ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1063.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1063/2018-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 11. 2018 o dovolání obviněného I. S. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 44 To 550/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 105/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 5 T 105/2016, byl obviněný I. S. uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, za který byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 42 měsíců. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku byla obviněnému uložena povinnost během zkušební doby uhradit vzniklou škodu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost uhradit poškozenému Salon Professional, s. r. o., se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8 – Libeň, IČ 27652726, náhradu majetkové škody ve výši 474 150 Kč.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obviněný i státní zástupce. Obviněný zaměřil své odvolání do všech výroků napadeného rozsudku, státní zástupce podal odvolání v neprospěch obviněného do výroku o trestu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 44 To 550/2017, byla obě odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodná zamítnuta.
3. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu se obviněný uvedeného přečinu podvodu dopustil tím, že v období od 3. 12. 2013 do 9. 1. 2014 jako jednatel obchodní společnosti T. D. S., s. r. o., IČ: XY, se sídlem XY, s vědomím, že chce své podnikání ukončit a společnost prodat, využil důvěřivosti svého obchodního partnera, obchodní společnosti Salon Professional, s. r. o., IČ: 27652726, se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8, u předmětné společnosti si objednal různé kadeřnické produkty a produkty vlasové kosmetiky, tyto také zpravidla osobně v sídle poškozené společnosti převzal, a to s vědomím, že vystavené faktury za toto zboží se splatností 30 dnů již neuhradí, a ke dni 23. 12. 2013 ukončil pronájem nebytových prostor, kde měl skladové prostory a provozoval kadeřnictví na adrese XY,
1) dne 3. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 10 493 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207524 s dobou splatnosti do 2. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
2) dne 4. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 21 285 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207575 s dobou splatnosti do 3. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
3) dne 5. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 12 397 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207618 s dobou splatnosti do 4. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
4) dne 9. 12. 2013 převzal zboží doručené přepravní společností PPL v celkové hodnotě 36 471 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207722 s dobou splatnosti do 8. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
5) dne 10. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 10 686 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207789 s dobou splatnosti do 9. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
6) dne 11. 12. 2013
- osobně převzal zboží v celkové hodnotě 61 441 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207844 s dobou splatnosti do 10. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
- převzal zboží doručené přepravní společností PPL v celkové hodnotě 2 965 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura č. 133207848 s dobou splatnosti do 10. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
7) dne 12. 12. 2013
- převzal zboží doručované přepravní společností PPL v celkové hodnotě 12 115 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207897 s dobou splatnosti do 11. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
- osobně převzal zboží v celkové hodnotě 59 222 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207898 s dobou splatnosti do 11. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
- osobně převzal zboží v celkové hodnotě 5 690 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207899 s dobou splatnosti do 11. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
- převzal zboží doručované přepravní společností PPL v celkové hodnotě 43 898 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207900 s dobou splatnosti do 11. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
8) dne 13. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 44 670 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133207990 s dobou splatnosti do 12. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
9) dne 16. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 26 502 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133208047 s dobou splatnosti do 15. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
10) dne 17. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 50 004 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133208103 s dobou splatnosti do 16. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
11) dne 19. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 2 886 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133208242 s dobou splatnosti do 18. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
12) dne 20. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 36 696 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133208283 s dobou splatnosti do 19. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
13) dne 23. 12. 2013 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 10 304 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 133208312 s dobou splatnosti do 22. 1. 2014, kterou však doposud neuhradil,
14) dne 8. 1. 2014 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 16 048 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 143200093 s dobou splatnosti do 7. 2. 2014, kterou však doposud neuhradil,
15) dne 9. 1. 2014 osobně převzal zboží v celkové hodnotě 10 377 Kč, kdy převzetí zboží je potvrzováno dodacím listem, v souvislosti s tím mu byla vystavena faktura 143200139 s dobou splatnosti do 8. 2. 2014, kterou však doposud neuhradil,
do současné doby ani po opakovaných urgencích žádnou z vystavených faktur za odebrané zboží neuhradil, čímž poškozené obchodní společnosti Salon Professional, s. r. o., IČ: 27652726, se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8, způsobil celkovou škodu ve výši 474 150 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 44 To 550/2017, podal obviněný v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř. a namítl, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Dále vytkl porušení zásad spravedlivého procesu, a to opomenutými důkazy, neuplatněním zásady in dubio pro reo a zásady subsidiarity trestní represe.
5. Nesprávné právní posouzení skutku obviněný spatřoval v nenaplnění znaků trestného činu podvodu, a to konkrétně jeho subjektivní stránky spočívající v úmyslném zavinění, které je podle trestního zákoníku u tohoto trestného činu v souladu s §13 odst. 2 tr. zákoníku vyžadováno, když §209 tr. zákoníku nedbalostní formu nepřipouští. Obviněný ve svém podání několikrát zopakoval skutkový stav, jak měl být podle něj soudy nižších stupňů zjištěn. Především odmítl závěr nalézacího soudu o jeho úmyslu za odebrané zboží nezaplatit, a způsobit tak poškozenému škodu, a upozornil na skutečnost, že je jen velmi tenká hranice mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí, přičemž rozdíl mezi těmito formami zavinění spočívá ve složce volní vyjádřené srozuměním, která u nedbalostní formy zavinění chybí. Stran tohoto argumentu připomněl závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v jeho rozsudku ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013. Upozornil, že sice věděl, že může svými objednávkami způsobit škodu, ale tuto škodu způsobit nechtěl a ani s tím nebyl srozuměn. Naopak spoléhal na to, že se mu povede najít nové klienty a nové trhy, a tak společnost zachránit, dále spoléhal na uhrazení závazků, které vůči němu měli jeho odběratelé. Ani převod obchodního podílu na nového společníka nebyl činěn z důvodu vyhýbání se odpovědnosti, ale naopak to měl být způsob, jak závazky společnosti uhradit. Ve vztahu k prokázání složky zavinění k přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku tak shledal porušení zásady in dubio pro reo , když podle jeho názoru nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že se projednávaného jednání dopustil úmyslně, že by tedy spoléhal na nejisté skutečnosti, které by mohly nastat v budoucnu, a že by si nepočínal odpovědně. Měl za to, že se soudy nižších stupňů dostatečně nevypořádaly s jím tvrzenými skutečnostmi a doloženými důkazy. Trval na tom, že neměl v úmyslu nikoho uvést v omyl, když se do poslední chvíle snažil svou společnost zachránit a splatit všechny dluhy, přičemž za zboží poškozené společnosti nezaplatil pouze vinou nečekané platební neschopnosti vzniklé podnikatelským neúspěchem, když počítal se splacením pohledávek od svých odběratelů, k čemuž nedošlo, navíc se na trhu objevila konkurenční společnost Parfums.cz, jejímž velkoobchodním cenám bylo těžké se vyrovnat. V tomto smyslu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, v němž se Nejvyšší soud věnoval podvodnému úmyslu a učinil závěr, že nepříznivý hospodářský stav společnosti před poskytnutím půjček bez dalšího neznamená, že obviněný jednal v podvodném úmyslu, aby způsobil na cizím majetku škodu. Podle mínění dovolatele nebylo nade vší pochybnost prokázáno, že měl v úmyslu využít období před Vánoci, kdy pro poškozenou společnost byl všeobecně vyšší obrat než v jiných měsících v souvislosti s nadcházejícími vánočními svátky, že on sám měl v úmyslu v období před Vánoci ukončit podnikání, že suma odpovídající objednávkám dovolatele vůbec neodpovídala běžnému obratu, kterého dovolatel dosahoval v běžných měsících roku a době, kdy běžně podnikal, když soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že šlo o měsíce, kdy byl obrat vyšší v souvislosti s nadcházejícími svátky, a též že měl v úmyslu využít důvěry poškozené společnosti založené na předchozí společné spolupráci. Upozornil, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , ve vztahu k níž odkázal na bohatou rozhodovací praxi Ústavního soudu, např. nález ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000.
6. Dále podle obviněného došlo k opomenutí důkazů, když nebylo prokázáno, že by jím navrhované důkazy nepřinesly nic nového, když na podporu svého tvrzení, že nebyla naplněna subjektivní stránka projednávaného trestného činu, navrhl provedení důkazu výslechem svědka D. T., s nímž byl obviněný v kontaktu a sděloval mu své plány do budoucna týkající se uzavření prodejny a věnování se velkoobchodu a který věděl o snaze obviněného sehnat nové klienty v Rusku. Dále navrhoval výslech pověřeného zástupce společnosti Styler Sp. z o.o., Artykuly Fryzjersko-Kosmetyczne, který mohl dosvědčit, že polská společnost dlužila společnosti obviněného částku ve výši cca 300 000 Kč, která byla splatná ke konci roku 2013. Rovněž navrhl vyžádání účetních dokladů společnosti T. D. S., s. r. o., od její současné jednatelky S. D., když účetnictví společnosti by objasnilo stav dluhů a pohledávek této společnosti. Obviněný tak měl za to, že soudy provedly především důkazy navržené v jeho neprospěch a důkazy na jeho obhajobu zamítly, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [viz VIII. ÚS 733/01 (zjevně myšlen nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01), nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. 1437/07].
7. Obviněný vytýkal soudům nižších stupňů, že neaplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe, když se nedodržením smluvního ujednání dopustil deliktu především v oblasti civilního práva. Domníval se, že prostředky civilního práva by zajistily řešení vzhledem k nízké společenské škodlivosti jednání zcela efektivně, a proto měly postupovat podle §12 odst. 2 tr. zákoníku (k tomu viz nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, či nález Ústavního soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16).
8. Ve vztahu k výroku o náhradě škody vytkl, že tento je vadný, neboť přesně neoznačuje osobu oprávněného, jak to vyžaduje ustanovení §228 odst. 2 tr. ř. Uvedl, že poškozená právnická osoba, která je označena ve výroku rozsudku nalézacího soudu o náhradě škody, tj. Salon Professional, s. r. o., IČ: 27652726, zanikla ke dni 31. 5. 2016 fúzí, kdy se jejím právním nástupcem stala společnost GELANET Invest, s. r. o., se sídlem Pobřežní 394/12, Praha 8 – Karlín, později přejmenovaná na Salon Professional, s. r. o., nově se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8 – Libeň, IČ: 04200659. Namítl tak vadu řízení o náhradě škody poškozenému spočívající v účasti osoby, která k tomu nebyla legitimovaná. S nárokem na náhradu škody se podle něj měla v trestním řízení přihlásit společnost Salon Professional, s. r. o., IČ 04200659, ve prospěch které by poté soud obviněnému uložil povinnost škodu uhradit.
9. Navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 44 To 550/2017, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 5 T 105/2016, pro nesprávné posouzení skutku ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil podle ustanovení §265k tr. ř. a obviněného zprostil obžaloby, poškozeného s jeho nárokem na náhradu škody odkázal na řízení v občanskoprávních věcech a stanovil, že obviněný má právo na náhradu nákladů řízení.
10. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve vyjádření k dovolání obviněného předně uvedla, že podle jejího názoru nenastala v předcházejícím řízení žádná ze situací, která by odůvodňovala zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, a proto je zcela na místě vycházet ze skutkových závěrů popsaných v rozsudku soudu prvního stupně. Upozornila, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku je třeba úmyslného zavinění, soud prvního stupně však podle jejího názoru nepochybil, pokud u obviněného shledal zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Ačkoliv uznala, že ne každé odebírání zboží za situace, kdy platební situace podnikatele je nepříznivá, lze bez dalšího považovat za trestný čin podvodu (viz obviněným zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009), avšak s přihlédnutím k dalším okolnostem jej takto kvalifikovat lze (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1497/2016, ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1661/2016, ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 5 Tdo 305/2015 a ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1220/2016). Vždy je třeba pečlivě zvažovat, zda vzhledem k celkovému kontextu, v němž docházelo k objednávkám následně neuhrazeného zboží, je možné spatřovat podvodný úmysl v jednání obviněného již ve chvíli, kdy takové zboží objednával. Podle státní zástupkyně je v nyní posuzovaném případě zřejmé, že obviněný v době, kdy dobře věděl, že chce své podnikání ukončit a obchodní společnost prodat, a vědom si také nepříznivé finanční situace této své obchodní společnosti T. D. S., s. r. o., učinil během měsíce značný objem objednávek, které se vymykaly běžnému standardu obchodního styku. Zboží z těchto objednávek prodal a utržené finanční prostředky použil na úhradu svých starších dluhů po splatnosti. Pokud obviněný tvrdil, že pouze spoléhal na to, že mu budou zaplaceny pohledávky, které on měl za svými věřiteli, pak tato jeho obhajoba nemá podporu v provedeném dokazování, protože tím byla prokázána pouze existence pohledávek za jeho obchodní společností. Trestná činnost obviněného podle názoru státní zástupkyně odpovídá typově tomuto druhu trestné činnosti, kdy pachatel při vědomí neschopnosti splácet své dosavadní závazky, objednává další zboží a služby, ohledně kterých musí být minimálně srozuměn s tím, že je již nebude schopen uhradit, což se i následně stalo.
11. K námitce obviněného stran opomenutých důkazů připomněla, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, podle §2 odst. 5 tr. ř. je pouze povinen postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro jeho rozhodnutí. Vadu řízení v podobě tzv. opomenutých důkazů a neúplnost provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, je však povinen tento postup odůvodnit. Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012 sp. zn. IV. ÚS 134/12). Soud prvního stupně další důkazy zamítl jako nadbytečné, přičemž tuto skutečnost u hlavního líčení ústně odůvodnil. Odvolací soud pak po provedeném přezkumu shledal, že bylo provedeno dokazování v potřebném rozsahu tak, jak ukládá ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., aby mohl být zjištěn skutkový stav, popřípadě učiněny právní závěry o vině obviněného bez důvodných pochybností. Tyto důkazy tedy za tzv. opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat nelze.
12. Podle státní zástupkyně nedošlo ani k porušení zásady subsidiarity trestní represe, když ani tato zásada a pojetí trestního práva jako ultima ratio nevylučují spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání též soukromé zájmy fyzických a právnických osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. 5 Tdo 769/2008, a ze dne 16. 12. 2008, sp. zn. 4 Tz 91/2008). Jestliže se obviněný v rámci soukromoprávního vztahu dopustil jednání, které vykazuje všechny znaky trestného činu, pak uplatnění trestního postihu nebrání ani skutečnost, že k ochraně zájmů poškozených by bylo možno použít i prostředků jiných právních odvětví, např. práva občanského nebo obchodního, protože stát v takových případech nemůže rezignovat na svoji povinnost uplatňovat trestní odpovědnost pachatelů trestných činů. Nelze přitom odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný během relativně krátkého období využil důvěry poškozené obchodní společnosti a svým jednáním jí způsobil škodu několikanásobně převyšující škodu větší ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku, tedy škodu, která se svou výši přiblížila již škodě značné. Téměř bezprostředně poté započal dělat kroky, které mířily k ukončení jeho podnikání a jejichž výsledkem bylo, že byl pro poškozenou obchodní společnost nekontaktní a situace vyústila v jeho trestní stíhání. Aplikace zásady subsidiarity trestní represe tedy není podle jejího názoru v projednávaném případě namístě.
13. Jisté opodstatnění přiznala námitce obviněného, že výrok o náhradě škody není úplně přesný. Podle komentáře k trestnímu řádu u poškozené právnické osoby je nutno přesně a úplně označit její název (obchodní jméno, firmu), právní formu a sídlo, případně další údaje potřebné k identifikaci takové osoby, zejména je-li obchodní jméno či jiné označení snadno zaměnitelné. Proto může být v některých případech vhodné uvést i identifikační číslo nebo označit organizační složku, která má právní subjektivitu, a její sídlo. Současně podle §45 odst. 3 tr. ř. jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení, přecházejí práva, která tento zákon přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce, přičemž podle výše citovaného komentáře právní nástupce pokračuje v právech poškozeného, přičemž vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li už poškozený svůj nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle §43 odst. 3 tr. ř., nemusí ho již znovu právní nástupce uplatňovat, ale musí dát jasně a srozumitelně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozeného. Z dostupného spisového materiálu není zřejmé, zda právní nástupce poškozené obchodní společnosti dal dostatečně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozeného. Státní zástupkyně měla však za to, že obchodní společnost je dostatečně označena jménem a sídlem, o právním nástupnictví též není pochyb a nejedná se o vadu, kterou by bylo nutno napravovat cestou dovolání.
14. Navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l ) tr. ř.
17. Podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Předmětný dovolací důvod tak míří na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci (prvá alternativa) nebo již v řízení, které předcházelo rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, byl dán některý ze shora uvedených dovolacích důvodů (druhá alternativa). Přestože obviněný v dovolání uplatnil první alternativu, jelikož podle něj nebyly v řízení splněny procesní podmínky pro zamítnutí odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně, z obsahu uplatněných námitek v rámci tohoto dovolacího důvodu vyplývá, že obviněný měl zřejmě v úmyslu uplatnit alternativu druhou. To vyplývá i ze skutečnosti, že odvolání obviněného nebylo zamítnuto z formálních důvodů, ale bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tedy posuzoval opodstatněnost dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
18. Z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
20. Ačkoliv je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.). Pochybení podřaditelná pod výše zmíněné vady dovolací soud v projednávané věci neshledal. K žádnému, natožpak extrémnímu rozporu v řízení nedošlo.
21. K obviněným namítanému případu tzv. opomenutých důkazů je třeba připomenout, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě jako nadbytečné hodnotily soudy nižších stupňů provedení dalších důkazů navržených státním zástupcem a obviněným. Nalézací soud v hlavním líčení konaném dne 30. 8. 2018 uvedl, že doplnění dokazování považuje za nadbytečné s ohledem na výsledky dokazování, zejména poukázal na objemný spisový materiál a listinné důkazy. Byť je toto odůvodnění stručné, koresponduje s výsledky provedeného dokazování, a vyhovuje tak požadavkům vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu. Nelze přisvědčit ani námitce obviněného, že nalézací soud provedl důkazy pouze v neprospěch obviněného, když tento soud vyhověl i některým návrhům na provedení důkazů navrženým obviněným či jeho obhájcem, a to např. výslechu svědkyně J. S. (navrženo při hlavním líčení dne 17. 5. 2017 – č. l. 773), která byla nalézacím soudem předvolána a následně vyslechnuta v hlavním líčení dne 30. 8. 2017 (č. l. 825 a násl.).
22. Z hlediska napadeného rozhodnutí, uplatněného dovolacího důvodu a obsahu dovolání obviněného je významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn a popsán soudem prvního stupně ve výroku o vině jeho rozsudku, vykazuje všechny zákonné znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, a to především po stránce subjektivní.
23. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Větší škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 50 000 Kč (§138 odst. 1 tr. zákoníku). Objektem přečinu podvodu je cizí majetek; objektivní stránku tohoto přečinu v alternativě, jíž byl obviněný podle tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným, představuje jednání pachatele, který uvádí jiného v omyl. Za omyl je považován rozpor mezi představou a skutečností a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku]. Závěr o subjektivních znacích se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
24. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem (§15 odst. 2 tr. zákoníku).
25. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele k určitým skutečnostem, jež zakládají trestný čin, a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah. Tento vnitřní vztah, odehrávající se v psychice pachatele, je navenek seznatelný pouze tím, že buď slovní informaci o něm poskytne sám pachatel, nejčastěji ve své výpovědi, nebo tím, že se projeví v chování pachatele. V odborné trestněprávní literatuře a v judikatorní praxi byl opakovaně vysloven názor, že úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o úmyslu, jestliže o této otázce chybí doznání pachatele, lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo z jiných okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, uveřejněná pod č. 62/1973 Sb. rozh. tr., a zpráva Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76, uveřejněná pod č. 41/1976 Sb. rozh. tr.). Úsudek o zavinění lze vyvodit i ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 2. 3. 1967, sp. zn. Tzv 5/67, uveřejněné pod č. 41/1967 Sb. rozh. tr.).
26. Obviněný konkrétně namítal, že ačkoliv věděl, že svými objednávkami může způsobit škodu, tuto škodu způsobit nechtěl a ani s tím nebyl srozuměn, když spoléhal na to, že se mu povede najít nové klienty a díky tomu zachránit společnost, jejímž byl jednatelem, rovněž spoléhal na uhrazení závazků, které vůči němu měli jeho odběratelé. Opakoval, že v období před Vánoci je obecně vyšší obrat, a proto byly i jeho objednávky u poškozené společnosti vyšší než obvykle. Podle jeho názoru se jednání, které je mu kladeno za vinu, dopustil nikoliv v úmyslné, ale nedbalostní formě zavinění. Stran prokázání jeho úmyslu odkazoval na porušení zásady in dubio pro reo .
27. K námitkám obviněného nutno předeslat, že z hlediska rozlišení úmyslu od nedbalosti je rozhodující volní složka, která u nedbalosti chybí. Volní složka zahrnuje aktivní kladný vztah k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě znalosti rozhodných okolností, aniž by bylo vyžadováno, aby pachatel pociťoval tyto skutečnosti jako pro sebe příjemné či nepříjemné (i nepříjemnou skutečnost pachatel může chtít nebo s ní být srozuměn, jestliže se chce vyhnout skutečnosti ještě nepříjemnější anebo jestliže podlehne své vášni nebo jiným citovým hnutím). Aktivní vztah k zamýšleným nebo uvažovaným skutečnostem musí tu být z toho důvodu, že vůle musí potencovat jednání pachatele, a proto nepostačuje jen jeho „pasívní přístup“, který se neprojeví v jednání (konání nebo opomenutí) pachatele (tzv. neprojevená vůle nebo i vůle projevená). Kladný pak tento vztah musí být z toho důvodu, že vůle směřuje k vyvolání rozhodných skutečností vlastním jednáním; pokud by byl záporný, nesměřovala by vůle pachatele k jejich vyvolání. Kladný vztah zde není jen u „chtění“ ve smyslu přímého úmyslu, ale také u „srozumění“, které provází činnost směřující k následku (popř. k jiné skutečnosti vyžadující zavinění), třebaže vlastním objektem chtění tu je něco jiného, přičemž však srozumění musí pokrývat i následek relevantní z hlediska trestního práva.
28. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele (viz shora) k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění pak při uvedeném aktivním kladném vztahu k zamýšleným či vážně zvažovaným reálným skutečnostem na podkladě rozhodných okolností usuzujeme z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestník zákoník v §15 odst. 2 stanovil, že srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně (trestním zákoníku – srov. §110 tr. zákoníku) může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
29. Podle právních závěrů nalézacího soudu přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný dopustil v alternativě, že sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl, a způsobil tak na cizím majetku větší škodu. Námitky zpochybňující subjektivní stránku přečinu podvodu zde neobstojí, a to právě pro existenci okolností objektivní povahy. Soudy zjistily a odkázaly na okolnosti, ze kterých úmyslné zavinění obviněného zřetelně vyplývá. Nalézací soud dovodil přímý úmysl obviněného ze skutečnosti, že obviněný, jednatel společnosti, v době odebírání zboží od poškozené společnosti věděl o své platební neschopnosti, a tedy i o eventualitě, že za odebrané zboží nezaplatí, s čímž byl srozuměn. Podvodný úmysl obviněného pak nalézací soud dovozoval z několika zjištěných skutečností. Obviněný zboží od poškozené společnosti převzal v patnácti dodávkách, jejichž cena se pohybovala od 2 886 Kč do 61 441 Kč, celkově bylo v předmětném období odebráno zboží za cenu 474 150 Kč, přičemž z výpovědi svědkyně J. S. vyplynulo, že obviněný věděl, že jednorázovou objednávku nad 250 000 Kč by mu poškozená společnost nedodala bez uhrazení zálohy, a rozdělení objednávky do několika malých objednávek se tak jeví jako účelový krok k obejití povinnosti složit zálohu. Pokud jde o obhajobu obviněného, že učinil u poškozené společnosti větší objednávku neodpovídající jeho obratu proto, že se jednalo o období před Vánoci, pak tato byla vyvrácena výpovědí svědkyně H. V., která uvedla, že není obvyklé, že by byl před Vánoci větší prodej. Úmysl obviněného nezaplatit za odebrané zboží pak vyplývá rovněž z výpovědí svědků T. M. a J. S., kteří shodně uvedli, že obviněný se vyhýbal kontaktu s poškozenou společností. Z výpovědi H. V. navíc vyplynulo, že obviněný již před učiněním předmětných objednávek plánoval ukončení podnikání a stěhování do Ruska. Nalézací soud uzavřel, že obviněný již s ohledem na účetní zůstatky na bankovních účtech musel vědět o tom, že byl v platební neschopnosti a tak musel počítat s eventualitou, že nebude schopen dostát svým finančním závazkům. Skutečnost, že se obviněnému uhrazení všech dluhů nemohlo jevit jako reálné, vyplývá také z toho, že svou finanční krizi řešil, a to např. uzavřením provozovny. Soud odvolací se s těmito závěry nalézacího soudu zcela ztotožnil (viz str. 9 rozsudku soudu prvního stupně, str. 5, 6 usnesení odvolacího soudu).
30. Nejvyšší soud považuje úvahy soudů obou stupňů týkající se zavinění a subjektivní stránky za správné a nemá je v zásadě čím významněji doplnit. Zjištění soudů spolehlivě a bez důvodných pochybností dokládají, že obviněný si byl vědom skutečnosti, že nebude schopen poškozené společnosti uhradit převzaté zboží, s ohledem na předchozí spolupráci s poškozenou společností zneužil její důvěry a uvedl ji v omyl, když se zavázal ke splnění závazku, o kterém věděl (byl srozuměn), že jej nesplní, čímž dojde ke způsobení škody na majetku poškozené společnosti a k jeho obohacení. K odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 8 Tdo 1013/2009, je třeba uvést, že v citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud uzavřel, že z uzavírání závazků při nepříznivém hospodářském stavu bez dalšího nelze dovodit podvodný úmysl. Právě spojení „bez dalšího“ znamená, že pokud k takové situaci přistoupí jiné okolnosti, lze i tuto skutečnost brát v úvahu při dovozování úmyslu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1497/2016). Úmysl obviněného však v předmětné věci není dovozován pouze z nepříznivé hospodářské situace, ve které se při činění nových závazků vůči poškozené společnosti nacházel, ale rovněž z dalších okolností, které byly popsány na str. 9 rozsudku nalézacího soudu a zopakovány v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí (úmysl ukončit podnikání, učinění objednávky neodpovídající obratu společnosti, vyhnutí se závazku uhradit zálohu za objednávku, vyhýbání se kontaktu s poškozenou společností). Na základě uvedeného lze opodstatněně dospět k závěru, že obviněný jednal v úmyslu eventuálním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť jednal se srozuměním, že nově uzavírané závazky nebude moci splnit v souladu se sjednanými smluvními podmínkami, případně vůbec a že tím uvádí dodavatele v omyl, aby se ke škodě jeho majetku obohatil.
31. Přisvědčit nelze ani výhradám obviněného o nerespektování pravidla in dubio pro reo ve vztahu k závěrům o jeho zavinění. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., §40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11 aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě, jak bylo vyloženo, jednalo. Z těchto závěrů také vyplývá, že popis skutku uvedený ve výroku rozsudku nalézacího soudu ve spojení s jeho odůvodněním je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, a nejedná se tak o nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení.
32. Z výše uvedeného rovněž vyplývá, jakými důkazy byl úmysl obviněného prokázán a jakými úvahami se soudy nižších stupňů při činění svých skutkových závěrů řídily. Je tak zjevné, že soudy obou stupňů postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložil, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud nižšího stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě neopodstatňuje zásah Nejvyššího soudu z důvodu porušení práva na spravedlivý proces či nesprávné aplikace zásady in dubio pro reo , jak mínil dovolatel.
33. Obviněný uplatnil relevantně také námitku, jejímž prostřednictvím se s odkazem na ustálenou judikaturu Ústavního soudu domáhal uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Jde o základní zásadu trestního práva vyžadující, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu jsou považovány za ultima ratio , tedy za krajní prostředek ve vztahu k ostatní deliktní právní úpravě (správněprávní, občanskoprávní, obchodněprávní apod.). Plyne z ní, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání, a to podle zásady, že tam, kde postačí k regulaci prostředky správního nebo civilního práva v širším slova smyslu, jsou trestněprávní prostředky nejen nadbytečné, ale z pohledu principu právního státu také nepřípustné. Proto prostředky trestní represe nesmějí sloužit k uspokojování subjektivních práv soukromoprávní povahy, nejsou-li vedle toho splněny všechny předpoklady vzniku trestněprávní odpovědnosti, resp. nejsou-li tyto předpoklady zcela nezpochybnitelně zjištěny. Ochrana majetkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů svou intenzitou dosahuje zákonem předpokládané společenské škodlivosti, je namístě uvažovat o trestní odpovědnosti (srov. k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 12. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 69/06, ze dne 22. 12. 2004, II. ÚS 372/03, či již obviněným zmiňovaný nález ze dne 22. 12. 2004, sp. zn. II. ÚS 372/03, aj.).
34. V této souvislosti není od věci vysvětlit, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku; k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Trestní odpovědnost je vyloučena pouze tehdy, lze-li uplatněním jiného druhu odpovědnosti dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/09).
35. V daném případě všechny předpoklady trestněprávní odpovědnosti splněny byly; u obviněného nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly použití trestní represe vůči jeho osobě, naopak lze konstatovat, že jeho čin zjevně vybočil z rámce běžných obchodněprávních vztahů (popsaným skutkem naplnil všechny znaky skutkové podstaty úmyslného přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku), a proto bylo zcela důvodně užito prostředků trestněprávní represe. Jednání obviněného, kterým od počátku směřoval ke svému obohacení, a to tím, že druhou stranu smluvního vztahu uvedl v omyl ohledně podstatných skutečností, které ovlivnily uzavření tohoto smluvního vztahu, a tím způsobil poškozené společnosti škodu ve výši 474 150 Kč, se nikterak nevymyká běžně se vyskytujícím činům subsumovaným pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu, a s ohledem na výši škody, kterou obviněný na cizím majetku způsobil, naplnilo kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu (§209 odst. 1, 3 tr. zákoníku). Státní zástupkyně přiléhavě upozornila, že v těchto souvislostech nelze odhlédnout ani od skutečnosti, že obviněný během relativně krátkého období využil důvěry poškozené společnosti a svým jednáním jí způsobil škodu několikanásobně převyšující škodu větší, blížící se kategorii škody značné. Téměř bezprostředně poté započal dělat kroky mířící k ukončení jeho jednání, jejichž důsledkem bylo, že byl pro poškozenou společnost nekontaktní. S ohledem na popsané okolnosti se čin obviněného dostal, i přes jinak platné pojetí trestní represe jako ultima ratio , resp. subsidiaritu trestní represe, opodstatněně do oblasti trestního práva, protože obviněný jednal způsobem a za podmínek stanovených trestním zákoníkem tak, že jím spáchaný skutek je třeba posoudit jako trestný čin, a uplatnit tak jeho trestní odpovědnost s důsledky s ní spojenými.
36. Namítal-li dále obviněný, že ve výroku o náhradě škody je nesprávně označena poškozená společnost jako osoba oprávněná z nároku na náhradu škody, je třeba konstatovat, že porušení procesních ustanovení trestního řádu (§228 odst. 2 tr. ř.) nelze v rámci dovolacího řízení napravovat, neboť trestní řád neobsahuje takový zákonný dovolací důvod, který by uvedený postup umožňoval. Pro úplnost lze uvést, že v §228 odst. 2 tr. ř. jsou vymezeny obsahové požadavky na výrok, kterým soud v adhezním řízení uloží obžalovanému povinnost, aby poškozenému nahradil škodu nebo nemajetkovou újmu způsobenou trestným činem nebo aby mu vydal bezdůvodné obohacení získané trestným činem. Obligatorně je součástí takového výroku přesné označení osoby oprávněného (tj. poškozeného) a nároku, který mu byl přisouzen. Význam přesného označení osoby oprávněného na náhradu škody spočívá v tom, že výrok o povinnosti obviněného a nároku poškozeného musí být skutečně vykonatelný (k materiální vykonatelnosti rozhodnutí viz SVOBODA K., SMOLÍK P., LEVÝ J., ŠÍNOVÁ R. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 1054–1057). Pro vykonatelnost výroku o náhradě škody je tak mimo jiné potřeba, aby oprávněná osoba byla dostatečně identifikována tak, aby nemohla být zaměněna (srov. přiměřeně zprávu Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, uveřejněnou pod č. 21/1981 Sb. rozh. obč.). U poškozené právnické osoby je proto vyžadováno přesně a úplně označit její název, právní formu a sídlo, a je-li její označení snadno zaměnitelné, pak je vhodné uvést i např. identifikační číslo (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 2858). Poškozená společnost jako osoba oprávněná na náhradu škody v předmětné věci byla rozsudkem nalézacího soudu označena svým názvem, formou a sídlem, tj. Salon Professional s.r.o. se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8 – Libeň, a identifikačním číslem, jako které bylo uvedeno 27652726. Obviněný správně poukázal na to, že předmětné identifikační číslo patřilo společnosti se shodným názvem a shodným sídlem, která však ke dni 1. 1. 2016 zanikla fúzí sloučením se společností GELANET Invest, s. r. o., se sídlem Pod Bání 2146/8, Praha 8 – Libeň, IČ 04200659, jež se stala právním nástupcem společnosti Salon Professional, s. r. o. Společnost GELANET Invest, s. r. o., se ke dni 31. 5. 2016 přejmenovala na Salon Professional, s. r. o. Všechny tyto údaje jsou zjevné z úplného výpisu z obchodního rejstříku a vyplývá z nich, že nalézací soud ve výroku o náhradě škody svého rozsudku specifikoval identifikační číslo původně poškozené společnosti, nikoliv právního nástupce poškozené společnosti. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu však vady v označení účastníků řízení v rozhodnutí nejsou na újmu jeho vykonatelnosti, je-li možné z něj bez pochybnosti dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, uveřejněné pod č. 25/2002 Sb. rozh. obč.). Z uvedených informací dostupných i z veřejného obchodního rejstříku je podle názvu, formy i sídla společnosti bez jakýchkoliv pochybností zjevné, kdo je osobou oprávněnou z nároku na náhradu škody, tato společnost není zaměnitelná s původně poškozenou společností, navíc v úplném výpisu této společnosti z obchodního rejstříku, konkrétně v informacích obsažených pod názvem „ostatní skutečnosti“, je jednoznačně uvedeno, že označená společnost je právním nástupcem fúzí zaniklé společnosti, která byla označena identifikačním číslem uvedeným u poškozené osoby v rozsudku nalézacího soudu. Pochybnosti o oprávněné osobě z nároku na náhradu škody tak nemohou vzniknout ani v důsledku této chyby, která tak nemá vliv na vykonatelnost daného výroku, a proto ji nelze považovat za vadu rozhodnutí, kterou by bylo třeba napravovat cestou mimořádného opravného prostředku.
37. Obviněný adheznímu řízení vytýkal, že se do něj poškozená společnost Salon Professional, s. r. o., IČ 04200659, nepřihlásila, a proto nemohla být nalézacím soudem v její prospěch uložena obviněnému povinnost škodu uhradit. Podle ustanovení §45 odst. 3 tr. ř. přecházejí práva, která trestní řád přiznává poškozenému, i na jeho právního nástupce, jde-li o uplatnění nároku na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení (§43 odst. 3 tr. ř.). Právní nástupce zde vstupuje přímo do práv poškozeného. Uplatnil-li již poškozený svůj nárok na náhradu škody nebo na vydání bezdůvodného obohacení podle §43 odst. 3 tr. ř., nemusí ho znovu právní nástupce uplatňovat, ale musí dát jasně a srozumitelně najevo, že hodlá pokračovat ve výkonu práv poškozeného (viz ŠÁMAL P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 547, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 7 Tdo 682/2016). Skutečnost, že právní nástupce měl v úmyslu pokračovat ve výkonu práv poškozeného, zcela zjevně vyplývala např. ze skutečnosti, že zmocněnec poškozené společnosti vykonával práva poškozeného i poté, co došlo dne 1. 1. 2016 k zániku poškozené společnosti a přechodu jejích práv na společnost GELANET Invest, s. r. o., (později přejmenována na Salon Professional, s. r. o.), když se dne 17. 8. 2016 dostavil k prostudování spisu ve věci obviněného za poškozenou osobu. Lze tedy uzavřít, že s ohledem na uvedené nemohly v projednávané věci nastat pochybnosti o přechodu práv poškozené osoby.
38. Odkázal-li obviněný na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatnil zčásti námitky, které nelze podřadit pod tento, ale ani žádný jiný důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 tr. ř., zčásti jsou jeho námitky zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm a) až k) tr. ř., konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z čehož plyne, že je-li dovolání podané s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (jako celek) zjevně neopodstatněné, platí totéž i z hlediska důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř.
39. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 11. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu