ECLI:CZ:NS:2019:23.CDO.5195.2017.1
sp. zn. 23 Cdo 5195/2017-332
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně Serbina Consulting a.s. (dříve Arca Services a.s.), se sídlem ve Frýdku-Místku, Pivovarská 2340, PSČ 738 01, IČO 04861116, zastoupené Mgr. Danou Holcman, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti žalované Hanácká kyselka a.s. , se sídlem v Horní Moštěnici č. p. 547, PSČ 751 17, IČO 46580824, zastoupené Mgr. Alešem Smetankou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00, o zaplacení částky 11 276 772 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 14 C 111/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 7. 6. 2017, č. j. 75 Co 431/2016-267, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 59 435,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Aleše Smetanky, advokáta, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, PSČ 110 00.
Odůvodnění:
Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 5. 4. 2016, č. j. 14 C 111/2015-161, zamítl žalobu, podle níž měla být žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 11 276 772 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 31. 3. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky pod body II a III).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 7. 6. 2017, č. j. 75 Co 431/2016-267, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích pod body I a III potvrdil (výrok pod bodem I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před okresním soudem částku 729 713,50 Kč (výrok pod bodem II), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Důvodnost dovolání spatřuje v „nesprávném právním posouzení ve vztahu k nenaplnění první podmínky odpovědnosti žalované za žalobkyní tvrzenou škodu ve formě ušlého zisku plynoucí z ustanovení §373 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“), tedy porušení smluvní povinnosti žalovanou, včetně nesprávného právního posouzení neexistence smluvní povinnosti, jejímž porušením ze strany žalované měla žalobkyni vzniknout škoda“. Dovolatelka dále v dovolání poukázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu České republiky, od nichž se měl soud prvního stupně i soud odvolací při rozhodování v této věci odchýlit. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že dovolání není přípustné ani důvodné, přičemž obsáhle zdůvodnila, co ji k těmto závěrům vede. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl jako nepřípustné, případně je zamítl jako nedůvodné.
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (do 29. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., posuzoval, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se dovolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. nelze v dovolání uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, případně soud odvolací. Dle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2166/2015).
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobkyně nebylo shledáno přípustným.
Podle dovolatelky se soud prvního stupně i soud odvolací odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce obligatorních náležitostí kupní smlouvy a vymezení předmětu kupní smlouvy. Pokud soudy nevyložily označení movité věci jako „sirup pro výrobu minerálních vod s příchutí“ a dále jako „orange HK“ (kde HK je Hanácká kyselka) nebo „citron HK“, „orange HZ“ (kde HZ je Hanácké závody jako v kupní smlouvě označený výrobní areál) ve spojení s dalším ujednáním v kupní smlouvě, ve kterém žalovaná bere na vědomí, že receptura sirupů je chráněna patentem a že prodávající nebude vyrábět sirupy pro třetí osoby, jako určité vymezení movité věci, vybočily z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť podle jazykového vyjádření, logického výkladu, projevu vůle stran a dlouhodobé spolupráce účastníci smlouvy přesně věděli, jaké zboží je předmětem kupní smlouvy, přičemž jeho nezaměnitelnost byla dána mimo jiné i ochranou receptury u Úřadu pro ochranu průmyslového vlastnictví. Smluvní strany si sjednaly rovněž měsíční množství dodávaného zboží v rozsahu 650 tun. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 441/2003, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010 a sp. zn. 33 Cdo 2884/2012.
Tvrdí-li dovolatelka, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky obligatorních náležitostí kupní smlouvy a vymezení předmětu kupní smlouvy, pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. např. usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Odvolací soud se v napadeném rozhodnutí otázkou obligatorních náležitostí kupní smlouvy nezabýval. V souvislosti s otázkou vymezení předmětu kupní smlouvy pak není dána přípustnost dovolání proto, že dovolatelkou citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu dopadala na skutkově zcela odlišné případy, než který je řešen v této věci.
V rozsudku ze dne 23. 11. 2003, sp. zn. 32 Odo 441/2003, se Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda smlouvu o prodeji movitých věcí uzavřenou mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti neurčující předmět prodeje jednotlivě nebo co do množství a druhu, nýbrž „jak stojí a leží“, lze podřadit pod smluvní typ předvídaný v ustanovení §409 a násl. obchodního zákoníku, a zda taková smlouva z pohledu vymezení předmětu prodeje splňuje požadavek určitosti kladený na právní úkon ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, (dále jen „obč. zák.“).
V rozsudku ze dne 29. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1430/2010, Nejvyšší soud řešil otázku, zda se prodávající, který prodal nemovitost podle ujednání kupní smlouvy „jak stojí a leží“, zprostil ve smyslu ustanovení §501 obč. zák. odpovědnosti za vady prodané nemovitosti, přičemž dospěl k závěru, že nikoli, neboť zproštění odpovědnosti dle §501 obč. zák. se vztahuje pouze na případy, kdy předmětem smlouvy je věc vymezená úhrnem, nikoli individuálně, jako tomu je v případě převodu vlastnického práva k nemovitosti, tedy věci určené individuálně.
V rozsudku ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2884/2012, Nejvyšší soud posuzoval otázku platnosti smlouvy z hlediska určitosti předmětu plnění, v rámci níž se věnoval otázce výkladu projevu vůle podle §35 obč. zák. v souvislosti s nepřesně stanoveným předmětem smlouvy, přičemž zdůraznil, že v případě, kdy je jazykové vyjádření předmětu obsažené v písemné kupní smlouvě rozporné, je třeba přihlédnout k dalším skutečnostem případu, především pak ke skutečnostem, které uzavření kupní smlouvy předcházely, popř. které panovaly v době převodu vlastnického práva. Nejvyšší soud dále připomněl, že předmětem kupní smlouvy mohou být movité věci určené individuálně, druhově, hromadně nebo úhrnem.
Výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu nedopadají na nyní posuzovaný případ, v němž byl předmět díla vymezen v uzavřené rámcové smlouvě (a sice druhově), přičemž konkrétní měsíční plnění (množství a příchuť) mělo být stanoveno měsíčními objednávkami žalované. V řízení mezi účastníky bylo sporné, zda obsahem smlouvy byl závazek žalované odebírat od žalobkyně měsíčně průměrně 650 tun sirupů (bez ohledu na příchuť). Odvolací soud potvrdil závěr soudu prvního stupně o tom, že takový závazek mezi účastníky sjednán nebyl. Odvolací soud se tak nemohl od výše uvedené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu odchýlit, neboť řešil zcela jiné právní otázky, než ty, které jsou řešeny v citovaných rozsudcích.
Byť dovolatelka poslední citovaný rozsudek uvedla v souvislosti s předchozí právní otázkou, dále v dovolání neurčitě odkázala na „dříve citovaná“ rozhodnutí rovněž v souvislosti s jinou otázkou, v rámci které se vymezovala vůči výkladu ustanovení kupní smlouvy učiněnému odvolacím soudem ve vztahu k existenci závazku žalované odebrat od předchůdce žalobkyně 650 tun sirupů měsíčně, resp. zda žalovaná (ne)měla podle kupní smlouvy ze dne 1. 4. 2001 vůbec povinnost k jakémukoliv odběru sirupů. Podle dovolatelky nepostupoval odvolací soud podle pravidel §266 obch. zák., dopustil se libovůle a uchýlil se k výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede, a tudíž podle jejího názoru výklad provedený soudem uvedeným pravidlům odporoval. Dovolatelka poukázala rovněž na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1586/2014, podle nějž výklad právních úkonů náleží především nalézacím soudům, dovolací soud jej však může zpochybnit, pokud je zjevně nepřiměřený, což je podle jejího názoru případ projednávané věci.
Nejvyšší soud podotýká, že jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu (o projevené vůli), zjišťuje se jeho obsah za použití pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 odst. 2 a 3 obč. zák. a pro obchodní závazkové vztahy speciálně v §266 obch. zák.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst. 3 obch. zák.).
V rozsudku ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3404/2008, Nejvyšší soud v souvislosti s posuzováním platnosti ujednání o smluvní pokutě vyložil, že „ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. formulují výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby případné pochybnosti o obsahu právního úkonu odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu zachyceného slovně podrobí zkoumání i vůli (úmysl) jednajících osob. Jazykové vyjádření právního úkonu zachyceného ve smlouvě musí být proto nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmu ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou k přihlédnutí k vůli účastníků je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Výkladem tak lze zjišťovat pouze obsah právního úkonu, nelze jím projev vůle doplňovat. Při nemožnosti zjištění hlediska subjektivního (úmysl jednajícího či jednajících), tak přichází na řadu hlediska objektivní. Vždy (jak v případě hledisek subjektivních, tak objektivních) se však musí brát náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle včetně jednání o uzavření smlouvy, praxe, kterou mezi sebou smluvní strany zavedly, jakož i následného chování stran, jestliže to povaha věci připouští (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007).“
Odvolací soud se ve svém rozhodnutí neodchýlil od výše citované rozhodovací praxe, neboť naopak v souladu s ní přihlížel ke všem okolnostem případu, které za řízení byly zjištěny, a použil tradiční výkladové metody – jazykový, systematický i logický výklad, přihlížel k následnému chování stran, zkoumal vůli stran před uzavřením předmětné smlouvy, porovnával formulace použité v jiných smlouvách mezi stejnými účastníky uzavřenými do té doby, atd. Jelikož jazykové vyjádření závazku žalované obsažené ve smlouvě nebylo jednoznačné, zohledňoval odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně celou řadu relevantních skutečností (zejména přihlédl k výkladu dalších souvisejících smluvních ujednání, srovnával pojmy použité v předmětné smlouvě a ve smlouvě uzavírané tentýž den mezi stejnými účastníky, z níž jednoznačně vyplýval závazek žalované k minimálnímu odběru, přihlížel k předsmluvním jednáním stran, zdůraznil vyváženost předmětné smlouvy z důvodu sjednané oboustranné exkluzivity – výhradnosti dodávek sirupů ze strany žalobkyně pouze žalované a výhradnosti odběru sirupů pro ochucení minerálních vod ze strany žalované pouze od žalobkyně, dále přihlédl k tomu, že za 168 měsíců vzájemné spolupráce bylo žalovanou odebráno 650 tun a více sirupů pouze v pěti měsících a že v dodatku č. 5 ke smlouvě byla sjednána množstevní sleva z ceny sirupů pro žalovanou vázaná na určité množství odebraných sirupů po vymezenou dobu, které bylo znatelně nižší – prakticky poloviční - než 650 tun měsíčně), a teprve pak dospěl k jednoznačnému závěru o tom, že žalobkyní tvrzený závazek žalované k odběru 650 tun sirupů měsíčně nebyl smluvně sjednán. Jelikož se odvolací soud neodchýlil od dovolatelkou citované rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v otázce výkladu projevu vůle dle §35 obč. zák. ani §266 obch. zák., nebyl ze strany dovolatelky naplněn předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
Jako výraz excesu označila dovolatelka skutkové závěry soudu prvního stupně, které mají být v rozporu s dílčími skutkovými zjištěními vyplývajícími z čl. I bodu 2 a bodu 4 kupní smlouvy. Podle dovolatelky je nelogický skutkový závěr soudu a právní hodnocení ve vztahu k neexistenci povinnosti žalované odebrat od předchůdce žalobkyně dohodnuté množství zboží za situace, kdy účastníci kupní smlouvy používají opakovaně v kupní smlouvě výraz dohodnuté množství, množství určí konkrétním číselným vyjádřením 650 tun a takto se ve vztahu k množství zboží fakticky chovají více než 10 let. Podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 3025/2009) jdou na vrub správnosti právního posouzení věci i rozpory mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními nebo rozpor mezi jednotlivým dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu. Dovolatelka odkázala též na některá rozhodnutí Ústavního soudu (nález ze dne 12. 5. 2004, sp. zn. I. ÚS 167/04, dále nález ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2061/08, a nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03). Soud prvního stupně i odvolací soud se měly podle tvrzení dovolatelky dopustit porušení ústavně zaručeného práva, když formalistickým postupem odepřely autonomnímu projevu vůle žalobkyně i žalované důsledky, které smluvní strany takovým projevem zamýšlely ve své právní sféře vyvolat, když při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce zákazu přepjatého formalismu a ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Dovolatelka dále poukázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1594/16 a sp. zn. I. ÚS 2135/16, podle nichž je nerespektování judikatury Ústavního soudu relevantním hlediskem pro posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky, ať již z oblasti hmotného či procesního práva. Ústavní soud pak např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 „naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup“. Znamená to tedy, že i kdyby dovolací soud měl za to, že v případě věcného přezkumu dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu obstát nemůže, tak bez onoho právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu v žádném případě nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti jeho dovolání; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017).
V nálezu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, Ústavní soud připomněl, že „Nejvyšší soud je vrcholným soudním orgánem, jehož úkolem je rovněž sjednocování výkladu hmotného a procesního (tzv. podústavního) práva. Nelze proto požadovat, aby nerespektoval zákonodárcem vymezený účel dovolání (posouzení právní otázky hmotného nebo procesního práva), jako mimořádného opravného prostředku (postup praeter legem). Opačný postup by vedl ke zpochybňování povahy dovolání, jak je nyní (od 1. ledna 2013) zakotvena v občanském soudním řádu; ta spočívá v řešení otázek právní povahy a proto způsobilých k zobecnění, normování a opakované aplikaci. Naopak řešení individualizovaných skutkových otázek je z povahy věci k zobecnění nezpůsobilé a účel dovolání, jak je nyní zakotven, naplnit nemůže. Jestliže by nebyl k dispozici jiný, tj. ústavně konformní výklad platné úpravy dovolání, zajišťující ochranu základních práv a svobod (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. III. ÚS 3432/15), bylo by třeba takovou úpravu dovolání zrušit. Muselo by se tak však stát nejen s ohledem na omezený rozsah dovolání podle §237 o. s. ř., nýbrž i na všechny další situace, které jsou dokonce vyňaty z rozhodování Nejvyššího soudu (např. §30 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních), takže v nich Ústavní soud plní rovněž úlohu sjednocovatele judikatury obecných soudů.“ Ústavní soud doplnil, že „podstatou přezkumu dovolacího soudu však nemůže být samostatné přehodnocování skutkového stavu, takovéto kontrole lze podrobit „jen“ vlastní proces zjišťování skutkového stavu soudy nižších stupňů, to za předpokladu, že relevantní právní otázka (jako otázka procesního práva) bude splňovat podmínky stanovené v §241a odst. 1 až 3 a §237 o. s. ř. (viz bod 18 nálezu ze dne 8. srpna 2917, sp. zn. III. ÚS 3432/15).“
Zpochybňuje-li dovolatelka skutkový závěr odvolacího soudu tím, že předestírá vlastní skutkové závěry (že se k dohodnutému množství sirupů ve výši 650 tun smluvní strany fakticky chovají jako k dohodnutému množství po dobu více než 10 let, byť soud prvního stupně zjistil, že za 14 let trvání smluvního vztahu bylo žalovanou od žalobkyně odebráno 650 tun sirupů a více pouze v pěti měsících) či tím, že zdůrazňuje již tvrzené a soudem zohledněné (vyvrácené) skutečnosti, na nichž staví jiné právní posouzení věci, než které učinil odvolací soud, uplatňuje tím jiné dovolací důvody než ten, který je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Takové námitky dovolatelky nejsou s přihlédnutím k výše uvedenému způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že pokud dovolatelka v dovolání namítá nesoulad skutkových zjištění a závěru o skutkovém stavu, tak žádný takový Nejvyšší soud neshledal, právě naopak jak soud prvního stupně, tak odvolací soud věnovaly náležitou pečlivost odůvodnění svých rozsudků, přičemž velmi podrobně odůvodnily, z jakých důkazů učinily jaká skutková zjištění a následně i co je vedlo k závěru o předmětném skutkovém stavu. Skutková zjištění nalézacích soudů nejsou rozporná, naopak na sebe logicky navazují a přijatý závěr o skutkovém stavu z nich jednoznačně vychází. Žádný exces nelze v postupu odvolacího soudu spatřovat.
Vytýká-li dále dovolatelka odvolacímu soudu např., že jeho postup i závěry jsou vnitřně rozporné a nepředvídatelné, nevymezuje způsobile otázku přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. ani neuplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž vytýká vadu řízení, která sama o sobě není způsobilá přípustnost dovolání založit (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Pokud dovolatelka namítá, že soud prvního stupně neprovedl některé jí navržené důkazy, vytýká opět „pouze“ vady řízení, především však nesměřuje své námitky proti rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému není dovolání ze zákona přípustné. V této souvislosti navíc nelze neuvést, že se soud prvního stupně vypořádal se všemi důkazními návrhy žalobkyně tak, jak mu ukládá zákon, a pokud některé z navržených důkazů neprovedl, řádně vysvětlil, proč tak neučinil (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 408/2003).
V doplnění dovolání žalobkyně vytkla oběma nalézacím soudům, že neaplikovaly ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „občanský zákoník“), a v návaznosti na něj pak ani ustanovení §2 odst. 1 a 3, §3 odst. 2 písm. c), §6 odst. 1 a 2 a §8 občanského zákoníku. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 359/2007 a sp. zn. 28 Cdo 4118/2010 a na nález Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. III. ÚS 1020/16. Dovolatelka je přesvědčena, že vzhledem k tomu, že se nalézací soudy nevypořádaly s otázkou dobrých mravů a poctivého obchodního styku, upřely žalobkyni přezkum v rámci mimořádného opravného prostředku a zasáhly do jejího ústavně zaručeného práva.
Namítá-li dovolatelka, že se soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, když se nevypořádaly s jejími námitkami o rozporu s dobrými mravy a nepoctivém obchodním styku na straně žalované, která zneužila písemné formulace uvedené v kupní smlouvě a ačkoliv od počátku věděla, že se zavazuje k odběru sirupů v množství 650 tun, započala se po 10 letech od uzavření a dodržování závazku chovat jednoznačně nepoctivě a v rozporu s dobrými mravy, s úmyslem smlouvu nesplnit a s cílem z nepoctivého jednání vytěžit pro sebe prospěch, je třeba v první řadě konstatovat, že soudy dospěly k závěru, že se žalovaná k odběru uvedeného množství sirupů nezavázala, neboť tvrzený závazek žalované nebyl v předmětné rámcové smlouvě sjednán a jak shora odůvodněno, Nejvyšší soud neshledal, že by byl tento závěr v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Rozpor s dobrými mravy a zásadou nepoctivého obchodního styku přitom dovolatelka namítala pouze v řízení před soudem prvního stupně, přičemž tak činila tak na základě skutkových okolností, které byly soudem prvního stupně jednoznačně vyvráceny (především, že k odběru sirupů v množství 650 tun měsíčně po dobu žalobkyní tvrzených 10 let nedocházelo, nýbrž že po dobu 14 let vzájemné spolupráce byl odběr sirupů ze strany žalované roven uvedenému množství či dokonce větší pouze v 5 měsících). Výše uvedená tvrzení žalované zakládají vlastní skutkový stav (stav odlišný od soudy zjištěného), o nějž žalovaná následně opírá svou dovolací argumentaci o tom, že se soudy nevypořádaly se zásadami dobrých mravů a poctivého obchodního styku při právním posouzení otázek hmotného práva. Takové námitky však nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neshledal dovolání žalobkyně přípustné a podle §243c odst. 1 o. s. ř. jej proto odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. neodůvodňuje.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnost, kterou jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Zdeněk Des
předseda senátu