ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.4161.2018.2
sp. zn. 22 Cdo 4161/2018-356
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Michala Králíka, Ph.D., ve věci žalobce M. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Hulánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalované České Radiokomunikace a. s. , identifikační číslo osoby 24738875, se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, zastoupené Mgr. Františkem Korbelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o odstranění stavby a o 30 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 6 C 225/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 630 Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí k rukám zástupce Mgr. Petra Hulána.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-západ rozhodl rozsudkem ze dne 30. 6. 2016, č. j. 6 C 225/2010-182, tak, že žalovaná je povinna odstranit stavbu č. p. XY na pozemku par. č. st. XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, vedeném Katastrálním pracovištěm XY, u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj (výrok I.). Výrokem II. uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 26 430 Kč; v části, ve které se žalobce domáhal zaplacení 3 570 Kč, žalobu zamítl (výrok III.). Výroky IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do lhůty k plnění (výrok I.) a ve výroku IV. ohledně výše náhrady nákladů řízení (výrok II.). Ve zbytku odvoláním napadené výroky rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
Dovolání žalované proti rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 3598/2017-268, odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Následně Ústavní soud ke stížnosti žalované nálezem ze dne 2. 10. 2018, sp. zn. I ÚS 281/18, usnesení Nejvyššího soudu zrušil s tím, že dovolací soud nevypořádal všechny důvody přípustnosti dovolání, uplatněné dovolatelkou. Ústavní soud uvedl, že z rozhodnutí neplyne jasná odpověď na otázky č. 2 a 3 (ani z odůvodnění přímo nevyplývá, že by mělo jít o otázky, na nichž napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí), a dále, že část argumentace dovolací soud přinesl až v rámci vyjádření k ústavní stížnosti, čímž došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Meritem věci, tedy námitkou stěžovatelky, podle níž výklad zastávaný Nevyšším soudem nerespektuje výslovné znění §12 zákona o telekomunikacích, se Ústavní soud věcně nezabýval; připomenul však na okraj svoji ustálenou judikaturu, podle níž platí, že soud není vázán doslovným zněním zákona.
Nyní dovolací soud znovu rozhoduje o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 3. 2017, č. j. 27 Co 40/2017-232.
V dané věci soudy vyšly z tohoto skutkového stavu: Žalobce uzavřel dne 10. 6. 1992 s Obecním úřadem v XY, s Obecním úřadem v XY a se Zemědělským družstvem v XY smlouvu o pronájmu žalobcova pozemku v katastrálním území XY, par. č. XY (pozemek ve vlastnictví žalobce), na kterém měl Obecní úřad v XY postavit televizní převaděč „TVP Petrov 38“ za účelem zlepšení příjmu televizního signálu. Strany ve smlouvě ujednaly, že dočasné užívání skončí, až bude možné zlepšení televizního signálu řešit jiným způsobem (čl. 5 smlouvy); obecní úřad v XY měl pak stavbu neprodleně demontovat. Stavba televizního převaděče byla postavena na základě stavebního povolení z 10. 8. 1993 jako stavba č. p. XY; dne 12. 5. 1997 obec XY stavbu televizního převaděče darovala právnímu předchůdci žalované. Od 1. 10. 2008 bylo zahájeno digitální vysílání, přičemž k 24. 9. 2009 byla předmětná oblast již zcela pokryta digitálním vysíláním a k 31. 10. 2009 bylo ukončeno analogové vysílání; ze zprávy Českého telekomunikačního úřadu soud zjistil, že převaděč v současné době nemá žádný přínos ani význam pro příjem TV signálu.
Dne 12. 2. 2008 žalobce vyzval žalovanou k řešení věci a 3. 10. 2008 ji písemně vyzval k „odstranění protiprávního stavu“. Z výpovědi svědka A. B. soud prvního stupně zjistil, že „Radiokomunikace o smlouvě o pronájmu věděly, protože jejich zaměstnanec byl přítomen všech jednání o výstavbě převaděče“. Z výpovědi F. H., který byl v době uzavření nájemní smlouvy místostarostou obce, soud zjistil, že v obci byl problém s příjmem signálu TV, technické řešení bylo možné, ale Radiokomunikace na ně „neměly peníze“; proto se stala investorem i stavebníkem obec; stavební úřad po obci požadoval doložení vlastnického vztahu k pozemku, a tak předložili nájemní smlouvu. Vysílač na pozemku stále stojí, „je to věšák technologie operátorů“. Soudy neučinily skutkové zjištění, že by vysílač nyní sloužil k něčemu jinému než k posledně uvedenému účelu a že by jej žalovaná sama užívala.
Soud prvního stupně uzavřel, že zahájením digitálního vysílání byla naplněna rozvazovací podmínka čl. 5 smlouvy, neboť zlepšení televizního signálu bylo možné řešit jiným způsobem. Žalovaná tak nedisponuje soukromoprávním titulem, který by ji opravňoval umístit předmětnou stavbu na pozemek žalobce, a je proto povinna ji odstranit; ze stejného důvodu má žalovaná povinnost vydat bezdůvodné obohacení za dobu od skončení nájemního vztahu.
Při odvolacím jednání (č. l. 221 spisu) soud žalovanou vyzval, aby tvrdila a prokázala, že v souvislosti se zahájením provozování předmětného televizního vysílače upozornila žalobce na to, že „tím má vznikat věcné břemeno zákonné ve smyslu §12 zák. č. 110/1964 Sb.“; na to zástupce žalované odpověděl, že žalobce věděl, že provozovat tento vysílač bude žalovaná; z toho dovodila vznik zákonného věcného břemene.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se rovněž s právním hodnocením věci. Výklad žalované, podle kterého mělo vzniknout oprávnění k umístění televizního převaděče na pozemek žalobce bez dalšího na základě zákona o telekomunikacích [zákon č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o telekomunikacích“)], jde proti textu a smyslu tohoto zákona, protože nutnou podmínkou vzniku zákonného věcného břemene bylo neprodlené uvědomění vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí; to pak tím spíše, začal-li právní vztah jako nájemní. Absurdním důsledkem výkladu žalované by byla možnost jednostranné změny právního titulu užívání pozemku bez vědomí jeho vlastníka.
Proti výroku III. rozsudku krajského soudu podala žalovaná (dále také „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“). Tvrdila, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení tří otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny:
1. Bylo splnění povinnosti dle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích bez dalšího nutnou podmínkou pro vznik oprávnění dle §12 odst. 1 téhož zákona?
2. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1, považuje se povinnost dle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích za splněnou, je-li vzhledem k okolnostem zřejmé, že vlastník nemovitosti o zřízení telekomunikačního zařízení na svém pozemku a o jeho provozu nemohl nevědět (též s přihlédnutím k tomu, že organizace spojů ani nástupnické společnosti nemají povinnost archivovat případnou komunikaci s vlastníky dotčených nemovitostí po dobu desítek let)?
3. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1 a záporné odpovědi na otázku č. 2, je možné, aby organizace spojům, resp. nástupnická právnická osoba, vydržela právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni dle §12 odst. 1 a 3 zákona o telekomunikacích, vykonávala-li obsah oprávnění dle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích v mylném přesvědčení, že jí toto oprávnění svědčí, přičemž tento právní omyl byl omluvitelný s ohledem na nejasné znění zákona o telekomunikacích?
Důvodem podání dovolání bylo tvrzené nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), které mělo spočívat především v závěru odvolacího soudu, že uvědomění vlastníků bylo nutnou podmínkou pro vznik oprávnění podle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Zákon ukládá povinnost informovat vlastníka před zahájením výkonu oprávnění, nikoli před vznikem oprávnění samého; z toho vyplývá, že oprávnění vzniká již splněním podmínek §12 odst. 1 telekomunikačního zákona a případné neinformování vlastníků by měl vliv toliko na vznik odpovědnosti za škodu (k tomu odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2012, č. j. 16 C 158/2012-54). V tomto případě nelze vycházet z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1235/2014, uveřejněného pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 68/2017“), neboť skutková situace je zde zcela odlišná; zatímco v nyní souzené věci žalobce o výkonu oprávnění podle telekomunikačního zákona věděl, v odkazovaném případě se jednalo o „černou“ stavbu, o které vlastník pozemku nevěděl. Rovněž skutečnost, že platný telekomunikační zákon podmiňuje vznik věcného břemene uzavřením dohody či existencí správního rozhodnutí, svědčí o tom, že zákon z roku 1964 vznik oprávnění nepodmiňoval, a že účelem zákona bylo usnadnit tehdejším organizacím spojů činnost.
Dovolatelka se dále domnívala, že povinnost uvědomit vlastníka pozemku se považuje za splněnou, nemohl-li takový vlastník o zřízení telekomunikačního zařízení nevědět. Opačný výklad zastávaný odvolacím soudem by dovolatelku stavěl do neřešitelné důkazní situace, protože je téměř nemožné prokázat, že její právní předchůdce před 24 lety žalobce na zahájení výkonu oprávnění upozornil. Odvolací soud měl nesprávně posoudit také oprávněnou držbu práva odpovídajícího věcnému břemeni; toto právo dovolatelka vydržela, protože je vykonávala po zákonem stanovenou dobu v omluvitelném omylu o tom, že jí takové právo náleží. Nejasné znění zákona o telekomunikacích nemůže jít k tíži dovolatelky, protože dobrá víra se předpokládá.
Dovolatelka následně zaslala Nejvyššímu soudu vyjádření „k dalšímu postupu ve věci“, v němž mimo jiné uvedla, že otázka vzniku věcného břemene podle §12 zákona o telekomunikacích je Nejvyšším soudem rozhodována rozdílně a že by věc měla být předložena velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
Obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známé, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
Dovolání není přípustné.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle §241b odst. 3 věty první o. s. ř. „dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání“. Z toho se podává, že po uplynutí lhůty k podání dovolání nemůže dovolatel uvádět nové důvody přípustnosti dovolání a jinak (nově) vymezit obsah dovolacího důvodu.
Ke všem uplatněným důvodům přípustnosti dovolání se uvádí:
Především je třeba vzít do úvahy, že usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 3598/2017-268, Ústavní soud zrušil, takže je třeba na něj pohlížet, jako kdyby nebylo vydáno; vyjádření předsedy senátu k ústavní stížnosti není rozhodnutím senátu.
V dané věci jde o posouzení právních vztahů, které vznikaly postupně od 10. 6. 1992; jde též o posouzení aplikace §12 zákona č. 110/1964 Sb. později po uvedeném dni. Dne 8. 2. 1991 nabyla účinnosti Listina základních práv a svobod, která je i součástí ústavního pořádku České republiky; není pochyb o tom, že aplikace a jí předcházející interpretace právních předpisů, které nabyly platnosti v době předcházející přijetí Listiny a z praktických (časových) důvodů musely být ponechány v platnosti i po jejím přijetí, musí vycházet z principů, na kterých je Listina založena. Právo vlastnit majetek a nerušeně jej užívat je základním lidským právem; to vyplývá z čl. 11 Listiny. „Zákonodárce může vlastnické právo zákonem omezit z důvodů ochrany práv druhých a ochrany obecných zájmů, zejména lidského zdraví, přírody a životního prostředí. S ohledem na povinnost šetřit podstatu a smysl vlastnického práva (čl. 4 odst. 4 Listiny) přitom nesmí být vlastnické právo takto omezeno ve větší než přiměřené míře“ (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II. ÚS 482/02). Argumentace dovolatelky, opírající se o úmysl „historického zákonodárce“, tedy Národního shromáždění Československé socialistické republiky, je tak nepřípadná. Ostatně i předtím, než Listina nabyla účinnosti, bylo třeba k výkonu oprávnění uvědomění vlastníka a teprve takovým uvědoměním (za případného splnění dalších podmínek) vzniklo konkrétní právo vůči konkrétnímu subjektu (vlastníkovi) oprávnění vykonat (viz níže).
„Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného“ (§1 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (o. z.), věta druhá – nutnost rozlišovat oprávnění soukromoprávní a veřejnoprávní a důsledky z tohoto rozlišení vyplývající však platila „z povahy věci“ přinejmenším od roku 1990 a lze ji dovodit i z §3030 o. z. Ve světle uvedeného ustanovení je třeba vykládat i judikaturu z doby před 1. 1. 2014, kdy tento občanský zákoník nabyl účinnosti.
Je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15). V dané věci lze první dvě otázky formulované dovolatelkou podřadit pod řešení vyplývající z Rc 68/2017.
1. Bylo splnění povinnosti dle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích bez dalšího nutnou podmínkou pro vznik oprávnění dle §12 odst. 1 téhož zákona?
Na tuto otázku odpověděl dovolací soud ve zrušeném usnesení takto: „Nejvyšší soud se k této otázce jednoznačně vyjádřil v rozsudku Rc 68/2017. V něm dovodil, že zákon o telekomunikacích sice umožnil zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační zařízení (§12 odst. 1), zároveň však vznik takového oprávnění podmínil včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§12 odst. 2).
Není možné přisvědčit dovolatelce, že toto rozhodnutí na nyní souzenou věc nelze aplikovat. V nyní projednávaném případě se sice jednalo o stavbu, s jejímž zřízením vlastník pozemku souhlasil, nicméně právním titulem pro umístění stavby byl závazkový právní vztah; žalobce nikdy neprojevil souhlas s tím, aby stavbu provozovala dovolatelka na základě (časově neomezeného) oprávnění podle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Naopak obsah ujednání z roku 1992 značí, že s takovou možností ani nebyl srozuměn. Napadené rozhodnutí je proto ohledně předložené otázky v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Nicméně skutečně uplatněným důvodem přípustnosti dovolání se zdá být to, že dovolacím soudem dříve vyřešená právní otázka má být nově posouzena jinak. Obsahem dovolacích námitek je totiž výhradně polemika se závěrem odkazovaného rozhodnutí Rc 68/2017, když dovolatelka podrobně argumentuje, proč vznik oprávnění k provozu telekomunikačního zařízení nemohl být podmíněn upozorněním vlastníků, resp. uživatelů nemovitostí. V tom nicméně dovolacímu soudu nezbývá, než trvat na již dříve přijatých závěrech, neboť smyslem notifikační povinnosti bylo zajištění ochrany vlastníků a uživatelů nemovitostí, spočívající zejména v možnosti předložit případný spor o rozsah oprávnění správnímu orgánu; dovolatelkou předkládaný výklad však vlastníkům a uživatelům nemovitostí takovou ochranu fakticky odpírá. Je to přitom právě tento výklad, který dovolatelčina argumentace implikuje a který organizacím spojů přiznává v zásadě neomezené právo zřizovat a provozovat telekomunikační zařízení na pozemcích třetích osob bez jejich vědomí, který Nejvyšší soud v rozhodnutí Rc 68/2017 výslovně odmítl“.
K této části odůvodnění neměl Ústavní soud připomínky; nicméně k dodatečným námitkám, které lze v tomto případě považovat za přípustné rozvedení již uplatněného dovolacího důvodu, se uvádí:
V dané věci jde o vlastnickou žalobu na vyklizení pozemku; žalovaná se brání námitkou, že jí svědčí právo mít stavbu na cizím pozemku na základě tzv. zákonného (legálního) věcného břemene. Jde o veřejnoprávní omezení vlastnického práva; nicméně má i „významný prvek soukromoprávní“ a tam, kde veřejnoprávní předpisy je zakládající „nemají zvláštní úpravu, řídí se jejich režim obecnou úpravou občanskoprávní“ (Ústavní soud v nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04; tímto závěrem, předpokládajícím možnost, že právní institut mohou tvořit jak normy veřejnoprávní, tak i soukromoprávní, je dovolací soud vázán). Právní norma je buď veřejnoprávní, nebo soukromoprávní; nemůže mít současně obojí charakter. Něco jiného je však právní institut, kterým je „soubor právních norem upravující stejnorodé vztahy“ (Boguszak, J., Čapek, J.: Teorie práva. Praha: Codex Bohemia, 1997, s. 80), resp. „jeden druh společenského vztahu“ (A. Gerloch in Hendrych, D. a kol: Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 3. vydání, 2009, s. 785). Právní institut „zákonného věcného břemene“ je tak tvořen jak normami veřejnoprávními (např. úprava vzniku a podmínek výkonu oprávnění, která je jednoznačně „vertikální“, oprávnění a možnost jejich výkonu není vázána na souhlas povinného), tak i – vyjdeme-li z uvedeného nálezu – soukromoprávními (povinnost oprávněného nést přiměřené náklady na zachování a údržbu věci zatížené věcným břemenem a na jejich opravách). Je tedy třeba stanovit, které normy tvořící tento institut jsou normami veřejnoprávními a které soukromoprávními. Norma upravující vznik a možnost výkonu těchto oprávnění má povahu veřejnoprávní; povinný se na vzniku oprávnění nijak nepodílí, oprávněný mu může při splnění zákonných podmínek vnutit svou vůli a vykonat oprávnění, i když s tím povinný nesouhlasí. Oprávněným subjektem u těchto omezení je přímý či nepřímý vykonavatel státní správy (nepřímými vykonavateli jsou osoby soukromého práva, kterým byl zákonem propůjčen výkon státní správy
– viz Handrlica, J., Tak zvaná zákonná věcná břemena a věcná břemena podle občanského práva. Správní právo č. 8/2006; Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. Praha. C. H. Beck, 5. vydání, 2003, s. 408).
Taková omezení, založená proti vůli vlastníka, jsou zpravidla vázána na vyvlastňovací či stavební řízení, ve kterém má povinný dostatek možností pro obranu a uplatnění námitek. Tak tomu v zákoně o telekomunikacích není; možnost konkrétního výkonu oprávnění upravených zákonem vůči subjektům soukromého práva je vázána pouze na oznámení ve smyslu §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích (dále též jen „notifikace“). Pokud již zákon o telekomunikacích připustil omezení vlastnického práva vlastníka pozemku zřízením provozováním telekomunikačního vedení bez jeho souhlasu a bez rozhodnutí orgánu veřejné moci a navíc nepřímému vykonavateli státní správy, kterým je osoba soukromého práva, pak je třeba dbát na přísné dodržení zákonných podmínek, na které je toto oprávnění vázáno, tedy i na uvědomění povinného o zásahu do jeho vlastnického práva ve smyslu §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích, jak to požaduje Rc 68/2017. Právě takový výklad přináší „spravedlivou rovnováhu mezi ochranou práv vlastníků pozemků, na nichž jsou umístěna telekomunikační zařízení, na straně jedné, a ochranou práv provozovatelů telekomunikačních zařízení umístěných na těchto pozemcích na straně druhé“, jak to požaduje Ústavní soud ve zrušujícím nálezu.
Dovolací soud tak ani ve světle argumentace žalované nevidí důvod k tomu, aby se odchýlil od právních závěrů vyslovených v Rc 68/2017, ve kterém se uvádí, že zákon č. 110/1964 Sb. sice umožňoval zřizovat a provozovat na cizích nemovitostech telekomunikační vedení s tím, že takové oprávnění je věcným břemenem váznoucím na dotčených nemovitostech (§12 odst. 1, 3 zákona č. 110/1964 Sb.), zároveň však podmiňoval vznik takového oprávnění včasným (před zahájením výkonu oprávnění) uvědoměním vlastníků nebo uživatelů dotčených nemovitostí (§12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb.). Včasné projednání staveb telekomunikačních vedení s vlastníky dotčených nemovitostí předpokládal §17 odst. 3 zákona č. 110/1964 Sb. Jen v případě, že se vlastníci (uživatelé) včas dozvěděli o záměru zřídit a provozovat telekomunikační vedení, mohli sporovat rozsah takového oprávnění a jen tehdy mohli dosáhnout přezkoumání takového sporu stavebním úřadem (§12 odst. 2 zákona č. 110/1964 Sb.).
Skutková situace je dané věci mírně odlišná od té, ze které vycházelo Rc 68/2017; jeho závěry jsou však i v této věci použitelné. I zde jde o to, že žalovaná chtěla, stejně jako v Rc 68/2017, vykonávat oprávnění uvedené v §12 odst. 2 písm. a) zákona o telekomunikacích bez uvědomění vlastníka pozemku; obecné rysy obou případů jsou tak shodné. Žalobce právem předpokládal, že telekomunikační zařízení je na jeho pozemku zřízeno na základě smlouvy a že vztah mezi ním a obcí, resp. těmi, kdo na základě dohody s obcí zařízení provozovali, se řídí touto smlouvou, o které ostatně právní předchůdce žalované věděl, neboť byl u jejího uzavření. Žalovaná ani její právní předchůdce však žalobci neoznámili, že nadále hodlají zařízení užívat nikoliv z titulu této smlouvy, ale z titulu legálního věcného břemene; existenci takového oznámení žalovaná netvrdila a ani nevyšla v řízení najevo; tvrzené právo tak vykonávali (lépe: měli v úmyslu vykonávat, ve skutečnosti jim nenáleželo) bez jeho vědomí. Ostatně žalovaná netvrdí, že by se žalobce dozvěděl o jejím úmyslu tím, že by mu poskytla náhradu za omezení jeho práva ve smyslu §12 odst. 4 zákona o telekomunikacích, nebo že by s ním o takové náhradě jednala, a dala tak najevo záměr užívat jeho pozemek na základě legálního věcného břemene.
Absence notifikace tak měla v tomto případě pro vznik legálního věcného břemene stejné důsledky, jako v případě umístění zařízení bez uvědomění vlastníka nemovitosti.
Jestliže tedy žalovaná společnost či její předchůdce začali (hodlali začít) provozovat telekomunikační zařízení na pozemku žalobce z titulu tzv. legálního věcného břemene, bylo jejich povinností o takovém záměru žalobce uvědomit ve smyslu §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích. Bez takového oznámení byl zásah do práva žalobce, pokud žalovaná opírala jeho provedení o zákonné věcné břemeno, protiprávní.
2. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1, považuje se povinnost dle §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích za splněnou, je-li vzhledem k okolnostem zřejmé, že vlastník nemovitosti o zřízení telekomunikačního zařízení na svém pozemku a o jeho provozu nemohl nevědět (též s přihlédnutím k tomu, že organizace spojů ani nástupnické společnosti nemají povinnost archivovat případnou komunikaci s vlastníky dotčených nemovitostí po dobu desítek let)?
Takto položená otázka nemůže založit přípustnost dovolání proto, že nevychází ze skutkového stavu této věci, resp. opomíjí významnou skutečnost; nejde totiž o to, zda žalobce věděl o zřízení a provozu komunikační stanice, ale o to, že v této věci vycházel z důvěry v uzavřenou smlouvu a mohl předpokládat („presumptio boni viri“) řádné (objektivně poctivé) jednání obce a provozovatele zařízení, a že zřízení a provoz telekomunikačního zařízení se opírá o uzavřenou soukromoprávní smlouvu. Rozhodnutí odvolacího soudu na dovolatelkou položené otázce nespočívá, její řešení – tedy důsledky pouhé vědomosti o zřízení a provozu telekomunikačního zařízení – je pro danou věc irelevantní a nemůže založit přípustnost dovolání.
Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá, zní takto: Je v případě, že vlastník pozemku pronajal obci pozemek za účelem zřízení a provozování telekomunikačního zařízení a „organizace spojů“ si začala k pozemku bez uvědomění vlastníka osobovat právo plynoucí z legálního věcného břemene, výkon oprávnění uvedeného v §12 odst. 2 písm. a) zákona o telekomunikacích legální, nemohl-li vlastník či uživatel pozemku o zřízení a provozu telekomunikačního zařízení nevědět?
Na tuto otázku odpovídá Rc 68/2017, které deklaruje neoprávněnost zásahu do vlastnického práva bez uvědomění vlastníka; na jeho závěrech není třeba nic měnit ani pro případ, že by vlastník o zásahu věděl, aniž by však o něm byl předem uvědomen. Pokud by byl právní názor dovolatelky správný, pak by „organizace spojů“ mohla např. vést vedení přes zahradu u rodinného domu bez notifikace, s tím, že vlastník o výkonu práva přece nemohl nevědět (arg. ad absurdum).
Jen formou „obiter dictum“ učiněné poznámky se k dalším námitkám dovolatelky, které nemají vliv na posouzení přípustnosti dovolání, poznamenává: Tento případ je zvláštní tím, že telekomunikační zařízení bylo na pozemku žalobce zřízeno na základě smlouvy mezi ním a obecním úřadem; tím je také dán (ne)význam toho, že o existenci a provozu telekomunikačního zařízení věděl. Pokud dovolatelka poukazuje na to, že nutnost prokázat existenci oznámení, které navíc nemuselo být písemné, by ohrozila existenci a provoz řady zařízení zřízených ve vzdálenější minulosti, neboť řada dokumentů se již nedochovala, dovolací soud uvádí, že nejde o nový problém; s podobnou otázkou se judikatura zabývala již v souvislosti s restitucemi, resp. s žalobami na ochranu vlastnického práva porušeného před rokem 1990. V rozsudku ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1400/2004, Nejvyšší soud uvedl: „Není-li důvod k pochybnostem, že se určité věci v době dávno minulé (tj. kdy časový odstup od rozhodných skutečností podstatně překračuje i vydržecí lhůty nebo lhůty skartační) dály obvyklým či pravidelným způsobem, resp. (úředním) postupem, je důkazní břemeno o tom, že v daném případě tomu tak nebylo, na tom, kdo to tvrdí.“ Uvedený právní názor, použitelný i na projednávanou problematiku, akceptovala i řada dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu a také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1584/10. Ovšem nejde-li o doby „dávno minulé“ ve smyslu uvedeného rozhodnutí, uplatní se zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ (chráněna jsou práva bdělých).
Na okraj a nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání (není zřejmé, jak by tato mohla založit přípustnost dovolání) se dovolací soud vyjadřuje k tvrzení pod bodem 23. doplnění dovolání, že totiž žalobce se nemohl důvodně domnívat, že právním důvodem umístění TVP je nájemní smlouva, neboť věděl, že žalovaná ani její právní předchůdkyně
– organizace spojů – nebyly účastnicemi této smlouvy. Z této skutečnosti nelze dovodit vědomost žalobce o tom, že žalovaná či její předchůdkyně neopírají právo mít na jeho pozemku zařízení a provozovat je od svolení obce jako nájemce pozemku. Stavební povolení bylo vydáno pro obec XY, která byla podle smlouvy investorem akce, a pozemek byl i po dokončení stavby užíván k účelu ve smlouvě dohodnutému; v řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by žalobce vyšel z toho, že stavbu zřídí a bude provozovat obec vlastními silami, nikoliv prostřednictvím třetích osob k tomu způsobilých. Taková vědomost o stavbě a jejím provozu je ovšem něco zcela jiného než vědomí, že pozemek, který pronajal obci za určitých podmínek, má být v důsledku jednání obce a třetích osob zatížen legálním věcným břemenem, a smlouva bude nadále nevýznamná. Kdyby obec, žalovaná a její předchůdce své úmysly žalobci sdělili, právní postavení žalované mohlo být nyní jiné.
3. Za předpokladu kladné odpovědi na otázku č. 1 a záporné odpovědi na otázku č. 2, je možné, aby organizace spojům, resp. nástupnická právnická osoba, vydržela právo odpovídající zákonnému věcnému břemeni dle §12 odst. 1 a 3 zákona o telekomunikacích, vykonávala-li obsah oprávnění dle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích v mylném přesvědčení, že jí toto oprávnění svědčí, přičemž tento právní omyl byl omluvitelný s ohledem na nejasné znění zákona o telekomunikacích?
Taková otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť již byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, na který dovolatelka poukazuje a jehož právní věta zní: „Z již citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/04 vyplývá, že věcná břemena zřízená na základě zákona, ač mají specifický režim vymezený předpisy veřejného práva, na jejichž základě byla zřízena, obsahují i významný soukromoprávní prvek; o tom ostatně svědčí i pojem, jímž jsou tato ‚veřejnoprávní omezení‘ označována. Jejich právní režim není totožný s režimem smluvních věcných břemen, ale vyplývá právě z oněch veřejnoprávních předpisů. Jelikož se však nejedná o komplexní úpravu, jež by použití obecné občanskoprávní úpravy věcných břemen vylučovala, v otázkách, jež nejsou speciálním předpisem upraveny, se jejich právní režim řídí obecnou občanskoprávní úpravou (tj. mimo jiné i §132a odst. 1 a 2 a §135a odst. 1 občanského zákoníku, ve znění od 1. 4. 1983 do 31. 12. 1991, resp. §151o větou druhou občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 1992)“. Z tohoto rozhodnutí se podává, že Nejvyšší soud připustil vydržení legálního věcného břemene.
Odvolací soud pak nezamítl žalobu proto, že by vydržení legálního věcného břemene nebylo možné, ale proto, že žalovaná nebyla objektivně v dobré víře, že jí právo k cizí nemovitosti náleží; byly jí totiž „zřejmé okolnosti, za nichž se chopila provozování a následně držby předmětného televizního převaděče, tedy okolnosti nedodržení mechanismu předvídaného §12 zákona o telekomunikacích pro vznik zákonného věcného břemene“.
Žalovaná opírá objektivní dobrou víru o omluvitelný právní omyl; odkazuje na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 15. 10. 2012, sp. zn. 16 C 158/2012, který dospěl k závěru, že splnění notifikační povinnosti není podmínkou vzniku zákonného věcného břemene podle §12 odst. 1 zákona o telekomunikacích. Žalovaná tak údajně byla objektivně v dobré víře, že má právo vlastnit a provozovat telekomunikační zařízení na pozemku žalobce i bez uvedené notifikace.
Dovolací soud opětovně vyslovil, že může zpochybnit otázku existence dobré víry držitele, že mu sporný pozemek patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000). V dané věci úvaha odvolacího soudu není nepřiměřená.
V rozsudku ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4461/2015, Nejvyšší soud uvedl: „V projednávané věci bylo podle zjištění soudů v nalézacím řízení porušeno §9 odst. 3 vyhlášky o hospodaření s národním majetkem, jehož mnohoznačný výklad se nenabízí. Porušení tohoto právního předpisu tak v zásadě nemohlo založit omluvitelný právní omyl ani u běžných subjektů. Na právním omylu stavebníka (nebylo zjištěno, že by o rozporu smlouvy s právním předpisem věděl) se však podílel stát; pokud by šlo o „průměrného“ stavebníka, nebyla by úvaha odvolacího soudu o omluvitelnosti omylu za této situace nepřiměřená. Nicméně dovolací soud s přihlédnutím ke všem okolnostem případu dospívá k závěru, že – vzhledem k tomu, že stavebník byl „profesionálem v oboru, který patřil mezi největší developery v České republice“ – byl právní omyl neomluvitelný“.
Také žalovaná je profesionálkou v oboru, a text §12 odst. 2 zákona o telekomunikacích shledává senát zcela jednoznačným: „Organizace spojů je povinna před zahájením výkonu oprávnění podle předchozího odstavce neprodleně uvědomit vlastníky nebo uživatele dotčených nemovitostí . Dojde-li mezi vlastníky nebo uživateli dotčených nemovitostí a organizací spojů ke sporu o rozsahu oprávnění, předloží organizace spojů spor k rozhodnutí stavebnímu úřadu“. Bez ohledu na to, zda zde jde o podmínku vzniku legálního věcného břemene (to v zásadě vzniká ze zákona) nebo podmínku výkonu oprávnění, není výkon obsahu oprávnění bez notifikace zákonný (oprávněný), neboť zákon notifikaci jasně vyžaduje; toho si žalovaná mohla a měla být vědoma. „Omluvitelný je omyl, ke kterému došlo přesto, že držitel postupoval s obvyklou mírou opatrnosti, kterou lze se zřetelem k okolnostem konkrétního případu po každém požadovat“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1977/2001). V této konkrétní věci se žalovaná, tím spíše, že je profesionálkou v oboru, měla zajímat o právní důvod, na jehož základě bylo zařízení zřízeno a o splnění podmínek, požadovaných zákonem pro výkon oprávnění z legálního věcného břemene. Pokud tak neučinila, nemohla tak být „se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře“, že je oprávněna mít na pozemku žalobce zařízení.
K tomu lze – nad rámec toho, co výslovně uvedl odvolací soud – uvést, že předchůdce žalované věděl o smlouvě mezi obcí a žalobcem a i bez této skutečnosti žalovaná o ní vědět měla a mohla – při zachování obvyklé opatrnosti, kterou lze po každém požadovat, by se přesvědčila o tom, na základě jakého právního důvodu byla zřízena stavba, kterou nabývá bez pozemku. Z toho, že se žalobcem vůbec nejednala, se podává nedostatek potřebné investigativní aktivity a tím i objektivní dobré víry žalované.
Neobstojí ani odkaz na rozsudek obvodního soudu z roku 2012, popírající podle dovolatelky význam notifikace. I kdyby snad mohl založit dobrou víru žalované, pak až od tohoto roku, přičemž žalobce již v roce 2008 upozornil, že pozemek užívá neoprávněně.
K tomu se navíc, opět formou „obiter dictum“ učiněné poznámky, dodává: Senát č. 22, vázán obsahem podaného dovolání, které nezpochybňuje názor, implicitně zahrnutý do rozhodnutí odvolacího soudu, že legální věcné břemeno podle zákona o telekomunikacích může být předmětem držby a vydržení práva, se nemohl zabývat otázkou, zda předmětem držby a vydržení mohou být výlučně jen soukromá práva, přičemž institut legálního věcného břemene právem ryze soukromým není (jde-li vůbec o právo soukromé - k tomu viz např. Švestka, J., Dvořák, J., Občanské právo hmotné. Praha: Wolters Kluwer, 5. vydání, 2009, díl I., s. 415 a násl.; k tomu též Randa, A. Kasanda, V. Právo vlastnické dle rakouského práva v pořádku systematickém. Praha 1922, reprint Wolters Kluwer 2008, s. 47, a další literatura citovaná v níže zmíněném článku J. Handrlici), byť ve smyslu judikatury Ústavního soudu některé otázky výslovně neupravené veřejným právem lze posoudit podle občanského zákoníku (Ústavní soud patrně vychází z toho, že jde o institut smíšený). Je tedy třeba posoudit povahu jednotlivých norem tento institut tvořících. Vznik legálního věcného břemene podle zákona o telekomunikacích se zjevně řídí jen normou veřejnoprávní (vztah mezi účastníky je „vertikální“). Viz i např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 809/2013, ve kterém oprávnění provozovatele telekomunikačního zařízení zakotvená v ustanovení §12 odst. 1 zák. č. 110/1964 Sb. považuje za veřejnoprávní. Podle literatury tu konfuse vznikla pochybným užíváním pojmu „věcné břemeno“ ve starších veřejnoprávních předpisech (k tomu viz např. Baudyš, P. Věcné břemeno a veřejnoprávní omezení. Právní rozhledy, 2004, č. 12; Štraus, J. Věcná břemena a veřejnoprávní omezení. Právní rozhledy. 2006, č. 6). K zahrnutí omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu („legálních věcných břemen“) a tradičních věcných břemen soukromoprávních pod společné označení „věcná břemena“ došlo podle literatury v době, kdy v teorii tehdejšího „socialistického práva“ nebyl obecně uznáván rozdíl mezi právem veřejným a soukromým, a to vedlo k chápání jen formálně podobných oprávnění jako stejnorodých (viz Handrlica, J.: Tak zvaná zákonná věcná břemena a věcná břemena podle občanského práva. Správní právo č. 8/2006, a další autoři a díla tam uvedená). Kdyby šlo – podle Handrlicova názoru – o tradiční věcné břemeno podle občanského zákoníku, pak by bylo možné nejen jeho vydržení, ale i promlčení; ve skutečnosti toto právo, považované v právní teorii převážně za veřejné, vzniká a existuje, pokud trvají zákonné podmínky jeho vzniku a existence upravené ve veřejnoprávním předpisu a nepodléhá promlčení ani vydržení (viz též J. Handrlica v citované práci). Nicméně zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu se – pokud jde o možnost vydržení – implicitně opírá o opačný, dovolateli potenciálně (pokud by právo vykonával v objektivní dobré víře) příznivý právní názor o přípustnosti vydržení, který nebyl dovoláním napaden a není předmětem dovolacího přezkumu; protože rozhodnutí odvolacího soudu ani odmítnutí dovolání nespočívá na názoru, že vydržení legálního věcného břemene podle zákona o telekomunikacích není možné, není v této věci í důvod k předložení věci velkému senátu.
4. K tvrzenému rozporu zrušeného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, č. j. 22 Cdo 3598/2017, s právním názorem, vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000
Uvedené usnesení Ústavní soud zrušil, takže údajný rozpor nemůže být relevantní; nicméně dovolatelka zřejmě požaduje, aby v případě, že dovolací soud na právním názoru vysloveném ve zrušeném usnesení setrvá (což se stalo), věc předložil podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia. Podmínky pro takový postup však ve věci nejsou dány.
V rozsudku ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000, dovolací soud v rámci argumentace, odpovídající výše uvedené literatuře, že totiž legální věcná břemena jsou instituty práva veřejného (tento závěr v zásadě platí, byť podle pozdějšího nálezu Ústavního soudu mají též prvky soukromoprávní; ostatně pro oblast práva správního obecně platí, že některé otázky lze posoudit podle občanského zákoníku
– např. právní subjektivitu účastníka správního řízení podle §29 platného správního řádu – aniž by to z právního vztahu samo o sobě činilo vztah soukromoprávní), uvedl: „Konečně je třeba podotknout, že pokud by šlo o věcná břemena ve smyslu občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (obč. zák.), musela by se podle §109 obč. zák. promlčet, pokud by nebyla vykonávána po dobu 10 let (zjevně počítaných ode dne jejich vzniku, tedy nabytí účinnosti předmětného zákona). Takový důsledek je ovšem absurdní a zjevně z něj plyne, že zákonodárce neměl v §12 zákona o telekomunikacích na mysli věcná břemena podle obč. zák.“ Současně se však v tomto rozsudku uvádí: „V případě oprávnění vyplývajících z §12 odst. 1 rozhodně nejde do doby, kdy je toto oprávnění realizováno, o právní vztah konkrétních osob (byť i jedna z těchto osob byla určena vlastnictvím k nemovitosti), ale o potenciální práva a povinnosti vyplývající z právní normy “. Notifikaci soud v tomto rozhodnutí vůbec neřešil, neboť to zde nebylo třeba.
Tedy nabytím účinnosti normy – zde zákona o telekomunikacích – bylo organizacím spojů umožněno za splnění dalších, zákonem předvídaných právních skutečností, včetně notifikace, založit jednostranným jednáním (mocensky) konkrétní právní vztah, umožňující konkrétní zásah do práva vlastníka. Mezi rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 1624/2000 a názorem, opírajícím se o Rc 68/2017, ze kterého vychází i toto usnesení, tedy žádný rozpor není; potenciální omezení vlastnického práva (legální věcné břemeno) bylo založeno zákonem (jeho účinností), právo vykonat oprávnění z legálního věcného břemene konkrétním způsobem a vůči konkrétnímu vlastníkovi vzniklo až splněním dalších podmínek, zejména oznámením ve smyslu shora uvedeném.
Tvrzené důvody přípustnosti dovolání tedy nejsou dány; Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu