ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.1400.2019.1
sp. zn. 20 Cdo 1400/2019-87
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněného V. B. , narozeného XY, místem podnikání XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Barborou Peškovou, advokátkou se sídlem v Praze, Štramberská 143/12, proti povinné L. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Kristýnou Polcarovou, advokátkou se sídlem v Rokycanech, Malé náměstí 98, pro 38 130 Kč s příslušenstvím a pro smluvní pokuty ve výši 0,5% denně z částky 38 130 Kč od 24. 11. 2017 do zaplacení a ve výši 150 Kč denně od 20. 12. 2017 do zaplacení, vedené u Okresního soudu v Rokycanech pod sp. zn. 9 EXE 77/2018, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2018, č. j. 64 Co 232/2018-64, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Nejvyšší soud České republiky (dále též „dovolací soud“) dovolání oprávněného ze dne 4. 2. 2019 proti usnesení Krajského soudu v Plzni (dále „odvolací soud“) ze dne 6. 11. 2018, č. j. 64 Co 232/2018-64, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v Rokycanech ze dne 30. 5. 2018, č. j. 9 EXE 77/2018-36, ve výrocích o zastavení exekuce pro nepřípustnost (§268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále rovněž „o. s. ř.“) a o náhradě nákladů řízení, odmítá podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II, bod 2 přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č.292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, neboť dovolatel v rozporu se zákonným požadavkem ohledně nezbytných obsahových náležitostí dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř) nevylíčil důvod dovolání (vymezením právního posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a výkladem, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení - §241a odst. 1 a odst. 3 o. s. ř), a rovněž neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.). K projednání dovolání přitom nepostačuje ani pouhý odkaz na §237 o. s. ř. či citace textu uvedené procesní normy, aniž by z dovolání bylo zřejmé, který z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených alternativně v §237 o. s. ř. je podle názoru dovolatele splněn (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Za tohoto stavu dovolání oprávněného trpí vadou obsahu, kterou po uplynutí lhůty k dovolání (§240 o. s. ř.) nelze odstranit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.) a pro níž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Dovolatel citoval k podmínce přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř., aniž by některé z hledisek tam uvedených zvolil, je-li z povahy věci současně zřejmé, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání, neboť splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2018, sp. zn. 20 Cdo 431/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 Cdo 3673/2013). Odlišný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. R 4/2014).
Konkrétní hledisko přípustnosti dovolání není upřesněno ani v dalších částech dovolání, neboť dovolatel se míjí rovněž s důvodem dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Kritikou postupu odvolacího soudu a soudu prvního stupně („…nepostupovaly procesně korektně…“, neboť měly důsledně aplikovat ustanovení §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů) oprávněný směřuje k označení vad řízení, jimiž se dovolací soud s ohledem na nepřípustnost dovolání nemůže zabývat, resp. k nimž nepřihlíží (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř., viz dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Námitka dovolatele, že mezi účastníky nejde o spor ze spotřebitelské smlouvy, je skutkové povahy (viz v dovolání rozvedená polemika oprávněného) a nelze na ní založit důvod dovolání (specifikaci rozhodné právní otázky) či hledisko přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Zbyněk Poledna
předseda senátu