ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2204.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2204/2019-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Velké Losiny , IČO: 67341888, se sídlem Velké Losiny, Bukovická 58, zastoupená JUDr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, proti žalované: Česká republika - Státní pozemkový úřad , IČO: 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 104/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 12. března 2019, č. j. 75 Co 300/2018-145, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Žalovaná napadla dovoláním v plném rozsahu v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 18. 4. 2018, č. j. 15 C 104/2017-93, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 27. 9. 2018, č. j. 15 C 104/2017-106, potvrzen ve výroku I., jímž soud prvního stupně nahradil projev vůle žalované k uzavření smlouvy se žalobkyní o převodu pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), a změněn ve výroku II. o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II. rozsudku odvolacího soudu); odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
Přípustnost dovolání spatřovala dovolatelka v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního a dovolacího soudu při posuzování otázky, zda vydání pozemku nebrání skutečnost, že podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat kteroukoliv ze složek vlastnických oprávnění. Odkázala přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4692/2017 a Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 a sp. zn. II. ÚS 536/14. Dále kladla otázku, zda hlavní odvodňovací zařízení (případně odvodňovací meliorace obecně) lze považovat za veřejný statek či ,,jiné vedení“ ve smyslu §509 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen – „o. z.“). Mínila, že tato otázka nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolací soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně vyložil, že překážkou vydání pozemku dle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), může být podle okolností případu i skutečnost, že pozemek podléhá veřejnoprávní regulaci, jež neumožňuje oprávněné osobě realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění (např. přísluší-li k veřejnému prostranství ve smyslu §34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích), a to přesto, že taková situace není mezi vypočtenými výlukami (§8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.) výslovně uvedena (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017). Vlastník vodního koryta je pak v užívání svého majetku znatelně limitován relevantní veřejnoprávní úpravou (srovnej §50 zákona č. 254/2001 Sb., dále viz též Kocourek, T. Omezení vlastnického práva k pozemkům ve prospěch ochrany životního prostředí . Praha: Leges, 2012. s. 84–85), přesto nebývá zpravidla zcela zbaven podstaty svého vlastnického práva k pozemku, jejž může do určité míry využívat i hospodářsky. Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud ve své judikatuře dovodil, že bez dalšího nelze přesvědčivě dospět k závěru, že při vydání pozemku tvořícího koryto vodního toku se oprávněné osobě dostává toliko „holého“ vlastnického práva, které nelze žádným smysluplným způsobem realizovat, ačkoliv v konkrétních případech na základě určitých skutkových zjištění takový závěr bude možné přijmout (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 907/2018, a ze dne 13. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5587/2017, či jeho usnesení ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6081/2017).
Při úvaze, zda lze oprávněné osobě nárokovanou nemovitost vydat, pak nutno zvažovat i hledisko proporcionality (jde-li o poměr mezi omezením restitučního nároku, tedy účelem restituce samotné, a konkrétním veřejným zájmem, který naplnění tohoto účelu brání), kdy v tomto směru může být významné i to, jaká újma by oprávněné osobě vznikla v případě nevydání nemovitosti, v porovnání s tím, jaké bezprostřední důsledky by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 202/06, nebo ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 798/15).
Jestliže tedy odvolací soud v individuálních skutkových poměrech projednávané věci, kdy se na nárokovaném pozemku nachází zatravněné vodní koryto, které v daném úseku nebylo nikterak zpevňováno (stavební činností zde došlo toliko ke ztvárnění zemského povrchu) a jež slouží jako hlavní odvodňovací (meliorační) zařízení, uzavřel, že dotčený pozemek nepodléhá veřejnoprávní regulaci (když není ani veřejným statkem), jež by oprávněné osobě neumožňovala realizovat žádnou ze složek vlastnického oprávnění, a že jí tak jeho vydáním nevznikne toliko ,,holé“ vlastnictví (byť může být ve výkonu vlastnického práva existencí melioračního zařízení ve smyslu ustanovení zákona č. 254/2001 Sb., o vodách /vodního zákona/, částečně omezena), nikterak se tím od výše citované judikatury, od níž není důvodu se odchylovat ani v posuzovaném případě, neodklonil. Za obdobných skutkových okolností byly v režimu zákona č. 428/2012 Sb. dovolacím soudem ostatně shledány podmínky pro restituci pozemků, na nichž bylo zbudováno meliorační zařízení, již i v jiných případech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3102/2018, nebo ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1350/2019).
Na vyřešení otázky, zda odvodňovací zařízení lze považovat za ,,jiné vedení“ ve smyslu §509 o. z. , pak rozhodnutí odvolacího soudu zjevně nezávisí ; odvolací soud uvedenou otázku totiž neřešil a veden zásadou projednací (vycházeje z tvrzení a procesních přednesů účastníků řízení) ji řešit ani nemusel.
Závěry odvolacího soudu o tom, že zatravněné vodní koryto tvořící součást odvodňovacího zařízení v posuzovaném případě (se zřetelem k výše popsaným skutkovým poměrům věci) nepředstavuje samostatnou stavbu v občanskoprávním smyslu (pročež nejsou dány výlukové důvody ve smyslu §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.), nadto nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují ustálené judikatuře, dle níž takováto stavba jest toliko výsledkem takové stavební činnosti, jež je způsobilou stát se předmětem občanskoprávních vztahů – nikoliv jen součástí jiné věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 821/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1974/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3016/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 30 Cdo 521/2006). Stavbu z hlediska občanského práva hmotného přitom nelze ztotožňovat s pojmem stavba, jak jej znají předpisy práva správního, např. stavebního nebo vodohospodářského (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4378/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014). Rozhodné je, zda stavba může, resp. v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, mohla (viz §120 odst. 2 tohoto zákona), být samostatným předmětem práv a povinností, a to s přihlédnutím ke všem okolnostem věci, zejména k tomu, zda podle zvyklostí v právním styku je účelné, aby stavba jako samostatná věc byla předmětem právních vztahů (např. koupě a prodeje, nájmu apod.) a také k jejímu stavebnímu provedení; významným hlediskem též je, zda lze vymezit, kde končí pozemek a kde začíná stavba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1221/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1512/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 22 Cdo 2344/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1535/2017). Závěr, zda je konkrétní stavba samostatnou věcí naplňující tak důvody restituční výluky, je tedy vždy věcí zhodnocení těchto kritérií soudy ve vazbě na učiněná skutková zjištění. Konkluze o tom, zda stavební úpravy pozemku jsou samostatným objektem právních vztahů (a zakládají tak důvody restitučních výluk) nebo součástí předmětného pozemku, tudíž záleží na individuálním posouzení každé konkrétní kauzy, pročež je tu široký prostor pro uvážení věci nalézacími soudy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3851/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4378/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 835/2012); ty přitom v posuzovaném případě svými úvahami meze stanovené citovanou judikaturou zjevně nepřekročily.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. v projednávané věci naplněny nejsou.
Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni, která se k dovolání nevyjádřila, za dovolacího řízení náklady nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 10. 9. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu