ECLI:CZ:NS:2019:11.TDO.1004.2019.1
sp. zn. 11 Tdo 1004/2019-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 11. 2019 o dovolání obviněné M. E. , narozené dne XY v XY, bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. 5. 2019, č. j. 7 To 137/2019-100, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 168/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné M. E. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Obviněná M. E. byla rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 5. 3. 2019, č. j. 7 T 168/2018-83, uznána vinnou ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se přitom obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila následovně:
dne 12. 9. 2018 z pošty v Uherském Hradišti, XY, zaslala prostřednictvím České pošty balík č. XY do Vazební věznice XY, ulice XY, odsouzenému R. K., narozenému XY, který obsahoval plastový sáček s vylisovanou sušinou o hmotnosti nejméně 2,25 g, obsahující delta-9-tetrahydrokanabinol, přičemž si byla vědoma toho, že se jedná o delta-9-tetrahydrokanabinol, který je uveden mezi psychotropními látkami v seznamu č. 4 přílohy č. 4 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., které provádí §44c odst. 1 zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a který se vyskytuje jako přirozená složka v rostlinách konopí, které je uvedeno mezi omamnými látkami zařazenými do seznamu č. 3 přílohy č. 3 k nařízení vlády č. 463/2013 Sb.
2. Za uvedený přečin soud prvního stupně obviněné uložil podle §283 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 (osmnácti) měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 40 (čtyřiceti) měsíců. Současně podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve znění do 1. 2. 2019, uložil obviněné trest propadnutí věci, a to 1 kusu plastového sáčku s vylisovanou rostlinnou sušinou o původní hmotnosti 2,25 g.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, a to do všech jeho výroků. V záhlaví označeným usnesením pak Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) odvolání obviněné podle §256 tr. řádu zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podává obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, ve kterém uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotněprávním posouzení. Naplnění daného dovolacího důvodu konkrétně spatřuje v tom, že soud prvního stupně nezjistil skutkový stav bez důvodných pochybností a provedené důkazy nesvědčí o tom, že to byla právě obviněná, která se dopustila shora popsané trestné činnosti.
5. Obviněná konkrétně tvrdí, že v dané trestní věci nebyly provedeny a hodnoceny veškeré důkazy, na jejichž základu mohl být zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu. V řízení tak především nebylo provedeno žádné dokazování vůči osobě M. Š., který je uveden jako odesílatel balíku, v němž byla nalezena marihuana. Žádný z orgánů činných v trestním řízení nezkoumal, zda se M. Š. nezná se svědkem L. P. či s odsouzenou, přičemž při hlavním líčení sice byl proveden důkaz kamerovým záznamem z vnitřních prostor pošty, nacházející se v Uherském hradišti na XY, avšak protože k osobě M. Š. nebylo zjištěno nic více, nemohl být na daném záznamu ani ztotožněn. Takové pochybení orgánů činných v trestním řízení přitom nemůže jít na vrub obviněné.
6. Za další pochybení obviněná považuje skutečnost, že svědek L. P. v hlavním líčení dne 5. 3. 2019 odmítl vypovídat, avšak přesto soud prvního stupně na jeho „výpověď“ klade důraz, resp. z této v rámci hodnocení důkazů vychází. Uvedený svědek se k meritu věci vyjádřil pouze ve dnech 24. 10. a 26. 10. 2018, a to formou podání vysvětlení, o němž byly následně sepsány dva úřední záznamy, s jejichž čtením v hlavním líčení však obviněná nedala souhlas. Nadto obviněná namítá, že soud prvního stupně se opakovaně pohoršoval nad tím, že svědek odmítal vypovídat a upozorňoval jej na to, že jeho jednání spočívající v odeslání balíku do Vazební věznice XY by bylo možné kvalifikovat jako trestné, k čemuž poukazuje na stranu 3 rozsudku soudu prvního stupně, kde tento hovoří o „součinnosti obžalované a svědka P.“ V postupu soudu prvního stupně pak obviněná spatřuje porušení zásady, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat, popřípadě vydat důkaz sám proti sobě, kdy na základě všech těchto pochybení dovozuje, že výpověď svědka L. P. nemohla být použita jako důkaz v její trestní věci.
7. Obviněná následně uzavírá, že v daném trestním řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav, resp. že tento nebyl zjištěn bez důvodných pochybností, a proto své odsouzení považuje za rozporné s principem presumpce neviny a z něho vyplývajícím pravidlem in dubio pro reo ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, a tedy porušující článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V neposlední řadě pak obviněná shrnuje, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
8. S ohledem na výše uvedené obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu sdělil, že po seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí a s dovoláním nevyužije Nejvyšší státní zastupitelství svého oprávnění podle §265h odst. 2 tr. řádu a nebude se ve věci vyjadřovat. S ohledem na obsah tohoto sdělení jej Nejvyšší soud obviněné již nezasílal.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
11. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněnou uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je (mimo jiné) podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
12. Obviněná v dovolání uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedený dovolací důvod je přitom naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení.
13. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
14. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
15. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněné nesměřují proti právnímu posouzení skutku, popřípadě vůči jinému hmotněprávnímu posouzení, ale toliko do oblasti dokazování, konkrétně stanovení rozsahu dokazování a hodnocení důkazů, které jsou však čistě v dispozici soudu prvního stupně, potažmo (při splnění zákonných podmínek uvedených v §263 odst. 6 a 7 tr. řádu) odvolacího soudu. Nejvyššímu soudu, jakožto orgánu rozhodujícímu zásadně o mimořádných opravných prostředcích v trestním řízení, tak nepřísluší přehodnocovat skutkové závěry soudů nižších stupňů. Obdobně není Nejvyšší soud povolán k nápravě procesních pochybení učiněných v předchozím řízení, s výjimkou těch, který jsou taxativně vymezena jako dovolací důvody v rámci §265b odst. 1 písm. a) až f) a písm. k) a l) tr. řádu. Žádný z takových důvodů však obviněná v nyní projednávané věci neuplatňuje. Argumentace obviněné se tedy míjí s jí uplatněným dovolacím důvodem a současně platí, že tuto nelze podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 tr. řádu.
17. To však na druhou stranu neznamená, že Nejvyšší soud mohl dovolací argumentaci obviněné přejít bez dalšího. Obviněná v dovolání jednak namítá, že skutkové závěry soudů nižších stupňů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, dále tvrdí, že v projednávané trestní věci bylo postupem soudů nižších stupňů porušeno pravidlo in dubio pro reo , a rovněž se dovolává porušení principu nemo tenetur se ipsum accusare , tj. zákazu donucení k sebeobviňování, který je imanentní právu na spravedlivý proces. Ačkoliv tyto námitky obviněné směřují ryze do oblasti dokazování, nemůže Nejvyšší soud přehlížet, že jejich podstatou je porušení práva obviněné na spravedlivý proces ve smyslu hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Jak přitom opakovaně připomněl Ústavní soud, povinnost poskytovat ochranu uvedenému právu se týká všech obecných soudů, Nejvyšší soud nevyjímaje.
18. Z tohoto důvodu přistoupil Nejvyšší soud k přezkumu napadených rozhodnutí, a to ve světle obviněnou vytýkaných vad řízení před soudy nižších stupňů. Po seznámení se s obsahem těchto rozhodnutí a se spisovým materiálem je však nucen konstatovat, že tato tvrzené vady zasahující do ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces nevykazují, a podané dovolání proto nemohlo být úspěšné. K dílčím námitkám obviněné Nejvyšší soud uvádí následující.
19. První z námitek obviněné směřuje proti rozsahu provedeného dokazování, když tvrdí, že orgány činné v trestním řízení se nijak blíže nezabývaly osobou M. Š., který je uveden jako odesílatel balíku, v němž byla nalezena marihuana. Touto námitkou obviněné se přitom již dříve zabýval odvolací soud (viz stranu 3 jeho usnesení), který ji kvitoval v tom směru, že k dané osobě orgány činné v trestním řízení skutečně žádné další šetření neprováděly. K tomu považuje Nejvyšší soud za nezbytné připomenout, že jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, resp. trestní soud, který určuje rozsah provedeného dokazování, což se podává z §2 odst. 5 tr. řádu, podle něhož orgány činné v trestním řízení postupují za součinnosti stran tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Jestliže tak soud prvního stupně dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že zjištěný skutkový stav nezavdává důvodných pochybností o vině obviněné (s čímž se pojí rovněž závěr o skutečné osobě odesílatele), bylo zjišťování dalších informací k osobě uvedené jako odesílatel na daném balíku již bezpředmětné. Nutno dodat, na což upozornil již odvolací soud (viz stranu 3 jeho usnesení), že na základě provedeného dokazování (kamerovými záznamy z pošty – viz č. l. 36, včetně úředních záznamů na č. l. 34 a 35, na nichž je zaznamenán popis obrazového záznamu) nebylo zjištěno, že by se na odeslání obálky podílela další osoba, kromě obviněné a svědka L. P.
20. Prostřednictvím této námitky tedy obviněná předkládá vlastní verzi skutkového stavu projednávané trestní věci, jež se však z provedeného dokazování nijak nepodává, a proto se jí Nejvyšší soud dále nezabýval.
21. Další procesní námitka obviněné se týká výpovědi svědka L. P. Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně nemohl při zjišťování skutkového stavu vycházet z úředních záznamů o podaném vysvětlení L. P. (č. l. 9-12), neboť s jejich přečtením v hlavním líčení obviněná neudělila souhlas ve smyslu §211 odst. 6 tr. řádu, jak tato správně podotkla. Jestliže pak soud prvního stupně na úřední záznamy v průběhu hlavního líčení odkazoval, činil tak pouze za účelem zjištění, zda uvedený svědek (který po svém poučení podle §97, §100 odst. 1, 2 a §101 tr. řádu uvedl, že u něj není dán důvod odepření výpovědi) je oprávněn odepřít výpověď, resp. zda je u něj dán některý z důvodů, pro které tak smí, navzdory obecné povinnosti podle §97 tr. řádu, učinit.
22. K samotnému průběhu výslechu svědka L. P. je třeba říci, že tento v rámci hlavního líčení nejprve uvedl, že nechce vypovídat, aby z toho neměl „nějaké problémy“, načež však k dotazu samosoudkyně doplnil, že obsah jím odesílaného balíku mu nebyl znám a že s obviněnou není nijak příbuzný. Na základě těchto tvrzení byl svědek opětovně poučen o významu svědecké výpovědi, jakož i o tom, že v jeho případě nic nenasvědčuje tomu, že by u něj byl dán některý z důvodů pro odepření výpovědi podle §100 odst. 1, 2 tr. řádu a zároveň dotázán, zda chce vypovídat v nepřítomnosti obviněné, což však odmítl s tím, že se vypovídat nebojí. Dále pak setrval na svém stanovisku, že vypovídat odmítá (viz č. l. 79 verte). Za této situace, a po poučení o možných následcích bezdůvodného odepření svědecké výpovědi (§66 tr. řádu a §336 tr. zákoníku) přistoupil soud prvního stupně k provedení věcného důkazu – přehrání kamerového záznamu z pošty, k němuž se svědek vyjádřil v tom směru, že si není jistý, zda daný balík pocházel od obviněné, a poté (po opětovném poučení o významu svědecké výpovědi a možných důsledcích jejího bezdůvodného odepření) dodal, že balíky posílal i za jiné osoby, přičemž předmětný balík mohl obdržet od jiné osoby (jejíž jméno si již nevybavoval) a za jeho odeslání měl inkasovat peníze. Následně byl svědek znovu poučen ve shora uvedeném smyslu, kdy poté, co uvedl, že neví co k věci víc říct, mu samosoudkyně udělila pořádkovou pokutu ve výši 3 000 Kč, což odůvodnila tím, že svědek neuvedl žádné důvody, které by mu bránily v jeho výpovědi, avšak nadále odmítá vypovídat. Po vyhlášení usnesení o udělení pořádkové pokuty byl svědek opětovně samosoudkyní dotazován, zda bude k dané věci vypovídat, načež tento uvedl, že mu není dobře a že se s obviněnou nesetkal na poště, ale ve městě a že do budovy pošty vešli společně. Následně dodal, že „dál si to už nevybavuji.“ Poté byl jeho výslech ukončen.
23. Po připomenutí průběhu výslechu svědka L. P. má Nejvyšší soud za to, že výhrady obviněné vůči tomuto důkazu nelze shledat jako oprávněné. Je tomu tak proto, neboť takto popsaný průběh výslechu svědka se nijak nevymyká příslušným procesním ustanovením trestního řádu, jelikož v situaci, kdy svědek zjevně bezdůvodně odmítá vypovídat, nemá soud k dispozici jiné prostředky, než jeho opětovné poučení o významu svědecké výpovědi, zákonných důvodech pro její odepření a v neposlední řadě i o následcích jejího bezdůvodného odepření v podobě (i opětovného) uložení pořádkové pokuty podle §66 tr. řádu (kdy tento prostředek byl nakonec soud prvního stupně nucen užít) a možné trestní odpovědnosti svědka za přečin pohrdání soudem podle §336 tr. zákoníku [za splnění dalších zákonných předpokladů]. Tvrdí-li dále obviněná, že postupem soudu prvního stupně došlo k porušení zásady, že nikdo není povinen sám sebe obviňovat ( nemo tenetur se ipsum accusare ), považuje Nejvyšší soud za nezbytné dodat, že podstatou této zásady je, že je zakázáno donucování k aktivnímu jednání obviněného, jímž by měl osobně přispívat k vlastnímu usvědčení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. 8 Tdo 136/2019, bod 45.). Danou zásadu však lze vedle osoby obviněného vztáhnout rovněž k osobě svědka, a to zvláště v případech odepření výpovědi, na něž pamatuje §100 odst. 2 tr. řádu, neboť i zde svědek svou výpovědí může přispět k trestnímu stíhání sebe samého, anebo některé z osob, u nichž by újmu jim způsobenou trestním stíháním pociťoval jako sobě vlastní (k v podrobnostech srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. III. ÚS 3162/12).
24. Promítne-li Nejvyšší soud tyto stručné teoretické závěry do poměrů projednávané věci, je třeba říci, že na základě provedeného dokazování nebylo zjištěno, že by byl dán některý z důvodů pro odepření výpovědi svědka L. P. ve smyslu §100 odst. 2 tr. řádu, a proto již samotné poučení svědka o možnosti uložení pořádkové pokuty, včetně jejího následného uložení (ale i jeho možné trestní odpovědnosti) nelze považovat za zásah do shora uvedené zásady, která má svůj původ v principu presumpce neviny ve smyslu článku 40 odst. 2 Listiny, který je nedílnou součástí práva na spravedlivý proces. Konečně je třeba dodat, že obviněná zjevně dezinterpretuje odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, kde tento hovoří o „součinnosti obžalované a svědka P.“ týkající se odeslání dané obálky do Vazební věznice XY, když z odůvodnění napadeného rozsudku se nijak nepodává, že by tímto měl soud prvního stupně na mysli trestnou součinnost (svědek sám ostatně uvedl, že neví, co bylo obsahem jím odesílaného balíku). Z těchto důvodů se tak Nejvyšší soud neztotožnil s tvrzením obviněné o údajné procesní nepoužitelnosti svědecké výpovědi L. P. Rozhodnutí o vině, založené (mimo jiné) na tomto důkazu, proto nepředstavuje porušení jejího práva na spravedlivý proces, ani žádného z relevantních ustanovení trestního řádu.
25. Konečně co se týká poslední – a zároveň stěžejní – námitky obviněné spočívající v údajném extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ani tuto Nejvyšší soud nemohl po seznámení se s obsahem trestního spisu a napadených rozhodnutí označit za důvodnou.
26. Na tomto místě je třeba připomenout, že v českém trestním řízení je mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce, na němž je postavena zásada volného hodnocení důkazů, jež je esenciálním pilířem moderního reformovaného kontinentálního modelu trestního řízení (viz např. usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Jak dále opakovaně připomněl Ústavní soud, k vyslovení viny určitým trestným činem se přitom požaduje vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění jeho rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). Nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo , rozhodnout ve prospěch obviněného.
27. V projednávané trestní věci soud prvního stupně vystavěl svůj závěr o vině obviněné na skutkovém stavu, který se (mimo jiné) podával z kamerového záznamu z budovy pošty (č. l. 36), z vyjádření vedoucího odboru bezpečnosti poštovního provozu České pošty, s. p. ze dne 15. 10. 2018 (č. l. 20) týkajícího se časového zpoždění kamerového záznamu, dále z věcných důkazů v podobě zajištěného balíku (č. l. 49), včetně jeho obsahu (odborné vyjádření na č. l. 29) a údajů o jeho odeslání (č. l. 21). Co se týče dalších důkazů, je třeba říci, že sama obviněná ve věci odmítla vypovídat a svědek L. P. vypovídal velmi úsporně. Tyto důkazy následně soud prvního stupně hodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu jednotlivě i v jejich souhrnu, kdy svoji hodnotící úvahu promítl do odůvodnění svého rozsudku (strany 3–4). Za stěžejní považuje Nejvyšší soud závěr soudu prvního stupně o tom, že z kamerového záznamu se zjevně podává součinnost obviněné a svědka L. P., který následně v čase 14:13 (dle časového údaje, který je podle vyjádření vedoucího odboru bezpečnosti poštovního provozu České pošty, s. p. zpožděn o 5 minut) vyřídil odeslání balíku, v němž byla nalezena marihuana a který podle údajů o jeho odeslání (č. l. 21) byl expedován z téže pošty v čase 14:19. Jak dále uvedl soud prvního stupně, svědek L. P. osobu adresáta balíku (R. K.) neznal. Z kamerového záznamu se pak dále podle soudu prvního stupně podává aktivita obviněné a naopak pasivita svědka L. P. (jenž působí obrazně řečeno jako kurýr), který toliko zajistil odeslání dané zásilky, což následně potvrdil i odvolací soud (na straně 2 jeho usnesení) a konečně si tuto skutečnost ověřil i Nejvyšší soud po seznámení se s obsahem kamerového záznamu.
28. Jestliže na tomto skutkovém základu soud prvního stupně dospěl k závěru o vině obviněné přečinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku, přičemž tento závěr podrobně a přesvědčivě odůvodnil, nemohl se Nejvyšší soud ztotožnit s výhradou obviněné týkající se porušení jejího práva na spravedlivý proces, resp. principu presumpce neviny a souvisejícího pravidla in dubio pro reo . Jinými slovy pokud soud prvního stupně neměl o trestněprávně relevantních skutečnostech žádné důvodné pochybnosti (především že to byla právě obviněná, kdo inicioval odeslání balíku do Vazební věznice XY prostřednictvím svědka L. P.), jeho rozhodnutí nelze označit za excesivní ve smyslu porušující právo obviněné na spravedlivý proces či jeho dílčí aspekty.
29. Nejvyšší soud tak shrnuje, že – na rozdíl od obviněné – shledal skutkové závěry, jakož i hodnocení důkazů provedené soudy nižších stupňů, plně v souladu s příslušnými ustanoveními trestního řádu, především §2 odst. 5 a 6 a §125 odst. 1 tr. řádu. V takovém případě proto nezbylo, než dovolání obviněné odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, neboť uplatněné námitky nelze podřadit pod obviněnou deklarovaný, ale ani žádný jiný, dovolací důvod ve smyslu §265b tr. řádu.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
30. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolací námitky obviněné nelze podřadit pod jí uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Z tohoto důvodu musel Nejvyšší soud dovolání obviněné M. E. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 6. 11. 2019
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.