Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28.11.2018, sp. zn. 5 Tdo 521/2018 [ usnesení / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2018:5.TDO.521.2018.1

sp. zn. 5 Tdo 521/2018-223 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovoláních, která podali obvinění P. B. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, D. H. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, T. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, R. H. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, a obchodní společnost A. , IČ: XY, se sídlem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 5 To 416/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 30/2014, takto: Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných P. B., D. H., M. P., T. F., R. H. a A., odmítají. Odůvodnění: I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů 1. Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 4 T 30/2014, byli uznáni vinnými: obviněný P. B. dvěma zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [body I. a II. 7) až 10) výroku o vině], dvěma zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 [bod II. 1), 2) až 6) výroku o vině], obviněný D. H. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), obvinění M. P. a T. F. zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s pomocí k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (bod I. výroku o vině), R. H. trestným činem pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zákon“), spáchaným v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona [bod IV. 1) výroku o vině] a dvěma zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 [bod IV. 2) až 5), 6) výroku o vině], a A. , byla uznána vinnou dvěma zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [bod I. a bod III. 2) výroku o vině] a organizátorstvím zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. a) k §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku [bod II. 10) výroku o vině]. 2. Za uvedenou trestnou činnost byli obvinění P. B., D. H., M. P., T. F. a R. H. odsouzeni podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a osmi měsíců (obviněný P. B.), resp. dvou let a šesti měsíců (což se týkalo obviněných D. H., M. P. a R. H.), resp. dvou let (pokud jde o obviněného T. F.), s tím, že výkon těchto trestů odnětí svobody soud podle §81 odst. 1 a 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tři a půl roku (obviněnému P. B.), resp. tří roků (obviněným D. H., M. P. a R. H.), resp. dvou let (obviněnému T. F.), dále byl všem obviněným (s výjimkou obviněné A.) shodně uložen podle §67 odst. 1, 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 50 000 Kč v celkem 200 denních sazbách po 250 Kč, a pro případ, že by tento peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle §69 odst. 1 tr. zákoníku každému ze jmenovaných obviněných náhradní trest odnětí svobody ve stejné délce šesti měsíců. Vedle toho byli obvinění P. B., M. P. a R. H. odsouzeni podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku k trestu zákazu činnosti spočívajícího v případě obviněných P. B. a R. H. v zákazu výkonu funkce úředníka státní správy či samosprávy na dobu čtyř (obviněný P. B.), resp. tří (obviněný R. H.) let. U obviněného M. P. vymezil soud tento trest zákazem výkonu advokacie na dobu dvou let. Obviněná obchodní společnost A., byla za trestnou činnost pod body I. a II. 10) výroku o vině odsouzena podle §256 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku a §18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o trestní odpovědnosti právnických osob“) k úhrnnému peněžitému trestu ve výměře 100 denních sazeb po 5 000 Kč, tj. celkem 500 000 Kč a podle §21 odst. 1, 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob k trestu zákazu plnění veřejných zakázek, účasti v koncesním řízení nebo ve veřejné soutěži na dobu pěti roků. O nároku poškozeného Statutárního města Frýdek-Místek na náhradu škody rozhodl soud tak, že je podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně okresní soud rozhodl o vině a trestech dalších spoluobviněných, popřípadě je zprostil obžaloby. 3. Trestné činnosti pod bodem I. výroku o vině se obvinění P. B., D. H., M. P., T. F., A. (a také obviněný T. M.) dopustili stručně uvedeno tím, že nejméně v období od 6. do 26. 3. 2012 ve XY a jinde, D. H. v postavení náměstka primátora Statutárního města XY, jemuž byly svěřeny kompetence na úseku informačních technologií a zároveň jako člen hodnotící komise, P. B. v postavení vedoucího odboru informatiky Magistrátu města XY a zároveň jako člen hodnotící komise, odpovědní za veřejného zadavatele Statutární město Frýdek-Místek za plnění úkolů v souvislosti s přípravou a realizací zadávacího řízení a zadávací dokumentace spojených s podlimitní veřejnou zakázkou zadanou formou veřejné soutěže v podobě otevřeného řízení podle §27 zákona č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění účinném do 31. 3. 2012 (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), č. VZ 1-17-2012 nazvané „Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM“, v úmyslu neoprávněně zvýhodnit obchodní společnost A., vykonávali svou pravomoc v rozporu s §27, §6, §74 odst. 4 zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s §35 odst. 3 písm. b) a §109 odst. 3 písm. a) bodu 1. zákona o obcích, v rozporu se Směrnicí statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01 o zadávání veřejných zakázek, D. H. dále v rozporu s §83 odst. 1 zákona o obcích, P. B. také v rozporu s §16 odst. 1 písm. b), c), f), g), h), odst. 2 písm. a), b), c) zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků a o změně některých zákonů, ve znění účinném v tomto období, společně s T. M. jednajícím jako technický ředitel za obchodní společnost A., s jednatelem této právnické osoby T. F. a s advokátem zastupujícím Statutární město Frýdek-Místek M. P., všichni jako členové organizované skupiny, po dohodě s T. M. předložil D. H. dne 6. 3. 2012 ke schválení Radě statutárního města Frýdek-Místek jmenování komise pro otevírání obálek, posouzení kvalifikace a hodnocení nabídek v otevřeném řízení při zadávání podlimitní veřejné zakázky č. VZ 1-17-2012 s tím, že jako členy hodnotící komise navrhl P. B. a sebe přesto, že D. H. a T. M. spolu byli v přátelském vztahu a oba kandidovali v komunálních volbách v roce 2010 do zastupitelstva města za politický subjekt Věci veřejné a oba spolu byli ve vyjednávacím týmu o budoucí koalici za Věci veřejné, výsledkem bylo zvolení D. H. do funkce náměstka primátora se svěřenými kompetencemi na úseku informačních technologií, nejméně od 7. 3. 2012, tedy před zahájením zadávacího řízení, P. B., D. H. a M. P. s T. M., který ovlivňování veřejné zakázky řídil, spolupracovali při vytváření zadávací dokumentace tak, aby klientelistickým způsobem, v rozporu se zásadou rovného zacházení a zákazu diskriminace podle §6 zákona o veřejných zakázkách vyhovovaly podmínky zadávacího řízení a zejména hodnotící kritéria co nejvíce A., podle požadavků T. M. a pokud možno co nejvíce diskriminačně omezila všechny ostatní soutěžitele o veřejnou zakázku, kdy M. P. radil D. H. a P. B., jak upravit zadávací dokumentaci a jak zadávací řízení nejlépe zmanipulovat v souladu s požadavky a představou T. M., který je vytvářel ve spolupráci s T. F., který věděl, že tato na míru upravená kritéria zadávací dokumentace T. M. díky svým kamarádským a politickým kontaktům u odpovědných úředních osob zadavatele ovlivňuje a s veřejnou zakázkou manipuluje, což T. M. činil za účasti ostatních obviněných, mj. do zadávací dokumentace byla M. P. doplněna v rámci připomínek k jejímu definitivnímu znění nutnost atestů, certifikátů, prohlášení o shodě, certifikátů ISO 9001 na montáž kabelových systémů či datových vedení IT, nutnost uzavřené pojistné smlouvy, jejímž předmětem je pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou dodavatelem třetí osobě a zejména byla upravena hodnotící kritéria tak, že kromě ceny, která tvořila váhu 60 %, byla stanovena záruční lhůta s váhou 40 %, z toho 10 % záruční lhůta RACK systému a dále jako zcela zásadní a podstatné pro A., bylo nastaveno kritérium o váze 30 % pro záruční lhůtu kabeláže, kterou T. M. předtím zvlášť dohodl s obchodní společností INTELEK, spol. s r. o., jako dodavatelem kabeláže v délce 30 let, podle takto na míru upravené zadávací dokumentace dne 26. 3. 2012 P. B. zahájil zadávací řízení oznámením ve smyslu §26 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) zákona o veřejných zakázkách s lhůtou pro doručení nabídek do 25. 4. 2012 v 8:00 hod. s předpokládanou hodnotou veřejné zakázky 2 997 500 Kč bez DPH, následně T. M. podle předem dohodnutého plánu jako další krok v probíhajícím zadávacím řízení připravoval za obchodní společnost A., nabídku do soutěže ještě dne 16. 4. 2012, avšak dne 17. 4. 2012 brzy ráno byl zadržen příslušníky Policie České republiky v souvislosti s ovlivňováním veřejných zakázek Statutárního města Frýdek-Místek a následně vzat do vazby, tudíž mu nebylo již umožněno nabídku podat a v takto zmanipulované soutěži zvítězit, následně byl zadavatel nucen zadávací řízení zrušit dne 3. 5. 2012, neboť žádný soutěžitel nepodal nabídku. 4. Skutky popsané pod bodem II. 1), 2) až 6), 7) až 10) výroku o vině kvalifikované v případě obviněného P. B. jako tři zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku spáchané v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 11. 2011, resp. s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [bod II. 7) až 10)], jichž se dopustil také další obviněný T. M. a ohledně bodu II. 10) výroku o vině také A., spočívaly v podstatě v tom, že v měsících únor, listopad a prosinec 2010, únor, říjen a listopad 2011 a březen 2012 ve XY a jinde P. B. jako vedoucí odboru informačních technologií Magistrátu města XY odpovědný za plnění úkolů spojených s veřejnými zakázkami malého rozsahu za veřejného zadavatele Statutární město Frýdek-Místek v úmyslu neoprávněně zvýhodnit A., vykonával svou pravomoc v rozporu s §18 odst. 3, část věty za středníkem ve spojení s §6 zákona o veřejných zakázkách ve znění účinném do 11. 9. 2011, v rozporu s §16 odst. 1 písm. b), c), f), g), h), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících, v rozporu s §35 odst. 3 písm. b) a §109 odst. 3 písm. a) bod 1. zákona o obcích a způsobem odporujícím rovněž Směrnici statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01 o zadávání veřejných zakázek tak, že při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu formou veřejné soutěže (č. VZ 1-17-2010 nazvané „Dodávka výpočetní techniky pro Magistrát města Frýdku-Místku - PC sestavy“, č. VZ 3-17-2010 nazvané „Dodávka výpočetní techniky pro Magistrát města Frýdku-Místku – notebooky ZM“, č. VZ 9-17-2010 nazvané „Dodávka výpočetní techniky pro Magistrát města Frýdku-Místku“, č. VZ 10-17-2010 nazvané „Dodávka software pro Magistrát města Frýdku-Místku“, č. VZ 11-17-2010 nazvané „Dodávka spotřebního materiálu pro výpočetní techniku“, č. VZ 2-17-2011 nazvané „Nákup didaktické techniky pro projekt Vzdělávání v eGon Centru ORP Frýdek-Místek“, č. VZ 8-17-2011 nazvané „Nákup výpočetní techniky pro MMFM“, č. VZ 9-17-2011 nazvané „Server pro Document Management Systém“, č. VZ 11-17-2011 nazvané „Rekonstrukce a optimalizace síťové infrastruktury I. a II. etapa“ a č. VZ 2-17-2012 nazvané „Nákup výpočetní techniky pro MMFM“) postupoval po vzájemné dohodě s T. M. jednajícím za A., a řídícím celý proces zadávání veřejných zakázek, tedy poté obviněný P. B. jako vyhlašovatel veřejné soutěže na uvedené veřejné zakázky zaslal výzvy k účasti ve veřejné soutěži a k podání nabídek obchodní společnosti A., nebo A., které měly být vítěznými uchazeči, a dalším dvěma (popř. třem či čtyřem) dopředu domluveným soutěžitelům, jejichž účast byla pouze formální, byli srozuměni s tím, že jejich nabídková cena nebude konkurenceschopná, neboť předem bylo určeno, že nejnižší cenovou nabídku učiní A., nebo A., přičemž v případě vítězství A., bylo ujednáno, že předmět zakázky bude ve skutečnosti dodávat A., za součinnosti A., tímto tedy obvinění P. B., T. M. a A., [ta pouze v bodě II. 10) výroku o vině] předstírali splnění povinnosti veřejného zadavatele dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace podle §6 zákona o veřejných zakázkách i Směrnice statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01 o zadávání veřejných zakázek, přičemž následně po doručení všech nabídek do jednotlivých veřejných soutěží o veřejné zakázky vybrala hodnotící komise složená z P. B. a D. H. jako vítěznou vždy nabídku buď A., nebo A., [ta získala veřejné zakázky pod body II. 6) a 10) výroku o vině], čímž obvinění na úkor jiných soutěžitelů a možných dodavatelů veřejné zakázky zjednali výhodu v soutěži o veřejnou zakázku obchodní společnosti A., popř. formálně obchodní společnosti A., avšak reálně opět A. 5. Obviněná A., se zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku dopustila také jednáním popsaným v bodě III. 2) výroku o vině , jež lze shrnout tak, že v období od 12. 3. do 4. 4. 2012 ve XY a jinde M. S. jako ředitel Městské policie XY, mj. odpovědný za plnění úkolů spojených s veřejnou zakázkou malého rozsahu za veřejného zadavatele Statutární město Frýdek-Místek, v úmyslu neoprávněně zvýhodnit obchodní společnost E., vykonával svou pravomoc v rozporu s právními předpisy citovanými ve výroku o vině tak, že při zadávání veřejné zakázky malého rozsahu zadané formou veřejné soutěže nazvané „Dodání a montáž grafické nadstavby pultu centralizované ochrany“ po předchozí vzájemné dohodě a K. H. jednajícím za E., a T. M. jednajícím za A., všichni jednali jako členové organizované skupiny, nejprve M. S. jako vyhlašovatel veřejné soutěže zaslal dne 12. 3. 2012 výzvy k účasti na veřejné soutěži o veřejnou zakázku a k podání nabídky na plnění veřejné zakázky obchodní společnosti E., a dalším dvěma s K. H. dopředu domluveným soutěžitelům, a to KaP systém, s. r. o., a A., kteří souhlasili s tím, že o veřejnou zakázku se budou ucházet pouze formálně a způsobem, aby veřejnou zakázku získala E., takto všichni předstírali splnění povinnosti veřejného zadavatele dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace podle §6 zákona o veřejných zakázkách i Směrnice statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01 o zadávání veřejných zakázek, přičemž následně dne 4. 4. 2012 z došlých nabídek vybrala hodnotící komise složená z M. S. a náměstka primátora města XY M. P., jako vítěze soutěže o uvedenou veřejnou zakázku obchodní společnost E., za nabídkovou cenu 197 160 Kč včetně DPH, tím zvýhodnili tuto obchodní společnost na úkor jiných soutěžitelů a možných dodavatelů veřejné zakázky. 6. Pod bodem IV. 1), 2) až 5) a 6) výroku o vině spáchal obviněný R. H. trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, a dva zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011 tím, že (ve zkrácené podobě uvedeno) v dubnu 2008, červenci a srpnu až září 2009, v únoru a květnu až červnu 2010 ve XY a jinde jako vedoucí odboru vnitřních věcí Magistrátu města Frýdku-Místku odpovědný za plnění úkolů spojených s veřejnou zakázkou malého rozsahu za veřejného zadavatele Statutární město Frýdek-Místek v úmyslu neoprávněně zvýhodnit v jednom případě podnikatelský subjekt J. N. – S. a v ostatních případech obchodní společnost E., vykonával svou pravomoc v rozporu s §18 odst. 3, část věty za středníkem ve spojení s §6 zákona o veřejných zakázkách, v rozporu s §16 odst. 1 písm. b), c), f), g), h), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících, v rozporu s §109 odst. 3 písm. a) bod 1. zákona o obcích a v rozporu se Směrnicí statutárního města Frýdek-Místek č. S-03-2006 o zadávání veřejných zakázek účinné do 30. 4. 2008, resp. č. QS-74-01 o zadávání veřejných zakázek, tak, že při zadávání ve výroku o vině blíže specifikovaných veřejných zakázek malého rozsahu formou veřejné soutěže po předchozí vzájemné domluvě s K. H. jednajícím za podnikatelský subjekt J. N. – S., resp. za obchodní společnost E., který způsob zadávání veřejných zakázek řídil, obviněný R. H. jako vyhlašovatel veřejné soutěže na veřejnou zakázku zaslal výzvy k účasti ve veřejné soutěži a k podání nabídek na plnění veřejných zakázek vždy E., resp. v bodě II. 1) podnikatelskému subjektu J. N. – S., a dalším dvěma s K. H. předem domluveným soutěžitelům, kteří se účastnili zadávacího řízení pouze formálně bez skutečného zájmu získat veřejnou zakázku a byli srozuměni s tím, že nejnižší cenovou nabídku podá E., resp. podnikatelský subjekt J. N. – S., takto všichni předstírali splnění povinnosti veřejného zadavatele dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace podle §6 zákona o veřejných zakázkách i Směrnice statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01 (resp. č. S-03-2006) o zadávání veřejných zakázek, přičemž z došlých nabídek vybrala hodnotící komise ve složení R. H. a primátorky města Frýdek-Místek E. R. [resp. v bodě IV. 6) náměstka primátora M. N.] jako vítěze soutěže o předmětné jednotlivé veřejné zakázky obchodní společnost E., resp. podnikatelský subjekt J. N. – S., čímž obviněný R. H. zjednal výhodu v soutěži o veřejnou zakázku oběma označeným subjektům na úkor jiných soutěžitelů a možných dodavatelů veřejné zakázky. 7. Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 29. 4. 2016, sp. zn. 4 T 30/2014, podali odvolání všichni jmenovaní dovolatelé i další spoluobviněné fyzické osoby a v neprospěch obviněných také státní zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku. Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. 5 To 416/2016, jímž pod bodem I. výroku z podnětu odvolání obviněných M. N. a M. H. podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ohledně obou těchto obviněných a podle §259 odst. 3 a §226 písm. b) tr. řádu oba zprostil obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Frýdku-Místku, pod bodem II. výroku krajský soud zamítl podle §256 tr. řádu odvolání všech ostatních odvolatelů. II. Dovolání obviněných 8. Obvinění P. B., D. H., M. P., T. F., R. H. a obchodní společnost A., (dále označována jako „obviněná A.“, event. „A.“) podali proti citovanému rozsudku odvolacího soudu dovolání, která shodně opřeli o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a obvinění D. H., T. F. a A., také o důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. 9. Obviněný P. B. napadl rozsudky soudů obou stupňů ve všech výrocích, které se ho týkají. Požadoval, aby byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se žalované skutky staly, a pokud se staly jejich části, nejednalo se o trestné činy. Konkrétně soudům vytkl, že neobjasnily svůj závěr o úmyslném zavinění, nebylo z jejich rozhodnutí zřejmé, z čeho jej dovodily, aniž by svou výhradu blíže upřesnil u jednotlivých trestných činů či skutků. V odůvodnění rozhodnutí obou soudů, pokud se týkala trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, podle tohoto obviněného scházelo také vysvětlení naplnění znaku tzv. druhého úmyslu. Nic bližšího, než že nikdy neměl v úmyslu způsobit někomu škodu, k tomu však neuvedl. Brojil také proti naplnění dalšího ze znaků skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, domníval se, že nebyl úřední osobou ve smyslu §329 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nebyl zastupitelem města, jak tvrdil krajský soud na str. 46 svého rozsudku. Řídil sice odbor informačních technologií, ale účast na zadávání veřejných zakázek v oblasti informačních technologií byla pro něj pouze okrajová činnost a zejména nesplňoval definici úřední osoby podle §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť autoritativně nerozhodoval o právech a povinnostech právnických a fyzických osob. V této souvislosti dovolatel na podkladě zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, a na podkladě předpisů EU předkládal své úvahy o tom, že by jeho pozici mohl vykonávat občan EU bez trvalého pobytu v ČR, z čehož pak dovodil, že ve vztahu k jeho osobě nemohl být naplněn znak úřední osoby. 10. Další námitka obviněného P. B. směřovala proti naplnění znaku vyhlašovatele veřejné soutěže, neboť jím nemohl být on sám, nýbrž Statutární město Frýdek-Místek. Souhrnně bez vztahu k určitému ze skutků, jimiž byl uznán vinným, soudům obou stupňů vytkl účelovou selekci důkazů, byl přesvědčen, že při jejich hodnocení vycházely pouze z důkazů pro něj nepříznivých, jež navíc nebyly v souladu s dalšími důkazy. Podle názoru obviněného se soudy ani nevypořádaly s jeho námitkami proti některým odposlechům a stejně tak s důkazy, které předložil u soudu dne 11. 12. 2014, jež jsou založeny na č. l. 8266-8271 (důraz kladl na č. l. 8270) a jež se vztahovaly k bodu II. 10) výroku o vině. Nesouhlasil s tím, jak okresní soud vyhodnotil obsah odposlechů provedených u hlavního líčení a požadoval po dovolacím soudu, aby si je také poslechl. Vyvracejí totiž podle dovolatele závěry soudů, podle nichž věděl o domluvě mezi uchazeči o veřejné zakázky, o předem určeném vítězi či o tom, kdo je bude fakticky realizovat. 11. Pouze ve vztahu k bodu I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně uplatnil dovolatel námitku proti zjištěním soudů, že jako člen organizované skupiny připravoval zadávací dokumentaci na míru některému dodavateli. Ve skutečnosti tuto záležitost pouze konzultoval se zaměstnanci a s advokátem města, rozhodně popřel, že by byl členem nějaké organizované skupiny. K tomuto bodu také namítl nedostatek dalšího znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a totiž že by bylo možné ho považovat za člena hodnotící komise, neboť do jeho zatčení dne 17. 4. 2014 mu nebylo doručeno písemné jmenování členem takové komise. 12. Ke skutkům popsaným pod bodem II. výroku o vině rozsudku okresního soudu, obviněný namítl, že při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu nikoho nediskriminoval a vždy postupoval podle interní směrnice QS-74-01, ba navíc ještě porovnával všechny cenové nabídky s cenami dostupnými na internetu, žádné předražené nabídky nezjistil, což potvrdil i znalec Ing. Jiří Šnapka ve svém znaleckém posudku. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřoval v tom, že soudy užily slovního spojení „veřejná soutěž na veřejnou zakázku“, když v této věci se o veřejnou soutěž ve smyslu judikatury nejednalo. Citoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, v němž byly podle dovolatele znaky veřejné soutěže definovány podmínkou veřejného vyhlášení a podmínkou účasti neomezeného okruhu subjektů, což v případě předmětných veřejných zakázek nenastalo. Nemohl tedy být ani vyhlašovatelem veřejné soutěže a dále nebyl ani členem hodnotící komise, která u těchto zakázek malého rozsahu ani nebyla zřízena. Zásadně popřel skutková zjištění soudů, že by při zadávání veřejných zakázek postupoval po dohodě s obviněným T. M. a že by někomu zjednal výhodu na úkor jiných dodavatelů a soutěžitelů. Na závěr obviněný zopakoval, že soudy se o důkazech vyjadřovaly povrchně, selektovaly je a nevypořádaly se řádně s jeho obhajobou, což svědčí o libovůli v rozhodování a o porušení jeho práva na spravedlivý proces. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky okresního i krajského soudu, avšak další procesní postup (např. zda by měla věc být vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí anebo jestli by měl dovolací soud ve věci učinit meritorní rozhodnutí a popř. jaké) již obviněný nenavrhl. 13. Obviněný D. H. podal dovolání z toho důvodu, že bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (obviněný nesprávně citoval tr. zákoník), tedy rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Nejprve obecně namítl, že nebyla naplněna subjektivní ani objektivní stránka obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu. Provedené důkazy hodnotil odlišně od soudů a dospěl k závěru, že nepodporují soudy zjištěný skutkový stav, zejména nesouhlasil s vyhodnocením provedených odposlechů. Vytkl soudům, že nepochopily jeho roli v zadávacím řízení, on o ničem nerozhodoval, to mohla pouze Rada města Frýdek-Místek, zabýval se pouze druhem zadávacího řízení, navrhl otevřené zadávací řízení, svůj názor nezměnil a takové zadávací řízení také proběhlo. 14. Soudy tedy podle obviněného dostatečně neprokázaly jak jeho úmysl spáchat trestný čin, tak ani tzv. druhý úmysl ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku. Upozornil, že nikomu nevznikla žádná škoda a dovolatel neměl z takového jednání jakýkoli prospěch. Dále namítl, že soudy nesprávně aplikovaly §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách, jež měl obviněný podle nich porušit tím, že byl jmenován členem hodnotící komise, ačkoli byl ve vztahu k veřejné zakázce nebo k uchazečům podjatý. Zdůraznil, že podjatost členů hodnotící komise se zkoumá až v rámci prvního zasedání hodnotící komise, k němuž ani nedošlo. Připustil tedy, že se stal členem hodnotící komise z toho důvodu, že to plynulo z jeho funkce radního s příslušnou gescí a nikoli proto, aby někoho zvýhodnil. Za správné nepovažoval ani zjištění soudů, že by ho měl s někým z uchazečů spojovat osobní či pracovní vztah. Dále podle něj nic neprokazovalo, že by věděl o úpravách podmínek zadávací dokumentace, byl přesvědčen, že se jednalo o zcela standardní kritéria a nebyla ušita na míru A., která navíc ani nabídku na tuto veřejnou zakázku nepřipravovala, což potvrdila i domovní prohlídka u T. M. a v sídle A. 15. Na podkladě uvedených námitek dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „napadený rozsudek co do výroku II. zrušil a zprostil D. H. obžaloby v plném rozsahu“ (což ovšem není z procesního hlediska možné bez současného zrušení samotného výroku o vině a trestu dovolatele vysloveného v rozsudku okresního soudu). 16. Obviněný M. P. v úvodní části svého dovolání zrekapituloval dosavadní průběh trestního řízení, obsáhle citoval z rozhodnutí soudů nižších stupňů a vytkl státnímu zástupci, že vytvořil příběh na podkladě řady překroucených skutečností, zatímco na druhé straně obhajoba obviněného nebyla v průběhu trestního řízení nijak vyvrácena. Byť uplatnil výhradně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu spočívající v nesprávném užití norem hmotného práva, vytkl soudům procesní pochybení, pokud připustily jako důkaz odposlech mezi ním a spoluobviněným T. M., tj. mezi advokátem a jeho klientem. Podle názoru obviněného tento rozhovor nedokazoval nezákonnou manipulaci se zněním zadávací dokumentace. Obsah zadávací dokumentace nebyl ničím výjimečný oproti obdobným typům veřejných zakázek, její kritéria by navíc A., nesplnila, a to přestože měla být podle soudů zvýhodněna zadávacími podmínkami, na jejichž tvorbě se obviněný podílel. Pokud tedy A., nemohla splnit podmínky zadávací dokumentace, nemohlo ani dojít k jejímu zvýhodnění, tedy k naplnění jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. 17. Soudy dále podle obviněného nesprávně posoudily právní pojmy „zadání“ a „zadávání“ veřejné zakázky. Komentář k trestnímu zákoníku tyto pojmy nevysvětluje, je třeba vycházet ze zákona o veřejných zakázkách, jehož výklad uvedených pojmů jednoznačně vypovídá o tom, že v daném případě nebyl spáchán trestný čin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku předpokládá zadání veřejné zakázky, k němuž v této věci ve smyslu výkladu „zadání“ zákona o veřejných zakázkách vůbec nedošlo, neboť údajně zvýhodněná A., ani nepodala nabídku. Ve zbytku své dovolací argumentace opakovaně vytýkal soudům jejich neznalost právních předpisů upravujících proces zadávání veřejných zakázek a odkázal na celé odůvodnění svého řádného opravného prostředku, s nímž se krajský soud v odvolacím řízení nevypořádal. 18. S ohledem na uvedené důvody obviněný M. P. Nejvyššímu soudu navrhl zrušit ohledně jeho osoby napadený rozsudek krajského soudu a zprostit ho obžaloby (což podobně jako u závěrečného návrhu obviněného D. H. nelze bez zrušení příslušné části rozsudku okresního soudu), popř. věc vrátit soudu k novému projednání a rozhodnutí. 19. Dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný T. F. Konkrétně pak podobně jako obviněný M. P. namítl vadné posouzení „zadání“ veřejné zakázky, tedy jednoho ze znaků skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Také tento dovolatel byl s odkazem na zákon o veřejných zakázkách přesvědčen, že k zadání veřejné zakázky nedošlo, a jeden z předpokladů trestní odpovědnosti podle §256 odst. 1 tr. zákoníku tedy scházel. 20. Soudy se podle obviněného dopustily procesních pochybení, jeho právo na spravedlivý proces porušily dokonce ve dvou směrech. V prvním případě se tak stalo tím, že dospěly k závěru o zvýhodnění A., vytvořením zadávací dokumentace na míru tohoto uchazeče, přestože tomu neodpovídá obsah trestního spisu, resp. je s takovým názorem v extrémním rozporu. Mezi hodnotícími kritérii byl mj. požadavek na ISO a reference, které A., nesplňovala a tudíž ani nemohla být zvýhodněna. Tato obchodní společnost neměla v úmyslu podat nabídku, a kdyby tak učinila, musela by být vyloučena. Podle soudů postačovala k trestnosti pouhá představa obviněných, že postupují ve prospěch A., ale s tím se obviněný neztotožnil, jednalo se o odborníky (zkušení podnikatelé, advokát, vysocí úředníci města), u nichž nelze předpokládat, že by si alespoň jeden z nich nevšiml, že zadaná kritéria A., nemůže splnit. K podmínkám zadávací dokumentace dovolatel ještě namítl, že soudy nevysvětlily, v čem měla spočívat jejich diskriminační povaha, proč by je jiné subjekty nemohly splnit. Na svém postupu a postupu spoluobviněných nespatřoval nic nezákonného a dodal, že pokud by kritéria pro výběr vítězného uchazeče byla příliš mírná, byli by obvinění stíháni pro porušování povinnosti při správě cizího majetku a napomáhání k tomuto trestnému činu. Druhé porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces představoval způsob, jakým soudy hodnotily odposlechy, neboť tak učinily v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem. Sám obviněný považoval informace z telefonních hovorů pouze za potvrzení existence pracovních vztahů mezi obviněnými M. P., P. B., D. H. a T. M. Okolnost, že si navzájem tykali, byla logická s ohledem na dlouhodobost jejich pracovní spolupráce. Dále dovolatel interpretoval odlišně od soudů také hovory mezi ním a T. M. nebo zástupcem obchodní společnosti INTELEK, s. r. o., a to tak, že z nich nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o manipulaci s kritérii zadávací dokumentace veřejné zakázky, výraz „obecní“ může nanejvýše svědčit o hrazení díla z veřejných prostředků, což však mohly být i dotace, jimiž byla financována servrovna v hotelu Speletná apod. Za chybné považoval obviněný také úvahy soudů, že spoluobviněný T. M. jednal jako zástupce A., když tento spoluobviněný byl současně také členem představenstva Technických služeb Frýdek-Místek a zastával politické funkce ve XY a mohl tak vystupovat i za statutární město. 21. Dále se ohradil proti právnímu posouzení osob obviněných jednajících jako organizovaná skupina. Zdůraznil, že nikoho kromě T. M. neznal a neměl ani ponětí o jeho vazbách na ostatní spoluobviněné, nevěděl ani to, že by T. M. byl schopen ovlivnit znění zadávací dokumentace. Soudy podle názoru obviněného rovněž pochybily při stanovení „pravděpodobné výše škody“, pokud vycházely z předpokládané hodnoty veřejné zakázky ve výši 2 997 500 Kč. Uvedl k tomu, že vysoutěžená cena bývá často nižší než předpokládaná cena, která navíc nepředstavuje zisk vítězného uchazeče, ten je možné dovodit až při znalosti skutečné ceny a výše skutečných nákladů na realizaci zakázky. 22. Další výtky obviněného se vztahovaly k výroku o peněžitém trestu. Podle soudů měl obviněný jako jednatel a společník A., z trestného jednání profitovat nejvíce, což dovolatel popřel. Poukázal na to, že nebyla zjištěna určitá výše neoprávněného zisku obchodní společnosti A., která se navíc ani nechtěla dotčené veřejné soutěže zúčastnit. Obviněný vytkl okresnímu soudu, že z odůvodnění jeho rozsudku není patrno, zda při určení výše peněžitého trestu vycházel pouze ze skutku popsanému pod bodem I. nebo i v bodech II.10) a III.2) výroku o vině, ačkoli tato trestná činnost se týkala obviněné A. Bylo by totiž nezákonné ukládat mu peněžitý trest i za skutky, které nespáchal a ani z nich nebyl obviněn. 23. Vzhledem k tomu obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby soudu prvního stupně přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. 24. Obviněný R. H. spatřoval v rozsudcích okresního a krajského soudu dvě zásadní pochybení v právním posouzení, jež byla společná všem skutkům popsaným pod bodem IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Byl přesvědčen, že u nich nedošlo k naplnění tzv. druhého úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (resp. neoprávněný prospěch týká-li se trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele, resp. zneužití pravomoci úřední osoby). Jedná se přitom o znak základních skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byl uznán vinným. 25. Dále se obviněný domníval, že při právním posouzení skutku pod bodem IV. 1) se soud nezaměřil na prokázání společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona (ve vztahu k oběma trestným činům), přičemž materiální podmínku trestnosti činu dovolatel nepovažoval za naplněnou. Zdůraznil, že se snažil pouze zajistit pro město řádnou, kvalitní a rychlou dodávku od místního osvědčeného podnikatele za odpovídající cenu. Poukázal na to, že domluvení soutěžitelé představující tzv. „křoví“ vlastně neměli ani reálný zájem na účasti ve veřejné soutěži, z čehož dovodil, že vítěznému uchazeči neopatřil výhodnější podmínky na úkor těch zbývajících. Obdobně pak ke skutkům pod bodem IV. 2) až 6), jež byly posouzeny podle příslušných ustanovení tr. zákoníku, který již v porovnání s tr. zákonem neobsahuje podmínku nebezpečnosti činu pro společnost, namítl nepoužití zásady subsidiarity trestní represe. I v případě těchto skutků se pouze v rámci své pracovní náplně snažil zajistit pro město kvalitní dodávky služeb a produktů, v čemž jakoukoli škodlivost pro společnost nespatřoval. 26. Na závěr své dovolací argumentace obviněný uvedl, že soudní judikatura akceptuje odchýlení se od zákonného postupu, pokud se jedná o zakázky malého rozsahu, což byly i všechny zakázky pod bodem IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu. Tvrdil, že na zakázky malého rozsahu nelze aplikovat ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách, které upravuje povinnost dodržovat zásadu transparentnosti, rovného zacházení a nediskriminace a odkázal k tomu na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015. 27. Proto obviněný R. H. učinil směrem k dovolacímu soudu návrh na zrušení rozsudků krajského i okresního soudu, pokud se týkají obviněného, a dále navrhl, aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. 28. Mgr. Daniel Keprta podal dovolání za obviněnou A., jako její zmocněnec. Námitky této právnické osoby vztahující se k bodu I. výroku o vině rozsudku okresního soudu se (až na odlišnosti vynucené okolnostmi podání a jednotlivých skutků) doslova shodují s argumenty obviněného T. F. Pokud se týká trestné činnosti pod body II. 10) a III. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu, obviněná právnická osoba namítla, že se jednalo o veřejné zakázky malého rozsahu, a proto nemuselo být postupováno podle zákona o veřejných zakázkách s výjimkou dodržení jeho zásad. Dále uvedla, že nikomu nebyla způsobena škoda, zejména zadavatel obdržel kvalitní dodávky, zakázka (bez bližší konkretizace) byla nad rámec povinností uveřejněna, ale stejně se nikdo další o ni neucházel. 29. Pouze ve vztahu ke skutku pod bodem II. 10) výroku o vině se obviněná právnická osoba ohradila proti tomu, že by z tohoto jednání měla jakýkoli profit, důsledkem čehož chyběla společenská nebezpečnost činu. Soudy vytýkaly obviněným porušení směrnice města, která však pro ni nebyla nijak závazná, byla dokonce přesvědčena, že veřejné zakázky malého rozsahu mohou být zadány určitému dodavateli přímo bez jakéhokoli zadávacího řízení a hodnocení více nabídek. Poukázala na smlouvy o dílo, které lze v režimu zákona o veřejných zakázkách uzavřít s jedním subjektem, aniž by tomu předcházela nějaká soutěž. Dvojí metr na smlouvy o dílo a zakázky malého rozsahu obviněná označila za neodůvodněnou nerovnost. 30. Své podání uzavřela obviněná A., konstatováním, že závěry soudů jsou absurdní a nepřijatelné, a navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a aby okresnímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí. III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných M. P. a R. H. 31. Opisy všech dovolání byly zaslány k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, za něž tak učinil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Mgr. Pavel Jež (dále jen „státní zástupce“), a to dvěma podáními. Nejprve se vyjádřil dne 18. 1. 2018 k dovoláním obviněných T. F. a A., kteří zaslali soudu texty svých mimořádných opravných prostředků prosté jakékoli konkrétní argumentace. Státní zástupce proto upozornil jednak na povinnost odvolacího soudu náležitě poučit obviněné o podmínkách podání dovolání a jednak na povinnost soudu prvního stupně dodržet postup podle §265h odst. 1 tr. řádu určený k odstranění nedostatků podání. Pro případ, že by uvedení obvinění dovolání nedoplnili ani po výzvě k odstranění vad dovolání, navrhl Nejvyššímu soudu odmítnout obě dovolání podle §265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože nesplňují náležitosti obsahu dovolání. Současně vyslovil souhlas i pro jiné rozhodnutí dovolacího soudu ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu v neveřejném zasedání. Státní zástupce připojil dále žádost o zaslání případných doplnění dovolání obviněných T. F. a A., aby se k nim mohl vyjádřit. Nejvyšší soud tedy zaslal doplnění dovolání Nejvyššímu státnímu zastupitelství, za něž státní zástupce Mgr. Pavel Jež písemně sdělil, že se k nim nebude vyjadřovat, neboť jejich výhrady jsou shodné s námitkami ostatních dovolatelů, k nimž se již vyjádřil. 32. Ve vyjádření ze dne 25. 1. 2018 nejprve státní zástupce připomněl trestné činy, jimiž byli obvinění P. B., D. H., M. P. a R. H. uznáni vinnými, a reprodukoval také jejich dovolací námitky. Předeslal, že tři z obviněných, P. B., M. P. a R. H. sice napadli výrok odvolacího soudu o zamítnutí jejich odvolání, jak předpokládá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s dovětkem, že tak odvolací soud učinil přesto, že byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k), avšak o tento důvod [§265b odst. 1 písm. l) tr. řádu] svá dovolání neopřeli, ačkoli to zjevně bylo namístě. Společným charakterem všech dovolání je podle státního zástupce opakování námitek uplatněných již v předchozím průběhu trestního řízení, s nimiž se soudy řádně vypořádaly. Dále dovolatelé soudům vytýkali především rozsah provedeného dokazování a způsob hodnocení důkazů. Poté se vyjádřil k jednotlivým dovoláním samostatně. 33. Neztotožnil se s žádnou námitkou obviněného P. B., který zpochybnil naplnění znaku „vyhlašovatel veřejné soutěže“, „člen hodnotící komise“ a „úřední osoba“. Těmito výhradami se soudy zabývaly a státní zástupce odkázal na konkrétní části odůvodnění obou rozsudků. Zdůraznil, že obviněný jednal jako zaměstnanec a zástupce zadavatele veřejné zakázky, který byl i vyhlašovatelem veřejné soutěže, což s ohledem na znění ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti dovolatele postačovalo. Členem hodnotící komise ve smyslu §256 tr. zákoníku může být podle státního zástupce kdokoli, kdo fakticky vykonává takovou funkci, aniž by bylo nutné zvažovat vymezení tohoto institutu v zákoně o veřejných zakázkách, neboť §256 tr. zákoníku není odkazovacím nebo blanketním ustanovením. Co se týká naplnění znaku „úřední osoba“, státní zástupce připustil jistou nepřesnost v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, který hovořil o obviněném jako o zastupiteli města. Připomněl však v tomto ohledu podrobnou a správnou argumentaci soudu prvního stupně, na jejímž základě nelze pochybovat, že obviněný P. B. jednal jako úřední osoba ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku a odkázal k tomu také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1364/2016. Dále se dovolatel podle státního zástupce zcela nedůvodně ohrazoval proti užití pojmu „veřejná soutěž“ i na veřejnou zakázku malého rozsahu soudy. Podrobně vysvětlil, že veřejná zakázka je zvláštním typem veřejné soutěže a ve smyslu §7 odst. 3 zákona o veřejných zakázkách je nutné i veřejnou zakázku malého rozsahu považovat za veřejnou soutěž. Nepochyboval, že veřejná zakázka malého rozsahu splňuje dva základní předpoklady veřejné soutěže, veřejnost a účast neomezeného okruhu subjektů, a to minimálně do okamžiku, než veřejný zadavatel vyzve konkrétní dodavatele k podání nabídek, k čemuž se Nejvyšší soud vyjadřoval ve svých usneseních sp. zn. 5 Tdo 1364/2016 a 5 Tdo 1475/2015. Pokud se týká namítaného nedostatku subjektivní stránky obou trestných činů a úmyslu přesahujícího objektivní stránku zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, úmysl obviněného podle názoru státního zástupce vyplýval zejména z odůvodnění jednotlivých objektivních znaků skutkové podstaty soudu prvního stupně a úmysl opatřit T. M., resp. A., výhody při zadání veřejné zakázky nutně zahrnoval také opatření prospěchu, který je promítnut v ceně za dílo, v níž je zakomponován i zisk. 34. Převážně skutkové námitky obsahovalo podle přesvědčení státního zástupce dovolání obviněného D. H. Odmítl jeho tvrzení, že se aktivně do trestné činnosti nezapojoval, a poukázal na to, jak za členy hodnotící komise navrhl sebe a P. B., jak v zájmu A., začal jednat s obviněným M. P., a jak intenzivně udržoval kontakt s obviněným T. M., který zastupoval zájemce o veřejnou zakázku. Za nedostatečné vysvětlení ze strany obviněného považoval státní zástupce jeho obhajobu, že o vybudování servrovny hovořil s T. M. jako členem představenstva T., jež vlastnila metropolitní síť a tato záležitost se jí tudíž dotýkala. Státní zástupce byl totiž přesvědčen, že v takové situaci by bylo vhodné komunikovat s předsedou či místopředsedou představenstva. Navíc podotkl, že ani z vyjádření obviněného není jasné, o čem měl s někým z představenstva T., jednat, když v jiné části svého dovolání tvrdil, že se otázkou zadávací dokumentace ani nezabýval. Dovolatel na základě právně relevantního argumentu soudů o své podjatosti v zadávacím řízení tvrdil, že jeho případné vyloučení z hodnotící komise bylo možné zkoumat až při jejím prvním jednání, což státní zástupce vyloučil. Podle něj žádné ustanovení, ani dovolatelem citovaný §74 odst. 7 věta druhá zákona o veřejných zakázkách, nestanoví, že by člen hodnotící komise nemohl být podjatý před jejím prvním jednáním. Opak vyplývá např. z §74 odst. 7 věta první a §74 odst. 8 zákona o veřejných zakázkách a i Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 7. 11. 2013, sp. zn. 9 Afs 65/2012, konstatoval, že porušení §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách lze porušit jmenováním člena hodnotící komise osobu, jež byla ve vztahu k veřejné zakázce podjatá. Za neopodstatněné považoval státní zástupce také námitky proti úmyslnému zavinění, neboť nebylo důležité, z jakého důvodu se obviněný stal členem hodnotící komise (zda se jím stal za účelem zvýhodnění některého uchazeče anebo proto, že to plynulo z jeho funkce radního), ale pouze to, že se činu dopustil jako člen této komise. Ani ke zpochybnění naplnění znaku tzv. druhého úmyslu (úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu) obviněný neuplatnil právní námitky, vycházel při svých tvrzeních z jiného skutkového stavu, než k jakému dospěly soudy. 35. V dovolací argumentaci obviněného M. P. shledal státní zástupce převážně námitky proti způsobu hodnocení důkazů soudy. Dále předložil několik motivů tohoto obviněného ke spáchání protiprávního jednání, kromě finančního profitu také snahu dobře zapůsobit v místních podnikatelských kruzích, ale i u některých představitelů města, k nimž měl podle způsobu jejich vzájemné komunikace velmi blízko, a dále o snahu zjednání přednosti A. Státní zástupce zdůraznil, že předností není myšleno až samotné získání veřejné zakázky, zde se jednalo o přístup budoucího uchazeče k parametrům zadávací dokumentace a možnost jejich připomínkování. Státní zástupce nepřiznal žádné opodstatnění námitce obviněného, že soud vadně připustil jako důkaz odposlech telefonního rozhovoru mezi dovolatelem jako advokátem a obviněným T. M. jako jeho klientem. Tento odposlech byl, jak připomněl státní zástupce, realizován na podkladě soudního příkazu podle §88 tr. řádu a předmětem sledování byl hovor obviněného T. M. jako podezřelého, proto se na tento případ nevztahovalo ustanovení §88 odst. 1 alinea třetí tr. řádu. Kromě toho obsahem jejich hovoru nebyla obhajoba v této ani jiné trestní věci. Pokud pak dovolatel zcela neurčitě soudům vytkl, že neprovedly důkazy svědčící v jeho prospěch, státní zástupce neshledal v zamítnutí jejich provedení pro nadbytečnost žádné pochybení okresního soudu. Navíc totožnou námitkou se již dostatečně zabýval i odvolací soud. Protože výhrady proti používání pojmů „zadání“ a „zadávání“ veřejné zakázky na tutéž situaci uplatnil již obviněný P. B., odkázal státní zástupce na tu část svého vyjádření, v níž se věnoval dovolacím námitkám obviněného P. B. 36. Obviněný R. H., si podle státního zástupce ve svém mimořádném opravném prostředku protiřečil, pokud se hájil nedostatkem úmyslu opatřit jinému prospěch a na druhou stranu argumentoval, že chtěl zajistit stabilitu dodávek od osvědčeného místního dodavatele. Tímto obviněný v podstatě doznal, že v rozporu se zásadami v §6 zákona o veřejných zakázkách byl předem vybrán vítězný dodavatel a celé výběrové řízení se konalo jen formálně, čímž nepochybně určenému dodavateli byl opatřen prospěch. Státní zástupce poznamenal, že skutečné opatření prospěchu není podmínkou prospěchu, postačoval úmysl k němu směřující. K tomu připojil odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1364/2016, podle něhož takovým prospěchem může být i zviditelnění dodavatele v podobě reklamy. Nepřisvědčil ani námitkám dovolatele o potřebě užít ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku upravující subsidiaritu trestní represe. S přihlédnutím ke stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, prezentoval svůj názor, že nepostačoval postih podle jiného právního předpisu, neboť samotná skutková podstata přečinu podle §256 tr. zákoníku představuje úmyslnou sofistikovanou trestnou činnost, žádná okolnost nepoukazovala na nižší společenskou škodlivost, a to mj. i vzhledem k tomu, že se nejednalo o ojedinělý případ, ale o opakovanou trestnou činnost, jíž se obviněný dopustil jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel a úřední osoba. Podobně, pokud se týká skutku popsaného pod bodem IV. 1) výroku o vině rozsudku okresního soudu, který byl kvalifikován podle tr. zákona účinného do 31. 12. 2009, státní zástupce nespatřoval důvod pro přehodnocení materiální stránky trestných činů. Podotkl, že již jen užití přísnější skutkové podstaty u jednoho z nich zpravidla vylučuje menší typovou nebezpečnost skutku. 37. Na závěr svého vyjádření k dovoláním obviněných P. B., D. H., M. P. a R. H. státní zástupce s ohledem na výše uvedené důvody Nejvyššímu soudu navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. 38. Toto vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obviněným, jichž se týkalo, k případné replice, čehož využili obvinění M. P. a R. H. Prvně jmenovaný obviněný považoval tvrzení státního zástupce za fabulace, zásadně nesouhlasil s tím, že by se soudy vypořádaly s podstatnou částí jeho dovolacích námitek v předchozích stadiích trestního řízení. Zejména se soudy „fakticky nevypořádaly se všemi navrženými důkazy“, ačkoli měl zmanipulovat zadávací dokumentaci, tímto důkazem předloženým obžalobou se soudy také nezabývaly. Vyvracel obžalobou a soudy předkládané teze o možných motivech jeho protiprávního jednání a rozporoval také tvrzení, že by si byl vědom jakéhokoli zvýhodňování A. Opětovně vlastním způsobem interpretoval obsah telefonního rozhovoru mezi ním a T. M. tak, že nedokazoval jakoukoli spolupráci s ostatními obviněnými. Uzavřel své podání konstatováním, že trestný čin, za nějž byl odsouzen, se nestal, a trval na zrušení dovoláním napadených rozsudků. Obviněný R. H. se ve svém stanovisku k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ohradil proti jeho označení většiny dovolacích námitek za výhrady procesní a skutkové povahy. Připomněl svou vlastní dovolací argumentaci, v níž vytýkal hmotněprávní posouzení zákona o veřejných zakázkách, zopakoval, že na veřejné zakázky malého rozsahu tento zákon vůbec nedopadá, jak konstatoval i Nejvyšší soud v usnesení ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015. Vyloučil, že by ho s ostatními obviněnými pojil nějaký bližší vztah, nemohl být tudíž součástí organizované skupiny, pokud opakovaně doporučil totožného dodavatele, měl za to, že v případě jeho vítězství ve veřejné soutěži na veřejnou zakázku budou efektivně vynaloženy prostředky z veřejného rozpočtu, neboť se jednalo o osvědčeného dodavatele. Ve zbytku setrval na důvodech svého dovolání. IV. Posouzení důvodnosti dovolání A. Obecná východiska 39. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům, jak je předložili jednotliví dovolatelé. 40. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v §265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v §265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Na počátku řízení o dovolání Nejvyšší soud zkoumá, zda konkrétní dovolací námitky naplňují uplatněný dovolací důvod, tedy zda není jen formálně deklarován. Pokud totiž vady, které dovolatel napadenému rozhodnutí či jeho předcházejícímu řízení vytýká, svým obsahem neodpovídají označenému důvodu dovolání, rozhodne dovolací soud o odmítnutí takového dovolání jako podaného z jiného než zákonem vymezeného důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha; usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. II. ÚS 68/11). 41. V projednávané trestní věci všichni dovolatelé opřeli svá dovolání o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a obvinění D. H., T. F. a A., také o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v ustanovení §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). 42. Důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o aplikaci norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví, s nimiž konkrétní ustanovení trestního zákona spojuje trestní odpovědnost za trestný čin. Podstatou je aplikace příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně, zásadně se nepřipouští použití těchto norem na skutek prezentovaný dovolatelem, případně na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazních prostředků, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být tudíž založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z obsahu dokazování vyplývající vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování. 43. Takové stručné charakteristice dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obsahově odpovídala podaná dovolání obviněných pouze v menší části předložených námitek a Nejvyšší soud je shledal neopodstatněnými. Tři z obviněných uplatnili také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který má dvě alternativy. Obviněný D. H. využil druhé alternativy tohoto dovolacího důvodu, tvrdil, že v řízení předcházejícím rozhodnutí o zamítnutí jeho odvolání byl dán důvod uvedený pod písmenem g), a obvinění T. F. a A., citovali obě alternativy, tedy že pro rozhodnutí o zamítnutí odvolání nebyly splněny zákonem stanovené podmínky a že v řízení předcházejícím takovému rozhodnutí odvolacího soudu byl dán důvod uvedený pod písmenem g). V projednávané trestní věci však nemohla být úspěšně uplatněna citovaná první alternativa §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť dopadá na situace, kdy soud druhého stupně rozsudek odmítl nebo zamítl (podle §253 tr. řádu), aniž se jím meritorně zabýval, ačkoliv procesní podmínky pro takový postup nebyly dány. Výrok o zamítnutí odvolání těchto obviněných podle §256 tr. řádu byl vydán ve veřejném zasedání, tedy až poté, co soud druhé instance v rámci své přezkumné činnosti dospěl k závěru, že odvolání jsou nedůvodná. Za této situace mohli dovolatelé úspěšně uplatnit deklarovaný důvod výhradně v jeho druhé alternativě, což však současně také učinili. Na tomto místě je vhodné upozornit na nesprávnost dovolání obviněných P. B., M. P. a R. H., neboť vzhledem k procesní situaci v dané trestní věci bylo na místě, aby všichni dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhali přezkumu rozsudku odvolacího soudu, který mj. rozhodl o zamítnutí jejich odvolání podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně [§265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], přestože v řízení mu předcházejícím měl být podle obviněných dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejedná se však o takovou vadu dovolání, která by sama o sobě bránila Nejvyššímu soudu v přezkoumání napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení za splnění dalších formálních předpokladů. B. Ke zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku B.1. Základní skutková podstata 44. Vzhledem k tomu, že všichni dovolatelé se mj. dopustili zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě [popř. trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona] a jejich dovolací námitky k němu se shodovaly, Nejvyšší soud považoval za vhodné nejprve, ještě před vyjádřením se k dovoláním jednotlivých obviněných, stručně připomenout podstatu tohoto trestného činu včetně zákonných znaků jeho základní i kvalifikované skutkové podstaty a platné judikatury. Podle základní skutkové podstaty se jej dopustí ten, kdo v souvislosti se zadáním veřejné zakázky, s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjedná některému dodavateli, soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných dodavatelů nebo soutěžitelů, přičemž přísněji podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku bude potrestán pachatel, který takový čin spáchá jako člen hodnotící komise, vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. Objektem tohoto trestného činu je zájem na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky (soutěžitele). Pachatelem může být kterákoli fyzická nebo právnická osoba. Ačkoli zpravidla bude pachatelem osoba, která má určité povinnosti v zadávacím řízení týkajícím se veřejné zakázky nebo při organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby, není vyloučeno, aby to byl kdokoli jiný i mimo osoby podílející se na zadávání veřejné zakázky, organizování veřejné soutěže nebo veřejné dražby. Předností je myšleno jakékoli zvýhodnění některého dodavatele, soutěžitele nebo některého z účastníků veřejné dražby, pokud jde o časový předstih. Výhodnějšími podmínkami jsou jakékoli jiné podmínky, které zvýhodňují jednoho či více dodavatelů, soutěžitelů nebo účastníků před ostatními. Může to být např. u zadávacího řízení stanovení výhodnějšího způsobu podání nabídky pro některého dodavatele (uchazeče), sdělení mu určitých bližších podmínek nebo realizačních či cenových nabídek jiných dodavatelů. Z hlediska zavinění je vyžadován úmysl (přímý nebo nepřímý) a kromě něj zde musí být také úmysl způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch (tzv. druhý úmysl nebo také úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu), k jehož naplnění rovněž postačuje úmysl nepřímý (viz usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.), přičemž ke způsobení škody ani k opatření prospěchu nemusí dojít. Trestní zákoník má na mysli způsobení majetkové škody nebo získání majetkového prospěchu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2620 a násl.). B.1. a) Zadání veřejné zakázky 45. Ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku nemá tzv. blanketní nebo odkazovací dispozici, neodkazuje na zákon o veřejných zakázkách ani na žádný jiný zákon (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Proto při posuzování trestní odpovědnosti pachatele tohoto trestného činu není nutné, resp. možné vycházet pouze z výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách, jak to učinili někteří dovolatelé. Obsah, resp. naplnění znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku vychází ze širšího výkladu tohoto pojmu v porovnání se stejným termínem užívaným pro účely zákona o veřejných zakázkách a je nutné do něho zahrnout všechna související jednání, která zpravidla předchází samotnému „zadání“ veřejné zakázky, které představuje rozhodnutí zadavatele o vítězi zadávacího řízení a následné uzavření smlouvy s konkrétním uchazečem [srov. §17 písm. k) zákona o veřejných zakázkách, nyní §2 odst. 1 zákona č. 134/2016 Sb., o zadávání veřejných zakázek, ve znění pozdějších předpisů]. Jedná se o celý proces „zadávání“ veřejné zakázky odpovídající zákonem upravenému postupu zadávacího řízení, tj. její příprava včetně stanovení podmínek pro budoucího dodavatele, přijetí pravidel pro hodnocení nabídek, stanovení minimálních požadavků na dodavatele (např. jeho kvalifikaci, schopnosti a zkušenosti), apod. Tento proces může být déletrvající, zpravidla také ve skutečnosti je, a to v závislosti na charakteru, povaze a objemu předmětu veřejné zakázky. Opačný zužující výklad by v podstatě fakticky vyloučil trestní postih diskriminačního, netransparentního a protekčního vyjednávání mezi subjekty (dodavatelé a zadavatel) v procesu předcházejícímu uzavření smlouvy s vítězným uchazečem, protože v tento okamžik již v praxi zpravidla není zjednávána přednost nebo výhoda některému dodavateli. Kromě toho i z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku v části týkající se ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku vyplývá jasný záměr zákonodárce vycházet z širšího pojetí znaku „zadání“ veřejné zakázky, jenž zahrnuje i přípravný proces (tedy její zadávání). Podle důvodové zprávy návrh nového znění této skutkové podstaty rozšiřuje dosavadní trestné činy zjednání výhody při veřejné soutěži a veřejné dražbě, resp. pletichy při veřejné soutěži i na zadávání veřejných zakázek (srov. mj. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). B.1. b) Veřejná soutěž ve smyslu ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku 46. Obdobně s vědomím, že předmětné ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje blanketní nebo odkazovací ustanovení, je nutné pohlížet i na výklad pojmu „veřejná soutěž“, pod který lze zařadit jakoukoli veřejnou soutěž splňující dva základní znaky spočívající ve veřejném vyhlášení a v možnosti účasti neomezeného okruhu subjektů, a to bez ohledu na povahu a druh právních vztahů, do nichž vstupují účastníci soutěže v souvislosti s jejím uskutečněním (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 5 Tdo 572/2009, uveřejněné pod T 1208 v sešitě 57 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. II. ÚS 2708/09). Pro naplnění tohoto znaku objektivní stránky tak trestní zákon nevyžaduje (a trestní sankcí nepostihuje) protiprávní jednání v rámci či v souvislosti s obchodní veřejnou soutěží ve smyslu obecné úpravy (nyní §1772 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2014). Pod pojem „veřejná soutěž“ obsažený v ustanovení §256 odst. 1 tr. zákoníku spadá i zadávání veřejných zakázek upravené v zákoně o veřejných zakázkách, resp. s účinností od 1. 10. 