ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1831.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1831/2019-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) L. H. , narozeného dne XY, bytem XY, a b) I. H. , narozené dne XY, bytem tamtéž, obou zastoupených JUDr. Robertem Kameníkem, advokátem se sídlem v Brně, Česká 15, proti žalovanému P. F. , narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Igorem Osvaldem, advokátem se sídlem v Brně, Veveří 31, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 159/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. listopadu 2018, č. j. 49 Co 275/2017-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně výrokem I. rozsudku ze dne 16. 11. 2018, č. j. 49 Co 275/2017-154, potvrdil (v pořadí druhý) rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 30. 5. 2017, č. j. 25 C 159/2013-129, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2017, č. j. 25 C 159/2013-138 (kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobcům a) a b), kteří jsou oprávněni společně a nerozdílně, částku 100.000 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,05 % ročně za dobu od 11. 6. 2013 do zaplacení a na nákladech řízení částku 81.140 Kč k rukám JUDr. Roberta Kameníka, advokáta se sídlem v Brně), a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobcům a) a b) oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů (odvolacího) řízení částku 8.250 Kč k rukám JUDr. Roberta Kameníka (výrok II.).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně shledal důvodným nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení, které žalovanému vzniklo tím, že žalobcům nevrátil částku 100.000 Kč zaplacenou žalobci jako zálohu na kupní cenu nemovitostí na základě smluv o budoucí kupní smlouvě o převodu nemovitostí uzavřených dne 7. 2. 2013 a dne 22. 2. 2013 mezi žalobci jako budoucími kupujícími na straně jedné a žalovaným a L. S. jako budoucími prodávajícími na straně druhé. Podle závěru odvolacího soudu jsou obě tyto smlouvy absolutně neplatné pro neurčitost dle §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „obč. zák.“ (nikoliv však v rozporu se zákonem dle §39 obč. zák., jak dovodil soud prvního stupně), neboť z nich - a to ani v kontextu s obsahem smlouvy o úschově ze dne 22. 2. 2013, podle níž byla doba úschovy kupní ceny sjednána „nejpozději do 30. června 2013, nedohodnou-li se smluvní strany jinak“ - nevyplývá konkrétní ujednání o době, do které má být budoucí kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřena (smlouvy o budoucí kupní smlouvě obsahují v čl. II. jen ujednání o smluvní pokutě, kterou je povinna zaplatit smluvní strana, jež porušila závazek uzavřít kupní smlouvu v termínu do 14 kalendářních dnů od marného uplynutí lhůty pro uzavření kupní smlouvy, a dále závazek budoucích kupujících zaplatit sjednanou kupní cenu ve výši 2.500.000 Kč jejím složením do úschovy ve sjednané lhůtě, a to v případě smlouvy ze dne 7. 2. 2013 ve lhůtě 3 měsíců a podle smlouvy ze dne 22. 2. 2013 dvou měsíců od uzavření smlouvy o budoucí smlouvě). Odstranění uvedené neurčitosti pomocí výkladu projevu vůle podle §35 odst. 2 obč. zák. je dle odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, vyloučeno, neboť jakýkoli v úvahu přicházející výklad by nesměřoval k objasnění projevené vůle účastníků, nýbrž k jejímu nepřípustnému doplňování. Odvolací soud se ztotožnil rovněž s právním názorem soudu prvního stupně, že je-li smlouva o budoucí kupní smlouvě absolutně neplatná, stíhá stejná sankce rovněž ujednání o smluvní pokutě, které si účastníci sjednali pro případ „porušení smlouvou zakládaného závazku hlavního“. Z akcesorické povahy smluvní pokuty totiž vyplývá, že nemůže být sjednána bez existence zajišťovaného (hlavního) závazku, a její platnost je tak závislá na platnosti závazku hlavního (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2014, sp. zn. 33 Odo 330/2002, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006, a ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008). Bylo-li v dané věci v řízení zjištěno, že zaplatili-li žalobci žalovanému na základě neplatných smluv o budoucí kupní smlouvě zálohu na kupní cenu ve výši 100.000 Kč, pak přijetím tohoto plnění se žalovaný na úkor žalobců bezdůvodně obohatil (§451 odst. 2, §457 obč. zák.) a je povinen takto získané obohacení vydat (§451 obč. zák.); nedůvodná je tak uplatněná námitka žalovaného o započtení částky 100.000 Kč jakožto smluvní pokuty proti pohledávce žalobců na vrácení jimi poskytnuté zálohy žalovanému na kupní cenu ve výši 100.000 Kč, když ujednání o smluvní pokutě obsažené ve smlouvách o budoucí kupní smlouvě je neplatné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný uplatnil v dovolání dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř. a jeho přípustnost dovozuje z vyřešení otázek, „zda soud správně aplikoval zákonná pravidla výkladu projevu vůle, když zhodnotil jako neplatný projev vůle, který spadá pod smluvní typ smlouva o smlouvě budoucí, smlouvu (A) protože v ní chybělo explicitní určení lhůty, do které měla být budoucí (finální) smlouva uzavřena, nicméně když tato lhůta vyplývá z další písemné smlouvy, tj. o úschově kupní ceny - smlouvy (B), když obě smlouvy byly výslovně účelem, účastníky i předmětem plnění propojeny“, a „zda ujednání o lhůtě k uzavření budoucí smlouvy obsažené ve smlouvě (B) je dostatečně určité, jestliže tato lhůta nebyla výslovně určena konečným datem jejího uzavření ani počtem časových jednotek běžících od konkrétního data, ale byla pro účastníky určena konečným konkrétním termínem trvání úschovy, ve spojení s dalšími úkony, které ve lhůtě pro trvání úschovy bylo třeba vykonat, tj. termínem, do něhož bylo nutno uzavřít finální kupní smlouvu, podat návrh na vklad vlastnického práva pro nabyvatele do KN ČR a předložit uschovatelce LV s novým vlastnickým stavem jako titul k výplatě kupní ceny“. Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že písemná smlouva o smlouvě budoucí kupní ze dne 22. 2. 2013, v níž není určena lhůta pro uzavření budoucí smlouvy, je neplatná, a vytýká mu, že tento jeho právní názor je formalistický a v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11, v němž bylo vysloveno, že jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady, a dále i se závěrem uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, podle nějž „požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět písemného právního úkonu objektivně (tedy každému, a nikoliv jen smluvním stranám) poznatelný. Namítá, že z obsahu obou smluv vyplývá srozumitelná životní situace, neboť byly-li obě smlouvy, tj. smlouva o smlouvě budoucí a smlouva o úschově, uzavřeny dne 22. 2. 2013 a vyplývá-li ze smlouvy o úschově konečný termín, na němž se strany shodly, tj. že nejpozději do 30. 6. 2013 mají nastat podmínky pro výplatu kupní ceny z úschovy, pak je zřejmé, že v tomto časovém úseku mezi 22. 2. 2013 a 30. 6. 2013 se strany zavázaly konat a v tomto čase i uzavřít kupní smlouvu; nebyl tak důvod k tomu, jak uvedl odvolací soud, že by musel vůli stran v tomto ohledu nepřípustně doplňovat, nikoli jen logicky vykládat (§35 odst. 2 obč. zák.). Nepřípustně extenzivním výkladem vůle stran však není to, že pokud si ujednaly, že do 30. 6. 2013 má být uschovatelce předložen výpis z LV osvědčující již vlastnictví kupujících, že účastníci při běžné občanské úrovni znalosti zákona a obvyklých postupů v tomto ujednání měli zahrnuto i konání k uzavření kupní smlouvy. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil dalšímu řízení.
Výkladem právních úkonů za použití pravidla uvedeného v §35 odst. 2 obč. zák. (srov. §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) se Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích zabýval opakovaně (srov. např. rozhodnutí ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1421/2013, ze dne ze dne 27. 3. 2008, sp. zn. 26 Cdo 2317/2006, ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1102/2008, a ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 603/2012), přičemž vyslovil právní závěr, podle nějž může výklad právního úkonu směřovat jen k objasnění toho, co v něm bylo projeveno, a že vůle jednajícího se při výkladu právního úkonu vyjádřeného slovy uplatní, jen není-li v rozporu s jazykovým projevem, přičemž tato pravidla se použijí i při výkladu písemného právního úkonu. Jazykové vyjádření právního úkonu musí být vykládáno nejprve prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je - jak již bylo zmíněno - aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák. totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2978/2010, a ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99). Základní princip výkladu právních úkonů, který se promítl do rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zakotvil ve své judikatuře i Ústavní soud (např. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Podle §50a obč. zák. se účastníci mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech (odst. 1). Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (odst. 2).
V ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4087/2008, a ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3886/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1657/2015) není pochyb o tom, že smlouvou o budoucí smlouvě (pactum de contrahendo) se zakládá mezi subjekty smluvní (kontraktační) povinnost (tzv. smluvní přímus). Podstata smlouvy o uzavření budoucí smlouvy spočívá v tom, že si její subjekty v souladu se širokou smluvní volností písemně a závazně ujednají, že spolu do sjednané doby uzavřou budoucí (realizační) smlouvu, na jejíchž podstatných náležitostech se musí dohodnout.
Odvolací soud se od závěrů přijatých ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, resp. judikaturou Ústavního soudu, nikterak neodchýlil. Trpěly-li smlouvy o budoucí kupní smlouvě ze dne 7. 2. 2013 a ze dne 22. 2. 2013 takovým nedostatkem ve vztahu k podstatné náležitosti takovýchto smluv, a to doby, do které má být kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřena, pak v souladu s citovanou judikaturou dovodil, že tento nedostatek nelze odstranit ani výkladem obsahu právního úkonu soudem podle §35 odst. 2 obč. zák., a to ani v kontextu s obsahem smlouvy o úschově ze dne 22. 2. 2013, podle níž byla doba úschovy kupní ceny sjednána „nejpozději do 30. června 2013, nedohodnou-li se smluvní strany jinak“, neboť jakýkoli v úvahu přicházející výklad by nesměřoval k objasnění projevené vůle účastníků, nýbrž k jejímu nepřípustnému doplňování či nahrazování, když v obou smlouvách o budoucí kupní smlouvě zcela absentuje ujednání jejích účastníků o době, do níž má být budoucí kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřena.
Z tohoto důvodu je nepřípadný odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1783/11 (neboť v dané věci nešlo o to, že by byly možné dva výklady označených smluv o budoucí kupní smlouvě, když v nich zcela absentuje ujednání jejích účastníků o době, do níž má být budoucí kupní smlouva o převodu nemovitostí uzavřena), stejně jako na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2509/2007, v němž dovolací soud zcela obecně poukázal na svoji dřívější judikaturu, podle níž požadavku určitosti vymezení předmětu písemného právního úkonu vyhovuje i písemný odkaz na jinou listinu, z níž je předmět úkonu objektivně (tedy každému, a nikoli jen smluvním stranám) poznatelný, samozřejmě za předpokladu, že je v této listině označen zcela nezaměnitelným způsobem (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 32 Odo 1242/2005), dospěl však k závěru, že písemná smlouva o nájmu je absolutně neplatným právním úkonem ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák., z něhož žalobci nemohlo vzniknout právo na plnění, protože neurčitost nájemní smlouvy s připojeným snímkem pozemkové mapy nelze odstranit ani výkladem podle §35 odst. 2 obč. zák. (výkladem není možno doplnit chybějící identifikaci pronajímaných částí pozemků).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě a smlouvě o úschově, které jejich účastníci uzavřeli dne 22. 2. 2013, nesprávně zjistil, jaká byla skutečná vůle smluvních stran, pomíjí, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák., jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Správnost rozhodnutí odvolacího soudu však nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Nesprávná skutková zjištění totiž nejsou podle současné právní úpravy občanského soudního řádu způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
V souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu je i konečný závěr odvolacího soudu, že ze smluv o budoucí kupní smlouvě ze dne 7. 2. 2013 a ze dne 22. 2. 2013, které jsou absolutně neplatné pro absenci podstatných náležitostí, nevznikl jejich účastníkům žádný závazek hlavní, a nemohl tak - logicky vzato - vzniknout ani závazek akcesorický (závazek zaplatit smluvní pokutu), který slouží k zajištění hlavního závazku (k tomu kromě judikatury citované odvolacím soudem srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1124/2018; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. IV. ÚS 617/19). Žalovaným uplatněná námitka započtení částky 100.000 Kč, jakožto smluvní pokuty proti pohledávce žalobců na vrácení jimi poskytnuté zálohy žalovanému na kupní cenu ve výši 100.000 Kč (§98 věta druhá o. s. ř.), z důvodu, že žalobci od smluv o budoucí kupní smlouvě odstoupili (odstoupit ovšem lze jen od smlouvy, která byla platně uzavřena - k tomu srov. R 22/1976 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 551/2010), tudíž není po právu, a žalovanému tak přijetím žalobci mu uhrazené částky 100.000 Kč jako zálohy na kupní cenu nemovitých věcí vzniklo bezdůvodné obohacení ve výši této částky, které je povinen žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, vydat (§451 a §457 obč. zák.), a to i s příslušenstvím (§517 odst. 2 obč. zák. a §1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb., ve znění nařízení vlády č. 33/2010 Sb.), když lhůta k plnění dle výzvy zástupce žalobců ze dne 29. 5. 2013 mu uplynula dne 10. 6. 2013.
Protože dovolání žalovaného není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu