ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1289.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1289/2019-197
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce R. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, proti žalovanému R. Š. , narozenému XY, bytem ve XY, zastoupenému JUDr. Rudolfem Danielem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 6965, o zaplacení částky 239.415,05 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 218/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 15. listopadu 2018, č. j. 58 Co 96/2018-162, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11.567,60 Kč k rukám JUDr. Rudolfa Daniela, advokáta se sídlem ve Zlíně, Kvítková 6965, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 1. 2018, č. j. 44 C 218/2017-133, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 239.415,05 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 239.415,05 Kč za dobu od 1. 7. 2017 do zaplacení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalovanému k rukám jeho dřívější zástupkyně náklady řízení ve výši 47.800,- Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 58 Co 96/2018-162, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho dřívější zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 19.120,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů svá rozhodnutí založily na závěru, že žalobce v řízení požadoval finanční náhradu za neoprávněný majetkový prospěch, kterého se mělo dostat žalovanému užíváním nemovitostí ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu. Toto užívání spočívalo v tom, že na předmětných nemovitostech vázlo zástavní právo k zajištění dluhu žalovaného zřízené bez souhlasu žalobce, což se příčilo uzavřené (později zrušené) kupní smlouvě. V rámci žalované sumy si žalobce nárokoval též zaplacení nákladů vynaložených na výmaz zástavního práva z katastru nemovitostí. Soudy nižších instancí s ohledem na žalobcem vylíčené rozhodné skutečnosti dovodily, že věc je nutno posoudit podle žalobcova právního názoru, což znamená jako nárok z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení §2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. z.“). Vyhodnotily, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), nevznikla, neboť žalobce svůj nárok koncipoval jako požadavek na vrácení majetkového prospěchu (bezdůvodného obohacení) neoprávněně získaného žalovaným, nikoli jako požadavek na náhradu jemu vzniklé újmy. Uplatněný nárok na vydání potenciálního obohacení za existenci zástavy však za daných skutkových okolností označily za zneužití práva ze strany žalobce, pročež žalobnímu žádání nevyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014 – tento rozsudek, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Domnívá se, že jeho žaloba byla soudy nižších stupňů zamítnuta z důvodu, že záležitost nelze podřadit pod režim bezdůvodného obohacení. Je přesvědčen, že soud prvního stupně ve svém rozsudku výslovně připustil možnost posoudit věc podle právní úpravy náhrady škody. Namítá proto, že měl být vyzván k „dovylíčení“ rozhodných skutečností a poučen podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž argumentovaly soudy obou stupňů (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008), nedopadají na nyní projednávanou situaci, v níž byla dodržena totožnost skutku, neboť bezdůvodné obohacení i náhrada škody jsou tzv. deliktní závazky vznikající porušením právních povinností. Dále dovolatel upozorňuje na porušení svého práva na spravedlivý proces. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby dovolací soud odložil právní moc a vykonatelnost rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně, neboť má za to, že je závažně ohrožen na svých právech a že mu hrozí závažná újma, která by mohla znamenat zrušení jeho oddlužení a prohlášení konkurzu na jeho majetek.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, a proto navrhl jeho odmítnutí. Zdůraznil, že žalobce netvrdil ničeho o vzniku jakékoli majetkové újmy, a tím pádem nalézací soudy nemohly nárok žalobce podřadit pod jiné ustanovení než pod právní úpravu bezdůvodného obohacení. Pokud by soud prvního stupně či odvolací soud žalobce poučoval podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., jednalo by se o nepřípustné poučení o hmotném právu, jelikož by žalobce byl poučován o tom, že může uplatnit zcela jiný nárok, než který v žalobě skutkově vymezil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 15. 11. 2018 (srovnej čl. II, bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání přípustné není. Obsahem dovolání je totiž výtka dovolatele o nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. soudem prvního stupně, jehož postup odvolací soud aproboval, čímž ovšem žalobce vystihuje případ vady řízení, kterážto není samostatně uplatnitelným důvodem dovolání. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne, jen je-li dovolání z jiného důvodu přípustné (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde.
Bez vlivu na závěr o nepřípustnosti dovolání považuje dovolací soud za potřebné uvést, že závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, o tom, že není namístě žalobce poučit ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř., by v konfrontaci se závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byla-li by argumentace žalobce v intencích ustanovení §237 o. s. ř. formulačně založena na potřebě řešit otázku procesního práva, plně obstál.
V řízení o dvoustranných právních vztazích mezi žalobcem a žalovaným (v tzv. sporném řízení, o něž šlo i v projednávané věci), které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou, tedy, řečeno jinak, tím, jak žalobce vymezil předmět řízení. Předmět řízení žalobce vymezuje v žalobě vylíčením skutečností (skutkových tvrzení), jimiž uvádí skutkový děj, na jehož základě žalobním petitem uplatňuje svůj nárok. Právní charakteristika vylíčených skutkových tvrzení (tzv. právní důvod žaloby) není součástí vymezení předmětu řízení a žalobce ji není povinen uvádět; uvede-li ji, není pro soud závazná, neboť soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a pro jeho rozhodnutí není významné, jak žalobce nebo jiný účastník řízení skutkový stav věci právně kvalifikuje (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006).
Splnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní a unesení břemene tvrzení a důkazního břemene patří k základním požadavkům občanského soudního řízení při zjišťování skutkového stavu. Účastník, který tyto povinnosti nesplní, nemůže mít ve věci úspěch. V zájmu předvídatelnosti soudních rozhodnutí je potřebné, aby o těchto procesních povinnostech byli účastníci náležitě poučeni. Poučovací povinnost soudu ve smyslu ustanovení §118a o. s. ř. se uplatní v případech, kdy se v průběhu řízení ukáže, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně (odst. 1), nebo má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, pročež je nutné v potřebném rozsahu doplnění vylíčení rozhodných skutečností (odst. 2). Z ustanovení §118a o. s. ř. je zřejmé, že dopadá na případy, kdy argumentace účastníka a jím navržené důkazy patřičně nedokládají důvodnost jím tvrzeného nároku, nikoliv však na situaci, kdy již uplatněná tvrzení účastníka sama o sobě vylučují důvodnost žalobního nároku, a pro jeho úspěch ve věci by tedy musela být jeho dosavadní tvrzení popřena a nahrazena jinými. Citované ustanovení nelze vykládat tak, že by soud měl účastníka vyzývat ke změně jeho tvrzení, aby mohl jeho žalobě vyhovět, což by bylo bezpochyby v rozporu s cílem i zásadami občanského soudního řízení (srovnej zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1325/2011).
K poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. je tedy třeba přistoupit pouze v případě, že soud uvažuje o posouzení předmětu řízení podle jiných hmotněprávních norem, než odpovídá názoru účastníka, jímž není navíc soud vázán, vyvolá-li tento nesoulad v právní kvalifikaci potřebu doplnění dalších skutkových tvrzení (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1586/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2696/2018), přičemž soudům není umožněno účastníkům poskytovat poučení o hmotném právu (srovnej §5 o. s. ř.). Postačují-li ovšem v řízení přednesená tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003).
V poměrech projednávané věci dovolatel v žalobě a v průběhu řízení před soudem prvního stupně tvrdil a prokazoval skutečnosti, jež soudu prvního stupně jednoznačně umožňovaly rozhodnout bez toho, aby musel být soudem poučen ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Uplatnil zcela určitá a úplná tvrzení o tom, že žalovaný se na úkor žalobce obohatil tím, že užil jako zástavu pozemky ve vlastnictví žalobce, ač k tomu neměl žádný právní důvod. Za tohoto stavu popsané vymezení skutkových okolností věci nalézacímu soudu umožnilo, aby věc právně posoudil ve smyslu ustanovení §2991 a následujících o. z. Vylíčení rozhodných skutečností v žalobě bylo naprosto určité a dostatečné pro právní kvalifikaci nároku jako náhrady z titulu bezdůvodného obohacení v řízení, které bylo vedeno proti někomu, kdo podle hmotného práva neměl povinnost toto obohacení vydat (uvádí-li žalobce v dovolání, že soud prvního stupně žalobu zamítl s odůvodněním, že záležitost nelze podřadit pod úpravu bezdůvodného obohacení, jedná se o dezinterpretaci prvoinstančního rozhodnutí ze strany dovolatele). Skutek tak, jak jej žalobce vymezil, nevytváří prostor pro úvahy soudů nižších stupňů o možné jiné právní kvalifikaci věci (o náhradě škody) a tedy pro povinnost poskytnout žalobci poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Rozsudek soudu prvního stupně, jakož i rozsudek odvolacího soudu je založen na právním posouzení zjištěného skutkového stavu věci, nikoli na žalobcově neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene ohledně určité právně významné skutkové okolnosti.
Z uvedeného je patrné, že na rozdíl od mínění dovolatele lze na nyní projednávanou věc vztáhnout závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2002/2002, a v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 721/2008, jelikož i tato rozhodnutí dovolacího soudu konstatují, že není na soudu, aby s odkazem na ustanovení §118a o. s. ř. žalobce poučoval o možnosti uplatnit odlišný - jinak skutkově vymezený - nárok, pokud by dovolatel takový nárok vskutku nyní zvažoval uplatnit, neboť by se jednalo o nepřípustné poučení o hmotném právu odporující dikci ustanovení §5 o. s. ř. V této souvislosti se jeví vhodným rovněž připomenout, že bezdůvodné obohacení a náhrada škody jsou dva rozdílné právní instituty s rozdílnými předpoklady jejich uplatnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2954/2016), přičemž žalobce v nyní řešené kauze netvrdil existenci všech základních předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, tudíž nebylo třeba zabývat se tím, zda by žalobou uplatněný nárok šlo posoudit jako nárok na náhradu škody.
Nepřípadný je pak odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2299/2014. Třebaže se uvedené rozhodnutí k problematice poučovací povinnosti ve smyslu ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nikterak nevyjadřuje, přesto akcentuje povinnost soudu věc právně kvalifikovat na základě skutkových zjištění bez ohledu na právní důvod uvedený v žalobě, čemuž soudy nižších instancí v právě posuzované kauze dostály.
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatele ohledně porušení jeho práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatel nesouhlasí, nezakládá porušení jeho ústavně zaručených práv. Žalobcem uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatele týkající se porušení jeho ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatel ohledně ní nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn.
Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb. a jež je, stejně jako dále uvedené rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
Pokud dovolatel podal dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by jím napadal pouze některý z jeho výroků, pak se dovolací soud zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení II. a ve vztahu k části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku o nákladech prvostupňového řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, je žalobce povinen žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí částku 11.567,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 9.260 Kč - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč - §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.007,60 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
V situaci, kdy Nejvyšší soud v přiměřené lhůtě přikročil přímo k rozhodnutí o samotném dovolání, nebylo již samostatně rozhodováno o dovolatelem podaném návrhu na odklad vykonatelnosti a právní moci napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) a b) o. s. ř.], jenž tak sdílí osud (nepřípustného) dovolání (k ústavní konformitě takového postupu srovnej zejména nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu