ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4533.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4533/2018-1314
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, b) K. B. , narozeného XY, a c) A. B. , narozené XY, všech bytem XY, zastoupených JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1044/23, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Žižkov, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 013 12 774, zastoupené Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované – Zubního střediska Poděbrady spol. s r.o. , identifikační číslo osoby: 475 36 781, se sídlem v Poděbradech, Proftova 370/3, zastoupeného JUDr. Janem Luhanem, advokátem se sídlem v Lysé nad Labem, Masarykova 1250/50, o nahrazení projevu vůle uzavřít smlouvu o převodu náhradních pozemků, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 205/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. června 2018, č. j. 30 Co 30/2018-1201, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 30. října 2017, č. j. 10 C 205/2016-1027, zrušen v části výroku pod bodem II, jíž bylo žalované uloženo uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu pozemků parc. XY a parc. XY v k. ú. XY, pozemku parc. XY v k. ú. XY, a pozemku parc. XY v k. ú. XY, jakož i ve výroku III o nákladech řízení, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve zbylé části výroku II, o uložení povinnosti žalované uzavřít s žalobci dohodu o bezúplatném převodu tam označených pozemků jako náhradních (§11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 229/1991 Sb.“) byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Dovoláním žalované je napaden rozsudek odvolacího soudu v potvrzující části výroku pod bodem II; splnění předpokladů přípustnosti dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“) spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek hmotného i procesního práva, konkrétně jde-li o otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem o ocenění oprávněným osobám nevydaných pozemků (posudek znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc.), potažmo určení výše neuspokojeného restitučního nároku; za nesprávné současně považuje i posouzení otázky vhodnosti jí v dovolání označených náhradních pozemků, namítajíc, že pozemek parc. XY v k. ú. XY je určen k vybudování ekologického opatření nadregionálního biokoridoru, na pozemku parc. XY v k. ú. XY se nachází přírodní památka a je součástí systému Natura 2000, u pozemku parc. XY v k. ú. XY je navrženo veřejně prospěšné opatření ve formě regionálního biokoridoru a pozemek parc. XY v k. ú. XY představuje zahradu bytového domu, s níž podle dovolatelky tento pozemek funkčně souvisí.
Nejvyšší soud podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a kdy napadené rozhodnutí nepatří do okruhu rozhodnutí vyjmenovaných v §238 o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Předestírá-li dovolatelka otázku hodnocení důkazu znaleckým posudkem doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., provedeného v souvislosti s určením výše restitučního nároku oprávněných osob za účelem ocenění jim odňatých pozemků, nelze než uvést, že tím ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neklade žádnou kvalifikovanou otázku hmotného ani procesního práva, jejímž prostřednictvím by bylo lze usuzovat na přípustnost dovolání, nýbrž rozporuje skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů, jímž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli totiž dovolatelka vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti – posuzováno podle obsahu dovolání – svými výtkami brojí proti způsobu hodnocení důkazů odvolacím soudem, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu); uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zásadám, dle nichž je třeba hodnotit důkaz znaleckým posudkem (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5247/2015, a ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2704/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 209/2018, a rozsudky ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 2458/2009, a ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5138/2014), se ostatně odvolací soud nikterak nezpronevěřil, a tedy důvodně zde čerpal své skutkové závěry o ceně odňatých pozemků (a tudíž i o výši restitučního nároku žalobců) z písemného znaleckého posudku znalce doc. Ing. Jaromíra Rysky, CSc., přihlížeje přitom rovněž k výpovědi citovaného znalce v označeném řízení, v němž byl k obsahu znaleckého posudku slyšen. V odůvodnění svého rozhodnutí pak svůj postup při hodnocení důkazů (včetně toho, proč i zde vycházel právě ze závěrů znaleckého posudku uvedeného znalce) přesvědčivým a přezkoumatelným způsobem vysvětlil. Poukázal na to, že citovaný znalec v souladu s ustálenou judikaturou pozemky, byť byly v době přechodu na stát evidovány jako pozemky zemědělské, nicméně byly určeny k výstavbě (v době prodeje existující územně plánovací dokumentace, vykoupení za účelem výstavby, bezprostřední realizace výstavby, existence územního rozhodnutí o umístění stavby) správně ocenil jako pozemky určené pro stavbu ve smyslu ustanovení §14 odst. 1 vyhlášky č. 182/1988 Sb., ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014, ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 444/2014, ze dne 3. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4678/2014, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, a ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1025/2015), přičemž současně zohlednil i tu okolnost, že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež posléze „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě.
Ke stejným závěrům – jde-li o hodnotu totožných, oprávněným osobám odňatých pozemků a potažmo výši restitučního nároku – přitom soudy dospěly i v jiných, již dříve skončených řízeních týchž účastníků; v nich vydaná konečná rozhodnutí pak obstála i v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2119/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3313/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1023/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, či naposled i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4325/2018).
Na dovolatelkou předestřené otázce, zda lze v souvislosti s oceněním žalobcům nevydaných pozemků aplikovat srážky ve smyslu ustanovení Přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb., zohledňující jejich stav v době přechodu na stát, rozhodnutí odvolacího soudu ani v dané věci, stejně tak jako ve věcech shora odkazovaných, zjevně založeno není, jestliže odvolací soud – krom obecných úvah o aplikovatelnosti dané úpravy – i v dané věci své rozhodnutí zakládá na individuálních skutkových okolnostech případu, tedy že pozemky byly odňaty jako celek pro výstavbu sídliště, jež „stavebně srostlo“ s hlavním městem Prahou a bylo napojeno na inženýrské sítě, tedy skutečnostech odůvodňujících posouzení, že ani v daném případě skutkové předpoklady pro aplikaci uvedených srážek naplněny nebyly.
Ani co do měřítek dovolatelkou znovu zpochybňované vhodnosti pozemků jako náhradních k uspokojení restitučního nároku oprávněných osob podle zákona č. 229/1991 Sb. se odvolací soud napadeným rozsudkem nikterak nezpronevěřil ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, jež požaduje, aby oprávněnými osobami nárokovaný pozemek jako náhradní – nebýt liknavého postupu Pozemkového fondu České republiky, potažmo žalované České republiky jako jeho nástupkyně – byl potenciálně zařaditelný do veřejné nabídky ve smyslu §11a odst. 2 zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2420/2010). Prvořadým kritériem je to, zda převodu pozemku nebrání zákonné výluky uvedené v ustanoveních §11 odst. 1 zákona o půdě a §6 zákona č. 503/2012 Sb., či zda nejde o pozemek zatížený (přednostními) právy třetích osob (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005).
Při zkoumání vhodnosti nárokovaných pozemků je nutno přihlížet i k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (jeho nástupce Státní pozemkový úřad) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle §11a zákona o půdě), se tudíž nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (ve správě Státního pozemkového úřadu) a zejména jí takto nelze přiřknout pozemky, jejichž převodu brání jiné právní předpisy, či nedostatek vhodnosti jejich zařazení do veřejné nabídky podle zákona o půdě.
Ani v případě dovolatelkou označených pozemků se však odvolací soud napadeným rozsudkem od shora vzpomenuté rozhodovací praxe dovolacího soudu řešící otázku „vhodnosti“ pozemků nikterak neodchýlil (nejde o pozemky, jejichž převod oprávněné osobě byl by zákonem zapovězen nebo které by z jiného důvodu bylo lze považovat za pozemky nevhodné k uspokojení nároku oprávněné osoby). Překážkou k vydání náhradních pozemků ve smyslu ustanovení §6 odst. 1 písm. c) zákona č. 503/2012 Sb. nemůže být zahrnutí pozemku do ekologického opatření – nadregionálního biokoridoru (parc. XY v k. ú. XY) ani plánované prvky územního systému ekologické stability (parc. XY v k. ú. XY), jestliže – jak se podává ze skutkových zjištění soudů – ani v jednom z těchto případů nejsou schváleny návrhy pozemkových úprav podle §11 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Současně lze poukázat i na to, že vposled označené pozemky jsou i přes navrhovaná opatření zemědělsky obhospodařovány a zamýšlená opatření jejich dalšímu obhospodařování nebrání; odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, jenž se vztahuje k výluce uvedené v §6 odst. 1 písm. b) zákona č. 503/2012 Sb. (o níž v tomto případě nejde) je v projednávané věci zjevně nepřípadný (napadené rozhodnutí odvolacího soudu s odkazovaným rozhodnutím dovolacího soudu v kolizi není).
Zjištěny nebyly ani překážky převoditelnosti v případě dalších dovolatekou označených pozemků. Argumentace dovolatelky o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k převoditelnosti (potažmo vhodnosti) pozemků parc. XY v k. ú. XY a parc. XY v k. ú. XY tak či tak nemůže založit přípustnost dovolání, neboť těmito námitkami dovolatelka vystihuje tzv. jiné vady řízení, k nimž přihlíží dovolací soud tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř.). Nehledě na to, nedostatky takové intenzity odůvodnění rozsudku odvolacího soudu ani netrpí, jestliže odvolací soud přesvědčivě a přezkoumatelně vysvětlil i své závěry o použitelnosti těchto pozemků jako náhradních (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). I ve smyslu odkazované judikatury dovolacího soudu nelze rozhodnutí soudu označit za nepřezkoumatelné, je-li zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto, kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky; v tomto směru není významné, že se odvolací soud bezezbytku nevypořádal všemi odvolatelkou (nyní dovolatelkou) v řízení uplatněnými námitkami, soustředil-li se zde na podstatné, nosné důvody rozhodnutí.
Stejně tak ani závěr odvolacího soudu o vhodnosti a převoditelnosti pozemku parc. XY v k. ú. XY není v kolizi se shora odkazovanou judikaturou. Okolnost, že na části tohoto pozemku je přírodní památka (§36 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny), stejně tak jako skutečnost, že je součástí soustavy „Natura 2000“ (§45a násl. zákona č. 114/1992 Sb.), nenaplňuje ani žádný z výlukových důvodů dle §6 odst. 1 písm. f) zákona č. 503/2012 Sb. (tj. nejedná se o pozemek v národní přírodní památce, národní přírodní rezervaci ani v první či druhé zóně národního parku). Dovolatelce přitom nelze přitakat ani v tom, že by se odvolací soud dopustil přepjatého formalismu při aplikaci posledně citovaného ustanovení zákona č. 503/2012 Sb., nelze-li současně ztratit ze zřetele ani tu zásadu, dle níž má být interpretace překážek (výluk) bránících vydání nárokovaných nemovitostí prováděna nikoli extenzivně, ale spíše restriktivně, s důrazem na naplnění účelu restitucí (včetně restitucí náhradních) vyjádřeného v preambuli a v §1 zákona č. 229/1991 Sb. Této interpretační a aplikační zásadě se odvolací soud nezpronevěřil, jestliže ve svých úvahách současně akcentoval i okolnost, že pozemek bude možné i nadále zemědělsky obhospodařovat (dle zjištění odvolacího soudu ani zařazení pozemku do soustavy Natura 2000, příp. vyhlášení přírodní památky na části jeho plochy nemají vliv na zemědělské obhospodařování takto dotčených pozemků, které se na nich již uskutečňuje, a případná omezení z těchto opatření vyplývající neomezí nového vlastníka pozemků při hospodaření či v dispozicích s nimi v takové míře, že by nemohl plně realizovat své vlastnické právo a že by jejich vydáním byl popřen účel restitucí vyjádřený v preambuli a v §1 zákona o půdě, či snad v důsledku vydání předmětných pozemků oprávněným osobám by mělo dojít ke zmaření účelu navrhovaných ekologických opatření).
K námitkám uplatněným dovolatelkou vůči závěru odvolacího soudu o vhodnosti pozemku parc. XY v k. ú. XY jako použitelného k náhradní restituci (kdy se namítá jeho zastavěnost, resp. funkční souvislost se stavbou bytového domu na sousedním pozemku, jež byla by překážkou i ve vztahu k původní restituci ve smyslu §11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 229/1991 Sb.), sluší se uvést, že posouzení funkční souvislosti nemovitostí je úzce spjato s individuálními okolnostmi případu (kdy hodnotící úvahy soudů nižších stupňů – v rovině navazujícího právního posouzení – nesmí pak být zjištěným okolnostem nepřiměřené a musí zohledňovat všechna kritéria, jež jsou relevantní pro takové posouzení). Jestliže v nyní posuzované věci odvolací soud, vycházeje ze zjištěných konkrétních skutkových okolností [předmětný pozemek je v katastru nemovitostí evidován jako zahrada, není v těsné blízkosti bytového domu č.p. XY stojícího na parc. XY v k. ú. XY (jenž obklopují jiné pozemky – parc. XY a parc. XY), není nezbytný pro přístup k bytovému domu, přičemž je samostatně zemědělsky využitelný jako zahrada či sad, a při hospodaření s ním nebudou vznikat jiné problémy, je-li přístupný i z místní komunikace], uzavřel, že vydání pozemku oprávněným osobám nebránila by ani překážka dle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, není přijatý závěr v rozporu s stálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 67/2009), jež připouští, že překážkou vydání pozemků může být i funkční souvislost pozemků se stavbou, kdy pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, tvořící vzájemně provázaný soubor staveb a pozemků (areál); k tomu srov. např. i nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. II. ÚS 78/98, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89; či usnesení ze dne 17. 2. 2005, sp. zn. I. ÚS 159/03. Hodnotící úvaha odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti předmětného pozemku s bytovým domem (vycházející zde z individuálních skutkových okolností projednávané věci) není nepřiměřená a úvahy odvolacího soudu co do svého obsahu či podloženosti s uvedenými rozhodnutími nekolidují. Odkaz žalované na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017, v poměrech projednávané věci také není případný, jelikož odkazované rozhodnutí vychází z odlišných skutkových okolností, kdy pozemek požadovaný oprávněnou osobou jako náhradní bezprostředně obklopoval bytový dům, takto sloužil i jako přístup k domu, zatímco jeho zemědělská využitelnost byla více než pochybná.
Nejvyšší soud rovněž neshledal, že by odvolacím soudem učiněná skutková zjištění byla v extrémním rozporu s v řízení provedenými důkazy, jestliže z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Skutková zjištění nevykazují ani extrémní rozpor s obsahem spisu, a zjevně nebyla učiněna v důsledku procesních excesů na poli dokazování či v důsledku jiného svévolného jednání odvolacího soudu. Dovolatelce tudíž nelze přisvědčit, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces (dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a že by i z tohoto důvodu mohla být založena přípustnost dovolání. Dovolatelka touto námitkou v podstatě opět napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem, tedy činnost vedoucí ke zjištění skutkového stavu věci, jestliže si na základě izolované akcentace pouze některých skutečností vytváří vlastní skutkový stav; tím však nemohou být zpochybněny právní závěry odvolacího soudu.
Ze shora vyložených důvodu Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, neboť není přípustné (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím se řízení nekončí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O povinnosti k náhradě nákladů řízení, včetně nákladů vzniklých účastníkům v dovolacím řízení, bude tedy rozhodnuto soudy nižších stupňů až v konečném rozhodnutí (srov. §151 odst. 1, §224 odst. 1, §243c odst. 3 věty první o. s. ř.).
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení (od 30. 9. 2017) se podává z bodu 2 článku II, přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 2. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu