ECLI:CZ:NS:2019:26.CDO.2874.2018.1
sp. zn. 26 Cdo 2874/2018-258
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně ROKLE s.r.o. , se sídlem v Rozdrojovicích, Na Březině 310, IČO: 26259214, zastoupené Mgr. Martinem Bílým, advokátem se sídlem v Ostravě, Olivova 553/3, proti žalované M. G. (dříve S.), bytem XY, zastoupené Mgr. Luborem Šídou, advokátem se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení částky 228.215,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 14 C 237/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2017, č. j. 49 Co 144/2016-229, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. února 2017, č. j. 49 Co 144/2016-229, v měnícím výroku I., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala, aby jí žalovaná zaplatila částku 228.215,- Kč s příslušenstvím (v podobě poplatku z prodlení). Částku 170.500,- Kč požadovala z titulu dlužného nájemného za období od ledna 2010 do července 2012 (dále též jen „žalované období“ a „dlužné nájemné“) z tam označených prostor nacházejících se v prvním podzemním podlaží tam specifikovaného domu (dále též jen „předmětné prostory“ a „předmětný dům“), ohledně nichž uzavřela dne 29. července 2009 s žalovanou nájemní smlouvu (dále jen „Nájemní smlouva“); částku 57.715,- Kč pak požadovala z titulu nedoplatků na úhradách za tam specifikované služby dodávané do předmětných prostor (dále jen „nedoplatky za služby“).
Okresní soud Brno-venkov (soud prvního stupně) – poté, co jeho předchozí (zamítavý) rozsudek ze dne 7. listopadu 2014, č. j. 14 C 237/2012-125, byl k odvolání žalobkyně zrušen usnesením Krajského soudu v Brně jako soudu odvolacího ze dne 14. října 2015, č. j. 49 Co 55/2015-155, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 2. února 2016, č. j. 14 C 237/2012-186, žalobu opětovně zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastnic (výrok II.).
Z provedeného dokazování zjistil, že v době uzavření Nájemní smlouvy žila žalovaná a jediný jednatel žalobkyně J. K. (dále též jen „jednatel žalobkyně“), který s ní také Nájemní smlouvu uzavíral, v partnerském vztahu (osobního charakteru), zahrnujícím nejen společné bydlení, nýbrž i vedení společné domácnosti v předmětných prostorech, resp. v předmětném domě. S přihlédnutím k tomu konstatoval, že „žádná ze stran (tedy ani K.) nemohla myslet vážně, že žalovaná tuto smlouvu bude plnit a že bude platit nájemné“ . Uzavřel, že Nájemní smlouva je tudíž absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran ve smyslu §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni uzavření Nájemní smlouvy a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“).
K odvolání žalobkyně odvolací soud rozsudkem ze dne 9. února 2017, č. j. 49 Co 144/2016-229, citovaný rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit (do tří dnů od právní moci rozsudku) žalobkyni z titulu dlužného nájemného částku 170.500,- Kč (výrok I.), a potvrdil ohledně tam specifikovaného poplatku z prodlení (výrok II.). V zamítavém výroku I. ohledně částky 57.715,- Kč (tj. ohledně nedoplatků za služby) a v nákladovém výroku II. ho zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok III.).
Po doplnění dokazování v odvolacím řízení zjistil z provedených důkazů následující skutkový stav. Žalobkyně jako pronajímatelka a její jediný jednatel J. K. (dále opět jen „jednatel žalobkyně“) jako nájemce uzavřeli dne 29. prosince 2007 smlouvu o nájmu tam specifikovaných prostor (zahrnujících i předmětné prostory) nacházejících se v předmětném domě (dále jen „původně pronajaté prostory“) a stejní účastníci v tomtéž smluvním postavení uzavřeli dne 29. července 2009 (tj. v den uzavření Nájemní smlouvy) smlouvu, jejímž předmětem byly původně pronajaté prostory s výjimkou prostor, které byly Nájemní smlouvou přenechány do užívání žalované (dále opět jen „předmětné prostory“). Žalobkyně jako pronajímatelka, jednající svým jediným jednatelem J. K., a žalovaná jako nájemkyně uzavřeli téhož dne (29. července 2009) smlouvu o nájmu předmětných prostor (dále opět jen „Nájemní smlouva“) na dobu neurčitou od 1. srpna 2009 za nájemné v částce 5.500,- Kč měsíčně, které mělo být hrazeno čtvrtletně vždy nejpozději k desátému dni každého „kvartálu“. Nájemní smlouva obsahovala rovněž ujednání, že tam specifikované služby dodávané do předmětných prostor budou hrazeny na základě ročních faktur pronajímatele a úplata bude vypočtena „s použitím poměru pronajímané plochy“ . Žalovaná a jednatel žalobkyně přitom žili v partnerském vztahu, který trval od roku 2005 do 24. června 2012 a zahrnoval i společné bydlení trvalé povahy a uhrazování nákladů na společné potřeby. Nájemné a úhrady za služby žalovaná od samého počátku neplatila a žalobkyně je po ní do rozpadu uvedeného partnerského vztahu (osobní povahy) ani nevymáhala. Podle odvolacího soudu lze o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci uvažovat jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná z jejich stran (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, z 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, a z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014). Poté uvedl, že vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolnosti případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr (zde odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, a z 24. června 2004, sp. zn. 22 Cdo 1993/2003). Dodal, že při úvaze o vážnosti vůle, která se přičítá právnické osobě, je zároveň nutno mít na paměti, že vůli právnické osoby nelze bez dalšího ztotožňovat s vůlí osoby, která jejím jménem jedná; závěr o tom, že právnická osoba neměla vůli se zavazovat, lze učinit pouze v případě, kdy jednající osoba nechtěla svým projevem vůle způsobit ve vztahu k právnické osobě účinky, jež s takovým projevem vůle zákon spojuje (v této souvislosti opět poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003). Vycházeje z uvedených právních názorů konstatoval, že při úvaze o neplatnosti Nájemní smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle nelze opomenout, že před uzavřením Nájemní smlouvy žalobkyně (prostřednictvím svého jednatele) uspořádala své smluvní vztahy tak, aby předmětné prostory mohla platně přenechat do (úplatného) užívání žalované. V návaznosti na to dovodil, že tento její postup svědčí o tom, že chtěla vyvolat právní účinky, jež spojuje zákon s uzavřením Nájemní smlouvy (tj. založit nájemní poměr). Podle něj pak není dostatečným důvodem k opačnému závěru okolnost, že žalobkyně do ukončení partnerského vztahu svého jednatele a žalované po ní nevymáhala plnění z dotčené smlouvy, a to zvlášť za situace, kdy žalovaná ani netvrdila (natož aby prokázala), jaký důvod vedl (měl vést) účastnice k předstírání (simulaci) vůle uzavřít Nájemní smlouvu; přitom výslovně zmínil, že takový důvod dostatečně nevyplývá ani ze skutkového tvrzení, že „Součástí podpisu Nájemní smlouvy bylo taktéž ubezpečení, že ačkoliv se jedná o úplatný typ smlouvy, jde pouze o formalitu a žalobkyně úhradu nájemného požadovat nebude.“ . Z vyložených důvodů dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že Nájemní smlouva je platným právním úkonem (a není tedy absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle stran ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.). Současně shledal, že za tohoto stavu byla žalovaná po dobu trvání nájmu (tj. s účinností od 1. srpna 2009) povinna hradit žalobkyni dohodnuté nájemné. Jelikož za žalované období nic nezaplatila, dluží na nájemném částku 170.500,- Kč. Vzhledem k tomu změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I. tak, že ohledně dlužného nájemného žalobě vyhověl.
Proti měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Především nesouhlasila s názorem, že Nájemní smlouva není absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. Měla za to, že odvolací soud zde nesprávně interpretoval závěry rozsudku Nejvyššího soudu z 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, byť na něj v napadeném rozhodnutí odkázal. V tomto případě byla totiž důvodem, pro nějž při úvaze o vážnosti vůle právnické osoby nebylo možné vycházet z úmyslů jejího statutárního orgánu, okolnost, že jednající musel jednat společně s dalším členem statutárního orgánu. V daném případě však jde o situaci, kdy jednatel žalobkyně byl jejím jednatelem jediným, a nebyl tedy omezen ve své působnosti statutárního orgánu podmínkou jednání jiné osoby (jiných osob). Nadto jednatel žalobkyně byl zároveň i jejím jediným společníkem; jeho vůle se tudíž překrývala s vůlí žalobkyně v nejvyšší představitelné míře. Za této situace však názor vyslovený v napadeném rozhodnutí v konečném důsledku zcela vylučuje možnost, aby se právnická osoba dopustila simulovaného jednání, a současně umožňuje obejít důsledek okolnosti, jež by bránila jednajícím osobám v uzavření platné smlouvy, čistě formální záměnou subjektů v postavení jedné ze smluvních stran. Podle mínění dovolatelky tudíž právní „konstrukce“ odvolacího soudu neodpovídá společenské realitě a je nutno ji odmítnout jako zcela neživotnou. Na podporu uvedené argumentace odkázala na nález Ústavního soudu z 13. listopadu 2012, sp. zn. I. ÚS 563/11; současně – s odvoláním na ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném v době uzavření Nájemní smlouvy a ve znění do 31. prosince 2013 (dále jen „obch. zák.“), a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze 7. května 2003, sp. zn. 29 Odo 430/2002 – poukázala i na to, že v poměrech rozhodné právní úpravy bylo jednání statutárního orgánu považováno přímo za jednání příslušné obchodní společnosti (společnosti s ručením omezeným). Nad rámec uvedeného pak rovněž zdůraznila, že i kdyby jednání žalobkyně netrpělo nedostatkem vážnosti vůle, byla by Nájemní smlouva stižena přinejmenším relativní neplatností podle §49a obč. zák. Ujištěním jediného jednatele, že Nájemní smlouvou ve skutečnosti nebude vázána, jelikož jde o jednání pouze „na oko“, totiž byla (přímo) žalobkyní uvedena v omyl, bez něhož by Nájemní smlouvu neuzavřela (v uvedených souvislostech se dovolávala závěrů rozsudku Nejvyššího soudu z 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005). Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném měnícím výroku I. a v tomto rozsahu mu věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu, vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb. a čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí (měnícímu výroku I. rozsudku odvolacího soudu), jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (především otázky absolutní neplatnosti Nájemní smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Při řešení otázky neplatnosti Nájemní smlouvy vycházel dovolací soud z dosavadních právních předpisů (§3074 věta první za středníkem zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn mimo jiné vážně; jinak je neplatný.
Otázkou, kdy je právní úkon učiněn vážně, se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Podle ustálené judikatury lze uvažovat o neplatnosti smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle stran spočívající v simulaci jen v případě, že vůli smlouvu uzavřít nemá žádná ze stran smlouvy. Pokud jedna strana chce smlouvu uzavřít a být jejím obsahem vázána, zatímco druhá jedná „na oko“, aniž by to druhé straně muselo být zřejmé, jde na straně jednající nevážně jen o mentální rezervaci, která nemůže mít vliv na platnost právního úkonu. Na existenci vážné vůle k právnímu úkonu lze usoudit z objektivních skutečností, za nichž byl učiněn, zejména, byl-li učiněn způsobem a za okolností, které nevzbuzují pochybnosti, že subjekt projevující vůli zamýšlel přivodit právní účinky, které zákon s takovým projevem vůle spojuje. Vzniknou-li pochybnosti o vážnosti vůle, je třeba vycházet z konkrétních okolností případu a na jejich podkladu a z jejich vzájemných souvislostí pak učinit příslušný závěr. Tyto teze mají oporu např. v rozhodnutích Nejvyššího soudu z 5. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 2781/99, z 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, uveřejněném pod č. C 2086 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2188/2006, uveřejněném pod č. 108/2008 časopisu Soudní judikatura a pod č. C 6093 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 10. června 2009, sp. zn. 32 Cdo 1617/2007, či z 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 2821/2014 (ústavní stížnost podanou proti posledně uvedenému rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 10. února 2015, sp. zn. II. ÚS 3603/14). V (citovaném) rozhodnutí z 12. srpna 2003, sp. zn. 22 Cdo 290/2003, se Nejvyšší soud zabýval rovněž otázkou vážnosti vůle projevené právnickou osobou. Zde vyložil, že pro právnickou osobu je mimo jiné charakteristické, že svou vůli nevytváří sama o sobě, ale jen prostřednictvím fyzických osob, a to těch, které jsou k tomu povolány. Jen prostřednictvím fyzických osob právnická osoba také projevuje svoji vůli navenek (zejména činí právní úkony). Od projevu vůle je třeba odlišit tvorbu vůle právnické osoby, která se řídí jejími vnitřními předpisy (například stanovami), není-li upravena přímo zákonem. Takto vzniklou vůli právnické osoby nelze ztotožňovat s vůlí osoby, která jménem právnické osoby jedná. Vytvoří-li se v souladu s vnitřními předpisy, příp. s obecně závaznými právními předpisy vůle právnické osoby učinit právní úkon určitého obsahu a tento úkon je tak učiněn, nemůže mít vnitřní výhrada osoby jednající za právnickou osobu, resp. její odhodlání práva a povinnosti vzniklé na základě učiněného úkonu nerespektovat, vliv na existenci vůle právnické osoby. Od takto nastavených právních názorů se dovolací soud neodklání ani v poměrech souzené věci.
V posuzovaném případě bylo součástí zjištěného skutkového stavu rovněž zjištění, že Nájemní smlouvu uzavřel jménem žalobkyně její jediný jednatel (J. K.). Byl-li k důkazu při jednání před soudem prvního stupně dne 4. září 2014 čten rovněž výpis z obchodního rejstříku žalobkyně (viz protokol na č. l. 75 a 76 spisu), pak v řízení přinejmenším vyšla najevo též okolnost, že od 16. června 2004, a to nejméně do 23. října 2013, kdy byl pořízen příslušný výpis z obchodního rejstříku, byl jednatel žalobkyně rovněž jejím jediným společníkem (viz výpis z OR na č. l. 59 spisu), tedy subjektem, který v poměrech dané právnické osoby (společnosti s ručením omezeným) jedině mohl usměrnit (omezit) její statutární orgán (tj. v podstatě sebe sama) v jeho činnosti (k tomu viz zejména §125 ve spojení s §132 obch. zák.). Za této situace je pro posouzení vážnosti vůle žalobkyně uzavřít Nájemní smlouvu rozhodující výhradně úmysl J. K. Proto v případě, že jmenovaný jednatel žalobkyně neměl vůli dotčenou smlouvu uzavřít, je nutno přijmout závěr, že tuto vůli neměla ani žalobkyně. Ostatně jiný závěr zde pravidla formální logiky ani přijmout nedovolují; pokud by totiž pro poznání vůle právnické osoby nebyla určující vůle (jediné) fyzické osoby, která vůli právnické osoby výhradně utvářela, pak by – logicky vzato – nebyla (nemohla být) vůle právnické osoby poznatelná vůbec (odpadl by jediný relevantní zdroj poznání této vůle).
V projednávaném případě odvolací soud usoudil, že žalobkyně měla vážnou (opravdovou) vůli uzavřít Nájemní smlouvu, zejména ze skutečnosti, že před jejím uzavřením uspořádala své smluvní vztahy tak, aby předmětné prostory mohla platně přenechat do (úplatného) užívání žalované. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí zároveň vyplývá, že uvedené skutečnosti přiznal rozhodující význam na základě úvahy, že vůli právnické osoby nelze ztotožňovat s vůlí osoby, která jménem právnické osoby jedná. V této souvislosti však nelze opomenout, že v souzené věci byla osoba, která za žalobkyni (navenek) jednala (jako její statutární orgán), současně osobou, která bez jakéhokoli (vnitřního) omezení také vytvářela její vůli. Pak ovšem nemůže být zmíněná úvaha dostatečně dobrým (resp. vůbec právně relevantním) důvodem pro to, aby odvolací soud při řešení otázky, zda žalobkyně měla vážnou (opravdovou) vůli uzavřít Nájemní smlouvu, izolovaně zdůrazňoval a vytrhával z kontextu (jak to ve skutečnosti učinil) toliko okolnost, že žalobkyně před jejím uzavřením činila právní kroky nezbytné k tomu, aby se předmětné prostory staly tzv. právně volnými. Ostatně jestliže by nebyly odstraněny překážky bránící platnému pronajmutí předmětných prostor žalované, nebyl by zde ani důvod uvažovat o neplatnosti Nájemní smlouvy pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran; dotčená smlouva by totiž byla neplatná (a to rovněž absolutně) již z jiného důvodu (pro počáteční nemožnost plnění ve smyslu §37 odst. 2 obč. zák.; k tomu viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 29. května 1997, sp. zn. 3 Cdon 120/96, uveřejněné v příloze sešitu č. 10/1998 časopisu Soudní judikatura, či nejnověji z 25. září 2018, sp. zn. 26 Cdo 2307/2018). Zmíněnou okolnost tudíž nelze „přeceňovat“ a v důsledku toho nepřiznat odpovídající význam dalším zjištěným okolnostem rozhodným pro posouzení otázky, zda projev vůle směřující k uzavření Nájemní smlouvy byl oběma stranami učiněn vážně, zejména pak okolnostem, že žalovaná od počátku žila v předmětných prostorách s jediným jednatelem (a zároveň jediným společníkem) žalobkyně (tj. s fyzickou osobou mající výhradní /ničím neomezený/ vliv na tvorbu vůle dané právnické osoby), s nímž ji poutal partnerský vztah osobního charakteru (zahrnující rovněž vedení společné domácnosti), že toto jejich společné soužití v předmětných prostorách trvalo takřka tři léta, že po celou tuto (relativně dlouhou a tudíž dostatečně výmluvnou) dobu neplatila za jejich užívání sjednané nájemné a že až do okamžiku, kdy se rozpadl její partnerský vztah s jednatelem žalobkyně, žalobkyně neučinila vůči ní žádné kroky, jež by nasvědčovaly tomu, že Nájemní smlouvu považovala za něco více, než pouhý simulovaný („na oko“ učiněný) právní úkon. Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že neobstojí právní závěr, že Nájemní smlouva není absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle (§37 odst. 1 obč. zák.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud – s přihlédnutím k uplatněným dovolacím námitkám – uvádí rovněž následující.
Soudní praxe se ustálila v názoru, že smlouva, při jejímž uzavření jeden z účastníků úmyslně předstíral určitou vůli se záměrem, aby tím vyvolal u druhého účastníka omyl nebo aby tím využil jeho omylu, není (absolutně) neplatná podle ustanovení §37 odst. 1 obč. zák. pro nedostatek vážné vůle nebo podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Podvodné jednání jednoho z účastníků smlouvy při jejím uzavření je důvodem neplatnosti smlouvy podle ustanovení §49a obč. zák., jehož se může úspěšně dovolat jen druhý účastník smlouvy – §40a obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. dubna 2006, sp. zn. 21 Cdo 826/2005, uveřejněný pod č. 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 36/2008“/ a pod č. 123/2006 časopisu Soudní judikatura, tj. rozhodnutí, na které v dovolání odkázala dovolatelka, a dále např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu z 8. prosince 2010, sp. zn. 31 Cdo 3620/2010, uveřejněný pod č. 70/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K závěrům obsaženým v R 36/2008 (a to právě ve vazbě na trestněprávní souvislosti) se výslovně přihlásil i Ústavní soud, který v usnesení z 13. listopadu 2007, sp. zn. I. ÚS 384/05, uzavřel, že naplnění trestněprávní skutkové podstaty má v soukromoprávní rovině vliv právě jen na možnou existenci omylu ve smyslu §49a obč. zák. Ustálená soudní praxe pak nezaznamenala odklon ani od názoru, že dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem. Projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, musí vyjadřovat jak skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Přitom skutečnost, že účastník uplatňuje relativní neplatnost, vyplývá již z toho, že z jeho žalobního tvrzení se podává, že pro vadu právního úkonu, která má podle zákona za následek relativní neplatnost, nechce být účinky tohoto úkonu vázán; vzhledem k tomu, že soud není vázán tím, jak žalobce uplatněné skutečnosti právně posuzuje, je nerozhodné, zda žalobce kvalifikuje uplatněnou neplatnost právního úkonu jako absolutní nebo jako relativní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 15. července 1999, sp. zn. 24 Cdo 192/98, uveřejněný v sešitě č. 10/1999 časopisu Právní rozhledy, z 24. září 2003, sp. zn. 29 Odo 102/2003, uveřejněný pod č. 207/2003 časopisu Soudní judikatura, či z 20. května 2004, sp. zn. 32 Odo 722/2003, uveřejněný pod č. C 2883 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
V posuzované věci dovolatelka již ve vyjádření k žalobě ze dne 17. ledna 2014 (viz podání na č. l. 57 a 58 spisu) poukázala na vadu, která (pokud by byla prokázána) může činit Nájemní smlouvu relativně neplatnou podle §49a obč. zák. (viz její tvrzení, že „Součástí podpisu Nájemní smlouvy bylo taktéž ubezpečení, že ačkoliv se jedná o úplatný typ smlouvy, jde pouze o formalitu a žalobkyně úhradu nájemného požadovat nebude.“ ), a současně se této relativní neplatnosti i dovolala (způsobem vyhovujícím shora citované judikatuře), byť nelze popřít, že v tomto směru nebylo její vyjádření zcela pregnantní (k tomu viz zejména konstatování, že „projev vůle a úmysl obou stran Nájemní smlouvy směřoval k tomu, že závazek ze strany žalované k úhradě nájmu nebude nikdy naplněn“ , resp. že „Nájemní smlouva byla pouze fiktivním úkonem obou stran sporu, kdy ani jedna ze smluvních stran neměla v úmyslu cokoliv na základě této smlouvy požadovat či plnit“ ). Jestliže tedy odvolací soud uzavřel (třebaže jeho úvaha v tomto směru je zjevně nepřiměřená /viz shora uvedený výklad/), že Nájemní smlouva není absolutně neplatná pro nedostatek vážnosti vůle smluvních stran (§37 odst. 1 obč. zák.), měl se zabývat též otázkou její relativní neplatnosti ve smyslu §49a obč. zák. (ve spojení s §40a obč. zák.). Jelikož tak neučinil a navíc ani nezjišťoval v tomto ohledu právně významné okolnosti (existence vady Nájemní smlouvy podle §49a obč. zák. zůstala v rovině skutkového tvrzení, jak výslovně konstatoval i odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí), je jeho právní posouzení věci rovněž neúplné a tedy i z tohoto důvodu nesprávné.
S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že měnící výrok I. rozsudku odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek v uvedeném výroku bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §243f odst. 4 o. s. ř.) a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu