ECLI:CZ:NS:2018:3.TDO.83.2018.1
sp. zn. 3 Tdo 83/2018-60
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 3. 2018 o dovolání obviněných I. S. , P. K. a V. M. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 4/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných I. S., P. K. a V. M. odmítají.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, byli obvinění I. S., P. K. a V. M. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), spáchaném ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním podrobně popsaným ve výroku o vině.
Obviněný I. S. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný P. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný V. M. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníků k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, podali obvinění I. S., P. K. a V. M. odvolání, a to do všech výroků napadeného rozhodnutí. Odvolání podal také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Praze, a to v neprospěch obviněného I. S., který jej zaměřil proti výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017 , a to tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), tr. ř. a u obžalovaného I. S. i podle §258 odst. 1 písm. e) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu rozhodl tak, že obvinění I. S., P. K. a V. M. jsou vinni jako spolupachatelé podle §23 tr. zákoníku zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustili tím, že
na základě dohody mezi obžalovaným I. S., který do 14. 6. 2006 byl zaměstnán na Finančním úřadu v Benešově, a do 30. 9. 2005 se zabýval daní z přidané hodnoty (dále jen DPH), a V. V. (zemřel dne 8. 8. 2009), o provádění fiktivních obchodů se skleněným odpadem za účelem neoprávněného uplatnění odpočtu DPH, dohodl obžalovaný S. účast na těchto obchodech s obžalovaným V. M., v době od 26. 1. 2006 do 19. 1. 2009 jediným jednatelem společnosti ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Na Strži 1837/9, Praha 4, IČ: 27420060, se kterou obžalovaný S. uzavřel dne 4. 12. 2006 pracovní smlouvu na pozici provozní ředitel, která jej opravňovala zařizovat veškeré provozní a obchodní záležitosti, a dále s obžalovaným P. K., který dne 30. 7. 2007 založil společnost Trade Agency, s. r. o., t. č. se sídlem Plzeňská 341, Beroun, IČ: 27934080, v níž byl do 2. 12. 2009 jediným jednatelem, a který obžalovanému S. udělil dispoziční právo k bankovnímu účtu společnosti vedenému u České spořitelny, a. s., se sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, kdy následně obžalovaný S. prováděl veškeré finanční transakce a hotovostní výběry z tohoto účtu, a s vědomím charakteru těchto obchodů, v úmyslu zkrátit DPH a vylákat neoprávněný nadměrný odpočet DPH, V. V. jménem společnosti ZNF Trade, s. r. o., vyjednal s M. Š. podnikajícím jako fyzická osoba, a dále jako společník ve společnosti BRIGHTNESS TRADING CORPORATlON, s. r. o., se sídlem Masarykova 595, Železný Brod, IČ: 45995354, dodávky skleněného odpadu, fakturovaného na základě požadavku V. V. jako skleněné kameny netříděné, které postupně od 23. 4. 2007 do konce roku 2008 zpravidla po 11 paletách o váze 10.560 kg dodával převážně do skladu společnosti SaV Stock, s. r. o., se sídlem Milady Horákové, Kladno, IČ: 26683148, v němž měla společnost ZNF Trade, s. r. o., pronajatý prostor od 1. 1. 2007 na základě smlouvy uzavřené obžalovaným M. jako jednatelem společnosti, kdy na pět dodávek v době od 23. 4. 2007 do 6. 11. 2007 byly pro společnost ZNF Trade, s. r. o., vystaveny faktury vždy na 78.792 Kč včetně DPH a v dalších případech po dohodě s V. V. dodávky nefakturoval, poté V. M. v nezměněné podobě tento skleněný odpad jako jednatel společnosti ZNF Trade, s. r. o., fakturoval jako skleněné broušené bižuterní kameny, tzv. „FANCY STONES“ společnosti Trade Agency, s. r. o., zastoupené P. K., ač všichni věděli, že se jedná o skleněný odpad v mizivé hodnotě, obžalovaný K., aniž by faktury uhradil, aniž by zboží dále použil k řádné obchodní činnosti, ponechal je ve skladu společnosti SaV Stock, s. r. o., v K., resp. po přesně nezjištěnou dobu část uskladnil ve skladu v J.-Ř., pronajatém společností Trade Agency, s. r. o., od 1. 12. 2007 od společnosti P αP – SPEDITION TRADING, s. r. o., a na základě dohody s obžalovaným S. a podle jeho pokynů v době od 29. 10. 2007 do 30. 4. 2008 u Finančního úřadu Beroun za období září až prosinec 2007 a leden až březen 2008 jako jednatel společnosti Trade Agency, s. r. o., podával přiznání k dani z přidané hodnoty, do nichž úmyslně zahrnul fiktivní faktury o přijatých zdanitelných plněních od společnosti ZNF Trade, s. r. o., a to:
1) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období září 2007 podaném u Finančního úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 29. 10. 2007 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007204A vystavenou dne 28. 9. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 34.675.648 Kč, kdy DPH činí 5.536.448 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 69.833,60 Kč a DPH ve výši 13.268 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.523.180 Kč a pokusil se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 546.888 Kč a dále nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.976.292 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
2) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období říjen 2007 podaném u Finančního úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 29. 11. 2007 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007239 vystavenou dne 30. 10. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 36.056.048 Kč, kdy DPH činí 5.756.848 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 72.613,60 Kč a DPH ve výši 13.797 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.743.051 Kč a pokusil se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 852.348 Kč a dále nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.890.703 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
3) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období listopad 2007 podaném u Finančního úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 3. 1. 2008 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007287 vystavenou dne 30. 11. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 36.056.048 Kč, kdy DPH činí 5.756.848 Kč, dodavatel společnost ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 72.613,60 Kč a DPH ve výši 13.797 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.743.051 Kč a pokusil se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 995.553 Kč a nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.747.498 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
4) v daňovém přiznání za zdaňovací období prosinec 2007 podaném u Finančního úřadu v Berouně, se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 28. 1. 2008 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2007311 vystavenou dne 31. 12. 2007 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 35.890.400 Kč, kdy DPH činí 5.730.400 Kč, dodavatele společnosti ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 72.280 Kč a DPH ve výši 13.733 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 5.716.667 Kč a pokusil se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 695.885 Kč a nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 5.020.782 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
5) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období leden 2008 podaném u Finančního úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 27. 2. 2008 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008010 vystavenou dne 31. 1. 2008 za dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 41.412.000 Kč, kdy DPH činí 6.612.000 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 83.400 Kč a DPH ve výši 15.846 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 6.596.154 Kč a pokusil se zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 1.887.290 Kč a nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.708.864 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
6) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2008 podaném u Finančního úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 26. 3. 2008 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008023 vystavenou dne 29. 2. 2008 na dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 30.368.800,- Kč, kdy DPH činí 4.848.800 Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 61.160 Kč a DPH ve výši 11.620 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 4.807.180 Kč a pokusil se zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 170.670 Kč a nárokovat neoprávněný nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 4.636.510 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
7) v daňovém přiznání k DPH za zdaňovací období březen 2008 podaném u Finančního úřadu v Berouně se sídlem Beroun, Tyršova 1634, dne 30. 4. 2008 zahrnul do přijatých zdanitelných plnění fiktivní fakturu č. 2008051 vystavenou dne 31. 3. 2008 na dodávku zboží FANCY STONES, mix, tříděné, znějící na částku 8.006.320 Kč, kdy DPH činí 1.278.320,- Kč, dodavatele spol. ZNF Trade, s. r. o., se sídlem Praha 4, Na Strži 1837/9, IČ: 2740060, přičemž nejvyšší možná cena fakturovaného zboží činila bez DPH 16.124 Kč a DPH ve výši 3.064 Kč,
čímž neoprávněně uplatnil odpočet DPH na vstupu ve výši 1.275.256 Kč a pokusil se tak zkrátit daňovou povinnost k DPH ve výši 1.249.701 Kč a nárokovat nadměrný odpočet DPH v tomto měsíci ve výši 25.555 Kč, který však nebyl společnosti Trade Agency, s. r. o., Finančním úřadem v Hořovicích vyplacen, neboť správce daně zahájil ve vztahu k tomuto daňovému přiznání vytýkací řízení,
obžalovaní se tak společně pokusili zkrátit DPH ve výši 6.398.335 Kč a pokusili se vylákat výhodu v podobě neoprávněného odpočtu DPH ve výši 29.006.204 Kč, tedy celkem ve výši 35.404.539 Kč ke škodě českého státu, zastoupeného Finančním úřadem Hořovice.
Obviněný I. S. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest v počtu 500 (pěti set) denních sazeb, při výši denní sazby 400 Kč (čtyři sta), tedy v celkové výši 200.000 Kč (dvě stě tisíc).
Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří (3) měsíců.
Obviněný P. K. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
Obviněný V. M. byl odsouzen podle §240 odst. 3 tr. zákoníku za použití §58 odst. 1 tr. zákoníků k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let. Podle §56 odst. 3 tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu jakékoliv funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev na dobu 3 (tří) let.
II.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, podali obvinění I. S., P. K. a V. M. dovolání .
Obviněný I. S. v rámci podaného dovolání (č. l. 1916) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný má za to, že nebylo prokázáno, že se stal skutek, popsaný v napadeném rozsudku a ve věci je dán extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Taktéž má za to, že nebyla dodržena zásada in dubio pro reo. V této souvislosti tvrdí, že se soudy nevypořádaly se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, kdy byl nesprávně označen za organizátora celé trestné činnosti. Tento závěr odmítá, neboť na dané činnosti nebyl finančně zainteresován, nebyl statutárním orgánem žádné ze zúčastněných společností a pouze pro ně vykonával práci podle pokynů zaměstnavatelů, ať už se jednalo o dispozice obviněného s bankovními účty, úkony týkající se nájmu či přemisťování zboží či jeho vývozu. Ve vztahu k uvedenému odkazuje na svoji výpověď při veřejném zasedání odvolacího soudu. V této souvislosti zdůrazňuje, že nemohl ze své pozice rozpoznat trestněprávní důsledky učiněných kroků a byl tedy osobou zneužitou. Dále uvedl, že nebyla dostatečně prokázána fiktivnost obchodů a daňová škoda a v této souvislosti rozporuje provedené expertízy. Má za to, že nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků dané skutkové podstaty, a taktéž nebylo zkoumáno, zda se jednání nedopustil ve skutkovém omylu. Soudům dále vytýká, a to vzhledem ke všem okolnostem, nedostatečné posouzení společenské škodlivosti daného skutku. Závěrem namítá nedodržení zásady kontradiktornosti řízení, podle níž by soudy měly rozhodovat výhradně o skutku popsaném v obžalobě.
Na základě výše uvedeného obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k a násl. tr. ř. zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, popřípadě rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. navrhl přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
Obviněný P. K. v rámci podaného dovolání (č. l. 1926) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněný předně upozornil na názor odvolacího soudu, podle něhož nedošlo k částečnému dokonání trestného činu, čímž se odklání od ustálené judikatury, jak také sám přiznává na str. 16 svého rozhodnutí. Tímto se stává napadené rozhodnutí nepředvídatelné, svévolné a tedy nezákonné. Dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovým stavem věci a jeho následným hodnocením soudem, kdy v jeho případě nebyly provedeny dostatečné důkazy prokazující naplnění objektivní stránky daného trestného činu. Obviněný se současně neztotožňuje s výrokem o uloženém trestu, jež považuje za nepřiměřeně přísný vzhledem k faktu, že v celé věci se stal tzv. bílým koněm, kdy soudy rovněž nepřihlédly ke konstantní judikatuře stran délky trestního řízení. Dále uvedl, že soudy hodnotily důkazy v rozporu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., kdy důkazy v jeho prospěch hodnotily nedostatečně a naopak důkazy v jeho neprospěch přeceňovaly jako důkazy nezpochybnitelné. Odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Odvolacímu soudu taktéž vytýká nedostatečné se vypořádání s důkazními návrhy a námitkami obviněného, kdy v této souvislosti zdůrazňuje neprokázání dohody mezi spoluobviněným I. S. a obviněným, resp. spoluobviněnými, popřípadě dalšími zainteresovanými osobami stran provádění fiktivních obchodů a souvisejících úkonů. V návaznosti na to dále rozporuje jednotlivá skutková zjištění a provedené důkazy.
S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Obviněný V. M. v rámci podaného dovolání (č. l. 1862) uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Obviněný uvedl, že skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozhodnutí nekoresponduje se závěry vyplývajícími z provedeného dokazování, kdy soudy nepostupovaly v souladu s §2 odst. 5 tr. ř. a porušily zásadu in dubio pro reo. Má za to, že absentují důkazy umožňující posoudit jeho jednání jako spolupachatelství daného trestného činu. Společné jednání spoluobviněných zde nebylo dáno, stejně jako společný cíl, kterým by s ohledem na posuzovaný trestný čin byl majetkový prospěch; tento mu nikdy nebyl přislíben, ani jej nezískal. V dané věci tedy nebyla prokázána dohoda mezi spoluobviněnými. Obviněný dále soudům vytýká neprokázání jeho úmyslného jednání, kdy v této souvislosti rozporuje učiněná skutková zjištění se závěrem, že I. S. jednal na základě pokynů jiné osoby, nikoliv obviněného. Dále obviněný uvedl, že nebyla zachována jednota skutku, když odvolací soud chybně konstatoval, že totožnost skutku je zachována v případě alespoň částečné shody v jednání či v následku – taková úvaha podle obviněného může obstát toliko, pokud jsou pro stejný skutek zachovány všechny složky trestného činu, což v posuzovaném případě neplatí. K průběhu skutkového děje obviněný uvádí, že nebylo zjištěno, že by V. V. jednal jménem společnosti ZNF Trade, s. r. o., když jmenovaný měl jednat pouze svým jménem a zapojení společnosti je dohadem. Rovněž I. S. měl činit své kroky na pokyn jiné osoby a nikoli obviněného. Dále uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá, že obviněný, jako jednatel společnosti ZNF Trade, s. r. o., zakoupil, popř. předprodal zboží v rozšířených skladovacích prostorech v K., natož pak v J. Skutečnosti neodpovídá ani závěr soudu, že při kontrolách provedených v roce 2010 a 2012 bylo zjištěno zboží stejného druhu a stejné kvality. Zatímco v roce 2010 bylo ve skladovacích prostorách pronajatých společností ZNF Trade, s. r. o., zjištěno skleněné zboží, při následných kontrolách v roce 2012 se mělo jednat o skleněný odpad. Obviněný soudům taktéž vyčítá účelové vykládání důkazů a přizpůsobování skutkového děje stran prokázání jeho viny a v této souvislosti dále odkazuje na námitky podané v jeho odvolání. Za naprosto pobuřující potom obviněný považuje tvrzení odvolacího soudu, který v odůvodnění svého rozsudku zpochybnil další daňové postupy společnosti ZNF Trade, s. r. o., které nejsou nijak podloženy a nabourávají princip presumpce neviny.
Vzhledem k výše uvedenému obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 5. 2016, sp. zn. 5 T 4/2013, a věc vrátil Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Současně obviněný navrhuje, aby soud prvního stupně podle §265h odst. 3 tr. ř. předložil Nejvyššímu soudu spis s návrhem na odklad výkonu trestu.
K dovolání obviněných se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněných, uvedl, s odkazem na teoretická východiska dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že je zcela namístě vycházet ze skutkových závěrů popsaných ve výroku o vině rozsudku vrchního soudu, popřípadě dále rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů. Učiněná skutková zjištění je potom na místě kvalifikovat s přihlédnutím k výši zkrácené daně, jako spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku na trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Pokud jde o vývojovou fázi deliktu, bylo namístě, jak konstatoval odvolací soud, aplikovat závěry popsané v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 503/2017, což se nestalo a s ohledem na zásadu zákazu reformationis in peius patrně ani stát nemohlo. V projednávané věci taktéž nedošlo k porušení obžalovací zásady. Podle §220 odst. 1 tr. ř. soud může rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Takto vyjádřená zásada totožnosti skutku však neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutkem popsaným v žalobním návrhu obžaloby musí být úplná shoda. Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (srov. rozhodnutí publikované pod č. 1/1996 Sb. rozh. tr.). V předmětné věci přitom soudy provedly právě toliko upřesnění skutkového děje na podkladě provedeného dokazování, přičemž podstaty jednání i následku zůstaly shodné. Lze dodat, že nedošlo ani k porušení zásady kontradiktornosti řízení, byť její podstatou je spíše než zachování totožnosti skutku právo vyjádřit se ke všem důkazům a mít možnost jejich verifikace z hlediska pravdivosti a věrohodnosti. Dále státní zástupce uvedl, že je zřejmé, že všichni spoluobvinění jednali zcela svobodně a přitom koordinovaně s dalšími spoluobviněnými, popř. dalšími osobami, přičemž, tato jejich společná snaha nemohla mít jiný reálný cíl než neoprávněný daňový nárok. Obvinění P. K. a V. M. jako jednatelé společností ZNF Trade, s. r. o., a Trade Agency, s. r. o., museli vědět, jaké obchody jejich společnosti provozují a co svými úkony (faktury, daňová přiznání) nárokují. Již vůbec nelze dovozovat, že by o smyslu jednání neměl povědomí I. S., jenž byl navíc s ohledem na svoji předcházející práci na finančním úřadě do jisté míry odborníkem v daňové oblasti – tedy jím namítané vysvětlení o pouhém plnění pokynů (vedoucích k neoprávněnému snížení DPH či jejímu nárokovanému odpočtu), ve kterých nebyl schopen podstatu rozeznat, tedy byl zneužit, resp. jednal v omylu, není možné akceptovat. K další dovolací námitce státní zástupce uvedl, že znakem dané skutkové podstaty není majetkový prospěch pachatele – skutečnost, zda který obviněný získal nějaký majetkový profit, proto není zjištěním nutným. Jestliže potom odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku naznačil pochybnosti o dalších obchodech společnosti ZNF Trade, s. r. o., resp. jejich daňových konsekvencí, jedná se opravdu spíše o hypotézu, nicméně tato část odůvodnění se nijak netýká posuzovaného skutku a navíc není možné přehlédnout limity dovolacího řízení ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř. K námitkám stran přiměřenosti výroku o trestu státní zástupce poukázal na dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 pism. h) tr. ř. prostřednictvím kterého lze napadnou výrok o trestu, avšak pouze pokud došlo k uložení takového trestu, který zákon nepřipouští, anebo k uložení trestu ve výměře mimo trestní sazbu, stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu, spočívající v nepřiměřenosti trestu, tedy v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména v nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ani předmětné námitky tak nelze shledat relevantními.
Na základě výše uvedeného státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných odmítl jako zjevně neopodstatněná. Současně uvedl, že není na místě rozhodnout o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí, a to ani podle §265o odst. 1 tr. ř., ani podle §265h odst. 3 tr. ř., byl-li by vůbec učiněn příslušný návrh.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 3 To 5/2017, jsou přípustná z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jimiž byli obvinění uznáni vinnými a byl jim uložen trest. Obvinění jsou podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněnými V. S., P. K. a V. M. vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací.
Obvinění shodně uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení . Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Ve vztahu k dovolání obviněného I. S. lze s ohledem na výše uvedené uvést, že pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (kdy obviněný poukázal na svoji vlastní výpověď učiněnou při veřejném zasedání odvolacího soudu a dále na provedené expertízy ve vztahu k prokázání fiktivnosti obchodů a daňové škodě) a vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, zejména ve vztahu k jeho zainteresovanosti a roli v celé trestní věci), když současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, resp. že nebylo prokázáno, že se předmětný skutek stal).
U obviněného P. K. tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, především stran dohody mezi ním a obviněným I. S., popřípadě dalšími osobami), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají a taktéž, že soudy důkazy v jeho prospěch hodnotily nedostatečně a naopak důkazy v jeho neprospěch přeceňovaly jako důkazy nezpochybnitelné).
A u obviněného V. M. se jedná o ty námitky, v rámci nichž namítá vadná skutková zjištění (obecná námitka, že skutkový stav nebyl náležitě a úplně zjištěn, kdy v této souvislosti poukazuje na postavení a jednání V. V. v rámci společnosti ZNF Trade, s. r. o., a současně poukazuje na osobu obviněného I. S., jež měl jednat na pokyn jiné osoby a nikoli obviněného; námitky ve vztahu k množství a umístění zboží ve skladovacích prostorech společnosti ZNF Trade, s. r. o., a jeho dalším nakládáním ze strany obviněného), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, zejména, že soudy účelově vykládaly důkazy a přizpůsobovaly skutkový děj s cílem prokázat jeho vinu).
Takto obviněnými vznesené námitky jsou založeny na podkladě jejich vlastního hodnocení provedených důkazů a z toho učiněných vlastních skutkových závěrů, a ve skutečnosti se týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obvinění výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních – byť v dovoláních formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obvinění namítají nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor dovozují především z tvrzených vadných skutkových zjištění a hodnotících úvah k provedeným důkazů, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Za relevantní proto nelze shledat ani námitky I. S. a V. M. , že soudy nepostupovaly v souladu se zásadou presumpce neviny, resp. in dubio pro reo. Předmětná námitka totiž svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je pravdou, že se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces, může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod.
Přestože obvinění I. S. a P. K. tuto námitku vznáší, v projednávané věci však Nejvyšší soud žádný extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Praze, která se stala podkladem napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Soudy obou stupňů založily svá rozhodnutí na náležitém rozboru výsledků dokazování v dané věci a právní kvalifikaci odůvodnily zjištěným skutkovým stavem věci, který vzaly při svém rozhodování v úvahu. Skutková zjištění soudu mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. V této souvislosti je třeba konstatovat, že po obsahové stránce byly důkazy nalézacím soudem hodnoceny pečlivě a v souladu s objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém souhrnu, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Nalézací soud se v procesu hodnocení důkazů nedopustil žádného vybočení z mezí volného hodnocení důkazu podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí odkázal na skutkový stav věci zjištěný nalézacím soudem a konstatoval, že o skutkovém stavu věci nejsou žádné důvodné pochybnosti. V rámci námitek obviněných se tak v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podal nalézací soud, resp. soud odvolací, kdy se obvinění neztotožňují se soudem zjištěným skutkovým stavem věci.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že případná námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem. Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněný, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
Pokud obviněný V. M. s odkazem na zásadu presumpce neviny poukazuje na tvrzení odvolacího soudu stran dalších daňových postupů společnosti ZNF Trade, s. r. o., lze konstatovat, že se jedná toliko o domněnku odvolacího soudu, jež však nemá vliv na posuzovaný skutek. Taktéž je třeba mít na zřeteli limity dovolacího řízení ve smyslu §265a odst. 4 tr. ř.
Obvinění dále uplatnili námitky, které lze pod jimi uplatněný dovolací důvod podřadit. Je však nutno podotknout, že se z části jedná o obecně formulované námitky, část těchto je uplatněna bez konkretizace, či na polemice se skutkovými závěry.
Trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň , clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb a spáchá jej ve velkém rozsahu.
Podle §23 tr. zákoníku , byl-li trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatel) .
Toto ustanovení chrání zájem státu na správném vyměření daně, cla, pojistného na sociální zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na úrazové pojištění, pojistného na zdravotní pojištění, poplatku nebo jiné podobné povinné platby a na příjmech z těchto povinných plateb, z kterých je financována činnost státu, krajů a obcí a jiné činnosti vykonávané ve veřejném zájmu, zejména léčebná péče a sociální zabezpečení. Daní se rozumí povinná, zákonem stanovená peněžitá částka, kterou fyzická nebo právnická osoba odvádějí ze svých příjmů, ze zdanitelné činnosti, ze zdanitelných výrobků, z převodu či přechodu majetku nebo na základě jiných zákonem stanovených skutečností do veřejných rozpočtů, a to v zákonem stanovené výši a ve stanovených lhůtách. Zkrácení je jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Ke zkrácení daně může dojít jen do doby, než byla tato povinná platba ve stanovené výši zaplacena. Byla-li daň nebo jiná povinná platba správně vyměřena a zaplacena (či stržena), nelze ve vztahu k takové dani nebo jiné povinné platbě spáchat trestný čin podle §240 (srov. R 5/1973). Při zkrácení daně jde zpravidla o zvláštní případ podvodu, jímž se v rozporu se zákonem ovlivňuje daňová povinnost určitého subjektu tak, že ten v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah této povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Pachatel tedy příslušné výkazy či podklady pro stanovení uvedených povinných plateb zfalšuje, nepořídí, úmyslně zkreslí nebo nevede, aby tím dosáhl nižšího výpočtu daně a dalších plateb nebo aby vůbec zatajil, že má určitou daňovou povinnost. Zkrácení příslušné povinné platby v uvedeném smyslu lze dosáhnout jak jednáním aktivním (konáním), např. podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo/a se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Daň či jiná povinná platba však může být zkrácena i opomenutím takového konání, ke kterému byl daňový subjekt povinen (§112), např. úmyslným nepodáním daňového přiznání ze skutečně dosaženého příjmu. Vylákání výhody na některé povinné platbě lze tedy obecně definovat jako předstírání okolnosti, na základě níž vzniká povinnost státu (resp. jiného příjemce povinné platby) poskytnout plnění subjektu, který podle zákona ve skutečnosti nemá nárok na takové plnění nebo jenž vůbec není plátcem či poplatníkem takové povinné platby (např. daně z přidané hodnoty), ve vztahu k níž je výhoda (poskytované plnění) poskytována (např. nadměrný odpočet). Daň z přidané hodnoty lze zkrátit především nesplněním zákonné povinnosti zaregistrovat se ve stanovených případech jako plátce této daně spolu s nepodáním daňového přiznání a následným nezaplacením daně dále zatajením zdanitelných plnění, účelovým snižováním základu daně či neoprávněným uplatněním odpočtu daně. Pokud jde o velký rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby a vylákané výhody na některé z těchto povinných plateb, nelze sice přímo použít výkladové pravidlo §138 odst. 1, ale vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční zde nemají žádný význam, je třeba tento pojem vykládat tak, že jde nejméně o 5.000.000 Kč. Jde o hranici největšího rozsahu používanou trestním zákoníkem (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2414–2434).
Námitkám obviněných stran nenaplnění skutkové podstaty daného trestného činu, resp. že nebylo prokázáno naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 3 tr. zákoníku ve formě spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, nelze přisvědčit. Na základě skutkových zjištěních, kterými je dovolací soud vázán, jak je uvedeno výše, jednání obviněných ve zkratce spočívalo v tom, že V. V. nakupoval jménem společnosti ZNF Trade, s. r. o., skleněný odpad od M. Š., kdy jednatelem této společnosti byl obžalovaný V. M., který uzavřel pracovní smlouvu s obžalovaným I. S., na základě níž tento obžalovaný byl oprávněn zařizovat veškeré provozní a obchodní záležitosti, kdy současně I. S. s obžalovaným P. K. založil společnost Trade Agency, s. r. o., kdy obžalovaný P. K. jako jediný jednatel udělil obžalovanému I. S. dispoziční právo k bankovním účtům této společnosti. To vše v situaci předprodeje tohoto skleněného odpadu s navýšením fakturované kupní ceny mezi společnostmi ZNF Trade, s. r. o., a Trade Agency, s. r. o., kdy následně posledně jmenovaná společnost, aniž by nakupované zboží zaplatila, tyto faktury zanesla do účetnictví a do daňových přiznání k dani z přidané hodnoty za účelem krácení daňové povinnosti a vylákání nadměrného odpočtu. Je tedy zcela zřejmé, že všichni spoluobvinění jednali koordinovaně s dalšími spoluobviněnými, popřípadě dalšími osobami. Vůdčí osobou byl právě obviněný I. S., který byl spojnicí mezi dalšími spoluobviněnými, řídil provedení trestné činnosti, měl přehled o všech rozhodných skutečnostech a aktivně se zasazoval o dokonání trestného činu. Z uvedeného byl tedy logicky a formálně správně učiněn závěr soudů stran naplnění subjektivní stránky daného trestného činu, kdy u obviněného I. S. byl dán úmysl přímý podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a u obviněných P. K. a V. M. se jednalo o úmysl nepřímý podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, a to s ohledem na míru zapojení jednotlivých obviněných v různých fázích páchání trestné činnosti. Každý s obviněných však jednal s vědomím, že nejde o řádné obchody naplňující podmínky pro odpočty DPH, nýbrž o fiktivní obchody směřující právě a pouze k neoprávněnému daňovému nároku. Pokud obvinění I. S. a V. M. namítají, že z předmětného jednání neměli žádný majetkový prospěch, Nejvyšší soud připomíná toliko, že majetkový prospěch pachatele není znakem dané skutkové podstaty a tedy tato skutečnost není rozhodná pro naplnění skutkové podstaty projednávaného trestného činu. Lze tedy uzavřít, že obvinění svým jednáním beze zbytku naplnili všechny znaky dané skutkové podstaty.
S ohledem na výše uvedené proto nelze v žádném směru přisvědčit ani ne zcela jasně konkretizované námitce obviněného I. S. stran jeho jednání v omylu, resp. jim předkládanou verzi o pouhém plnění pokynů, ve kterých nebyl schopen rozpoznat podstatu jednání, resp. že byl osobou zneužitou. Nad to, jak již uvedl státní zástupce, je třeba brát v potaz i tu skutečnost, že obviněný byl vzhledem ke svému dřívějšímu zaměstnání na finančním úřadě v jistém ohledu odborníkem na daňovou problematiku.
Obvinění I. S. a V. M. shodně vznesli námitku stran totožnosti skutku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou (návrhem na potrestání) se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku, jako slovním vyjádřením určité události ve vnějším světě, která spočívá v jednání pachatele, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě, není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku, neznamená jeho povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku, nemusí tedy jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, protože některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a na druhé straně některé přibýt. Soud totiž musí přihlížet ke změnám skutkového stavu, ke kterým došlo při projednávání věci před soudem.
Podstatu skutku tvoří jednání pachatele a následek tímto jednáním způsobený, který je relevantní z hlediska trestního práva. Totožnost skutku je zachována, jestliže je úplná shoda alespoň v jednání při rozdílném následku, úplná shoda alespoň v následku při rozdílném jednání, ale také tehdy, je-li jednání či následek v obou případech alespoň částečně shodný v podstatných rysech. Aplikují-li se tyto obecné závěry na trestní věc obviněných, je zřejmé, že totožnost skutku byla zachována. Soud prvního stupně po provedeném dokazování popis skutku pozměnil toliko v detailech, kdy na projednávané trestné činnosti se podílely tytéž osoby, stejné společnosti, byl zachován stejný způsob provedení se stejným záměrem pachatelů a stejným následkem. Pokud obviněný I. S. v této souvislosti obecně namítá porušení zásady kontradiktornosti, je na místě podotknout, jak již uvedl státní zástupce, že podstatou této zásady je spíše než zachování totožnosti skutku právo vyjádřit se ke všem důkazům a mít možnost jejich verifikace z hlediska pravdivosti a věrohodnosti, kdy lze uzavřít, a to i s ohledem na výše uvedené, že v projednávané věci k porušení této zásady nedošlo.
Obviněný I. S. v kontextu jeho dovolacích námitek taktéž nepřímo poukázal na uplatnění zásady subsidiarity trestní represe.
Podle §12 odst. 2 tr. zákoníku lze trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené uplatňovat jen v případech společensky škodlivých činů, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.
Zásada subsidiarity trestní represe vyžaduje, aby stát uplatňoval prostředky trestního práva zdrženlivě, to znamená především tam, kde jiné právní prostředky selhávají nebo nejsou efektivní, neboť trestní právo a trestněprávní kvalifikaci určitého jednání jako trestného činu, je třeba považovat za ultima ratio, tedy za krajní prostředek, který má význam především celospolečenský, tj. z hlediska ochrany základních celospolečenských hodnot. Podstata je v tom, že trestní právo disponuje těmi nejcitelnějšími prostředky státního donucení, které značně zasahují do práv a svobod občanů a jejich blízkých a mohou vyvolat i řadu vedlejších negativních účinků nejen u pachatele, ale i u jeho rodiny a společenství, ve kterém žije. Proto legitimitu trestněprávních zásahů může odůvodnit výlučně nutnost ochrany elementárních právních hodnot před činy zvlášť škodlivými pro společnost s tím, že neexistuje jiné řešení než trestněprávní a že pasivita státu by mohla vést ke svémoci či svépomoci občanů a k chaosu.
Pojem společenské škodlivosti, který je v tomto ustanovení používán, je nepochybně přesnější než dosavadní pojem společenské nebezpečnosti, který používal trestní zákon z roku 1961. Společenská škodlivost je určována povahou a závažností trestného činu, která se podle §39 odst. 2 tr. zákoníku uplatňuje při stanovení druhu trestu a jeho výměry, k čemuž je třeba doplnit, že společenská škodlivost je určována především intenzitou zejména naplnění jednotlivých složek povahy a závažnosti činu, ale zcela se tím nevyčerpává, neboť je spojena s principem ultima ratio. V této souvislosti je nutno ještě zdůraznit, že trestní zákoník společenskou škodlivost včetně jejích stupňů záměrně nedefinuje a ponechává řešení potřebné míry společenské škodlivosti z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti na zhodnocení konkrétních okolností případu, v němž to bude s ohledem na princip ultima ratio přicházet v úvahu, na praxi orgánů činných v trestním řízení a v konečné fázi na rozhodnutí soudu (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §1 - 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 109–118).
Porušení principu subsidiarity trestní represe, resp. pojetí trestního práva jako ultima ratio, nelze zpochybňovat. To však neznamená, že by bylo vyloučeno vyvození trestní odpovědnosti pachatele v případech společensky nebezpečných činů. Od nabytí účinnosti nového trestního zákoníku dnem 1. 1. 2010 se Nejvyšší soud otázkou uplatnění zásady subsidiarity trestní represe a výkladem §12 odst. 2 tr. zákoníku zabýval v celé řadě svých rozhodnutí (např. 5 Tdo 17/2011, 6 Tdo 1508/2010), kdy základním výstupem z těchto rozhodnutí je obecný názor, že zásadu subsidiarity trestní represe není možno aplikovat tak široce, že by to vedlo k odmítnutí použití prostředků trestního práva. Lze přitom konstatovat, že sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu způsobeného obviněným, ještě nezakládá nutnost postupu jen podle této normy s odkazem na citovanou zásadu, bez možnosti aplikace trestněprávních institutů. Základní funkcí trestního práva je ochrana společnosti před kriminalitou. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku ve všech znacích naplněna, jak je tomu v posuzovaném případě, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně oprávněných zájmů (fyzických a právnických osob) poukazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví (správního, obchodního práva), jimiž lze zajistit nápravu.
K námitce obviněného P. K. ve vztahu k vývojové fázi daného trestného činu, Nejvyšší soud podotýká toliko, že byť se odvolací soud odchýlil od relevantní judikatury, tento svůj postup odůvodnil a lze uzavřít, že procesně jednal správně. Nad to je nutné brát v potaz, že pokud odvolací soud nedovodil ani částečné dokonání trestného činu, jednal tak ve prospěch obviněných, což mu obviněný P. K. v rámci mimořádného opravného prostředku může jen stěží vytýkat. Nelze přisvědčit ani v tomto směru vznesené námitce stran nepředvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, kdy skutkový stav celé trestní věci, tak i navrhovaná právní kvalifikace byly obviněnému známy, měl možnost se k nim plně vyjádřit a také soud prvního stupně v zásadě se shodnými závěry pracoval.
Obviněný P. K. dále uplatnil námitku ve vztahu k uloženému trestu a Nejvyšší soud v této souvislosti zdůrazňuje, že v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k zákonnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zřejmé, že jeho výtky vůči uloženému trestu odnětí svobody se odvíjí od jeho výše, resp. že obviněný shledává jemu uložený nepodmíněný trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný, a to s odkazem na dobu řízení a jeho roli v rámci celé trestní věci, kdy se stal tzv. bílým koněm. Svou námitkou však nenamítá nesprávné právní posouzení skutku, nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 až 42 tr. zákoníku, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše rozvedené závěry dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu není zatíženo vytýkanými vadami, což znamená, že dovoláním obviněných nebylo možno přiznat jakékoli opodstatnění.
Vzhledem ke skutečnosti, že předseda senátu soudu prvního stupně nepodal u žádného z obviněných návrh na odklad výkonu trestu podle §265h odst. 3 tr. ř. a Nejvyšší soud rozhodl, jak je výše uvedeno, nerozhodoval o takto vzneseném návrhu, a to ani ve smyslu §265o tr. ř.
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněných I. S., P. K. a V. M. odmítl.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 3. 2018
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu