ECLI:CZ:NS:2019:22.CDO.589.2019.1
sp. zn. 22 Cdo 589/2019-124
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce M. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Čermákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 21, proti žalovaným 1) L. Z. , narozené XY, 2) J. K. , narozenému XY, a 3) J. K. , narozené XY, všem bytem XY, zastoupeným JUDr. Milanem Frišmanem, advokátem se sídlem v Písku, Budovcova 2530, o určení neexistence věcného břemene, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 7 C 194/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 1117/2018-100, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Návrh žalobce na odklad právní moci rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 1117/2018-100, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení neexistence věcného břemene k nemovitostem v k. ú. XY, spočívajícího v jejich doživotním užívání žalovanými 2) a 3). Uvedl, že věcné břemeno zapsané v katastru nemovitostí nevzniklo, neboť smlouvu o jeho zřízení uzavřela se žalovanými 2) a 3) jen žalovaná 1), která však byla jen spoluvlastnicí nemovitostí (id. 3/4), zatímco žalobci náležel podíl id. 1/4. Namítl také, že smlouva je neplatná i pro neurčitost. Za nedůvodnou považoval námitku žalovaných, že žalovaní 2) a 3) věcné břemeno vydrželi.
Okresní soud v Písku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 4. 2018, č. j. 7 C 194/2017-73, zamítl žalobu o určení, že na nemovitostech - pozemku parcela č. st. XY, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, a pozemku parcela č. XY, zapsaných v katastru nemovitostí na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okres XY, nevázne věcné břemeno spočívající v doživotním užívání nemovitostí č. p. XY, respektive na přízemí domu pro manžele J. a J. K. a spočívající v doživotním spoluužívání vedlejších staveb, stodoly, chléva, chlívku pro drobná zvířectva, dřevníku, studny, ovocných dřevin a zahrad a v právu přijímat návštěvy známých a příbuzných, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2018, č. j. 7 Co 1117/2018-100, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud považoval za správná skutková zjištění soudu prvního stupně i právní posouzení věci. Žalobce a žalovaná 1) jsou podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce id. 1/4 a žalovaná 1) id. ¾; v katastru nemovitostí je evidováno věcné břemeno – služebnost jejich doživotního užívání žalovanými; žalobce však tvrdí, že bylo zřízeno neplatně a žalovaní je nemohli ani vydržet.
Nemovitosti původně vlastnili žalovaní 2) a 3) – rodiče žalované 1). Ti nejprve darovali žalované 1) darovací smlouvou uzavřenou 15. 12. 1989 id. ½ nemovitostí; žalovaná 1) posléze darovala žalobci - svému tehdejšímu manželovi - smlouvou uzavřenou 8. 2. 1990 id. ¼ nemovitostí (tj. polovinu jejího podílu). Smlouvou uzavřenou 11. 9. 2000 žalovaní 2) a 3) pak darovali žalované 1) druhou id. ½ nemovitostí; současně bylo touto smlouvou ve prospěch dárců zřízeno věcné břemeno doživotního užívání nemovitostí výše vymezené. Nemovitosti žalovaní 2) a 3) ve sjednaném rozsahu nerušeně užívali. V roce 2016 se žalobce a žalovaná 1) rozvedli a žalovaná 1) podala v roce 2017 žalobu na zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem. Žalobce poté, kdy zjistil, že cena nemovitostí zatížených věcným břemenem (služebností) je nižší než cena nemovitostí nezatížených, což snižuje cenu jeho podílu, podal žalobu na určení neexistence věcného břemene; žalobu opíral o skutečnost, že smlouva o jeho zřízení je neurčitá a účastníkem této smlouvy nebyl on jako spoluvlastník nemovitostí.
Soudy konstatovaly, že smlouva o zřízení věcného břemene z 11. 9. 2000 je neplatná, neboť ji neuzavřeli všichni spoluvlastníci zatěžovaných nemovitostí. Nešlo však o právní úkon neurčitý – věcně břemeno bylo vymezeno tak, že je zřejmé, kterých částí domu a pozemků se týká. Nicméně věcné břemeno spočívající v doživotním užívání nemovitostí v rozsahu uvedeném ve smlouvě z 11. 9. 2000 nabyli žalovaní 2) a 3) vydržením podle §151o a §134 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Užívali od roku 2000 až do roku 2017 nemovitosti s vědomím, že v nich dožijí, a byli se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim takové právo náleží (předtím je užívali jako jejich vlastníci). Smlouva byla sepsána právníkem, a bez obtíží vložena do katastru nemovitostí. Žalobce vezl žalované autem k právníkovi, který smlouvu sepsal, a o tom, že kromě darovací smlouvy byla uzavřena i smlouva o věcném břemeni, se dozvěděl po návratu, kdy si ji přečetl. Potvrdil také, že se žalovanými 2) a 3) zřízení věcného břemene neřešil a nic nenamítal až do doby, kdy bylo nutno zabývat se po rozvodu vypořádáním nemovitostí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 o. s. ř.; tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, právní otázky, která „má být posouzena jinak“, případně jde o otázku dosud neřešenou. Dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Za dovolacím soudem dosud neřešené právní otázky, zakládající přípustnost dovolání, považuje:
1) Může se oprávněná držba opírat o smlouvu o zřízení věcného břemene opírat o smlouvu absolutně neplatnou proto, že jejími účastníky nebyli všichni spoluvlastníci zatěžované věci?
Dovolatel namítá nesprávnost závěru odvolacího soudu o dobré víře žalovaných 2) a 3). Vytýká odvolacímu soudu, že akceptoval názor soudu prvního stupně, že k vydržení práva došlo v daném případě na základě omluvitelného právního omylu, neboť zákon jednoznačně neupravoval, že účastníky smlouvy musejí být všichni spoluvlastníci. Podle žalobce zákonná úprava jednoznačná byla a tomu také odpovídající judikatura
– rozhodnutí Nejvyššího soudu publikovaná ve Sbírce rozhodnutí pod R 45/1986 a R 12/1988. Žalovaní 2) a 3) věděli, že žalobce je spoluvlastníkem nemovitostí a jestliže s nimi také smlouvu neuzavíral, nemohli být v dobré víře, že jim věcné břemeno vzniklo. Dovolatel odkazuje na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001), z níž vyplývá, že otázku existence dobré víry je třeba posuzovat z hlediska objektivního. Žalovaní se nemohou dovolávat ani neznalosti práva, neboť jinak by vydržení práva bylo možné na základě absolutně neplatného právního titulu. Dále poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 595/2001, z něhož rovněž plyne, že dobrá víra se musí vztahovat i k okolnostem, za nichž vůbec věcné právo mohlo vzniknout, tedy i k právnímu důvodu (titulu), který by mohl mít za následek vznik práva.
2) Může se oprávněná držba opírat o smlouvu o zřízení věcného břemene opírat o smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost?
Odkazuje na „nález“ (ve skutečnosti jde o usnesení) Ústavního soudu sp. zn. III. Ú 50/04 (s nímž se dovolací soud ztotožnil v rozhodnutích sp. zn. 28 Co 1347/2009, sp. zn. 21 Cdo 4742/2014, a sp. zn. 22 Cdo 5342/2014), ve kterém je uvedeno, že dobrá víra se musí vztahovat i k existenci platné smlouvy: „Pokud se někdo chopí držby na základě kupní smlouvy neplatné z toho důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitostem postačuje. Držba nemovitostí, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení.“ Ústavní soud i Nejvyšší soud tedy zastávají názor, že neurčitý právní titul nemůže vést k vydržení.
3) Klade otázku, zda dobrá víra držitele je tu i v případě kombinace vad smlouvy uvedených pod body 1) a 2).
4) K posouzení předkládá otázku, zda lze považovat za určitou smlouvu o zřízení věcného břemene k nemovitostem, které nejsou označeny parcelním číslem a katastrálním územím, ve kterém se nacházejí, a je-li označení nemovitostí „rozporné z hlediska toho, zda se jedná o zahradu nebo stavební parcelu“.
Soudy obou stupňů dospěly k nesprávnému závěru o určitosti smlouvy v části týkající se zatížených nemovitostí – dům je specifikován jen číslem popisným, nikoli pozemkem, na kterém se nachází. Pozemky nejsou vymezeny parcelními čísly, je uvedena pouze zahrada. Pozemek parc. č. XY není vymezen vůbec, neboť je tvořen dvorem a zčásti je zastavěn domem č. XY. Nesprávný je tak extenzivní výklad soudů obou stupňů, že důvodem uzavření smlouvy bylo darování spoluvlastnických podílů a tak je zřejmé, o jaké nemovitosti se jedná. Ani z výpovědi žalovaných určitost sjednávaného užívání nemovitostí nevyplývá. Dovolatel uzavírá, že smlouvu o zřízení věcného břemen měly soudy posoudit jako absolutně neplatnou i pro neurčitost. Z toho plyne, že objektivně nemohli být žalovaní 2) a 3) v dobré víře o zřízení práva doživotního užívání nemovitostí.
5) Může soud dospět k závěru o dobré víře účastníka jen na základě písemného podání, sepsaného jeho právním zástupcem, a to za situace, kdy držitel v účastnické výpovědi před soudem tyto důvody vůbec neuvedl, nebo je nebyl schopen identifikovat, a „proto tyto důvody ani neprokazuje“?
Žalovaní se ve výpovědích k dobré víře nevyjadřovali a návrhu žalobce na doplnění jejich výslechu v tomto směru soudy nevyhověly. Vyhýbavě se vyjadřovali k otázce, proč žalobce nebyl účastníkem smlouvy. Z výpovědi žalované 3) při jednání dne 21. 2. 2017 však plyne, že velmi dobře věděla, že pokud se nemovitost převádí a zřizuje se k ní věcné břemeno, musí smlouvu podepsat všechny dotčené osoby, protože tak to proběhlo, když nemovitosti nabývala spolu s manželem od rodičů a smlouvu podepisovali oba. Lze uzavřít, že tito žalovaní věděli, že účastníkem smlouvy týkající se nemovitostí, které vlastní více osob, musí být všechny tyto osoby. Pokud soud dospěl k závěru, že se žalovaní spolehli na právníka, pak to žalovaní sami neuvedli, argument použil jen zástupce žalovaných. Skutková zjištění soudu tak nemají oporu v provedeném dokazování.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhl také odklad právní moci napadeného rozsudku.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Protože ke vzniku věcného břemene mělo dojít před 1. 1. 2014, dovolací soud podle §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, projednal dovolání a rozhodl o něm podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník
- dále opět jen „obč. zák.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel opírá přípustnost dovolání mimo jiné o tvrzení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která „má být posouzena jinak“; z kontextu se podává, že ji má dovolací soud vyřešit jinak, než to učinil odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však §237 o. s. ř. nestanoví. Důvod přípustnosti, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ právní otázky již dříve vyřešené dovolacím soudem, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak); nejde tedy o to, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již například v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále například v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a v řadě dalších rozhodnutí, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Napadené rozhodnutí ani nevychází z právních otázek v judikatuře dosud neřešených. Zbývá tak tvrzený rozpor s judikaturou dovolacího, resp. Ústavního soudu, kterou dovolatel specifikuje; ani ten však není dán, napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz níže); hodnocení dobré víry žalovaných 2) a 3) též není zjevně nepřiměřené.
Pro posouzení oprávněnosti držby žalovaných 2) a 3) jsou relevantní tyto skutečnosti zjištěné v nalézacím řízení: Tito žalovaní, rodiče žalované 1), byli výlučnými spoluvlastníky nemovitostí. Později darovali své dceři, žalované 1), ideální polovinu nemovitostí, a ta pak darovala tehdejšímu manželovi, žalobci, ideální jednu čtvrtinu. Později, v roce 2000, se žalovaní 2) a 3) rozhodli darovat své dceři zbývající polovinu nemovitostí s tím, že bude v jejich prospěch zřízeno věcné břemeno doživotního užívání. Žalobce tehdy pomáhal s převodem spoluvlastnického podílu a se zřízením věcného břemene, zajistil odhad jejich ceny a odhadce mu dal kontakt na právníka – advokáta; tento kontakt žalobce předal žalovaným a sám je vezl autem k podpisu smlouvy. O tom, že bylo zřízeno věcné břemeno, věděl, nic proti tomu nenamítal, začal je zpochybňovat až v souvislosti s majetkovým vypořádáním s žalovanou 1) po rozvodu manželství, tj. asi po 17 letech. Do té doby žalovaní 2) a 3) právo nerušeně vykonávali.
Obecně se k dovolání uvádí: Dovolací soud opakovně konstatoval, že přezkoumá otázku existence dobré víry držitele, že mu držené právo patří, jen v případě, kdyby úvahy soudu v nalézacím řízení byly zjevně nepřiměřené (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, a řadu dalších rozhodnutí). V řízení o posouzení oprávněnosti držby jsou často dány skutečnosti, umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit jak dobrou víru, tak její nedostatek. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudu, která však musí být řádně odůvodněna; současně, jak vyplývá ze znění §237 o. s. ř. je dovolací soud při úvaze o přípustnosti dovolání podle tohoto ustanovení vázán skutkovým stavem zjištěným v nalézacím řízení.
Při posuzování každé věci, tedy i dobré víry držitele, je nezbytné vždy vycházet z individuálních, tedy na konkrétních skutkových zjištěních založených rozměrů každé soudem projednávané věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (N 187/58 SbNU 647), odst. 22., a nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345), odst. 21.]. Výklad a použití právního předpisu nesmí být v rozporu s dobrými mravy a nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§2 odst. 3 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., aplikovatelný i v této věci – viz §3030 tohoto zákona).
Oprávněné držby se může držitel uchopit i na základě absolutně neplatného právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1590/2001, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 22/2004).
K bodu 1) dovolání:
Není sporu o tom, že smlouva o zřízení věcného břemene, jejímž účastníkem nebyli všichni vlastníci zatěžované věci (nejde-li o zatížení spoluvlastnického podílu), byla v podmínkách občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. absolutně neplatná. Ovšem otázku, zda držba, které se oprávnění na základě takové smlouvy chopili, byla oprávněná a způsobilá k vydržení (§130 odst. 1, §134 odst. 1 obč. zák.) nelze odpovědět bez přihlédnutí k individuálním okolnostem věci. Žalobce – opomenutý spoluvlastník – o smlouvě věděl, sám zařizoval vše potřebné k jejímu uzavření, doporučil právníka, který smlouvu (nepříliš kvalitně) sepsal, žalované k jejímu sepisu přivezl, a věcné břemeno nijak nezpochybňoval. Měl tedy na vyvolání omylu žalovaných podíl; přitom spoluvlastníkem se stal jen díky jejich bezúplatným převodům ideálních podílů nemovitostí. Za těchto okolností nelze označit úvahu soudů v nalézacím řízení, podle které skutečnost, že v této věci nemohla neúčast žalovaného na smlouvě o zřízení věcného břemene vyvrátit dobrou víru žalovaných, že jim svědčí právo odpovídající věcnému břemeni užívání nemovitostí, za zjevně nepřiměřenou.
K omluvitelnosti právního omylu: „Právní omyl držitele, vycházející z neznalosti jednoznačně formulovaného ustanovení občanského zákoníku platného v době, kdy se držitel ujímá držby, není omluvitelný. Právní omyl je omluvitelný, jestliže se držitel nemusel omylu vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti případu po každém požadovat (může jít např. o nejasné znění zákona). O nejasné znění zákona jde i v případě, že obsah právní normy nevyplývá jasně ze znění zákonného ustanovení, ale z výkladu provedeného rozhodnutím či stanoviskem publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek; zásada, že neznalost zákonů neomlouvá, se nevztahuje na znalost judikatury“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3000/2008).
Zákon stanovil, že věcná břemena vznikají smlouvou (§151o odst. 1 obč. zák.); výslovně neupravoval postup při zřízení věcného břemene k nemovitosti ve spoluvlastnictví; tento postup vyplynul z judikatury publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Lze důvodně předpokládat, že kdyby šlo o postup jasně vyplývající ze zákona, nebylo by třeba tuto otázku řešit ve zmíněné sbírce, adresované spíše odborné veřejnosti než právním laikům. Za situace, kdy smlouvu sepisoval advokát, na jehož odbornost se držitelé spolehli, lze shrnout, že závěr o omluvitelnosti jejich právního omylu o tom, že účast žalobce ve smlouvě není nutná, není zjevně nepřiměřený.
K bodu 2) dovolání: Jde o otázku, zda držba způsobilá k vydržení se může opírat o neurčitý právní úkon. Především je třeba řešit otázku, zda smlouva o zřízení věcného břemene byla neplatná pro neurčitost; soudy v nalézacím řízení ji považovaly za určitou, a tento závěr není v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a není zjevně nepřiměřený (viz níže bod 3). Nad rámec uvedeného dovolací soud uvádí:
Ústavní soud v usnesení (nikoliv tedy nálezu, jak uvádí dovolatel) ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04, uvedl: „Dobrá víra držitele se musí vztahovat ke všem právním skutečnostem, které mají za následek nabytí věci nebo práva, které je předmětem držby, tedy i k existenci platné smlouvy o převodu nemovitosti. Pokud se někdo chopí držby nemovitosti na základě kupní smlouvy neplatné z důvodu, že její předmět není dostatečně určitý, nemůže být vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem věci, a to ani v případě, že je přesvědčen, že taková smlouva k nabytí vlastnictví k nemovitosti postačuje. Držba nemovitosti, která se o takovou smlouvu opírá, nemůže vést k vydržení“. Obdobný názor vyslovily i obecné soudy v rozhodnutích, na která dovolání odkazuje.
Nicméně v pozdějších nálezech Ústavní soud opakovaně konstatoval: „Z ústavněprávních hledisek (princip právní jistoty) je stěží akceptovatelné, jestliže státní orgán (příslušné středisko geodézie) (v podstatě) osvědčí určité skutečnosti (že právní předchůdci stěžovatelky nabyli sporné pozemky), čímž vyvolá v jednotlivci dobrou víru ve správnost těchto skutečností a v samotný akt státu, a následně pak jiný státní orgán dovozuje – jak učinil Nejvyšší soud v dané věci (a posléze i odvolací soud, který byl vázán právním názorem Nejvyššího soudu) – že se jednotlivec (právní předchůdci stěžovatelky) spoléhat na správnost aktů státního orgánu neměl. I když tedy v kupní smlouvě sporné pozemky uvedeny výslovně nebyly…ze shora uvedených (hned) vícero důvodů – minimálně v jejich souhrnu – plyne, že právní předchůdci stěžovatelky byli v dobré víře, že sporné pozemky nabyli do vlastnictví, a tedy došlo k vydržení sporných pozemků. Opačný závěr by značil porušení základního práva stěžovatelky na právní jistotu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (pojem právního státu) a důsledně vzato i porušení jejího základního práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Tudíž neobstojí jako ústavně konformní názor Nejvyššího soudu, že neuvedení nemovitostí ve smlouvě znamená paušálně (absolutně) nemožnost dobré víry, že sporné nemovitosti byly převedeny (nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10).
Není-li vyloučeno, aby se objektivní dobrá víra držitele opírala o postupní smlouvu, ve které držená nemovitost vůbec není uvedena, může se tím spíše - podle okolností věci - opírat o smlouvu, ve které je označena neurčitě (arg. a maiori ad minus). Nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2576/10, tak představuje určitý posun proti kategoricky formulovanému usnesení ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 50/04; navíc „odlišná povaha usnesení oproti nálezům Ústavního soudu tak omezuje uplatnitelnost závěrů obsažených v usneseních, jež v případě konkurence s právním názorem vysloveným v nálezu neobstojí“ (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12).
V rozsudku ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3410/2011, dovolací soud uvedl: „ Nejvyšší soud vychází z toho, že jestliže ve smlouvě o převodu nemovitostí, která vyžaduje písemnou formu, není mezi převáděnými nemovitostmi uvedena nemovitost, ohledně níž si strany přály, aby byla převedena, nemůže být nabyvatel zpravidla se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že takovou nemovitost nabyl, neboť není dobře omluvitelné, aby se při podpisu smlouvy nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Současně však platí, že hodnocení dobré víry je vždy věcí individuálního posouzení a že je třeba brát do úvahy všechny okolnosti věci; i v takovém případě je proto nutno vzít do úvahy všechny okolnosti, za nichž byla držba uchopena a vykonávána“. Dovolací soud též připomenul nález Ústavního soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. I ÚS 2576/10, ve kterém Ústavní soud též poukázal na to, že účastníci smlouvy právem spoléhali na to, že notář jako kvalifikovaná osoba do smlouvy řádně promítne jejich vůli; nelze tedy dovodit, že není „dobře omluvitelné“, aby se při podpisu smlouvy právní nabyvatel nepřesvědčil, zda se převádějí všechny nemovitosti podle ujednání účastníků. Podobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 645/2014, ve kterém se uvádí, že absence (neoznačení) pozemku v nabývacím titulu zpravidla vylučuje, aby byl držitel v dobré víře vzhledem ke všem okolnostem, nicméně v poměrech okolností konkrétního případu nelze vyloučit, aby i v takovém případě byla založena dobrá víra držitele z objektivního hlediska. Takový závěr však musí důsledně reflektovat všechny okolnosti případu.
Uvedené lze shrnout tak, že judikatura sice vychází z pravidla, že jestliže se držitel chopil držby na základě právního úkonu neplatného pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.), nebyl v dobré víře, nicméně i při uplatnění tohoto pravidla je třeba přihlížet k individuálním okolnostem každé věci.
V dané věci to byl žalobce, popírající dobrou víru žalovaných 2) a 3), kdo zprostředkoval uzavření smlouvy, doporučil konkrétního advokáta, věděl o zřízení věcného břemene, které bylo ve smlouvě - byť jistě nepříliš exaktně - popsáno, a on i jeho (nyní již bývalá) manželka jako spoluvlastníci výkon práva oprávněnými z věcného břemene po celou vydržecí dobu trpěli a nijak je nezpochybňovali. Je třeba vzít do úvahy i to, že šlo o nemovitosti, které vlastnili již rodiče žalované 3), že žalobce těžil z bezúplatných převodů žalované strany a že účelem převodů bylo založení práva dcery převodců (z něhož těžil i žalobce jako její manžel) při zachování práva bydlení rodičů – žalovaných 2) a 3). Na základě údajně neurčité smlouvy povolil katastrální úřad, který podle §5 zákona č. 265/1992 Sb., zkoumal určitost a srozumitelnost smlouvy, vklad práva žalovaných 2) a 3) do katastru nemovitostí. Za tohoto skutkového stavu není ani pro případ, že by smlouva o zřízení věcného břemene byla neurčitá, závěr o objektivní dobré víře držitelů zjevně nepřiměřený.
K bodu 3) dovolání: Jak uvedeno výše, vychází závěr o dobré víře potřebné k vydržení (§130 odst. 1 obč. zák.) v zásadě z posouzení individuálních okolností; navíc v dané věci nebylo zjištěno, že by smlouva nebyla platná pro neurčitost. O řešení uvedené otázky se rozhodnutí odvolacího soudu neopírá a není tu nic, co by založilo přípustnost dovolání.
K bodu 4) dovolání: Klade se otázka, zda lze považovat za určitou smlouvu o zřízení věcného břemene k nemovitostem, které nejsou označeny parcelním číslem a katastrálním územím, ve kterém se nacházejí, a je-li označení nemovitostí „rozporné z hlediska toho, zda se jedná o zahradu nebo stavební parcelu“.
Nejvyšší soud konstatoval: „Není-li převáděná nemovitost ve smlouvě označena v souladu s požadavky katastrálního zákona, nemusí tato okolnost vždy představovat vadu v identifikaci předmětu právního úkonu, jež by (bez dalšího) způsobovala jeho neplatnost. U nedostatků v označení předmětu právního úkonu je totiž nutno pečlivě rozlišovat, zda takové nedostatky zakládají vadu směřující k neurčitosti nebo nesrozumitelnosti právního úkonu či nikoliv; o tzv. podstatnou vadu jdoucí na vrub platnosti právního úkonu by se nemělo jednat v těch skutkových okolnostech, jestliže by správné označení předmětu učiněného právního úkonu bylo poznatelné podle dalších identifikačních znaků nebo i z celého obsahu právního úkonu jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.), popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl právní úkon učiněn, aniž by tím došlo k odklonu od toho, co bylo vyjádřeno navenek v písemné formě“ (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2591/2008).
V dané věci bylo účastníkům zřejmé, které nemovitosti, resp. jejich části jsou předmětem věcného břemene; ostatně, i když v bodu III. smlouvy, ve kterém bylo věcné břemeno uvedeno, nejsou nemovitosti označeny způsobem požadovaným katastrálním zákonem, jsou tak označeny v bodě I. smlouvy, přičemž z bodu III. je zjevné, že se věcné břemeno týká převáděných nemovitostí, tj. nemovitostí označených v bodě I. Na základě této smlouvy povolil katastrální úřad, který podle §5 zákona č. 265/1992 Sb. zkoumal určitost a srozumitelnost smlouvy, vklad práva žalovaných 2) a 3) do katastru nemovitostí. Již z toho se podává, že závěr odvolacího soudu o tom, že smlouva není v části zřizující věcné břemeno neplatná pro neurčitost, není zjevně nepřiměřený.
K bodu 5) dovolání: Dovolatel se sice pokouší o obecné formulování právní otázky procesního práva, nicméně je zjevné, že mu jde o přezkoumání postupu soudů při hodnocení důkazů.
Jediným přípustným dovolacím důvodem je skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Od 1. 1. 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění, učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem dle §241a odst. 1 o. s. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1539/2013). Mohlo by jít nanejvýš o vadu řízení, ke které by však bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že soudy vyslechly k důkazu všechny účastníky řízení, kteří vypovídali o okolnostech uzavírání smlouvy, a žalovaným kladla žalující strana řadu podrobných dotazů. Z takto zjištěných skutkových závěrů učinily soudy právní závěr o dobré víře žalovaných 2) a 3), který není zjevně nepřiměřený. „Dobrá víra“ je právní kategorie a soud ji dovozuje ze skutkových zjištění; držitelé, slyšení k důkazu jako účastníci řízení, nejsou povinni výslovně tvrdit, v čem spočívá jejich dobrá víra, musejí jen uvést okolnosti, za kterých se držby ujali a ev. ji vykonávali a právní závěr o dobré víře učiní soud sám.
Vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Protože dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného rozhodnutí [srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017 (dostupná na www.nsoud.cz )], a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz )].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 3. 2019
JUDr. Jiří Spáčil, CSc.
předseda senátu