ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.1152.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 1152/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 9. 2018 o dovolání, které podal obviněný L. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 6 To 147/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 3 T 70/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1) Obviněný L. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 3 T 70/2017 uznán vinným pod bodem 1) zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a pod bodem 2) jednak zločinem obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a jednak přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými pod body 1) a 2) výroku o vině tohoto rozsudku. Za tyto trestné činy byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soud obviněného zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2) Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 6 To 147/2018, bylo odvolání obviněného proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem podle §256 tr. ř. zamítnuto.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3) Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V dovolání namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy. Dále poukázal na to, že skutkový závěr vyjádřený ve skutkové větě: „v úmyslu získat mobilní telefon v držení poškozeného“, je natolik vágní, že z něj nelze dovozovat naplnění zákonného znaku zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívajícího v užití násilí „v úmyslu zmocnit se cizí věci“. Podle mínění obviněného se soudy obou stupňů dostatečně nezabývaly skutečností, zda mobilní telefon v držení poškozeného byl z pohledu obviněného věcí cizí. Soudy obou stupňů podle názoru obviněného také zcela pominuly materiální stránku trestného činu, tedy nízkou společenskou škodlivost jeho jednání, neboť v posuzované věci došlo k zanedbatelné škodě, kdy poškozený utrpěl pouze drobné oděrky bez dalších zdravotních následků. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu uvedl, že z provedených důkazů nelze učinit závěr, že je pachatelem tohoto skutku, neboť existence naznačených pochybností koherenci argumentu, o logicky propojeném řetězci nepřímých důkazů, zásadním způsobem narušuje. Obviněný je přesvědčen, že jeho vina nebyla prokázána mimo jakoukoliv pochybnost, neboť provedené důkazy jsou nedostatečné a závěr o vině z nich nelze bez porušení principu presumpce neviny a zásady in dubio pro reo učinit.
4) S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. 5. 2018, sp. zn. 6 To 147/2018, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
5) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitky obviněného, které směřují do oblasti dokazování a skutkových zjištění, nelze přiřadit pod uplatněný dovolací důvod. Výhrady obviněného týkající se naplnění znaků zločinu loupeže považuje státní zástupce za nedůvodné. Ohledně materiální stránky spáchaného trestného činu státní zástupce poukázal na to, že platná právní úprava opustila zásadu materiálního pojetí trestného činu a vychází z formálního pojetí. Požadavek obviněného na zkoumání materiální stránky trestného činu je tak bezpředmětný. Tvrdí-li dále obviněný, že jemu uložený trest je nepřiměřeně přísný, pak státní zástupce uvedl, že takové námitky nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný dovolací důvod uvedený v §265b tr. ř. Státní zástupce dále uvedl, že argumentaci obviněného týkající se skutku pod bodem 2) rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu nelze pod uplatněný dovolací důvod přiřadit, neboť obviněný se ve skutečnosti domáhá jiného hodnocení důkazů, které by podle něj mělo vyústit v závěr, že jeho vina není prokázána bez důvodných pochybností. Takové výhrady jsou však v dovolacím řízení bezpředmětné. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
II.
Přípustnost dovolání
6) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
7) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
9) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
10) S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
11) Nejvyšší soud ze spisového materiálu zjistil, že většinu námitek deklarovaných v dovolání obviněný uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení, a to v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, stejně jako následně se staly součástí odvolací argumentace obviněného proti rozsudku nalézacího soudu. Na základě tohoto poznatku lze konstatovat, že jde o opakování obhajoby, se kterou se již vypořádaly soudy nižších stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí [soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku popisuje zranění poškozeného, kolik mobilních telefonů bylo u obviněného zajištěno, výpověď kamaráda poškozeného k napadení obviněným (viz blíže např. bod 15. rozsudku, či bod 16. k trestnému činu podle §272 tr. zákoníku) – agresivní chování obviněného vůči A. K., vyhrožování jí zapálením vlasů, nález kovového plíšku ze zapalovače na místě činu, který chyběl zapalovači obviněného atd.]. Konstantní judikatura pamatuje na takový případ rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 408, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, C. H. Beck).
12) Z veškeré argumentace obviněného je nezpochybnitelné, že tento uplatnil v dovolání skutkové námitky, kterými zpochybňuje hodnotící úvahy soudů a následně zjištěný skutkový stav, a pokud poukázal na některá ustanovení hmotného práva (např. §12 tr. zákoníku), nelze jim s ohledem na jejich jednoznačnou vázanost na skutkové závěry (otázku hodnocení důkazů), přiznat právní relevanci z pohledu podmínek vymezených pro použití §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jak je zřejmé z dovolací argumentace obviněného, těmito námitkami napadl především rozsah provedeného dokazování, způsob hodnocení důkazů, jakož i skutková zjištění učiněná soudy, jimiž je dovolací soud zásadně vázán. Takové námitky však nenaplňují uplatněný dovolací důvod. Obviněný tak sice formálně opřel dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak učinil tak prostřednictvím námitek, které ho obsahově nenaplňují a nejsou podřaditelné pod tento dovolací důvod.
13) Ke shora uvedenému je potřebné rovněž uvést, že dovolací soud je zásadně vázán na skutková zjištění, která ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002).
14) S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání, ve vztahu k trestnému činu obecného ohrožení podle §272 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a trestnému činu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti uvádí, že vzdor tvrzení obviněného o nedostatečném prokázání jeho projednávaného protiprávního jednání, lze skutkové závěry soudů nižších stupňů hodnotit jako bezvadné, mající oporu v provedeném dokazování, jakkoliv lze tyto důkazy považovat za důkazy nepřímé. Konkrétně se jedná zejména o svědecké výpovědi, odborné vyjádření, protokol o ohledání místa činu či např. fotodokumentaci zajištěných věcí (viz str. 8 - 9 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a 3 - 4 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně).
15) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud uvádí, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3).
16) Na základě výše uvedeného pak Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav [k právní kvalifikaci skutku podle §272 odst. 1 tr. zákoníku a §228 odst. 1 tr. zákoníku (viz shora), stejně jako právní kvalifikaci podle §173 odst. 1 tr. zákoníku (viz níže)] byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí.
17) Ani s jistou dávkou tolerance nelze pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit námitky obviněného vztahující se k trestnému činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spočívající v argumentaci, že v řízení nebyl prokázán jeho úmysl k násilnému jednání, že není dána příčinná souvislost mezi jeho jednáním a zmocněním se cizí věci či námitka nedostatečné společenské škodlivosti jeho jednání.
18) Nejvyšší soud musí uvést, že trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Tento trestný čin má dva objekty. Předmětem ochrany je jednak osobní svoboda a jednak majetek, jehož se pachatel chce zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že pachatel si zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Zmocnění se věci tudíž představuje převedení faktické moci nad ní z oprávněné osoby na pachatele. Pachatel se věci zmocní, nejen když ji sám napadenému odejme, ale i když mu ji napadený pod vlivem násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí sám vydá. Vytrhnutí mobilního telefonu z rukou poškozené po krátkém zápase naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 tr. zákoníku. Trestný čin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn (srov. SR, 1998-1, č. 20).
19) Argumentuje-li obviněný ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §173 tr. zákoníku, absencí úmyslu uvedený trestný čin spáchat, a to odkazem, že při předmětném jednání byl veden pouze úmyslem získat zpět svůj vlastní mobilní telefon, pak Nejvyšší soud k uvedenému uvádí, že v předmětné trestní věci soudy po provedeném dokazování dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněný se zmocnil nikoli jednoho, ale tří mobilních telefonů poškozeného a že šlo o mobilní telefony poškozeného (výpověď poškozeného, svědka P., počet odcizených mobilů poškozenému atd.), přičemž výpověď obviněného, že se dožadoval pouze vrácení poškozenému zapůjčeného mobilu, což měla potvrzovat na základě sdělení obviněného také A. K., posoudil soud prvního soudu jako tvrzení účelové a logicky v odůvodnění svého rozsudku odůvodnil (viz bod 15 rozsudku). Tato námitka není hmotně právního charakteru.
20) Ve vztahu k namítané absenci příčinného vztahu odvozované od skutečnosti, že obviněný se zmocnil mobilních telefonů nikoliv přímo od poškozeného, ale až poté, co mu tyto mobilní telefony vypadly na zem, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obdobně jako v předchozím odstavci, ani konkrétní místo, na kterém nebo z kterého došlo ke zmocnění se cizí věci není znakem skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. V souladu s obecným konstatováním uvedeným k předmětnému trestnému činu shora, je tedy zcela irelevantní, zda poškozený měl mobilní telefony přímo u sebe a pouze v důsledku násilného jednání obviněného mu vypadaly na zem, odkud je obviněný sebral. Podstatné ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného podle §173 odst. 1 tr. zákoníku je zjištění soudů nižších stupňů, že obviněný „v úmyslu získat mobilní telefon v držení poškozeného.., tohoto fyzicky napadl.., v důsledku napadení poškozenému vypadly tři telefony, které obviněný sebral ze země a s nimi utekl..“
21) Pokud obviněný dále s poukazem na ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku namítá, že jeho jednání nedosahovalo míry společenské škodlivosti potřebné k založení trestní odpovědnosti, a je tedy v tomto případě namístě uplatnit princip ultima ratio a zásadu subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud shledal, že jde o námitku, která není primárně odvozena od významu uvedeného ustanovení, ale je obviněným vázána na jím předkládanou verzi průběhu skutkového děje. I přes uvedené zjištění však považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést k uvedené problematice (aplikaci §12 odst. 2 tr. zákoníku) následující.
22) Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Citované ustanovení do trestního zákoníku zakotvuje zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip použití trestního práva jako krajního prostředku ochrany dotčených zájmů (ultima ratio). Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, když existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní. Z důvodu subsidiarity trestní represe je trestní odpovědnost vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí odpovědnosti, zejména splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09). Cílem v trestním zákoníku obsaženého hlediska společenské škodlivosti je tak napomoci k odlišení trestných činů od těch deliktů, které by neměly být považovány za trestné činy, přestože zdánlivě znaky některé skutkové podstaty naplňují. Vykazuje-li však určitý skutek všechny zákonné znaky trestného činu, naplňuje tak i hranici škodlivosti takového jednání pro společnost. Je-li tedy předmětné jednání v trestním zákoníku označeno za trestný čin, obsahuje v sobě již premisu minimální hranice společenské škodlivosti. Z hlediska kategorizace trestných činů ve smyslu §14 tr. zákoníku tedy bude aplikace zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu ultima ratio nepochybně vyloučena zejména v případech zvlášť závažných zločinů a zpravidla i u zločinů. Naproti tomu zvlášť pečlivě bude muset být tato zásada zvažována u kategorie přečinů, zejména pokud půjde v konkrétním posuzovaném případě o přečin menší závažnosti, tedy o tzv. hraniční případ trestní odpovědnosti.
23) Ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012 (publikováno pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.), k výkladu ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe zejména vyplývá, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů, a to zejména přečinů, korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako ultima ratio do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní pouze zcela výjimečně, v případech, v nichž z určitých důvodů není vhodné uplatňovat trestní represi, a pokud posuzovaný čin svojí závažností neodpovídá ani těm nejlehčím, běžně se vyskytujícím trestným činům dané právní kvalifikace. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.
24) Nutno ovšem konstatovat, že v posuzovaném případě, kdy jednáním obviněného byly po stránce objektivní i subjektivní naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, se o takový hraniční případ nejedná. Podstatou činu, kterým byl obviněný uznán vinným, bylo jednání spočívající v tom, že obviněný opakovanými údery pěstí do obličeje poškozeného docílil vypadnutí tří mobilních telefonů, který měl tento poškozený u sebe, a to vše za účelem jejich následného zmocnění se [násilné jednání vůči poškozenému za účelem zmocnění se mobilních telefonů obviněný však popírá a předkládá soudu vlastní verzi skutkového děje]. S odkazem na skutečnosti, které jsou v rozhodnutích soudů k jednání obviněného zmíněny, je nutno zdůraznit, že v daném případě předpoklady trestněprávní odpovědnosti jednoznačně splněny byly, neboť ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů nevyplývají žádné okolnosti, jež by odůvodnily výjimečný postup podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Jinak řečeno, s ohledem na okolnosti shora popsané se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio, resp. subsidiaritu trestní represe, do oblasti trestního práva, protože jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek mohl být posouzen jako trestný čin. V návaznosti na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dospěl k závěru, že v předmětné trestní věci vyvození trestní odpovědnosti soudy obou stupňů nevybočilo ze zásady subsidiarity trestní represe a vyvození trestní odpovědnosti bylo v tomto případě namístě.
25) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 9. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu