ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.1890.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 1890/2019-979
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce V. H. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Mládkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Dušanem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 11 C 156/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. ledna 2019, č. j. 37 Co 156/2018-880, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.324,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám Mgr. Martina Mládka, advokáta se sídlem v Praze 1, Ostrovní 2064/5.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 27. března 2018, č. j. 11 C 156/2016-794, v odvoláním napadeném výroku pod bodem I, jímž bylo žalované (coby převodkyni) uloženo uzavřít s žalobcem (coby nabyvatelem) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, v rozsudku blíže identifikovaných, jako náhradních pozemků podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), jakož i ve výroku pod bodem III, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu, části jeho výroku pod bodem I, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřovala v tom, že se odvolací soud při řešení otázek procesního a hmotného práva [dovolatelkou nastolené otázky týkající se posouzení aktivity oprávněné osoby při uspokojování restitučního nároku, potažmo liknavosti a svévole žalované, určení charakteru odňatých pozemků v době jejich přechodu na stát a na něj navazující ocenění těchto pozemků jako pozemků stavebních mající vliv na určení výše restitučního nároku oprávněné osoby, jakož i otázka vhodnosti zde nárokovaných konkrétních pozemků] odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; v důsledku toho pak odvolací soud podle mínění dovolatelky dospěl k nesprávnému rozhodnutí, že byly naplněny veškeré předpoklady, za nichž může být nárok oprávněné osoby na převod jiného vhodného pozemku uspokojen i převodem pozemku mimo rámec veřejných nabídek podle §11a zákona o půdě. Navrhuje se zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, je-li dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (jež reflektuje i judikaturu Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, publikovaný pod č. 33/2004 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, publikovaný pod č. 174/2007 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, publikovaný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu žalované (jež je nástupkyní Pozemkového fondu ČR a jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad) může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku jeho zahrnutí do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a další judikaturu na něj navazující).
Judikatura dovolacího soudu je přitom rovněž ustálena v závěru, že jako přinejmenším liknavý (ba až svévolný) lze kvalifikovat i takový postup žalované (a jejího právního předchůdce – Pozemkového fondu ČR), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžovala uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určení ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se současně připomíná, že zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu státu (i při zohlednění postupu předchůdce žalované – Pozemkového fondu ČR) je především otázkou skutkových zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů (kdy při přezkumu právního posouzení věci je třeba zabývat se tím, nejsou-li úvahy soudu – o tom, zda jde o postup liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole
– nepřiměřené); srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015. Samotná skutková zjištění přitom dovolacímu přezkumu podrobit nelze a jejich vady nemohou založit přípustnost dovolání (na přípustnost dovolání lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.); k tomu přiměřeně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Hodnotící závěry odvolacího soudu o liknavém a svévolném postupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobce nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci. Své závěry oba soudy nižších stupňů založily na komplexním posouzení věci, při zvažování všech relevantních hledisek, jež vyšly v řízení najevo. Odvolací soud (jenž v tomto směru vzal za správná zjištění soudu prvního stupně), vycházel z toho, že do současné doby nedošlo k uspokojení podstatné části žalobcova restitučního nároku, navzdory jeho aktivitě, resp. aktivitě jeho právního předchůdce, jenž svůj restituční nárok uplatnil již v roce 1992, následně v roce 1993 požádal žalovanou o poskytnutí náhradních pozemků, zúčastnil se veřejné dražby a domáhal se i převedení konkrétního pozemku do svého vlastnictví (v obou případech však neúspěšně), přičemž žalovaná (resp. její právní předchůdce – Pozemkový fond ČR) o žalobcem uplatněném restitučním nároku rozhodovala postupně v období let 1999 až 2016, kdy bez relevantního důvodu ztěžovala jeho uspokojení zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním jeho restitučního nároku (cena odňatých pozemků prokázaná znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., v řízení před soudy nižších stupňů mnohanásobně převyšuje ocenění provedené žalovanou; k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Soudy nižších stupňů rovněž přihlížely i k tomu, že poté, co žalobce v roce 2012 nabyl předmětný restituční nárok (jako dědictví po svém otci Z. H., na základě výsledků řízení o dědictví) byla již nabídka náhradních pozemků ze strany žalované neadekvátní a nedostatečná (neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, aby bylo lze nárok žalobce uspokojit v přiměřené době zákonem předpokládaným způsobem).
Ve světle výše uvedeného nelze tudíž přitakat ani těm námitkám dovolatelky, že úvahy soudů nižších stupňů v otázce aktivního přístupu žalobce (resp. jeho právního předchůdce) lze označit za nepřiměřené (zjištěným skutkovým okolnostem). S ohledem na zjištěný skutkový stav (jejž nelze podrobit dovolacímu přezkumu a z nějž zde dovolací soud proto vychází) neobstojí ani argumentace dovolatelky, jež žalobcovu sporadickou účast ve veřejných nabídkách přičítá na vrub jeho subjektivním požadavkům získat konkrétní náhradní pozemky v jím preferované lokalitě, nikoliv nesprávné kvantifikaci daného restitučního nároku (jíž byl žalobce v případné účasti v nabídkových řízeních objektivně limitován) či nedostatečné nabídce náhradních pozemků. Řešení dané otázky odvolacím soudem proto není rozporné ani s dalšími dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími dovolacího soudu, v nichž byly otázky liknavosti a svévole státu (a Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučních nároků posuzovány prizmatem téže relevantní judikatury, vždy však se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem té které věci (kdy v některých jiných konkrétních případech nebyly liknavost či svévole v počínání žalované zjištěny).
Předestírá-li dále dovolatelka otázku týkající se posouzení charakteru odňatých pozemků (především pak pozemku PK XY v k. ú. XY) v době jejich přechodu na stát, potažmo na ni navazující otázku určení výše restitučního nároku žalobce, je nutné poukázat na ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (jíž koresponduje i rozhodnutí odvolacího soudu), kterou byl formulován a odůvodněn závěr, že i v těch případech, kdy byly pozemky v době přechodu na stát evidovány jako zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby), lze i takové pozemky v zásadě ocenit jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015).
Závěr o stavebním charakteru odňatých pozemků učinily oba soudy nižších stupňů na základě konkrétních skutkových zjištění (jejichž zpochybněním nemůže být založena přípustnost podaného dovolání, jak vysvětleno výše), že v době přechodu odňatých pozemků na stát existovala pro dané území platná územně plánovací dokumentace, pozemky byly vykoupeny za účelem výstavby, ke které následně i došlo (pročež oprávněné osobě nebylo možno pro překážku uvedenou v zákoně o půdě tyto pozemky vydat – z důvodu zastavěnosti pozemků). Ohledně pozemku PK XY v k. ú. XY vzaly pak soudy za prokázané, že ten byl rozhodnutím ze dne 22. 1. 1969 vyvlastněn a to za účelem uskutečnění průmyslové výstavby a komunikace, přičemž již v roce 1968 bylo ve vztahu k tomuto pozemku vydáno územní rozhodnutí určující tento pozemek k zastavění, a dne 14. 5. 1968 bylo vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby – servisu a opravny osobních automobilů, kdy k této výstavbě rovněž později došlo.
Na správnosti závěru o ocenění odňatých pozemků jako pozemků stavebních pak nic nemění ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, jež spočívá na posouzení, že toliko existence směrného územního plánu objektivně není způsobilá pro svou obecnost a i z hlediska jeho účelu, směřujícího toliko k určení základní (hrubé) skladby určitého útvaru, definovat stavební určení toho kterého pozemku. Jak se však podává ze shora rekapitulovaných skutkových zjištění, v posuzované věci není rozhodnutí odvolacího soudu (v otázce určení charakteru odňatých pozemků jako pozemků stavebních) založeno toliko na existenci směrného územního plánu, nýbrž na jiných skutečnostech, jež jsou pro posouzení odňatých pozemků jako pozemků stavebních (dle shora citované judikatury) relevantní (odnětí za účelem výstavby, platná územní plánovací dokumentace, existence územního rozhodnutí o umístění stavby, realizace výstavby).
Ani co do měřítek dovolatelkou zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona o půdě se odvolací soud napadeným rozsudkem nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu ČR, potažmo žalované jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Okolnosti, jež by představovaly překážku převoditelnosti pozemků a pro které byly by žalobcem nárokované pozemky (jež mu byly soudem přiřknuty) k danému účelu nevhodné, v řízení zjištěny nebyly (přičemž i zde jde primárně o otázku skutkových zjištění, nikoliv právního posouzení). Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se odvolací neodchýlil ani při posouzení, zda dovolatelkou výslovně zmiňovaný pozemek parc. XY v k. ú. XY je pozemkem vhodným (způsobilým) k uspokojení žalobcova nároku, uzavřel-li, že překážku jeho vydání bez dalšího nepůsobí (v době rozhodování odvolacího soudu) projednávaný návrh územního plánu obce XY, podle nějž by tento nárokovaný pozemek snad mohl být v budoucnu zastavěn veřejně prospěšnou stavbou, nejde-li o schválený (platný) územní plán (k tomu srov. §6 odst. 1 písm. b/ zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Jak již výše uvedeno, jiné okolnosti, pro něž by bylo lze na tento pozemek či i na ostatní žalobcem nárokované pozemky pohlížet jako na nevhodné, jež nelze použít k uspokojení nároku oprávněné osoby podle zákona o půdě, v řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou, tvrzeny nebyly (a nelze tedy ani nyní – tím méně nad rámec vymezeného dovolacího důvodu – zabývat se tím, zdali převod předmětných pozemků nebyl snad vyloučen z jiných příčin; viz kritéria shora citovaná), přičemž v tomto směru relevantní skutečnosti ani jinak nevyšly v řízení najevo. Za daného skutkového stavu není rozhodnutí odvolacího soudu v kolizi ani s dovolatelkou odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 403/2018, v němž Nejvyšší soud v jiné jím tehdy projednávané věci, jde-li o otázku vhodnosti oprávněnou osobou nárokovaných pozemků, vytkl soudům nižších stupňů, že opomněly prověřit, zda oprávněnou osobou k vydání nárokované pozemky jsou vůbec ve vlastnictví České republiky a ve správě Státního pozemkového úřadu (zatímco v nyní projednávané věci měly soudy nižších stupňů i tuto skutečnost za spolehlivě zjištěnou).
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že se v odůvodnění svého rozsudku nevypořádal s její veškerou odvolací argumentací, a to jak s výsledky řízení vedených u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 26 Co 315/2017, u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 60 Co 374/2017, a u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, tak i s dalšími skutečnostmi jí v odvolání namítanými, uplatňuje tím tzv. jiné vady řízení, k nimž, stejně tak jako ke zmatečnostem, přihlíží dovolací soud (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání založit nemohou. Z výše uvedeného nadto vyplývá, že ani tyto dovolatelkou vytýkané defekty reálně nemohly ohrozit věcnou správnost rozhodnutí odvolacího soudu a pokud se odvolací soud bezezbytku nevypořádal se všemi žalovanou v řízení uplatněnými námitkami (omezil-li se na podstatné, nosné důvody rozhodnutí), nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit na nepřezkoumatelné, jestliže ani případné nedostatky odůvodnění (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatelky (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014).
Nelze pak přehlédnout, že žalovanou v dovolání selektivně předestřená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně (jež nadto nepředstavují judikaturu „dovolacího“ soudu a nebyly ani předmětem dovolacího přezkumu) podle v dovolání obsažených tvrzení vycházejí dílem i z jiných skutkových okolností, než které vzaly za prokázané soudy v nyní projednávané věci (čímž je limitována i přenositelnost právní argumentace z těchto řízení do daného řízení). Pro odlišné skutkové akcenty případu nejsou v této věci použitelné ani závěry z dovolatelkou odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015. Nelze-li dovolatelkou předestřené závěry soudů z naposled uvedených řízení považovat za právně relevantní pro nyní posuzovanou věc (vycházejí-li z jiných individuálních skutkových okolností), nelze usuzovat ani na to, že by nepřihlédnutí k nim ze strany odvolacího soudu mohlo vést ke kolizi s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (či Ústavního soudu) a založit tak přípustnost dovolání, či že by snad mohlo mít za následek porušení práva žalované na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a stejně tak nelze usuzovat ani na porušení zásady předvídatelnosti (§13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník), vychází-li dovolatelkou citované kauzy z jiných skutkových okolností (a nelze-li na ně pohlížet jako na případy, jež se s nyní projednávaným případem shodují v podstatných znacích).
Naproti tomu lze pak poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018, jímž se dovolací soud již dříve vypořádal s obdobnou argumentací téže dovolatelky a jímž – jako souladné s ustálenou soudní praxí – aproboval závěry soudů nižších stupňů ve skutkově a právně podobné věci, týkající se procesu uspokojování restitučního nároku převodem náhradních pozemků uplatňovaného jinou osobou (Z. N. coby žalobkyní), avšak majícího původ v týchž skutečnostech, o něž jde i v nyní posuzované věci (restituční nároky rodiny H.). K tomu přiměřeně srovnej např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 135/2018 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl jako zjevně bezdůvodnou usnesením ze dne 22. 1.2019, sp. zn. I. ÚS 1704/18), jímž bylo – byť z důvodů jiných než nyní posuzovaných – odmítnuto dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 8. 2017, č. j. 20 Co 264/2017-337, 20 Co 265/2017, jímž však odvolací soud taktéž vyhověl žalobě na nahrazení projevu vůle žalované uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, jíž podal J. H. coby jeden z dědiců Z. H., jenž je jednou z osob původně oprávněných.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem, jde-li o řešení dovolatelkou předestřených otázek „hmotného a procesního“ práva, je s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (i Ústavního soudu) konformní a nejsou dány důvody k tomu, aby vymezené právní otázky, rozhodovací praxí dovolacího soudu již vyřešené, byly posouzeny jinak; proto dovolání přípustné není (srov. §237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud tudíž, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněného žalobce, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřil k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 6.580 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.444,80 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 6. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu