ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1746.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1746/2019-355
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Markétou Hlavicovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Dómská 145/13, proti žalované Z. S. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 540 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 46/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. prosince 2018, č. j. 14 Co 195/2018-319, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobce dovoláním napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 6. června 2018, č. j. 7 C 46/2016-259, jímž byla zamítnuta žaloba na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 540 000 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I), bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce zaplatit státu stanovený soudní poplatek (výrok II) a o náhradě nákladů řízení (výrok III) – výrok I rozsudku odvolacího soudu; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Dovolání Nejvyšší soud odmítl [dle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první, přechodná ustanovení, zákona č. 296/2017 Sb.], neboť dovolání – v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. – neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, a absence této (obligatorní) náležitosti dovolání (o níž lze dovolání doplnit jen v průběhu trvání lhůty k podání dovolání; srov. §241b odst. 3 věty první o. s. ř.) představuje vadu dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci, neboť napadené rozhodnutí nepatří mezi rozhodnutí vypočtená v §238a o. s. ř.), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srovnej zejm. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Konečně má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
K tomu dále srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sen. zn. 29 NSČR 36/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 106/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2436/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 5230/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5248/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 23 Cdo 3562/2015.
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázce obsahových náležitostí dovolání, resp. procesních důsledků vadného dovolání, srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16.
Příslušná pasáž žalobcem podaného dovolání (poslední odstavec článku I.) – ve světle výše uvedeného – zjevně není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání [uvádí-li v ní dovolatel ve vztahu k přípustnosti dovolání – ač obligatorně zastoupen advokátkou – toliko to, že „napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a současně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, dále odvolací soud se dle žalobce odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, aniž by z dovolání bylo současně zřejmé, kterou otázku hmotného či procesního práva (z vícero otázek formulovaných zejm. v prvém odstavci čl. II. dovolání a v dalším textu dovolání rozvedených) má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, případně od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit]. Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatel nedostál ani v jiných částech dovolání (posuzovaném potud z obsahového hlediska).
Pokud pak dovolatel v textu dovolání (viz odstavec druhý na straně šesté) snad zmiňuje právě také (ovšem nikoliv snad výlučně) hledisko rozporu napadeného rozsudku s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu v otázce „simulace právního úkonu dle české právní úpravy“, kdy dále odkazuje na (jím jediné v dovolání citované) rozhodnutí Nejvyššího soudu „sp. zn. 22 Cdo 290/2003“, sám v dovolání současně uvádí, že daná otázka týkající se interpretace tuzemské právní úpravy není pro závěr o neplatnosti kupní smlouvy (potažmo pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobce) tak či tak rozhodná (tedy že na jejím řešení napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř. objektivně nezávisí), nehledě na to, že tuto svou právní argumentaci opírá o vlastní verzi skutkového stavu, jež se se stavem zjištěným soudy nižších stupňů rozchází (a tak především napadá skutkový stav soudy nižších stupňů zjištěný). K tomu sluší se připomenout i tu rozhodovací praxi dovolacího soudu (i Ústavního soudu), dle níž uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, přičemž samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout způsobilým dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (k tomu znovu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014, obdobně i usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10 odůvodnění, jež aprobuje závěr dovolacího soudu, že k revizi hodnotících úvah odvolacího soudu pohybujících se v rovině skutkových zjištění dovolací soud účinnou procesní úpravou povolán není). Z rozhodnutí odvolacího soudu nadto vyplývá, že ten přistoupil k zamítnutí žaloby (tedy k potvrzení rozhodnutí soudu prvního stupně o věci samé) již z toho důvodu, že žalovaná není ve věci pasivně legitimována (podle odvolacím soudem učiněných zjištění přijala plnění z kupní smlouvy, jíž nebyla účastna, nikoliv pro sebe, nýbrž jako zmocněnkyně jiné osoby), nikoliv snad výlučně proto, že aktivní věcnou legitimaci postrádá i žalobce.
Nejenom otázky skutkové (jejichž řešení dovolatel kritizuje i v čl. V. dovolání, jde-li o odvolacím soudem učiněné zjištění, jaká byla skutečná vůle účastníků smlouvy, potažmo jde-li o úkon simulovaný), ale ani dovolatelem současně uplatněná kritika postupu soudů nižších stupňů (argumentace soustředěná zejm. do čl. III., IV. a VII. dovolání), jež vystihuje vady řízení, nemohou založit přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Stejně tak jako ke zmatečnostem, tak i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samotné vady řízení přípustnost dovolání nemohou založit (shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014). Přitom ani v rámci své procesní argumentace dovolatel žádnou kvalifikovanou otázku procesního práva, jež by splňovala kritéria uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. neformuloval a neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání; tedy i v této části jde o dovolání vadné.
Napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a jímž byl rozsudek soudu prvního stupně současně potvrzen i ve výroku o povinnosti zaplatit soudní poplatek (uvádí-li v dovolání, že „dovoláním je napadána kompletní výroková část předmětného rozsudku“), ve vztahu k těmto výrokům (jež v kontextu rozsahu dovolání patrně zmiňuje toliko jako výroky akcesorické) žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání podle §241a odst. 2 o. s. ř. – také neuplatňuje, nehledě na to, že proti rozhodnutím odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení, stejně tak jako proti usnesením o povinnosti zaplatit soudní poplatek, dovolání přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/, písm. i/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy žalované, jež by na náhradu nákladů tohoto řízení měla jinak zásadně právo, v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
K obsahovým náležitostem (stručného) odůvodnění usnesení, jímž se odmítá dovolání, srov. §243f odst. 3 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu