ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.1756.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 1756/2019-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců a) P. J. L. , narozeného XY, bytem XY, b) P. E. L. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jaroslavem Horkým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 6/85, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované hlavního města Prahy , IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 10, Dykova 17, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 16 C 357/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2019, č. j. 18 Co 356/2018-301, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 182,30 Kč k rukám zástupce žalobců JUDr. Jaroslava Horkého do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá nikdo z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 2. 8. 2018, č. j. 16 C 357/2016-255, určil, že vlastníkem pozemku parc. č. XY, zapsaného na LV č. XY pro k. ú. XY vedeného u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště XY, byla ke dni 1. 1. 1972 M. B., narozená XY, posledně bytem XY, jež zemřela dne 1. 1. 1972 (výrok I.). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalované i vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 9. 1. 2019, č. j. 18 Co 356/2018-301, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 o. s. ř. a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. tyto otázky nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že M. B. zemřela dne 1. 1. 1972. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že datum úmrtí M. B. nebylo postaveno najisto. Pokud by M. B. zemřela dříve než její syn E. B. (který zemřel 16. 7. 1971), mohli by být žalobci právními nástupci M. B. pouze ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na nemovitosti, a tudíž by neměli naléhavý právní zájem na požadovaném určení vlastnického práva. V této souvislosti uvádí, že jí není známo, že „by Nejvyšší soud ČR do této doby řešil právní otázku naléhavosti právního zájmu žaloby na určení dle ust. §80 o. s. ř. v souvislosti s podílem o velikosti id. 1/2 všech nemovitostí.“
Poukazuje také na skutečnost, že M. B. opustila území Československa před druhou světovou válkou a již v roce 1946 se stala občanskou Spojených států amerických. Na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 považuje veškerý majetek M. B. nacházející se na území České republiky za vypořádaný. Česká republika, která vznikla k 1. 1. 1993, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY fakticky užívala v dobré víře, že je jeho vlastníkem, přičemž vlastnické právo České republiky bylo k tomuto pozemku zapsáno ke dni 5. 1. 2000. V této souvislosti formuluje právní otázku (jako otázku doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou), zda mohla Česká republika za těchto okolností nabýt vlastnické právo k pozemku vydržením, a to na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982.
Má rovněž za to, že podanou žalobou na určení vlastnického práva je obcházeno restituční zákonodárství. Po přijetí restitučních zákonů žádný ze žalobců ani jejich právních předchůdců neuplatnil majetkové nároky související s tímto pozemkem. Těchto nároků se začali domáhat až po uplynutí více než 15 let, a to prostřednictvím žaloby na určení. Připomíná, že na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 je nutné považovat veškerý majetek M. B. za vypořádaný, a proto měla být žaloba v poměrech projednávané věci zamítnuta (v této souvislosti odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1845/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 376/2000).
Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s rozhodnutím odvolacího soudu. Za nedůvodnou považují námitku žalované, že v řízení nebylo postaveno najisto datum úmrtí M. B. Poukazují na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2015, č. j. 33 Nc 951/2014-66, kterým byla M. B. prohlášena za mrtvou s tím, že jako den její smrti byl určen 1. 1. 1972. Poznamenávají, že soudy obou stupňů jsou tímto rozhodnutím vázány a musí z něj vycházet. Dále uvádí, že České republika nemohla nabýt vlastnické právo k předmětné nemovitosti na základě vydržení, protože nemohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí tato nemovitost patří. Žalované muselo být zřejmé, že k přechodu vlastnického práva na stát nemohlo dojít ani na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982. A není přijatelné, aby držitel dovozoval svou dobrou víru za situace, ve které se ujal držby svévolně bez jakéhokoliv právního důvodu. Za nepřiléhavou považují také námitku, že žalobou podanou v této věci je obcházeno restituční zákonodárství. Je nutné vzít v potaz, že v době rozhodné pro uplatnění restitučních nároků nebylo v katastru nemovitostí zapsáno k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY vlastnické právo státu, ale vlastnické právo M. B., a proto by se žalobci ani nemohli domoci vydání věci v rámci restitucí. Dále poznamenávají, že M. B. nikdy nepozbyla své vlastnické právo k nemovitosti, a proto ani nelze v posuzované věci shledat žádný restituční prvek, na základě kterého by mohla být věc v restitucích vydána. Ze všech těchto důvodů považují dovolání za nedůvodné a navrhují, aby jej Nejvyšší soud zamítl.
Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřil.
Dovolání není přípustné.
Podle §237 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce nedostatečně zjištěného skutkového stavu – data úmrtí M. B. a s tím související právní otázce „naléhavosti právního zájmu žaloby na určení dle ust. §80 o. s. ř. v souvislosti s podílem o velikosti id. 1/2 všech nemovitostí“:
V posuzované věci dospěl odvolací soud k závěru, že M. B., narozená XY, posledně bytem XY, zemřela dne 1. 1. 1972. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nedostatečně zjistil skutkový stav a má za to, že datum úmrtí M. B. z provedeného dokazování nevyplývá, přičemž není vyloučeno, že mohla zemřít dříve než její syn E. B. (který zemřel dne 16. 7. 1971).
Dovolatelka v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s procesním postupem odvolacího soudu s tím, že hodnocení důkazů mělo být jiné, aniž by řádně uvedla, v čem spatřuje v této souvislosti splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolatelka neformuluje žádnou právní otázku a ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný.
Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a jeho procesním postupem souvisejícím s dokazováním, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v souvislosti s provedeným dokazováním) splnění předpokladů přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srov. odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16; tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ).
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává, že při určení data úmrtí M. B. vyšel odvolací soud z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 2. 2. 2015, č. j. 33 Nc 951/2014-66, kterým byla M. B. prohlášena za mrtvou s tím, že jako den její smrti byl určen 1. 1. 1972. Jelikož toto rozhodnutí je rozhodnutím o osobním stavu, byl jím odvolací soud i soud prvního stupně ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán.
Žalovaná následně formuluje právní otázku, zda může být dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva ke spoluvlastnickému podílu o velikosti id. 1/2 na nemovitosti. Tuto právní otázku však dovozuje na jiném skutkovém základě, než ze kterého vyšel odvolací soud (odvolací soud vzal za prokázané, že M. B. zemřela dne 1. 1. 1972, zatímco tato právní otázka je vystavěna na předpokladu, že M. B. zemřela dříve než její syn E. B., tedy před 16. 7. 1971). Nejvyšší soud je s ohledem na výše uvedené vázán skutkovým stavem věci zjištěným odvolacím soudem. Jestliže žalovaná své odlišné právní posouzení otázky naléhavého právního zájmu buduje na jiném skutkovém stavu, než který se stal základem pro rozhodnutí odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod a přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. tím založit nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 33 Cdo 204/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 3054/2018, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15).
K otázce nabytí vlastnického práva k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY na základě jeho vydržení žalovanou, která svou dobrou víru opírá o Dohodu mezi vládou ČSSR a vládou Spojených státu amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982:
Vzhledem k tomu, že v poměrech projednávané věci měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva na základě vydržení, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [k tomu srov. §3028 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře, či nikoli, je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000). Dobrá víra držitele, která je dána se zřetelem ke všem okolnostem věci, se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), na jehož základě mohlo držiteli vzniknout vlastnické právo [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96 (publikovaný v časopise Právní rozhledy, 1997, č. 11, str. 587)]. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1398/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1966/2005).
Posouzení toho, zda držitel je (či není) se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu věc nebo právo patří, je vždy individuální; proto dovolací soud opakovaně konstatoval, že v dovolacím řízení lze zpochybnit řešení této právní otázky ze strany soudů nižších stupňů jen v případě, že by úvahy těchto soudů byly zjevně nepřiměřené nebo nebyly řádně odůvodněny (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1838/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3354/2018).
Soudy obou stupňů uzavřely, že žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo na základě vydržení, jelikož neexistuje žádný (byť domnělý) právní důvod, o který by žalovaná mohla opírat svou dobrou víru. Tímto domnělým právním důvodem nemůže být ani Dohoda mezi vládou ČSSR a vládou Spojených státu amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982 (dále rovněž jako „dohoda ze dne 29. 1. 1982“).
Dovolací soud nepovažuje tuto úvahu za zjevně nepřiměřenou. Lze poukázat především na skutečnost, že dohoda, kterou sjednaly vlády Spojených států amerických a Československé socialistické republiky, nemohla mít povahu soukromoprávního úkonu (jeho subjekty nebyly fyzické osoby americké státní příslušnosti na straně jedné a československý stát na straně druhé). Obsah dohody ze dne 29. 1. 1982 nenasvědčuje tomu, že měla mít relevantní dopady v oblasti stávajících vlastnických vztahů. Úkolem dohody ze dne 29. 1. 1982 – jak plyne i z jejího názvu a preambule – bylo (mimo jiné) vypořádat specifické nároky amerických občanů, a to nejen nároky z titulu převzetí vlastnictví k věcem opatřeními československého státu (např. znárodněním, vyvlastněním či jinými zásahy), ale i nároky plynoucí z toho, že – aniž se cokoli změnilo na vlastnických poměrech – osoby, které byly příslušníky Spojených států, ztratily kontrolu nad svým majetkem (nemohly vykonávat atributy vlastnického práva, tj. věc držet, užívat, požívat a disponovat s ní). Pokud se československá vláda osvobozovala od „všech závazků vůči Spojeným státům nebo jejich státním příslušníkům" (srov. čl. 8 odst. 1 dohody ze dne 29. 1. 1982), pak jen v mezích daných kvalitou již uskutečněných zásahů do vlastnictví amerických občanů, nikoliv co do samotné podstaty vlastnictví v těch případech, kdy do účinnosti dohody ze dne 29. 1. 1982 zůstalo pro občany Spojených států zachováno (srov. přim. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000). Na základě těchto skutečností je nutné uzavřít, že dohoda ze dne 29. 1. 1982 nemůže představovat ani putativní právní titul, na jehož základě by žalovaná mohla být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že jí svědčí právní důvod, o nějž by mohla opírat svou oprávněnou držbu. Lze poznamenat, že existenci jiného titulu, na jehož základě mohlo vzniknout žalované vlastnické právo, žalovaná v průběhu řízení netvrdila ani neprokazovala.
S ohledem na výše uvedené v dovolacím přezkumu obstojí úvahy soudů nižších stupňů, že žalovaná nemohla nabýt vlastnické právo k nemovitosti vydržením, a proto ani tato námitka přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
K námitce žalované, že žalobci prostřednictvím žaloby na určení vlastnického práva „obchází“ restituční předpisy, a proto by měla být žaloba na určení vlastnického práva zamítnuta:
Rozhodnutí odvolacího soudu je v této souvislosti založeno na dvou důvodech, a to a) v rozhodném období pro uplatnění restitučního nároku svědčilo podle výpisu z katastru nemovitostí vlastnické právo právní předchůdkyni žalobců (a proto neměli žalobci žádný důvod domáhat se vydání věci na základě restitučních zákonů), b) v posuzované věci absentuje jakýkoliv titul, na základě kterého by stát nabyl vlastnické právo k nemovitosti (a i proto neměli žalobci žádný důvod domáhat se vydání věci na základě restitučních zákonů). Odvolací soud na základě obou těchto důvodů uzavřel, že žalobou na určení vlastnického práva žalobci neobchází restituční zákonodárství.
Žalovaná v dovolání žádným způsobem nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalobci neměli žádný důvod domáhat se vydání věci na základě restitučních zákonů, protože v rozhodném období pro uplatnění restitučního nároku svědčilo podle výpisu z katastru nemovitostí vlastnické právo jejich právní předchůdkyni.
Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže odvolací soud svůj právní závěr založil na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z těchto důvodů (eventuálně) neobstojí, nemůže mít vliv na správnost závěru odvolacího soudu, jestliže obstojí důvod druhý (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 32 Odo 330/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 22 Cdo 927/2012).
Jelikož žalovaná v dovolání žádným způsobem nezpochybnila závěr odvolacího soudu, že žalobci neměli důvod domáhat se vydání věci na základě restitučních zákonů, protože v rozhodném období pro uplatnění restitučního nároku svědčilo podle výpisu z katastru nemovitostí vlastnické právo jejich právní předchůdkyni, nemůže jej dovolací soud přezkoumávat. Již jen z tohoto důvodu není dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nad rámec shora uvedeného dovolací soud poznamenává následující:
Nejvyšší soud i Ústavní soud v minulosti obecně vyloučily možnost obcházení restitučních zákonů cestou žaloby na určení vlastnického práva (k tomu srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, 2003, č. 12, str. 624; tento právní názor akceptoval i Ústavní soud – srovnej zejména nález Pl. ÚS 21/05, uveřejněné na http://nalus.usoud.cz , dále viz též rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2005, sp. zn. 31 Cdo 1529/2004).
V posuzované věci odvolací soud uzavřel, že předmětný pozemek nepřešel na stát žádným ze způsobů, který by naplňoval některou z restitučních skutkových podstat restitučních právních předpisů, ale zůstal ve vlastnictví právní předchůdkyně žalobců. V této souvislosti je nutné podotknout, že závěr odvolacího soudu, že stát nemohl nabýt vlastnické právo k pozemku na základě Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Spojených státu amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek ze dne 29. 1. 1982, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2000, sp. zn. 23 Cdo 628/2000, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. II. ÚS 575/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1845/2004 (na nějž odkazuje i žalovaná), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4048/2009; závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 376/2000, na který odkazuje taktéž žalovaná, byly překonány pozdější rozhodovací praxí Nejvyššího i Ústavního soudu (viz shora uvedená rozhodnutí)]. Jestliže žalobci nebyli vůbec nuceni podat příslušnou žalobu, kterou by se domáhali nápravy majetkových křivd proto, že vlastníkem nemovitosti byla stále jejich právní předchůdkyně, nemůže se jednat o tzv. obcházení restitučních předpisů.
I v případě, že by (hypoteticky) přešla nemovitost na stát některým ze způsobů relevantních z hlediska restitučních zákonů, je nutné zohlednit, že právní předchůdkyně žalobců byla zapsána až do počátku roku 2000 jako vlastník předmětného pozemku. Z judikatury dovolacího soudu se potom podává, že neuplatnily-li oprávněné osoby restituční nárok proto, že jednaly v důvěře ve veřejnoprávní evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, legitimně se domnívaly, že jsou (resp. jejich právní předchůdci) vlastníky předmětného pozemku, a jejich vlastnické právo (příp. vlastnické právo jejich předchůdců) bylo zpochybněno až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva stanovených restitučními předpisy (jako tomu bylo v projednávané věci), mohou se tyto osoby domáhat svého vlastnického práva prostřednictvím obecné určovací žaloby podle §80 o. s. ř. (nález Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009 sp. zn. IV. ÚS 42/09, či ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 503/2018).
Z uvedeného je tedy zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souvislosti s námitkou tzv. obcházení restitučního předpisů založeno na právních otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a i z tohoto důvodu nemůže být dovolání v této části podle §237 o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud také poznamenává, že odvolací soud založil svůj závěr o důvodnosti žaloby na určení vlastnického práva na principu legitimního očekávání žalobců. Přihlédl k tomu, že k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY stát za stejných skutkových okolností jako v projednávané věci uznal vlastnické právo M. B. ke dni jejího úmrtí (tedy k 1. 1. 1972), ovšem k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, který je předmětem tohoto řízení, nikoliv. Tento závěr odvolacího soudu však žalovaná v dovolání žádným způsobem nezpochybnila.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
Mgr. David Havlík
předseda senátu