ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1014.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1014/2019-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobce M. P. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Karlem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 95, proti žalovanému E. S. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Radimem Břenkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 296/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2018, č. j. 20 Co 275/2018-99, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 10. 5. 2018, č. j. 25 C 296/2017-68, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, vše zapsáno na LV č. XY u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, pro k. ú. XY (výrok I.), a tyto nemovitosti přikázal do výlučného vlastnictví žalobce (výrok II.). Ve výroku III. uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku ve výši 5 250 000 Kč. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 20 Co 275/2018-99, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolatel předně nesouhlasí se způsobem vypořádání spoluvlastnictví. Uvádí, že v poměrech projednávané měly být při způsobu vypořádání zohledněny výše podílů obou spoluvlastníků i účelné využití věci, přičemž i žalovaný má (stejně jako žalobce) zájem na rekonstrukci nemovitosti (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015). Namítá, že vhodným způsobem vypořádání spoluvlastnictví je rozdělení nemovité věci (pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, jehož součástí je budova č. p. XY) na jednotky, což by rovněž vedlo ke zvýšení celkové hodnoty nemovitostí. Poznamenává, že i pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je reálně dělitelný, což však odvolací soud žádným způsobem nezohlednil. Nesouhlasí rovněž s obvyklou cenou nemovitosti zjištěnou znaleckým posudkem. Závěry znaleckého posudku nepovažuje za určité a neodpovídající aktuální situaci, a proto požaduje vypracování aktuálního znaleckého posudku, kterým bude stanovena obvyklá cena nemovitosti (ze stejných důvodů žádal rovněž o vypracování nového znaleckého posudku před soudem prvního stupně po koncentraci řízení, neboť tímto novým znaleckým posudkem měla být zpochybněna věrohodnost předchozího znaleckého posudku). V této části je podle žalovaného rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2128/2010, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1512/2013. Napadá také závěry odvolacího soudu o solventnosti žalobce. Za nesprávné považuje i rozhodnutí odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, příp. i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitkám žalovaného ke způsobu vypořádání spoluvlastnictví:
Nedohodnou-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků [§1143 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“)]. Je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota. Rozdělení věci však nebrání nemožnost rozdělit věc na díly odpovídající přesně podílům spoluvlastníků, vyrovná-li se rozdíl v penězích (§1144 odst. 1 a 2 o. z.).
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že judikaturu vytvořenou za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), týkající se vypořádání spoluvlastnictví rozdělením věci lze v zásadě použít i po nabytí účinnosti nového občanského zákoníku, jelikož řešení otázky, zda lze vypořádat spoluvlastnictví dělením společné věci, a na to navazující otázky řeší oba zákoníky v podstatě stejně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3105/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4835/2015, tato a další níže uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na webových stránkách dovolacího soudu – www.nsoud.cz ).
Z judikatury Nejvyššího soudu se podává, „rozdělení budovy v podílovém spoluvlastnictví na bytové jednotky má přednost před jinými způsoby vypořádání“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014). Dovolací soud dále dovodil, že tomuto způsobu vypořádání však mohou bránit různé okolnosti, pro které může soud rozhodnout o jiném způsobu vypořádání. Při úvaze o tomto způsobu vypořádání je možné přistoupit pouze v případě, že vztahy mezi účastníky při užívání domu jsou po delší dobu nekonfliktní a jejich neshody nevyžadují rozhodování soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004). V rozsudku ze dne 18. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3242/2007, dovolací soud vyložil, že hypotetická možnost komplikací při správě a údržbě domu, ke kterým by mohlo v budoucnu dojít, nemůže sama o sobě vyloučit dělení domu na jednotky. Samotná okolnost, že účastníci vedou spor o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví je zpravidla důkazem toho, že vztahy mezi nimi nejsou optimální; to však nemůže vyloučit rozdělení domu na jednotky.
Nejvyšší soud dále přijal a odůvodnil závěr, že dochází-li ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k prostorově navazujícím nemovitostem, musí soud dbát o to, aby bylo dělení z hlediska hospodářského účelné, aby bylo spravedlivé a aby některý ze spoluvlastníků nebyl dělením vážně poškozen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
Dovolací soud v těchto souvislostech připomíná svůj opakovaně vyslovený názor, že v řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví jsou často dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit přikázání věci každé ze stran sporu, resp. někdy i přijmout různá řešení sporu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3059/2018). Stejně tak otázka, jaká míra neshod je ještě únosná pro to, aby bylo možno přistoupit k dělení domu na jednotky, nemůže být řešena obecně pro všechny druhy sporů a vždy záleží na individuálním posouzení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 837/2018). Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená; dovolací soud by pak úvahy soudů nižších stupňů mohl zpochybnit jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1438/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2746/2009).
V posuzované věci se soudy obou stupňů zabývaly všemi relevantními okolnostmi projednávané věci a svou úvahu o způsobu vypořádání spoluvlastnictví řádně odůvodnily. Vyšly z toho, že dům č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je v havarijním stavu a nezbytně vyžaduje celkovou rekonstrukci, jinak hrozí jeho zborcení. Mezi účastníky řízení však není možná dohoda o provedení rekonstrukce, a to z důvodu jejich diametrálně odlišných představ o způsobu provedení rekonstrukce a jejího financování. Žalovaný nedisponuje potřebnými finančními prostředky a financování rekonstrukce ze strany žalobce by se opět stalo zdrojem neshod mezi účastníky řízení. Uzavřely proto, že rozdělení domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, není dobře možné. Tuto úvahu neshledává dovolací soud v rozporu se shora uvedenou ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a nepovažuje ji za zjevně nepřiměřenou.
Důvodná není ani námitka žalovaného, že odvolací soud žádným způsobem neposoudil možnou dělitelnost pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který tvoří zahradu k domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že „rozdělení nemovitostí (pozn. tedy pozemku parc. č. XY i pozemku parc. č. XY v k. ú. XY) není v podstatě možné, neboť by nevznikly stejně velké a navzájem souměřitelné části (rozlohou, kvalitou), které by odpovídaly velikosti podílu obou účastníků.“ K tomu dovolací soud poznamenává, že pozemky parc. č. XY a XY v k. ú. XY tvoří prostorově navazující nemovitosti (funkční celek). Z hospodářského hlediska by nebylo účelné, pokud by měl být rozdělen pouze pozemek parc. č. XY a pozemek parc. č. XY by měl být přikázán do výlučného vlastnictví jednoho ze spoluvlastníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1450/2015).
Žalovaný dále namítá, že k domu č. p. XY má citový vztah, vyrostl zde, zná lokalitu i sousedy a má upřímný zájem na to, aby nemovitost prosperovala. Tyto skutečnosti však žalovaný uplatnil až v dovolacím řízení, a již jen proto je nemohl dovolací soud zohlednit (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
K dalším námitkám žalovaného směřujícím do závěrů odvolacího soudu o solventnosti žalobce a jeho finančních možnostech provést potřebnou rekonstrukci:
Těmito námitkami žalovaný napadá skutková zjištění odvolacího soudu. Dovolatel ovšem v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů by mělo být jiné, aniž řádně formuluje (v souvislosti s provedeným dokazováním) otázku procesního práva, na níž by bylo rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., rovněž nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
K námitkám žalovaného vztahujících se ke znaleckému posudku:
Žalovaný nesouhlasí se závěry znaleckého posudku (ohledně ceny nemovitostí i možného rozdělení nemovitosti na jednotky). Tyto závěry považuje také za neurčité.
Důkaz znaleckým posudkem podléhá volnému hodnocení důkazů ve smyslu §132 o. s. ř. Toto hodnocení je věcí nalézacích soudů a v řízení o dovolání jakožto mimořádném opravném prostředku je lze přezkoumat jen v případě, že je v rozporu s pravidly logického myšlení či s obecnou zkušeností, tedy jestliže je zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 684/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010).
Nalézací soud vysvětlil, proč se přiklonil k závěru soudem ustanoveného znalce, vyložil, jakými úvahami se při hodnocení znaleckého posudku řídil, proč jeho závěry považuje za správné, z jakého důvodu nejsou důvodné námitky žalovaného a z jakého důvodu byl zamítnut návrh žalovaného na vypracování dalšího znaleckého posudku. Odvolací soud se s těmito závěry soudu prvního stupně ztotožnil. Z uvedeného je zřejmé, že postup soudů nižších stupňů při stanovení ceny nemovitosti na základě hodnocení znaleckého posudku je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a proto není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné.
Neobstojí také námitka žalovaného, že v řízení měl být proveden jako důkaz nový znalecký posudek, protože znalecký posudek, ze kterého vycházely soudy obou stupňů při stanovení obvyklé ceny nemovitosti, byl vypracován před dvěma léty. Soud tak nevyšel při zjištění ceny předmětu spoluvlastnictví z ceny obvyklé v době vypořádání.
V projednávané věci byl znalecký posudek vypracován znalcem Pavlem Miškovským ke dni 16. 12. 2016, doplněn ke dni 4. 5. 2018 a znalec se rovněž vyjádřil k aktuální obvyklé ceně nemovitosti při jednání soudu prvního stupně konaném dne 3. 5. 2018. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo vyhlášeno dne 15. 11. 2018. Jestliže odvolací soud vyšel při stanovení obvyklé ceny ze znaleckého posudku a vyjádření znalce učiněného šest měsíců před tím, než byl vyhlášen rozsudek, nelze mu v daném směru nic vytknout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 2437/2012).
K výše uvedenému dovolací soud poznamenává, že přípustnost dovolání v otázce stanovení obvyklé ceny nemovitostí na základě znaleckého posudku nemůže založit ani odkaz žalovaného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1512/2013. Tímto rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné dovolání, ve kterém dovolatel napadal závěry znaleckého posudku v tehdy projednávané věci, a tato právní otázka není v tomto rozhodnutí vůbec věcně řešena.
Žalovaný dále uvádí, že znalec opominul zohlednit studnu, která se nachází na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY. Žalovaný však tvrzení o existenci studny uplatnil poprvé až v dovolacím řízení, a proto k němu nemůže dovolací soud přihlížet (srov. §241a odst. 6 o. s. ř.).
Důvodná není také námitka, že měl být vypracován nový znalecký posudek, protože znalecký posudek Pavla Miškovského ze dne 16. 12. 2016 původně neobsahoval znaleckou doložku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016, přijal a odůvodnil závěr, že absence znalecké doložky u znaleckého posudku je odstranitelnou vadou znaleckého posudku. Tak tomu bylo i v projednávané věci, jelikož znalecký posudek Pavla Miškovského ze dne 16. 12. 2016 byl doplněn o znaleckou doložku dne 4. 5. 2018. Takto doplněný znalecký posudek následně žalující strana předložila soudu prvního stupně při jednání konaném dne 10. 5. 2018.
K náhradě nákladů řízení:
Dovolání není v této části podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 4. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu