ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2118.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2118/2019-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost u kostela sv. Bartoloměje Praha – Kyje , identifikační číslo osoby: 649 36 473, se sídlem v Praze 14, Prelátská 12, zastoupena JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Týnská 12, proti žalovanému: Česká pošta, s.p. , identifikační číslo osoby: 471 14 983, se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 10 C 18/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018, č. j. 15 Co 226/2018-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Žalobkyně dovoláním napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2018, č. j. 15 Co 226/2018-82) v části výroku pod bodem I, jímž byl ve věci samé potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 1. března 2018, č. j. 10 C 18/2017-54, kterým byla zamítnuta žaloba o vydání pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY [žaloba o nahrazení projevu vůle uzavřít dohodu o vydání nemovité věci dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb.; dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“].
Splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) spatřovala v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva (dle jejího mínění) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešených, jež se týkají naplnění podmínek vydání nemovitosti dle §7 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. (jež odvolací soud neměl za splněné), a to sice je-li dána podmínka dle §7 odst. 1 písm. b) cit. zákona i tehdy, nemohla-li oprávněná osoba (či její právní předchůdce) užívat předmětný pozemek k účelům vyjmenovaným v tomto ustanovení „z důvodu, že jí byl odňat způsobem představujícím majetkovou křivdu dle §5 cit. zákona“, resp. je-li naplněna podmínka dle §7 odst. 1 písm. a) cit. zákona v případě, kdy oprávněnou osobou k vydání nárokovaný pozemek „má sloužit ke stejnému účelu a funkci jako jí vlastněná nemovitost, která již tomuto účelu a funkci nedostačuje“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobkyní) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Interpretaci a aplikaci relevantního ustanovení právního předpisu (§7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) v rozhodovací praxi dovolacího soudu lze považovat za ustálenou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, jenž byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 151, ročník 2018; dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu a ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4170/2017, či jeho usnesení ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2204/2017, ze dne 25. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4851/2017, ze dne 17. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4693/2017, a ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3783/2017). Podle zde odkazované, nerozporné judikatury dovolacího soudu funkční souvislost vydávaných nemovitostí ve smyslu interpretovaného ustanovení může (a i v minulosti mohla) vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena. Funkční souvislost požadovaných pozemků proto nemůže být odvozována z toho, že v rozhodném období existovala vlastnická jednota odňatých pozemků s jinými pozemky vydanými či vydávanými oprávněné osobě, neboť se nejednalo o souvislost funkční, nýbrž o souvislost právní (vlastnickou). Funkční souvislost není obdobně dána ani tím, že vlastník odňatých pozemků používal výnosy z hospodaření na těchto pozemcích ke stejnému účelu jako příjmy z dalších již vydaných či vydávaných pozemků, neboť se jednalo o souvislost spotřební, nikoliv funkční. Konečně ani územní blízkost či sousední poloha pozemků nezakládala sama o sobě jejich funkční souvislost, neboť i sousedící nemovitosti mohou (mohly) být hospodářsky využívány (obhospodařovány) rozdílně a vzájemně nezávisle. Funkční souvislost přitom rovněž nelze zaměňovat s pojetím knihovního tělesa ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 95/1871 ř. z., o zavedení obecného zákona o pozemkových knihách, ani se skutečností, že některé pozemky z původního historického církevního majetku byly z geodetického a evidenčního hlediska vedeny odlišně oproti současnému stavu katastru nemovitostí.
Podle §7 odstavce 1 písmene b) zákona č. 428/2012 Sb. se pak oprávněným osobám (za splnění dalších zákonem stanovených podmínek) vydávají nemovité věci tzv. „nehospodářské povahy“, tedy takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům (k duchovním, pastoračním, charitativním, zdravotnickým, vzdělávacím nebo administrativním účelům nebo jako obydlí duchovních).
Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů vyplývá, že předmětný pozemek (jenž je ve vlastnictví státu a právo hospodaření k němu má žalovaný, coby osoba povinná dle §4 písm. d/ zákona č. 428/2012 Sb.) sloužil předchůdkyni žalobkyně (Zádušní kostel sv. Bartoloměje v Kyjích) v rozhodném období jako role k ryze hospodářským účelům (nikoliv k některému z účelů taxativně vyjmenovaných v §7 odst. 1 písm. b/ zákona č. 428/2012 Sb.), resp. že mezi předmětným pozemkem a jinými nemovitostmi ve vlastnictví žalobkyně (jejího předchůdce) není (nebyl) vztah užitné souvztažnosti ve shora uvedeném smyslu, že pozemek není (nebyl) předpokladem fungování či řádného využívání jiných žalobkyní již vlastněných (či vydávaných) nemovitostí.
Veden těmito zjištěnými se tedy odvolací soud od shora citované judikatury dovolacího soudu nikterak neodchýlil, uzavřel-li, že za těchto okolností podmínka funkční souvislosti předmětného pozemku s ostatními nemovitostmi žalobkyně ve smyslu §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. dána není, resp. že není naplněn ani předpoklad dle §7 odst. 1 písm. b) zákona č. 428/2012 Sb.
V tomto směru nemohou být relevantní další žalobkyní předestřené hypotetické okolnosti (a s jejich pomocí formulované právní otázky) o tom, že předmětný pozemek – nebýt majetkové křivdy v rozhodném období – mohl by sloužit k zákonem vyjmenovaným účelům (že by na něm mohly být zbudovány stavby sloužící těmto účelům), resp. že zbudování takové stavby (pokud by jí byl předmětný pozemek vydán) žalobkyně aktuálně zamýšlí (z čehož – v rozporu s citovanou judikaturou – dovozuje vztah funkční souvislosti daného pozemku s jinými nemovitosti ve svém vlastnictví – kostelem sv. Bartoloměje včetně jeho farního areálu, jenž s předmětným pozemkem ani vzdáleně nesousedí).
Přitom nelze přehlédnout, že svou argumentaci dovolatelka zakládá i na skutečnostech hypotetických a v řízení neprokázaných (ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, odvolacím soudem aprobovaných, se podává, že „závěr žalobkyně týkající se výstavby komunitního centra je dle zpracovaných studií orientován zcela k jiným pozemkům“, tedy nikoliv k předmětnému pozemku, o jehož vydání v této věci žalobkyně usiluje). Zde pak sluší se připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jde-li pak o dovolatelkou kritizovanou interpretační metodu daného ustanovení restitučního předpisu (v tomto směru dovolatelka odkazuje i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem např. v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010), nelze než uvést, že interpretace relevantních ustanovení odvolacím soudem (stejně tak jako výklad tohoto ustanovení shora odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, s níž je posouzení věci odvolacím soudem konformní) nevychází toliko z jazykové interpretace daného právního předpisu, nýbrž zohledňuje i jeho smysl a účel (k tomu srov. i důvodovou zprávu k zákonu č. 428/2012 Sb., konkrétně pak i její pasáže vážící se k ustanovení §7 odst. 1, jehož cílem – dle předkladatele – „je zachovat stávající funkční celky a plně obnovit ty funkční celky, které v rámci původního majetku registrovaných církví a náboženských společností existovaly a byly totalitním režimem narušeny“, s tím, že „nemovitou věcí funkčně související s majetkem, který oprávněná osoba vlastní, je především pozemek pod stavbou a pozemek, který bezprostředně souvisí se stavbou a je podmínkou jejího provozu, anebo nemovitá věc umístěná na pozemku ve vlastnictví oprávněné osoby“, zatímco „podle odstavce 1 písmene b/ se oprávněným osobám vydávají nemovité věci tzv. nehospodářské povahy, tedy takové, které kdykoliv v rozhodném období oprávněným osobám nebo jejich právním předchůdcům sloužily k taxativně vyjmenovaným účelům“; v tomto směru důvodová zpráva uvádí, že „věcné vymezení tak dopadá např. na budovy far, modliteben, kostelů, církevních škol, seminářů či charit“).
I z tohoto pohledu soudní praxí přijatá interpretace neporušuje ani dovolatelkou odkazovaný imperativ, bezpočtukrát zdůrazněný v judikatuře (z níž dovolatelka poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 945/2016, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 39, ročník 2018), dle nějž je při výkladu restitučního zákonodárství nutné postupovat vůči oprávněným osobám co nejvstřícněji (viz dále např. i nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 515/06, ze dne 13. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 62/08, či ze dne 23. 2. 2015, sp. zn. I. ÚS 1713/13, bod 36) s tím, že případné legislativní nedůslednosti nemohou jít restituentům k tíži (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 2758/10, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1212/2015).
Sluší se poznamenat, že uplatnění principu ex favore restitutionis, na nějž dovolatelka v dané souvislosti také poukázala, opakovaně akcentovaný nejenom judikaturou Ústavního soudu, nýbrž obsažený i v ustanovení §18 odst. 4 zákona č. 428/2012 Sb., nemůže vést k důsledkům, jež by se příčily smyslu a účelu zákona č. 428/2012 Sb. (jímž je zmírnění toliko některých majetkových křivd). Ani snaha o volbu interpretace vstřícné vůči (potenciálně) oprávněným osobám totiž nemůže vést k tomu, aby soudy překračovaly zákonný režim majetkového vyrovnání s církvemi; zakotvení právního rámce pro nápravu historických bezpráví z doby nesvobody bylo úlohou demokraticky konstituovaného zákonodárného sboru a soudy nemohou politickou reprezentací zvolené pojetí nápravy majetkových křivd uzpůsobovat vlastním představám o žádoucí míře kompenzace újmy, již církve a náboženské společnosti v minulosti utrpěly (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 349/2017; z judikatury Ústavního soudu pak citovaný nález ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, či obdobně i usnesení ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1996/17, bod 29. jeho odůvodnění).
Z uvedeného tedy vyplývá, že co do řešení relevantních otázek hmotného práva je rozhodnutí odvolacího soudu konformní s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, nezávisí na řešení právních otázek dovolacím soudem dosud neřešených a nejsou dány důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených právních otázek.
Tím je odůvodněn i závěr o nepřípustnosti dovolání (ve smyslu §237 o. s. ř.), jež proto Nejvyšší soud bez jednání (§243a odst. 1 první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, zatímco náklady žalovaného, pokud mu vznikly v souvislosti s podáním co do obsahu stručného vyjádření k dovolání (v němž se lakonicky odkazuje na výsledky dosavadního řízení a navrhuje se odmítnutí dovolání) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. 7. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu