ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.652.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 652/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 6. 2018 o dovolání, které podal obviněný O. T. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 T 3/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. T. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 35 T 3/2017, byl obviněný O. T. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným [ad 1)] pokusem zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 a §145 odst. 1 tr. zákoníku a [ad 2)] zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Těchto trestných činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
„1) dne 12. 9. 2016 kolem 06:15 hodin na chodníku před obytným domem v průběhu potyčky mezi O. K., a J. K., jež spočívala ve vzájemném úchopu za oděvní svršky, přetlačování se a několika úderech pěstí do obličeje, bez zjevného výraznějšího ohrožení zdraví kohokoliv z nich, na podporu J. K. vytáhl zavírací nůž s délkou čepele 8 cm, otevřel jej, přistoupil zezadu k O. K. a se záměrem způsobit mu vážné zranění jej nejméně střední intenzitou síly bodl do zad a způsobil mu tak poranění v podobě 2,5cm dlouhé bodné rány zad v oblasti levé lopatky a navazujícího bodného kanálu dlouhého cca 7 cm, který procházel tangenciálně měkkými tkáněmi zad s průměrnou dobou léčení 10-14 dnů, přičemž jen díky shodě šťastných okolností čepel nože nepronikla O. K. do dutiny hrudní, a nezpůsobil mu tak daleko závažnější poranění, a to zejména bodné poranění plic, srdce či velkých nitrohrudních cév s následným krvácením do dutiny hrudní a rozvojem krvácivého šoku či vniknutím vzduchu do dutiny hrudní,
2) dne 12. 9. 2016 kolem 06:15 hodin na chodníku před obytným domem, bezprostředně poté, co v reakci na jeho jednání spočívající ve vytažení nože a pobodání O. K., k němu přiběhl M. P., jenž ho srazil úderem pěsti na zem, naklekl na něho a naklonil se nad ním, nad sebou nakloněného M. P. – se záměrem jej usmrtit – nožem o délce čepele 8 cm opakovaně bodal do levé části hrudníku, přičemž nejméně jednou vedl bodnutí velkou intenzitou síly, kdy poškozenému M. P. způsobil poranění v podobě řezné ranky na bříšku konečného článku prostředníku levé ruky a povrchního nářezu na horním rtu a zejména čtyř bodných ran na levé straně hrudníku, jež přecházely ve čtyři bodné kanály dlouhé 5 až 15 cm, z nichž ten nejdelší mj. proťal 7. žebro, pronikl do dutiny hrudní a přes osrdečníkový vak až do přední stěny pravé komory srdeční, v jejíž dutině volně končil, přičemž M. P. na následky bodného poranění srdce nejpozději v 07.00 hodin téhož dne zemřel.“
3. Za uvedenou trestnou činnost byl odsouzen podle §140 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 12 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí věci – kovového zavíracího nože stříbrně barvy o délce čepele 8 cm. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozeným a pozůstalým poškozeným zde specifikovanou škodu a nemajetkovou újmu. Poškozený O. K. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázán s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a poškození P. P. a H. P. byli podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytky jejich nároků na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Z podnětu odvolání obviněného byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017, podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek nalézacího soudu částečně zrušen ve výroku o náhradě škody, kterým byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, částku 4.482,- Kč a poškozenému „Mu P.“ , částku 19.460,- Kč. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově rozhodnuto tak, že obviněný byl podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k povinnosti zaplatit na náhradě škody poškozené Revírní bratrské pokladně, Zdravotní pojišťovně, částku 4.482,- Kč a poškozenému P. P., částku 19.460,- Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. V odůvodnění dovolání namítl, že odvolací soud se nezabýval jinou možnou právní kvalifikací skutku pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, když považoval za správné jeho posouzení jako dokonaného trestného činu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku. Připomněl, že nalézací soud vyloučil právní kvalifikaci daného skutku jako zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku z důvodu, že nebyly naplněny jeho formální znaky. Podle obviněného však lze jen obtížně objektivně posoudit jeho subjektivní stav v době útoku, posoudit sílu rozrušení, úleku či vlastního strachu. Nesouhlasil proto se závěry nalézacího soudu, že by se pro naplnění dané privilegované skutkové podstaty muselo jednat o podněty mimořádné intenzity a závažnosti a že podněty, které subjektivně vnímal obviněný, u něj nebyly způsobilé vyvolat silné rozrušení, vlastní strach či jiné omluvitelné hnutí mysli.
7. V těchto souvislostech poukázal na skutečnost, že nabyl zletilosti jen krátce před spácháním projednávaného skutku, od svých 14 let pobýval ve výchovném ústavu a protiprávního jednání se dopouštěl již v nízkém věku. Zdůraznil, že jeho protiprávní jednání bylo vynucováno chováním jeho dnes již zesnulého otce, jenž byl známý svým agresivním jednáním a neustálým intenzivním týráním své manželky i dětí, zejména pokud se tyto nevrátily domů bez odcizených předmětů. Dále uvedl, že trestání všech jedenácti sourozenců se vyznačovalo velkou krutostí, kterou demonstrativně popsal, přičemž jedním z nejvíce trestaných byl právě on, k čemuž dodal, že násilí byl vystaven i posléze ze strany silnějších chovanců ve výchovném ústavu. V návaznosti na to podotkl, že právě tyto okolnosti jej zformovaly k obezřetnosti a k tomu, že hrozící nebezpečí vnímá a vyhodnocuje zcela jiným způsobem než běžný člověk v jeho věku, který vyrostl v harmonickém prostředí.
8. Soudům obou stupňů dále vytknul, že považovaly za nadbytečné provedení navrhovaných důkazů výslechem všech jeho sourozenců i následné doplnění zjištění, jež by vyplynula z těchto výslechů, o znalecké zkoumání z odvětví psychologie a psychiatrie. Bez toho však podle něj nelze posoudit, v jakém psychickém stavu mohl být v době před spácháním skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, v souvislosti s čímž uvedl, že s ohledem na dlouhodobé týrání, kterému byl vystaven, nebyl schopen odhadnout intenzitu hrozícího nebezpečí. Poté namítl, že soudy nižších stupňů při úvahách o právní kvalifikaci skutku nezohlednily výpověď jeho sestry, V. T., ani z ní plynoucí skutečnosti. Za nejasnou pak označil otázku, nakolik byl s ohledem na extrémní rodinné poměry schopen ovlivnit svou reakci na napadení poškozeným M. P., a dodal, že tyto skutečnosti se nijak neprojevily v závěrech znaleckých posudků. Zdůraznil, že napadení poškozeným P. pro něj představovalo (stejně jako v dětství) boj o přežití, takže na svou obranu a obranu J. K. neváhal použít zbraň. Dále připomněl, že motivem celého incidentu byla částka 200,- Kč, kterou předal svědkyni P. P. a neobdržel za ni žádné protiplnění, pokud by mu ji však poškození M. P. a O. K. vrátili, k žádnému konfliktu by nedošlo. V dané souvislosti zmínil, že při hodnocení této skutečnosti je třeba přihlédnout k sociální a ekonomické situaci jeho, J. K. i obou poškozených, pro které tato bagatelní částka mohla znamenat nezanedbatelnou hodnotu. Následně poukázal na skutečnosti, že celou situaci vyprovokovali poškození a nebýt jejich zavrženíhodného jednání, ke spáchání projednávaných skutků by nedošlo. Jednání poškozených přitom je podle něj způsobilé naplnit pojem předchozího zavrženíhodného jednání a podpořit právní kvalifikaci skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu jako zabití, a to i vzhledem k tomu, že jejich jednání naplnilo (s odhlédnutím od výše škody nikoliv nepatrné) materiálně skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku. K tomu dodal, že s vysokou pravděpodobností by se poškození zachovali stejně, i kdyby jim byla předána částka 5.000,- Kč a vyšší, neboť se jednalo o osoby bez stálého zaměstnání a drogově závislé, které si nitrožilně v podstatě těsně před skutkem aplikovaly pervitin.
9. S poukazem na shora uvedené skutečnosti vyjádřil názor, že kvalifikace jeho jednání jako zločinu zabití podle §141 tr. zákoníku je s ohledem na jeho psychický stav v době skutku akcelerovaný celoživotním týráním a bojem o holý život daleko přiléhavější než právní kvalifikace použitá soudy nižších stupňů. Zmínil rovněž možnost subsumpce zjištěného skutkového stavu pod skutkovou podstatu trestného činu rvačky podle §158 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku s tím, že se jednalo o vzájemné napadání minimálně tří osob, kdy všichni účastníci konfliktu byli zároveň útočníky. Dále konstatoval, že neměl v úmyslu zesnulého M. P. zabít, a to ani v úmyslu eventuálním, k čemuž podotkl, že si není vědom skutečnosti, že jej bodl čtyřikrát, což mimo jiné svědčí o jeho silném rozsušení, ve kterém se trvajícímu útoku M. P. bránil. Podle svého vnímání totiž bránil holý život proti silnějšímu a zdatnějšímu útočníkovi, nepřemýšlel, kam své rány zasadí, a neměl v úmyslu je směřovat proti životně důležitým orgánům. Nadto poznamenal, že trajektorie pohybu jeho ruky vůči poškozenému M. P. vychází pouze ze vzájemného postavení a ze skutečnosti, že je pravák, takže mířil na levou část těla poškozeného.
10. Další výhradu směřoval do výroku o trestu, jenž považoval za nepřiměřený s ohledem na skutečnost, že pouze měsíc před skutkem opustil tak kategorii mladistvých, kdy by byl za stejné jednání ohrožen trestní sazbou ve výměře pouze 5-9 let, k čemuž bylo odvolacím soudem přihlédnuto zcela nedostatečně. Dodal, že takto důrazný trest nemůže plnit zákonem stanovený účel.
11. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 35 T 3/2017, i celé řízení jim předcházející, a sám ve věci rozhodl rozsudkem ve smyslu §265m odst. 1 tr. ř., popř. podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
12. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) s tím, že argumentaci dovolatele směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod, nicméně jedná se o námitky neopodstatněné. K tomu uvedl, že podstatou skutku bylo jednání obviněného spočívající v pobodání poškozeného P. nožem o délce čepele 8 cm čtyřmi bodnými ranami směřujícími do levé části hrudníku, z nichž minimálně jedna byla vedena velkou intenzitou, přičemž objektivní stránka zločinu vraždy je naplněna, jelikož v důsledku jednání obviněného došlo k usmrcení poškozeného. Naplněna je podle státního zástupce i stránka subjektivní, neboť obviněný byl minimálně ve smyslu §15 odst. písm. b) tr. zákoníku srozuměn s tím, že svým jednáním poškozeného usmrtí, což lze bezpečně dovodit z razance či intenzity jeho útoku, mnohosti bodných ran, charakteru použité zbraně nebo místa, do kterého poškozeného opakovaně bodal. Dodal, že existenci alespoň nepřímého úmyslu nesporuje ani sám obviněný, když se domáhá kvalifikace svého jednání jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Právní kvalifikaci zvolenou soudy ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 2) výrokové části odsuzujícího rozsudku proto považoval za správnou.
13. Dále konstatoval, že podmínky pro právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku splněny nejsou. V této souvislosti uvedl, že u daného zločinu by se muselo jednat o úmyslné usmrcení „v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli“, žádná z těchto alternativ však splněna nebyla. Za klíčové označil skutkové zjištění nalézacího soudu, podle něho poškozený M. P. jednal v nutné obraně, takže se zjevně nedopustil ničeho zavrženíhodného a ani případné hnutí mysli obviněného, kvůli němuž poškozeného usmrtil, nelze shledat s ohledem na vlastní protiprávní jednání obviněného omluvitelným, k čemuž připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1063/2011. Odmítl rovněž odkaz obviněného na to, že se předtím měl stát obětí podvodu ze strany poškozených, načež uvedl, že jeho vražedný útok nebyl bezprostřední reakcí na údajný podvod, nýbrž reakcí na obranné jednání poškozeného P. Nadto poznamenal, že ani údajný podvod by nemohl naplňovat pojem zavrženíhodného jednání ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 793/2010, sp. zn. 4 Tdo 1743/2016. Stejně tak nelze podle státního zástupce uvažovat o trestném činu rvačky, a to již z důvodu, že poškozený P. coby osoba jednající v nutné obraně nemohl být účastníkem žádné rvačky ve smyslu §158 tr. zákoníku.
14. K výhradě opomenutých důkazů uvedl, že soudy na důkazní návrh obviněného reagovaly a řádně odůvodnily, proč jej jako nadbytečný zamítly. Další znalecké zkoumání psychického stavu obviněného navazující na další výslechy svědků by podle něj bylo nadbytečné. Nadto zmínil, že nepříčetnost u obviněného nebyla shledána a ostatně jím ani není namítána, přičemž povaha případného hnutí jeho mysli nemůže nijak ovlivnit právní kvalifikaci jeho jednání jako zločinu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku.
15. Ohledně namítané nepřiměřenosti trestu s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 11 Tdo 817/2014 připomněl, že takové výtky, včetně námitek vůči pochybením při aplikaci polehčujících okolností, nelze podřadit pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani pod jiný ze zákonných důvodů dovolání, k čemuž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 5 Tdo 149/2003.
16. Státní zástupce vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl a aby tak učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž s učiněním rozhodnutí v neveřejném zasedání souhlasil rovněž v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu ve smyslu §265r odst. písm. c) tr. ř.
III.
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
18. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2018, sp. zn. 6 To 99/2017, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
20. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
21. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
22. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle §256b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
23. Ačkoliv obviněný podal dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podstatná část jeho námitek směřuje primárně do oblasti skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká zejména neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadná skutková zjištění. Současně přitom prosazuje vlastní hodnocení důkazů, na jehož základě předkládá vlastní skutkový závěr, podle něhož jednal v tak intenzivním nebezpečí, že na svou obranu a obranu J. K. použil zbraň, což bylo umocněno jeho předchozími životními zkušenostmi (především týrání ze strany otce). Současně namítá, že celou situaci vyprovokovali poškození O. K. a M. P. a že se následně jednalo o vzájemné napadání minimálně tří osob. Především z uvedených skutkových a procesních výhrad pak (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení jeho jednání.
24. Obviněný tedy v daném směru nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů) a užitou právní kvalifikací. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v převážné míře v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod shora uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
25. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit (jak již výše zmíněno) v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy , tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
26. Nejvyšší soud však konstatuje, že v nyní posuzované věci není dána žádná z výše zmíněných vad důkazního řízení.
27. K námitce obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, lze pouze pro úplnost poznamenat, že v dané věci soudy nižších stupňů skutečně neprovedly všechny obhajobou navržené důkazy. Z jejich rozhodnutí je však zjevné, že považovaly dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností (a to včetně duševního stavu obviněného v době činu). V tomto směru lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí (viz str. 20, 23 rozsudku soudu prvního stupně a str. 6-7 rozsudku odvolacího soudu), v nichž dostatečným způsobem vyložily, proč shledaly navržené důkazy nadbytečnými. Nejvyšší soud proto konstatuje, že důkazní řízení netrpělo deficitem, jenž by znamenal porušení pravidel spravedlivého procesu v podobě opomenutých důkazů.
28. V daném kontextu je zapotřebí uvést, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (korespondujícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze zmínit, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové i právní závěry (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
29. Na tomto místě lze poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů.
30. Činí-li za této situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových závěrů a vyvozuje-li převážně z toho vadnost právního posouzení jeho jednání, pak je nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
31. Obviněný dále vyjádřil výhrady vůči uloženému trestu, který je podle jeho názoru nepřiměřený.
32. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který však obviněný neuplatnil) jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §38 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.; srov. i usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07).
33. Vzhledem k výše uvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující vůči nepřiměřenosti trestu podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani žádný jiný důvod dovolání. Pouze pro úplnost lze dodat, že obviněnému byl v rámci úhrnného trestu uložen přípustný druh trestu v mezích trestní sazby určené podle ustanovení, které se vztahuje na trestný čin nejpřísněji trestný (tj. trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku).
34. Pokud by obviněný uplatnil pouze výše uvedené námitky, jež nelze subsumovat pod žádný ze zákonných důvodů dovolání, bylo by namístě jeho podání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ve svém dovolání však vznesl rovněž výhrady formálně pod uplatněný dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřaditelné.
35. V daném směru předně namítl, že soudy jeho jednání pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu chybně kvalifikovaly jako trestný čin vraždy podle §140 odst. 1 tr. zákoníku, když je měly správně kvalifikovat jeho trestný čin jako zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu je zapotřebí předeslat, že daná námitka má do značné míry skutkový základ a jako formálně relevantní ji lze přijmout pouze s vyšší mírou tolerance.
36. Trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí v silném rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli anebo v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného.
37. V usnesení ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010 (publikovaném pod č. 14/2011 Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud judikoval, že „s páchání trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku je podmíněno silným rozrušením pachatele v době činu, které vyvolal strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele, anebo vyžaduje předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. Přitom silné rozrušení je duševní stav, v němž pachatel jak vnitřně, tak zpravidla i navenek vykazuje značné emoční vzrušení či neklid, které ovlivňují jeho další jednání a projevují se v průběhu činu, a to bez ohledu na okolnost, zda se na takovém rozrušení podílí též nervová labilita či přímo duševní porucha pachatele (tzv. psychická predispozice), anebo jestli je příčinou silného rozrušení pouze vlastní strach, úlek, zmatek nebo jiné omluvitelné hnutí mysli pachatele. Strach, úlek nebo zmatek pachatele se podřazují pod obecný pojem tzv. omluvitelných hnutí mysli, která pocházejí z polehčujících a pochopitelných duševních stavů pachatele. Tato omluvitelná hnutí mysli mohou navazovat jen na podměty mimořádné intenzity a závažnosti, protože musí vyvolat silné rozrušení pachatele (např. u strachu půjde o vystupňovanou obavu o život vlastní nebo o život blízkých osob, popřípadě o jinou újmu na zdraví). Nejedná se o pouhé silnější emoce, ale o emotivní prožitky vystupňované, které sice nutně neovlivňují příčetnost, ale vedou ke značnému zúžení vědomí pachatele a k oslabení jeho zábran. K tomu, aby se mohlo jednat o stav silného rozrušení pachatele trestného činu zabití ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku, tedy musí být nějaký mimořádně intenzivní podnět, který by jej mohl vyvolat. Takovým podnětem pak zásadně nebude krádež majetku pachatele, byť k ní v minulosti mohlo dojít již vícekrát, pokud navíc ani není zřejmé, kdo se dopouštěl předchozích krádeží. Pokud jde o podmínku spočívající v předchozím zavrženíhodném jednání poškozeného, negativní charakter tohoto provokujícího jednání poškozeného a jeho míra musí být v odpovídajícím poměru ke značnému významu objektu skutkové podstaty zločinu zabití, jímž je lidský život . Mělo by tedy jít o úmyslné jednání poškozeného, které je mimořádně zlé, zraňující, ponižující nebo hrozící způsobením závažné újmy na právech. Přitom ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku jde o takové předchozí zavrženíhodné jednání, jehož se dopustil právě poškozený, který byl předmětem útoku pachatele trestného činu zabití, nikoli někdo jiný nebo neznámý.“
38. Jak patrno z výše citovaného, musí být k dané právní kvalifikaci splněny podmínky spočívající v tom, že musí být přítomno silné rozrušení ze strachu, úleku, zmatku nebo jiného omluvitelného hnutí mysli nebo předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. S tvrzením obviněného o existenci těchto podmínek se však Nejvyšší soud nemohl ztotožnit.
39. V daných souvislostech je nezbytné připomenout relevantní skutečnosti skutkového děje. Jak vyplývá ze zjištění učiněných soudy nižších stupňů, obviněný přihlížel (stejně jako zesnulý poškozený) potyčce svědků O. K. a J. K. Svědek J. K. k ní uvedl, že se necítil ohrožen na zdraví a životě, utrpěl jen lehké oděrky a souboj považoval za „férovku“. V této potyčce získal převahu O. K. J. K. chtěl potyčku ukončit a zavolal proto, že už nic požadovat nebudou. V tu chvíli vstoupil do děje obviněný, jenž se dosud potyčky neúčastnil, tím, že přistoupil zezadu k poškozenému O. K. a bodl jej nožem do zad. V reakci na toto jednání přispěchal zesnulý poškozený M. P., který se rovněž potyčky mezi J. K. a O. K. do daného momentu neúčastnil, na pomoc O. K., srazil obviněného úderem pěstí k zemi, naklekl na něj a naklonil se nad ním. Nato jej obviněný opakovaně bodl nožem do levé části hrudníku, přičemž jedno bodnutí proniklo do srdce.
40. Zásadní z daného průběhu děje je skutečnost, že když zesnulý poškozený M. P. srazil obviněného úderem pěstí na zem, jednal v nutné obraně, neboť přistoupil na pomoc poškozenému O. K., kterého obviněný předtím bodl do zad. Za popsané situace se zesnulý poškozený M. P. nedopustil ničeho zavrženíhodného, protože svým jednáním odvracel útok obviněného proti poškozenému O. K. Psychický stav, v jakém se nacházel obviněný, nemohl naplnit ani podmínku silného rozrušení nebo jiného omluvitelného hnutí mysli. Obviněný totiž o své vůli vstoupil do probíhající potyčky, které předtím přihlížel, aniž by mu hrozilo nebezpečí a sám účastník potyčky (jeho známý J. K.) nebyl ohrožen na životě a nijak vážně ani na zdraví. Impulsem pro vstup do potyčky probíhající mezi O. K. a J. K. bylo pro něj nanejvýš to, že jeho známý J. K. chtěl potyčku ukončit a obviněný nezvládl frustraci ze ztráty 200,- Kč. Za tohoto stavu věci, i s přihlédnutím k závěrům soudů nižších stupňů stran duševního stavu obviněného v době spáchání činu opřeným o příslušné znalecké posudky, proto nelze dovodit, že by se obviněný nacházel ve stavu silného rozrušení ve smyslu §141 odst. 1 tr. zákoníku.
41. Pokud obviněný namítl, že se před spácháním činu stal obětí podvodu ze strany poškozených O. K. a M. P., tak nutno s oporou o shora citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 7 Tdo 793/2010, konstatovat, že takové jednání poškozených nelze označit za zavrženíhodné jednání, jak to vyžaduje skutková podstata trestného činu zabití podle §141 odst. 1 tr. zákoníku. Nadto lze poznamenat, že podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů nebyl útok obviněného vůči poškozenému M. P. bezprostřední reakcí na jím tvrzený podvod, nýbrž na obranné jednání tohoto poškozeného.
42. V rámci druhé formálně relevantní námitky (i zde však se značnou mírou tolerance, jelikož byla založena převážně na vlastní verzi skutkového děje) obviněný uvedl, že zjištěný skutkový stav přicházelo v úvahu subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu rvačky podle §158 tr. zákoníku.
43. K tomu lze připomenout, že trestného činu rvačky podle §158 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo úmyslně ohrozí život nebo zdraví jiného tím, že se zúčastní rvačky.
44. Pod pojmem rvačka je třeba rozumět vzájemné napadání nejméně tří osob , při kterém se střídá útok a protiútok, a v důsledku toho se všichni účastníci rvačky navzájem ohrožují na životě nebo zdraví. Vzájemné napadání musí být takové povahy a intenzity, že při něm skutečně dochází k ohrožení na životě a zdraví. Při splnění této podmínky nezáleží na způsobu, kterým se účastníci napadají, jakých nástrojů, zbraní přitom používají. Může jít např. o použití klacků, sochorů, tyčí, nožů i házení kamením, k útokům na tělesnou integritu účastníků anebo i o vzájemné útoky „holýma rukama“, ale s takovou intenzitou, že k ohrožení života nebo zdraví skutečně dochází, např. zasazování si navzájem tvrdých úderů pěstmi a kopáním zejména na citlivé části těla, kde jsou uloženy důležité tělesné orgány. Naproti tomu by k naplnění pojmu rvačky nestačilo zápolení více osob, i když by při něm padlo několik méně intenzivních facek, neboť by nebyla splněna podmínka ohrožení života nebo zdraví jiného. Všichni účastníci rvačky jsou navzájem útočníky , a proto zde není žádná osoba nebo skupina osob v postavení napadeného (obránce) . Rozdíl mezi nutnou obranou a rvačkou spočívá v tom, že nutná obrana předpokládá rozdělení osob, které se střetly, na dvě strany, z nichž jedna je v roli útočníka a druhá v roli obránce, zatímco pro rvačku je charakteristické vzájemné, často nepřehledné, napadání více osob (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1628-1629).
45. Na základě soudy dovozených skutkových zjištění je třeba učinit závěr, že na místě činu k žádné rvačce nedošlo, a to již proto, že nebyla splněna již podmínka tří vzájemně se napadajících osob. Poškozený M. P. pak nemohl být účastníkem tvrzené rvačky, neboť jednal v nutné obraně. Daná námitka je tudíž neopodstatněná.
46. Obviněný v neposlední řadě namítl, že jeho úmysl nesměřoval k usmrcení zesnulého poškozeného M. P. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jeho jednání spočívalo v pobodání tohoto poškozeného nožem, a to čtyřmi bodnými ranami směřujícími do levé části hrudníku, z nichž minimálně jedna byla vedena takovou intenzitou, že nůž pronikl do srdce poškozeného, v důsledku čehož tento zemřel. Z mnohosti bodných ran, intenzity užitého násilí, místa, do kterého bodal, a použité zbraně je tudíž nezbytné dovodit, že obviněný musel být minimálně srozuměn s tím, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, takže jednal nejméně v úmyslu nepřímém podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ostatně pokud se v podaném dovolání domáhal právní kvalifikace svého jednání popsaného v bodě 2) výroku rozsudku nalézacího soudu jako trestného činu zabití podle §141 tr. zákoníku, pak nesporoval ani existenci úmyslu k usmrcení jmenovaného poškozeného, neboť uvedený trestný čin je rovněž trestným činem úmyslným .
47. Z těchto jen stručně rozvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud shledal, že i shora zmíněné dovolací námitky, jež s jistou mírou tolerance bylo možné podřadit pod uplatněný dovolací důvod, jsou zjevně neopodstatněné. Dovolání obviněného proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako celek odmítl, přičemž tak učinil v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 6. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu