ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2506.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 2506/2018-659
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. Š. , narozené XY, bytem XY, a b) O. S. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalovaným 1) O. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, a 2) I. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Kadláčovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení částky 448.130,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 8 C 29/2008, o dovoláních žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2017, č. j. 15 Co 20/2017-592, takto:
I. Dovolání se odmítají .
II. Žalovaní jsou povinni nahradit žalobci b) náklady dovolacího řízení ve výši 12.584,- Kč k rukám JUDr. Jaroslavy Šafránkové, advokátky se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalovanými a žalobkyní a) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 11. 2016, č. j. 8 C 29/2008-540, uložil žalovaným povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobcům částku 448.130,50 Kč s ve výroku konkretizovaným úrokem z prodlení (výrok I.). Dále rozhodl o povinnosti žalovaných společně a nerozdílně nahradit žalobcům náklady řízení ve výši 118.617,50 Kč a náklady státu – znalečné ve výši 15.175,50 Kč (výroky II. a III.).
Předmětem sporu byl požadavek žalobců na zaplacení částky 448.130,50 Kč z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) a bytové jednotky č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný byt“) bez právního důvodu. Soud prvního stupně věc posuzoval po zrušení svého předchozího rozsudku a vyšel ze zjištění, že žalovaným, kteří předmětný byt užívali na základě rozhodnutí soudu jako náhradní byt, právo sui generis užívat náhradní byt zaniklo tím, že předmětný byt přenechali k užívání třetí osobě; užívání předmětného pozemku pak spočívalo v tom, že žalovaní na tomto pozemku neoprávněně postavili garáž. Soud prvního stupně dovodil, že částka 448.130,50 Kč představuje bezdůvodné obohacení žalovaných mající původ v plnění bez právního důvodu ve smyslu ustanovení §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále „obč. zák.“). Výši bezdůvodného obohacení stanovil podle znaleckých posudků, přičemž vzal v úvahu částky, které žalovaní za užívání předmětných nemovitostí v rozhodném období zaplatili. Nedůvodnou shledal námitku žalovaných, že se s úhradou služeb spojených s užíváním předmětného bytu nedostali do prodlení, neboť z jejich nesouhlasných reakcí na vyúčtování je nepochybné, že se s vyúčtováními seznámili; navíc bezdůvodné obohacení vzniklo již tím, že poskytnuté služby spotřebovali.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 12. 12. 2017, č. j. 15 Co 20/2017-592, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že se zamítá žaloba co do částky 3.967,94 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení z této částky od 15. 1. 2008 do zaplacení a dále co do zákonných úroků z prodlení z částky 116.438,15 Kč od 15. 1. 2008 do 26. 5. 2011, z částky 114.619,21 Kč od 15. 1. 2008 do 26. 5. 2011, z částky 91.982,18 Kč od 5. 5. 2008 do 26. 5. 2011 a z částky 119.280,95 Kč od 5. 5. 2008 do 26. 5. 2011; ve zbylém rozsahu výrok I. potvrdil (výrok I.). Dále rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že se žalobcům náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok II.), a ve výroku III. o nákladech státu potvrdil (výrok III.). Rovněž rozhodl o povinnosti žalovaných nahradit žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 10.400,- Kč (výrok IV.).
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně kvalifikace požadavku žalobců jako nároku z bezdůvodného obohacení. Aproboval rovněž úvahu prvoinstančního soudu o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající obvyklé hladině neregulovaného nájemného předmětného bytu, respektive o nemožnosti stanovit rozsah bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku dle výměru Ministerstva financí č. 06/2002 z důvodu jeho ekonomického využívání žalovanými. Zdůraznil, že v podání ze dne 1. 8. 2016 žalobci pouze shrnuli a z části doplnili skutková tvrzení, pročež nadále trval jejich žalobní požadavek na příslušenství z dlužných částek upřesněný v podání ze dne 5. 5. 2011. Za nedůvodnou označil jak kompenzační námitku žalovaných ve výši 46.230,- Kč, tak námitku rozporu s dobrými mravy. Názor soudu prvního stupně však korigoval jednak ve vztahu k zákonnému úroku z prodlení, neboť v případě užívání předmětného bytu bez právního důvodu není podmínkou splatnosti nedoplatků za spotřebované služby řádné vyúčtování, nýbrž výzva k plnění, přičemž žalobci své nároky z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětného bytu bez právního důvodu přiléhavě zformulovali až v podání doručeném žalovaným dne 25. 5. 2011, a proto odvolací soud tento zákonný úrok z prodlení přiznal až ode dne 26. 5. 2011, a dále ve vztahu k částce 3.967,94 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 15. 1. 2008 do zaplacení, a to z důvodu překážky rei iudicatae.
Proti výrokům I., III. a IV. rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní identická dovolání. Mají za to, že dovolání je přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), neboť odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu (reprezentované v dovolání blíže specifikovanými rozhodnutími). Vyjadřují přesvědčení o nesprávnosti závěru odvolacího soudu o oprávnění žalobců požadovat bezdůvodné obohacení v jiné výši než ve výši regulovaného nájemného, jelikož v takovém případě by se dle mínění dovolatelů nemohlo jednat o přiměřený náhradní byt. Domnívají se rovněž, že žalobci podáním ze dne 1. 8. 2016 (dovolateli označeném jako změna žaloby) explicitně nově vymezili předmět řízení tak, že již požadovali úhradu úroků z prodlení toliko z částky ve výši 10.669,- Kč a nikoli z celé žalované částky, pročež jim soudy nižších stupňů v rozporu s ustanovením §153 odst. 2 o. s. ř. přisoudily více, než čeho se domáhali. Poukazují také na skutečnost, že dosud nenastala splatnost pohledávek za čerpání služeb v předmětném bytě, neboť žalovaní neobdrželi řádné vyúčtování. Nesouhlasí ani s tím, že přenechání užívání pozemku pod garáží třetí osobě splňovalo znaky podnikatelské činnosti, a tudíž nebylo možné aplikovat cenovou regulaci dle výměru Ministerstva financí č. 06/2002. Dále mají za to, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s korektivem dobrých mravů ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., přičemž popisují celou genezi projednávané kauzy a zdůrazňují nezákonné jednání žalobců. Upozorňují též na několik pasáží odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, jež jsou nepřezkoumatelné, jakož i na porušení jejich práva na spravedlivý proces a s tím spojený názor Ústavního soudu vyjádřený v jeho usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13 (zmíněné usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), o přípustnosti dovolání. Navrhují, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci vyjádřili nesouhlas s podanými dovoláními a Nejvyššímu soudu navrhli jejich odmítnutí. Předně vyzdvihují opožděnost obou dovolání, nesouhlasí však ani s názorem dovolatelů o věcné nesprávnosti rozsudku odvolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovoláních rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláními napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 12. 12. 2017 (srovnej čl. II, bod 2. a contr. zákona č. 296/2017 Sb.); po zjištění, že dovolání byla podána proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), že byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a že byl uplatněn dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda jsou dovolání žalovaných přípustná (§237 o. s. ř.).
Mají-li žalobci za to, že dovolání žalovaných byla podána opožděně (jak explicitně artikulují ve vyjádření k dovoláním), pak tento jejich názor dovolací soud nesdílí. Pokud rozsudek odvolacího soudu byl žalovanému 1) doručen dne 7. 3. 2018, respektive žalované 2) dne 16. 3. 2018, pak poslední den zákonné dvouměsíční lhůty určené k podání dovolání (§240 odst. 1 věta první o. s. ř.) připadl pro žalovaného 1) na 7. 5. 2018 a pro žalovanou 2) na 16. 5. 2018. V uvedené dny také byla obě dovolání u soudu prvního stupně (doručením do datové schránky) žalovanými podána.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání nejsou přípustná, neboť odvolací soud se při řešení vymezených právních otázek od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Dovolání proti části potvrzujícího výroku I. rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o přisouzenou částku 10.669,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného užívání pozemku parc. č. XY pod stavbou garáže, pak nejsou ze zákona – objektivně – přípustná [§238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], neboť plnění, jež je založeno na samostatném skutkovém základu (oproti nároku na vydání bezdůvodného obohacení užíváním bytu bez právního důvodu), nedosahuje v době vydání rozhodnutí hodnotového censu 50.000,- Kč (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 33 Cdo 841/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 356/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4787/2014, nebo též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 642/03, popřípadě usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3191/13)
Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v názoru, že bezdůvodné obohacení získané plněním bez právního důvodu vzniká již samotným přijetím plnění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2758/2006, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Je-li pak podstatou tohoto plnění užívání cizí věci, jež se neopírá o žádný právní titul, může být jediným přiléhavým závěrem ten, že bezdůvodné obohacení nastává každým dnem takového užívání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4126/2009, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1128/2014). Nejvyšší soud ve svých dřívějších rozhodnutích rovněž opakovaně vyslovil názor, dle něhož bezdůvodné obohacení představuje závazkový právní vztah, ze kterého pohledávka vzniká tomu, na jehož úkor se jiný bezdůvodně obohatil, a dluh tomu, kdo obohacení získal. Bezdůvodné obohacení přitom patří mezi nároky, u nichž není zákonnou úpravou stanovena splatnost pohledávek vzniklých z tohoto právního titulu a doba plnění je u nich obvykle vázána na výzvu věřitele podle ustanovení §563 obč. zák. Teprve výzvou k plnění se dluh stává splatným a dlužník je povinen jej splnit prvního dne poté, kdy byl o plnění věřitelem požádán. Forma výzvy k plnění není předepsána, je však nutné, aby splňovala obecné náležitosti stanovené v ustanovení §34 a násl. obč. zák., a z jejího obsahu musí být zřejmé, že věřitel vyzývá dlužníka k plnění, jehož výše musí být dostatečně určitě specifikována (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 33 Odo 1642/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4260/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2202/2012). Tyto závěry odvolací soud respektoval, neboť žalobcům přiznal zákonný úrok z prodlení až ode dne následujícího po dni, kdy byli žalovaní vyzváni k vydání bezdůvodného obohacení v intencích výše uvedených judikatorních závěrů. Přiléhavost postrádá odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, neboť v odkazované věci se jednalo o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, nikoli o vydání bezdůvodného obohacení.
Pokud jde o výši bezdůvodného obohacení za užívání předmětného bytu, názor odvolacího soudu nijak nekoliduje s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a rovněž ani Ústavního soudu. Odkaz žalovaných na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4167/2011 (a z něj citovaná část odůvodnění), nijak nepodporuje argumentaci dovolatelů o vzniku bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající regulovanému nájemnému. Ba naopak, obvyklým nájemným (nájemným v místě a čase obvykle vynakládaným za užívání obdobné věci) se podle citovaného rozhodnutí rozumí nájemné tržní. Pokud žalovaní platili ve vyklizovaném bytě tzv. regulované nájemné, automaticky to neznamená, že užívání náhradního bytu nebude spojeno s placením tzv. tržního nájemného (které je zpravidla podstatně vyšší než tzv. regulované nájemné). Podmínky přiměřenosti náhradního bytu se váží k bytu jako takovému, nikoliv však k podmínkám, za nichž je (bude) užíván. Nelze totiž vycházet z takové výše nájemného, která přežívá z doby, kdy platila protiústavní úprava regulace nájemného (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. IV. ÚS 524/2003, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek č. 34 pod č. 138, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1835/2004, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 927/2007). Odvolací soud, určil-li výši bezdůvodného obohacení podle obvyklé hladiny (neregulovaného) nájemného předmětného bytu (srovnej vedle dovolateli citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4167/2011, též např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 17/2014), tak postupoval zcela v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Bez vlivu na závěr o objektivní nepřípustnosti dovolání, pokud směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzujícím rozsudek soudu prvního stupně co do částky představující náhradu za bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním pozemku pod stavbou garáže, se sluší uvést, že ani výtka dovolatelů brojící proti závěru o neaplikovatelnosti cenové regulace z důvodu podnikatelského využití by nezakládala přípustnost dovolání, jelikož uvedený závěr (o podnikatelském využití garáže) patří k závěrům skutkovým, pro které rozsudek odvolacího soudu k dovolacímu přezkumu otevřen není a jejichž případnou kritikou nemůže být založena přípustnost dovolání (na ni lze usuzovat toliko prostřednictvím jediného dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totéž platí i pro žalovanými vznesený nesouhlas se zahrnutím částky ve výši 46.230,- Kč do kalkulace výše bezdůvodného obohacení za rok 2011.
Přisvědčit nelze rovněž námitce dovolatelů, jíž odvolacímu soudu vytýkají překročení žalobního návrhu. Změnou návrhu se totiž rozumí změna spočívající v tom, že žalobce: a) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (jde o tzv. rozšíření návrhu), b) na základě stejného skutkového základu požaduje jiné plnění, např. místo uložení povinnosti k nepeněžitému plnění se domáhá zaplacení peněžité částky, c) na základě stejného skutkového stavu požaduje místo splnění povinnosti vydání určujícího výroku, nebo naopak, tj. mění žalobu o plnění na určovací žalobu, nebo naopak, d) požaduje stejné plnění, ale na základě jiného skutkového stavu, než ho vylíčil v návrhu, a to buď zcela nového, nebo doplněného o další rozhodující skutečnosti, e) na základě jiného skutkového stavu požaduje jiné plnění, popřípadě navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, a naopak (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 171/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015, či dovolateli citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1798/2014). Od změny žaloby je třeba odlišit podání, kterými žalobce odstraňuje vady žaloby nebo doplňuje žalobu o skutkové okolnosti odůvodňující uplatněný nárok z hlediska hmotněprávního ustanovení dopadajícího na danou věc (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 78/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 20 Cdo 688/99, publikované v časopise Soudní judikatura, č. sešitu 7/2001, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 33 Cdo 3162/2011).
Tvrdí-li dovolatelé, že podáním žalobců ze dne 1. 8. 2016 došlo ke změně žaloby, neboť žalobci v tomto podání výslovně nepožadovali veškeré příslušenství z žalované sumy, je třeba podotknout, že žalovaní tak naznačují určité zúžení žalobního návrhu, tedy částečné zpětvzetí žaloby a nikoli její změnu. Obsahové náležitosti zpětvzetí žaloby občanský soudní řád nestanoví; z jeho smyslu ovšem plyne, že jsou jimi ty, z nichž lze bez rozumných pochybností dovodit, že daný úkon vyjadřuje rezignaci na původní záměr, aby o žalobě (respektive její části vymezené ve zpětvzetí) bylo jednáno a věcně rozhodnuto (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1211/99, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 26 Cdo 4830/2007, a usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 694/17). Z podání žalobců ze dne 1. 8. 2016 ovšem není patrná vůle, že by již nadále neuplatňovali veškeré příslušenství uplatněného nároku; nejedná se proto o zpětvzetí návrhu. Domnívají-li se dovolatelé, že soud prvního stupně připustil změnu žaloby na základě podání ze dne 1. 8. 2016, mýlí se, neboť změna žaloby byla připuštěna v důsledku podání ze dne 5. 5. 2011, v němž žalobci výslovně učinili předmětem řízení i příslušenství z částek představujících bezdůvodné obohacení za užívání bytu bez právního důvodu a úhradu spotřebovaných služeb v zažalovaných obdobích. Podání ze dne 1. 8. 2016 představuje pouze doplnění skutkových tvrzení, které žalobci učinili k výzvě soudu prvního stupně přednesené na jednání dne 13. 7. 2016 ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně na č. l. 478).
Upozorňují-li dovolatelé na nesprávnost úsudku odvolacího soudu neshledávajícího v dané při prostor pro odepření ochrany výkonu práv žalobců s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., pak ani v tomto nepředestírají důvody, v jejichž světle by napadené rozhodnutí neobstálo. Sluší se připomenout, že dle ustálené judikatury (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4238/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 397/2019) je možné v dovolacím řízení již s ohledem na úzkou provázanost posouzení rozporu výkonu práva s dobrými mravy s konkrétními skutkovými zjištěními přezkoumávat závěry soudů nižších stupňů toliko při jejich zjevné nepřiměřenosti, již však v dané věci odvolacímu soudu vytýkat nelze. Odepření ochrany výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to zásadně bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), kdo rozpor s dobrými mravy zavinil a zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv. Odvolací soud v dané věci přiléhavě vyzdvihl, že žalovaní neměli právo v žalovaném období byt užívat a o vznik bezdůvodného obohacení se sami přičinili.
Sluší se dodat, že výtka dovolatelů o nepřezkoumatelnosti dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, představuje námitku vystihující případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). O takový případ však v projednávané věci nejde. Nelze v souvislosti s uplatněnou námitkou o nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu pustit ze zřetele závěr formulovaný rozhodovací praxí dovolacího soudu, že „měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně pak lze říci, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (k tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, jenž byl uveřejněn pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V posuzovaném případě odůvodnění rozsudku odvolacího soudu představuje dostatečnou oporu k tomu, aby žalovaní měli možnost v dovolání proti němu uplatnit své námitky. Proto pokud odvolací soud odkázal na - podle jeho mínění správný názor soudu prvního stupně - o možnosti podřadit pronájem garáže pod pojem podnikání, respektive o zahrnutí částky ve výši 46.230,- Kč do kalkulace výše bezdůvodného obohacení za rok 2011, není tím založena nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu. Odvolací soud se dopustil „písařské chyby“, tedy chyby žalovanými rozpoznatelné, nazval-li občanský soudní řád občanským zákoníkem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006), pročež ani z tohoto důvodu nelze rozsudek odvolacího soudu pokládat za nepřezkoumatelný.
V daném kontextu nemá opodstatnění ani námitka dovolatelů ohledně porušení jejich práva na spravedlivý proces. Skutečnost, že odvolací soud založil své řádně, důvodně a přezkoumatelně odůvodněné rozhodnutí na závěru, s nímž dovolatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich ústavně zaručených práv. Žalobci uplatněný nárok byl projednán před nezávislým a nestranným soudem, respektive soudy více stupňů, veřejně a v přiměřené lhůtě, přičemž účastníkům nebylo odepřeno právo být přítomen projednání věci a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Nad rámec uvedeného se jeví vhodným uvést, že výtka dovolatelů týkající se porušení jejich ústavně zaručeného práva ze strany odvolacího soudu a soudu prvního stupně nemůže založit přípustnost dovolání také proto, že dovolatelé ohledně ní nevymezili, v čem spatřují naplnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (blíže k problematice přípustnosti dovolání založené na námitce porušení ústavně zaručených práv v řízení před obecnými soudy srovnej bod 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Ani argumentace, poukazující na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, tedy dovolání rovněž přípustným nečiní, nehledě na to, že závěr plynoucí z naposled citovaného rozhodnutí Ústavního soudu (o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), na nějž Ústavní soud znovu odkázal kupř. i v nálezu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, body 22. a 23., již výše zmíněné stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, bod 39., jakož i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 72/18).
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k výroku III., jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení státu, a ve vztahu k výroku IV. o náhradě nákladů odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalovaných nejsou přípustná, a proto Nejvyšší soud dovolání žalovaného 1) i žalované 2) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3, větou druhou, o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce b) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu