ECLI:CZ:NS:2018:6.TDO.973.2018.1
sp. zn. 6 Tdo 973/2018-20
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2018 o dovolání, které podal obviněný M. H., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, č. j. 11 To 34/2018-184, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 5 T 63/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, č. j. 11 To 34/2018-184, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání M. H. (dále jen „obviněného“, příp. „dovolatele“) proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 14. 12. 2017, č. j. 5 T 63/2017-153, kterým byl obviněný uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců, když výkon tohoto trestu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků a současně mu byl podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku a §74 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu osmnácti měsíců.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
2. Proti usnesení Krajského v Hradci Králové ze dne 24. 4. 2018, č. j. 11 To 34/2018-184, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a v jiném nesprávném hmotně právním posouzení věci“. Naplnění znaků uvedeného dovolacího důvodu a shora uplatněná argumentace je dovozována z tvrzení obviněného, že soudy byla „nesprávně posouzena otázka porušení povinnosti dovolatele, došlo k nesprávnému hodnocení otázky zavinění, přičemž obviněný dále uvádí, že bylo rovněž „porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť došlo k jednostrannému a nesprávnému hodnocení provedených důkazů, ale především na zjištěný skutkový stav bylo nesprávně použito trestně právní ustanovení, když pro odsuzující rozsudek nebylo zajištěno dostatek důkazů“. Soudům vytýká, že odsuzující rozsudek vybudovaly na základě výpovědi svědkyně P., která nebyla u dopravní nehody a navíc její výpověď vykazuje značné rozpory, zatímco jím navržené důkazy – svědecké výpovědi byly označeny za nevěrohodné. Podle mínění obviněného způsob provádění důkazů v přípravném řízení i u hlavního líčení, nesprávné použití hmotně právního předpisu na zjištěný skutkový stav, kdy podle něj měla být použita zásada in dubio pro reo, to vše jsou skutečnosti, pro které musí Nejvyšší soud „obě napadená rozhodnutí zrušit a dovolatele zprostit obžaloby“.
3. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství neměl dovolací soud ke dni konání neveřejného zasedání k dispozici.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou, prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Předně je vhodné uvést, že dovolání bylo podáno proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým byl řádný opravný prostředek obviněného zamítnut, tudíž mělo být dovolání [formálně bezchybně] podáváno mj. s odkazem na dovolací důvod §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Uvedená vada byla považována za nepodstatnou a dovolání za vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05).
9. K vlastním námitkám, které v dovolání obviněný prostřednictví své obhájkyně uvedl, považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný sice poukazuje na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a argumentuje tím, že „byl nesprávně použit hmotně právní předpis“, z čehož dovozuje naplnění znaků výše uvedeného dovolacího důvodu, ale primární základ veškerých jeho námitek nespočívá v porušení hmotně právních ustanovení jak předpokládá §265b odst. 1 písm. g) tř. ř., ale v jeho tvrzení, že nesprávně byly hodnoceny důkazy, soudy uvěřily nevěrohodné svědkyni, zatímco jím navržené svědky označily za nevěrohodné, pro jeho odsouzení neexistoval dostatek důkazů, nesprávně byla hodnocena otázka zavinění i porušení povinnosti, nebyla respektována zásada in dubio pro reo. Ze shora uvedeného je tedy nepochybné, že námitkami, kterými operuje obviněný v dovolání, je v prvé řadě zpochybňován skutkový stav, kdy sám obviněný mj. uvedl, že „pro odsuzující rozsudek nebylo zajištěno dostatek důkazů“, neboť skutkové zjištění neodpovídá představám obviněného.
10. To, že dovoláním je napadán zjištěný skutkový stav a nikoli právní posouzení skutku, je patrno ze skutečnosti, že podle skutkového zjištění to byl obviněný, který pod vlivem požitých alkoholických nápojů řídil motorové vozidlo, se kterým ve stavu vylučujícím způsobilost havaroval atd. (viz blíže popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně), avšak obviněný se domáhá toho, aby bylo soudy zjištěno a konstatováno, že vozidlo řídila jeho přítelkyně Š. B. K tomuto zjištění (že vozidlo neřídil obviněný, ale jeho přítelkyně) by podle námitek uplatněných v dovolání obviněným měly soudy dospět na základě důkazů hodnocených v souladu se zákonem, nikoli „jednostranně“ v jeho neprospěch [jak doposud činily], při respektování zásady in dubio pro reo, odhlížeje od výpovědi svědkyně P., která nebyla u dopravní nehody a v jejíž výpovědi jsou značné rozpory atd. Z výše uvedeného je tedy patrno, že svými námitkami se obviněný snaží přesvědčit dovolací soud o pravdivosti své verze skutkového děje oproti skutkovému zjištění, ke kterému dospěly soudy nižších stupňů. V kontextu těchto námitek a argumentace obviněného o porušení jeho práva na spravedlivý proces musí Nejvyšší soud zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
11. Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné zdůraznit, že obsahově shodnými námitkami se již zabývaly soudy nižších stupňů, kdy se obviněný hájil tím, že vozidlo řídila jeho družka, družka také měla jít pro pomoc, při dopravní nehodě došlo ke ztrátě dvou mobilních telefonů, které hledal, popisoval agresivní chování policistů, vozidlo nemohl řídit s ohledem na zasádrovanou levou ruku i levou nohu atd. – viz např. str. 3-4 rozsudku soudu prvního stupně. Ve svém odvolání poukazoval na to, že vozidlo neřídil, zpochybnil výpověď svědkyně P. a odborné vyjádření k výši způsobené škody na vozidle, zdůraznil význam svědecké výpovědi svědkyně B. a svědka M.– viz bod 3) usnesení soudu odvolacího. Z rozhodnutí soudu prvního stupně je zřejmé, že tento reagoval na námitky obviněného a vedle podrobné reprodukce výpovědí svědků a konstatování provedených důkazů, rozvedl v odůvodnění svého rozsudku své úvahy k tomu, na základě kterých důkazů dospěl k závěru o vině obviněného a proč neuvěřil verzi obviněného, že vozidlo řídila jeho družka a na základě jakých skutečností dospěl k závěru o věrohodnosti svědkyně P. a jejího manžela, a které důkazy vyvracely hodnověrnost tvrzení svědkyně B., svědka R., svědka M. atd. Nejvyšší soud musí konstatovat, že hodnotící závěry soudu prvního stupně (viz str. 8-10 rozsudku), stejně jako odvolacího soudu (viz bod 7-11) jsou jasné, logické a je z nich zřejmé, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů netrpí libovůlí, jak je v dovolání obviněným naznačováno, kdy je uváděno, že důkazy byly hodnoceny jednostranně v neprospěch obviněného.
12. Na základě provedeného dokazování dospěly soudy k závěru, že to byl obviněný, který ve stavu vylučujícím způsobilost, po předchozím požití alkoholických nápojů, řídil osobní motorové vozidlo, se kterým havaroval, přičemž dechovou zkouškou bylo v jeho dechu zjištěno cca během 30 minut po nehodě 1,72 promile alkoholu a po dalších 13 minutách ještě 1,70 promile alkoholu. Je nutno objektivně konstatovat, že obviněný nepopírá, že byl pod vlivem alkoholu, popírá však, že by vozidlo v tomto stavu řídil a s ním havaroval. Nad rámec velmi podrobného hodnocení důkazů soudem prvního stupně [s jehož závěry se ztotožnil odvolací soud a Nejvyšší soud je považuje za logické] považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že např. námitka obviněného, že „svědkyně P. nebyla u dopravní nehody a navíc její výpověď vykazuje značné rozpory“, je jednak nekonkrétní v tom smyslu, že nespecifikuje o jaké rozpory by se mělo jednat a Nejvyšší soud tudíž není povinen za obviněného domýšlet směr jeho úvah v souvislosti s touto námitkou [viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 901/2014, 8 Tdo 705/2015 či Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 452/07], není ani možno zvažovat, zda nejde o tytéž „rozpory“, na které bylo soudem reagováno, ale podstatnější je zjištění, že svědkyně P. sice nebyla přímým účastníkem dopravní nehody, ale sledovala jízdu vozidla, které ji ohrozilo, neviděla sice kolik osob sedí ve vozidle, neviděla, kdo je řídí [i s ohledem na tuto skutečnost, je nutno považovat výpověď svědkyně v kontextu dalších důkazů (obviněný měl pobíhat kolem vozidla vykřikovat, že neřídil a kamarád, který řídil, že šel pro pomoc – následně tvrdil, že vozidlo řídila přítelkyně, atd.) za objektivní – jak již mj. konstatovaly soudy nižších stupňů], ale od vozidla nikdo neodešel, nikdo k němu nepřišel a kolem žádná vozidla neprojela a když k vozidlu došli [s manželem] byl u vozidla pouze obviněný.
13. V reakci na námitky obviněného považuje Nejvyšší soud ve vztahu ke skutkovému zjištění uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V neposlední řadě je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
14. Za právní námitku není možno označit ani odkaz obviněného na nerespektování zásady in dubio pro reo, neboť tato zásada má procesní charakter, týká se skutkových otázek a není způsobilá, naplnil uplatněný dovolací důvod (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, 6 Tdo 613/17, či Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/17) za situace, kdy jsou obviněným zpochybňována skutková zjištění, otázka hodnocení důkazů, případně rozsah provedeného dokazování.
15. K námitkám, kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly a jsou opětovně uplatňovány v řízení o dovolání, považuje Nejvyšší soud za potřebné z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
16. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem, kdy Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné v dovolání se s uplatněným dovolacím důvodem míjí, dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 8. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu