ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.423.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 423/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný I. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 5 T 124/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. H. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016 , byl obviněný I. H. (dále jen „obviněný“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)], dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)].
2. Za tuto trestnou činnost byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. 5 To 35/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest propadnutí zde uvedené věci a podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
3. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017 , podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a za podmínek §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)], dále přečinem vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)] a přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 3)].
4. Dané trestné činnosti se podle skutkových zjištění odvolacího soudu dopustil tím, že
„1) v době nejméně od roku 2011 do dne 5. 1. 2016 v místě jejich společného bydliště, v L., okres K., ul. L., opakovaně psychicky a později i fyzicky týral svoji družku P. H. tak, že ji sprostě urážel, vyhrožoval, ponižoval ji i před její rodinou, přáteli, vyvolával bezdůvodné hádky, nepřiměřeně na ni žárlil, několikrát ji sledoval v zaměstnání, pokud nebyla na svém pracovišti, dožadoval se vysvětlení a sdělení, kde se nachází, požadoval po ní sex, ačkoliv poškozená poté, co ji na jaře 2011 fyzicky napadl, nebyla s obžalovaným schopna sexuálního soužití, v roce 2013, v blíže nezjištěné době, jí ve spánku vložil do ruky blíže nezjištěnou zbraň, když se probudila, požadoval po ní, aby ho zastřelila, dále ji v několika případech psychicky vydíral tím, že jí sděloval, že spáchá sebevraždu, v březnu 2015 poškozenou omámil blíže nezjištěnou látkou, kterou jí zřejmě dal do pití, když poškozená po požití této látky upadla do stavu bezbrannosti a nemohla klást odpor, protože nemohla hýbat končetinami a ležela na zádech, v obývacím pokoji na sedací soupravě, obkročmo si na ni sedl, vsunul jí přirození do úst, poškozená se nemohla bránit, pak ji přetočil na bok, zvedl její levou nohu do výšky, z boku jí vsunul penis do přirození a vykonal na ní soulož, takto nemohoucně ležící poškozenou si vyfotil, následněji foto ukázal uložené v mobilním telefonu a hrozil jí zveřejněním této foto na internetu, v říjnu 2015 ji v ložnici zřejmě dal do pití blíže nezjištěnou látku, v důsledku požití této látky se nemohla poškozená hýbat a klást odpor a poté na ni vykonal soulož, vzhledem k tomu, že poškozená nemohla dál snášet jednání obžalovaného, dne 5. 1. 2016 s ním ukončila soužití a obžalovaný se odstěhoval ze společného bydliště, přičemž obžalovaný poškozenou vulgárně slovně napadal, v několika případech před jejich nezletilými dětmi AAAAA *) a BBBBB *), které z tohoto důvodu jejich matka vykázala do jiné části domu, aby nebyly přítomny dalšímu jednání obžalovaného a dlouhodobé intenzivní a neustále se opakující popsané jednání obžalovaného zanechalo na poškozené P. H. následky spočívající v tom, že se nalézala v nepříznivém psychickém stavu a permanentním stresu, trpěla nespavostí, strachem a současně se cítila ponížená, utrpělo její sebevědomí, cítila pohanu, měla obavu z budoucnosti, o svou práci i rodinu, její stav se projevoval i v zaměstnání, kde ji opakovaně navrhovali, aby vyhledala odbornou pomoc a některé projevy jejího chování vykazovaly znaky syndromu týrané osoby,
2) v přesně nezjištěný den v době měsíců ledna a února 2016 ve večerních hodinách v obci L., ul. L., okres K., zavolal poškozené P. H., že s ní chce probrat okolnosti ukončení jejich vztahu, v garáži jí nalil víno, sám vypil pivo, poškozená se zhruba po hodině rozhodla z domu odejít pro své dcery, které jí hlídala kamarádka A. B., bytem L., ul. B. N., protože už dál nechtěla obžalovaného poslouchat, obžalovaný ji zastavil před jejich domem, začal do ní strkat s tím, že takto jejich soužití nemůže skončit, pak jí začal vulgárně nadávat, poškozená se mu vysmekla a šla směrem k náměstí, obžalovaný poté nasedl do vozidla zn. Škoda Fabia, na náměstí ji dojel, vystoupil, začal na ni křičet a požadovat, aby si k němu přisedla do vozidla a mluvila s ním, když to odmítla, pevně ji chytl v oblasti předloktí za ruku tak silně, že jí způsobil podlitiny ruky a takto ji nutil, aby z místa neodcházela a poslouchala jeho sdělení ohledně jejich vztahu, poškozená se mu po chvíli držení vysmekla a utíkala přes náměstí, obžalovaný nasedl do vozidla, začal ji pronásledovat a najíždět na ní, poškozená se běžela ukrýt do hostince S., kam za ní obžalovaný po chvíli přišel, když se jí J. K., provozovatel restaurace zeptal, zda potřebuje pomoci, poškozená to odmítla s tím, že to zvládne sama, když vyšla před restauraci, obžalovaný ji opětovně začal slovně urážet, přitom ji chytl za ruku, aby nemohla odejít, poškozená se mu vysmekla a šla do bydliště A. B. vyzvednout nezletilé dcery, obžalovaný tam dojel ve vozidle, začal zvonit na zvonek u domu a slovně se dožadovat, aby poškozená z domu vyšla,
3) v období od 7. 1. do 6. 5. 2016 v L., ul. L., okres K., v místě bydliště poškozené P. H., dále v K. a v P., v místě zaměstnání poškozené P. H. a na dalších blíže nezjištěných místech, jí několikrát denně telefonoval a posílal SMS na její mobilní telefon , v níž ji urážel, dne 5. 5. 2016 v 14.43 hodin jí poslal SMS, ve které jí uváděl: „a rada zdarma na závěr, opravdu važ slova o nějakých bláznech, ty ani netušíš, co ti může bouchnout pod zadkem! Tím pochopitelně nemám na mysli nějakou třaskavinu“, a vzápětí upozorňoval, aby vážila slova, že by mohla mít takové problémy, které by nerozdýchala a v samotné SMS jí sděluje, že může poděkovat svému bratříčkovi a víc jí v danou chvíli říkat nebude, že to za to nestojí. Následně dne 6. 5. 2016 v 13:00 hodin jí poslal SMS na které byl vyfocen dvůr jejího bydliště a opravovaná kanalizace, čímž v ní vzbudil obavu, že mohl neoprávněně vniknout na pozemek
a pořídit tyto snímky, snímky poslal s dodatkem ´měj se´, tímto jednáním vzbudil obžalovaný u poškozené důvodnou obavu o svůj život a život a zdraví nezletilých dcer AAAAA *) a BBBBB *)“
5. Za shora uvedené trestné činy a sbíhající se přečin nedovoleného ozbrojování podle §279 odst. 1 tr. zákoníku, za který byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, byl podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 2 T 175/2015, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí zde uvedené věci a podle §99 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku ochranné léčení psychiatrické v ambulantní formě.
II.
6. Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) tr. ř.
7. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. poukázal na procesní pochybení, k němuž došlo v průběhu odvolacího řízení a které zásadně porušilo jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a právo na zákonného soudce podle čl. 38 Listiny. K tomu uvedl, že podle rozvrhu práce byla předsedkyní senátu 12 To určena soudkyně JUDr. Eva Milcová, jejíž jméno figuruje na předvolání i vyrozumění o veřejném zasedání, zatímco z obou protokolů o veřejném zasedání vyplývá, že senát rozhodoval v jiném složení s předsedkyní Radmilou Svatoňovou a členkami senátu JUDr. Kateřinou Hykešovou a JUDr. Evou Holasovou. V dané souvislosti namítl, že jemu ani jeho obhájcům není známo, že by v průběhu odvolacího řízení bylo rozhodnuto o změně senátu, ani mu žádná změna nebyla sdělena, takže se k ní nemohl vyjádřit, čímž mu bylo upřeno právo namítnout podjatost členů senátu, k čemuž odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 182/05. Vyjádřil nadto své přesvědčení, že veřejnému zasedání dne 18. 10. předsedala jiná soudkyně než dne 2. 11.
8. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předeslal, že soudy nižších stupňů učinily celou řadu skutkových zjištění na základě naprosto nesprávné interpretace důkazů nebo na podkladě důkazů nevěrohodných či naprosto chybějících. Současně namítl, že výrok o vině je postaven pouze na nepřímých důkazech a nesouladných důkazů, v jejichž řetězci existuje mnoho pochybností, jež se nepodařilo objasnit, přičemž přímé důkazy téměř absentují. V neposlední řadě konstatoval, že v některých případech chybí i základní znaky skutkové podstaty trestného činu, a to následek a kauzální nexus, načež rozvedl konkrétní výhrady k jednotlivým trestným činům, jimiž byl uznán vinným.
9. Stran trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku prvně poukázal na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, podle něhož měl být vztah mezi ním a poškozenou symetrický, takže nebylo možné jednoznačně stanovit, kdo je pachatelem a kdo obětí, resp. kdo byl dominantní. V návaznosti na to podotknul, že asymetričnost je jedním z určujících znaků týrání, popř. domácího násilí. Ke spojitosti trestného činu podle §199 tr. zákoníku a fenoménu domácího násilí odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 417/2016, a poté citoval z odborného článku, podle něhož jsou znaky domácího násilí mj. neveřejnost a jasné rozdělení rolí na oběť a pachatele. Kromě absence posledně zmíněného znaku pak namítl, že konflikty mezi ním a poškozenou nebyly neveřejné, načež shrnul, že v jeho případě nebyly prokázány všechny kumulativní znaky domácího násilí, resp. trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí.
10. Další výhradu směřoval k neprokázání kauzálního nexu, k čemuž poukázal opětovně na znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, podle něhož měla poškozená utrpět psychickou újmu, která však podle obviněného nevznikla v důsledku jeho jednání, nýbrž jako následek problematického až sociálně-patologického partnerského soužití, resp. tím, že poškozená se s tímto konfliktem špatně psychicky vyrovnávala. V daném kontextu odvolacímu soudu vytknul, že jeho důkazní návrh na výslech PhDr. Jany Lavické, popř. na její písemnou zprávu o průběhu terapie, zamítl bez dostatečného odůvodnění, přičemž účelem tohoto návrhu bylo získání informací o jeho soužití s poškozenou, příp. o jejím nadměrném požívání alkoholu, nikoliv posouzení její osoby, jak nesprávně uvádí soud druhého stupně. Obviněný zpochybnil rovněž existenci následku svého jednání v podobě psychické újmy poškozené, která podle něj není tak zásadního charakteru, pokud jako terapie postačí hra na hudební nástroj a jóga, k čemuž namítl, že poškozená nebyla schopna prokázat, že by kdykoliv v průběhu trestního řízení vyhledala odbornou psychologickou pomoc, byť to její psychika podle znaleckého posudku vyžadovala.
11. Následně obviněný poukázal na nevěrohodnost důkazů prezentovaných soudy obou stupňů. V daném směru upozornil na to, že poškozená se před hlavním líčením měla dohadovat se svědky, což mají dokládat rozpory v jejich výpovědích, s nimiž se soudy nižších stupňů nijak nevypořádaly, načež popsal nejzjevnější rozpory a ve zbytku odkázal na doplnění svého odvolání. Tak příkladmo zmínil rozpory ve výpovědi svědkyně M. K., která měla být v roce 2011 přítomna jeho incidentu s poškozenou, a výpověď svědkyně Z. P., jež nevěděla popsat auto, v němž měl sledovat poškozenou. Poté soudům vytknul opomenutí důkazů svědčících v jeho prospěch, a to výpovědí svědka F. Š. (otce poškozené) a svědkyně Z. T., kteří nezaznamenali žádné konflikty (kromě častých hádek) mezi jím a poškozenou a měli vypovídat o nadměrném požívání alkoholu poškozenou, jenž měl být častým spouštěčem jejich hádek. Naproti tomu považoval za zkreslený závěr soudů o škodlivém užívání alkoholu obviněným. Další výhradu směřoval vůči zamítnutí jeho důkazních návrhů jako nadbytečných, k čemuž poukázal na svůj podnět z přípravného řízení k zajištění záznamu o telekomunikačním provozu, k nařízení znaleckého posudku k posouzení obsahu paměti mobilního telefonu poškozené, jakož i na lékařskou zprávu či protokol o fyzickém napadení poškozené v roce 2011. S poukazem na výše zmíněné námitky konstatoval podstatné porušení zásady presumpce neviny podle §2 odst. 2 tr. ř. a čl. 40 odst. 2 Listiny, zásady materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř. a zásady vyhledávací podle §2 odst. 6 tr. ř. s tím, že o jeho vině zůstaly zjevné nejasnosti.
12. Ohledně právní kvalifikace jeho skutku jako trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku soudům obou stupňů předně vytknul stručné odůvodnění jejich rozhodnutí. Poté namítl, že závěry soudů, podle nichž měl omámit poškozenou, nejsou podloženy žádným jiným důkazem než výpovědí samotné poškozené, resp. že další výpovědi jsou toliko důkazy nepřímé, neboť jednotlivé svědkyně nebyly přítomny jeho útoku, nýbrž vypovídají o tom, co jim poškozená sama sdělila. Závěr odvolacího soudu o tom, že se poškozená těmto svědkyním svěřila ihned po znásilnění, označil za ničím nepodloženou spekulaci, načež poukázal na rozpory ve výpovědích svědkyň a poškozené, s nimiž se soudy podle jeho názoru vypořádaly nedostatečně. Konkrétně uvedl, že svědkyně Z. P. poškozenou v době znásilnění neznala, že svědkyně M. K. je sestrou poškozené, takže logicky nemá zájem na jejím očerňování a že se svědkyní A. B. se poškozená poznala až v létě 2015. Dále namítl neprokázání toho, že by k omámení (poškozené) skutečně došlo, jelikož se nepodrobila lékařskému vyšetření za účelem odběru vzorku spermatu z pohlavních orgánů, ani toxikologickému rozboru krve a moči ihned po znásilnění. Soudu druhého stupně v této souvislosti vytknul, že uvěřil nevěrohodnému vysvětlení poškozené, že nevěděla o možnosti zjištění látky, která způsobila její uspání, k čemuž obviněný poukázal na obdobné výpovědi svědkyň Z. P. a M. K., které označil za účelové s tím, že tyto svědkyně i poškozená pracují ve zdravotnickém zařízení a mají zdravotnické vzdělání, takže o možnosti zjištění dané látky z krve a moči až po dobu několika dnů musely vědět. V návaznosti na to vyjádřil názor, že poškozená se lékařskému vyšetření nechtěla podrobit, protože by vedlo ke zjištění, že k žádnému pohlavnímu styku a jejímu omámení nedošlo, eventuálně že se do stavu bezvládnosti přivedla sama požitím nadměrného množství alkoholu. Opětovně učinil výhradu vůči liknavé práci orgánů činných v trestním řízení při zajišťování důkazů svědčících v jeho prospěch, jelikož v rozporu s §2 odst. 5 tr. ř., čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem MUDr. Květuše Charvátové, předložením zdravotnické dokumentace či lékařské zprávy, jimiž mělo být prokázáno, že prostředek k omámení poškozené nemohl být v dané době k dispozici. Zpochybnil rovněž závěr soudů obou stupňů o tom, že znásilnění poškozené prokazuje i výpověď svědka F. Š., jemuž měl ukázat fotografii nahé poškozené, k čemuž uvedl, že se tím pouze stěžoval na nadměrné užívání alkoholu poškozenou, a dodal, že je absurdní, aby se jejím příbuzným takovým způsobem chlubil, že ji znásilňuje. Soudům nižších stupňů dále vytknul i zamítnutí návrhu na doplnění dokazování výslechem jeho matky, S. H., která měla dosvědčit, že v říjnu 2015 nebydlel v domácnosti s poškozenou, což měla ostatně potvrdit i sama poškozená. Poté shrnul, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů trpí vadou spočívající ve zřejmém nesouladu skutkového stavu na základě provedeného dokazování se skutkovou podstatou zvlášť závažného zločinu znásilnění a že soudy flagrantně porušily zásadu vyhledávací, zásadu materiální pravdy, zásadu kontradiktornosti řízení před soudem a zásadu rovnosti zbraní.
13. Stran skutku pod bodem 2) výroku rozsudku odvolacího soudu kvalifikovaného jako trestný čin vyhrožování podle §175 odst. 1 tr. zákoníku namítl, že nebyl prokázán důvod a průběh vzájemného rozhovoru mezi jím a poškozenou, že by do ní strkal nebo ji jinak fyzicky k něčemu nutil, že by ji urážel či nutil, aby nastoupila do auta, kterým jí měl pronásledovat. K závěru soudu druhého stupně, podle něhož měl poškozenou uchopit tak silně, že jí měl způsobit podlitiny na ruce, uvedl, že poškozená sama uvedla, že jí nikdy nebil, nevyhledala lékařské ošetření a ani svědkyně A. B. si bezprostředně po tomto útoku žádných podlitin na poškozené nevšimla. Celý popis skutku pod bodem 2) označil opět za pouhou spekulaci soudů nižších stupňů založenou na nekritickém převzetí popisu incidentu poškozenou, jejíž tvrzení nepodporují ani výpovědi svědkyně A. B. a J. K. Naproti tomu považoval za nesporně plynoucí z provedených důkazů to, že se s poškozenou zřejmě pohádali, načež šla poškozená do restaurace, kam za ní obviněný přijel, po krátkém a klidném rozhovoru spolu odešli a poté přišla poškozená do bydliště svědkyně A. B., kde se dožadoval setkání s ní. Uzavřel proto, že odvolací soud nemohl na základě takového stavu dokazování dospět k výroku, že by poškozenou nutil, aby něco konala či strpěla, takže závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání je ve zcela hrubém rozporu se zjištěným skutkovým stavem věci.
14. K posouzení jeho jednání jako trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku předně připomněl, že se jej měl podle odvolacího soudu dopustit mj. tím, že v době od 7. 1. do 6. 5. 2016 poškozené několikrát denně volal a posílal SMS a MMS zprávy, v nichž ji urážel. V návaznosti na to podotknul, že takové jednání nemůže naplňovat skutkovou podstatu trestného činu nebezpečného vyhrožování, jelikož pouhým telefonováním či zasíláním SMS a MMS zpráv bez popisu a prokázání jejich skutečného obsahu nelze nikomu vyhrožovat smrtí, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou, když měl navíc poškozenou podle popisu skutku jen urážet. Soudům obou stupňů pak vytknul zkreslenou a z kontextu vytrženou interpretaci obsahu SMS a MMS zpráv, jež jsou popsány v bodě 3) výroku rozsudku soudu druhého stupně, načež prezentoval jejich vlastní interpretaci s tím, že obě zprávy měly pouze charakter upozornění či oznámení, nikoliv výhrůžky jakoukoliv újmou, přičemž i případná výhrůžka by nebyla schopna způsobit poškozené jinou těžkou újmu takové intenzity, která by byla srovnatelná s usmrcením či jinou těžkou újmou na zdraví.
15. V další části dovolání poukázal na další důkazní návrhy, k nimž nebylo soudy obou stupňů řádně přihlédnuto a které měly směřovat k prokázání motivace poškozené k podání trestního oznámení, jímž byla její snaha přimět obviněného, aby akceptoval návrh dohody o výživném. V dané souvislosti poukázal na zamítnutí jeho důkazního návrhu na výslech svědkyně G. A., která mu měla zprostředkovat nabídku poškozené, že pokud „podepíše, že na ní nedá trestní oznámení za křivé obvinění, tak (poškozená) trestní oznámení stáhne nebo nedá souhlas s trestním stíháním“. Dále namítl, že odvolací soud nereagoval na jeho opakované upozornění na soupis SMS a MMS zpráv, jenž má prokazovat nepravdivou výpověď poškozené ohledně doby přijetí výhrůžné MMS zprávy, která měla být podnětem k podání trestního oznámení. Za zákonné pak nepovažoval ani odmítnutí jeho návrhu na výslech K. T. odvolacím soudem, přičemž tento svědek měl vypovídat k otázce společného soužití obviněného s poškozenou, jakož i ke sklonům poškozené ke zneužívání alkoholu. Odůvodnění soudu prvního stupně, že se tomuto svědkovi nepodařilo doručit předvolání k hlavnímu líčení, označil za udivující, jelikož K. T. měl jeho doručení očekávat spolu s manželkou Z. T. po celou dobu v místě jejich bydliště. V návaznosti na to opětovně namítl porušení zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací, zásady kontradiktornosti a zásady rovnosti zbraní. Poté ještě znovu poukázal na porušení zásad vymezených v §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. s tím, že obžaloba neustála důkazní břemeno, že rozsudky soudů obou stupňů jsou nekonkrétní a chybí v nich konkrétní skutková tvrzení a tomu odpovídající důkazy a že celé trestní řízení bylo vedeno jednostranně v jeho neprospěch, na podporu čehož odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 343/04 a sp. zn. II. ÚS 1975/08 a rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 5/2009. Obviněný v neposlední řadě namítl, že po vynesení rozsudku soudu prvního stupně došlo k flagrantním průtahům při vyhotovení písemného odůvodnění rozsudku i usnesení o zamítnutí jeho návrhu na propuštění z vazby, čímž byla porušena mj. zásada rychlosti trestního řízení, pročež navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265 l odst. 3 tr. ř. nařídil, aby věc byla projednána jiným senátem soudu prvního stupně.
16. Se zřetelem k tomu, že obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, i rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. 5 T 124/2016, a tomuto soudu vrátil věc k projednání. Současně navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu před rozhodnutím o dovolání postupem podle §265o tr. ř. odložil nebo přerušil výkon napadeného rozhodnutí.
17. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K obviněným uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. s námitkou, že ve věci rozhodl soud, který nebyl náležitě obsazen, předně připomněla, že zahrnuje i právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, jehož součástí je přidělování soudní agendy a určení složení senátu podle rozvrhu práce soudů. V dané souvislosti konstatovala, že z usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že předsedkyní senátu byla JUDr. Radmila Svatoňová, ačkoliv obviněný uvádí, že v doručeném předvolání k veřejnému zasedání bylo uvedeno, že předsedkyní senátu je JUDr. Eva Milcová. Poukázala na rozvrh práce Krajského soudu v Praze, z něhož vyplývá, že předsedkyní senátu 12 To je skutečně JUDr. Eva Milcová s tím, že první zastupující kolegyní je právě JUDr. Radmila Svatoňová. Lze se tedy podle státní zástupkyně domnívat, že došlo k zástupu předsedkyně senátu, přičemž pokud předsedkyně senátu 12 To JUDr. Eva Milcová nařídila jednání soudu, avšak z důvodu překážek na její straně toto jednání vedla její zástupkyně ustanovená v souladu s příslušným rozvrhem práce, nelze takový postup považovat za porušení principu zákonného soudce. V dané věci tedy neshledala naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
18. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nejprve zmínila, že se jím v zásadě nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. že takový přezkum je možný pouze mimořádně, pokud jsou zjištěny kardinální procesní nedostatky nebo libovůle při hodnocení a provádění důkazů. Poté zdůraznila, že obdobné námitky jako v dovolání uplatnil obviněný již v předcházejících stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů již tuto obhajobu reflektovaly. Sama konstatovala, že uplatněné dovolací námitky ve většině směřují do oblasti skutkové a procesní, jelikož obviněný soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, zejména posouzení věrohodnosti poškozené, nevypořádání se s rozpory v její výpovědi, nevypořádání se s rozpory ve výpovědích svědků a neprovedení jím navržených důkazů k posouzení reálnosti skutkového děje. K tomu uvedla, že soudy obou stupňů (zejména soud odvolací) ve svých rozhodnutích důsledně rozvedly jednotlivé provedené důkazy, jasně ozřejmily, které z nich a z jakých důvodů považují za věrohodné, z jakých důkazů při rozhodování o vině obviněného vyšly, a přesvědčivě odůvodnily také důvody pro zamítnutí návrhů na doplnění dokazování, především stran výslechu dalších potenciálních svědků, takže ve věci nelze hovořit ani o přítomnosti tzv. opomenutých důkazů a neúplnosti provedeného dokazování. V daném kontextu rovněž podotkla, že zejména odvolací soud doplnil dokazování, a to i výslechem poškozené a znalců, aby tak uvedl na pravou míru některá nejednoznačná vyjádření. Soudy si tak podle státní zástupkyně vytvořily odpovídající skutkový základ pro svá rozhodnutí v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a nevybočily z mezí hodnocení důkazů uvedených v §2 odst. 6 tr. ř., takže neshledala přítomnost tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Dále konstatovala, že soudy obou stupňů zaznamenaly protichůdná tvrzení poškozené a obviněného o jejich vzájemném soužití, obhajobu obviněného se však podařilo plně vyvrátit, přičemž zejména odvolací soud velmi podrobně poměřoval jednotlivá tvrzení a dospěl k logickému závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, a to ve všech aspektech jejích tvrzení o vztahu s obviněným. Připomněla, že poškozená popsala průběh vztahu s obviněným, dynamiku vývoje tohoto vztahu, který se patologicky vyvíjel, a to právě v důsledku jeho jednání zahrnujícího kontrolující násilí, psychické vydírání i fyzickou agresi, která dostoupila vrcholu i v intimní oblasti, přičemž věrohodnost výpovědi poškozené byla jednoznačně podpořena závěry znaleckého posudku, jakož i svědeckými výpověďmi ze strany těch, jímž se poškozená se svými zážitky svěřila, a kteří popsali, že sami zaznamenali změny v její psychice a chování. Chování obviněného pak podle státní zástupkyně odpovídá nastavení jeho osobnosti, jak byla zjištěna znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, když byl u něj navíc shledán počínající organický psychosyndrom a škodlivé užívání alkoholu a benzodiazepinů, což podporuje i tvrzení poškozené o tom, že právě prostřednictvím takové či podobné látky mohla být uvedena do stavu bezbrannosti předtím, než byla znásilněna. Poté zmínila, že výhrůžky obviněného adresované poškozené zasadily soudy do rámce širších souvislostí daných předchozím týráním i tím, že poškozená měla empirické zkušenosti s agresivní povahou a násilnými projevy obviněného, což umožnilo učinit jednoznačný závěr, že ze strany obviněného šlo o výhrůžky, které byly způsobilé v poškozené vzbudit důvodné obavy. Konstatovala proto, že takto stabilizovaná skutková zjištění umožňovala aplikovat ustanovení hmotného práva, a to v celé šíři právní kvalifikace u jednotlivých skutků.
19. Státní zástupkyně dále uvedla, že obviněný v mezích dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zpochybnil pouze naplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku s tím, že nešlo o asymetrický vztah, v němž by existovala trvalá a neměnná diferenciace rolí na ohroženou osobu a násilnou osobu, že některé konflikty byly veřejné a že nebyla dána příčinná souvislost mezi psychickou újmou poškozené a jeho týráním, neboť psychické potíže mohly být způsobeny i pouhým vzájemným konfliktním soužitím. K tomu první řadě podotkla, že domácí násilí nelze ztotožňovat se skutkovou podstatou trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 tr. zákoníku, jelikož domácí násilí představuje společenský jev, který zahrnuje celou škálu společensky nežádoucího jednání odehrávající se v soukromí společného obydlí, takže v každé trestní věci je třeba blíže charakterizovat poruchy vztahu mezi blízkými osobami, neboť ne každá vztahová porucha obsahující násilné prvky představuje domácí násilí ve smyslu týrání. Připomněla, že pod pojmem týrání je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním s blízkou nebo jinou spolužijící osobou, určitou mírou trvalosti a intenzitou způsobilou vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické i fyzické útrapy. Pro týrání je tedy charakteristické, že jeden z partnerů se trvale ocitá v roli ohrožené osoby a druhý zastává roli agresora, zatímco tam, kde sice dochází k násilí mezi partnery, ale role agresora a oběti se střídají nebo se oba partneři vzájemně napadají, je domácí násilí z podstaty věci vyloučeno. V posuzované trestní věci se přitom podle státní zástupkyně podařilo jednoznačně rozpoznat typ domácího násilí, a to prostřednictvím znaleckého zkoumání, přičemž bylo prokázáno, že nešlo o chronický krizový kalamitní vztah, ale o jednostranné týrání, tedy že existuje trvalá a neměnná diferenciace rolí na ohroženou osobu a násilnou osobu a že právě díky asymetrii ve vztahu došlo téměř ke kolapsu schopností poškozené řešit násilí obviněného, neboť po jeho vykázání ze společného obydlí vždy podlehla jeho slibům a soužití s ním obnovila. Zároveň konstatovala, že pokud soud dospěl k závěru o týrání poškozené obviněným, byla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jejími psychickými problémy a samotným týráním. Pouze pro úplnost poznamenala, že zákon nevyžaduje, aby u oběti domácího násilí ve smyslu týrání byl zaznamenán syndrom týrané osoby, neboť u různých obětí se objevují různé klinické diagnózy, ale také je možné zaznamenat pouze popisný výčet následků viktimizace, které nespadají pod konkrétní psychopatologické poruchy, neboť záleží na konkrétním nastavení oběti.
20. Státní zástupkyně poté uzavřela, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné, pročež navrhla, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
III.
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
22. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2017, sp. zn. 12 To 375/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV.
23. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. V obecnosti přitom platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán tehdy, jestliže ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen , ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže jeho obsazení neodpovídalo ustanovením §27 , §31 a §35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích). Tak tomu bude zejména, když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 tr. ř. apod.
25. Obviněný učinil ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. výhradu, že v odvolacím řízení rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen, neboť v jeho průběhu došlo ke změně senátu, aniž by o tom byla obhajoba informována a mohla namítat podjatost jeho členů. Ve smyslu ústavně garantovaného práva na zákonného soudce zakotveného v čl. 38 odst. 1 Listiny lze takovou námitku podřadit pod předmětný dovolací důvod, jelikož z daného základního práva mj. plyne, že soud je náležitě obsazen tehdy, když všichni soudci, kteří věc projednávají a rozhodují, jsou k tomu povoláni podle rozvrhu práce.
26. Krajský soud v Praze k dotazu Nejvyššího soudu sdělil, že veřejné zasedání o odvolání obviněného nařídila na den 18. 10. 2017 skutečně předsedkyně senátu 12 To, JUDr. Eva Milcová, která však v den veřejného zasedání čerpala z vážných rodinných důvodů řádnou dovolenou, takže byla podle rozvrhu práce zastoupena Mgr. Radmilou Svatoňovou. Senát přitom jednal ve stejném složení i v odročeném veřejném zasedání dne 2. 11. 2017. Vzhledem k tomu, že bylo postupováno podle rozvrhu práce a všechny členky senátu byly označeny jmenovkou, dané skutečnosti nebyly účastníkům řízení výslovně avizovány.
27. Nejvyšším soudem bylo dále zjištěno, že podle rozvrhu práce Krajského soudu v Praze příslušného pro dané období byla předsedkyní senátu 12 To JUDr. Eva Milcová a první zastupující předsedkyní tohoto senátu byla Mgr. Radmila Svatoňová. Prvními třemi členkami senátu byly podle rozvrhu práce Mgr. Radmila Svatoňová, JUDr. Kateřina Hykešová a JUDr. Eva Holasová. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 10. 2017, jakož i z protokolu o veřejném zasedání ze dne 2. 11. 2017 plyne, že senátu 12 To předsedala Mgr. Radmila Svatoňová a členkami senátu byly JUDr. Kateřina Hykešová a JUDr. Eva Holasová. Pouze pro úplnost lze dodat, že skutečnost, že oběma veřejným zasedáním o odvolání obviněného předsedala tatáž soudkyně, byla ověřena i poslechem audiozáznamů pořízených z těchto veřejných zasedání.
28. Se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že postupem odvolacího soudu nedošlo k zásahu do práva obviněného na zákonného soudce ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny. Veřejné zasedání o jeho odvolání na den 18. 10. 2017 sice nařídila předsedkyně senátu 12 To, JUDr. Eva Milcová, tato se jej však z objektivních důvodů účastnit nemohla, pročež ji v souladu s příslušným rozvrhem práce zastoupila na pozici předsedkyně senátu v obou veřejných zasedáních Mgr. Radmila Svatoňová. Rovněž i další členky senátu byly určeny zcela v souladu s pořadím uvedeným v rozvrhu práce (JUDr. Kateřina Hykešová a JUDr. Eva Holasová). Senát přitom rozhodoval v totožném složení v obou veřejných zasedáních o odvolání obviněného, takže nedošlo k žádným jeho libovolným změnám, jak je vytýkáno v dovolání. Zároveň nutno zdůraznit, že obviněný (jak ostatně sám uvádí v podaném dovolání) byl osobně přítomen oběma veřejným zasedáním, takže měl dostatečnou možnost se seznámit se jmény všech členek rozhodujícího senátu (jak je to v praxi běžné a jak bylo v tomto konkrétním případě potvrzeno i odvolacím soudem, členky senátu byly označeny jmenovkou), a nebylo mu tudíž ani nijak znemožněno namítat jejich případnou podjatost. Jeho námitkám vztaženým k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. ř. proto nemožno přiznat žádné opodstatnění .
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
30. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
31. S přihlédnutím k výše uvedeným východiskům však nutno konstatovat, že námitky obviněného uplatněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. směřují převážně do oblasti skutkové a procesní. Soudům obou stupňů totiž vytýká neúplné důkazní řízení (neprovedení navržených důkazů, popř. nedostatečné odůvodnění zamítnutí jeho důkazních návrhů), nesprávné hodnocení důkazů (kdy namítá zásadní rozpory v rámci jednotlivých důkazů či mezi důkazy navzájem, včetně porušení zásady in dubio pro reo ) a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní verzi skutkového stavu věci, na základě čehož předkládá skutkový závěr, že se trestné činnosti kladené mu za vinu nedopustil. Především z uvedených skutkových a procesních výhrad pak vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutků popsaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu.
32. Obviněný tedy v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení důkazů) a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje především v nesprávném hodnocení důkazů, potažmo ve vadných skutkových zjištěních, tedy (jak ostatně sám opakovaně uvádí v dovolání) v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod shora uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze .
33. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše naznačeno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
34. Nejvyšší soud nicméně konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou dány žádné z výše uvedených vad důkazního řízení , jež by zakládaly jeho povinnost přezkoumat shora zmíněné skutkové a procesní námitky obviněného. Pro úplnost však k těmto jeho výhradám uvádí alespoň ve stručnosti následující.
35. Ohledně zamítnutých důkazních návrhů obhajoby je zapotřebí podotknout, že soud druhého stupně se všemi návrhy na doplnění dokazování zabýval a dostatečným a logickým způsobem vysvětlil, proč jednotlivým návrhům nevyhověl (viz zejména str. 13-14 jeho rozsudku). Odvolací soud zároveň plně v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. provedl některé důkazy nad rámec dokazování, jež bylo provedeno v řízení před soudem prvního stupně, popř. řadu důkazů zopakoval (včetně důkazů předložených obhajobou).
36. Co se týče v dovolání zmiňovaného záznamu o telekomunikačním provozu telefonních čísel obviněného a poškozené či znaleckého posudku z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, k posouzení obsahu paměti mobilního telefonu poškozené, tak nutno především uvést, že obviněný provedení těchto důkazů v řízení před soudy nižších stupňů nenavrhoval. Zároveň je potřeba dodat, že v přípravném řízení byl zajištěn (1) záznam o telekomunikačním provozu telefonního čísla poškozené, (2) znalecký posudek z oboru kybernetiky, odvětví výpočetní techniky, k obsahu mobilního telefonu obviněného a (3) konkrétní obsah části jejich SMS a MMS komunikace z mobilního telefonu poškozené. Následně byly tyto důkazy provedeny v řízení před soudy nižších stupňů a v neposlední řadě z nich byly učiněny odpovídající skutkové závěry podporující závěr o vině obviněného (mj. bylo zjištěno, že obviněný telefonicky kontaktoval poškozenou v období od 6. 1. 2016 do 10. 5. 2016 celkem 1325 krát, k čemuž nelze nepoznamenat, že v mobilním telefonu obviněného byly z obsahu komunikace smazány všechny kontakty s číslem mobilního telefonu poškozené). K důkazním návrhům stran fyzického napadení poškozené v dubnu 2011 lze nad rámec vyjádření odvolacího soudu zmínit, že obviněný v rámci své výpovědi připustil, že k tomuto fyzickému konfliktu došlo, a zjištění o daném napadení poškozené je podporováno i řadou dalších důkazů. Obdobné lze konstatovat i ohledně navrhovaného výslechu PhDr. Jany Lavické, která měla podle obviněného prokázat symetrický konflikt mezi ním a poškozenou a nadměrné užívání alkoholu poškozenou, jelikož i tato jeho tvrzení byla dostatečně vyvrácena v řízení provedenými důkazy. Obviněný pak v řízení před soudem druhého stupně navrhoval též výslech MUDr. Květuše Charvátové, avšak ze zcela jiných důvodů než uvádí v dovolání (tj. z důvodu, že tuto lékařku nikdy neviděl, zatímco v dovolání odůvodňoval daný důkazní návrh tím, že v její psychiatrické ambulanci dobrovolně absolvoval vyšetření, přičemž tato lékařka měla prokázat, že v březnu a říjnu 2015 nemohl mít k dispozici prostředek k omámení poškozené) a odvolací soud na tyto důvody adekvátně reagoval. Stejně tak adekvátně se vypořádal s návrhem na výslech svědka K. T., k čemuž lze dodat, že obviněný v závěru řízení před soudem prvního stupně na jeho výslechu netrval s podmínkou, že soudu bude postačovat prohlášení tohoto svědka (které soudy nepřehlédly). Pokud dále obviněný navrhoval výslech svědkyně S. H., která měla dosvědčit, že v říjnu 2015 nebydlel s poškozenou (a že ji tedy nemohl znásilnit), tak je zapotřebí poznamenat, že zjištění soudů nižších stupňů takovou skutečnost nikterak nepopírají, jelikož (jak vypověděla samotná poškozená) obviněný již na podzim 2015 v jejím domě nebydlel, nicméně se tam pravidelně (kvůli práci, dětem či z jiných důvodů) objevoval a zdržoval, přičemž právě v rámci jedné takové „návštěvy“ došlo i ke znásilnění omámené poškozené. K důkaznímu návrhu na výslech svědkyně G. A., jež měla vypovídat o motivaci poškozené k podání trestního oznámení, pak postačí (nad rámec vyjádření odvolacího soudu) dodat, že soud druhého stupně se i tímto aspektem jednání poškozené náležitým způsobem zabýval (viz str. 12 jeho rozsudku), takže v daném směru neměl důvod k provádění dalšího dokazování (když měl navíc k dispozici čestné prohlášení navrhované svědkyně).
37. Obviněný dále v rámci svého dovolání vznáší početné výhrady vůči věrohodnosti důkazů a namítá jejich vnitřní či vzájemnou rozpornost (zejména v souvislosti s výpovědí poškozené a dalších svědků). K tomu však Nejvyšší soud podotýká, že obviněný v uvedeném směru namítá existenci rozporů, jež by měly svědčit o nevěrohodnosti těchto důkazů, které ve skutečnosti dány nejsou, popř. vytrhává části jednotlivých důkazů z jejich celkového kontextu a tyto pak hodnotí izolovaně v souladu se svou verzí skutkového děje, jak ostatně činil i v průběhu řízení před soudy nižších stupňů. Příkladmo lze poukázat na obviněným tvrzené rozpory ve výpovědi svědkyně M. K. ohledně konkrétního způsobu napadení poškozené, kdy je potřeba uvést na pravou míru, že tato svědkyně hovoří na jednom místě o útoku na poškozenou, jemuž byla osobně přítomna (kdy ji měl chytit za rameno a loktem přirazit ke zdi) a na jiných místech zmiňuje útoky, o nichž se dozvěděla zprostředkovaně od poškozené (kdy ji měl držet u zdi pod krkem), byť ani případná existence takových drobných rozporů by nezavdávala příčinu pro pochybnosti o celkové věrohodnosti takové výpovědi. V dané souvislosti lze reagovat i na výhrady obviněného, že některé svědkyně nemohly být přítomny událostem staršího data, což je dáno tím, že o některých incidentech se dozvěděly pouze zprostředkovaně od poškozené. Zároveň je však potřeba konstatovat, že dílčím aspektům souzeného jednání obviněného byli mnozí svědci přítomni i osobně (kromě samotné poškozené minimálně svědkyně M. K., A. B., M. K. či Z. P.) a jedná se tudíž částečně o důkazy přímé, které zapadají do skutkové verze prezentované poškozenou a současně vyvracejí tvrzení obviněného. Naproti tomu důkazy, jimiž se hájí obviněný, jsou pouze důkazy nepřímými, což by samo o sobě nebylo překážkou věrohodnosti jeho verze skutkového stavu věci, nicméně jedná se veskrze o výpovědi svědků (Z. T. a F. Š.) o tom, co jim sdělil sám obviněný, který především i tyto výpovědi interpretuje shora naznačeným „selektovaným“ způsobem. Lze přitom shrnout, že výpověď poškozené jakožto přímý usvědčující důkaz, o jehož věrohodnosti neměly soudy nižších stupňů důvod pochybovat (přičemž soudy obou stupňů hodnotily tuto výpověď i na základě bezprostředního dojmu po vyslechnutí poškozené), je podpořena celou řadou přímých i nepřímých důkazů [kromě shora zmíněných výpovědí svědkyň M. K., A. B., M. K. a Z. P. rovněž výpověďmi svědků F. Š., A. H. a částečně též Z. T., L. H. či J. K., dále znaleckými posudky z oboru zdravotnictví vypracovanými na osobu obviněného i osobu poškozené, znaleckým posudkem z oboru kybernetiky, záznamem o telekomunikačním provozu telefonního čísla poškozené a dalšími listinnými důkazy]. Za daného důkazního stavu nelze konstatovat, že by skutková zjištění soudů nižších stupňů byla založena na svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud pak soudy obou stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
38. V daném kontextu je zapotřebí uvést, že soudy nižších stupňů si byly vědomy důkazní situace a v odůvodnění jejich rozhodnutí náležitě (především soud druhého stupně, který se podrobně vyjádřil i k řadě skutkových a procesních námitek obviněného, jejichž část tento opakuje i v dovolání) rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (neodporujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutími soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán.
39. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
40. Činí-li obviněný za dané situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů, a především z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opakovaně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
41. Nejvyšší soud ještě k námitkám obviněného vztaženým k jednotlivým trestným činům, jimiž byl uznán vinným, doplňuje následující. Ohledně trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněný zmiňuje „kumulativní znaky domácího násilí“, jež ztotožňuje se znaky citovaného trestného činu. V první řadě nutno zdůraznit, že pojem domácího násilí nelze ztotožňovat s trestným činem týrání osoby žijící ve společném obydlí, jelikož ne každé domácí násilí musí naplňovat znaky daného trestného činu a ne každý trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí musí bez dalšího vykazovat typické znaky domácího násilí (byť nelze popírat, že tyto dvě kategorie spolu bezprostředně souvisí a přítomnost typických rysů domácího násilí může často indikovat podezření z páchání trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí). Pokud tedy obviněný namítá, že konflikty mezi ním a poškozenou nebyly neveřejné nebo že některé z nich proběhly na veřejnosti, tak to v žádném případě nevylučuje naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §199 tr. zákoníku, jelikož „neveřejnost“ není jejím znakem. Dovedeno ad absurdum by za trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí nemohlo být považováno např. jednání, kdy by zde manžel opakovaně fyzicky týral svou manželku i v přítomnosti dalších osob. Co se týče obviněným tvrzeného symetrického vztahu mezi ním a poškozenou, čímž se snaží zpochybnit rozdělení jejich rolí na oběť a pachatele, tak se jedná o ryze skutkovou námitku, jelikož jí obviněný pouze opět prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci. Shora zmiňovanými důkazy přitom bylo bez důvodných pochybností prokázáno, že obviněný poškozenou minimálně od roku 2011 do roku 2016 především psychicky, ale i (byť podstatně méně intenzivně) fyzicky týral, k čemuž lze mj. poznamenat, že některé svědkyně (M. K. a M. K.) výslovně uváděly, že poškozená se při soužití s obviněným velmi změnila, začala být submisivní, mlčela, ustupovala, ke konci byla vystrašená, bála se o celou rodinu atp. Obdobně obviněný prosazuje vlastní hodnocení závěrů plynoucích ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie a psychiatrie, vypracovaného na osobu poškozené, když uvádí, že psychická újma na zdraví poškozené je důsledkem jejich dlouhodobě problematického partnerského vztahu („italské domácnosti“). Soudy nižších stupňů přitom vzaly za jednoznačně prokázané, že příčinou psychických potíží u poškozené je právě jednání obviněného popsané pod bodem 1) skutku výroku odvolacího soudu. Znalci v příslušném znaleckém posudku sice připustili jako možnou příčinu zdravotních problémů poškozené obě varianty (tj. její týrání obviněným i jejich problematický vztah), zároveň však zdůraznili, že určení dané příčiny nenáleží jim, ale soudu. Soud druhého stupně přitom přiléhavě poukázal na vyjádření znalce doc. PhDr. et PhDr. Radka Ptáčka, PhD., že pokud by bylo týrání prokázáno, bylo by možné známky tzv. syndromu týrané osoby objevující se u poškozené vázat právě k tomu (viz str. 12 rozsudku odvolacího soudu). Obviněný v neposlední řadě zpochybňuje existenci následku jeho jednání v podobě psychické újmy na zdraví poškozené. K tomu nutno připomenout, že obviněnému nebylo přisouzeno způsobení těžšího následku v podobě těžké újmy na zdraví [srov. §199 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku], takže u poškozené nebylo třeba prokazovat vznik takové závažnější újmy ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku. Následek, jenž je předpokladem naplnění objektivní stránky trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí [resp. jeho základní skutkové podstaty vymezené v §199 odst. 1 tr. zákoníku], je totiž potřeba chápat jako těžké příkoří , které pociťuje týraná osoba v důsledku krutosti, bezohlednosti nebo bolestivosti jednání pachatele, přičemž se nevyžaduje, aby u týrané osoby vznikly následky na zdraví. Jak přitom bylo soudy nižších stupňů na podkladě provedených důkazů zjištěno, poškozená pociťovala jednání obviněného popsané v bodě 1) výroku rozsudku odvolacího sodu jako hrubé příkoří , takže ani o vzniku následku, jenž je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu podle §199 odst. 1 tr. zákoníku, nejsou žádné pochybnosti.
42. Dále Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v souvislosti s právní kvalifikací jeho jednání jako trestného činu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a jako trestného činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku vznáší výhrady výlučně skutkového a procesního charakteru. V návaznosti na to lze proto pouze pro úplnost poznamenat, že u sexuálních trestných činů je zcela běžná důkazní situace „tvrzení (obviněného) proti tvrzení (oběti)“ a ničím netypickým není ani absence lékařského vyšetření prokazujícího, že došlo k pohlavnímu styku, jelikož se oběť často stydí a nechce trestnou činnost takového intimního charakteru bezprostředně rozebírat se svým okolím (když se navíc poškozená v nyní posuzované věci dlouhodobě zdráhala řešit protiprávní jednání obviněného s orgány veřejné moci, jelikož jí obviněný neustále vyhrožoval, že stejně nic nevyřeší, neboť má všude „kontakty“, zničí ji i její rodinu apod.). Důležité je, že výpověď poškozené v této věci jakožto přímý usvědčující důkaz je podporována (byť nepřímo) výpověďmi svědkyň, jímž se poškozená postupně svěřovala ohledně znásilnění obviněným (k čemuž Nejvyšší soud opětovně uvádí, že je nepodstatné, kdy konkrétně se s těmito svědkyněmi poznala, neboť se jim svěřovala vždy s menším či větším odstupem času) a zapadá do celkového kontextu jednání obviněného, jak bylo zjištěno soudy nižších stupňů (včetně toho, že byl uživatelem látek, jimiž mohl poškozenou omámit). Obdobně se výpověď poškozené opírá o další v řízení provedené důkazy i v případě skutku vymezeného pod bodem 2) výroku rozsudku soudu druhého stupně, kdy ji podporuje především výpověď svědkyně A. B., ale i svědka J. K. a tyto výpovědi ve svém souhrnu (i v kontextu dalších důkazů a osobnosti obviněného) jednoznačně nevyznívají tak, jak je hodnotí (a bagatelizuje) obviněný v podaném dovolání (nýbrž naopak, k čemuž lze poukázat na str. 18-19 rozsudku odvolacího soudu, v němž správně konstatoval vyšší závažnost tohoto násilného jednání). Nadto lze dodat, že i ve vztahu k trestnému činu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku je nerozhodný vznik případné újmy na zdraví, a tudíž i prokázání konkrétního zranění poškozené.
43. Obviněný v neposlední řadě vztahuje své námitky i k právní kvalifikaci jeho skutku pod bodem 3) výroku rozsudku soudu druhého stupně jako trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 tr. zákoníku . Tyto jsou však též především skutkového charakteru, když obviněný z popisu daného skutku izoluje své jednání spočívající „pouze“ v četném zasílání urážlivých SMS a MMS zpráv poškozené. Zcela přitom pomíjí (jak správně podotýká odvolací soud), že způsobilost jeho jednání popsaného pod bodem 3) vzbudit v poškozené důvodnou obavu ze způsobení jiné těžké újmy nutno vnímat v kontextu jeho předchozího násilného a výhrůžného jednání vůči poškozené, resp. toho, jak toto jednání vnímala. Zároveň pak pomíjí tu část skutku, podle níž zaslal poškozené dne 5. 5. 2016 výhrůžnou SMS zprávu a dne 6. 5. 2016 MMS zprávu obsahující dvě fotografie ze dvora před jejím domem, což svědčí o nerespektování zákazu jeho přístupu do bydliště poškozené a čímž právě vyvrcholilo jeho výhrůžné jednání vůči ní. V řízení před soudy nižších stupňů přitom bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný svým jednáním vzbudil v poškozené důvodnou obavu nejméně z jiné těžké újmy (zejména obavu z újmy v rodinném a pracovním životě, jejímž způsobením jí obviněný opakovaně a dlouhodobě vyhrožoval). Navíc nutno upozornit, že obviněný v dovolání zcela pomíjí i tu skutečnost, že soud druhého stupně (naproti soudu nalézacímu) zmírnil původní právní kvalifikaci skutku pod bodem 3) výroku svého rozsudku tak, že mu v jeho prospěch nepřisoudil (závažnější) jednání spočívající ve vzbuzení důvodné obavy u poškozené ze způsobení usmrcení či těžké újmy na zdraví . V dané souvislosti lze ještě poznamenat, že v „extrémním rozporu“ není ani listina prokazující doručení shora zmíněné MMS zprávy v 17:53 hod. a výpověď poškozené (učiněná cca rok po dané události), podle níž volala vyšetřovatelce po doručení této MMS zprávy „kolem sedmnácté hodiny“.
44. Nejvyšší soud se zřetelem ke shora jen stručně uvedeným důvodům (§265i odst. 2 tr. ř.) shrnuje, že námitky obviněného z převážné části neodpovídají dovolacím důvodům vymezeným v §265b tr. ř. a ve zbývající části je jeho dovolací argumentace zjevně neopodstatněná. Jeho dovolání proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl a učinil tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
45. K žádosti obviněného o odložení nebo přerušení výkonu rozsudku odvolacího sodu do doby rozhodnutí o dovolání je třeba uvést, že se jedná o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí vzhledem k výše rozvedeným skutečnostem neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k uvedenému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 13. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
*) Byl použit pseudonym ve smyslu zákona č. 45/2013 Sb.