2016 v zákoně o zadávání veřejných zakázek, jenž byl speciální právní úpravou obchodní veřejné soutěže. Z toho jasně vyplývá, že veřejná soutěž představuje širší pojem, jenž zahrnuje mj. i veřejné zakázky, a to včetně veřejných zakázek malého rozsahu, které ze své podstaty vždy nebývají vyhlašovány veřejně neomezenému okruhu subjektů, avšak požadavek na náhodné oslovení určitého počtu dodavatelů by měl odrážet možnost účasti širšího okruhu dodavatelů (nikoli pouze těch záměrně předem vybraných) podobně, jako je tomu u veřejného vyhlášení neurčitému počtu případných uchazečů o jinou veřejnou zakázku než malého rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). V této souvislosti není bez významu soudní praxí prezentovaný právní názor, že veřejnou zakázkou ve smyslu §256 tr. zákoníku se rozumí i zakázka malého rozsahu i přesto, že veřejný zadavatel není povinen ji zadávat podle zákona o veřejných zakázkách (resp. nyní zákona o zadávání veřejných zakázek), nicméně významné je, že i u tohoto typu zakázek zákon vyžadoval (a nadále vyžaduje) dodržení zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17). Jedná se o principy, které je třeba při zadávání veřejných zakázek dodržet, a to u každé z nich, tj. u těch, které jsou zakázkou realizovanou na základě smlouvy mezi zadavatelem a jedním či více dodavateli, jejímž předmětem je úplatné poskytnutí dodávek či služeb nebo úplatné provedení stavebních prací (srov. §7 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, resp. §2 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek). Zásady postupu zadavatele, resp. zásady zadávání veřejných zakázek jsou v obou citovaných právních normách upraveny v ustanovení §6, přičemž jejichž vymezení je v principu shodné, jedná se o zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace (podle znění zákona o veřejných zakázkách účinného v době spáchání posuzované trestné činnosti obviněných). Dodržování základních zásad zadávacího řízení znamená, že zadavatel zachází stejně se všemi zájemci a uchazeči (resp. účastníky), s určitými zákonem zakotvenými výjimkami (např. dodavatel zaměstnávající osoby se zdravotním postižením u podlimitních veřejných zakázek). Nejedná se však o taxativní výčet zásad, je třeba vždy přihlédnout i k jiným zásadám práva Evropské unie a je třeba je současně interpretovat tak, jak jsou vykládány v evropském právu, mj. ve smyslu příslušných rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie. Současně je při posuzování respektování či naopak porušení těchto zásad u konkrétní veřejné zakázky důležité vždy přihlížet k základnímu účelu právní úpravy veřejných zakázek, kterým je zabezpečení soutěže při zadávání zakázek subjekty, které k tomu nejsou ekonomicky vedeny (nejsou závislé na dosažení zisku). Při absenci či omezení konkurence má zákon vytvořit u zadavatelů konkurenční prostředí při výdeji jejich finančních prostředků. Nejvhodnější nabídka je ta, která nejlépe vyhovuje stanoveným požadavkům zadavatele podle jím stanovených kritérií hodnocení nabídek, za což vždy nese odpovědnost zadavatel. Zabezpečení transparentnosti celého procesu zadávání veřejných zakázek, to znamená učinit jej průhledným a veřejně kontrolovatelným, předpokládá zajištění co nejvyšší míry informovanosti uchazečů (účastníků), zadavatelů, ale též veřejnosti o průběhu veřejných zakázek. Za tímto účelem je tento proces ovládán též zásadou formálnosti zadávacího řízení se záměrem spravedlivého a korektního průběhu zadávacího řízení. Rovný přístup k veřejným zakázkám je doprovázen i rovností možného úspěchu ve výběrovém řízení ve veřejné zakázce a dále se projevuje v rovných podmínkách pro všechny v úvahu přicházející uchazeče, kteří splní vyhlášené podmínky zadavatele. Také rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie klade důraz na princip rovného přístupu k uchazečům, který považuje za obligatorní princip při pořádání výběrových řízení v podmínkách zemí EU (srov. rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 25. 4. 1996, C-87/94). Další stěžejní zásada zákazu diskriminace (viz článek 3, bod 1 písm. B Směrnice 97/52/ES) v podstatě zamezuje jakémukoli zvýhodnění některého z dodavatelů. Širší pojetí pojmu diskriminace vychází z čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství, v němž je diskriminace z hlediska právní úpravy ochrany hospodářské soutěže definována jako jednání spočívající v uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým účastníkům trhu při shodném (srovnatelném) plnění, jímž dochází k jejich znevýhodňování v hospodářské soutěži. Za použití výkladového pravidla per analogiam lze citovaný čl. 82 Smlouvy o založení Evropského společenství použít i pro účely interpretace výrazu diskriminace pro oblast veřejných zakázek (viz Raus, D. Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde Praha, a. s. 2007, str. 66). B.1. c) Subjektivní stránka a úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu 47. Pachatel trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě musí jednat zaviněně, minimálně v úmyslu nepřímém, což vyplývá z ustanovení §13 odst. 2 tr. zákoníku („k trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti“) ve spojení s §15 odst. 1 tr. zákoníku, který definuje úmyslné spáchání trestného činu tak, že pachatel chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (úmysl přímý, dolus directus), nebo pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý, dolus eventualis). Jak již bylo výše krátce zmíněno, tento trestný čin navíc obsahuje znak tzv. úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (také tzv. obmysl, cíl či konečný účel jednání) spočívající v tom, že pachatel jedná popsaným způsobem s úmyslem způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Z hlediska aktivního volního vztahu pachatele k takovému následku, postačí, že je srozuměn s možností vzniku škody nebo prospěchu, který nemusí nastat, dostačující je tedy i zde úmysl nepřímý (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 14/2018 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti je vhodné se zmínit také o majetkovém rozměru prospěchu opatřeného (sobě nebo jinému) protiprávním jednáním pachatele. Půjde-li skutkově o případy zjednávání výhody v rámci zadávacího řízení, jehož účelem je zadání veřejné zakázky, vychází soudní praxe z premisy, že vítězství v soutěži o takovou veřejnou zakázku s sebou přináší pro dodavatele majetkový prospěch. Není totiž pochyb, že veřejná zakázka je z povahy věci úplatná (srov. definici veřejné zakázky v §7 zákona o veřejných zakázkách – ..úplatné poskytnutí dodávek, resp. §2 zákona o zadávání veřejných zakázek – ..uzavření úplatné smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem..), a pokud výhody zjednané některému z dodavatelů v průběhu zadávacího řízení vedly až k uzavření smlouvy o dílo s tímto uchazečem (tedy k zadání veřejné zakázky tomuto dodavateli), který za realizaci předmětu veřejné zakázky obdrží odpovídající platbu, předpokládá se, že je v ní zahrnut, byť minimální, podnikatelský zisk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). S ohledem na to tedy lze za uvedených okolností pohlížet na prospěch, který se pachatel snaží svým jednáním opatřit sobě nebo jinému, jako na prospěch materiální povahy. B.2. Kvalifikovaná skutková podstata §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku B.2. a) Hodnotící komise 48. Mezi zákonné znaky přísnější skutkové podstaty podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jež byla aplikována v této trestní věci, patří alternativní splnění podmínek, aby pachatel čin uvedený v základní skutkové podstatě spáchal jednak jako „člen hodnotící komise“, nebo „vyhlašovatel veřejné soutěže“ anebo jako „člen organizované skupiny“. Ustanovení a složení hodnotící komise upravoval §74 zákona o veřejných zakázkách, jež se však na veřejné zakázky malého rozsahu nevztahuje, stejně jako ostatní ustanovení tohoto zákona kromě již zmíněných zásad demonstrativně uvedených v §6 (zákon o zadávání veřejných zakázek účinný od 1. 10. 2016 již hovoří pouze o „komisi“, jejíž sestavení povinně předpokládá pouze u veřejných zakázek s předpokládanou hodnotou vyšší než 300 000 000 Kč, viz ustanovení §42, §44 a §119 tohoto zákona). V souladu s ustálenou rozhodovací praxí však pro účely posuzování trestní odpovědnosti podle §256 tr. zákoníku jsou za hodnotící komisi považovány takové dočasné skupiny osob, jejichž úkolem je předložené nabídky přezkoumat, ověřit, zda splňují zadané podmínky, a vyhodnotit jejich obsah. Není přitom podstatné, zda došlo k nějakému formálnímu ustavení hodnotící komise, ani zda má pět členů. Naopak i na hodnotící komise k veřejným zakázkám malého rozsahu se uplatní požadavek, aby jednotliví členové i takové neformální skupiny hodnotitelů nebyli ve vztahu k veřejné zakázce či k uchazečům o ni podjatí. Vyloučení podjatosti v kterékoli fázi „života“ hodnotící komise je nanejvýše žádoucí, a to i tehdy, pokud by nemohla mít skutečný vliv na výběr nejvhodnější nabídky (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2001, č. j. 2 A 9/2000-48, publikovaný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 800/2001, str. 206, který vydávalo Nakladatelství ASPI Publishing, s. r. o., a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011-91). Pojem hodnotící komise v §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku není přímo vázán jen na zákon o veřejných zakázkách, ale jeho znění je použitelné na jakékoli hodnotící komise (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr., ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). Pro posouzení konkrétního případu hodnocení nabídek podaných ve veřejné zakázce je z hlediska trestněprávního rozhodující znění a výklad trestního zákoníku nikoli bezprostředně ustanovení jiných zákonů. K tomu je vhodné poukázat na chápání trestního práva jako uzavřeného systému, který je v jistém smyslu autonomní vůči ostatním právním odvětvím. V trestním právu je proto možné setkat se jak s vlastním pojmoslovím, tak i se zcela svébytným výkladem pojmů, který se mnohdy liší od výkladu v právu soukromém i jiném (viz Beran, K. Trestní odpovědnost právnických osob z hlediska teorie fikce. Trestněprávní revue, 2014, č. 5, str. 110). Za hodnotící komisi a její členy ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku lze tedy považovat i subjekty nesplňující úzce vymezené požadavky zákona o veřejných zakázkách, pokud se jedná o komisi, která fakticky vyhodnocuje doručené nabídky a vybírá z nich tu nejvhodnější z hlediska zadaných kritérií, protože citované ustanovení trestního zákoníku má na mysli hodnotící komisi v materiálním slova smyslu. B.2. b) Vyhlašovatel veřejné soutěže 49. Pokud se týká dalšího z alternativních znaků kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to znaku „vyhlašovatel veřejné soutěže“, přestože zákon převzal pojem „zadavatel veřejné zakázky“, lze jím rozumět vyhlašovatele veřejné soutěže, protože pojem veřejná zakázka užitý v §256 odst. 1 tr. zákoníku je užším, speciálním pojmem v porovnání s pojmem veřejná soutěž. Zadávání veřejné zakázky je totiž zvláštní formou veřejné soutěže a zadavatel veřejné zakázky je současně vyhlašovatelem veřejné soutěže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15). V případě, kdy zadavatelem veřejné zakázky (a současně tedy vyhlašovatelem veřejné soutěže) bude právnická osoba (v posuzované věci se jednalo o územní samosprávný celek statutární město Frýdek-Místek), uplatní se institut jednání za jiného ve smyslu §114 odst. 2 tr. zákoníku (Jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení, postačí, že tyto jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná.). B.2. c) Organizovaná skupina 50. K další alternativně uvedené okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby podle §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jíž je spáchání činu členem organizované skupiny, je třeba obecně uvést, že tento pojem se sice vyskytuje v celé řadě skutkových podstat trestního zákoníku, avšak není trestněprávními předpisy přímo definován. Soudní praxe a judikatura dlouhodobě vykládá tento kvalifikační znak tak, že se musí jednat o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (srov. rozhodnutí č. 45/1986 a č. 1/1980 Sb. rozh. tr.), v němž lze spatřovat určitou dělbu úkolů mezi členy sdružení, v důsledku čehož se jeho činnost vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu a tím i jeho škodlivost a závažnost (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 53/1976-II. a rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalý charakter a její jednotliví členové nemusí být do organizované skupiny výslovně akceptováni, postačí, že se pachatel fakticky včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Existence organizované skupiny není podmíněna tím, že všichni její členové jsou současně spolupachateli trestného činu, členy organizované skupiny mohou být také účastníci podle §24 odst. 1 tr. zákoníku anebo také blíže neztotožněné osoby, které mají podíl na trestném činu, avšak pouze za předpokladu, že trestně stíhané osoby o takové osobě vědí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 8 Tdo 237/2010, publikované pod č. 22/2011-I. Sb. rozh. tr., dále Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 568-569). Soudní praxe rovněž vychází z názoru, že tomu, aby pachatel spáchal trestný čin jako člen organizované skupiny, nebrání skutečnost, že se nepodařilo zjistit totožnost všech jejích členů. Postačí, pokud bylo zjištěno, že mezi nejméně třemi osobami reálně existujícími a vzájemně spolupracujícími došlo k určité součinnosti na realizování trestné činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 8 Tdo 940/2010, publikované pod T 1325 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, v sešitě 69, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Organizovaná skupina ani nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti, vnitřní hierarchii pachatelů se vztahy nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž ani např. existenci vůdčí osoby sdružení přidělující úkoly dalším pachatelům, jako je tomu u kvalifikovanější formy trestné součinnosti, tedy u organizované zločinecké skupiny (srov. §129 tr. zákoníku, dříve zločinné spolčení viz §89 odst. 17 tr. zákona). K plnění odlišných úkolů jednotlivými členy organizované skupiny může rovněž docházet konkludentním jednáním, tj. aniž byly takové úkoly určitou osobou (např. vůdčí ve skupině, pokud existuje) plánovány či přidělovány. C. K přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku 51. Přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu. Citované ustanovení chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a dále chrání práva a povinnosti fyzických a právnických osob. Pachatelem může být pouze speciální subjekt – úřední osoba (tedy výhradně fyzická osoba), již definuje výkladové ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku jako člena zastupitelstva nebo odpovědného úředníka územní samosprávy, orgánu státní správy nebo jiného orgánu veřejné moci, pokud plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro plnění těchto úkolů. Podle odst. 2 §127 tr. zákoníku k trestní odpovědnosti a ochraně úřední osoby se podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s její pravomocí a odpovědností. Z hlediska skutkové podstaty podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku musí úřední osoba (pachatel) vykonávat svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, čímž je myšleno porušování nebo obcházení konkrétního zákona nebo právní normy na podkladě zákona vydané. Z povahy věci se bude zpravidla jednat o aktivní konání. Pro spáchání tohoto trestného činu je třeba úmyslného zavinění, avšak postačí úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Kromě toho musí zavinění pachatele zahrnovat také úmysl způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, který charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání činu není třeba, aby škoda nebo újma skutečně vznikla. Shora uvedený úmysl přesahující objektivní stránku trestného činu podle §329 odst. 1 tr. zákoníku může být rovněž naplněn i ve formě nepřímého úmyslu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 5 Tdo 939/2017). Neoprávněným prospěchem se rozumí neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba jinak nedosáhli (protiprávní zvýhodnění při přidělení bytu, při přijetí na vysokou školu, nestíhání pachatele trestného činu apod.), škoda pak je představována materiální újmou vyčíslitelnou v penězích a jinou závažnou újmou pak je újma nemajetková, např. škoda na právech, na zdraví, morální škoda, poškození v zaměstnání, v rodinném životě apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3147 a násl.). D. K dovolání obviněného P. B. 52. Obviněný P. B. byl pod body I., II. 1), II. 2) až 6) a II. 7) až 10) výroku o vině rozsudku okresního soudu uznán vinným celkem čtyřmi zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil v jednočinném souběhu s přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku [v případě skutku pod bodem II. 1) byl jeho čin posouzen podle tr. zákoníku účinného do 30. 11. 2011, poté až do současnosti byl zpřísněn trestní postih za uvedený přečin]. Ve vztahu k přečinu zneužití pravomoci úřední osoby uplatnil dovolatel zásadní právní námitku, když popíral, že by splňoval znak pachatele, jímž může být jen „úřední osoba“. Ačkoli tato výhrada odpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu, neshledal ji Nejvyšší soud opodstatněnou. Navíc ji obviněný uplatnil opakovaně během své obhajoby v této věci, soudy obou stupňů k ní zaujaly správné stanovisko a dostatečným způsobem vysvětlily, proč ji odmítly akceptovat. Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za nezbytné zdůraznit, že většina dovolacích argumentů jak P. B., tak i ostatních dovolatelů představuje opakování jejich námitek a výhrad, na něž soudy nižších stupňů reagovaly a přesvědčivě vyložily důvody, pro které jim nebylo možné přisvědčit. K tomu je také vhodné uvést, že dovolání, v němž dovolatel opakuje námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Takové námitky dovolatele samy o sobě nenaplňují dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 477/2017). 53. V zájmu stručnosti lze odkázat na rozsudek soudu prvního stupně, který srozumitelně vysvětlil, z jakých skutečností dovodil u obviněného P. B. naplnění znaku úřední osoby ve smyslu ustanovení §127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, jehož podstata je popsána v bodě 51. tohoto usnesení. Dovolatel byl do své funkce vedoucího odboru informačních technologií jmenován rozhodnutím Rady statutárního města Frýdku-Místku podle příslušných ustanovení zákona č. 312/2002 Sb., o úřednících územních samosprávných celků, ve znění pozdějších předpisů, a ve vztahu k veřejným zakázkám malého rozsahu mu vyplývaly příslušné pravomoci z interní směrnice QS-74-01 v čl. 4 (srov. str. 65, 66 rozsudku okresního soudu). Odvolací soud sice skutečně v odůvodnění svého rozhodnutí označil obviněného za zastupitele města, což třeba pravdou být nemuselo (není to uvedeno jako zaměstnání v protokole o výslechu osoby podezřelé), ale pro trestní odpovědnost obviněného jednajícího v postavení úřední osoby není vyžadována volená funkce, postačí, jak již konstatoval okresní soud, pokud byl ustanoven do funkce vedoucího odboru informačních technologií a na tomto úseku plnil úkoly v rámci samostatné působnosti města a v souvislosti s výkonem této pravomoci jednal v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. U všech stíhaných skutků byl obviněný P. B. odpovědný za veřejného zadavatele za řádnou přípravu a realizaci zadávacího řízení podlimitní veřejné zakázky (bod I. výroku o vině) či veřejných zakázek malého rozsahu [bod II. 1), 2) až 6), 7) až 10) výroku o vině] a, jak bude uvedeno níže, byl současně členem hodnotící komise, která měla za úkol posoudit a hodnotit nabídky dodavatelů, tedy rozhodnout o vítězném uchazeči o veřejnou zakázku. Zásadní je, že pod pojem pravomoc ve smyslu §127 odst. 2 tr. zákoníku spadá rovněž věcná příprava takového rozhodnutí (srov. přiměřeně soudem prvního stupně již citovaný nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. III. ÚS 371/99, uveřejněný pod č. 49 ve svazku 17 Sb. n. a u. Ústavního soudu). Vzhledem k postavení obviněného, jenž byl vedoucím odboru informačních technologií podílejícím se na přípravě znění zadávací dokumentace a zajišťujícím průběh zadávacího řízení, nelze než souhlasit se soudy obou stupňů, že obviněný P. B. jednal s využitím pravomocí mu svěřených k plnění uvedených úkolů vyplývajících z jeho pracovního zařazení zadavatele veřejných zakázek. 54. Konkrétně dovolatel porušil při výkonu svých pravomocí ustanovení §27 ve spojení s §6 zákona o veřejných zakázkách (bod I. výroku o vině), §18 odst. 3, část věty za středníkem ve spojení s §6 zákona o veřejných zakázkách [bod II. 1), 2) až 6), 7) až 10) výroku o vině], tedy nerespektoval zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a ve všech skutcích dále jednal v rozporu s ustanoveními §16 odst. 1 písm. b), c), f), g), h), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících samosprávných celků, jež obviněnému jako úředníkovi územního samosprávného celku kladla za povinnost dodržovat předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, hájit při výkonu správních činností veřejný zájem, jednat a rozhodovat nestranně, zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zdržet se jednání, které by mohlo vést ke střetu veřejného zájmu se zájmy osobními, zejména nezneužívat informací nabytých v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch vlastní nebo někoho jiného atp. S ohledem na shora uvedený výklad k pojmu „úřední osoba“ a skutkový průběh trestné činnosti obviněného [spolu s dalšími obviněnými, s nimiž ho pojil blízký přátelský vztah, skrytě a v rozporu se zásadou transparentnosti, rovného zacházení i zákazu diskriminace zjednával výhodnější pozici v zadávacích řízeních a v konečném důsledku i prospěch obchodní společnosti A., přičemž tak činil z pozice vedoucího odboru informačních technologií Magistrátu města Frýdek-Místek jako zástupce vyhlašovatele veřejné soutěže i jako člen hodnotící komise, který měl na starosti konání zadávacího řízení a současně se podílel (resp. u skutku I. měl podílet) na rozhodnutí o vítězném dodavateli veřejné zakázky] není pochyb, že dovolatel takto jednal jako úřední osoba ve smyslu ustanovení §127 a §329 odst. 1 tr. zákoníku. 55. Vadu v právním posouzení přečinu zneužití pravomoci úřední osoby dovolatel spatřoval v nedostatku znaku tzv. druhého úmyslu spočívajícího v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Avšak jediný argument, který předložil na podporu svého názoru spočíval v jeho až lakonickém prohlášení, že neměl v úmyslu způsobit někomu škodu. Takové tvrzení je nejen příliš strohé, aby na něj bylo možné reagovat protiargumentem, ale především má výlučně skutkovou povahu, neboť jím obviněný pouze vyjádřil svůj nesouhlas s naplněním tohoto znaku základní skutkové podstaty přečinu. Zejména však zjevně obviněný pominul zcela zásadní skutečnost, a to, že tzv. druhý úmysl směřující ke způsobení škody mu soudy vůbec nekladly za vinu. Podle tzv. právní věty odsuzujícího výroku o vině se obviněný přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustil ve všech popsaných případech v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch. Na straně 63, resp. 75 rozsudku okresní soud konstatoval souhrnně k oběma trestným činům, jichž se dovolatel dopustil u každého skutku v jednočinném souběhu, že obviněný byl veden pohnutkou získat neoprávněný prospěch (resp. u zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě se jedná o jakýkoli prospěch, nikoli pouze neoprávněný) pro obviněnou A. Skutková zjištění soudů pak dávají dostatečný podklad pro závěr, že obchodní společnosti A., byl neoprávněně opatřen prospěch, popř. pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu jednání obviněného k opatření prospěchu této obviněné právnické osobě směřovalo, což ovšem k naplnění znaku úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu postačovalo (viz podrobněji body 44. a 47. tohoto usnesení dovolacího soudu). Skutek popsaný v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyjadřoval výhody zjednané A., mj. tak, že ještě před jejím oznámením zadávacího řízení před uveřejněním, tj. v předstihu před dalšími možnými uchazeči znala kritéria zadávací dokumentace, jež jí byla dokonce přizpůsobena tak, aby v konečném důsledku veřejnou zakázku mohla získat a tím pádem z ní také profitovat ve formě zisku zahrnutého do celkové ceny za předmět veřejné zakázky. Tato očekávaná úplata za dodání zakázky již představovala materiální prospěch, který se obviněný snažil uvedené obchodní společnosti opatřit, ovšem k zadání této veřejné zakázky a tudíž ani k zaplacení ceny za předmět veřejné zakázky již nedošlo díky zásahu Policie České republiky (srov. k tomu blíže bod 47. tohoto usnesení). U skutků popsaných pod bodem II. výroku o vině rozsudku okresního soudu se prospěch A., opravdu promítl v její majetkové sféře. Všech deset veřejných zakázek malého rozsahu bylo zadáno v zadávacích řízeních provedených v rozporu se zásadami zákona o veřejných zakázkách, jednotliví uchazeči podali své nabídky za předem dohodnuté ceny tak, aby nejnižší cenovou nabídku učinila A., resp. v bodech II. 6) a II. 10) A., jejíž nabídky byly také vybrány jako nejvhodnější, a realizovala je výhradně A., která se stala subdodavatelem v případě dvou zakázek zadaných A. Ani zde tak není pochyb o materiálním prospěchu jiného, k jehož opatření směřoval tzv. druhý úmysl obviněného P. B. 56. Ve vztahu k oběma trestným činům se obviněný P. B. ohradil proti nedostatkům odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů spočívajícím v chybějícím zhodnocení subjektivní stránky. Jak však zjistil Nejvyšší soud, soud prvního stupně se zabýval subjektivní stránkou trestných činů souhrnně u všech obviněných pod bodem I. výroku o vině na str. 63 odůvodnění svého rozsudku a pod bodem II. na str. 76 a vždy dospěl k závěru, že obvinění včetně P. B. jednali v úmyslu přímém. Protože dovolatel kromě své obecně koncipované námitky proti nedostatečnému vyjádření subjektivní stránky trestných činů v rozhodnutích soudů neuvedl žádný bližší argument, nebylo opodstatněné se touto výhradou více zabývat, tím spíše, že jen proti odůvodnění rozhodnutí není dovolání přípustné (§265a odst. 4 tr. řádu). Je tedy možné pouze uzavřít, že dovolací soud neshledal v úvahách soudů nižších stupňů o naplnění subjektivní stránky zločinů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě a přečinů zneužití pravomoci úřední osoby jakékoli nejasnosti nebo dokonce nesprávnosti, naopak zcela korespondují se způsobem spáchání trestné činnosti, který vyplývá z konkrétních skutkových okolností popsaných ve výroku o vině rozsudku okresního soudu, event. blíže rozvedených v jeho odůvodnění. 57. Ostatní jednotlivé námitky obviněného se týkaly již převážně posouzení jeho jednání jako zločiny zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, jichž se měl dopustit jak v bodě I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tak v jeho bodě II. Nepovažoval se za vyhlašovatele veřejné soutěže, za člena hodnotící komise a ani za člena organizované skupiny, což jsou všechno alternativní znaky okolností podmiňujících použití přísnější trestní sazby podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, k nimž uplatňoval dovolatel výhrady v rámci své obhajoby před soudy obou stupňů. Obecnému výkladu předmětných znaků se dovolací soud věnoval v bodech 48., 49. a 50. tohoto usnesení a při jeho porovnání se zjištěnými skutkovými okolnostmi není pochyb, že obviněný P. B. všechny uvedené kvalifikační znaky naplnil (resp. všechny u skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku, u zbývajících tří skutků popsaných pod bodem II. téhož výroku se jednalo o znak člena hodnotící komise a vyhlašovatele veřejné soutěže). V první řadě nutno připomenout, že soudy se touto obhajobou obviněného pečlivě zabývaly (viz str. 64 rozsudku okresního soudu a str. 47 rozsudku krajského soudu). Okresní soud uvedl, že obvinění jednali koordinovaně za účelem zvýšení pravděpodobnosti vítězství A., ve výběrovém řízení. Byť zapojení spoluobviněných T. F. a M. P. označil za konkludentní, neměl soud pochybnosti o cíleném spolčení obviněných P. B. a D. H. (a také dalšího obviněného T. M., který však dovolání proti rozsudku odvolacího soudu nepodal). Krajský soud rovněž v reakci na shodnou odvolací námitku považoval za správné úvahy okresního soudu o zapojení dovolatele i dalších spoluobviněných do organizované skupiny. Poukázal přitom zejména na obsah telefonních hovorů mezi jednotlivými členy této skupiny, které korespondovaly se zjištěným způsobem jednání jednotlivých obviněných, jakož i s dalšími ve věci opatřenými a provedenými důkazními prostředky, které následně byly vyhodnoceny ve vzájemných souvislostech. Nejvyšší soud tyto zcela správné úvahy soudů pouze stručně doplňuje s ohledem na uplatněnou výhradu obviněného, podle níž „jen nevinně konzultoval záležitost se zaměstnanci magistrátu města“ (popř. s externím právníkem nebo volenými zástupci města). Jednak lze z takového tvrzení dovodit, že tím obviněný sám připouští, že měl jako vedoucí pracovník na starosti zadávací řízení k podlimitní veřejné zakázce „Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM“, což má význam k posouzení jeho postavení úřední osoby (viz body 52., 53. a 54. tohoto usnesení), jednak by na samotných konzultacích v rámci interních pracovních vztahů nebylo nic závadného, nebýt dalších okolností, které obviněný již opomenul dodat. Zejména jeho komunikace o předmětné veřejné zakázce s obviněným T. M., který sice byl členem zastupitelstva města, ale také současně osobou jednající za dlouhodobého obchodního partnera města obchodní společnost A., čehož si dovolatel byl prokazatelně vědom. Vyplývá to již ze zjištění popsaných ve výroku o vině pod bodem II., v nichž se A., v letech 2010 až 2012 úspěšně ucházela o 8 z deseti veřejných zakázek malého rozsahu, ovšem fakticky realizovala nakonec všechny; kromě toho mezi obviněnými panovaly velmi blízké přátelské vztahy, tudíž šlo o evidentní porušení zásad zákazu diskriminace a rovného zacházení, o nichž byla podrobnější zmínka v tomto usnesení. I kdyby nebylo záměrem obviněného poskytnout potenciálnímu dodavateli „zákulisní informace“, jak tvrdil, již uvedené okolnosti by svědčily o jednání v rozporu s uvedenými zásadami zákona o veřejných zakázkách. Nicméně obsah telefonních hovorů v souvislosti s probíhajícími zadávacími řízeními v rozhodné době poskytují jasný a dostatečný podklad pro závěr, že dovolatel nehovořil s dotčenými osobami (spoluobviněnými) o nastavení kritérií zadávací dokumentace proto, aby byla nastavena co nejvýhodněji pro zadavatele veřejné zakázky, ale s jasným záměrem (proto úmysl přímý), aby nejvíce vyhovovala právě dodavateli A., a zároveň si byl nutně vědom, že o takový cíl usilují i další obvinění, s nimiž tvořil organizovanou skupinu. Např. lze poukázat na hovor ze dne 13. 3. 2012 v čase 10:45, kde se obviněný T. M. připomíná obviněnému, že se měli sejít ohledně „záležitosti, co chtěl vypisovat“ s tím, že okamžitě jede za obviněným, který mu chvíli předtím sdělil, že celou věc právě probírali s obviněnými D. H. a M. P. I z kontextu dalších hovorů je patrno, jaký eminentní zájem měli obvinění na přizpůsobení kritérií A., ačkoli účastníkem hovoru nebyl pokaždé dovolatel, byl zmiňován především v souvislosti s případnou změnou z otevřeného zadávacího řízení na zjednodušené podlimitní, což nakonec nebylo možné realizovat. S touto nastalou situací se museli obvinění vypořádat, bavili se o tom obvinění M. P. a T. M. dne 13. 3. 2012 v 13:46 hod. a dohodli, že si musí dobře připravit podmínky na otevřené zadávací řízení (srov. č. l. 884 a 884 verte tr. spisu). Dále lze poukázat na hovor obviněných D. H. a T. M. ze dne 7. 3. 2012 v 18:43 hod. (viz č. l. 879 a 879 verte tr. spisu), v němž se baví o schůzce na další den a uvažují i o přizvání „B.“ (obviněný P. B.), jehož obviněný D. H. omlouvá, že nezná upravené podmínky konání zjednodušeného podlimitního řízení (viz §38 zákona o veřejných zakázkách, u něhož došlo s účinností od 1. 4. 2012 ke změně v tom směru, že výzva k podání nabídek musí být publikována již pouze na profilu zadavatele a nikoli třeba jen na úřední desce, jak to bylo možné do 31. 3. 2012, srov. k tomu Jurčík, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck. 2011. str. 235). Ti samí obvinění se dále telefonicky zkontaktovali dne 9. 3. 2012 13:51 hod., T. M. vyjádřil obavy, aby obviněný P. B. předčasně nezveřejnil veřejnou zakázku, ale obviněný D. H. ho ujišťoval, že „B.“ o tom ví a na Radě by se „to“ (zjevně otevřené zadávací řízení) mělo dát změnit (viz č. l. 880 verte tr. spisu). Neformálnost kontaktů mezi dovolatelem a obviněným T. M. potvrzuje i hovor ze 7. 3. 2012 v 11:15 hod. (č. l. 877 tr. spisu) nebo z 28. 3. 2012 v 8:13 hod., v němž se domlouvají na vyzvednutí zadávací dokumentace obviněným T. M., aby to „měli formálně dobře“ (viz č. l. 889 tr. spisu). Dne 22. 3. 2012 dovolatel požadoval po obviněném M. P. zaslání zkontrolovaného znění zadávací dokumentace po připomínkách obviněného T. M. V dalších podrobnostech lze odkázat na vyčerpávající shrnutí skutkových zjištění ve všech jejich souvislostech okresním soudem na str. 59 a násl. jeho rozsudku. O propojení dovolatele s ostatními obviněnými a jejich kooperaci v rámci organizované skupiny pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu tedy nebylo nejmenších pochyb. 58. Své členství v hodnotící komisi považoval obviněný P. B. za vyloučené u všech skutků pod body I. a II. výroku o vině odsuzujícího rozsudku. Domníval se, že ani v jednom případě nebyl jmenován členem hodnotící komise, u skutku pod bodem I. výroku o vině neobdržel jakékoli písemné jmenování a ani nebyl pozván na první jednání komise konané dne 25. 4. 2012, u dalších skutků pak zdůraznil, že ohledně veřejných zakázek malého rozsahu ani zadavatel žádnou hodnotící komisi neustanovuje. Soud prvního stupně se k naplnění znaku „člen hodnotící komise“ vyjádřil na str. 63 až 64 a 76 rozsudku. Neměl sice k dispozici jasný důkaz o tom, zda bylo dovolateli doručeno jmenování písemně, ale nepovažoval to za podstatné pro trestní odpovědnost a naplnění znaku „člen hodnotící komise“, protože spoluobviněný D. H. výslovně konstatoval, že skladbu hodnotící komise dohodl spolu s obviněným P. B. (srov. str. 54 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Tato skutečnost byla dovolacím soudem ověřena v neveřejném zasedání přehráním CD tvořícího přílohu č. 13, na němž jsou uloženy zvukové záznamy ze schůzí Rady statutárního města Frýdek-Místek, mj. i ze schůze konané dne 6. 3. 2012, na níž bylo schváleno složení hodnotící komise tak, jak je předložil obviněný D. H., který ve 42. minutě zvukového záznamu souboru 35.RM.MP3 doslova uvedl „já jsem se včera s B. ještě domluvil na té komisi“. Obecně se ke způsobu výběru členů hodnotících komisí Radou města Frýdek-Místek u hlavního líčení vyjádřil obviněný D. H. Za jakési pravidlo v otázce jmenování členů hodnotících komisí u veřejných zakázek zadávaných Statutárním městem Frýdek-Místek označil vždy jmenování členem jednak radního odpovědného za příslušnou oblast (zde informační technologie), jímž byl obviněný D. H., a jednak vedoucího daného odboru, jímž byl obviněný P. B. (viz č. l. 8194 verte tr. spisu). Více indicií tedy nasvědčuje závěru soudů, že obviněný P. B. věděl o svém jmenování členem hodnotící komise a akceptoval to (přestože svůj souhlas výslovně žádným aktivním jednáním či formálně neprojevil, jak zdůrazňoval) a nebyl prostor pro pochyby, že se v rozhodné době obviněný P. B. stal členem komise, jež byla jmenována za účelem budoucího posouzení nabídek v zadávacím řízení na veřejnou zakázku Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM. K hodnotícím komisím u veřejných zakázek malého rozsahu pak okresní soud správně vyložil, že nemusí být formálně ustanoveny v režimu zákona o veřejných zakázkách. Jak bylo podrobně uvedeno v bodě 48. usnesení dovolacího soudu, z hlediska ustanovení §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku je podstatná skutečná činnost/poslání osob, které spojily své síly s cílem vybrat vítěznou nabídku některého z dodavatelů oslovených v zadávacím řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu a nikoli formální ustavení hodnotící komise jako takové. 59. Soudy rovněž věnovaly dostatečnou pozornost znaku „vyhlašovatel veřejné soutěže“ a s ohledem na výsledky dokazování jej správně posoudily za naplněný. Okolnost, že obviněný P. B. vystupoval v předmětných skutcích ve zvláštním postavení vyhlašovatele veřejné soutěže, zmínil okresní soud sice poměrně stručně, nicméně v souladu se zákonnou úpravou i platnou judikaturou. Na str. 64 svého rozsudku uvedl, že vyhlašovatelem je ten, kdo veřejnou soutěž vyhlásil, ať už fyzická nebo právnická osoba, a že v případě zakázky pod bodem I. výroku o vině byla vyhlášena právě obviněným. Krajský soud na str. 46 odůvodnění rozsudku tuto námitku považoval za nedůvodnou, protože dovolatel evidentně byl fyzickou osobou, která konala nezbytné úkony při vyhlašování a zajišťování průběhu veřejné soutěže. Dovolací soud výše v bodě 49. tohoto usnesení se již zmínil o aktuálním judikatorním výkladu tohoto zákonného znaku. Ve stručnosti lze shrnout, že i když je vyhlašovatelem veřejné soutěže právnická osoba, v dané věci územní samosprávný celek, uplatní se tzv. institut jednání za jiného ve smyslu ustanovení §114 odst. 2 tr. zákoníku (viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, publikované v časopise Trestněprávní revue pod č. 1/2018, str. 15). Proto jestliže konkrétní odpovědnou osobou za vyhlášení veřejné zakázky byl dovolatel (proto také měli ostatní obvinění obavy, aby právě tento obviněný neuveřejnil informace o konání otevřeného řízení dříve, než stihnou upravit podmínky zadávací dokumentace ve prospěch A.), jednal jako pachatel v uvedeném zvláštním postavení, neboť představoval „vyhlašovatele veřejné soutěže“ ve smyslu kvalifikačního znaku uvedeného v §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. V citovaném rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rovněž judikováno, že „veřejná soutěž“ je pojmem širším než pojem „veřejná zakázka“, tedy zadávání veřejné zakázky je zvláštní formou veřejné soutěže a zadavatel veřejné zakázky je současně vyhlašovatelem veřejné soutěže. Pokud soud užil spojení „veřejná soutěž na veřejnou zakázku“, proti čemuž se dovolatel také ohradil, nejde rozhodně o nesprávné právní posouzení, ale ani o vadné užití těchto pojmů. 60. Obviněný P. B. dále vytýkal soudům obou stupňů, že selektovaly důkazy v jeho neprospěch, nesouhlasil s jejich způsobem hodnocení důkazů ani s rozsahem dokazování, požadoval, aby Nejvyšší soud sám posoudil obsah telefonních hovorů po jejich opětovném poslechu a trval na jím předložených listinných dokumentech založených na č. l. 8266 až 8271 tr. spisu, s nimiž se soudy nevypořádaly. Takto formulované výhrady neodpovídají zvolenému dovolacímu důvodu, ale ani žádnému jinému. Nejvyšší soud připomíná, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dovolací soud není třetí instancí určenou k přezkumu skutkových okolností projednávané věci. Hodnotit důkazy tak může zásadně ten soud, který je v souladu s níže uvedenými principy provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Jde o naplnění procesních zásad bezprostřednosti a ústnosti, jejichž účelem je především vytvoření obrazu o obsahu jednotlivých důkazních prostředků, případně ve spojení s osobou, která je soudu poskytuje (nositelem, pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.). Nad rámec dovolání je možné stručně uvést, že Nejvyšší soud nezjistil v průběhu trestního řízení v dané věci jakékoli pochybení zakládající porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jak se dovolatel domníval. Objasnění skutku, jak byl vymezen v obžalobě, věnoval okresní soud velkou pozornost a důsledně prověřoval všechny podstatné skutečnosti významné pro rozhodnutí o obžalobě, aniž by bezdůvodně odmítal reflektovat tvrzení obhajoby v průběhu hlavního líčení. Soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé, podrobné a vyčerpávající dokazování, důkazy následně uvážlivě zhodnotil jednotlivě i v jejich souhrnu a logicky z nich dovodil závěr o vině obviněného i dalších spoluobviněných. S jeho závěry se pak ztotožnil soud druhého stupně. 61. K listinám předloženým dovolatelem u hlavního líčení dne 11. 12. 2014 a založených v trestním spise na č. l. 8266 až 8271 ani jeden ze soudů nezaujal výslovné stanovisko, avšak jejich obsah byl u hlavního líčení sdělen a založen do trestního spisu (viz č. l. 8227 verte a 8230 tr. spisu). Z výrokové i odůvodňující části napadených rozhodnutí týkajících se skutku pod bodem II. 10) výroku o vině rozsudku okresního soudu, k němuž se vážou i listiny předložené obviněným, je nicméně patrné, že soudy obou stupňů považovaly jejich obsah za vyvrácený ostatními důkazy, neboť k verzi, již měly prokazovat, se nepřiklonily. Za vhodné na tomto místě považoval Nejvyšší soud v krátkosti vysvětlit správnost přijatého názoru. Na č. l. 8266 až 8271 tr. spisu se nachází komunikace dovolatele s T. M. z března 2012, a to textové zprávy (T. M. psal SMS: „Ahoj zavolám Ti.“; obviněný P. B. psal SMS: „Ahoj, minulý týden ses nestavil, kdy budeš mít cestu? P.“), a email z 15. 3. 2012 od R. W. z A., který zaslal v příloze návrh smlouvy o dílo, jež byla výsledkem zadávacího řízení pod bodem II. 10) výroku o vině. Dále na č. l. 8270 tr. spisu, na který obviněný poukázal, je založen přepis SMS zprávy z 14. 3. 2012 zaslané dovolatelem svědkovi M. Š. (původně také obviněný, jeho trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno státním zástupcem podle §307 odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. B. žádal o kontakt na osobu, která bude v době dovolené M. Š. zastupovat A., a o zaslání návrhu kupní smlouvy (mělo se jednat o smlouvu o dílo, která mu následně došla následující den). Těmito listinami se dovolatel snažil prosadit, že o domluvě mezi dodavateli neměl nejmenší tušení, jednal zcela vážně s vítězným uchazečem o veřejnou zakázku s předpokladem, že vybraný dodavatel bude předmět zakázky realizovat. V kontextu s provedenými záznamy telefonních rozhovorů však taková obhajoba nemohla obstát. Obsah textových zpráv a emailů vypovídá pouze o konečné fázi zadání veřejné zakázky, jehož součástí je nejen samotné rozhodnutí zadavatele, ale také uzavření smlouvy o dílo, jež pochopitelně musela být podepsána s vítězným uchazečem A. Proto se tedy dovolatel zajímal o osobu zastupující tohoto dodavatele v nepřítomnosti původně spoluobviněného M. Š. Zásadní význam pro právní úvahy o zasvěcení obviněného do dohod mezi těmito uchazeči měl mj. i telefonní hovor z 20. 3. 2012 mezi obviněnými P. B. a T. M., který se ptal, zda byla „věc“ dopoledne schválena, obviněný P. B. to potvrdil a dohodli se, že se celá „věc“ spustí. Obviněný P. B. zde dokonce s obviněným T. M. řešil doplnění údajů do smlouvy uzavírané mezi městem a A., s čímž mu T. M. momentálně nebyl schopen pomoci, protože se muselo počkat, až se M. Š. vrátí z dovolené, nicméně slíbil dovolateli, že smlouvu pak vyzvedne osobně, aby obviněný P. B. se o to již nemusel starat. Tento telefonní odposlech zcela výmluvně potvrzuje správnost závěru soudů, že dovolatel byl do zásadních okolností přípravy této nabídky veřejné zakázky zapojen, je nepředstavitelné, aby záležitosti mezi zadavatelem a budoucím vítězným dodavatelem A., probíral a v podstatě přenechával jejich vyřízení na zástupci konkurenčního dodavatele. V této souvislosti nelze ani přehlédnout dalších 9 skutků popsaných pod body II. 1)-9) výroku o vině, v nichž obviněný P. B. s T. M. také kooperoval na průběhu zadávacích řízení tak, aby A., zakázky získala (v jednom případě zakázku vyhrála opět A., ale fakticky ji provedla A.). Modus operandi byl v podstatě shodný u všech dílčích skutků, obviněný P. B. jednal po vzájemné dohodě s T. M. ve snaze zvýhodnit dodavatele zastupovaného T. M. (byť dvakrát formálně připadla veřejná zakázka dodavateli A., což bylo předem domluveno) a ani skutkové okolnosti veřejné zakázky, k níž dovolatel předložil shora uvedené listiny, se v tomto ohledu nelišily. Nejvyšší soud tedy neshledal jakékoli upření práva obviněného na obhajobu, ani nezjistil žádné okolnosti, které by mohly svědčit o porušení či nerespektování dalších pravidel trestního procesu. E. K dovolání obviněného D. H. 62. Obviněný D. H., který byl pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku uznán vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, předložil ve svém dovolání převážně námitky skutkové povahy. Zcela nepřípustně z hlediska zvolených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu vytýkal způsob hodnocení důkazů (zejména odposlechů) soudy a setrvával na odlišném skutkovém průběhu, než jaký zjistily soudy. Tvrdil, že pouze navrhl otevřený režim zadávacího řízení, což bylo zcela v souladu s legislativou, ničeho nezákonného se nedopustil. Ohledně posuzovaného skutku je třeba si uvědomit, že zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě spáchali obvinění pod bodem I. výroku o vině jako členové organizované skupiny, pro niž je typická dělba úkolů (viz bod 50. tohoto usnesení). Zrovna tak i v souvislosti se zadávacím řízením k veřejné zakázce Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM měl každý z obviněných svou určenou roli vyplývající zejména z jejich tehdejšího postavení. Dovolatel byl velmi dobrým známým obviněného T. M., který měl celé jednání řídit a vystupovat za obchodní společnost A., pro niž se obvinění snažili vyjednat co nejpříznivější podmínky zadávacího řízení. Spolu s obviněným P. B. jako osoby pracující pro zadavatele (obviněný D. H. byl náměstkem primátora s kompetencemi na úseku informačních technologií) měli možnosti ovlivňovat kritéria a podmínky zadávacího řízení. Ačkoli jejich snahy o provedení zjednodušeného podlimitního řízení se nepodařilo uskutečnit, za jejich součinnosti bylo jednomu z dodavatelů (A.) umožněno v podstatě si nadiktovat, jaká kritéria se mají objevit v zadávací dokumentaci. Právě druh zadávacího řízení probíral dovolatel velmi podrobně s T. M. v telefonním hovoru dne 7. 3. 2012 v 17:28 hod. (viz č. l. 878 a 878 verte tr. spisu), ujišťoval T. M. o tom, že s P. B. je dohodnutý na tom, že veřejnou zakázku zatím nebude uveřejňovat (srov. záznam ze dne 9. 3. 2012, č. l. 880 verte tr. spisu). Možnosti, o jaké podmínky doplnit zadávací dokumentaci k veřejné zakázce, mezi sebou probírali obvinění T. F. a T. M. (tedy jednatel a ředitel A.) s tím, že je musí dodat do čtvrtka (viz hovor dne 13. 3. 2012, č. l. 882 a 882 verte tr. spisu). Obsah některých odposlechů dává také podklad pro závěr o postavení či roli tohoto dovolatele jako jistého spojovacího článku mezi osobou jednající za A., a obviněným M. P., jimž oběma měl dovolatel sjednat schůzku (srov. č. l. 879 verte tr. spisu). V jiném telefonickém rozhovoru (ze dne 13. 3. 2012 v 13:46 hod., č. l. 884 tr. spisu) sdělil obviněný M. P. obviněnému T. M., že obviněný D. H. výrazně projevil své nadšení (náměstek advokáta objal), když se od něj dozvěděl, že se věci dají „zařídit i jinak“. Tím měl evidentně na mysli úpravu podmínek zadávací dokumentace tak, aby i přes konání otevřeného zadávacího řízení byla zajištěna výhoda pro A., (viz str. 56 a násl. rozsudku okresního soudu). Navíc se popíráním trestnosti svého jednání (což dovodil z vadného výkladu obsahu odposlechů) obviněný opakoval, tutéž námitku uplatnil již v řádném opravném prostředku. Krajský soud na str. 48 a 49 svého rozsudku vysvětlil, že dovolatel prokazatelně usiloval o co nejvýhodnější podmínky v zadávacím řízení pro A., s obviněným T. M. byli dlouhodobě blízkými přáteli a kandidovali spolu v roce 2010 za politickou stranu Věci veřejné, což již samo o sobě bylo důvodem, aby účast dovolatele na této veřejné zakázce byla v rozporu se zákonem. O zapojení obviněného D. H. do trestné činnosti popsané pod bodem I. výroku o vině tedy nebylo pochyb a v podrobnostech dovolací soud odkazuje na vyčerpávající odůvodnění rozsudku okresního soudu. 63. Na první pohled právní výtku proti vadnému užití §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách však dovolatel podpořil výhradně skutkovými argumenty, jimiž vysvětloval své členství v hodnotící komisi. Stal se jejím členem s ohledem na jeho funkci radního a nikoli proto, že by chtěl zjednat výhodu A., v zadávacím řízení. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že již samotným zařazením dovolatele mezi členy hodnotící komise za daných okolností (mezi obviněnými D. H. a T. M. existoval mimořádně blízký přátelský vztah, jak bylo uvedeno v předchozím bodě tohoto usnesení), došlo k porušení ustanovení §74 odst. 7 zákona o veřejných zakázkách. Již při výběru členů hodnotící komise je zadavatel povinen zkoumat, zda je možné některou z navržených osob objektivně pokládat za podjatou (srov. přiměřeně rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 6. 12. 2012, č. j. 62 Af 66/2011-91), člena komise nesmí pojit s uchazečem osobní nebo jiný podobný vztah (viz Jurčík. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. vydání. C. H. Beck, Praha, 2015, str. 695). Není přitom rozhodné, zda takový podjatý člen fakticky vykonával svůj vliv, podjatost je fenomén, který zásadně do zadávacího řízení nepatří (srov. rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2001, č. j. 2 A 9/2000-48, uveřejněný v časopise Soudní judikatura ve věcech správních pod č. 800/2001, str. 206, který vydávalo Nakladatelství ASPI Publishing, s. r. o.). 64. Dále se obviněný D. H. hájil tím, že A., nemohla být zvýhodněna v zadávacím řízení, jehož se ani neměla v úmyslu zúčastnit, což opřel o negativní výsledek domovní prohlídky u obviněného T. M. při hledání nabídky jmenované obchodní společnosti do předmětného zadávacího řízení. Údaje poskytnuté obviněným D. H. však zcela pomíjí další okolnosti případu. I když domovní prohlídka důkazy o zmanipulování přípravy nabídky do soutěže nepřinesla, logicky lze takový závěr dovodit především z jednání obviněného T. M., který se v „přípravě“ zadávacího řízení významně angažoval, vyzvedl si např. zadávací dokumentaci oficiálně, aby zatajil, že ji měl k dispozici již delší dobu. Napovídají tomu také úryvky z odposlechů, např. v hovoru ze dne 13. 3. 2012, v němž sděloval obviněný T. M. obviněnému T. F., že do čtvrtka musí přinést něco (určité kritérium), co bude „hrát“ pro A. Dále nelze přehlédnout vyřizování prodloužené záruky na kabeláž (což mělo být jedním z kritérií zadávací dokumentace) u obchodní společnosti INTELEK, s. r. o., ze strany obviněného T. M. Při této příležitosti si obviněný T. M. v telefonickém hovoru (ze dne 16. 3. 2012, č. l. 887 verte tr. spisu) mj. stěžoval zaměstnanci obchodní společnosti INTELEK, s. r. o., že jeho nabídka se bohužel dostane do otevřeného řízení (blíže k tomu na str. 57 rozsudku soudu prvního stupně). Pokud se tedy obviněný snažil prosadit tvrzení, že A., fakticky nemohla být zvýhodněna v zadávacím řízení, o které neprojevila zájem, opak je pravdou, tedy že o veřejnou zakázku Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM usilovala a v zadávacím řízení na tuto zakázku jí byla zjednána přednost i výhoda, což jednoznačně vyplývá z provedeného dokazování. 65. Zcela obecným konstatováním obviněný vytýkal, že mu nebyl prokázán úmysl, aniž by jakkoli reagoval na příslušnou část odůvodnění obou rozsudků. Současně také zpochybnil naplnění tzv. druhého úmyslu zločinu podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku s tím, že žádná škoda nevznikla a on z posuzovaného jednání neměl jakýkoli prospěch. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná bod 47. tohoto usnesení týkající se výkladu znaku úmyslu přesahujícímu objektivní stránku trestného činu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě. Pro trestní odpovědnost dovolatele podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku nebylo nutné, aby měl z trestného jednání vlastní prospěch, soudy ani nekonstatovaly, že by směřovalo k získání prospěchu pro sebe nebo ke způsobení škody. Podle zjištění soudů všichni obvinění pod bodem I. jednali v úmyslu opatřit prospěch A. (viz tzv. právní věta na str. 32 rozsudku okresního soudu). Zejména se spoluobviněnými T. M. a M. P. obviněný aktivně domlouval možnosti, jak správně nastavit kritéria zadávací dokumentace, aby A., byla zvýhodněna v připravované veřejné soutěži. V podstatě nic bližšího k úmyslnému zavinění ani k tzv. druhému úmyslu dovolatel nepředložil, než že shodně jako další dovolatelé odmítl svůj podíl na zjištěném skutku. Vzhledem k předchozím bodům, v nichž se dovolací soud vypořádal s argumenty obviněného D. H., ale především s ohledem na skutkové závěry soudů, jež měly podklad v řádně provedeném dokazování, je evidentní, že tento obviněný věděl o všech okolnostech významných pro dosažení vytyčeného cíle a chtěl jej ve spolupráci s ostatními obviněnými také dosáhnout. Zavinění ve formě přímého úmyslu proto správně shledal již soud prvního stupně, jak vyložil na str. 63 rozsudku a odvolací soud se s těmito závěry plně ztotožnil (viz str. 49 rozsudku krajského soudu). F. K dovolání obviněného M. P. 66. Tento obviněný se domníval, že nedošlo ke spáchání trestného činu (jednáním pod bodem I. výroku o vině rozsudku okresního soudu), učinil tak na podkladě „svého“ výkladu pojmu zadání veřejné zakázky jako jednoho ze znaků základní skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku. Odkázal přitom na obsah zákona o veřejných zakázkách, který za „zadání“ veřejné zakázky považuje, resp. považoval výlučně až rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky a uzavření smlouvy s dodavatelem. V tomto smyslu obviněný sice vznesl právně relevantní námitku, ovšem neopodstatněnou. Shora pod bodem 45. tohoto usnesení dovolací soud vysvětlil, z jakých důvodů nelze akceptovat užití výkladových ustanovení zákona o veřejných zakázkách pro účely právního posouzení znaku „zadání“ veřejné zakázky ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo zmíněno, z důvodové zprávy k návrhu nové úpravy trestního zákona jasně vyplývá, že dosavadní trestné činy zjednání výhody při veřejné soutěži a veřejné dražbě, resp. pletichy při veřejné soutěži (§128a až §128c tr. zákona, resp. §254 a §255 tr. zákoníku), tento návrh rozšiřuje i na zadávání veřejných zakázek. Z této zjevné vůle zákonodárce je zřejmý zájem na trestním postihu právě těch jednání, jež v naprosté většině případů předchází samotnému uzavření smlouvy mezi zadavatelem a dodavatelem veřejné zakázky, neboť především v této přípravné fázi nejčastěji dochází k porušování pravidel stanovených v zákoně o veřejných zakázkách včetně již rovněž vyložených zásad demonstrativně uvedených v §6 zákona o veřejných zakázkách. S ohledem na stručnost odůvodnění dovolací soud odkazuje na příslušnou část tohoto usnesení a pouze dodává, že naplnění zákonného znaku „zadání“ veřejné zakázky napadli ze stejných důvodů kromě obviněného M. P. ještě obvinění T. F. a A., a ani oni nemohli být tudíž v rozsahu této námitky úspěšní. 67. Pokud dovolatel považoval za procesní pochybení provedení důkazu záznamem telefonního hovoru mezi ním a obviněným T. M., jehož označil za svého klienta, nenamítal nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, nýbrž vadné užití procesních ustanovení, především §88 odst. 1 in fine tr. řádu. Navíc jeho námitka ani nebyla důvodná. Protokol o obsahu záznamu jejich hovoru uskutečněného dne 13. 3. 2012 v 13:46 hod. (viz č. l. 884 a 884 verte tr. spisu) potvrzuje stanovisko soudů k této otázce, podle něhož dovolatel vystupoval jako externí právník Statutárního města Frýdek-Místek, jeho rady požadovali představitelé města při přípravě oznámení veřejné zakázky „Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM“. Podrobné informace o průběhu jednání se svým klientem (Statutární město Frýdek-Místek) přitom tento obviněný zcela nepokrytě sděloval obviněnému T. M., který vystupoval jménem jednoho z dodavatelů (A.) s tím, že specifické podmínky zadávací dokumentace otevřeného zadávacího řízení bude třeba dobře připravit, a protože dovolatel se bude na této přípravě s odborem informatiky zadavatele podílet, mohou tato kritéria nastavit společně. Není snad ani nutné opakovat, že způsob vzájemné komunikace a vtípky doprovázející hovor svědčí o nadstandardně blízkém přátelském vztahu mezi oběma spoluobviněnými (obdobně vyznívají veškeré odposlechy mezi spoluobviněnými). Je mimo jakékoli pochyby, že hovor se týkal výkonu advokacie dovolatelem ve vztahu k jedinému skutečnému klientovi, a to městu Frýdek-Místek. Ostatně ani obviněný T. M. netvrdil, že by on sám jako fyzická osoba byl klientem obviněného M. P., o němž u hlavního líčení (viz č. l. 8187 a násl.) mluvil jako o odborníkovi v oblasti práva veřejných zakázek a dále se vyjadřoval v tom smyslu, že ohledně zakázky Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM poskytoval právní služby městu a nikoli jemu (tedy obviněnému T. M.). Proto veškerá tvrzení o vztahu advokáta a klienta mezi dovolatelem a obviněným T. M. nemají žádné opodstatnění a není třeba je posuzovat z hlediska příslušné právní úpravy podmínek provádění odposlechů v této věci. Stejný závěr lze učinit i ve vztahu k dalším výtkám obviněného, podle něhož se zadávací dokumentace svým obsahem nijak nevymykala běžným zadávacím řízením na obdobné veřejné zakázky a A., by některé podmínky dokonce ani nesplnila, tudíž nemohla být zvýhodněna. Tato poslední námitka (že A., nemohla splnit podmínky zadávací dokumentace, na jejímž vytvoření se sám dovolatel podílel), byla uplatněna tímto obviněným i před odvolacím soudem, který se jí zabýval na str. 50 svého rozsudku. Uvedl zde mj., že ani nesplnění některého kritéria by s ohledem na složení hodnotící komise (obvinění D. H. a P. B. a další tři osoby) nemuselo být vyloučeno vítězství A., ve výběrovém řízení. Ke zvýhodnění ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku je možné na tomto místě ještě zdůraznit, že nespočívá jen v získání veřejné zakázky, demonstrativní výčet, co zvýhodnění zahrnuje, je předložen v bodě 44. tohoto usnesení a vyplývá z něj, že A., byla poskytnuta jak časová výhoda („přednost“ slovy zákona), když o samotném zadávacím řízení věděla dříve jak ostatní dodavatelé, ale také jí byly zjednány výrazně výhodnější podmínky v porovnání s jinými uchazeči, kteří neměli možnost podílet se na vytváření kritérií a podmínek zadávací dokumentace. Takový postup se jednoznačně příčí zásadám transparentnosti i rovného zacházení, jež musí být v průběhu celého zadávacího řízení respektovány. Není sporu o tom, že obviněné A., byly popsaným způsobem zjednány výhody v rozporu se zákonnou úpravou zadávacího řízení, na čemž nemůže nic změnit ani případná neschopnost zvýhodněného dodavatele splnit některé z kritérií nebo to, že konkrétní zadávací řízení bylo následně zrušeno. 68. Jestliže obviněný M. P. odkázal v dovolání na odůvodnění svého odvolání, nelze takový způsob uplatnění dovolacích námitek akceptovat. Nejvyšší soud jako soud dovolací se totiž může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou uplatněny konkrétně přímo v textu dovolání, a to v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §265f odst. 1 tr. řádu a ve vztahu ke konkrétním dovolacím důvodům (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 5 Tdo 599/2016). G. K dovolání obviněného T. F. 69. Podobně jako obviněný M. P., i obviněný T. F. tvrdil, že k „zadání“ veřejné zakázky u skutku pod bodem I. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně nedošlo, a proto nemohl být spáchán zločin podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo avizováno shora v bodě 66. tohoto usnesení, tato výhrada nemohla v dovolacím řízení uspět. Navíc dovolatel ji uplatnil i před krajským soudem, který tolik ani nerozebíral rozdíl mezi „zadáním“ a „zadáváním“ veřejné zakázky, ale hlavně zdůraznil, že trestný čin podle §256 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již zahájením zadávacího řízení na podkladě zmanipulované zadávací dokumentace jejím zveřejněním (zde oznámením), není podstatné, zda později bylo zadávací řízení zrušeno (viz str. 52 rozsudku krajského soudu, který navázal na úvahy okresního soudu na str. 63 svého rozsudku). Tento názor zcela koresponduje s platnou judikaturou i s tím, co k této otázce již bylo uvedeno Nejvyšším soudem (srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1364/2016, publikované pod č. 6/2018. Sb. rozh. tr., a dále shora citovaná další rozhodnutí Nejvyššího soudu). Tedy zadáním ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku není myšleno až rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky, ale, jak správně uvedly již soudy nižších stupňů, také celý proces jemu předcházející. 70. Také další argumenty, o něž dovolatel opřel své přesvědčení o porušení jeho práva na spravedlivý proces, se částečně shodovaly s námitkami ostatních spoluobviněných. Soudy měly podle obviněného vadně vyhodnotit důkazy a na základě toho dospět k nesprávnému závěru o zvýhodnění A., jež některá kritéria ani nemohla splnit. Co se týká výhodnějších podmínek a přednosti, jež získala A., během zadávacího řízení, lze odkázat na to, co Nejvyšší soud vyložil pod bodem 67. tohoto usnesení, a jen stručně doplnit. K námitkám obviněného T. F. krajský soud vysvětlil, v čem spočívalo zvýhodnění A., tak, že se jednalo jak o časovou výhodu, tak zejména o samotné kritérium záruční doby na kabeláž, které mělo mít až 30% vliv na hodnocení nejvýhodnější nabídky (viz str. 53 rozsudku odvolacího soudu). Soud prvního stupně se také věnoval této otázce a o zvýhodnění A., nepochyboval (viz str. 63 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Pokud se dovolatel domníval, že podmínky zadávací dokumentace byly podle soudů příliš náročné, ale kdyby byly mírnější, jistě by jim to bylo kladeno za vinu, je třeba připomenout, že soudy zdaleka nehodnotily úroveň obtížnosti kritérií zadávací dokumentace této veřejné zakázky. Neoznačily podmínky ani za mírné ani za náročné, ale správně je považovaly za vytvořené na míru A. Zvýhodněna tedy tato obchodní společnost byla, stručně uvedeno, již tím, že se její zástupce podílel na vytváření zadávací dokumentace, nemusela nutně zvítězit a nebylo ani podstatné, jak moc bylo pro jednotlivé dodavatele obtížné splnit podmínky zadávací dokumentace. 71. Dalším projevem porušení práva na spravedlivý proces měl být podle dovolatele způsob vyhodnocení odposlechů, který byl v extrémním rozporu s jejich skutečným obsahem. Ani tato výtka však nemohla obstát. Dovolatel měl zřejmě na mysli případy, kdy dochází k extrémnímu nesouladu mezi skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku o vině, případně rozvedeným v odůvodnění rozsudku, a výsledky provedeného dokazování, v důsledku čehož je třeba považovat za vadné i navazující právní závěry soudů. Jedná se o situace, kdy skutková zjištění nemají žádnou oporu v provedených důkazech, event. z nich při žádné možné interpretaci nevyplývají. V posuzované trestní věci však uvedená vada nenastala. Dovolatel s obviněným T. M. v telefonních hovorech zaznamenaných ve dnech 13. a 15. 3. 2012 mluvil o kvalifikačních podmínkách do otevřeného řízení, o konkurenčním dodavateli AutoCont CZ, a. s., (viz č. l. 882, 882 verte, 885 tr. spisu) a např. také o podmínce účasti subdodavatele - chráněné dílny, o jejímž zapojení u zakázky „jako je servrovna“ obviněný T. M. vyjádřil pochybnosti. V kontextu s dalšími odposlechy z nich jasně vyplývá probíhající a reálná manipulace podmínek zadávací dokumentace mj. i obviněným T. F. a jednak jeho zapojení do organizované skupiny, jež si kladla za společný cíl zvýhodnění A., v otevřeném zadávacím řízení. Právě znak kvalifikované skutkové podstaty podle §256 odst. 2 tr. zákoníku spáchání činu „členem organizované skupiny“ považoval dovolatel za nenaplněný, tvrdil, že o vazbách obviněného T. M. na ostatní spoluobviněné neměl tušení. Takové tvrzení se však vymyká i obecným zásadám logického uvažování se zřetelem ke všem z dokazování vyplývajícím okolnostem spáchání skutku pod bodem I. výroku o vině. Nejvyšší soud přisvědčil názoru soudů nižších stupňů, že dovolatel věděl o úzkých osobních vazbách obviněného T. M. na některé představitele města. Nad to, co již bylo zmíněno, je možné dodat, že oba spolu otevřeně probírali možnosti maximálního možného přizpůsobení zadávacího řízení pro možnosti A., obviněný T. M. dovolatele upozorňoval, že dávat podněty ke znění zadávací dokumentace mohou pouze do čtvrtka, na což reagoval obviněný T. F. slovy, že „to musíš mít domluvené, ať si to spíš nezkomplikujeme“ (č. l. 882 verte tr. spisu). Třebaže tedy nebylo pochyb o účasti obviněného T. F. na zvýhodňování A., je třeba připustit, že míra ingerence tohoto obviněného do komunikace s dalšími obviněnými (zejména zástupci města) dosahovala nižší intenzity, dovolatelův postoj zprostředkoval dále obviněný T. M. Soudy to však zohlednily v právní kvalifikaci jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci k přečinu podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a tato okolnost se dále promítla do výměry ukládaného podmíněného trestu odnětí svobody (srov. str. 140 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Zbývá dodat, že i tato výhrada proti naplnění znaku člena organizované skupiny se v trestním řízení již vyskytla, odvolací soud se s ní vypořádal (byť poměrně stručně) na str. 53 odůvodnění svého rozsudku, když se v podstatě ztotožnil se závěry okresního soudu. 72. Obviněný T. F. se v dovolání okrajově zmínil také o pochybení soudů, spočívajícím ve stanovení „pravděpodobné výše škody“, za niž považovaly předpokládanou hodnotu veřejné zakázky, jak uplatnil již ve svém odvolání . Krajský soud na str. 53 rozsudku zcela jasně a správně konstatoval, že předpokládaná hodnota veřejné zakázky nepředstavovala výši způsobené škody a že pro naplnění znaků základní skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku nemusí ani skutečně dojít ke škodě nebo opatření prospěchu (stačí, že pachatel takový cíl zamýšlí, resp. s možností vzniku škody či prospěchu počítá a je s tím srozuměn). V popisu skutkových okolností pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku není žádná zmínka o způsobení škody, v odpovídající právní větě pak soud zvolil u tzv. druhého úmyslu alternativu úmyslu opatřit jinému prospěch, tedy nikoli způsobit škodu. U žádného z obviněných rovněž nebyla shledána okolnost podmiňující použití přísnější trestní sazby §256 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, která předpokládá vznik značné škody. K použití právní kvalifikace odst. 2 došlo za splnění alternativy odpovídající znakům pod písmem a) tohoto ustanovení. Uvedená výhrada se tak zcela míjela se skutkovými i právními závěry soudů nižších stupňů. 73. Poslední námitku směřující proti výroku o trestu dovolatel podřadil nesprávnému dovolacímu důvodu. Vady výroku o trestu je možné namítat prostřednictvím důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, a to při splnění alespoň jedné ze dvou zákonných podmínek. Jednak tehdy, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Z námitek obviněného T. F. je patrné, že zřejmě hodlal uplatnit první alternativu citovaného důvodu dovolání, což se však nestalo. Avšak ani za situace, pokud by tak učinil, nemohl dosáhnout úspěchu. Na posledním řádku strany 140 rozsudku okresního soudu je jasně uvedeno, že soud ukládal tresty obviněnému T. F. výhradně za jednání popsané pod bodem I. výroku o vině. Není zřejmé, co zmátlo dovolatele, který se domníval, že mu mohl být ukládán trest i za jednání kladené za vinu obviněné A. Peněžitý trest může soud uložit, jestliže pachatel pro sebe nebo pro jiného úmyslným trestným činem získal nebo se snažil získat majetkový prospěch (§67 odst. 1 tr. zákoníku), což bylo v této věci jasně zjištěno. Výhodnější postavení i časovou přednost získala A., již v průběhu zadávacího řízení, majetkový prospěch se jí obvinění snažili opatřit, měl souviset s jejím vítězstvím ve veřejné soutěži na veřejnou zakázku, která je svou povahou úplatná a předpokladem je, že v úplatě za realizaci předmětu veřejné zakázky bude zakomponován také její zisk (majetkový prospěch). Zákonné podmínky pro uložení peněžitého trestu tedy byly dodrženy. H. K dovolání obviněného R. H. 74. Obviněný R. H. byl jako jediný z dovolatelů odsouzen pod bodem IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu, a to pro skutky, jimiž se dopustil jednoho trestného činu pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě v jednočinném souběhu s trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele [ještě za účinnosti tr. zákona; bod IV. 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně] a dvou zločinů zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě v jednočinném souběhu s přečiny zneužití pravomoci úřední osoby [body IV. 2) až 5) a IV. 6) výroku o vině téhož rozsudku]. Ohledně všech trestných činů dovolatel namítl nedostatek tzv. druhého úmyslu, zakázky zadané dodavateli J. N.-S., resp. E., nebyly předražené, s uvedeným dodavatelem měl dobré zkušenosti, nikomu tedy nemohl vzniknout neoprávněný prospěch a obviněný ani nejednal v úmyslu způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě či jinému prospěch. Obviněný R. H. však v rozsahu těchto námitek předkládal svou verzi skutku, která se rozchází se zjištěními učiněnými orgány činnými v trestním řízení, a proto v této části svého dovolání jeho námitky neodpovídaly zvolenému důvodu dovolání, nad to však je možné poznamenat, že s nimi nebylo možné souhlasit. Předně je vhodné připomenout, že obžaloba ani soudy nekladly obviněnému za vinu způsobení škody, podstatou trestného jednání dovolatele bylo obcházení zákona o veřejných zakázkách (viz níže) a výkon jemu svěřených pravomocí v rozporu se zákonem o úřednících samosprávných celků a zákonem o obcích, čehož se měl dopustit v úmyslu opatřit jinému prospěch, resp. v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch (srov. tzv. právní věty na str. 33 rozsudku okresního soudu). Pokud se týká veřejných zakázek, bylo shora v bodě 47. usnesení dovolacího soudu vysvětleno, že dotčený „prospěch“ představuje předpokládaný podnikatelský zisk zakomponovaný v ceně za plnění, jež je předmětem veřejné zakázky. Dovolatel sám tvrdí, že měl zájem na tom, aby veřejnou zakázku získal prověřený subjekt (tedy J. N.-S., resp. E.), čímž v podstatě připouští, že současně tomuto dodavateli hodlal opatřit prospěch, protože musel počítat i s tím, že mu bude za dílo zaplaceno, a to bez ohledu na to, zda cena byla předražená nebo nebyla. Tzv. druhý úmysl ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku (§128a odst. 1 tr. zákona) i §329 odst. 1 tr. zákoníku (§158 odst. 1 tr. zákona) byl proto jednoznačně dán. 75. Nesprávné právní posouzení, jak předpokládá uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, obviněný namítl, jestliže vytkl soudům, že na veřejné zakázky malého rozsahu aplikovaly §6 zákona o veřejných zakázkách, s čímž nesouhlasil s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015. Jeho výtka však nemohla obstát. Již jen z ustanovení §18 odst. 5 věta za středníkem zákona o veřejných zakázkách je zjevné, že jediné, co právě musí zadavatelé u veřejných zakázek malého rozsahu respektovat, je ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách. Také právní teorie a soudní praxe zastávají stejný výklad této otázky, která tak za účinnosti tehdy účinné právní úpravy veřejných zakázek, avšak ani po její změně provedené zákonem č. 134/2016 Sb., nevyvolává žádné pochybnosti, což primárně vychází z již zmíněných pravidel práva Evropské unie a rozsudku Soudního dvora Evropské unie. Ačkoli na veřejné zakázky malého rozsahu nedopadají ustanovení vymezující striktně postup zadavatele při jejich zadávání, je nezbytné vždy dodržet zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace ve smyslu §6 zákona o veřejných zakázkách, jakož i další výslovně nevyjmenované, avšak principiálně vyplývající např. již z čl. 82 Smlouvy Evropských společenství, který za diskriminaci označuje jednání spočívající v uplatňování rozdílných podmínek vůči jednotlivým účastníkům trhu při shodném (srovnatelném) plnění (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17, nebo Jurčík R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, str. 92). Zásada transparentnosti má zajistit, aby zadávání veřejných zakázek probíhalo průhledným, právně korektním a předvídatelným způsobem, je nejen podmínkou existence účinné konkurence mezi dodavateli, ale také předpokladem účelného vynakládání veřejných prostředků (viz Raus D., Neruda R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. Linde Praha, a. s. 2007, str. 67). Zákaz diskriminace spočívá zejména v tom, že žádný z dodavatelů nesmí být zvýhodněn oproti jiným dodavatelům, čímž je myšleno zejména zvýhodnění místních dodavatelů oproti dodavatelům z jiných zemí Evropské Unie, a zásadu rovného zacházení je nutno pojímat nejenom ve smyslu možnosti přístupu k veřejným zakázkám, ale i rovnosti v možnosti uspět ve výběrovém řízení ve veřejné zakázce, zadavatel by měl vůči všem dodavatelům (zájemcům, uchazečům) postupovat stejným způsobem, měl by být neutrální (srov. Jurčík, R. Zákon o veřejných zakázkách. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck. 2015, str. 93, 94). Skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů přitom dávají dostatečný podklad pro závěr o porušení uvedených zásad jednáním obviněného R. H. Ze skutkových zjištění soudů stručně uvedeno vyplývá, že to byl právě dovolatel, kdo vyslovil požadavek, aby podnikatelský subjekt J. N.-S. (E.) realizoval předmětné zakázky, současně s tím pak po svědkovi obviněný dále vyžadoval obstarání konkurenčních nabídek do zadávacího řízení, jež svědek často také osobně vypracoval a s podpisy a razítky domluvených konkurenčních uchazečů doručil obviněnému (k podrobnostem viz odůvodnění rozsudku okresního soudu na str. 102 až 116). Takový průběh skutkových okolností je navíc podpořen výpověďmi dalších svědků, zejména osob jednajících za dodavatele v pozici tzv. „křoví“ (viz např. výpověď J. Š., č. l. 8093 a násl., J. B. na č. l. 8094 a násl. tr. spisu). Nelze ani přehlédnout doznání obviněného K. H., který zastupoval dodavatele J. N.-S. (resp. později E.), u něhož došlo soudem ke schválení dohody o vině a trestu uzavřené dne 7. 10. 2013 (viz č. l. 8010 tr. spisu). Nejvyšší soud k prokázaným skutečnostem dodává, že samotný postup, kterým dovolatel zadal veřejné zakázky obchodní společnosti zastoupené K. H., byl bez jakýchkoliv pochybností zcela v rozporu se základními zásadami, jimž zadávací řízení podléhá, je těžko uvěřitelné, že některý z uchazečů o veřejnou zakázku může připomínkovat podmínky zadávacího řízení a dokonce si „přizvat“ do zadávacího řízení konkurenční uchazeče, jejichž nabídky vypracuje a podá zadavateli veřejné zakázky, a to vše ještě na přání zadavatele, který tak zcela popřel zejména zásady transparentnosti a rovného zacházení a nezajistil konkurenční prostředí v rámci zadávacího řízení, aby bylo dosaženo pokud možno úspory veřejných prostředků. Soudy tedy postupovaly v souladu se zákonem, pokud u obviněných shledaly porušení těchto zásad v procesu zadávání veřejných zakázek malého rozsahu popsaných pod bodem IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu. 76. Pokud obviněný R. H. citoval na podporu svých tvrzení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 589/2015, vyložil právní názory v něm obsažené chybně . V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud zrušil rozsudky (Okresního soudu ve Frýdku-Místku a Krajského soudu v Ostravě), na jejichž podkladě byli obvinění zastupitelé obce Hnojník a členové hodnotící komise a zástupce vítězného uchazeče uznáni vinnými trestnými činy podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (zástupce vítězného uchazeče jako pomocník). Skutkově se jednalo o zcela zásadně odlišnou věc, než jaká je předmětem tohoto dovolacího řízení. Obvinění zahájili zcela transparentní zadávací řízení, jejímž předmětem byla veřejná zakázka malého rozsahu, při hodnocení nabídek bylo zjištěno, že druhá nabídka v pořadí obsahovala položky nad rámec zadání. Proto byl tento uchazeč vyzván k opravě, přičemž mu zadavatel vrátil jeho nabídku s ručně psanými poznámkami zadavatele, mezi něž patřily i levnější ceny jiného uchazeče. Nicméně druhý nejlevnější uchazeč pouze vyškrtl položky, jež jeho nabídka obsahovala navíc, o což adekvátně snížil celkovou cenovou nabídku, na ručně zapsané ceny konkurence vlastně nereagoval. Jeho cena byla stále druhá, ale již jen o necelé 4 tisíce Kč a jeho záruka byla delší, což zadavatel posoudil jako výhodnější. Přestože se tedy po opravě své nabídky ocitl „na prvním místě“, nedošlo k tomu v důsledku jakéhokoli faktického porušení zásad uvedených v §6 zákona o veřejných zakázkách. Nejvyšší soud v této věci mj. rozebíral povinnosti veřejného zadavatele zakázky malého rozsahu podle zákona o veřejných zakázkách a konstatoval, že se musí držet pouze zásad uvedených v §6, pokud je poruší, poruší nikoli §6, ale ustanovení §18 odst. 5, věta za středníkem, podle něhož je veřejný zadavatel vázán zásadami postupu zadavatele i u zakázek malého rozsahu. Dále v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud přiznal určitou míru tolerance k postoji zadavatelů veřejné zakázky, pokud již v minulosti měli dobré zkušenosti s určitými dodavateli, avšak za předpokladu, že nebyly porušeny zásady transparentnosti, rovného zacházení a nediskriminace (viz str. 12 dotčeného usnesení nejvyššího soudu). Také citované usnesení senátu 5 Tdo Nejvyššího soudu tedy zastává stejný právní názor vyjádřený výše v bodě 75. tohoto usnesení (i na veřejné zakázky malého rozsahu dopadal §6 zákona o veřejných zakázkách) a není nijak v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. 77. Dále dovolatel uplatnil právní výhrady proti naplnění materiální stránky trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona a poukázal na nutnost uplatnění zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. V podstatě však obviněný použil stejné nebo podobné argumenty jako k výhradě proti naplnění úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu. Cenu nabídnutou vítězným uchazečem považoval ve všech případech za přiměřenou a úkor neúspěšných uchazečů („křoví“) v ničem nespatřoval, neboť tito dodavatelé „vlastně ani neprojevili opravdový zájem o veřejné zakázky a tudíž jim neúspěch nebyl ničím ke škodě“. Z těchto důvodů pak obviněný dovodil nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti trestného činu ve smyslu §3 odst. 2 tr. zákona, resp. se domníval, že se jednalo o případy natolik nízké společenské škodlivosti, že postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Názory obviněného však Nejvyšší soud nesdílí. 78. Předně je třeba uvést, že trestná činnost obviněného byla soudy (správně) posouzena podle trestního zákona účinného v době jejího spáchání (viz §16 odst. 1 tr. zákona, resp. §2 odst. 1 tr. zákoníku), tj. pod bodem IV. 1) výroku o vině podle tr. zákona a ve zbývajících skutcích pod bodem IV. tamtéž podle tr. zákoníku. Za účinnosti zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (v tomto rozhodnutí označován jako „tr. zákon“) platilo materiálně formální pojetí trestného činu, to znamená, že při zkoumání trestní odpovědnosti bylo třeba hodnotit jak naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty zařazené do zvláštní části tr. zákona, současně však bylo třeba zohlednit materiální znak, tj. společenskou nebezpečnost takového činu (srov. definici trestného činu v §3 odst. 1 tr. zákona). Ustanovení §3 odst. 2 tr. zákona obsahovalo negativní vymezení stupně nebezpečnosti činu tak, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti byl nepatrný, nebyl považován za trestný čin, i když jinak vykazoval jeho (formální) znaky. Jednotlivé okolnosti spoluurčující nebezpečnost činu pro společnost pak byly demonstrativně vyjmenovány v §3 odst. 4 tr. zákona, např. význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, též osoba pachatele, míra jeho zavinění a pohnutka. Nová právní úprava trestního práva hmotného provedená zákonem č. 40/2009 Sb., ustoupila od materiálního pojetí trestného činu, avšak zachovala tzv. princip subsidiarity trestní represe, který přímo definovala v ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku. Základem chápání použití trestní represe jako „ultima ratio“, tj., že trestní odpovědnost představuje nejzazší řešení pro zákonodárce i pro soudce, neboť trestní zákony (ale i trestní postih) se použijí až v případě, že odpovědnost uplatňovaná v rámci základního právního odvětví (např. občanskoprávní, obchodněprávní či správní) motivačně ani sankčně nepostačuje (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, str. 111, 112). Nejvyšší soud při své rozhodovací činnosti dlouhodobě prosazuje chápání tohoto pojetí zjednodušeně uvedeno tak, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní dalšími okolnostmi, pro něž není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Zásadní atributy uvedené zásady pro soudní praxi lze najít především ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud dospěl mj. k závěru, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu a nikoli o konkrétní normu, proto ji netřeba aplikovat přímo, ale jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu dále vyplývá, že zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování principu subsidiarity trestní represe. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné zohlednit intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku (význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a pohnutka, záměr nebo cíl). Vždy je tak nutno učinit ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o trestný čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. 79. Konkrétní okolnosti daného případu však zcela jasně dávají za pravdu soudům, které se vypořádaly s naplněním materiální stránky trestného činu včetně zásady subsidiarity trestní represe tak, že okolnosti skutku i osoba obviněného jako jednoho z pachatelů nepřipouští jinou formu postihu než prostředky trestního práva. Nejvyšší soud v této souvislosti opakovaně zdůrazňuje, že ustanovení §128a tr. zákona (nyní §256 tr. zákoníku) chrání zájem státu na řádném a zákonném provedení jakékoli veřejné soutěže, zadání veřejné zakázky nebo jakékoli veřejné dražby, zejména zájem na dodržování stanoveného postupu za rovných podmínek pro jejich účastníky. Jedná se o poměrně závažný typ trestné činnosti, o čemž svědčí mj. poskytnutí ochrany těchto zájmů rovněž v zásadních právních předpisech práva Evropské unie, jež byla implementována i do trestních norem tuzemských. Rovněž ustanovení §158 tr. zákona (nyní obdobně §329 tr. zákoníku) chrání zájem státu na řádném výkonu pravomoci úředních osob, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. Jednání obviněného popsané pod bodem IV. výroku o vině rozsudku okresního soudu však zjevně vedlo k úplnému potlačení zásad transparentnosti i rovného zacházení s uchazeči o veřejnou zakázku, postup zvolený dovolatelem byl zcela v rozporu s pravidly stanovenými v předpisech evropského práva i zákona o veřejných zakázkách, jak bylo podrobněji vysvětleno v tomto usnesení. Obviněný R. H. si totiž nejdříve ze všeho po svém volném uvážení, byť se snaží tvrdit, že tak činil v zájmu města, určil dodavatele, jenž zakázku získá, a až poté k tomuto předem vítěznému uchazeči byli vybráni (a to nikoli zadavatelem, ale předem určeným vítězným subjektem) ostatní uchazeči, aby bylo formálně učiněno za dost uvedeným zásadám. Současně takto porušil ustanovení §16 odst. 1 písm. b), c), f), g), h), odst. 2 písm. a), b), c) zákona o úřednících samosprávných celků, tedy nedodržoval předpisy vztahující se k práci jím vykonávané, nehájil při výkonu správních činností veřejný zájem, nejednal a nerozhodoval nestranně, porušil svou povinnost zdržet se jednání, jež by závažným způsobem narušilo důvěryhodnost územního samosprávného celku, zneužil informace nabyté v souvislosti s výkonem zaměstnání ve prospěch někoho jiného, jak ostatně již výstižně konstatoval odvolací soud na str. 60 svého rozsudku. K tomu je třeba ještě zdůraznit, že tento protiprávní postup byl pachateli opakován, probíhal poměrně dlouhou dobu (skutky byly spáchány v letech 2008 až 2011), finanční částky vynakládané z veřejného rozpočtu v součtu přesáhly 2 miliony Kč (Nejvyšší soud upozorňuje, že se nejedná o výši škody, ale finanční objem zmanipulovaných veřejných zakázek), a dále nelze přehlédnout postoj obviněného, jemuž vzhledem k uplatněné dovolací argumentaci evidentně schází jakákoli sebereflexe a uvědomění si podstaty svého protiprávního jednání. Za zcela absurdní totiž dovolací soud považoval vyjádření dovolatele, jímž se vlastně doznal k manipulaci s veřejnými zakázkami (viz text dovolání na str. 5: „Zbývající dva soutěžitelé – dodavatelé – pouze formálně předali své nabídky, aniž by reálně uvažovali o svých dodávkách.“) a ještě na tom postavil svou obhajobu. Po zvážení veškerých zjištěných okolností, jak byly jen stručně zmíněny, z hledisek charakterizujících stupeň společenské nebezpečnosti činu ve smyslu §3 odst. 4 tr. zákona, resp. §39 odst. 2 tr. zákoníku, je zjevné, že skutky spáchané dovolatelem odpovídají podobným běžně se vyskytujícím případům, jež danou skutkovou podstatu naplňují, a proto k jejich postihu je třeba užít prostředky trestního práva. 80. Stručnou formou uplatnil obviněný R. H. právní výhradu proti spáchání činu v postavení „člena hodnotící komise“. Hodnotící komise podle něj nebyla vůbec zřízena, nemohlo tudíž dojít k určení jejích členů. U všech skutků pod bodem IV. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně došlo k jednání v souvislosti se zadáváním veřejných zakázek malého rozsahu, u nichž nebylo zvykem ustanovovat hodnotící komisi v souladu s příslušnými ustanoveními zákona o veřejných zakázkách. Jestliže však byla u tohoto typu veřejných zakázek vybrána skupina fyzických osob, (v dané věci se dokonce osobně setkaly), a to za účelem posouzení předložených nabídek a výběru té nejvhodnější, fakticky se na takové osoby hledí jako na členy hodnotící komise ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jak již bylo v tomto usnesení dovolacího soudu vysvětleno (viz bod 48.). Ani tato námitka proto neměla opodstatnění. CH. K dovolání obviněné A. 81. Předně je nutno opět zdůraznit, že tato obviněná právnická osoba vznesla námitky vztahující se k bodu I. výroku o vině rozsudku okresního soudu naprosto shodné s těmi, jež uplatnil obviněný T. F. Jedná se o výtky nesprávného výkladu pojmů „zadání“ a „zadávání“ veřejné zakázky, tvrzení neschopnosti obviněné A., splnit některá kritéria zadávací dokumentace a nezájem této obviněné o vlastní veřejnou zakázku, k níž ani nepřipravovala nabídku, dále o námitky, že pouhá představa obviněných o zvýhodňování A., k trestní odpovědnosti nepostačovala, že odposlechy byly vyhodnoceny v extrémním rozporu s jejich obsahem, že se nejednalo o organizovanou skupinu a že pravděpodobná výše škody byla soudy nesprávně stanovena. Nejvyšší soud tedy odkazuje v rozsahu těchto totožných dovolacích námitek na příslušnou část svého usnesení (body 69. až 73.), v níž se ke všem podrobněji vyjádřil a vyložil, z jakých důvodů jim nebylo možné přisvědčit. V této souvislosti je vhodné k dovolání obviněné právnické osoby a také k dovolání T. F. upozornit na vnitřní rozpor některých dovolacích argumentů. Oba dovolatelé totiž např. na jedné straně tvrdí, že obviněný T. M. řešil záležitosti související s veřejnou zakázkou Rekonstrukce servrovny a datového centra MMFM jako člen představenstva Technických služeb Frýdek-Místek, avšak na druhou stranu se poté hájili tím, že nemohli vědět, že obviněný T. M. je díky svým politickým a kamarádským kontaktům schopen ovlivnit a zmanipulovat veřejnou zakázku“. Na jiném místě zase dovolatelé zlehčovali význam blízkých osobních vazeb mezi spoluobviněnými, jejich vztahy považovali za „logické s ohledem na dlouhodobost vzájemných pracovních vztahů, jakož i vztahů v rovině politické“, avšak krátce na to v dovolání tvrdili, že „spoluobžalované osoby se mezi sebou ne všechny znaly a neměly ponětí o činnosti navzájem“ (byť následně přiznali vlastní vztah s obviněným T. M., což však k napojení na organizovanou skupinu, o jejímž cíli věděli a sdíleli jej, postačovalo). I bez přihlédnutí k takovým protichůdným tvrzením obou dovolatelů nebylo možné jejich výtkám přisvědčit, naopak zmíněné vnitřní rozpory v obou dovoláních je jenom prohloubily. 82. V dovolání se A., ohradila též proti právnímu posouzení skutků popsaných pod body II. 10) [pod nímž byla uznána vinnou organizátorstvím zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §24 odst. 1 písm. a) k §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku] a III. 2) výroku o vině odsuzujícího rozsudku [jímž se dopustila zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §256 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku]. Odmítla, že by se u dotčených veřejných zakázek malého rozsahu muselo postupovat podle zákona o veřejných zakázkách s výjimkou jeho ustanovení §6, a zdůraznila vyloučení vzniku škody u kteréhokoli z účastníků veřejných zakázek. Uvedené námitky dovolací soud nemohl akceptovat. Jak vyplývá z tzv. právních vět výroků o vině (viz str. 34 a 35 rozsudku okresního soudu), soudy nekladly obviněné A., za vinu způsobení škody, ale vedení (řízení) jiného k jednání, jímž byly zjednány jednomu dodavateli výhodnější podmínky na úkor ostatních dodavatelů, resp. jí kladly za vinu také samotné zjednání výhodnějších podmínek jinému dodavateli na úkor ostatních dodavatelů. Úkor ve smyslu této skutkové podstaty nelze považovat za majetkovou škodu (byť v konečném důsledku by i tento výklad připadal vzdáleně v úvahu, přihlédne-li se k tomu, že by některý ze znevýhodněných uchazečů mohl veřejnou zakázku získat a dostat za ni zaplaceno nebýt zvýhodnění protěžovaného dodavatele), ale zejména za bezpráví či příkoří způsobené dodavateli nerovným přístupem zadavatele. Konkrétně se projevil např. v tom, že některá hlediska zadávací dokumentace nebo vůbec o zahájení zadávacího řízení se takový uchazeč dozvěděl se zpožděním, že se oproti zvýhodněnému uchazeči nemohl podílet na vytváření podmínek zadávací dokumentace a že jemu nebyly sděleny ceny konkurenčních dodavatelů. U veřejných zakázek malého rozsahu pak úkor neoslovených potenciálních uchazečů o veřejnou zakázku může spočívat i v tom, že vůbec nebyli vyzváni k podání nabídky vzhledem k tomu, že se u nich nedala předpokládat spolupráce při manipulaci zadávacího řízení ve prospěch předem vybraného dodavatele atp. Jak bylo rovněž konstatováno, nejednalo se v projednávaných případech o způsobení škody, jejíž vznik obviněná A., popírala. Tento znak může být součástí úmyslu přesahujícího objektivní stránku trestného činu (pachatel musí jednat „v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch“), avšak ani tato varianta v posuzované věci nenastala, neboť obviněná jednala v úmyslu opatřit jinému prospěch (nikoli způsobit škodu), resp. pokud se týká bodu I. výroku o vině v úmyslu opatřit sobě prospěch. Pro úplnost nutno ještě dodat, že ani u tzv. druhého úmyslu není k jeho naplnění nutné, aby ke způsobení škody nebo opatření prospěchu skutečně došlo, dostačující je samotný úmysl pachatele směřující k naplnění takového cíle. Jestliže obviněná A., kladla důraz na nutnost respektování zásad uvedených v §6 zákona o veřejných zakázkách (ohledně veřejných zakázek malého rozsahu), dovolací soud zastává stejný názor (srov. také usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 6/2018 Sb. rozh. tr. ve spojení s usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS 1694/17). Zachování uvedených zásad je jediným, nikoli nevýznamným mantinelem, v jehož rámci mohou veřejní zadavatelé upravovat konkrétní postup při zadávání veřejných zakázek malého rozsahu svými interními pokyny, což se většinou děje formou směrnic, jako tomu bylo i v tomto případě. Nejvyšší soud se současně ztotožnil se závěry soudů nižších stupňů, že zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace nebyly respektovány v žádném ze skutků popsaných pod body II. 10) a III. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu (ale ani u skutku pod bodem I. výroku o vině, kde se jednalo o podlimitní veřejnou zakázku). Dovolatelka si totiž tuto výjimku u zakázek malého rozsahu nesprávně vyložila tím způsobem, že zadavatel mohl zakázky „zadat přímo komukoli bez dalšího“. V praxi pak její výklad spočíval v tom, že zadavatel se dohodne s jedním dodavatelem na tom, které další dva uchazeče vyzve, který z nich podá nejnižší (vítěznou) nabídku a který bude ve skutečnosti zakázku realizovat [bod II. 10) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a v podstatě také bod III. 2) téhož výroku s tím rozdílem, že zde odpadla dohoda o realizaci zakázky dodavatelem odlišným od vítězného uchazeče]. Takový postup při zadávání veřejné zakázky (byť malého rozsahu) se zjevně zásadám transparentnosti a rovného zacházení příčí, neboť zcela přehlíží garanci skutečného konkurenčního prostředí mezi dodavateli, přičemž v těchto případech bylo očekávání obchodní soutěže naprosto vyloučeno. Nebylo na závadu, pokud pak okresní soud zahrnul do popisu skutku mj. porušení nejen ustanovení §6 zákona o veřejných zakázkách, ale též Směrnice statutárního města Frýdek-Místek č. QS-74-01. Tento vnitřní předpis zadavatele rovněž nepředpokládal porušování zásad transparentnosti a rovného zacházení způsobem, který v rámci uvedených skutků zvolili obvinění. Žádné opodstatnění pak nebylo možné přiznat ani úvaze obviněné A., podle níž dotčená směrnice nebyla pro třetí osoby, tedy pro ni, závazná. Skutková věta [bod I., II. 10) i III. 2) výroku o vině rozsudku okresního soudu] vyjadřuje souhrnně veškeré okolnosti týkající se všech obviněných, tudíž musí u každého z nich rozlišit způsob provedení činu a také charakterizovat konkrétní postavení jednotlivých spolupachatelů. Až na skutek pod bodem II. 10) citovaného výroku byla trestná činnost posouzena jako spáchaná organizovanou skupinou, přičemž v případě skutku pod bodem II. 10) výroku obviněná A., řídila (organizátor) kooperaci ostatních spoluobviněných. Nerespektování ustanovení příslušné směrnice tedy bylo vytýkáno těm obviněným, kteří s ohledem na své pracovní zařazení u zadavatele byli povinni její pravidla dodržovat. Navíc je obviněným soudy vytýkáno potlačení zásad zákona o veřejných zakázkách, jež se na subjekty účastnící se zadávacího řízení vztahovalo bez rozdílu, tudíž i na obviněnou A. 83. Obecná poznámka dovolatelky, že nad rámec povinností zadavatele byla veřejná zakázka uveřejněna (nekonkretizovala, o kterou zakázku se má jednat), neodpovídala zjištěným skutečnostem. U skutku pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku byla připravována soutěž na podlimitní veřejnou zakázku, jež ze zákona musela být uveřejněna (ať už v otevřeném řízení podle §27 zákona o veřejných zakázkách nebo ve zjednodušeném podlimitním řízení podle §38 zákona o veřejných zakázkách, a to podle tehdy účinné právní úpravy i po novele provedené s účinností od 1. 4. 2012 zákonem č. 55/2012 Sb.). U skutku pod bodem II. 10) výroku o vině bylo konáno neveřejné zadávací řízení na veřejnou zakázku malého rozsahu za účasti tří oslovených uchazečů a tatáž situace nastala u skutku pod bodem III. 2) téhož výroku o vině. Nelze tedy souhlasit s obviněnou, že by některá z dotčených tří veřejných zakázek byla uveřejněna nad rámec povinností zadavatele. 84. Výlučně k bodu II. 10) výroku o vině odsuzujícího rozsudku uplatnila obviněná A., výhradu proti nedostatečné společenské nebezpečnosti činu (pozn. Nejvyššího soudu: správně společenská škodlivost), neboť z realizace zakázky nijak neprofitovala. Obdobné námitky k existenci majetkového prospěchu uplatnili také někteří další dovolatelé a podobně jako jim, ani obviněné A., nebylo možno dát za pravdu. Opakovaně lze stručně poukázat zejména na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1106/2016, uveřejněné v časopise Trestněprávní revue č. 1/2018, str. 15, jež obsahuje vysvětlení, že opatřením prospěchu spočívajícím v zisku veřejné zakázky (což se týká i situace, kdy veřejnou zakázku formálně získá jiný dodavatel, ale fakticky jiný, který ji realizuje, jako tomu bylo v tomto případě, kdy formálním vítězem byla A., reálně však zakázku provedla A.), je presumováno také opatření určitého majetkového prospěchu, neboť veřejná zakázka je úplatná a v ceně za služby nebo zboží je nutně zahrnut i minimální zisk dodavatele (obdobně také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1263/2017). Majetkový prospěch se však u skutkové podstaty podle §256 odst. 1 tr. zákoníku váže pouze k úmyslu přesahujícímu objektivní stránku trestného činu, tedy nemusí k němu vůbec dojít, stačí, že pachatel jednal v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch. Jestliže tedy dovolatelka založila svou výhradu proti naplnění nutné míry společenské škodlivosti činu pouze na tvrzení o nulovém profitu, nemohlo se z uvedených důvodů jednat o důvodnou námitku. Ostatně ani jiné důvody by nebyly schopné odvrátit trestní postih na podkladě užití zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Tato zásada byla soudy obou stupňů akceptována, přičemž zcela správně byl přijat názor o nutnosti vyvození trestní odpovědnosti u všech dovolatelů. Výklad o tomto institutu trestního práva předložil dovolací soud výše v bodě 78. tohoto usnesení. V souvislosti se skutkem pod bodem II. 10) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, k němuž se námitka obviněné vztahovala, je třeba poukázat na zjevné obcházení zákona o veřejných zakázkách a potlačení zásad, jimiž je ovládán. Obviněná A., za niž jednal obviněný T. M., dokonce řídila celý průběh manipulace s veřejnou zakázkou v rámci dotčeného skutku v tom smyslu, že obviněný T. M. předem dohodl dodavatele, kteří se veřejné soutěže na veřejnou zakázku zúčastní bez opravdového zájmu o zakázku (těm následně obviněný P. B. z pozice vedoucího odboru informačních technologií odpovědného za řádné provedení zadávacího řízení rozeslal výzvy k účasti v zadávacím řízení), tento obviněný také vypracoval nabídku do soutěže i za vítěznou A., nabídky všech tří dohodnutých uchazečů doručil na magistrát a po očekávaném získání zakázky obchodní společností A., došlo k její realizaci obviněnou A., jež za odvedené dílo vyfakturovala od A., o 12 223 Kč méně, než byla „vysoutěžená“ cena. Samotná zakázka byla zadána za cenu převyšující 800 000 Kč, rozhodně tedy nešlo o zanedbatelnou finanční odměnu. Takto stručně shrnuté skutkové okolnosti případu, jež jsou podrobně rozvedeny v popisu skutku a v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 66 až 75 výmluvně svědčí o tom, že rozsah [u obviněné A., se pod bodem II. 10) sice jednalo o jeden skutek, ale jen s ohledem na účinnost zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, jež nastala až 1. 1. 2012], způsob provedení a zejména charakter trestné činnosti, jež se týkala veřejně sledované oblasti veřejných zakázek vypovídající o míře korupce a zachovávání maxim právního demokratického státu, dávají podklad pro závěr, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti odpovídá minimálně běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty, resp. je výrazněji převyšují. Nelze proto jakkoli pochybovat o nutnosti uplatnění trestního postihu u všech obviněných v této věci. 85. Poměrně obecně, bez odkazu na konkrétní ustanovení zákona o veřejných zakázkách, si dovolatelka stěžovala na nerovný přístup, pokud některé veřejné zakázky je možné zadat přímo určitému subjektu (formou smlouvy o dílo) bez konání zadávacího řízení, tj. bez soutěže s potlačením zásad transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, aniž by za takový způsob zadání veřejné zakázky byli účastníci trestně stíháni. V podstatě se dožadovala takového přístupu u veřejných zakázek malého rozsahu, u nichž bylo zadávací řízení konáno pouze formálně. I tuto námitku Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodnou. Faktem je, že ve všech případech zadávání veřejných zakázek malého rozsahu je veřejný zadavatel slovy zákona „povinen dodržet zásady uvedené v §6“ (§18 odst. 5 věta za středníkem), je na něm, jaký přesně zvolí postup, avšak ten musí tyto zásady respektovat a (velmi zjednodušeně uvedeno) vybrání jednoho dodavatele po volném uvážení zadavatele je s nimi zjevně v rozporu, proto bylo nevyhnutelné uplatnit trestní odpovědnost. Postup veřejného zadavatele při zadávání veřejných zakázek v ostatních případech a podmínky pro jednotlivé druhy zadávacích řízení pak byly upraveny v zákoně. Např. měla-li obviněná na mysli jednací řízení bez uveřejnění, které se zahajovalo písemnou výzvou k jednání [§26 odst. 3 písm. a) zákona o veřejných zakázkách] s výjimkou případů uvedených v §35 odst. 5 zákona o veřejných zakázkách a jež mohl zadavatel zahájit pouze za splnění podmínek vyjmenovaných v ustanovení §23 zákona o veřejných zakázkách, i toto zadávací řízení mělo stanovená pravidla (§34 zákona o veřejných zakázkách), v nichž byly promítnuty zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace. Ani v tomto případě tedy zadavatel nemohl uzavřít smlouvu neomezeně s jakýmkoli dodavatelem, jak naznačovala dovolatelka. Protože však obviněná A., neuvedla, jaké ustanovení zákona o veřejných zakázkách má přesně na mysli, nebylo možné na její výtku adekvátně reagovat. Nicméně pro posouzení trestní odpovědnosti dovolatelky i dalších obviněných v souvislosti se stíhanými skutky je podstatné, že zadavatel Statutární město Frýdek-Místek zvolil postup mimo meze zákona o veřejných zakázkách, konkrétně v rozporu s dotčenými zásadami, jak stanovil §18 odst. 5. V důsledku jejich nerepektování dále došlo k zjednání přednosti a výhod jednomu dodavateli na úkor ostatních dodavatelů ve smyslu §256 odst. 1 tr. zákoníku, a proto bylo na místě přistoupit k uplatnění trestní odpovědnosti, jíž se A., snažila vyhnout. V. Závěrečné shrnutí 86. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že výhrady obviněných P. B., D. H., M. P., T. F., R. H. a A., které uplatnili ve svých dovoláních, částečně neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, popř. též důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, neboť směřovaly výlučně proti skutkovým zjištěním, způsobu hodnocení důkazů a rozsahu dokazování. Ty námitky, které směřovaly proti hmotněprávnímu posouzení skutků, nebyly opodstatněné, a to z důvodů shora rozvedených. 87. Nejvyšší soud proto věcně nepřezkoumával napadený rozsudek odvolacího soudu a jemu předcházející řízení, pouze na podkladě obsahu trestního spisu posoudil vytýkané vady a odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tř. řádu dovolání všech obviněných jako zjevně neopodstatněná. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání. Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu). V Brně dne 28. 11. 2018 JUDr. Blanka Roušalová předsedkyně senátu