ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.32.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 32/2018-24
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. ledna 2018 o dovolání obviněného P. B. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 10 To 256/2017-140, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 1 T 55/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 10 To 256/2017-140, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 15. 5. 2017, č. j. 1 T 55/2016-123, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a dále mu byl uložen podle §73 odst. 1 tr. zákoníku trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel na dobu tří roků.
2. Proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, č. j. 10 To 256/2017-140, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání poukazuje na „nesprávné hmotněprávní posouzení zákonných znaků přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky, na absenci obligatorních znaků objektivní stránky.“ K naplnění dovolacího důvodu došlo podle mínění obviněného i tím, že soud prvního stupně nerespektoval právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1809/2016-24, a v důsledku toho porušil nejen ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. při zjišťování skutkového stavu věci, ale také zásadu in dubio pro reo. V další části svého dovolání rekapituluje dosavadní průběh trestního řízení (mj. i po zrušení původního rozsudku Nejvyšším soudem a vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí), přičemž opětovně poukazuje na některé skutečnosti, pro které bylo původní rozhodnutí zrušeno a které nebyly soudy nižších stupňů vzaty při hodnocení důkazů v úvahu. Opětovně argumentuje tím, že existují rozpory ohledně místa spáchání trestného činu , což vede k pochybnostem ohledně zachování totožnosti skutku , že nebyly odstraněny uvedené rozpory důkazy, které považoval za potřebné provést Nejvyšší soud, že byla porušena zásada in dubio pro reo, když „právní závěr je učiněný jednoznačně v neprospěch obviněného, přičemž soudy se nevypořádaly s právním názorem Nejvyššího soudu“ ohledně zjištěného alkoholu v dechu obviněného, a vycházely pouze z výsledků dechové zkoušky (hladina alkoholu v krvi obviněného zůstala neobjasněna – viz dle obviněného rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 687/2015). Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil. [V původním řízení, ve kterém byl obviněný uznán vinným shodně jako v předmětné trestní věci, státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělila, že s ohledem na charakter námitek se k dovolání obviněného nebude věcně vyjadřovat].
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je z obsahu dovolání patrno, že obviněný měl zájem shora uvedený dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a proto je tato vada [že nebylo současně v dovolání použito i ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě], jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které obviněný v dovolání uplatnil, je Nejvyšší soud oprávněn konstatovat, že námitky zmíněné v dovolání jsou ve své podstatě obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů.
9. Předně je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1 tr. zákoníku, když jeho jednání mělo spočívat v tom, že „ dne 1. 4. 2016 v době od 13.40 do 13.45 po lesní cestě ústící na silnici č. III/24426 v katastrálním území obce K., okres M. B., po předchozím požití alkoholických nápojů řídil osobní motorové vozidlo zn. Škoda Felicia Pickup, přičemž byl zastaven a kontrolován hlídkou Policie ČR a odborným měřením na alkohol, provedeným analyzátorem Drager Alcotest 7510, výr. č. ARDM 0114, bylo v jeho krvi v 13.47 hod. uvedeného dne prokázáno 3,12 promile alkoholu a ve 13.52 hod. 3,32 promile alkoholu“.
10. Vzhledem k tomu, že v trestní věci obviněného rozhoduje Nejvyšší soud již podruhé, je nezbytné s ohledem na nepřesnou a zavádějící argumentaci uplatněnou obviněným, odkazujícím na to, že tato vyplývá z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1809/2016, uvést následující. Obviněný (obhájce) přehlíží, že základem pro zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58 a jemu předcházejícího rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 7. 2016, č. j. 1 T 55/2016-46, bylo konstatování Nejvyššího soudu o „možném“ porušení práva obviněného na spravedlivý proces v souvislosti s usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13, ve kterém bylo mj. konstatováno, že ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Vzhledem k tomu, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně tomuto požadavku nevyhovovalo (byť soud druhého stupně se snažil svým odůvodněním soud prvního stupně zastoupit), musel Nejvyšší soud shora uvedená rozhodnutí nižších soudů zrušit a věc vrátit Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi k novému projednání a rozhodnutí. V tomto směru se obviněný zásadně mýlí (případně účelově vykládá ve svůj prospěch zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu), pokud tvrdí, že Nejvyšší soud ve věci vyslovil zásadní právní názor. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu prvního stupně neodpovídalo požadavkům §125 tr. ř. (ani usnesení Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 3884/13), neboť logicky a srozumitelně nebylo odůvodněno, musel Nejvyšší soud upozornit soud prvního stupně např. na to, že v rámci přesvědčivosti odůvodnění „se jevilo vhodným“ – viz str. 5 usnesení Nejvyššího soudu odkázat na judikaturní rozhodnutí, která se zabývají otázkou totožnosti skutku (za jakých okolností je totožnost skutku zachována). Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že některé skutečnosti zůstaly bez povšimnutí ze strany soudu prvního stupně, a proto bude „potřebné opatřit a provést důkazy, kterými bude podpořena obhajoba obviněného nebo naopak vyvrácena, a tím posílena věrohodnost výpovědí příslušníků policie“. Není tedy pravdivá argumentace obviněného (obhájce), že Nejvyšším soudem byl soudu prvního stupně vymezen nezbytný okruh důkazů, potřebných pro jeho rozhodnutí, a z toho obviněným dovozovaný závěr, že pokud tyto důkazy nebyly provedeny, došlo k porušení závazného právního názoru vysloveného Nejvyšším soudem.
11. Po zrušení věci a vrácení věci soudu prvního stupně je nutno konstatovat, že tento již pečlivěji přistoupil k otázce zjištění skutkového stavu věci a rovněž tak již v duchu §125 tr. ř. odůvodnil svůj rozsudek. Rovněž je nutno konstatovat, že z jeho rozhodnutí např. již vyplývá, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů (viz str. 4 rozsudku), příp. jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil.
12. Při posuzování důvodnosti dovolání, které bylo podáno proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 10 To 256/2017 (oproti důvodnosti dovolání proti usnesení téhož soudu ze dne 20. 9. 2016, č. j. 10 To 413/2016-58), je především nutno zdůraznit, že předmětné rozhodnutí již navazovalo na rozhodnutí soudu prvního stupně, které odpovídá požadavkům vymezeným v §125 tr. ř. pro rozsudek. Obviněný ve svém dovolání poukazuje jednak na nerespektování ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., jednak na porušení zásady in dubio pro reo. V souvislosti s těmito ustanoveními je nezbytné obviněného upozornit na to, že se jedná o instituty procesního nikoli hmotného práva. Že obdobný názor zastává rovněž Ústavní soud, je zřejmé např. z jeho rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
13. Dále považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn ani případným odkazem na porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu §36 Listiny základních práv a svobod, neboť z rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). Ve vztahu k námitce, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo je vhodné zmínit, že dovolávání se uvedené zásady dovolací důvod nenaplňuje. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17. K námitkám, kterými obviněný soudům nižších stupňů vytýká, že nerespektovaly závazný právní názor Nejvyššího soudu a tím byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se již Nejvyšší soud vyjádřil shora.
14. K další argumentaci obviněného uplatněné v dovolání je potřebné uvést, že se jedná o námitky, se kterými se již v rámci uplatněné obhajoby obviněného před soudem prvního stupně, resp. v řádném opravném prostředku před soudem druhého stupně, musely vypořádat zmíněné soudy. S jejich závěry, vyslovenými v odůvodnění jejich rozhodnutí se Nejvyšší soud ztotožňuje a na ně pro stručnost odkazuje. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř .“
15. Zcela závěrem považuje Nejvyšší soud za potřebné, byť k procesním námitkám obviněného, uvést, že podstatné z hlediska možného porušení práva na spravedlivý proces bylo zjištění, zda jevil obviněný známky požití alkoholu v době, kdy řídil motorové vozidlo a byl sledován hlídkou Policie ČR a následně zastaven. Pokud by se měl pohybovat v lese na komunikaci vzdálené od silnice cca 300 m, stěží by byl viděn hlídkou policie, proto nebylo uvěřeno výpovědi svědka Ch. (viz např. str. 5 odůvodnění usnesení soudu druhého stupně). Přístroj, kterým byla provedena dechová zkouška, byl řádně kalibrován a zkouška byla provedena v předepsaném časovém rozpětí, podstatné je také zjištění, které obhajoba pomíjí, a to výpovědi zasahujících policistů k tomu, že z obviněného byl cítit alkohol a vozidlo řídil, obviněný oproti tomu tvrdí, že ve vozidle pouze seděl a toto neřídil. Jestliže obviněný ve své obhajobě uvádí, že ve vozidle seděl a předtím vypil alkohol, ale vozidlo neřídil, pak se jedná o zcela jiný skutkový děj, než skutkový stav, který byl na základě dokazování zjištěn soudem prvního stupně a řádně, logicky a hodnověrně odůvodněn v jeho rozhodnutí. Upozornit obviněného je také třeba na úřední záznam ze dne 1. 4. 2016, ze kterého je patrno, že obviněný jevil známky požitého alkoholu a měl uvést požívání alkoholu v době od 9.00 do 13.00 hodin. Přehlédnuta nebyla ani výpověď svědka S., která je v souladu s úředním záznamem ze dne 1. 4. 2016. K údaji 11.45 hod., kdy měl být hlídkou policie obviněný zastaven, se již vyjádřil soud druhého stupně na str. 7 svého usnesení, stejně jako k otázce zachování totožnosti skutku (viz str. 6).
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem (v dovolání nebyla uplatněna žádná právně relevantní námitka z pohledu uplatněného dovolacího důvodu) Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002], ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz §265i odst. 2 tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Vzhledem k tomu, že v dovolání jsou vznášeny tytéž námitky jako v odvolání, případně v rámci obhajoby v řízení před soudem prvního stupně, poukazuje Nejvyšší soud vedle již výše zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu či Ústavního soudu dále také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ve kterém zmíněný soud mj. uvedl, že „institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. ledna 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu