ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.746.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 746/2018-32
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2018 o dovolání, které podal obviněný P. F. Z., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 68 To 399/2017-127, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 T 54/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 68 To 399/2017-127, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání P. F. Z. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 11. 10. 2017, č. j. 2 T 54/2017-91, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku a odsouzen podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a čtyř měsíců nepodmíněně, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §56 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, dále mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvou roků a šesti měsíců a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 27. 3. 2017, č. j. 2 T 158/2016-193, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
2. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočce v Olomouci ze dne 25. 1. 2018, č. j. 68 To 399/2017-127, s odkazem na dovolací důvody vymezené v §265b odst. 1 písm. d), g) tr. ř. V souvislosti s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je obviněný přesvědčen o jeho důvodnosti, neboť „řádně a včas doložil svou neschopnost zúčastnit se předmětného hlavního líčení, když tohoto se nebyl schopen zúčastnit ze zdravotních důvodů“. Podmínky pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou podle mínění obviněného rovněž splněny, neboť „v dané trestní věci existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů, kdy skutková zjištění nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy“. Opětovně poukazuje na svoji již dříve uplatněnou obhajobu, že výkon trestu odnětí svobody nenastoupil z toho důvodu, že podal žádost o odklad výkonu trestu a dále, že ztratil doklady, kterými měl prokázat svoji totožnost při nástupu výkonu trestu. To, že žádost o odklad nástupu trestu nebyla doručena soudu, nemůže být kladeno jemu k tíži, stejně jako skutečnost, že se řídil poučením, které vyplývalo z výzvy k nástupu trestu, kde bylo uvedeno, že „má sebou přinést svůj občanský průkaz…“, a za situace, kdy jej neměl a řídil se tímto poučením a nemohl prokázat svoji totožnost a tím ani být přijat k výkonu trestu odnětí svobody, nemohl tedy spáchat trestný čin, kterým byl uznán vinným. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby „dovolací soud napadený rozsudek zrušil a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
3. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že toto jako celek považuje za nutné odmítnout jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Pokud jde o námitky k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., je státní zástupce přesvědčen o tom, že ani pracovní neschopnost není bez dalšího překážkou účasti obviněného na trestním řízení a v této souvislosti odkazuje jednak na rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale také rozhodnutí Ústavního soudu. V případě námitek, které dovolatel shrnul pod dovolacím důvodem §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je státní zástupce přesvědčen, že jde o námitky, které se s dovolacím důvodem míjí a nelze v závěrech soudů shledat extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jak činí obviněný. V souvislosti s nenastoupením obviněného k výkonu trestu a jeho argumentací, že neměl k dispozici občanský průkaz, jako nezbytnou podmínku pro přijetí do věznice poukázal v této souvislosti státní zástupce na některá z rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se uvedenou problematikou zabývala, přitom mj. konstatovala, „že uvedený trestný čin lze spáchat i jednáním, jehož součástí je příchod do věznice úmyslně bez takových náležitostí, o kterých pachatel ví, že bez nich nebude do věznice k výkonu trestu přijat“.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případě, že „byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání“.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
k §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
9. Veškerá argumentace obviněného k tomuto dovolacímu důvodu spočívá v tom, že přestože zaslal soudu řádnou omluvenku, ve které odkázal na svůj nepříznivý zdravotní stav a žádal o odročení hlavního líčení, soud prvního stupně provedl hlavní líčení v jeho nepřítomnosti. V souvislosti s výše uplatněnou námitkou je potřebné uvést, že v obdobném duchu byla tato námitka rovněž uplatněna také před soudem druhého stupně, který se její důvodností zabýval, avšak dospěl k závěru, že je nedůvodná. S tímto závěrem se rovněž ztotožnil Nejvyšší soud, a to s ohledem na níže uvedené skutečnosti.
10. Ze spisového materiálu je nezpochybnitelné, že první hlavní líčení se mj. konalo za přítomnosti obviněného 25. 4. 2017 a jeho obhájce [tehdy i za přítomnosti obhájce obviněného, neboť existoval vazební důvod podle §36 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. K hlavnímu líčení na 11. 10. 2017 byl obviněný řádně předvolán, a pokud se hlavní líčení konalo v jeho nepřítomnosti, stalo se tak plně v souladu se zněním §202 odst. 2 tr. ř. Obviněný ve svém dovolání patrně přehlédl (záměrně) tu část své žádosti, kterou adresoval soudu prvního stupně, kdy za úvodní částí žádosti, že žádá o odročení hlavního líčení ze zdravotních důvodů, sám dále uvedl, že „pokud toto není možné (myšleno odročení hlavního líčení) , nechť se hlavní líčení obejde bez mé přítomnosti, neboť jsem se již dostatečně vyjádřil…“ . Obviněný nedoložil žádným hodnověrným dokladem zdravotní problémy, které mu objektivně bránily účasti u hlavního líčení dne 11. 10. 2017, když doklad, který soudu prvního stupně zaslal, neprokazoval jeho pracovní neschopnost, nýbrž se jednalo o pouhé potvrzení pro úřad práce. V souvislosti se shora uvedenou argumentací obviněného, ke které se podrobně vyjádřil již soud druhého stupně a jehož závěry a jejich odůvodnění považuje Nejvyšší soud za přesvědčivé a dostatečné (viz bod 10-13 usnesení), považuje pouze za vhodné dále ještě odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu NS 17/2002-T 419, ze kterého mj. vyplývá, že soud nemůže porušit ustanovení §202 odst. 2 tr. ř. jen tím, že konal hlavní líčení bez přítomnosti obviněného, třebaže obviněný svou nepřítomnost předem omluvil a jako důvod této nepřítomnosti uvedl svou pracovní neschopnost, protože zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného nejsou nijak vázány na to, zda se obviněný omluvil, ani na to, co bylo důvodem jeho nepřítomnosti. Účelem práva obviněného na projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 LPS je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Zásah do tohoto práva lze považovat za akceptovatelný, měl-li k němu soud zákonný podklad a nebylo-li soudní řízení jako celek dotčeno v takové míře a takovým způsobem, aby pozbylo podstatných rysů spravedlivého procesu. V souladu s výše uvedeným závěrem je mj. také názor vyslovený Ústavním soudem v jeho usnesení sp. zn. III. ÚS 528/14, kde mj. konstatoval, že „sama pracovní neschopnost není bez dalšího překážkou účasti na trestním řízení“. Nutno podotknout, že obviněný žádným způsobem nekonkretizoval svoji neschopnost k hlavnímu líčení se dostavit, žádné skutečnosti, kterými by chtěl své vystoupení před soudem dne 25. 4. 2017 doplnit, rovněž neuvedl, stejně jako nelze přehlédnout, že uvedený přípis adresoval soudu den před konáním hlavního líčení.
11. V reakci na shora uvedené jsou pak zcela mimo dovolací důvod nářky obviněného, že „neměl možnost se v řízení před soudem plně a náležitě hájit a bylo tak porušeno jeho právo na obhajobu“, když sám přehlíží, že se k trestné činnosti mohl vyjádřit a také vyjádřil u hlavního líčení dne 25. 4. 2017, a sám k hlavnímu líčení, které se konalo dne 11. 10. 2017, zaslal přípis, ve kterém mj. uvedl, že „se již dostatečně vyjádřil“.
k §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
12. K obecnému vymezení shora uvedeného dovolacího důvodu se již Nejvyšší soud dostatečně vyjádřil v bodě 7, 8 svého usnesení. K námitce obviněného, která má podle jeho mínění uvedený dovolací důvod naplnit a spočívá v již obecně zažilém a opakovaném tvrzení o existenci tzv. „extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovým zjištěním soudů, kdy skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy a nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů hodnocení“, lze uvést následující.
13. V souvislosti s argumentací obviněného shora zmíněnou, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným výslovně v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13).
14. Z dovolání obviněného však vyplývá pouze to, že tento nesouhlasí s hodnocením důkazů soudy nižších stupňů, které neakceptovaly jeho obhajobu, že nenastoupil do výkonu trestu proto, že požádal o odklad výkonu trestu a jeho žádost se „někde patrně ztratila“ a zejména pak vzhledem k poučení, které vyplývalo z výzvy k nástupu trestu, kde bylo mj. uvedeno, „přineste s sebou svůj občanský průkaz, nebo jiný průkaz totožnosti, bez něhož nemůžete být do věznice přijat…“ . K uvedené argumentaci obviněného, která je výslovně skutková, považuje Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného soudem prvního a druhého stupně uvést, že obviněný věděl, že má do věznice nastoupit a nástupu trestu odnětí svobody se úmyslně vyhýbal od 2. 8. 2016 do 17. 10. 2016. O jeho úmyslu vyhnout se nástupu výkonu trestu odnětí svobody podle Nejvyššího soudu svědčí jednak reálné jednání obviněného, které není v souladu s jeho argumentací ohledně podané žádosti o odklad výkonu trestu, stejně jako tvrzení o „poučení“ , kterým se řídil, a proto ji (argumentaci obviněného) Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů považuje z následujících důvodů za účelovou. Pokud obviněný hodlal tohoto institutu (žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody) využít, nic mu nebránilo takovou žádost sepsat např. u okresního soudu, případně ji poslat doporučeně, neboť bylo primárně v jeho zájmu hodnověrným způsobem toto své jednání doložit. Za situace, kdy tvrdí, že on něco učinil – podal žádost o odklad výkonu trestu, bylo na něm, aby tuto skutečnost prokázal, neboť pokud ji neprokázal, důvodně bylo vycházeno, že šlo o účelové tvrzení. Účelovost jeho tvrzení lze dovodit mj. i z toho, že pokud poukazoval na špatný zdravotní stav, pro který mu měl být odklad výkonu trestu odložen, sám žádné odborné lékařské potvrzení nedodal. Obviněný tvrdí, že občanský průkaz postrádal dva měsíce, přitom neučinil žádné kroky k oznámení této ztráty, a proto je pak s podivem, že uvedený občanský průkaz nalezl v den, kdy si pro něj přišla policie. Tyto skutečnosti jednoznačně svědčí pro závěr o účelovém jednání obviněného, spočívajícím v účelovém tvrzení o ztrátě občanského průkazu a ztrátě žádosti o odklad výkonu trestu odnětí svobody, a Nejvyšší soud je za takto popsaného stavu toho názoru, že pokud se obviněný dovolává tzv. extrémního nesouladu, přičemž hlediskem pro jeho vyslovení má být zjištění nejasnosti, nelogičnosti odůvodnění rozhodnutí napadeného dovoláním, pak v předmětné trestní věci takové zjištění nelze učinit. S ohledem na shora uvedené skutečnosti nelogicky a zcela nepřesvědčivě působí argumentace obviněného o ztrátě a následném nálezu občanského průkazu atd., jak je shora rozvedeno. Nad rámec uvedené argumentace, kterou je vyvrácena verze obviněného, je vhodné opětovně zmínit již skutečnost uváděnou státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství, „že uvedený trestný čin lze spáchat i jednáním, jehož součástí je příchod do věznice úmyslně bez takových náležitostí, o kterých pachatel ví, že bez nich nebude do věznice k výkonu trestu přijat“. Jestliže obviněný byl uznán vinným přečinem podle §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku proto, že „bez závažného důvodu nenastoupil na výzvu soudu k trestu odnětí svobody“ pak je nutno obviněného v souvislosti s jím uplatněnou obhajobou třeba upozornit na skutečnost, že za takový důvod „je vedle závažných zdravotních potíží možné považovat i jiné závažné problémy, pokud však jsou svým nepříznivým dopadem do poměrů obviněného či jeho rodiny srovnatelné se závažnými zdravotními potížemi (např. bezprostřední situace po povodni, požáru, vytopení bytu atd.). Podání návrhu na odklad výkonu trestu odnětí svobody samo o sobě nepředstavuje závažný důvod ve smyslu §337 odst. 1 písm. f) tr. zákoníku) – viz rozh. č. 31/2013 Sb. rozh. tr. Z výše uvedeného je tedy zcela zřejmé, že takovým důvodem nemůže být tvrzení obviněného o ztrátě občanského průkazu, jehož ztrátu navíc nehlásil a bylo prokázáno, že v den, kdy se k němu dostavila Policie ČR, se tímto dokladem prokázal.
15. Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné [ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť námitky uplatněné dovolatelem byly z pohledu uvedeného dovolacího důvodu irelevantní]. Z toho důvodu nemusel Nejvyšší soud věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu