ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1110.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1110/2018-37
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 9. 2018 o dovolání obviněného M. L. proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 1 To 81/2017, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 1 T 8/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. L. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 1 T 8/2017, byl obviněný M. L. uznán vinným zločinem vraždy podle §140 odst. 1, odst. 3 písm. i) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že
dne 5. 3. 2017 v době 14.40 do 16.06 hodin v B. v katastrálním území Č., v zahradní chatce parcelního č. poblíž domu č. na ulici M., fyzicky napadl dosud nezjištěným bodně řezným nástrojem a dalším pevným předmětem poškozeného Z. P., kterého bodl do levé části hrudníku, opakovaně pořezal a opakovaně udeřil vysokou intenzitou zejména do krku a hlavy, čímž mu způsobil bodně řeznou ránu na levé boční stěně hrudní se zasažením levé plíce v hloubce 4 cm, tržně zhmožděnou ránu sliznice v oblasti měkkého patra a zadní stěny nosohltanu o velikosti 3,5 x 2,5 cm, vpáčenou zlomeninu pravé kosti temenní a zlomeniny obličejové části lebky, zlomeniny chrupavek hrtanu a jazylky, řeznou ránu délky 7 cm na krku, zlomeniny žeber a celou řadu dalších již méně závažných poranění, poté v chatce úmyslně založil požár a utekl, přičemž na následky zranění poškozený zemřel, když bezprostřední příčinou smrti bylo postupné udušení vdechovanou krví trvající nejméně 5 minut.
2. Za tento zločin byl obviněný podle §140 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Bylo rovněž rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací usnesením ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 1 To 81/2017, odvolání obviněného proti výroku o vině a trestu a státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání obviněného
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, protože se nemohl se závěry soudů obou stupňů ztotožnit, neboť se nezakládají na provedených důkazech, ale na domněnkách a spekulacích, když soudy listinné důkazy i svědecké výpovědi vyložily v rozporu s objektivními skutečnostmi. Za nesprávné právní posouzení obviněný považoval, že soudy neprovedly výslechy svědků, jež považoval za podstatné a dosvědčující jeho nevinu, neboť mohli soudu sdělit skutečnosti, které nebyly řádně prokázány. Obviněný uvedený postup označil za nesprávný, protože soud prvního stupně mylně považoval navrhované důkazy za nadbytečné a prodlužující trestní řízení, když dospěl k závěru, že prokázaný skutkový děj nevyvolává pochybnosti.
5. Podstatným pochybením je podle obviněného nejasné stanovení smrti poškozeného, které jako klíčová okolnost nebylo řádně objasněno, neboť se soudy spokojily pouze s výpovědí svědka M. Š., na základě níž dospěly k závěru, že smrt poškozeného nastala 5. 3. 2017 v době od 14.40 do 16.06 hodin, což žádný z provedených důkazů neprokazuje. Provedené důkazy naopak svědčí ve prospěch obviněného, že ke smrti poškozeného muselo dojít ještě před příchodem obviněného do jeho chaty a že obviněný jej již našel mrtvého. Není jasné, jakým způsobem došlo ke stanovení doby smrti, na jakých skutečnostech se toto tvrzení soudu zakládá, ani kdo dobu smrti poškozeného stanovil. Jestliže obviněný za účelem určení doby smrti navrhoval výslech zasahující lékařky nebo zpracovaní znaleckého posudku, jehož předmětem by bylo právě určení doby smrti, soudy nedůvodně tyto důkazy neprovedly, což podle obviněného založilo existenci tzv. opomenutých důkazů a porušení práva na spravedlivý proces.
6. Obviněný se ve vztahu k závěru o stanovení doby smrti poškozeného neztotožnil se závěry odvolacího soudu, jenž považoval za dostatečné uvedené určení podle nalezených posmrtných změn při prohlídce těla poškozeného ve 21.55 hodin, avšak ignoroval fotodokumentaci a vyjádření znalce MUDr. Jana Krajsy, Ph.D., a to, že ty samé posmrtné změny byly ve 21.55 hodin zachyceny již na fotografiích z místa činu. Nebylo podle obviněného možné, aby byly na těle obdobné posmrtné změny patrné 30 minut i 6 hodin po smrti, a jde o rozpor, který má za následek nedostatečné objasnění věci a nepřezkoumatelnost rozhodnutí, protože je nejasný způsob stanovení doby smrti poškozeného a kdo tuto okolnost určil (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2014, sp. zn. III. ÚS 1836/13). Soudní znalec MUDr. Jan Krajsa, Ph.D. nedokázal při výslechu před soudem na otázku stanovení doby smrti poškozeného odpovědět, když uvedl, že se touto okolností vůbec nezabýval, jelikož to nebylo předmětem znaleckého posudku. Podle obviněného nelze tuto klíčovou otázku tohoto trestního řízení pouze na základě svědecké výpovědi svědka M. Š., která se mimo jiné rozchází s výpovědi uvedeného znalce, a svědek nebyl ani přímým svědkem skutku.
7. Za další nevyjasněnou skutečnost obviněný považoval otisk bot na těle poškozeného, který musel nutně vzniknout až po jeho smrti, přičemž podle odborných vyjádření nepatřil obviněnému, zasahujícím policistům ani lékařům, s čímž se soudy rovněž nevypořádaly, a to přestože na tyto skutečnosti odkázal již v rámci odvolacího řízení. Podle obviněného proto nelze souhlasit s odvolacím soudem, že dokazování bylo dostatečné a úplné, naopak ve věci shledal důvodné pochybnosti, protože dokazování bylo prováděno selektivním způsobem, důkazy svědčící ve prospěch obviněného buď nebyly provedeny vůbec, nebo byly bagatelizovány bez řádného odůvodnění.
8. K uvedeným skutečnostem obviněný vyjádřil, že důvodem jeho dovolání nebylo zpochybnit, že byl poslední na místě činu, ale odmítnout závěr, že se činu dopustil a že byl poslední, kdo poškozeného viděl živého. Pokud soud i přesto dovodil, že se na smrti poškozeného podílel, pak musel shledat, že někdo další po smrti poškozeného na jeho těle zanechal stopu obuvi, a tedy na poškozeného po jeho smrti šlapal. Soudy se s touto skutečností dostatečně nevypořádaly, když se ani nezaobíraly tím, kdy reálně poškozený zemřel, ale spokojily jen s nepřímými důkazy dosvědčujícími pouze přítomnost obviněného u poškozeného po jeho smrti. V takovém případě odepřely obviněnému právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly zásadu in dubio pro reo (viz nález Ústavního soudu ze dne sp. zn. III ÚS 3579/17).
9. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že k jeho odvolaní neodstranil jím uváděné nedostatky, zejména vadu v nesprávném právním posouzení skutku, pokud nezajistil, aby byly provedeny obviněným navržené výslechy svědků a nebyl zpracován znalecký posudek na stanovení doby smrti, a nenapravil, že soud prvního stupně při rozhodování o vině nesprávně hodnotil důkazy.
10. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle širšího výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatněném ve spojitosti s dovolacím důvodem uvedeným v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2018, sp. zn. 1 To 81/2017, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 1 T 8/2017, jakož i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. K dovolání obviněného se podle §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, podle něhož námitky obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu obsahově neodpovídají. Neshledal žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, protože soudy řádně všechny rozhodné skutečnosti dostatečně objasnily. Vzhledem k tomu, že se soudy s obdobnými námitkami tvořícími obhajobu obviněného náležitě vypořádaly, bylo prokázáno, že v době po poledni pobývali v chatce toliko poškozený a obviněný a nejpozději okolo 14.40 hodin poškozený ještě žil, a proto námitky obviněného o nedostatku důkazů ohledně doby smrti nepovažoval za důvodné. K výhradě o trasologické stopě zajištěné na břiše poškozeného se ztotožnil se závěrem soudů, že s ohledem na to, že tento otisk nevznikl za života poškozeného, jeho ztotožnění není významné pro stanovení pachatele trestného činu, a zdůraznil, že nešlo o výraz svévole při hodnocení důkazů. Protože rovněž nepřisvědčil námitce o opomenutých důkazech, neboť soudy řádně vyložily, proč považují další dokazování za nadbytečné a není povinností soudu provést každý důkaz navržený obviněným, dospěl k závěru, že dovolání obviněného obsahově nenaplňuje žádný z dovolacích důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř. a navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
12. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno obhájci obviněného, z jehož strany neobdržel Nejvyšší soud do konání veřejného zasedání jakoukoliv reakci.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Posuzoval též, zda dovolání obsahuje skutečnosti, které naplňují označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., neboť jen na pokladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze použít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jeho nedůvodnost ho podle §256 tr. ř. zamítl, tedy neodmítl ho z formálních důvodů, jak předpokládají první ze dvou uvedených alternativ dovolacího důvodu podle §256b odst. 1 písm. l) tr. ř., mohl obviněný v přezkoumávané trestní věci na jeho základě dovolání podat jen tehdy, pokud by v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí shledal konkrétní vady naplňující některý z ostatních dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání opřel také o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., mohl tak učinit, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
15. Posuzovaný důvod dovolání slouží k nápravě právních nedostatků spočívajících v porušení homotného práva, a proto ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003).
16. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto v zásadě nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, a nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
17. Pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu slouží skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02 (N 108/30 SbNU 489), či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), aj.].
18. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadených rozhodnutích, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit, jak na to bude ještě níže v podrobnostech poukázáno. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod, neboť je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). V té souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
IV. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. sice uvozoval tvrzením o nedostatcích použitého právního posouzení, ale fakticky žádné takové vady nevytkl, neboť brojil jen proti tomu, jak soudy prováděly dokazování, případně, že zajištěné důkazy nejsou dostatečné, a to zásadně proto, že on nebyl tím, kdo čin spáchal (nezjištěná doba smrti poškozeného, neobjasněná stopa na posmrtném těle poškozeného, neprovedení navržených důkazů). Tyto námitky neobsahují hmotněprávní výhrady, ale směřují pouze proti procesnímu postupu soudů, a proto Nejvyšší soud nebyl zásadně povinen přezkoumávat jejich důvodnost. Přesto z hledisek vyplývajících z principů o neporušení pravidel spravedlivého procesu (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), jenž obviněný namítal, posuzoval, zda soudy dostály zákonem vymezeným postupům a dodržely pravidla spravedlivého procesu.
20. Nejprve je třeba uvést, že soudy provedly potřebné dokazování, které bylo zaměřeno na řádné objasnění okolností, za nichž k činu došlo, a zkoumaly, kdo je pachatelem činu, a za tímto důvodem provedly dokazování, které vysvětlily na stranách 3 až 13 rozsudku soudu prvního stupně a 6 až 9 usnesení odvolacího soudu.
21. K výhradám obviněného, jak je v dovolání předestřel, je třeba uvést, že jsou v zásadě opakováním toho, co již požadoval na obou soudech nižších stupňů, tyto tímto směrem soustředily své dokazování a s námitkami obviněného se náležitě vypořádaly [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 (publikované pod č. TR NS 17/2002-T 408 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. I přesto Nejvyšší soud k námitce obviněného, o tom, že nebyla řádně objasněna doba smrti poškozeného, shledal, že mu nelze přisvědčit, protože soudy závěr o tom, kdo je pachatelem trestného činu, nezaložily toliko na době smrti poškozeného, neboť tu nelze zjišťovat pouze ze závěru znalců, pro něž je takové určení vždy založeno na posouzení změn na těle oběti, a podle jeho stavu jde často o velmi složitou otázku, která není exaktním závěrem, ale vycházely z mnoha důkazů, které měly podstatnější vypovídací schopnost. Proto své závěry opíraly o výpovědi nejen svědka M. Š., který obviněného mezi 14.40 až 16.06 hodinami slyšel v chatce poškozeného, kde došlo k silné hádce, ale poté ho viděl z chatky též odcházet (č. l. 739 až 743). Obdobně uvedené skutečnosti uvedli i manželé K. a R. M. (č. l. 777 až 787), kteří rovněž měli poznatky o tom, kdy obviněný z chatky odcházel a za jakých okolností. Těmto výpovědím soudy přisvědčily a to v konfrontaci se závěry lékařů, kteří (jak bylo jejich povinností) při konstatování smrti stanovili i čas úmrtí na 16.00 hodin (č. l. 60). Soud vycházel i ze znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství MUDr. Michala Zeleného, Ph.D., a MUDr. Jana Krajsy, Ph.D. (č. l. 67 až 103), který při hlavním líčení uvedl, že doba smrti se dá pouze odhadnout intervalem, jenž má téměř šest hodin a je přesný asi na 95 % (č. l. 754), což odpovídá s ohledem na posmrtné změny a prohlídku těla poškozeného ve 21.55 hodin, kdy byly stopy takového charakteru již zjištěny, přibližné době úmrtí, jak byla soudy na podkladě provedeného dokazování stanovena. V souladu s těmito tvrzeními byla i výpověď svědka T. G. (č. l. 743 až 747), který obviněného k poškozenému poslal kolem 11. hodiny pro papírky na balení cigaret, a obviněný směrem k poškozenému skutečně odešel. Podrobnosti o tom, kdy a jak obviněný chatku poškozeného opustil, soudy dovodily z výpovědí M. Š. a manželů M., když jejich popis obviněného odpovídal jeho podobě zachycené na fotodokumentaci pořízené v rámci prohlídky těla (č. l. 311 až 328). Shodně též popsali předmět, který nesl v ruce (č. l. 214 až 218). Na to, že se obviněný na místě činu nacházel, soud usuzoval z otisků pachových a DNA stop poškozeného (č. l. 201 a 201 verte, 228 až 234, 267 až 275) na věcech obviněného (č. l. 473 až 474). Za výsledek zápasu považoval soud přítomnost krve obviněného na obuvi poškozeného (č. l. 127 až 128, 202 verte) a přítomnost krve poškozeného na botách a mikině obviněného, a směsi krve poškozeného a obviněného za nehty obviněného (viz strany 3 až 13 jeho rozsudku).
22. Podle obsahu dovoláním napadeného usnesení je patrné, že ani odvolací soud své povinnosti nezanedbal a námitkám obviněným uplatněným v odvolání se v potřebné míře věnoval a zkoumal jejich důvodnost, přičemž neshledal žádné formální ani faktické nesprávnosti, a konstatoval, že nalézací soud provedené důkazy řádně vyhodnotil a podrobně se vypořádal se všemi skutečnostmi vyplývajícími z obsahu důkazů a postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř. V rámci posouzení správnosti závěrů soudu prvního stupně o vině obviněného doplnil, že neshledal nutným doplňovat v naznačeném směru dokazování nad rozsah soudem prvního stupně provedených důkazů, protože výsledky byly zcela dostatečné. Nezjistil objektivní okolnosti, jimiž byla vina obviněného zpochybněna. Poukázal přitom na porovnání doby, kdy bylo provedeno prvotní ohledání těla poškozeného na místě činu (č. l. 59) a prohlídky těla zemřelého později ve zdravotnickém zařízení (č. l. 60), a dospěl k závěru, že znalecký posudek je v tomto směru přiléhavý a jasný. Odvolací soud tak nezjistil v úsudku soudu o tom, kdy je pravděpodobná doba smrti, žádné nesrovnalosti, a vypořádal se i s reakcí obviněného na rozpory ve výpovědi svědka M. Š. (srov. strany 7 až 9 usnesení odvolacího soudu).
23. Výhrady obviněného proti nedostatkům v objasňování stopy zanechané na těle poškozeného po jeho smrti soudy své zvážily, a vysvětlily i všechny související okolnosti (č. l. 127 až 128, 221 až 222 a 758 až 759). Nebylo pochybením, pokud shledaly, že nezjištění původce uvedené stopy je v daných souvislostech nevýznamnou okolností, a to i s ohledem na závěry znalců z oboru zdravotnictví, že tento otisk nevznikl za života poškozeného (strana 11 rozsudku soudu prvního stupně).
24. Nejvyšší soud přisvědčil soudům, že provedené dokazování dává dostatečný podklad pro závěr o vině obviněného, resp. že on je pachatelem tohoto trestného činu. V důsledku toho je opodstatněný závěr soudů obou stupňů, že nebylo nutné provádět další dokazování, jehož se obviněný v průběhu řízení před soudy domáhal, a bylo logické, že je pro nadbytečnost zamítly. Lze jen zmínit, že soud prvního stupně poukázal na to, že s ohledem na dostatek provedeného důkazního materiálu, který podle jeho přesvědčení spolehlivě prokazuje skutkový děj a nenechává prostor pro žádné pochybnosti, by provádění dalších důkazů bylo nadbytečné, a šlo by jen o nedůvodné prodlužování trestního řízení (strana 13 rozsudku soudu prvního stupně). Ke stejnému závěru dospěl na straně 6 svého usnesení též soud odvolací.
25. Nejvyšší soud, jenž považuje uvedené závěry obou soudů za správné, jen k výslovným námitkám o existenci tzv. opomenutých důkazů připomíná, že za ně se považují důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., jakož i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323), ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09 (N 254/55 SbNU 455), či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09 (N 60/56 SbNU 643), a další].
26. Ve smyslu těchto zásad Nejvyšší soud připomíná, že korespondují s pravidlem, že soud zásadně není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. O opomenuté důkazy se tedy jedná mimo jiné tehdy, jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89), nález ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51), ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97 (N 76/8 SbNU 231), ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339), ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. III. ÚS 139/05 (N 200/39 SbNU 117)]. Protože soudy požadavek obviněného na doplnění dokazování braly do úvahy, posuzovaly ho s výsledky zajištěných důkazů, konfrontovaly je s vhodností jejich přínosu pro další možná zjištění, a závěry z těchto úvah plynoucí v potřebné míře v napadených rozhodnutích vysvětlily, nelze v přezkoumávané věci odmítnutí doplnění dokazování k návrhům obviněného považovat za tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/2002 (N 58/33 SbNU 89)].
27. Závěrem lze k námitkám obviněného směřujícím proti procesním vadám a z nich plynoucím porušení pravidel spravedlivého procesu shrnout, že řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, netrpí procesními nedostatky, na něž obviněný v dovolání poukazoval. Nejvyšší soud neshledal v napadených rozhodnutích podstatné či vážné vady, natož kardinální rozpory, a konstatuje, že i po formální stránce jsou dostatečně odůvodněna a adekvátně reagují na zásadní výhrady obviněného vznášené v předchozích stadiích trestního řízení. Ze všech uvedených důvodů, když byla respektována pravidla plynoucí z §2 odst. 5, 6 tr. ř. i §125 odst. 1 a §134 tr. ř. nebylo možné dospět k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu.
28. Na základě všech uvedených skutečností Nejvyšší soud v tomto postupu soudů nižších stupňů neshledal zásadní nedostatky, neboť rozhodnutí jsou logická a postrádají prvky svévole (srov. přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09, a ze dne 20. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 572/2014), podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole či libovůle (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/2010). Zásady spravedlivého procesu ze všech uvedených důvodů nebyly porušeny.
29. Protože v dovolání obviněného nebyly namítány žádné vady týkající se nesprávného právního posouzení ani posouzení jiných hmotněprávních otázek podle dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a nebylo zjištěno porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud dovolání jako podané mimo označené, ale i jakékoliv jiné dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1, 2 tr. ř., podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 9. 2018
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu