ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2361.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2361/2019-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce hlavního města Prahy , se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 000 64 581, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalované 1) Fio bance, a.s. , se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, IČ 618 58 374, zastoupené JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, a proti žalované 2) DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci , se sídlem v Bělé nad Radbuzou, Dlouhá 129, IČ 271 81 286, zaniklé bez právního nástupce ke dni 17. 10. 2017, o zaplacení 151.149.281 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 79/2010, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2017, č. j. 3 Cmo 222/2016-434, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 127.146,80 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze výrokem I. rozsudku ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-206, zamítl žalobu o zaplacení částky 151.149.281 Kč s příslušenstvím proti žalované 1), žalované 2) uložil povinnost žalobci tuto částku s příslušenstvím zaplatit (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud prvního stupně zjistil, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 80 K 75/99, došlo ke zpeněžení budovy č. p. 2140 na pozemku parc. č. 2031/45 v k. ú. Chodov za částku 151.200.000 Kč, jež byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť jejím vlastníkem byl žalobce. Ke zpeněžení budovy došlo v době, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2006, č. j. 35 Cm 182/2001-159, potvrzené rozhodnutím Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 12. 2007, č. j. 13 Cmo 44/2007-226, o zamítnutí žaloby žalobce hl. m. Prahy na vyloučení označené budovy z konkursní podstaty úpadce, byť odvolací soud dospěl (mimo jiné) k závěru, že jde o obytný dům a že vlastnické právo k němu přešlo na žalobce podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.; na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008, rozsudek Vrchního soudu v Praze ohledně vyloučení tohoto domu z konkursní podstaty úpadce zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že v důsledku naplnění podmínek uvedených v §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo k označené budově na žalobce a že k uvedenému dni zaniklo právo úpadce s budovou hospodařit, neboť tato nemovitost přestala splňovat podmínku „státního vlastnictví“. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2009, sp. zn. 13 Cmo 44/2007, bylo zastaveno odvolací řízení z důvodu zrušení konkursu na majetek úpadce, k čemuž došlo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 80 K 75/99, pravomocným dne 21. 4. 2009. Právní předchůdkyně žalované 1) - Fio družstevní záložna vystupovala v konkursním řízení jako věřitel, ještě před rozdělením výtěžku zpeněžení konkursní podstaty však svou pohledávku za úpadcem postoupila na žalovanou 2), o čemž byl konkursní správce informován. Jelikož nicméně byla uzavřena dohoda, dle níž měla právní předchůdkyně žalované 1) i nadále vlastním jménem zmíněnou pohledávku vymáhat na účet žalované 2), nebylo navrženo, aby do konkursního řízení vstoupila nabyvatelka pohledávky. Výtěžek z prodeje nemovitosti byl pak vyplacen na účet žalované 2), který správci konkursní podstaty coby platební místo sdělila právní předchůdkyně žalované 1). Soud uzavřel, že žalovaná 2) je vůči žalobci, jemuž ke zpeněženému majetku tzv. svědčilo lepší právo, pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a to ve výši žalované částky se zákonným úrokem z prodlení od 28. 5. 2010 do zaplacení, která odpovídá procentnímu podílu právní předchůdkyně žalované 1) na výtěžku zpeněžení předmětné budovy. Naopak na straně žalované 1) pasivní věcná legitimace dána není, ve vztahu k ní tudíž musela být žaloba zamítnuta.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., napadených odvoláním žalobce, zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení [řízení o odvolání žalované 2) proti výrokům II. a IV. rozsudku soudu prvního stupně bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 Cm 79/2010-253]. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně měl pro posouzení uplatněného nároku dostatek skutkových zjištění a že na základě provedeného dokazování učinil správný právní závěr, že žalobci svědčí „lepší právo“ k výtěžku zpeněžení předmětné budovy než věřiteli v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, vytkl mu však, že připustil, aby petit žaloby zněl na uložení platební povinnosti žalované 1) nebo žalované 2), poněvadž tato formulace v obecné rovině naznačuje alternativní vymezení okruhu účastníků, jež je v občanském soudním řízení nemyslitelné. Za daných okolností bylo nicméně možné vycházet z toho, že žalobce mínil uplatnit svůj nárok proti oběma žalovaným, kteří mají postavení samostatných společníků v rozepři. Závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1) shledal nesprávným, jelikož účastnicí konkursu byla právní předchůdkyně žalované 1), ve vztahu k níž bylo konkursním soudem rozhodnuto o uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Na jaký účet (platební místo) bylo plnění poukázáno a zda žalovaná 1) byla ke dni vydání rozvrhového usnesení z hmotně právního hlediska nositelkou přihlášené pohledávky, označil odvolací soud za nerozhodné. Rozsudek soudu prvního stupně tak nemohl obstát jako správný.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které Nejvyšší soud zamítl usnesením ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, neboť dospěl k následujícím závěrům: […] „došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel jednající coby konkursní věřitel. Naznačený závěr nemůže ve světle konstantní rozhodovací praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 55/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010) nikterak zvrátit ani to, že postupitel v konkursním řízení požádal o výplatu jemu připadnuvší části výtěžku na bankovní účet postupníka, neboť určení platebního místa je v tomto kontextu skutečností zcela nahodilou, nezpůsobilou ovlivnit utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi osobou, jíž měl podle hmotného práva připadnout výtěžek zpeněžení dotčené nemovitosti, a subjektem, kterému bylo sporné plnění fakticky vyplaceno jakožto konkursnímu věřiteli“.
Městský soud v Praze znovu rozhodl rozsudkem ze dne 12. 7. 2016, č. j. 2 Cm 779/2010-358, tak, že žalované 1) uložil povinnost zaplatit žalobci částku 151.149.281 Kč se specifikovaným příslušenstvím, vše do tří dnů od právní moci rozsudku „s tím, že povinnost k plnění žalované 1) zaniká v rozsahu plnění žalované 2) DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci, dle rozsudku č. j. 2 Cm 79/2010-193 ze dne 20. 6. 2013“ (výrok I.), žalobu v části nároku na úhradu úroku z prodlení ve výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou, v každém kalendářním pololetí a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o 7 procentních bodů, z částky 151.149.281 Kč od 28. 5. 2010 do 7. 7. 2010, zamítl (výrok II.), a dále rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupkyně náhradu nákladů řízení ve výši 3.620.087,20 Kč.
Soud prvního stupně vyšel shodně jako v původním řízení ze zjištění, že dům č. p. 2140 v k. ú. Chodov byl postaven na základě stavebního povolení vydaného odborem výstavby Obvodního národního výboru v Praze 4 ze dne 11. 7. 1983, č. j. VYST 2330/83-PG, Výstavbě hlavního města Prahy, výstavbě sídlišť, že stavba byla kolaudována rozhodnutím Místního národního výboru v Praze 4 (dále jen „MNV“) ze dne 23. 1. 1989, č. j. výst. 4466/89-BR, jako objekt 0101-svobodárna-věžový dům-sever, který je rozdělen na tři části, a to obytnou část A obsahující 224 obytných buněk, sestávajících ze dvou pokojů, předsíně, WC a umývárny pod jedním uzavřením, část B - provozní prostory a C - hlavní vstup a restaurace, že rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 16. 11. 1993 bylo objektu přiděleno popisné číslo 2140 v k. ú. Chodov, Městská část Praha 4 a orientační číslo 2 v ulici Bardonova, že hospodářskou smlouvou ze dne 13. 2. 1989, č. HS 719/89, přešlo právo hospodaření k budově objektu na Obvodní podnik bytového hospodářství v Praze 4 (dále jen „OPBH v Praze 4“) ke dni 15. 2. 1989, a že zakládací listinou ze dne 27. 6. 1989 zřídil MNV v Praze 4 Místní bytový podnik v Praze 4, Jižní město, státní podnik, na nějž pak byl převeden majetek bývalého OPBH v Praze 4. Ze znaleckého posudku soudem ustanoveného znalce Zdeňka Bareše dále zjistil, že obytná plocha obytných buněk tvoří více než 2/3 celkové plochy předmětného domu.
K námitce žalované 1), že žalobce se nestal vlastníkem předmětného domu podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vzhledem k tomu, že se nejedná o obytný dům, soud prvního stupně setrval na názoru uvedeném v jeho dřívějším rozsudku ze dne 20. 6. 2013, v němž sdílel právní závěr vyjádřený v rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 13 Cmo 44/2007, že svobodárna je dle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí, vždy charakterizována jako zařízení určené k trvalému bydlení převážně osob svobodných či žijících osaměle, že ubytování v takovém zařízení bylo podrobeno režimu dle §190 až §195 obč. zák., v tehdejším znění, tedy institutu osobního užívání obytných místností, že místnosti a bytové buňky v domě č. p. 2149 (správně zřejmě č. p. 2140) vyhovují kvalifikaci uvedené v §62 a §63 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty (dále jen „zákon č. 41/1964 Sb.“), pro byt či obytnou místnost. Tomuto závěru přisvědčil i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008, v němž dovodil, že hlavní město Praha nabylo vlastnické právo k předmětné budově na základě §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. a že správce konkursní podstaty úpadce neměl oprávnění sepsat tuto nemovitost do konkursní podstaty. Soud přitom poukázal na to, že byl vázán právním názorem vyjádřeným v usnesení odvolacího soudu ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014
-271, že z provedeného dokazování učinil správný právní závěr, že žalobci svědčí lepší právo k výtěžku zpeněžení předmětné budovy, než věřiteli v konkursním řízení na majetek úpadce.
Soud prvního stupně „tudíž shledal žalobu na jistině důvodnou vůči žalované 1) v plném rozsahu na základě uvedených právních závěrů z titulu nároku na vydání bezdůvodného obohacení“. Povinnost žalované 1) omezil „pro případ, že by žalovaný 2) uhradil žalobci na základě pravomocného rozhodnutí tohoto soudu peněžní prostředky z důvodu, aby bylo zamezeno duplicitnímu hrazení téhož nároku“.
K odvolání žalované 1) Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 10. 2017, č. j. 3 Cmo 222/2016-434 - poté co rozsudek soudu prvního stupně v záhlaví v označení žalované 2) opravil z nesprávně uvedeného DREAM HOUSE, k.s. na správné DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci - jej ve výroku I. potvrdil, ve výroku III. jej změnil tak, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení k rukám jeho zástupkyně 3.098.103,70 Kč s tím, že ohledně náhrady nákladů řízení ve výši 1.762.881 Kč zaniká povinnost žalované 1) hradit tyto náklady v rozsahu plnění žalované 2) na základě výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193; dále rozhodl, že žalovaná 1) je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů odvolacího řízení k rukám jeho zástupkyně částku 508.957,20 Kč.
Vzhledem k tomu, že žalovaná 2) zanikla ke dni 17. 10. 2017 bez právního nástupce (tj. ještě před vydáním rozsudku odvolacího soudu), jak vyplynulo z obchodního rejstříku, Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 4. 2019, č. j. 2 Cm 79/2010-501, řízení ve vztahu k žalované 2) zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení ve vztahu k této žalované.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Připomněl, že již ve zrušujícím usnesení ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, vyslovil právní názory zmíněné soudem prvního stupně, jimiž byl tento soud vázán, na nichž nemá důvod cokoliv měnit, když nedošlo ke změně skutkového stavu věci, a pouze s ohledem na v mezidobí vydané rozhodnutí téhož soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 15 Cmo 21/2016, v němž byl zaujat opačný názor, připojil podrobnější argumentaci ve vztahu k závěru, že žalobci svědčí lepší právo. V tomto ohledu poukázal na to, že z ustálené judikatury vyplývá, že při posouzení otázky, zda se jedná o obytný dům, je rozhodující jeho právní stav daný příslušným rozhodnutím stavebního úřadu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000); dále vyšel z §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., který v poznámce pod čarou č. 4 „upozorňuje“ (jiný význam nemá - viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1572/17) na definici obytného domu obsaženou v §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., podle nějž se dům považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům. Co je byt, pak tentýž zákon stanoví v §62, podle nějž se bytem rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Jestliže v dané věci vyplývá z kolaudačního rozhodnutí ze dne 23. 1. 1989, že předmětný dům byl povolen k užívání jako svobodárna, která má obytnou část, v níž je 224 obytných buněk, a ze znaleckého posudku znalce Zdeňka Bareše, že obytné buňky jsou tvořeny dvěma pokoji, předsíní, WC a umývárnou pod jedním uzavřením, pak podle odvolacího soudu nelze než dovodit, že obytné buňky mohou sloužit jako samostatné bytové jednotky k bydlení. Tomu, že jde zjevně o stavbu určenou k bydlení, svědčí i obsah stavebního povolení, na jehož základě byla stavba realizována jako komplex obytných budov, z nichž dvě byly právě svobodárny (zóna 01-dva věžové domy-svobodárna, zóny 02-bytový objekt 194 bytových jednotek, zóna 03-bydlení pro starší obyvatele-100 bytových jednotek, zóna 04-bytový objekt 155 bytových jednotek), přičemž odhlédnout nelze ani od skutečnosti, že i v katastru nemovitostí je u předmětného domu č. p. 2140 vyznačen jako způsob užívání „bydlení“. Odvolací soud uzavřel, že kolaudovaný objekt obsahuje obytné buňky zjevně způsobilé sloužit jako samostatné bytové jednotky k bydlení, a jde tak o nemovitost určenou k bydlení, tedy obytný dům, který na žalobce přešel podle §3 zákona č. 172/1991 Sb. Ohledně pasivní věcné legitimace žalované 1) setrval na právním závěru, který uvedl v předchozím zrušujícím usnesení, a proto za nepřiléhavý označil odkaz žalované 1) na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 33 Odo 871/2005, když žalobce nebyl účastníkem konkursního řízení, naopak uplatnil svůj nárok z titulu lepšího práva, a je tak nerozhodné, zda žalovaná 1) přijala plnění na základě rozhodnutí soudu či kdy takové rozhodnutí bylo zrušeno.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci, jehož přípustnost spatřuje v tom, že soudy obou stupňů se odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, neboť 1) „v rozporu s hmotným právem dovodily, že předmětná budova je budovou obytnou ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., resp. §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., a souběžně se nevypořádaly s její argumentací stran definice bytu podle vyhlášky č. 83/1976 Sb., spočívající v nemožnosti směšovat pojem obytná místnost a byt, spolu z toho plynoucími konsekvencemi ve vztahu k charakteru celé budovy“ (k tomu odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000), 2) pojem „byt“ vyložily odchylně od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, 3) nezohlednily smysl a účel zákona č. 172/1991 Sb. a tím se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, které stanoví postup soudu v případech, kdy text zákona umožňuje více interpretací, a 4) nesprávně založily její pasivní legitimaci k vydání bezdůvodného obohacení, čímž se odchýlily od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2552/2011.
Dovolatelka nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu a k bodu ad 1) dovolání s poukazem na §59 odst. 1 a §62 zákona č. 41/1964 Sb. namítá, že jeho závěr, podle nějž je předmětný dům obytným domem, nerespektuje zákonnou definici obytného domu a ani bytu, když obytné buňky považuje za „zjevně způsobilé sloužit jako samostatné bytové jednotky“. Technická definice bytu je přitom obsažena v §42 odst. 3 vyhlášky č. 83/1976 Sb. (podle nějž byt musí mít obytný prostor, vlastní uzavíratelný vstup, předsíň, prostor pro vaření, pro uskladnění potravin, pro tělesnou hygienu a pro umístění záchodové mísy), který však dovolací soud neaplikoval, a jako samostatnou bytovou jednotku „akceptoval obytnou buňku bez vlastní kuchyně“, čímž porušil její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 269/05). Pokud jde o bod ad 2) dovolání, dovolatelka odvolacímu soud vytýká, že v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 400/2000, sp. zn. 26 Cdo 2758/99 a stanoviskem tohoto soudu sp. zn. Cpj 40/83, uveřejněným pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, posoudil obytné buňky ve svobodárně jako byty, ačkoliv stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí používá termíny „svobodárna“, „obytné buňky“ a „ubytovna“, přičemž však obč. zák. i zákon č. 41/1964 Sb. používají pojmy „byt“ a „pokoj ve svobodárně“ vedle sebe jako jiné kategorie ubytování - viz §52 odst. 2 a §62 zákona č. 41/1964 Sb. a §712 obč. zák.; z toho dovolatelka dovozuje, že pokoj ve svobodárně nemůže být chápán jako „byt“, a v důsledku toho definici obytného domu rozšiřovat mimo kategorii bytu i na obytnou buňku „jako pokoj ve svobodárně“. Kromě toho sám žalobce ve stanovisku odboru obecního majetku ze dne 5. 8. 1997 uvedl, že dům je „nebytovým objektem“. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 950/2000 pak plyne, že určení, zda je dům obytný či nikoliv, je výlučně odbornou otázkou, kterou rozhoduje příslušný stavební úřad. Ohledně předmětného domu uvedl stavební úřad v kolaudačním rozhodnutí, že se jedná o „ubytovnu“, tudíž pokoje měly charakter přechodného ubytování, nikoliv bydlení, a takové pokoje tedy nemohou vyhovět definici bytu dle §62 zákona č. 41/1964 Sb.; ve stavebním povolení se hovoří o „svobodárně“ a o „lůžkách“, a nikoliv o bytových jednotkách. Na základě toho lze podle dovolatelky shrnout, že pokud se v budově nenacházejí ze dvou třetin podlahové plochy byty v právním slova smyslu, nelze ji považovat za obytnou. K bodu ad 3) dovolatelka vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci spočívající „v nezohlednění účelu a smyslu zákona č. 172/1991 Sb.“, jelikož „připustil přechod majetku, který nemohl naplnění účelu a smyslu zákona nijak posloužit“, když „nesprávně rozšířil definici obytného domu, čímž nejenže nerespektoval hmotné právo, ale souběžně tak změnil účel a smysl zákona a přisoudil obci i majetek, jehož přechod nijak nepřispěl k realizaci úkolů samosprávy na úseku bydlení“. K bodu ad 4) dovolání dovolatelka namítá, že pro posouzení toho, zda se bezdůvodně obohatila na úkor žalobce, je podstatné, kdo byl reálným příjemcem žalované částky (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2552/2011), z čehož podle ní plyne, že se nemohla na úkor žalobce bezdůvodně obohatit, protože plnění se fakticky nedostalo do její dispoziční sféry; nebyla tudíž hmotně právním nositelem předmětné pohledávky, když její postoupení notifikovala konkursnímu správci i dlužníkovi. Dále dovolatelka podotkla, že v souladu s dikcí rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 432/2011 rozvrhové usnesení nezakládá vznik pohledávek jím uspokojovaných konkursních věřitelů, a právě proto lze ohledně těchto pohledávek uvažovat o následné „korekci“ prostřednictvím žaloby „z lepšího práva“. V důsledku rozvrhového usnesení jí tedy nevznikla žádná „pohledávka na výplatu“, neboť ke vzniku pohledávky samotné (jako aktiva) rozvrhovým usnesením nedošlo a žádné aktivum nově nevzniklo. Připomněla též závěry uvedené v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1078/2005 týkající se rozlišení zastoupení přímého a nepřímého, z nějž podle ní vyplývá, že v důsledku notifikace postoupení pohledávky vůči dlužníkovi-úpadci se zastoupení žalované 2) změnilo z nepřímého na přímé. Požadavek na zaplacení žalované částky by tak podle ní byl v hrubém rozporu s úpravou bezdůvodného obohacení, ale i dobrými mravy a principem spravedlnosti. Konečně pak dovolatelka upozornila na to, že v jiném řízení ve věci identické s tímto sporem rozhodl Vrchní soud v Praze opačně a že Ústavní soud ústavní stížnost žalobce odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1572/17, z čehož dovozuje, že odvolací soud porušil ochranu soukromých práva stanovenou v §13 zákona č. 89/2012 Sb. a její právo ve vztahu k předvídatelnosti rozhodnutí dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, a rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2009, sp. zn. 30 Cdo 2811/2007). Navrhla, aby dovolací soud „oba shora označené rozsudky změnil tak, že se žaloba zamítá“, a že se jí přiznává náhrada nákladů řízení.
Žalobce v obsáhlém vyjádření k dovolání navrhl, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto, nebo jako nedůvodné zamítnuto. Poukázal zejména na to, že předmětný dům byl kolaudován jako objekt sloužící k bydlení (svobodárna) - na rozdíl od domu ve zmíněném rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000 - že až v roce 1997 byl užíván jako nebytový prostor, dále na právní posouzení svobodárny v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, a na rozsudek téhož soudu sp. zn. 26 Cdo 400/2000, v němž se uvádí, že za splnění podmínek uvedených v §42 odst. 4 písm. a) vyhl. č. 83/1976 Sb. může byt představovat i jedna obytná místnost. S těmito rozhodnutími tudíž napadený rozsudek odvolacího soudu není v rozporu. Dále odkázal na znalecký posudek Zdeňka Bareše, z jehož závěru plyne, že obytné místnosti tvořily dvě třetiny celkové podlahové plochy domu a že obytné buňky jsou tvořeny dvěma pokoji, předsíní, WC a umývárnou pod jedním uzavřením, takže soudy správně vycházely z toho, že tyto buňky mohou sloužit jako samostatné bytové jednotky. I z dalších provedených důkazů pak vyplývá, že v době účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. se jednalo o dům sloužící k bydlení, a nesouhlasí proto s námitkou žalované 1), že soudy nepřihlédly ke smyslu a účelu tohoto zákona, přičemž podotýká, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010 na danou věc nedopadá. Žalobce pak dodal, že otázka pasivní věcné legitimace žalované 1) v daném sporu již byla vyřešena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3722/2015, že z usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1572/17, nelze činit žádné závěry, neboť ústavní stížnost směřovala proti rozhodnutí o bagatelní částce, a že na rozdíl od žalované 1) má za to, že v rozporu s dobrými mravy by bylo odepření vyhovění jeho nároku.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, neboť řízení bylo u soudu prvního stupně zahájeno dne 31. 5. 2010 (srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž se řízení končí, oprávněnou osobou (účastnicí řízení), zastoupenou advokátem, v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Současně platí, že přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že k přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí dochází v rozsahu a za podmínek zákonem stanovených, a to ze zákona ( ex lege) ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. (tj. k 24. 5. 1991). K přechodu věcí z majetku státu je přitom třeba kumulativního naplnění všech zákonem stanovených podmínek. V případě přechodu „obytných domů“ (nepatřících k tzv. historickému majetku obcí; srov. §2 cit. zákona) jde o podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona, k nimž - krom vlastnictví státu a lokalizace domu v katastrálním území dané obce - patří zejména charakteristika domu jako „obytného“ ve smyslu tehdy platných předpisů (srov. §59 zákona č. 41/1964 Sb. - na nějž odkazuje poznámka pod čarou č. 4 k §3 odst. 1 zákona) a existence práva hospodaření náležejícího organizacím, u nichž na okresní úřady, obce a v hlavním městě Praze též na městské části přešla funkce jejich zakladatele nebo pravomoc zřizovat, řídit a zrušovat tyto organizace [srov. §67 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení)]. Podmínkou přechodu obytného domu do obecního vlastnictví bylo jeho stavební dokončení a kolaudace jako „domu obytného“ (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000, nebo ze dne 28. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1612/2013, a usnesení téhož soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 540/2019).
Dle §59 odst. 1 zákona č. 41/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 1991, platilo, že dům se považuje za obytný, připadají-li z úhrnu podlahové plochy všech místností v domě alespoň dvě třetiny na byty, počítaje v to i byty a části bytů, jichž se užívá k jiným účelům než k bydlení, jakož i vedlejší místnosti a příslušenství náležející k bytům.
V rozsudku ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 30 Cdo 950/2000, na nějž odkázal odvolací soud i dovolatelka, Nejvyšší soud dále dovodil, že pro posouzení, zda se jedná o obytný dům, je rozhodující jeho právní stav, daný rozhodnutím stavebního úřadu, nikoli skutečnost, že je jako obytný dům fakticky užíván. Podle §76 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. (účinný od 1. 10. 1976 do 1. 1. 2007) je možné dokončenou stavbu, případně její část schopnou samostatného užívání, nebo tu část stavby, na které byla povolena změna, nebo udržovací práce, pokud tyto stavby vyžadovaly stavební povolení, užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí. Podle §82 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb. je to kolaudační rozhodnutí, kterým se povoluje užívání stavby k určenému účelu, a je-li to zapotřebí, stanoví se i podmínky pro užívání stavby.
Bytem dle §62 zákona č. 41/1964 Sb. se rozuměla místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úřadu určeny k bydlení a mohou tomuto svému účelu sloužit jako samostatné bytové jednotky. Za obytnou místnost dle §63 odst. 1 tohoto zákona se považovala přímo osvětlená a přímo větratelná místnost o podlahové ploše alespoň 8 m2, kterou lze přímo nebo dostatečně nepřímo vytápět a jež je vzhledem ke svému stavebně technickému uspořádání a vybavení určena k celoročnímu bydlení.
Nejvyšší soud dále opakovaně ve svých rozhodnutích (srov. např. jeho rozsudky ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 400/2000, ze dne 29. 1. 2002, sp. zn. 26 Cdo 560/2000, ze dne 6. 2. 2002, sp. zn. 26 Cdo 325/2000, a ze dne 9. 4. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2081/2000) zaujal názor, že rozhodující pro vymezení souboru místností jako bytu (popřípadě bytu o jedné obytné místnosti) je právní stav, založený pravomocným rozhodnutím o povolení užívání stavby dle §76 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, v rozhodném znění. V naposledy citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že vymezení pojmu „byt“ obsahuje vyhláška č. 83/1976 Sb., o obecných technických požadavcích na výstavbu, ve znění vyhlášky č. 45/1979 Sb., podle jejíhož §42 odst. 3 věty první je bytem soubor místností a prostorů pod společným uzavřením, který svým stavebně technickým a funkčním uspořádáním a vybavením splňuje požadavky na trvalé bydlení [za splnění podmínek stanovených v §42 odst. 4 písm. a) vyhlášky může byt představovat i jedna obytná místnost]. Přitom určením účelu užívání ve smyslu uvedené definice se míní určení užívání kolaudačním rozhodnutím stavebního úřadu, což lze dovodit z §76 odst. 1 a §85 odst. 1 věty první stavebního zákona, z nichž vyplývá, že dokončenou stavbu, popřípadě její část schopnou samostatného užívání, pokud vyžadovala stavební povolení, lze užívat jen na základě kolaudačního rozhodnutí, resp. jen k účelu určenému v kolaudačním rozhodnutí.
Svobodárna byla podle výkladu podávaného právní teorií i soudní praxí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97) vždy charakterizována jako zařízení určené k trvalému bydlení. Pro dobu před 1. 1. 1992 bylo ubytování v takovém zařízení podrobeno režimu §190 až §195 občanského zákoníku v tehdejším znění, tedy institutu osobního užívání jiných obytných místností (srov. též Češka, Z. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. Díl I., 1. vydání, Praha, Panorama 1987, str. 685), který se k 1. 1. 1992 transformoval v nájemní vztah (srov. §871 odst. 1 větu první obč. zák.), a to zjevně v nájem obytných místností v zařízeních určených k trvalému bydlení upravený v §717 a §718 obč. zák., kterým je nutno bydlení ve svobodárně poměřovat po 1. 1. 1992 (srov. rovněž Jehlička, O. - Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 4. vydání. Praha, C. H. Beck 1997, str. 705).
Pojem „jiné obytné místnosti“ nebyl v občanském zákoníku ani v zákoně č. 41/1964 Sb. definován; šlo o místnosti, které však byly bytem ve smyslu §62 zákona č. 41/1964 Sb. Rozhodující proto bylo spíše určení těchto místností, a to určení výlučně k ubytování lidí svobodných anebo žijících osaměle, čemuž vyhovovaly zejména tzv. svobodárny, podnikové ubytovny atd. (k tomu srov. Občanský zákoník a předpisy související, Praha, Panorama 1984, str. 364). Podle §194 obč. zák. přitom platilo, že o užívání obytných místností určených k trvalému bydlení platila přiměřeně ustanovení o užívání bytů s výjimkou ustanovení §154 až §158, §159, §161 odst. 2, §163 odst. 2, §167 a §172 až §181.
Jestliže tedy odvolací soud - ve shodě se soudem prvního stupně - na základě skutkových zjištění, že předmětný dům č. p. 2140 (ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví státu), jehož užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím ze dne 23. 1. 1989 jako svobodárna, která se mj. skládá z obytné části (tvořící více než 2/3 celkové plochy domu), v níž se nachází 224 bytových buněk, sestávajících ze dvou pokojů, předsíně, WC a umývárny pod jedním uzavřením, dovodil, že tyto obytné buňky byly zjevně způsobilé sloužit jako samostatné jednotky k bydlení, že tento dům splňoval kritéria obytného domu ve smyslu §59 zákona č. 41/1964 Sb., a na základě toho uzavřel, že se na tento objekt §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. vztahoval, nikterak se od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil (byť výslovně nezmínil závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, a dalších citovaných rozhodnutích).
Na uvedeném nemůže nic změnit ani výtka dovolatelky, že odvolací soud neaplikoval §42 odst. 3 vyhlášky č. 83/1976 Sb. (federálního ministerstva pro technický a investiční rozvoj, vydané dne 6. 8. 1976, jež platila od 1. 10. 1976 do 1. 7. 1998) a jako samostatnou bytovou jednotku „akceptoval obytnou buňku bez vlastní kuchyně“, neboť toto ustanovení nestanovilo, že byt musí mít vlastní kuchyň, nýbrž pouze prostor pro vaření a pro uskladnění potravin. O porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se tudíž již z tohoto důvodu nemůže jednat; kromě toho je pro posouzení charakteru předmětného domu podstatné, že byl kolaudován jako svobodárna.
Stanovisko kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 12. 1983, uveřejněné pod č. 27/1984 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na danou věc nedopadá, neboť bylo přijato k otázkám praxe soudů ve věcech soudního výkonu rozhodnutí vyklizením bytu.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají ani námitky dovolatelky pod bodem ad 3), neboť odvolací soud se nikterak neodchýlil od závěrů vyslovených Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, týkajících se interpretace §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., neboť zcela zřejmě nevycházel jen z jazykového vyjádření tohoto ustanovení, nýbrž implicitně i ze smyslu a účelu tohoto zákona, jímž bylo omezení vlastnictví státu ve prospěch znovuzřízených obcí a umožnění hospodaření s majetkem, který do této doby byl ve vlastnictví státu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2202/2008, ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3787/2008, ze dne 3. 7. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1756/2013, či ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3949/2015, a usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1743/2006, ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 97/2008, ze dne 14. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2736/2012).
Pokud pak jde o polemiku dovolatelky uvedenou pod bodem ad 4) dovolání, pak ani ta není způsobilá přípustnost dovolání založit, neboť rozhodnutí odvolacího soudu v otázce její pasivní věcné legitimace v daném sporu o uplatněném nároku žalobce z titulu lepšího práva, tedy z hmotně právního hlediska o nárok z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, uveřejněný pod číslem 81/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 29. 6. 2017, sp. zn. 29 Cdo 3318/2016, či ze dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2496/2014), již v dané věci byla vyřešena pravomocným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, č. j. 28 Cdo 3722/2015-309, na jehož závěry lze jen odkázat. Je tak zcela nadbytečné zabývat se poukazy dovolatelky na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 432/2011 a sp. zn. 33 Odo 1078/2005.
Dovolatelkou namítaná okolnost, že v jiném řízení ve věci identické s tímto sporem rozhodl Vrchní soud v Praze opačně (na což upozornil i odvolací soud) a že Ústavní soud ústavní stížnost žalobce odmítl usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 1572/17, není významná, neboť výrok pravomocného rozsudku vydaného v jiné věci není pro účastníky řízení ani pro soud závazný (§159a o. s. ř.), a kromě toho usnesení Ústavního soudu nemají precedenční závaznost nálezů [srov. např. nález tohoto soudu ze dne 13. 11. 2007, zn. IV. ÚS 301/05, body 88-89, a usnesení tohoto soudu 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17]. Navíc ústavní stížnost ve věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1572/17 směřovala proti rozhodnutí o tzv. bagatelní částce 36.672 Kč, proti níž by ani dovolání nebylo přípustné; v takových věcech dal Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi najevo (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3247/07 ze dne 8. 4. 2008), že s výjimkou zcela extrémních situací, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Co se oněch „extrémních situací“ týká, jedná se - jak Ústavní soud uvedl - zejména o případy, kdy by se obecné soudy při interpretaci ustanovení právního předpisu dopustily svévole, tedy své rozhodnutí vůbec neodůvodnily, anebo by se jejich závěry a odůvodnění příčily pravidlům logiky, byly by výrazem přepjatého formalismu nebo by byly jiným extrémním vybočením z obecných principů spravedlnosti.
Je možné poukázat i na rozsudek ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný pod číslem 4/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud zaujal a odůvodnil závěr, že přechodné ustanovení §3030 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost ustanovení §1 až 14 tohoto zákona na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (poměry).
Rozsudek odvolacího soudu není možné pokládat za překvapivý či nepředvídatelný, neboť právní závěr, že žalobce měl „lepší právo“ k části výtěžku zpeněžení předmětné budovy ve výši žalované částky než věřitelka v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce, vyslovil již Městský soud v Praze v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, a s tímto jeho závěrem se ztotožnil Vrchní soud v Praze již v usnesení ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, takže není možné přesvědčivě namítat, že dovolatelka byla neočekávaným vývojem právního posouzení věci připravena o možnost skutkově a právně argumentovat (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5728/2015, ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017), a to i s ohledem na právní názory vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2872/2008. K porušení jejího práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod tudíž nedošlo.
Protože dovolání žalované 1) není podle §237 o. s. ř. přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu