ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.721.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 721/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný B. S. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 461/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 102 T 249/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 10. 11. 2017, sp. zn. 102 T 249/2014, byl obviněný B. S. uznán vinným jednak dvěma přečiny pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku, jednak dvěma přečiny poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a za tyto trestné činy mu byl podle §210 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené FINHAUS a. s. (dříve Generali PPF Services a. s.) škodu ve výši 94.444,- Kč a poškozené České podnikatelské pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group škodu ve výši 158.548,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený J. V. odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově podal obviněný a poškozená Česká pojišťovna, a. s. odvolání. Krajský soud v Ostravě rozhodl o podaných odvoláních rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, sp. zn. 6 To 461/2017 tak, že z podnětu odvolání poškozené České pojišťovny, a. s. zrušil napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené FINHAUS, a. s. a nově rozhodl, že obviněný je podle §228 odst. 1 tr. ř. povinen zaplatit poškozené České pojišťovně, a. s. částku ve výši 94.444,- Kč. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle §256 tr. ř. odvolání obviněného zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím své obhájkyně (dále již jen obhájce) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2018, č. j. 6 To 461/2017-817 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř., tj., že rozhodnutí odvolacího, jakož i nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný má za to, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy a oba soudy pochybily při hodnocení důkazů. Dle jeho názoru bylo porušeno i jeho právo na obhajobu, když se „soud nevypořádal s jeho obhajobou“, především se odvolací soud nezabýval všemi námitkami uvedenými v jeho odvolání. Navíc odvolací soud měl podle dovolatele vycházet z úředního záznamu o podaném vysvětlení P. A. ze dne 21. 7. 2014, který je nepoužitelný jako důkaz v trestním řízení. Uvedl, že si důkazy odporují, čímž došlo k porušení zásady in dubio pro reo, v důsledku čehož nebyly naplněny znaky skutkových podstat obou přečinů. Rovněž se domnívá, že daná jednání nebyla zahrnuta jeho úmyslem. Soudy také nepřihlédly k absenci motivu dovolatele. Obviněný současně požádal o odklad výkonu rozhodnutí. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ostravě stejně jako rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, aby věc znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve svém vyjádření nejprve stručně shrnul dosavadní průběh trestního řízení, obsah dovolání obviněného a obecně se vyjádřil k uplatněným dovolacím důvodům. Konstatoval, že námitky dovolatele nelze podřadit pod žádný dovolací důvod, neboť obviněný uplatňuje pouze procesní a skutkové námitky a rozporuje skutková zjištění. Dodal, že i námitku stran naplnění subjektivní stránky dovolatel uplatnil jen na podkladě vlastní verze skutkového stavu. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného rozhodnutí [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud musí předně zdůraznit, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst.
2 tr. ř.).
8) Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., v jeho druhé alternativě v případě, že odvolání bylo zamítnuto podle §256 tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
III.
Důvodnost dovolání
9) K trestné činnosti, kterou byl obviněný uznán vinným, lze v obecné rovině uvést následující. Trestného činu pojistného podvodu podle §210 odst. 2, 4 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tímto činem větší škodu. Na tomto místě je vhodné uvést, že ustanovení §210 tr. zákoníku obsahuje dvě samostatné základní skutkové podstaty:
a) v první z nich pachatel v souvislosti s uzavíráním nebo změnou pojistné smlouvy, v souvislosti s likvidací pojistné události nebo při uplatnění práva na plnění z pojištění nebo jiného obdobného plnění uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí (§210 odst. 1tr. zákoníku); tato skutková podstata tedy poskytuje ochranu cizímu majetku v souvislosti s řádným sjednáváním pojistných smluv, likvidací pojistné události a poskytováním pojistného plnění, včetně tzv. jiného obdobného plnění;
b) v druhé z nich pachatel v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch vyvolá nebo předstírá událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění či jiné obdobné plnění, nebo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou (§210 odst. 2 tr. zákoníku); objektem tu tedy je ochrana majetkových zájmů pojistitelů poskytujících plnění na podkladě uvedených událostí, tedy v konečném důsledku opět cizí majetek.
10) Zatímco skutková podstata podle §210 odst. 1 tr. zákoníku nevyžaduje způsobení škody, pro naplnění znaků skutkové podstaty podle §210 odst. 2 tr. zákoníku je třeba uvedeným jednáním způsobit škodu nikoli nepatrnou, tedy nejméně ve výši 5 000 Kč. V samostatné skutkové podstatě podle ustanovení §210 odst. 2 tr. zákoníku jednání pachatele v úmyslu opatřit sobě nebo jinému prospěch spočívá buď ve vyvolání, nebo předstírání události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, nebo v udržování stavu vyvolaném pojistnou událostí, čímž způsobí na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou [viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 1879s.].
11) V daném případě bylo prokázáno, že obviněný ve dvou případech v úmyslu opatřit sobě prospěch, vyvolal událost, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění a způsobil činem větší škodu (§210 odst. 4 tr. zákoníku, větší škodou je škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v §138 odst. 1tr. zákoníku pro určení hranic výše škody). Ve stručnosti lze připomenout, že událostí, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění, je buď pojistná událost, kterou je nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, nebo jiná taková událost, jež je blíže označena ve zvláštním právním předpisu, a se kterou je spojeno právo na jiné obdobné plnění. Úmyslným předstíráním události, s níž je spojeno právo na plnění z pojištění nebo jiné obdobné plnění (pojistné události), se pak rozumí fingování události blíže označené v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění, ač ve skutečnosti se taková událost vůbec nestala.
12) Podstatou trestného činu poškození cizí věci podle §228 tr. zákoníku je poškozovací jednání a objektem tohoto trestného činu je vlastnické právo. Je zde chráněna nejen neporušenost cizí věci, ale i její použitelnost. Podle §228 tr. zákoníku požívá ochrany nejen vlastník věci, ale rovněž její držitel. Předmětem útoku ve smyslu §228 tr. zákoníku je cizí věc, kterou se rozumí věc, jež nenáleží pachateli. Ovladatelnost a užitečnost věci jako její atributy musí být dány zároveň a tyto podmínky je třeba posuzovat objektivně z hlediska stupně společenského vývoje, úrovně vědy, techniky a technologie. Jednáním jako znakem objektivní stránky podle §228 odst. 1 tr. zákoníku je zničení, poškození nebo učinění věci neupotřebitelnou, přičemž jde o způsoby poškození stanovené alternativně, proto postačí kterýkoli z nich. Poškozením se rozumí snížení hodnoty věci buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená věc nadále není schopna plnit některé své funkce, resp. může je plnit jen po úpravě nebo opravě (snížení užitné hodnoty, včetně estetické a funkční hodnoty), nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). K poškození věci rovněž může dojít v důsledku aktivního jednání pachatele nebo v důsledku jeho opomenutí, a to obdobnými způsoby jako zničení, ale s méně závažnými následky pro další existenci dotčené věci [Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, 2068s.].
13) Ve vztahu k dovolání obviněného lze s ohledem na výše uvedené skutečnosti uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů a z nich plynoucí vadná skutková zjištění (zejména tvrzení stran průběhu dopravních nehod), neboť ve své podstatě prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového stavu věci, tj. že se nejednalo o úmyslné vyvolání dopravních nehod. Takto obviněným vznesené námitky jsou založeny na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastních verzí skutkových událostí, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. To znamená, že výše uvedenými námitkami obviněný dovolací důvod nezaložil na hmotně právních důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhá přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů. V této souvislosti je nezbytné uvést, že obdobnými námitkami se již musely zabývat soudy nižších stupňů. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pokud jsou v dovolání uplatněny právně relevantní námitky].
14) V souvislosti s námitkami obviněného k hodnocení důkazů a porušení zásady „in dubio pro reo“ Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví potřebným být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví potřebným např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l ) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů. Rovněž tak je možno zmínit i rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako dovolání. Nutno zdůraznit, že obviněný sice vytýká nesprávné právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ve svém dovolání však prakticky neuplatnil žádnou konkrétní námitku, ve které by zmíněné pochybení spatřoval a pouze formálně cituje příslušná ustanovení zákona.
15) V souvislosti s tvrzením obviněného o porušení zásady in dubio pro reo, je vhodné zmínit, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
16) K námitce obviněného, že se odvolací soud nevypořádal s jeho odvolací argumentací, lze uvést následující. Odvolací soud uzavřel, že odvolací námitky obviněného primárně směřovaly proti hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem. Po přezkoumání napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí netrpí vadami, rozsudek i výroky splňují kritéria uvedená v §120 odst. 3 tr. ř. a jeho odůvodnění odpovídá požadavkům uvedeným v §125 tr. ř. Dále vyložil, na základě kterých důkazů byla vina obviněného prokázána a jeho obhajoba vyvrácena. Na tomto místě lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu str. 5 – 6. Nelze přisvědčit ani námitce, že odvolací soud vycházel z procesně nepoužitelného úředního záznamu. Svědkyně P. A. vypovídala před soudem prvního stupně v rámci hlavního líčení konaného dne 5. 2. 2015, přičemž popsala, jak se dopravní nehoda dne 31. 12. 2012 udála. Pokud odvolací soud na straně 6 – 7 svého rozhodnutí reprodukuje výpověď zmiňované svědkyně P. A., činí tak na podkladě její svědecké výpovědi z hlavního líčení (č. l. 517), se kterou tato reprodukce v plném rozsahu koresponduje.
17) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci výše uvedených námitek v podstatě dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé (viz bod 14). Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod.
18) Z pohledu tohoto nazírání nelze námitky skutkového a procesního charakteru obsažené v dovolací argumentaci obviněného hodnotit jinak, než jako výhrady nedosahující úrovně odůvodňující zásah dovolacího soudu odůvodněný potřebou zajištění realizace práva obviněného na spravedlivý proces. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že právo na spravedlivý proces ve smyslu §36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). V souvislosti s odůvodněními rozhodnutí soudů nižších stupňů lze konstatovat, že tato jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle [nejen z výpovědí svědků – poškozených a znaleckých posudků (např. str. 5-11) rozsudku soudu prvního stupně, str. 5-7 rozsudku soudu odvolacího bylo prokázáno, že jednání obviněného vykazovalo typické znaky vyprovokovaného přivození kolize vozidel], což by mohlo zakládat existenci tzv. extrémního rozporu, a tím dovolacího důvodu ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v intencích rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu. V rámci hodnotících úvah lze např. odkázat na hodnocení důkazů provedené soudem prvního stupně str. 12-14, ze kterého mj. vyplývá, „že téměř všechny díly vozidla zn. Citroen Xsara, jejichž požkození obžalovaný uplatnil v rámci pojistného plnění z pojištění vozidla poškozeného J. V., jsou totožné s díly, které byly poškozeny již při předešlých dvou dopravních nehodách tohoto vozidla [a již dříve u pojišťoven uplatněny – str. 9) a nebyly tudíž později opraveny. Na tuto skutečnost odkazuje Nejvyšší soud v souvislosti s obviněným zmiňovanou absencí motivu jednání)].
19) S ohledem na shora uvedené skutečnosti Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného B. S. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu