ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1439.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1439/2018-44
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 12. 2018 o dovolání obviněného Z. G. , nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 10/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 23. 2. 2018, sp. zn. 53 T 10/2017, byl obviněný Z. G. uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, za což byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a devíti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty, a to veškerých finančních prostředků na účtu vedeném na jeho jméno u Sberbank CZ, a. s., č. XY, a veškerých finančních prostředků na účtu penzijního připojištění vedeném na jeho jméno u Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., podle smlouvy č. 0138005919. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, částku 13 459 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízeni ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku podali odvolání obviněný Z. G. a jeho manželka L. G. Obviněný svůj řádný opravný prostředek zaměřil na všechny výroky rozsudku, jeho manželka brojila proti výroku o trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, byl napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněného a jeho manželky podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněný byl uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §240 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu bylo uloženo propadnutí náhradní hodnoty, a to finančních prostředků na účtu vedeném na jeho jméno u Sberbank CZ, a. s., č. XY, ve výši 64 780,26 Kč a finančních prostředků na účtu penzijního připojištění vedeném na jeho jméno u Penzijní společnosti České pojišťovny, a. s., podle smlouvy č. 0138005919 ve výši 141 641 Kč. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu nebo prokuristy v obchodních korporacích a družstvech včetně zákazu jejich zastupování na základě plné moci, mandátní smlouvy, smlouvy komisionářské, smlouvy o obchodním zastoupení nebo jiné smlouvy umožňující jednat jménem nebo na účet obchodní korporace či družstva v trvání tří let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozenému Finančnímu úřadu pro Jihomoravský kraj, Územnímu pracovišti Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, částku 13 459 500 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Jihomoravský kraj, Územní pracoviště Brno III, Šumavská 35, 663 49 Brno, odkázán se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízeni ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se obviněný zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, dopustil tím, že:
jako jediný jednatel společnosti P. p., IČ XY, se sídlem XY, spolu s dalšími osobami, nejméně se Z. K., nar. XY, a J. K., nar. XY, v úmyslu vylákat nadměrný odpočet na dani z přidané hodnoty se účastnil na obchodním řetězci složeném ze společností U., IČ XY, se sídlem XY → P., IČO XY, se sídlem XY → Avildsen, s. r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5 → P. p., v rámci kterého byla uměle navýšena cena obchodovaného zboží s tím, že první článek řetězec, společnost U., vykázanou daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za prodej tohoto zboží neuhradí a poslední článek řetězce, společnost P. p., bude uplatňovat nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně na vstupu a osvobození od daně z důvodu dodaní daného zboží do jiného členského státu podle §64 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, a
1) dne 25. 5. 2010 podal za společnost P. p., na Finančním úřadu Brno I přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období duben 2010, ve kterém uplatnil v rozporu s §72, §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet dané na vstupu z faktur přijatých od společnosti Avildsen, s. r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, v celkové hodnotě 88 547 336 Kč s nárokem na odpočet daně ve výši 17 709 467 Kč; a to z faktury č. 100100001, DUZP 23. 4. 2010, základ daně 67 297 500 Kč, DPH 13 459 500 Kč, za linku na strojní broušení a leštění šatonů, a z faktury č. 100100002, DIJZP 23. 4. 2010, základ daně 21 249 836 Kč, daň 4 249 967 Kč, za šatony, deklaroval dodání tohoto zboží do jiného členského státu společnosti GRYSTES, s. r. o., DIČ SK2022695378, se sídlem Zámocká 30, Bratislava, Slovenská republika, na základě faktur č. 06010 a č. 07010, DUZP 27. 4. 2010 v celkové hodnotě 88 857 712 Kč, a uplatnil nárok na nadměrný odpočet ve výši 17 720 415 Kč, který mu vyplatil Finanční úřad Brno I dne 11. 6. 2010, přičemž byl srozuměn s tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na pravdě a že tato cena nebude nikdy uhrazena, neboť cena zboží byla mnohonásobně navýšena, čímž vylákal ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem Brno I, nadměrný odpočet ve výši 17 720 415 Kč,
2) dne 26. 7. 2010 podal za společnost P. p., na Finančním úřadu Brno III přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období červen 2010, ve kterém uplatnil v rozporu s §72, §73 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, nárok na odpočet daně na vstupu z faktury přijaté od společnosti Avildsen, s. r. o., IČ 29051193, se sídlem nám. 14. října 1307/2, Praha 5, č. Vf20l00501, DUZP 29. 6. 2010, základ daně 67 297 500 Kč, DPH 13 459 500 Kč, za linku na strojní broušení a leštění šatonů, deklaroval dodání tohoto zboží do jiného členského státu společnosti GRYSTES, s. r. o., DIČ SK2022695378, se sídlem Zámocká 30, Bratislava, Slovenská republika, na základě faktury č. 010010, DUZP 30. 6. 2010 v hodnotě 67 500 000 Kč, a uplatnil nárok na nadměrný odpočet ve výši 13 473 962 Kč, který nebyl vyplacen, přičemž byl srozuměn s tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na pravdě a tato cena nebude nikdy uhrazena, čímž se pokusil způsobit České republice, zastoupené Finančním úřadem Brna III, škodu ve výši 13 473 962 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, podal obviněný Z. G. prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vytkl, že skutek, jak byl soudem v napadeném rozsudku popsán, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, neboť nedošlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu, a že soudy nižších stupňů zcela rezignovaly na stanovení výše škody jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, přičemž po provedeném dokazování neměly dostatek natolik průkazných důkazních podkladů, aby učinily taková skutková zjištění, o nichž by ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. nevznikly důvodné pochybnosti.
5. S poukazem na tzv. extrémní rozpor uvedl, že stěžejní skutková zjištění odvolacího soudu nemají dostatečnou obsahovou vazbu na provedené důkazy nebo jsou dokonce pravým opakem obsahu důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. V této souvislosti zmínil závěr odvolacího soudu, že nějaké zboží bylo přeprodáno, přičemž jeho hodnota byla několikanásobně navýšena. Vyjádřil přesvědčení, že napadený rozsudek a postup obou ve věci činných soudů nese prvky nepřípustné soudní libovůle, kdy závěry o skutkovém stavu jsou dovozovány nikoliv z provedeného dokazování, nýbrž z domněnek, a to při současném ignorování obviněným předložených důkazů svědčících v jeho prospěch. Mínil, že rozsáhlé dokazování, které bylo v řízení provedeno, se koncentrovalo výhradně na jeho osobu, přičemž účast dalších osob byla nepochopitelně přehlížena. Byť se nad tím nalézací soud pozastavil a připustil, že stíhání dalších osob by mohlo k objasnění věci přispět, konstatoval, že při vázanosti obžalobou nemůže reagovat jinak, než že v rámci právní kvalifikace zohlední skutečnost, že obviněný se jednání dopustil nejméně se dvěma osobami.
6. Zdůraznil, že žádný z článků tvrzeného obchodního řetězce, který předcházel společnosti Avildsen, s. r. o., neznal, s žádnými osobami, které za tyto společnosti jednaly, se nikdy nesetkal a rovněž mu nebylo nic známo o historii a původu předmětných linek na broušení šatonů a šatonů samotných. Věděl pouze, že se jedná o technologii vysoké ceny, což se v rámci omezených možností (spočívajících v jedinečnosti této technologie) snažil ověřit. Odmítl tvrzení odvolacího soudu (str. 24 jeho rozsudku), že bylo obchodováno nějaké zboží. Jednalo se o zboží zcela konkrétní a co do své funkce jedinečné. Jednalo se o velké strojní celky, které byly pečlivě zabaleny do beden, jež musel nechat zvlášť vyrobit a jejichž přeprava vyžadovala několik velkých nákladních vozů a speciální manipulační techniku. Sám zajišťoval jak samotný transport, tak i skladování celého zařízení. Tento obchod, jenž mu byl nabídnut svědkem Z. S. - osobou, které věřil, měl představovat možnost, jak realizovat v poměrně krátké době zajímavý zisk. Skutečnost, že se soudům nižších stupňů jeví subjekty předcházející společnosti Avildsen, s. r. o., jako nedůvěryhodné, nemůže být podkladem pro závěr o vině obviněného.
7. Dále namítl, že pokud jde o cenu obchodovaného zboží, tato měla být soudy nižších stupňů zjištěna, poněvadž zjištění ceny bylo významné z hlediska subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu (minimálně ve vztahu ke kvalifikované skutkové podstatě) a rovněž z hlediska správného stanovení výše škody. V rozhodné době byl a dodnes je přesvědčen, že stanovená cena byla reálná, ostatně před samotným vyplacením nadměrného odpočtu DPH byla celá transakce podrobena prověření finančního úřadu, který na ní neshledal nic závadného. Sám finanční úřad pak ve svém zmatečném vyčíslení škody přiznal předmětnému zboží mnohamilionovou hodnotu, přičemž i obžaloba vycházela z odborného vyjádření zpracovaného znalcem Ing. Romanem Dolákem, který dospěl k závěru, že obvyklá cena jedné linky činila k roku 2010 5 750 000 Kč bez DPH, což samo o sobě svědčí o tom, že se nejednalo o zboží bezvýznamné hodnoty (i uvedené odborné vyjádření ovšem pomíjí drahou část potřebnou pro provoz linky, brousící aparáty, jejichž cena mohla dosahovat podle počtu a cen uváděných svědky až 20 milionů korun). Zohledněna navíc nebyla cena samotných šatonů, která i podle znalce Ing. Romana Doláka přesahovala 10 milionu korun. O tom, že s technologií je dále obchodováno za ceny v řádech desítek milionů korun, svědčil taktéž znalecký posudek, který obviněný v rámci odvolacího řízení předložil. Tento posudek neměl dříve k dispozici a nevěděl, že se zboží opětovně zobchodovalo do České republiky. Cena, k níž znalec dospěl, byla 55 157 000 Kč bez DPH. Jednalo se tedy o cenu, která se nikterak zásadně nelišila od ceny, za jakou bylo zboží obviněným obchodováno, proto mu nemůže být podsouváno, že věděl o jakémsi umělém navýšení kupní ceny, zejména za situace, kdy nebylo prokázáno, že by se tvrzeného obchodního řetězce vědomě účastnil. Vrchní soud v Olomouci zmíněný znalecký posudek k důkazu neprovedl a bez dalšího jeho důkazní hodnotu zpochybnil.
8. Měl za to, že ve věci je klíčovou otázkou, zda obchody mezi zúčastněnými společnostmi (především mezi společnostmi Avildsen, s. r. o., P. p., a GRYSTES, s. r. o., neboť ostatní neznal a ani s nimi nepřišel do styku) byly fiktivní či nikoliv, poněvadž od nich se odvíjí vznik a případná výše daňové povinnosti. Fiktivnost by mohla spočívat v obchodu s reálně neexistujícím zbožím, případně v tom, že by obchod reálně neproběhl. Uvedené však bylo obsáhlou dokumentací obsaženou v připojeném spisu finančního úřadu vyvráceno. Odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, v němž Nejvyšší soud dospěl k závěrům, které jsou podle jeho mínění zcela v souladu s uplatněnou dovolací argumentací.
9. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 4 To 29/2018, podle §265k odst. 2 tr. ř. aby zrušil i další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Olomouci přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel opakuje obhajobu, kterou soustavně uplatňoval již v průběhu svého trestního stíhání a posléze zejména i ve svém odvolání, a s jeho námitkami se proto soudy nižších stupňů vypořádaly. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 131.–157. na str. 17–23 svého rozsudku se závěrem, že „skutečným smyslem obchodního řetězce firem nebylo toto zboží nakoupit a prodat, ale pouze vylákat daňovou výhodu spočívající ve vyplacení nadměrného odpočtu DPH“; odvolací soud pak v odstavcích 14.–27. na str. 10–17 svého rozsudku úvahy soudu nalézacího potvrdil a doplnil. Státní zástupce v této souvislosti konstatoval, že se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje.
11. Dále poznamenal, že z hlediska dovolání považuje za podstatné, že výtky, jimiž obviněný popíral své úmyslné zavinění, jsou výtkami povahy procesní a nikoliv hmotněprávní, neboť obviněný nesouhlasil se skutkovými zjištěními, jež byla skutkovým základem úvah soudů o jeho nepřímém úmyslu. Tedy že „věděl, že skutečným cílem obchodní transakce popsané v úvodu skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku je zejména vylákání nadměrného daňového odpočtu … a byl srozuměn s tím, že nejméně údaj o ceně na uvedených dokladech se nezakládá na pravdě, že skutečná cena zboží nebude nikdy uhrazena“ (odstavec 23. na str. 15 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud rozvedl, proč neměly dovolatelem tvrzené obchodní transakce charakter skutečného obchodování – dovolatel nikdy v minulosti s takovým zbožím neobchodoval, zboží nepojistil, neplatil ani nevyžadoval žádnou zálohu, nepožadoval specifikaci předmětného zboží, neověřil jeho původ ani funkčnost. Navíc na nákup zboží neměl ani dostatečné finanční prostředky (odstavec 19. na str. 12 rozsudku odvolacího soudu).
12. Podle státního zástupce nemá dovolatelovo tvrzení hmotněprávní povahu, ani pokud namítá v podstatě to, že jeho jednání bylo obchodováním spojeným s odváděním DPH. Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, je předmětem daně dodání zboží za úplatu osobou povinnou k dani v rámci uskutečňování ekonomické činnosti s místem plnění v tuzemsku. V posuzované věci však obviněný zboží neplatil ani za ně platby vážně nepožadoval, vystavené směnky se zbavil a za samotný prodej nedosáhl žádného jiného zisku než pouze následného vrácení DPH finančním úřadem. Státní zástupce má za to, že takové dispozice s jakkoliv cenným či bezcenným strojním celkem nelze pokládat za ekonomickou činnost ve smyslu shora citovaného ustanovení, a předmětné převody byly tudíž obchodováním fiktivním, které se nachází mimo dosah DPH. Soudy obsáhle a přiléhavě odůvodnily, na základě jakých konkrétních skutečností zjištěných provedeným dokazováním učinily závěr nejen o fiktivnosti předmětných obchodů, ale i o tom, že dovolatel o fiktivnosti činěných transakcí věděl, s jejich skutečným cílem byl srozuměn a aktivně se na nich podílel (viz odstavec 18. – 22. na str. 11 – 15 rozsudku odvolacího soudu). Právě v pečlivosti takových odůvodnění spočívá hlavní rozdíl dovolatelovy věci od věci, v níž rozhodl Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 206/2017 (usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017).
13. Vzhledem k tomu, že citované rozhodnutí Nevyššího soudu bylo zdrojem dovolatelovy argumentace, považoval státní zástupce za vhodné zabývat se porovnáním této věci s posuzovanou věcí. Zmínil přitom, že základní východiska citovaného judikátu se shodují s ustálenou judikaturou ke karuselovým obchodům. Podle Nejvyššího soudu bylo i v dané věci významné, zda se jednalo o obchodování skutečné či fingované, přičemž fingování by mohlo vzejít buď z neexistence obchodovaného zboží (viz odstavce 43. a 50. odůvodnění judikátu), nebo z neexistence obchodování s existujícím zbožím (viz odstavce 43. a 51. odůvodnění judikátu). Největším problémem ve věci sp. zn. 8 Tdo 206/2017 přitom bylo, že ani jedna z těchto alternativ nebyla spolehlivě prokázána, přestože obě byly vysoce pravděpodobné. Odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že pouze jednou větou konstatoval svůj kategorický postoj a že nejen že nenapravil pochybení nalézacího soudu ohledně nejistoty ve skutkových zjištěních (nalézací soud nevyloučil, že mohlo dojít k vývozu zboží do Malajsie), ale že naopak v rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno. V judikované věci se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího, aniž by to či ono skutkové zjištění mělo podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud z toho dovodil existenci tzv. „extrémního rozporu, přičemž poukázal i na zcela nedostatečné odůvodnění subjektivní stránky jednání obviněných.
14. Všemi těmito okolnostmi se judikovaná věc liší od posuzované věci, v níž soudy obsáhle a zcela přesvědčivě dovodily jak neexistenci vůle dovolatele obchodovat se strojním celkem ve smyslu zákona o DPH, tak i skutečnosti zakládající jeho nepřímý úmysl. Podle mínění státního zástupce jsou skutková zjištění přiléhavě odůvodněna a nic nenasvědčuje tomu, že by snad byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Pro úplnost poukázal na jiná rozhodnutí Nejvyššího soudu, která jsou podle jeho názoru posuzované věci lépe odpovídající. Zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016, jímž argumentoval již soud nalézací, které pojednávalo o případu karuselového obchodu, v němž se obvinění rovněž hájili tím, že fiktivnost obchodu nebyla prokázána, což dokládali množstvím dokladů o přepravě reálně existujícího zboží do Kanady. Dále poukázal i na odvolacím soudem citované usnesení ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, publikované pod č. 45/2014 Sb. rozh. tr., či na usnesení ze dne 14.2.2018, sp. zn. 3 Tdo 89/2018, pojednávající o věci, v níž se jeden z obviněných hájil mimo jiné i tím, že problematika karuselových podvodů nebyla v dřívější době příliš známá, on o ní neměl žádné povědomí, tudíž mu ani některé obchody nepřišly zvláštní a považoval je za součást řádného obchodování. V dané věci Nejvyšší soud k subjektivní stránce uvedl, že ze skutkových zjištění je zřejmé, že zainteresované obchodní společnosti se zbožím v tvrzených objemech nemohly obchodovat, přičemž ani nedisponovaly odpovídajícími skladovacími prostory, resp. ani reálné objemy peněžních prostředků, kterými disponovaly, by obchodování v tvrzených objemech neumožňovaly. Podle něj si tedy obvinění museli být vědomi skutečnosti, že jejich „obchody“ jsou částečně toliko fiktivní, a pokud se na nich podíleli, nelze si takové jednání vyložit jinak, než že se jednalo o cílenou snahu o vylákání uplatněných nadměrných odpočtů DPH. Státní zástupce připomněl i usnesení ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, zabývající se věcí, v níž byl karuselový obchod založen na tvrzení obviněných, že obchodují s bižuterními kameny a nikoliv se skleněným odpadem. Nejvyšší soud mimo jiné shledal, že každý z obviněných jednal s vědomím, že nejde o řádné obchody naplňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o fiktivní obchody směřující právě a pouze k neoprávněnému daňovému nároku.
15. Ve světle výše uvedené judikatury a podrobné argumentace soudů nemůže podle státního zástupce obstát ani námitka, že se soudy nezabývaly faktickou cenou obchodovaného zboží. Soudy totiž správně neshledaly, že by snad v daném obchodním řetězci nějaké reálné obchodování proběhlo. Dovolatel tak tvrdí skutečnost, která zjištěna nebyla, a tato jeho námitka je opět povahy spíše skutkové a procesní než hmotněprávní. Pokud dovolatel nakonec odkázal na existenci pochybností, patrně měl na mysli zásadu in dubio pro reo , o níž samotnou však žádný z dovolacích důvodů opřít nelze.
16. Státní zástupce uzavřel, že podstatou dovolání jsou námitky skutkové, které žádný z dovolacích důvodů samy o sobě založit nemohou, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
18. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
19. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
20. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
21. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v projednávané věci neshledal.
22. Co se případného opomenutí důkazů týče, ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že odvolací soud o důkazním návrhu obhajoby na provedení důkazu čtením znaleckého posudku připojeného k odvolání obviněného a týkajícího se ceny hmotného movitého majetku (č. listu 1692–1726) rozhodl, neboť jej usnesením zamítl (č. listu 1754 a 1755). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se podává, že soud své zamítavé rozhodnutí taktéž řádně zdůvodnil, když uvedl, že provedené dokazování považuje za dostatečné a že pro právní posouzení jednání obviněného není skutečná hodnota údajně obchodované linky příliš důležitá. Podle soudu bylo totiž v daném případě podstatné, o jakou částku byla zkrácena daň, popř. v jaké výši byla vylákaná hodnota na dani (str. 16–17 rozsudku). Soud se nad rámec vyjádřil i k důkazní hodnotě obhajobou předloženého znaleckého posudku, kterou – řečeno ve zkratce - nepovažoval za nikterak vysokou (srov. str. 16 rozsudku). Z takto naznačených skutečností je tedy zjevné, že odvolací soud svým povinnostem rozvedeným v judikatuře Ústavního soudu dostál a právo obviněného na spravedlivý proces neporušil. Jeho argumentace, o kterou své zamítavé rozhodnutí opřel, je navíc zcela logická a lze se s ní v plném rozsahu ztotožnit.
23. Dále je nezbytné konstatovat, že v projednávaném případě není dán žádný, už vůbec ne extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 17–21 rozsudku nalézacího soudu, str. 9–17 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky §125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. S ohledem na napadené rozhodnutí, obsah dovolání a uplatněný dovolací důvod je (posuzováno s určitou tolerancí) relevantní otázkou, zda odvolací soud správně kvalifikoval jednání obviněného jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
25. Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb. Spáchá-li tento čin nejméně se dvěma osobami, naplní znaky skutkové podstaty podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Pokud navíc posledně citovaný čin spáchá ve velkém rozsahu, naplní znaky skutkové podstaty podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku. Podle §21 odst. 1 tr. zákoníku je pokusem jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Pokud jde o velký rozsah vylákané výhody na dani, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1 tr. zákoníku, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento znak vykládat tak, že jde nejméně o 5 000 000 Kč. Po subjektivní stránce se u základní skutkové podstaty tohoto trestného činu a u zvlášť přitěžující okolnosti spočívající ve spáchání činu uvedeného v odstavci 1 nejméně se dvěma osobami vyžaduje úmysl [přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebo nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 10. 2013, sp. zn. 5 Tdo 826/2013, uveřejněné pod č. 54/2014 Sb. rozh. tr.], z hlediska kvalifikované skutkové podstaty podle §240 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku postačí zavinění z nedbalosti [§16 ve spojení s §17 písm. a) tr. zákoníku].
26. Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněný Z. G. dílem ve velkém rozsahu vylákal výhodu na dani, spáchal takový čin nejméně se dvěma osobami a ve velkém rozsahu, dílem se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k vylákání výhody na dani, spáchání takového činu nejméně se dvěma osobami a spáchání činu ve velkém rozsahu, v úmyslu takový trestný čin spáchat, přičemž k jeho dokonání nedošlo.
27. Dovolací soud má za to, že skutková zjištění precizně popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a v odůvodnění obou napadených rozsudků výstižně obsahují všechny znaky zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto ohledu nelze podle dovolacího soudu odvolacímu soudu ničeho vytknout. Závěr, že obviněný podvodně vylákal výhodu na dani a tuto se také pomocí podvodného jednání vylákat pokusil, má ve skutkových zjištěních soudů, a potažmo tedy i ve výsledcích provedeného dokazování, patřičnou oporu. Veškeré jednání obviněného související s obchodováním zboží specifikovaným ve výroku o vině bylo vedeno se záměrem získat od finančního úřadu finanční částku, na kterou ve skutečnosti neměl nárok. Obviněný jako t. č. jediný jednatel (a současně i jediný společník) společnosti P. p., uzavřel s nově vzniknuvší společností Avildsen, s. r. o., jejíž jednatelkou byla Z. K., tj. podle důkazy podložených závěrů soudů osoba bez podnikatelských zkušeností (viz jednání obviněné v rámci daňového řízení a výpověď svědka Z. F. na č. listu 1612–1616), kupní smlouvy na zboží v deklarované hodnotě výrazně převyšující finanční možnosti jeho společnosti. Uvedené smlouvy přitom vykazovaly nápadně shodné znaky se smlouvami uzavíranými mezi společnostmi U., a P., a P., a Avildsen, s. r. o., které se zbožím, jež měl obviněný od Avildsen, s. r. o., koupit, předtím obchodovaly, a stejně jako ony neodpovídaly charakteru předmětného obchodu (srov. č. listu 45, 46, 36, 34–35, 174). Vyjma skutečností, že zmíněné smlouvy na totožné zboží byly podvojné, resp. byly vyhotoveny s více odlišnými daty uzavření (č. listu 34–35 a 36), datum jejich uzavření následovalo až po vystavení faktur za zboží (č. listu 26–28, 48–50), fakturace téhož zboží byla prováděna opakovaně (48–50, 52) a žádná ze společností cenu za zboží nikdy neuhradila (č. listu 1255–1256), nelze přehlédnout ani to, že jednateli U., a P., byly stejně jako v případě Avildsen, s. r. o., osoby na daný post zcela nevhodné, či pro něj dokonce absolutně nezpůsobilé. J. C., jednatelka U., trpěla duševní chorobou (viz výpověď její a jejího manžela M. C., č. listu 491–495, 486–490, a lékařská zpráva na č. listu 498) a J. A., jednatel P., byl podle svých slov na pozici dosazen, figuroval jako tzv. bílý kůň a řídil se pokyny třetích osob (viz výpověď svědka na č. listu 1583–1585).
28. Stran vědomosti obviněného o účasti na podvodném jednání ve věci zainteresovaných společností nutno dále ve shodě se soudy nižších stupňů zdůraznit, že si původ zboží, s jehož druhem nikdy v minulosti neobchodoval, neověřil, že se spokojil s jeho vágním označením na obchodní dokumentaci, že si je pro účely plánované dopravy na Slovensko nepojistil a neučinil téměř žádné kroky vedoucí k jeho úhradě. K pozastavení je rovněž absence adekvátní reakce na nezaplacení kupní ceny ze strany GRYSTES, s. r. o., následný prodej společnosti P. p., společnosti Avildsen, s. r. o., jakož i to, že z údajně realizovaného obchodu neměl žádný prokazatelný zisk. Obviněný podal jedno z vytýkaných přiznání k dani z přidané hodnoty s uplatněným nárokem na odpočet daně na vstupu z faktur přijatých od společnosti Avildsen, s. r. o., dne 25. 5. 2010 (č. listu 199–200). Teprve až dne 23. 6. 2010 přitom byla uzavřena kupní smlouva mezi společnostmi U., a P. (č. listu 45) – společnostmi, které měly jako první s předmětným zbožím obchodovat. Jinak řečeno, Avildsen, s. r. o., měla uzavřít kupní smlouvu dříve, než P., jakožto její dodavatel, měla uzavřít kupní smlouvu s U.
29. Pokud jde o námitku týkající se fiktivního plnění, dovolací soud sdílí argumentaci odvolacího soudu, podle níž za fiktivní plnění lze považovat nejen případ, kdy k plnění vůbec nedošlo, ale i případ, kdy k plnění došlo, nicméně v jiné než deklarované kvalitě, v jiném než deklarovaném množství, případně od jiného než fakturačně deklarovaného daňového subjektu. Ztotožňuje se tak s názorem, že fiktivním údajem může být i uměle navyšovaná cena obchodovaného zboží v situaci, kdy první článek řetězce společností vykázanou daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty za prodej tohoto zboží neuhradí a poslední článek řetězce z důvodu dodání zboží do jiného členského státu Evropské unie uplatní nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně na vstupu a osvobození od daně (v podrobnostech viz str. 15, bod 24. rozsudku odvolacího soudu). Jak soud nalézací, tak i odvolací soud přesvědčivě odůvodnily, na základě jakých konkrétních skutečností učinily závěr nejen o fiktivnosti předmětných obchodů ale i o tom, že obviněný o fiktivnosti činěných transakcí věděl, s jejich skutečným cílem byl srozuměn a aktivně se na nich podílel (viz str. 11 – 15 rozsudku odvolacího soudu).
30. Odvolací soud nerozporoval, že nějaké zboží – nějaké stroje byly v obchodním řetězci společností U., P., Avildsen, s. r. o., P. p., a GRYSTES, s. r. o., přeprodávány. Současně však zastával stanovisko, že cena strojních linek na broušení a leštění šatonů uváděná v obchodní dokumentaci, jež sloužila jako podklad pro podání adresovanému finančnímu úřadu, v němž byl uplatňován nárok na nadměrný odpočet, musela být několikanásobně navýšena, poněvadž neodpovídala skutečné hodnotě tohoto zboží. Relevantně poukázal na výpovědi svědků M. Š. (č. listu 1592–1595), Z. K. (č. listu 1616–1619) a L. K. (č. listu 638–643), kteří působili ve společnosti vyrábějící zmíněné zboží a kteří jednoznačně uvedli, že kupní ceny jsou nereálné a přemrštěné, že by za ně zboží bylo na trhu neprodejné a že na fakturách jsou napsány nesmysly. Jejich vyjádření týkající se skutečné hodnoty linky na broušení a leštění šatonů přitom korespondují se závěry odborného vyjádření znalce Ing. Romana Doláka, který ji stanovil na 5 750 000 Kč (srov. č. listu 888 a násl.), a tudíž úvaha, že by cena tří těchto linek mohla činit 80, resp. 67 milionů korun, je vyloučena. Co se týče šatonů, odvolací soud správně připomněl, že společnost OLD TYRES, a. s., která podle smluvní dokumentace šatony posléze prodala společnosti U., (jež je prodala společnosti P., která je přeprodala společnosti Avildsen, s. r. o., jež je posléze přeprodala společnosti P. p.) měla tyto koupit od společnosti DESEC, s. r. o. (č. listu 1446–1447, 1448–1449, 1450–1451), jejíž jediný jednatel a současně jediný společník byl v době uzavření dvou ze tří kupních smluv již mrtev. Svědek R. L. (č. listu 673–676), syn zemřelého jednatele a společníka DESEC, s. r. o., vypověděl, že na žádné z kupních smluv, ani na té uzavřené před datem úmrtí jeho otce, není jeho otec podepsán, přičemž tam uvedené podpisy nejsou opatřeny razítkem společnosti, které jeho otec používal. Jelikož tedy společnost OLD TYRES, a. s., šatony od společnosti DESEC, s. r. o., nekoupila, nemohla je následně společnosti U., prodat. Pokud jde tedy o šatony, jednalo se podle názoru dovolacího soudu o případ fiktivního plnění, kdy k deklarovanému plnění vůbec nedošlo. Vzhledem ke shora popsanému má dovolací soud za to, že v projednávané trestní věci byly na rozdíl od věci, kterou se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 8 Tdo 206/2017, obě varianty fiktivního plnění spolehlivě prokázány. V této souvislosti nelze než odkázat a opakovat zásadní důvody, pro které je posuzovaná věc odlišná od věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 206/2017, jak je shrnul ve svém vyjádření státní zástupce. Podle Nejvyššího soudu bylo i ve věci pod sp. zn. 8 Tdo 206/2017 významné, zda se jednalo o obchodování skutečné či fingované, přičemž fingování by mohlo vzejít buď z neexistence obchodovaného zboží (viz odstavce 43. a 50. odůvodnění usnesení), nebo z neexistence obchodování s existujícím zbožím (viz odstavce 43. a 51. odůvodnění judikátu). Největším problémem ve věci sp. zn. 8 Tdo 206/2017 přitom bylo, že ani jedna z těchto alternativ nebyla spolehlivě prokázána, přestože obě byly vysoce pravděpodobné. Odvolacímu soudu v tomto směru vytkl, že pouze jednou větou konstatoval svůj kategorický postoj a že nejen že nenapravil pochybení nalézacího soudu ohledně nejistoty ve skutkových zjištěních (nalézací soud nevyloučil, že mohlo dojít k vývozu zboží do Malajsie), ale že naopak v rozporu se závěry soudu prvního stupně jen stručně a paušálně konstatoval, že zařízení reálně neexistovalo, a tudíž nemohlo být ani prodáno. V judikované věci se tedy odvolací soud odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího, aniž by to či ono skutkové zjištění mělo podklad v provedeném dokazování. Nejvyšší soud z toho dovodil existenci tzv. „extrémního rozporu, přičemž poukázal i na zcela nedostatečné odůvodnění subjektivní stránky jednání obviněných. V nyní projednávané věci však soudy obsáhle a zcela přesvědčivě dovodily jak neexistenci vůle dovolatele obchodovat se strojním celkem ve smyslu zákona o DPH, tak i skutečnosti zakládající jeho nepřímý úmysl. Přiléhavý je odkaz státního zástupce na další rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to usnesení ze dne 20. 9. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1087/2016, či ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 3 Tdo 83/2018, jež byla zmiňována již v reprodukci vyjádření státního zástupce, proto je nadbytečné je znovu rozebírat.
31. Stran výtky vztahující se k naplnění znaku spáchání činu ve velkém rozsahu či obecně k otázce stanovení rozsahu vylákané výhody nelze než ve shodě se soudy nižších stupňů, které se touto otázkou pečlivě zabývaly a přesvědčivě se s ní v odůvodnění rozhodnutí vypořádaly, zopakovat, že za rozsah vylákané výhody nutno považovat vše, co bylo obviněnému ze strany finančního úřadu skutečně vyplaceno, poněvadž rozsahem vylákání výhody na dani je celá částka uplatněná v daňovém řízení jako nárok na nadměrný odpočet (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 693/2013, uveřejněné pod č. 45/2013 Sb. rozh. tr.). V daném kontextu tak není pochyb o tom, že částky 17 720 415 Kč a 13 473 962 Kč znak spáchání činu ve velkém rozsahu, tj. minimálně 5 000 000 Kč, zcela jistě naplňují.
32. Pokud jde o výhradu týkající se nedostatku subjektivní stránky, nutno poukázat na str. 23 rozsudku nalézacího soudu a str. 11 – 15 (body 15. – 23.) rozsudku odvolacího soudu, kde soudy přesvědčivě vysvětlily, proč bylo nutno na jednání obviněného nahlížet jako na jednání úmyslné. Jak bylo výše naznačeno, veškeré kroky obviněného byly od počátku vedeny se záměrem získat od finančního úřadu finanční částku, na kterou ve skutečnosti neměl nárok. Obviněný věděl, že společnost P. p., jejímž byl jediným jednatelem a současně i jediným společníkem, je součástí článku obchodního řetězce společností, jejichž primárním cílem bylo za pomoci předstíraných transakcí získat nadměrný odpočet na DPH z veřejného rozpočtu. Jestliže za této situace uplatnil u finančního úřadu nárok na nadměrný odpočet, je zřejmé, že byl minimálně srozuměn s tím, že zájem státu na správném vyměření daní může porušit [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Dovolací soud se přiklání k závěru odvolacího soudu, že ze způsobu jednání obviněného lze ve vztahu k základní skutkové podstatě dovodit úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], úmysl eventuální pak ve vztahu k zvlášť přitěžující okolnosti uvedené v §240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
33. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného bylo dílem podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a dílem relevantně uplatněnými námitkami dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Napadený rozsudek odvolacího soudu nespočívá na nesprávném právním posouzení skutku ani na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tudíž Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 12. 2018
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu