ECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.4733.2018.1
sp. zn. 20 Cdo 4733/2018-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněného V. B. , narozeného XY, bytem XY, pro doručování adresou XY, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 406/23, proti povinnému T. B. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 559/28, pro 1 054 600 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 28 Nc 9499/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 38/2018-130, takto:
Dovolání povinného se odmítá .
Odůvodnění:
Ve shora označené exekuční věci Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 8. prosince 2017, č. j. 28 Nc 9499/2007-111, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která byla nařízena usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 22. 11. 2007, č. j. 28 Nc 9499/2007-4, podle vykonatelného směnečného platebního rozkazu vydaného Městským soudem v Praze dne 13. 9. 2007, č. j. 7 Sm 24/2006-50, pro uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 1 054 600 Kč s příslušenstvím.
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. února 2018, č. j. 19 Co 38/2018-130, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, neboť v souladu se soudem prvního stupně uzavřel, že skutečnost, zda v průběhu nalézacího řízení byl účastník stižen duševní poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, případně si řádně uvědomovat význam a povahu jemu doručovaných listin, není v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu relevantní (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, usnesení ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení ze dne 31. ledna 2013, sp. zn. 20 Cdo 99/2013, usnesení ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 3605/2012, usnesení ze dne 25. července 2016, sp. zn. 20 Cdo 2905/2016, a rovněž s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 10. listopadu 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 2. října 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12). Závěry Ústavního soudu plynoucí z usnesení ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, označil odvolací soud za ojedinělé a neshledal přesvědčivé důvody, aby se odchýlil od označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Povinný ostatně nebyl na svých procesních právech zkrácen, jestliže jej od 29. března 2010 (tedy v průběhu lhůty k podání žaloby pro zmatečnost a tudíž se zachováním možnosti touto žalobou napadnout podkladové rozhodnutí) zastupoval advokát Mgr. Jan Tejkal. Rovněž k zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nejsou dány zákonné předpoklady, jestliže je povinný spoluvlastníkem nemovitých věcí v katastrálním území Přišimasy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, v němž namítá, že v době doručení exekučního titulu z důvodu duševní poruchy nebyl schopen rozpoznat doručované listiny a právní důsledky s tím spojené, převzetí exekučního titulu tudíž nebylo platným procesním úkonem, exekuční titul je proto nevykonatelný a exekuční řízení má být podle §268 odst. 1 písm. a) o. s. ř. zastaveno. Hlediskem přípustnosti dovolání je skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a to s ohledem na usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, a nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), podle nichž je exekuční soud povinen provést dokazování ke zjištění, zda převzetí doručované listiny v nalézacím řízení povinným, u něhož je vznesena námitka duševní poruchy, bylo platným procesním úkonem s účinky doručení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) a ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže je přípustnost dovolání spatřována v hledisku, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je s tímto současně spojen požadavek, aby dovolatel alespoň v obecné rovině osvětlil důvody, jež k potřebě změny právního názoru dovolacího soudu vedou. V posuzovaném případě povinný uvedenému požadavku alespoň formálně vyhověl, neboť v souvislosti s řešenou otázkou odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), a usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že bylo-li soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, postiženo vadou [ať již zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nezakládá to současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, publikované pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 433/2013). Okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nepodstatná (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. září 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 308/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 936/2019).
Odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), není případný, neboť právní závěry z tohoto rozhodnutí Ústavní soud ve své pozdější judikatuře překonal, uzavřel-li v usnesení ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a v usnesení ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, že „… je třeba považovat odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 za dnes již nikoli relevantní… “, neboť „… Ústavní soud v tomto svém rozhodnutí vycházel ze stavu před novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 220/2000 Sb., která nově zavedla v občanském soudním řízení institut žaloby pro zmatečnost a která nabyla účinnosti dnem 1. 1. 2001 “. Jestliže měl dovolatel na rozdíl od (dříve posuzované) procesní situace k dispozici jakožto mimořádný opravný prostředek žalobu pro zmatečnost, mohl touto žalobou napadnout pravomocná rozhodnutí prvostupňového a odvolacího soudu na základě tvrzení, že neměl procesní způsobilost nebo nemohl před soudem vystupovat a nebyl řádně zastoupen [srov. §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]; mohl tak učinit ve speciálních lhůtách zakotvených pro tento zmatečnostní důvod v ustanovení §234 odst. 2 o. s. ř. (opět srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. listopadu 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a usnesení Ústavního soudu ze dne 31. července 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12).
Od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (v předestřené otázce je judikatura dovolacího soudu konzistentní) a Ústavního soudu není důvod se odchýlit ani v posuzované věci, byť dovolací soud nepřehlíží dovolatelem namítanou existenci usnesení Ústavního soudu ze dne 6. prosince 2016, sp. zn. I. ÚS 2406/16, jehož ojedinělý (v řešené otázce opačný) a v kontextu ustálené rozhodovací praxe excesivní právní závěr dosavadní judikaturu Ústavního (i Nejvyššího) soudu žádným způsobem nereflektuje, nijak se s ní argumentačně nevypořádává a navazuje toliko na nález Ústavního soudu ze dne 16. ledna 2003, sp. zn. III. ÚS 747/2000 (N 7/29 SbNU 47), který (jak poznamenáno shora) byl samotným Ústavním soudem výslovně a zcela racionálním způsobem překonán.
Jelikož dovolatel nepředložil Nejvyššímu soudu další důvod, pro který by projednávaná věc měla být dovolacím soudem posouzena jinak, případně nevystihl jiný předpoklad přípustnosti dovolání, a tuto obligatorní náležitost dovolání již po uplynutí lhůty k dovolání nelze odstranit, přičemž uvedená vada dovolání brání tomu, aby v dovolacím řízení bylo pokračováno, Nejvyšší soud dovolání bez jednání (viz §243a odst. 1 věta první o. s. ř.) odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení [srov. §242 odst. 3 o. s. ř., podle kterého dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], k nimž ostatně dovolatel svojí argumentací ani explicitně nesměřoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 7. 2019
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu