ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2282.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2282/2019-524
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce V. J. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1004/23, proti žalované České republice - Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 013 12 774, zastoupené JUDr. Janem Brodcem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Rubešova 162/8, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 5 C 139/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, se ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. listopadu 2018, č. j. 5 C 139/2018-441, ve výroku I. v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze k odvolání žalované rozsudkem ze dne 27. 2. 2019, č. j. 26 Co 10/2019-480, potvrdil v napadeném výroku I. částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. 11. 2018, č. j. 5 C 139/2018-441 [jímž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem specifikovanou smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. a obci XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všechny v k. ú. a obci XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY a parc. č. XY, oba v k. ú. XY, obec XY, všechny zapsané v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY].
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce a L. Ř. (narozená XY) jsou dědici původních oprávněných osob (L. J. a V. J.), jimž nebyly (nemohly být) vydány pro překážku zastavěnosti [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě] původní pozemky, které v rozhodné době přešly z vlastnictví těchto oprávněných osob na stát. Se zřetelem na předchozí (negativní) rozhodnutí pozemkového úřadu o vlastnictví oprávněných osob podle §9 odst. 4 zákona o půdě (rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy - Pozemkového úřadu ze dne 19. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/3, a ze dne 20. 11. 2002, č. j. PÚ 1219/92/4, rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 11. 2010, č. j. PÚ 1185/10, ze dne 22. 4. 2009, č. j. PÚ 754/09, a ze dne 16. 6. 2011, č. j. PÚ 912/10, a dále rozhodnutí Státního pozemkového úřadu ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. PÚ 775/12, ze dne 19. 7. 2013, č. j. PÚ 1219/92/7, ze dne 14. 8. 2013, č. j. 1219/92/8, ze dne 25. 10. 2013, č. j. PÚ 1219/92/10, a ze dne 9. 12. 2013, č. j. PÚ 1219/92/10), jakož i na ocenění nevydaných pozemků znaleckými posudky, jakožto pozemků již v době realizovaného odnětí určených k zastavění (ve smyslu §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.), dospěly soudy obou stupňů k závěru, že žalobce a L. Ř. disponují nárokem na vydání náhradních pozemků v celkové hodnotě 15.636.654 Kč (přičemž jako nesprávné odmítly ocenění předložené žalovanou nezohledňující stavební určení, byť jinak formálně kategorizovaných zemědělských pozemků), z čehož na žalobce připadá polovina této hodnoty, tj. 7.818.327 Kč. Odvolací soud po zopakování důkazu znaleckým posudkem YBN CONSULT - Znalecký ústav s. r. o. ze dne 25. 1. 2018, č. 367/3068/2017 (z nějž soud prvního stupně nevyvodil žádný skutkový závěr) k ocenění restitučních nároků podle rozhodnutí pozemkového úřadu č. j. PÚ 775/12, PÚ 1219/92/7, PÚ 1219/92/8, a PÚ 1219/92/10, dospěl k závěru, že restituční nárok žalobce činí 13.219.327 Kč (7.818.327 + 5.401.000), přičemž ke dni jeho rozhodnutí byl nárok žalobce uspokojen formou náhradních pozemků ve výši 5.920.222,10 Kč a formou finanční náhrady za pozemky nevydané podle rozhodnutí č. j. PÚ 1219/92/6 a PÚ 1219/92/5 ve výši 477.623,45 Kč. Za správný považoval odvolací soud právní názor soudu prvního stupně, že žalobce se nemohl domoci uspokojení jeho restitučního nároku zásadně předpokládaným postupem, tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků uskutečňované Pozemkovým fondem ČR (dále jen „Fond“), jehož právní nástupkyní je žalovaná, jejíž práva a povinnosti vykonává Státní pozemkový úřad, neboť tato nabídka neměla potřebné kvalitativní a kvantitativní parametry, a kromě toho byla účast v nabídkových řízeních žalobci prakticky znemožněna právě nesprávným oceněním nevydaných pozemků ze strany Fondu (žalovaná eviduje dosud restituční nárok žalobce ve výši 869.411,06 Kč). Dále odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) - stejně jako soudy v dalších řízeních vedených mezi týmiž účastníky - dovodil, že žalobce se důvodně domáhá uspokojení jeho restitučního nároku převodem náhradních pozemků mimo veřejnou nabídku žalované, když žalovaná (Fond) uvedeným (svévolným) postupem, který je v rozporu se zákonem o půdě, fakticky ztížila (ztížil),
ne-li znemožnila (znemožnil) žalobci uspokojení jeho restitučního nároku, pakliže neuznala (neuznal) správnou výši tohoto nároku, když nevydané pozemky již v době realizovaného odnětí byly určeny k zastavění (§14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb.). Převodem náhradních pozemků (označených ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně) oceněných celkem částkou 1.120.206,80 Kč (dle znaleckého posudku ze dne 28. 9. 2018, č. 772-202/2018, vypracovaného znalcem Ing. Zdeňkem Burešem) nedojde podle odvolacího soudu k překročení restitučního nároku žalobce.
Pokud šlo o námitky žalované ohledně nevhodnosti předmětných pozemků nárokovaných žalobcem, ztotožnil se odvolací soud se závěrem soudu prvního stupně, že žádný z nich není vyloučen z převodu, neboť nebyly zjištěny skutečnosti představující překážky podle §6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 503/2012 Sb.“). Pozemky parc. č. XY v k. ú. XY, parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY v k. ú. XY nejsou určeny k zastavění, pozemek parc. č. XY v k. ú. XY se nenachází v zastavitelné ploše, pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY jsou sice určeny k realizaci zeleně, zelených pásů a remízků za účelem zadržení vody v krajině a zmírnění eroze orné půdy a navazují na pozemky, na nichž byly takové úpravy již provedeny, a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY je určen k realizaci veřejně prospěšných opatření, to však nebrání jejich převodu jakožto náhradních na žalobce. Ohledně dalších námitek odkázal na rozsudek soudu prvního stupně, který učinil závěr, že žádný z pozemků není vyloučen z převodu.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, jehož přípustnost podle §237 o. s. ř. spatřuje ve vyřešení otázek hmotného práva, a to A) „podmínek posouzení vhodnosti požadovaného náhradního pozemku k převodu“, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a B) „důvodů vylučujících převoditelnost požadovaných náhradních pozemků“, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.
K otázce ad A) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů „nezohlednily okolnosti podmiňující naplnění kritéria vhodnosti převodu jednotlivých náhradních pozemků“, čímž se odchýlily od závěrů vyslovených v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, konkrétně v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2249/2018, ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2857/2018, a dále jim vytýká „toliko mechanickou kontrolu naplnění podmínek §6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb.“. Napadený rozsudek odvolacího soudu považuje za nepřezkoumatelný, neboť „se nevypořádává s požadavkem individuálního posouzení případu podle jeho specifických skutkových okolností“. Dovolatelka předmětné pozemky nepovažuje za vhodné k převodu, pročež je nezařadila do veřejné nabídky, což soudy nemohou přehlížet.
K otázce ad B) dovolatelka namítá, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily, zdali u všech „vydaných požadovaných náhradních pozemků skutečně neexistuje relevantní překážka jejich vydání vycházející z jiné zákonné úpravy, např. podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“), zákona č. 503/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, zákona o půdě, zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), případně, zdali neexistují jiné překážky vyplývající z relevantní právní úpravy či překážky vydání dovozené z rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle dovolatelky nesplňují kritéria vhodnosti k převodu jakožto náhradní tyto pozemky:
1) pozemek parc. č. XY v k. ú. XY z důvodu, že zcela obklopuje pozemky ve vlastnictví třetí osoby a neumožňuje jí přístup k nim, z čehož dovozuje, že s nimi tvoří jeden funkční celek (viz závěry tzv. „areálové judikatury“),
2) pozemek parc. č. XY v k. ú. XY proto, že je v obecní územně plánovací dokumentaci zařazen do ploch funkčního bydlení (s využitím území pro individuální zástavbu byty či rodinnými domy), takže jeho zemědělské využití v souladu s účelem a smyslem restituční legislativy, zejména s preambulí a §1 zákona o půdě i judikaturou, nepřipadá v úvahu,
3) pozemek parc. č. XY v k. ú. XY z toho důvodu, že je historickým majetkem osoby oprávněné podle zákona č. 428/2012 Sb., což může představovat překážku jeho vydání,
4) pozemek parc. č. XY v k. ú. XY není vhodný k převodu z důvodu, že je na něm dle příslušného územního plánu plánována realizace veřejně prospěšného opatření (změny v krajině) nezbytného pro snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví lokality ve smyslu §2 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů,
5) pozemky parc. č. XY, č. XY a č. XY v k. ú. XY proto, že „mají podstoupit úpravy“, vedoucí ke zmírnění půdní eroze a ke zvýšení zádrže vody v krajině, a jsou tak nezbytné k plnění funkcí ochrany přírody a krajiny a ochrany zemědělského půdního fondu (což zákon svěřil státu a jeho organizačním složkám). V případě převodu označených pozemků na žalobce tudíž podle dovolatelky nedojde k naplnění smyslu a účelu zákona o půdě, jelikož „nebudou a ani nemohou sloužit žalobci k zemědělským účelům, ale je pravděpodobné, že je požaduje se spekulativními záměry“.
Dále dovolatelka soudům obou stupňů vytýká, že nesprávně určily celkovou hodnotu převáděných náhradních pozemků ve výši 995.144,80 Kč, ačkoliv jejich skutečná cena činí 995.537,85 Kč (znaleckým posudkem znalce Ing. Zdeňka Bureše ze dne 28. 9. 2018, č. 772-202/2018, byl pozemek parc. č. XY v k. ú. XY oceněn částkou 58.250,50 Kč, avšak soud prvního stupně uvedl v odůvodnění svého rozhodnutí částku 57.857,50 Kč, aniž vymezil důvod tohoto odchýlení). Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a dále aby odložil vykonatelnost a právní moc rozsudku odvolacího soudu.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné. Poukaz žalované na jí odkazovaná rozhodnutí považuje za nepřípadný, neboť byla vydána za jiných skutkových okolností. Poukázal též na to, že na (již) převedených náhradních pozemcích zemědělsky hospodaří, a odmítl proto tvrzení dovolatelky, že nárokované pozemky požaduje ke spekulativním účelům.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (k tomu srov. Čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, dospěl k závěru, že dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se odvolací řízení končí a jež závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „vhodnosti“ pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú XY, obec XY (zahrada), parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. XY, které oprávněná osoba (žalobce) nárokuje k převodu jako náhradní pozemky za pozemky nevydané pro zákonnou překážku podle zákona o půdě, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu §242 o. s. ř., jež takto provedl bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je k otázce, pro niž je přípustné, opodstatněné, a že jinak není přípustné.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). O nesprávné právní posouzení věci jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodovací praxí dovolacího soudu, dle níž se při liknavém (či svévolném) postupu Fondu (žalované) mohou oprávněné osoby domáhat převodu konkrétních náhradních pozemků bez předchozího zahrnutí těchto pozemků do veřejné nabídky (viz rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) nebyly (neměly být) popřeny ty závěry dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, jež jako podmínku pro vyhovění žalobě na uložení povinnosti bezúplatně převést zemědělský pozemek oprávněné osobě za nevydaný pozemek požadují, aby šlo o pozemek k převodu „vhodný“, tedy pozemek, jenž by byl - nebýt liknavého postupu Fondu či žalované – do veřejné nabídky takto zařaditelný (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a v §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek téhož soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Platí také, že zákon o půdě směřuje především ke zmírnění křivd způsobených vlastníkům a uživatelům půdy, potažmo jiného zemědělského majetku v době nesvobody. Citovaný předpis sice jako s jedním z cílů počítá rovněž se zlepšením péče o zemědělskou a lesní půdu obnovením narušených vlastnických vztahů k půdě, avšak z jeho preambule se podává, že tento účel má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd a v případě konfliktu mu musí ustoupit (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, či usnesení téhož soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011, dále též nález Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2002, sp. zn. II. ÚS 747/2000, a jeho usnesení ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 101/03).
Odvolacímu soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je třeba vytknout, že otázkou vhodnosti žalobcem nárokovaných pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú XY, obec XY (zahrada), parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, jakožto pozemků náhradních, se zabýval jen z hlediska, zda jejich převodu nebrání zákonné překážky stanovené v §6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., zcela však pominul závěry vyslovené v citované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Žalobcem nárokovaný pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, sice není určen k zastavění a jeho převodu jakožto pozemku náhradního nebrání žádná zákonná překážka uvedená v §11 odst. 1 zákona o půdě ani v §6 odst. 1 až 3 zákona č. 503/2012 Sb., ve znění účinném ke dni rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo již v řízení před soudem prvního stupně zjištěno, z výpisu z katastru nemovitostí a katastrální mapy ovšem vyplývá, že tento pozemek zcela obklopuje pozemky parc. č. XY (orná půda), parc. č. XY (orná půda), parc. č. XY (orná půda), parc. č. XY (ostatní plocha) a parc. č. XY (ostatní plocha) ve vlastnictví třetí osoby (J. Š., bytem XY), takže jediný možný přístup na ně může být zajištěn výlučně přes pozemek parc. č. XY. Ohledně tohoto pozemku je tudíž nezbytné zjistit, jakým způsobem má J. Š. zajištěnu přístupovou cestu k jeho pozemkům tak, aby je mohl užívat, a tedy k nim vykonávat všechna vlastnická práva. V záporném případě by nebylo možno dospět k závěru o vhodnosti pozemku parc. č. XY jakožto náhradního k uspokojení restitučního nároku žalobce, neboť by jej nebylo možno zařadit do veřejné nabídky žalované (§11a zákona o půdě), a mohly by vznikat i problémy při jeho obhospodařování (o aplikaci tzv. areálové judikatury, jak se dovolatelka domnívá, se nejedná) - k tomu obdobně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3595/2018. Právní názor odvolacího soudu, že nic nebrání převodu tohoto pozemku, který slouží využití jako orná půda, je tak neúplný a tudíž nesprávný.
Ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú XY, obec XY (zahrada), bylo již soudem prvního stupně zjištěno, že město Benešov podalo dne 25. 6. 2012 žádost o jeho bezúplatný převod [dle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 95/1999 Sb.“)], neboť je určen územním plánem nebo regulačním plánem k zastavění stavbou pro bydlení, že je v zastavěném území a v zastavitelné ploše (podle sdělení Městského úřadu Benešov ze dne 28. 6. 2018 ovšem není tento pozemek určen k zastavění a není vyloučen z převodu).
Podle §22 odst. 13 zákona č. 503/2012 Sb. platí, že byla-li podána žádost Pozemkovému fondu České republiky o bezúplatný převod zemědělských pozemků a dalších nemovitostí na kraje, obce, veřejné vysoké školy nebo veřejné výzkumné instituce podle zákona č. 95/1999 Sb. a zákona č. 569/1991 Sb., ve znění účinném do dne nabytí účinnosti tohoto zákona, vyřízení takové žádosti dokončí příslušný krajský pozemkový úřad Státního pozemkového úřadu podle dosavadních právních předpisů.
Podle §5 odst. 1 zák. č. 95/1999 Sb., nebrání-li převodu práva třetích osob, převede Pozemkový fond na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví zemědělské pozemky v jejím katastrálním území a) v zastavěném území, b) v zastavitelné ploše, c) určené rozhodnutím o umístění stavby k zastavění, d) zastavěné budovami nebo stavbami, které jsou nemovitostmi, ve vlastnictví obce, e) určené vydaným územním plánem nebo vydaným regulačním plánem k realizaci zeleně, s výjimkou pozemků v nezastavěném území.
Pozemky podle písmen a), b) a c) určené k zastavění veřejně prospěšnou stavbou nebo stavbou pro bydlení a pozemky podle písmen d) a e) převede Pozemkový fond do vlastnictví obce bezúplatně.
Podle §5 odst. 3 zák. č. 95/1999 Sb. pozemky vymezené v odstavci 1 budou převedeny na základě písemné žádosti obce do jejího vlastnictví, pokud byly, s výjimkou pozemků, které jsou převáděny do vlastnictví obce bezúplatně, marně nabídnuty oprávněným osobám. Po doručení žádosti obce je Pozemkový fond povinen pozemek neprodleně nabídnout oprávněným osobám, pokud tak dosud neučinil.
Podle §11a odst. 12 zákona o půdě, ve znění účinném od 14. 4. 2006 do 31. 10. 2019, smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů. V poznámce 13c) pod čarou k tomuto ustanovení je uveden odkaz například na §5 zákona č. 95/1999 Sb.
Citované ustanovení §11a bylo do zákona o půdě vloženo zákonem č. 131/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 326/2004 Sb., o rostlinolékařské péči a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, s účinností od 14. 4. 2006. K části třetí tohoto zákona, jíž byl změněn zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, se Důvodová zpráva k zákonu č. 131/2006 Sb. nikterak nezmiňuje.
Pakliže tedy §11a odst. 12 zákona o půdě stanoví s účinností od 14. 4. 2006, že smlouvu o bezúplatném převodu pozemku nelze uzavřít, jestliže bylo uplatněno právo na jeho převod podle zvláštních právních předpisů, a v poznámce 13c) pod čarou odkazuje například na §5 zákona č. 95/1999 Sb., pak je jednoznačné, že od 14. 4. 2006 nelze smlouvu o bezúplatném převodu pozemku podle zákona o půdě uzavřít, jestliže na jeho převod bylo uplatněno právo podle §5 zákona č. 95/1999 Sb.
Bylo-li tedy v daném případě zjištěno, že město Benešov uplatnilo podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. právo na bezplatný převod pozemku parc. č. XY v k. ú XY, obec XY (zahrada), pak tento pozemek by nebylo možno podle §11a odst. 12 zákona o půdě bezúplatně převést na žalobce, neboť by jeho převod byl zapovězen zákonem (a nebylo by možno jej zahrnout do veřejné nabídky), a nešlo by tudíž o pozemek vhodný k převodu na oprávněné osoby. Jednalo by se tak o obdobný případ, který Nejvyšší soud řešil v usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, a v rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019.
Protože však bylo současně ze sdělení Městského úřadu Benešov ze dne 28. 6. 2018 zjištěno, že „tento pozemek není určen k zastavění a není vyloučen z převodu“, je třeba zjistit, zda město Benešov na jeho bezúplatném převodu podle §5 odst. 1 zákona č. 95/1999 Sb. na základě jeho žádosti ze dne 25. 6. 2012 setrvává i v současné době, či zda ji vzalo zpět, případně, jak jinak byla tato jeho žádost příslušným krajským pozemkovým úřadem Státního pozemkového úřadu podle dosavadních právních předpisů vyřízena.
Právní názor odvolacího soudu, že pozemek parc. č. XY není vyloučen z převodu, je tak neúplný (předčasný) a tudíž nesprávný.
Ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY (o výměře 17703 m 2 ) bylo v řízení před soudem prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše a ze sdělení obce XY zjištěno, že jde o pozemek charakteru orná půda, že je využívaný jako pole, že je bez trvalých porostů, že jeho hodnota činí 66.129,70 Kč, že není vyloučen z převodu, ale je určen k realizaci veřejně prospěšných opatření. Žalovaná s převodem tohoto pozemku na žalobce jakožto náhradního nesouhlasí z důvodu, že „je na něm plánována dle příslušného územního plánu realizace veřejně prospěšného opatření (změny v krajině) ve smyslu §2 odst. 1 písm. m) zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů“.
Podle §2 odst. 1 písm. m) stavebního zákona se rozumí veřejně prospěšným opatřením opatření nestavební povahy sloužící ke snižování ohrožení území a k rozvoji anebo k ochraně přírodního, kulturního a archeologického dědictví, vymezené ve vydané územně plánovací dokumentaci. Podle §36 odst. 1 věty první téhož zákona „zásady územního rozvoje stanoví zejména základní požadavky na účelné a hospodárné uspořádání území kraje, vymezí plochy nebo koridory nadmístního významu a stanoví požadavky na jejich využití, zejména plochy nebo koridory pro veřejně prospěšné stavby, veřejně prospěšná opatření, stanoví kritéria pro rozhodování o možných variantách nebo alternativách změn v jejich využití. Podle §170 odst. 1 písm. b) stavebního zákona práva k pozemkům a stavbám, potřebná pro uskutečnění staveb nebo jiných veřejně prospěšných opatření podle tohoto zákona, lze odejmout nebo omezit, jsou-li vymezeny ve vydané územně plánovací dokumentaci a jde-li o veřejně prospěšné opatření, a to snižování ohrožení v území povodněmi a jinými přírodními katastrofami, zvyšování retenčních schopností území, založení prvků územního systému ekologické stability a ochranu archeologického dědictví. Podle odst. 3 téhož ustanovení řízení o vyvlastnění práv k pozemkům a stavbám, příslušnost k jeho vedení a podmínky vyvlastnění upravuje zvláštní právní předpis (v poznámce pod čarou je uveden odkaz na zákon o vyvlastnění).
K možnosti vyvlastnění práv k pozemkům, potřebných pro uskutečnění veřejně prospěšných opatření, jak je zakotvena v §170 odst. 1 písm. b) stavebního zákona, se vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 31. 10. 2014, sp. zn. 4 As 84/2014, tak, že je ji třeba chápat jako poslední prostředek (ultima ratio), který nastupuje teprve pro případ, že se odpovídajícího standardu ochrany přírody, jak je zakotven v zákoně č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, a v prováděcí vyhlášce č. 395/1992 Sb., nepodaří dosáhnout jinými - mírnějšími prostředky.
Námitkou žalované, že na pozemcích nárokovaných oprávněnou osobou jakožto náhradních podle zákona o půdě jsou plánována veřejně prospěšná opatření, se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4533/2018, z nějž vyplývá, že je třeba v každém jednotlivém posuzovaném případě posoudit, o jaká opatření se jedná, zda ohledně nich byly schváleny návrhy pozemkových úprav podle §11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, zda i přes navrhovaná opatření jsou zemědělsky obhospodařovány a zda zamýšlená opatření jejich dalšímu obhospodařování brání či nikoliv.
Byť v případě pozemku parc. č. XY v k. ú. XY nebylo v řízení před soudy obou stupňů zjištěno, že by překážkou jeho převodu na žalobce byl důvod uvedený v §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb., tedy že by se jednalo o zemědělský pozemek určený podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření (v poznámce pod čarou je uveden odkaz na zákon č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů), nebylo nikterak objasněno [neuvedla to ani žalovaná, která opakovaně tvrdí „je na něm plánována dle příslušného územního plánu realizace veřejně prospěšného opatření (změny v krajině)“, a nevyplývá to ani ze sdělení obce XY], o jaká veřejně prospěšná opatření vymezená ve vydané územně plánovací dokumentaci se má jednat, zda i přes navrhovaná opatření je tento pozemek zemědělsky obhospodařován, zda zamýšlená opatření brání (či nikoliv) jeho dalšímu obhospodařování, jakož i okolnost, zda by byl dán důvod k vyvlastnění (omezení) vlastnického práva k tomuto pozemku, a zda by standard ochrany přírody a krajiny odpovídající zákonu mohl být zajištěn i jinak.
Právní názor odvolacího soudu, že nic nebrání převodu tohoto pozemku, jakožto pozemku náhradního k uspokojení restitučního nároku žalobce, je tak neúplný (předčasný) a tudíž nesprávný.
Ohledně pozemku parc. č. XY v k. ú. XY bylo již v řízení před soudem prvního stupně ze znaleckého posudku znalce Ing. Zdeňka Bureše a ze sdělení města Týnec nad Sázavou zjištěno, že jde o pozemek charakteru orná půda, že na něm není plánována veřejně prospěšná stavba, že není vyloučen z převodu dle §6 zákona č. 503/2012 Sb., že není určen k zastavění, že je využíván jako les a vyskytuje se na něm trvalý porost listnatých stromů a že jeho hodnota činí 184.920,20 Kč. Žalovaná s převodem tohoto pozemku na žalobce jakožto náhradního již v řízení před soudem prvního stupně nesouhlasila z důvodu, že je historickým majetkem oprávněné osoby podle zákona č. 428/2012 Sb., přičemž však současně uvedla, že dosud neeviduje výzvu k vydání tohoto majetku oprávněné osobě. Ačkoliv žalovaná tuto námitku uplatnila již v řízení před soudem prvního stupně a zopakovala jí i v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, žádný ze soudů se jí nikterak nezabýval.
V dalším řízení tedy bude zapotřebí postavit najisto tvrzení žalované, že tento pozemek je historickým majetkem církevní právnické osoby, a rovněž zjistit, zda tato osoba podala výzvu k jeho vydání, a případně, kdy se tak stalo. Při právním posouzení je pak nutno vycházet z ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. [podle nějž platí, že věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, které jsou ve vlastnictví státu, nelze po dobu 24 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto ustanovení převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani zatížit právem jiné osoby. Po uplynutí lhůty podle věty první nelze z vlastnictví státu převést do vlastnictví jiné osoby, přenechat jiné osobě k užívání, ani zatížit právem jiné osoby, věci tvořící původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, na jejichž vydání byl uplatněn nárok podle tohoto zákona, avšak k vydání věci nedošlo, a to po dobu, kdy probíhá řízení před pozemkovým úřadem podle tohoto zákona, nebo až do dne, kdy a) marně uplyne lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu nebo pro uplatnění nároku na vydání věci u soudu, b) uplyne lhůta 2 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, byla-li žaloba podána a nebylo-li podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví, nebo c) uplyne lhůta 2 měsíců po nabytí právní moci rozhodnutí soudu o nároku, byl-li nárok u soudu uplatněn a nebylo-li podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví. Odstavec 2) tohoto ustanovení pak stanoví, že právní úkony učiněné v rozporu s odstavcem 1 jsou neplatné].
V komentáři k tomuto ustanovení v systému ASPI se mimo jiné uvádí, že „zákon o majetkovém vyrovnání zde do jisté míry nahrazuje blokační §29 zák. o půdě, který byl k 1. lednu 2013 zrušen (viz §21 zák. o majetkovém vyrovnání). Obě ustanovení se týkají majetku, jehož původními vlastníky byly církevní subjekty. Jsou zde však i podstatné rozdíly. Oproti blokačnímu ustanovení v zákoně o půdě se nyní blokace týká pouze věcí, jejichž vlastníkem je stát. To je dáno samotnou koncepcí zákona, podle kterého je možné naturálně vydat pouze majetek státu, zatímco za původní majetek registrovaných církví a náboženských společností, který nyní vlastní nestátní subjekty, je poskytována paušální finanční náhrada. Blokace však nyní zahrnuje i movité věci a týká se širšího rozsahu dispozic, tedy nejen převodu vlastnictví, nýbrž i zatížení věci právem jiné osoby nebo přenechání věci do užívání jiné osoby. Blokace je jasně časově vymezena. Počátek blokace je den nabytí účinnosti tohoto ustanovení, tj. 5. 12. 2012, konec blokace je po uplynutí 24 měsíců, tj. 5. 12. 2014. Byl-li však na věc uplatněn nárok podle zákona, je taková věc „blokována“ až do dne, kdy bude „definitivně“ rozhodnuto o vydání či nevydání věci. V případě zemědělské nemovitosti trvá blokace až do nabytí právní moci rozhodnutí pozemkového úřadu o schválení dohody nebo o vydání věci. Pokud nárokovaná zemědělská nemovitost není rozhodnutím pozemkového úřadu vydána, trvá blokace až do dne, kdy marně uplyne dvouměsíční lhůta pro podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu proti negativnímu rozhodnutí pozemkového úřadu nebo uplynutím 2 měsíců ode dne nabytí právní moci negativního rozhodnutí soudu o nároku na vydání věci, byl-li nárok u soudu uplatněn a nebylo-li podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví. V případě, že byl uplatněn nárok na vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti, trvá blokace až do uplynutí tříleté prekluzivní lhůty pro uplatnění nároku na vydání věci u soudu podle §9 odst. 4 nebo uplynutí lhůty 2 měsíců po nabytí právní moci negativního rozhodnutí soudu o nároku, byl-li nárok u soudu uplatněn a nebylo podáno dovolání; bylo-li podáno dovolání, lhůta se prodlužuje do rozhodnutí dovolacího soudu, kterým se podanému dovolání nevyhoví“.
Protože odvolací soud se uvedenou námitkou žalované nikterak nezabýval, je jeho právní posouzení věci, pokud dospěl k závěru o vhodnosti pozemku parc. č. XY v k. ú. XY k převodu na žalobce, rovněž neúplné a tudíž nesprávné.
Námitky dovolatelky o nevhodnosti dalších pozemků k převodu na žalobce přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají.
Ohledně těchto dalších žalobcem nárokovaných pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. a XY (všechny orná půda), jakožto náhradních, bylo v řízení zjištěno, že jejich převodu nebrání zákonné výluky uvedené v §11 odst. 1 zákona o půdě a že jsou „určeny k realizaci zeleně, zelených pásů a remízků za účelem zadržení vody v krajině a zmírnění eroze orné půdy, přičemž tyto pozemky navazují na pozemky, na nichž byly takové úpravy již provedeny“. Vzhledem k tomu, že v řízení před soudy obou stupňů zároveň nevyšly najevo skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo naplnění zákonné překážky převodu těchto pozemků podle §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. [který stanoví, že podle tohoto zákona nebo zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, anebo zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů, nelze převádět zemědělské pozemky určené podle schváleného návrhu pozemkové úpravy pro výstavbu polních cest a na provedení technických, vodohospodářských a ekologických opatření], jež by jejich převodu na žalobce bránily (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3773/2017, a dále usnesení téhož soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 355/2018), je rozhodnutí odvolacího soudu o jeho převodu oprávněné osobě v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Jiné okolnosti, pro něž by bylo možno na předmětné náhradní pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. a XY pohlížet jako na „nevhodné“, jež nelze použít k uspokojení nároku žalobce podle zákona o půdě, v řízení žádným z účastníků, tedy ani žalovanou, tvrzeny nebyly a žádná taková okolnost ani jinak nevyšla dříve v řízení najevo.
K poslední námitce dovolatelky Nejvyšší soud dodává, že v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je sice uvedena cena pozemku parc. č. XY v k. ú. a XY ve výši 57.857,50 Kč, tedy odlišně od znaleckého posudku Ing. Zdeňka Bureše (ve výši 58.250,50 Kč), aniž by byl vysvětlen důvod této odchylky, avšak ocenění tohoto pozemku uvedené v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ve výši 58.250,50 Kč odpovídá ceně dle závěru znaleckého posudku.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ve výroku I. v rozsahu, v němž byl potvrzen částečný rozsudek Okresního soudu v Benešově ze dne 27. listopadu 2018, č. j.
5 C 139/2018-441, ve výroku I. v části, jíž byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú XY, obec XY, parc. č. XY v k. ú. XY, obec XY, a parc. č. XY v k. ú. a obci XY, správný, a protože v tomto rozsahu nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud jej v uvedeném rozsahu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí je pro odvolací soud (jakož i pro soud prvního stupně) v dalším řízení závazný (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí ve věci bude rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož negativní dopady napadeného rozhodnutí odvolacího soudu v uvedeném rozsahu do poměrů dovolatelky byly odstraněny tím, že je dovolací soud bez zbytečného odkladu zrušil, stal se návrh na odklad právní moci (vykonatelnosti) vydaného rozhodnutí bezpředmětným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu