto zřejmými časovými souvislostmi lze jednoznačně dovodit, že společnost IMEX Projekt, s. r. o., byla založena zcela účelově. Nalézací soud rovněž přesvědčivě vyhodnotil, že cena za vedení účetnictví a mzdové agendy sjednaná ve smlouvách o dílo ze dne 7. 12. 2010 byla zjevně přemrštěná a že obviněný při jejím sjednání porušil svoji zákonnou povinnost postupovat při výkonu funkce jednatele s péčí řádného hospodáře. Podle názoru Nejvyššího soudu jsou úvahy nalézacího soudu stran výše uvedených otázek logické a správné a odpovídají provedeným důkazům (zejména výpověď svědka I. K. na č. l. 958 až 963 a znalecký posudek Ing. Lenky Vyhlídalové na č. l. 468 až 474). Z rozsudku nalézacího soudu je podle názoru Nejvyššího soudu patrno, které skutečnosti vzal nalézací soud za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jak se vypořádal s obhajobou a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Z těchto důvodů Nejvyšší soud naopak sdílí názor odvolacího soudu, že nalézací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí (zejména na str. 13 a 14) dostatečně vypořádal s provedenými důkazy a přesvědčivě dospěl k závěru, že obviněný svým jednáním naplnil skutkovou podstatu trestného činu, který je mu kladen za vinu. Nejvyšší soud z těchto důvodů uzavírá, že námitka dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozsudku nalézacího soudu je nejen nepřípustná, ale též nedůvodná.
B) K námitce nesprávného právního posouzení
B. 1 Ke stanovené výše škody
27. Nejvyšší soud se z hlediska právních námitek zabýval především námitkou, kterou obviněný O. B. brojí proti způsobu, jakým odvolací soud i soud prvního stupně dospěly ke způsobu stanovení výše škody, jež byla jednáním obviněného způsobena společnostem CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o. Obviněný považuje tento postup soudu prvního stupně, který byl potvrzen odvolacím soudem, za nesprávný, neboť obvyklá cena podle něj představuje pouze minimální hodnotu plnění či věci, které lze v daném čase a místě dosáhnout. To však podle něj neznamená, že se jedná o cenu závaznou, či snad dokonce předepsanou, kterou není možné v rámci zásady smluvní volnosti stran překročit; k tomu dodává, že ostatně ani sjednání paušální odměny neshledala znalkyně, která zpracovala znalecký posudek z oboru ekonomika, jako něco v praxi neobvyklého. Obviněný má za to, že pro určení výše škody je nutné nejen porovnání rozdílu mezi skutečnou cenou za dílo (poskytování účetních služeb a služeb mzdové agendy) sjednanou na základě smlouvy o dílo ze dne 7. 12. 2010 a cenou, za kterou bylo podle znaleckého posudku možné toto dílo v daném místě a čase obvykle objednat, nýbrž že je zejména třeba posoudit výši škody i za situace, kdy by vůbec nedošlo k přesunu vedení účetnictví a mzdové agendy z interního režimu na externí režim (outsourcing). Obviněný v této souvislosti uvádí, že pokud by k tomuto přesunu nedošlo, poškozené společnosti by za poskytování uvedených služeb vlastními zaměstnanci platili obdobnou částku, jakou na základě smluv o dílo hradili společnosti IMEX Projekt, s. r. o., když odhaduje, že součet mezd, povinných odvodů a dalších benefitů, které obě společnosti za zaměstnance zabývající se účetnictvím a mzdami vynakládaly předtím, než byly tyto služby převedeny na externí subjekt, přesahoval částku 200 000 Kč, ke které je podle obviněného nutno připočíst ještě náklady za pronájem kanceláří a další položky. Z těchto důvodů je obviněný přesvědčen, že postupem soudů nižších stupňů nemohla být skutečná cena ani orientačně určena.
28. Podle vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odpovídá výše škody, která byla stanovena jako rozdíl mezi skutečnou cenou díla a cenou díla v místě a čase obvyklou, všem zákonným hlediskům, podle nichž se určuje povaha škody a její výše. Obvyklá cena rozhodně nebyla určena jako cena minimální a z pohledu výše škody pak nebyl důvod kalkulovat s dalšími parametry, jak namítá obviněný, ani porovnávat původní mzdové náklady bývalých zaměstnanců, kteří účetnictví a mzdovou agendu zajišťovali. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství konstatuje, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že změnil systém vedení účetnictví a mzdové agendy, nýbrž to, že nedostál své povinnosti jednat s péčí řádného hospodáře a zamezit tomu, aby společnosti, jejichž byl statutárním orgánem, nevynaložily na tyto služby tak nadměrně nadsazené ceny oproti cenám obvyklým. K tomu mohl obviněný zvážit, zda si za tím účelem učiní sondáž trhu, osloví více subjektů, rozešle poptávky či zadá obchodní veřejnou soutěž.
29. Nejvyšší soud shledal, že právě uvedenou námitku obviněného je nutné podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť obsah této námitky spočívá v tvrzení, že soudy nižších stupňů se při stanovení výše škody dopustily jiného nesprávného hmotněprávního posouzení (k tomu srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3166 – 3167).
30. Nejvyšší soud předně zdůrazňuje, že škoda na cizím majetku je zákonným znakem objektivní stránky trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku. Při stanovení výše této škody je třeba vycházet z obecných kritérií podle §137 tr. zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 7 Tz 103/2001, uveřejněný pod č. 39/2002 Sb. rozh. tr., a stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr., podle kterého se při stanovení výše škody vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení věci v předešlý stav). Za věc je pro účely stanovení výše škody nutno považovat i službu (v nyní posuzovaném případě službu spočívající ve vedení účetnictví a mzdové agendy) – k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 8. 1998 sp. zn. 3 Tz 71/98, uveřejněné pod č. 44/1999 Sb. rozh. tr. Pro stanovení výše škody jsou orgány činné v trestním řízení povinny opatřit si potřebné důkazy, kterými může být ve složitějších případech i znalecký posudek z oboru ekonomiky (srov. §105 a násl. tr. řádu nebo ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1411).
31. S ohledem na právě podaný výklad je třeba přitakat postupu soudů nižších stupňů, když při určení výše škody, kterou obviněný O. B. svým jednáním společnostem CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., způsobil, vycházely ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence (č. l. 468 – 475), který zpracovala již v přípravném řízení znalkyně Ing. Lenka Vyhlídalová, jíž soud prvního stupně v hlavním líčení i vyslechl. Jmenovaná znalkyně vycházela ze smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010 (č. l. 88 až 94 a 133 až 139), vyjádření J. K. ze dne 7. 4. 2015 (č. l. 330 až 332) a zprávy nezávislého auditora ze dne 3. 7. 2013 (č. l. 140 až 173), kdy zjišťovala, jaká byla cena obvyklá v místě a čase za vedení účetnictví a mzdové evidence společností CS AUTOLADA, spol. s r. o. (č. l. 471), a KČ Invest, spol. s r. o. (č. l. 472), a to podle zjištěného objemu v letech 2011, 2012 a 2013. S ohledem na způsob stanovení výše škody nelze souhlasit s dovolací argumentací obviněného, že při určení výše škody měly být zohledňovány i výdaje na vedení účetnictví a mzdové agendy, které by v případě, že by k procesu outsourcingu těchto služeb nedošlo, vynakládaly na tyto služby společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o. (zejména mzdové výdaje, povinné odvody, zaměstnanecké benefity apod.). Jak vyplývá se shora uvedeného výkladu, rozhodná je pouze cena, za kterou by bylo možné dané služby objednat u jiného dodavatele v době a v místě činu. V této souvislosti je třeba poznamenat, že obviněnému v zásadě nebylo kladeno za vinu, že změnil systém vedení účetnictví a mzdové agendy, nýbrž to, že v rozporu s povinností postupovat s péčí řádného hospodáře uzavřel zjevně nevýhodné smlouvy o dílo, na základě kterých společnost IMEX Projekt, s. r. o., pro společnost CS AUTOLADA, spol. s r. o., od 1. 1. 2011 vedla za částku 355 000 Kč měsíčně bez DPH (bod 1. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu), resp. za částku 62 700 Kč měsíčně bez DPH (bod 2. výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu) účetní servis v rozsahu stanoveném příslušnými právními předpisy a dále v případě obou výroků o vině za částku 300 Kč měsíčně bez DPH za jednoho zaměstnance vedla mzdovou agendu v souladu s příslušnými právními normami. V tomto kontextu tedy zásadně nelze kalkulovat s hypotetickou cenou, za kterou by obě společnosti mohly samy prostřednictvím svých zaměstnanců vést účetnictví a mzdovou agendu, byť se ve výroku pod bodem 1. uvádí, že „…zaměstnanci společnosti IMEX Projekt, s. r. o., kteří měli tyto služby poskytovat, byly dříve propuštěné zaměstnankyně CS AUTOLADA, spol. s r. o., L. M. a M. S., kdy obžalovaný ze své pozice jednatele věděl, že dosavadní náklady na tyto služby ve stejném rozsahu poskytované týmiž zaměstnankyněmi ještě za trvání jejich pracovního poměru k CS AUTOLADA, spol. s r. o., byly několikanásobně nižší…“ (obdobně, byť poněkud stručněji je to vyjádřeno i v bodě 2. výroku), nýbrž je třeba vycházet z ceny, za kterou by obviněný, pokud by dostál svým povinnostem, mohl tyto služby objednat u jiného externího dodavatele. Při tomto porovnání založeném na znaleckém posudku Ing. Lenky Vyhlídalové je přitom patrné, jak správně shledaly oba soudy nižších stupňů, že cena sjednaná ve smlouvách o dílo uzavřených dne 7. 12. 2010 byla nepřiměřeně vysoká.
32. Naproti tomu je třeba však současně souhlasit s obviněným, který ve svém dovolání namítá, že stanovení výše škody soudy nižších stupňů není zcela správné. Nejvyšší soud má za to, že ačkoliv oba soudy nižších stupňů správně při stanovení výše škody vycházely ze zmíněného znaleckého posudku, zatížily svá rozhodnutí nesprávnou volbou částek, které položily za základ výpočtu výše způsobené škody. Toto pochybení však nespočívá v tom, jak namítá dovolatel, že soudy nižších stupňů při stanovení škody vycházely z obvyklé ceny za dané služby, která vyjadřuje minimální hodnotu plnění či věci, které lze v daném čase a místě dosáhnout. Takové tvrzení obviněného se nezakládá na pravdě, neboť ze znaleckého posudku plyne (str. 6 znaleckého posudku, č. l. 473), že vzhledem k tomu, že „výše ceny za zpracování účetnictví a mzdové evidence není dána žádným právním předpisem a je věcí smluvního ujednání mezi poskytovatelem služby a klientem, lze stanovit výši ceny obvyklé pouze jako ‘interval od do‘ z cen nabízených na trhu.“ Soudy nižších stupňů pak při stanovení výše škody nevycházely z minimální hodnoty jednotlivých plnění, jak tvrdí obviněný, nýbrž ze střední hodnoty vypočtené jako průměr hodnoty minimální a maximální – viz vysvětlení znalkyně Ing. Lenky Vyhlídalové na str. 6 a 7 znaleckého posudku (č. l. 473 a 474), a právě v tomto postupu soudů obou stupňů Nejvyšší soud spatřuje pochybení.
33. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který zpracovala Ing. Lenka Vyhlídalová, jednoznačně plyne, jak už bylo výše naznačeno, že cenu obvyklou za oceňované služby je možné stanovit pouze intervalem. Soudní znalkyně pak tento interval za jednotlivé služby stanovuje minimální a maximální hodnotou plnění – viz tabulky č. 2 A a 2 B na str. 4 a tabulky č. 4 A a 4 B na str. 5 znaleckého posudku (č. l. 471 a 472). K těmto tabulkám soudní znalkyně uvádí, že cena obvyklá za tu kterou službu se pohybovala v rozmezí uvedeném v dané tabulce.
34. Z toho je třeba podle Nejvyššího soudu dovodit, že obě krajní ceny (jak cena odpovídající minimální hodnotě, tak cena rovnající se hodnotě maximální), se stále pohybují v intervalu ceny obvyklé, a pokud by dané plnění bylo objednáno za kteroukoliv cenu pohybující se v tomto rozmezí, nebylo by možné považovat ho z pohledu trestního práva za předražené.
35. Soudy obou stupňů proto pochybily, pokud při zjišťování výše škody způsobené trestným činem vycházely z průměrné hodnoty ceny obvyklé, která byla ve znaleckém posudku z oboru ekonomika stanovena ve výše uvedeném rozmezí. Podle názoru Nejvyššího soudu měly soudy nižších stupňů, za situace, kdy se nepodařilo jednoznačně zjistit přesnou výši ceny v daném místě a čase obvyklé za vedení účetnictví a mzdové agendy, postupovat v souladu s pravidlem „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ (in dubio pro reo) vyplývajícího ze zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. řádu v návaznosti na §2 odst. 5 a 6 tr. řádu a při stanovení výše škody vycházet z maximální hodnoty ceny obvyklé, tak jak ji stanovila soudní znalkyně Ing. Lenka Vyhlídalová v tabulkách č. 2 A a 2 B na str. 4 a tabulkách č. 4 A a 4 B na str. 5 svého znaleckého posudku (č. l. 471 a 472). Obviněnému totiž nelze klást za vinu to, že uzavřením smluv o dílo ze dne 7. 12. 2010 zavázal společnosti CS AUTOLADA, spol. s r. o., a KČ Invest, spol. s r. o., k plnění vyššímu než je průměrná hodnota minimální a maximální ceny obvyklé, nýbrž pouze to, že tyto společnosti zavázal k plnění přesahujícímu i onu maximální hodnotu, po jejímž přesažení se již nejedná o cenu v daném místě a čase obvyklou. Obviněnému rovněž nelze klást k tíži to, že orgány činné v trestním řízení nedokázaly stanovit cenu v daném místě a čase obvyklou přesnou hodnotou, nýbrž pouze intervalem.
B. 2 K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe
36. Závěrem svého dovolání obviněný O. B. poukazuje na skutečnost, že, jak již bylo shora uvedeno, obě předmětné smlouvy o dílo byly uzavřeny v režimu civilního práva, konkrétně tehdy platného obchodního zákoníku, které je svou povahou dispozitivní a nikoliv kogentní, a že v důsledku toho nepřísluší soudům v trestním řízení posuzovat, zda obviněný jednal při uzavření těchto smluv v rozporu s péčí řádného hospodáře. Pokud tak soudy obou stupňů učinily, prolomily podle názoru obviněného zásadu subsidiarity trestní represe.
37. Nejvyšší soud k uvedené dovolací námitce vzhledem k zjištěnému pochybení, pokud jde o výši škody, jen připomíná, že zásada subsidiarity trestní represe (a princip ultima ratio), kterou obviněný O. B. ve svém dovolání právně relevantně uplatnil, jsou zakotveny v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku, ze kterého vyplývá, že trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zásada subsidiarity trestní represe, která v současném významu vychází také z myšlenek právního státu, obecně v trestním právu hmotném reflektuje dvojí přístup – akcesorní a subsidiární. Akcesorní přístup spatřujeme v tom, že trestní zákony poskytují ochranu právních statků, které jsou upraveny a do značné míry i chráněny jinými právními odvětvími, na základě odpovědnosti vyvozované z porušení právních norem (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní), a proto se trestní zákony nazývají akcesorními či druhotnými, neboť ochrana jimi poskytovaná je až druhotná. Subsidiární přístup potom znamená, že trestněprávní odpovědnost i trestní postih a tím i trestní zákony se uplatňují až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje. Z těchto dvou prvků, které spolu nerozlučně souvisí, zásada subsidiarity trestní represe v moderním chápání akcentuje zejména přístup subsidiární, neboť se zdůrazňuje, že trestněprávní řešení představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) není dostatečná. S tím souvisí dikce principu ultima ratio, který je vyjádřen slovy „…v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu“. Současně se však v jejím vymezení logicky objevuje i prvek akcesorní, neboť ochrana poskytovaná trestními zákony navazuje na právní statky upravené a do značné míry chráněné jinými právními odvětvími (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1541/2016). Trestněprávní postih pak podle judikatury Ústavního soudu může přijít jen v situacích, ve kterých je to nezbytné pro dosažení účelu aplikované normy. Princip subsidiarity trestní represe z toho důvodu nesmí být pouhou výjimkou. Ústavněprávní perspektiva naopak vede k závěru, že je možné ho omezit jen s cílem, který je legitimní, a způsobem, který je přiměřený vůči tomuto legitimnímu cíli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16). Především pak je možno odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Vzhledem k těmto závěrům je možno se subsidiaritou trestní represe zabývat, až bude ustálen zjištěný skutkový stav věci a jednání obviněného bude náležitě právně posouzeno z hlediska v úvahu přicházející právní kvalifikace.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
38. Vzhledem ke všem těmto důvodům Nejvyšší soud zrušil podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. 6 To 235/2017, a současně podle §265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. V návaznosti na to odle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu znovu se zabývat výší způsobené škody, a proto znovu vyslechne znalkyni Ing. Lenku Vyhlídalovou tak, aby mohl určit výši skutečně způsobené škody v souladu s pravidlem in dubio pro reo. Dále znalkyni vzhledem k části výroku o vině pod bodem 1., ve kterém se uvádí, že „…zaměstnanci společnosti IMEX Projekt, s. r. o., kteří měli tyto služby poskytovat, byly dříve propuštěné zaměstnankyně CS AUTOLADA, spol. s r. o., L. M. a M. S., kdy obžalovaný ze své pozice jednatele věděl, že dosavadní náklady na tyto služby ve stejném rozsahu poskytované týmiž zaměstnankyněmi ještě za trvání jejich pracovního poměru k CS AUTOLADA, spol. s r. o., byly několikanásobně nižší…“ (obdobně, byť poněkud stručněji je to vyjádřeno i v bodě 2. výroku), předestře námitky vznesené obviněným, který v dovolání uvedl, že je zejména třeba posoudit výši škody i za situace, kdy by vůbec nedošlo k přesunu vedení účetnictví a mzdové agendy z interního režimu na externí režim (outsourcing). Pokud by k tomuto přesunu nedošlo, poškozené společnosti by za poskytování uvedených služeb vlastními zaměstnanci platili obdobnou částku, jakou na základě smluv o dílo hradili společnosti IMEX Projekt, s. r. o., když odhaduje, že součet mezd, povinných odvodů a dalších benefitů, které obě společnosti za zaměstnance zabývající se účetnictvím a mzdami vynakládaly předtím, než byly tyto služby převedeny na externí subjekt, přesahoval částku 200 000 Kč, ke které je podle obviněného nutno připočíst ještě náklady za pronájem kanceláří a další položky. V návaznosti na to pak po případném zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 3. 1. 2017, sp. zn. 14 T 55/2016, v novém rozhodnutí odvolací soud upraví výrok o vině, jak v bodě 1., tak i v bodě 2. svého rozsudku.
39. Nad rámec podaného dovolání považuje Nejvyšší soud v souvislosti s právní kvalifikací trestného činu, který je obviněnému kladen za vinu, vzhledem k tomu, že napadené usnesení odvolacího soudu zrušil, přičemž je třeba dodržet ve smyslu shora uvedené judikatury Ústavního soudu maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou základních práv a svobod, za nutné oběma soudům nižších stupňů vytknout, že se nedostatečné vypořádaly s otázkou subjektivní stránky zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, za který byl obviněný odsouzen. Nalézací soud na str. 14 svého rozhodnutí k otázce subjektivní stránky trestného činu toliko konstatuje, že „obžalovaný jednáním popsaným shora naplnil po subjektivní a objektivní stránce skutkovou podstatu pokračujícího zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, neboť porušil zákonem mu uloženou povinnost opatrovat cizí majetek, a tím jinému způsobil škodu velkého rozsahu (§138 odst. 1 tr. zákoníku – nejméně 5 000 000 Kč).“ Na žádném dalším místě odůvodnění svého rozhodnutí se nalézací soud otázkou subjektivní stránky trestného činu nezabývá. Problematika subjektivní stránky trestného činu zůstala pominuta i v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Ke spáchání zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1, 3 tr. zákoníku je přitom vzhledem k ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §15 tr. zákoníku zapotřebí úmyslného zavinění pachatele. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 5 Tdo 923/2009, uveřejněného pod č. 34/2010 Sb. rozh. tr., se „k naplnění subjektivní stránky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. (nyní porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku) vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Pachatel si proto musí být vědom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, a současně je alespoň srozuměn i se způsobením škody alespoň nikoli malé.“ Shodně se k subjektivní stránce trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku vyjadřuje i odborná literatura, podle které z hlediska subjektivní stránky se pro trestní odpovědnost za trestný čin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění pachatele (§15 tr. zákoníku), přičemž postačí i úmysl nepřímý [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku], tj. pokud pachatel ví o tom, že porušuje svou zákonnou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a že tím jinému způsobí škodu nikoli malou, a je s tímto následkem (účinkem) srozuměn. Úmysl se tedy musí vztahovat jak k porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, tak i ke způsobení škody na něm. K posuzování úmyslu u tohoto trestného činu srov. odůvodnění k rozhodnutí uveřejněnému pod č. 8/1998-I. Sb. rozh. tr. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2194). Z nejnovější judikatury možno zmínit usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 5 Tdo 645/2017, uveřejněné pod č. 26/2018 Sb. rozh. tr., podle kterého „v případě pokračování v trestném činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 tr. zákoníku je třeba, aby pachatel při každém z dílčích útoků způsobil alespoň částečně škodu úmyslně, byť třeba nedosahující výše škody nikoli malé, avšak musí být současně od prvního útoku veden jednotným záměrem směřujícím k úmyslnému způsobení škody nikoli malé všemi dílčími útoky v jejich souhrnu (§116 tr. zákoníku).“ Z rozhodnutí soudu prvního stupně ani soudu odvolacího se přitom nepodává, na základě jakých skutečností považují tyto soudy úmysl obviněného za prokázaný. Podle §125 odst. 1 tr. řádu přitom soud v odůvodnění rozsudku „stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.“ Podle názoru Nejvyššího soudu nalézací soud s ohledem na shora uvedenou judikaturu i trestním řádem stanovené náležitosti odůvodnění rozsudku nedostatečně vyložil, z jakého důvodu vzal za prokázané, že v případě obviněného je splněn zákonný znak subjektivní stránky trestného činu spočívající v úmyslném zavinění. V dalším řízení bude tedy úkolem odvolacího soudu, aby se otázkou subjektivní stránky trestného činu podrobněji zabýval a zohlednil i výše uvedenou judikaturu, neboť jak bylo shora podrobně rozvedeno, považuje Nejvyšší soud způsob, jakým k tomuto znaku skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle §220 odst. 1 tr. zákoníku přistoupily oba soudy nižších stupňů, za nedostatečný.
40. Dále pak bude na odvolacím soudu, aby se také lépe vypořádal s otázkou obohacení obviněného trestnou činností. Soud prvního stupně v této souvislosti v odůvodnění svého rozhodnutí uvádí, že „i když obžalovaný získal trestnou činností majetkový prospěch, soud mu podle §39 odst. 7 tr. zákoníku neuložil žádný z trestů, který by jej postihl na majetku;“ vzápětí tentýž soud dodává, že „k okolnosti, že trestnou činností získal majetkový prospěch, soud přihlédl při stanovení druhu trestu a jeho výměry.“ Podle názoru Nejvyššího soudu však ze spisu nevyplývá, že by se měl obviněný trestnou činností, která je mu kladena za vinu, obohatit, resp. v tomto směru nebylo provedeno ani dokazování. Otázka obohacení se trestnou činností je přitom důležitým aspektem zejména při hodnocení společenské škodlivosti trestné činnosti z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe (viz výše); uplatní se však i při ukládání trestu, popř. i při rozhodování o náhradě škody a o vydání bezdůvodného obohacení. Z těchto důvodů je třeba, aby bylo v dalším řízení najisto postaveno, zda obviněný sám získal z trestné činnosti nějaký prospěch či zda z ní profitovala pouze společnost IMEX Projekt, s. r. o. Za tímto účelem bude odvolací soud případně povinen provést potřebné důkazy, např. výslechy zaměstnanců společnosti IMEX Projekt, s. r. o.
41. Odvolací soud po shora uvedeném doplnění řízení a vypořádání se se všemi podstatnými skutečnostmi i důkazy, na které Nejvyšší soud poukázal, v případě, že obviněného O. B. znovu uzná vinným, zváží také případné uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, a to zejména z hlediska ustálené judikatury (srov. bod 37. odůvodnění tohoto usnesení).
42. Závěrem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při novém projednání a rozhodnutí věci je odvolací soud vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení a je povinen provést shora uvedené úkony a doplnění, jejichž provedení nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 5. 9. 2018
prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.
předseda senátu