ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2547.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2547/2019-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně: Římskokatolická farnost Třebechovice pod Orebem , IČ 64806081, se sídlem v Třebechovicích pod Orebem, Flesarova 48, zastoupená Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti: Česká republika – Státní pozemkový úřad , IČ 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42 , o vydání nemovitých věcí a nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 16 C 104/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2019, č. j. 4 Co 46/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.) :
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud potvrdil výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 24. října 2016, č. j. 16 C 104/2015-91, jimiž byly žalobkyni vydány pozemky parc. č. XY v k. ú. XY a žaloba byla zamítnuta v části, v níž se žalobkyně domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu XY ze dne 1. 10. 2015, č. j. 417727/2013/514314/R3270/RR10519, výrokem, jímž jí měl být vydán též pozemek parc. Č. XY v k. ú. XY (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III. rozsudku odvolacího soudu).
Proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byla žaloba zamítnuta, podala dovolání žalobkyně. Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřovala v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zastavěnosti pozemku ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“). Odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/93, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4403/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 767/2006, či jeho usnesení ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017.
Účastnice řízení se ztotožnila se závěry soudů nižšího stupně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (v textu i jen „o. s. ř.“); srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že při aplikaci ustanovení zakládajícího překážku vydání věci oprávněné osobě podle §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je možné přiměřeně zohledňovat i některé závěry vyslovené při výkladu obdobně konstruovaného §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě majetkových vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017). Stejný závěr je prezentován i v odborné literatuře (srov. Jäger, P., Choholáč, A. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2015; Kříž, J., Valeš, V. Zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Komentář. 1. Vydání. Praha : C. H. Beck. 2013, s. 196 a násl.). I podle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. je tedy překážkou vydání pozemku nejenom jeho přímá zastavěnost stavbou (či její částí) – v případě stavby ve vlastnictví státu, stavbou zřízenou po vzniku majetkové křivdy – tj. zastavěnost pozemku v doslovném smyslu, ale též bezprostřední funkční souvislost pozemku se stavbou a jeho nezbytnost k užívání stavby. Tím lze pak rozumět i situace, kdy pozemek tvoří s objekty výstavby jeden (nedělitelný) funkční celek. Proto je třeba u nárokovaného pozemku vždy přihlížet i k případné celkové funkční provázanosti s jinými pozemky a stavbami, tvoří-li tyto vzájemně provázaný soubor staveb (areál, jako funkční celek), a to i s přihlédnutím k veřejnému zájmu, který představuje jedno z výkladových kritérií restitučních výluk (přiměřeně srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4460/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018).
Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje z individuálních skutkových okolností případu, kdy na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY je umístěna stavba čerpací stanice LPG (včetně technologického zázemí), tvořící součást oploceného a střeženého průmyslového a obchodního areálu, uzavřel, že dotčený pozemek (coby součást funkčně provázaného souboru nemovitostí - areálu) nelze ve smyslu §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. dovolatelce vydat, nikterak se tím od výše citované judikatury dovolacího soudu, na níž není důvodu čehokoliv měnit, neodchýlil. Ve skutkových poměrech projednávané věci (existence oploceného a střeženého průmyslového a obchodního areálu) přitom zjevně (bez ohledu na to, zda je předmětný pozemek předmětem nájmu či nikoliv) převáží veřejný zájem na zachování funkčnosti zastavěného areálu a vlastnictví povinné osoby (chráněný výlukovým ustanovením §8 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) nad restitučním zájmem dovolatelky. Se zřetelem k rozdílným individuálním skutkovým okolnostem případu pak na posuzovaný případ nedopadá ani dovolatelkou poukazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, řešící otázku naturální restituce sjezdové dráhy, coby součásti areálu lyžařského.
Závěr o příslušnosti konkrétního pozemku k areálu je ostatně primárně skutkové povahy a vyplývá z hodnocení v řízení provedených důkazů (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5267/2017, či ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1707/2018, potažmo jeho rozsudky ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, a ze dne 27. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1910/2017); dovolacímu přezkumu však podléhá výhradně správnost právního posouzení věci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1194/2017, ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 6020/2017, a ze dne 1. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4096/2018).
Na vyřešení – dovolatelkou prostřednictvím poukazu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 767/2006, předestřené – otázky, zda za zastavěné ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. lze vždy považovat též pozemky zasažené ochranným pásmem zřízeným dle právních předpisů správního práva, pak rozsudek odvolacího soudu evidentně nezávisí, když tento naplnění uvedeného výlukového důvodu existencí ochranného pásma nikterak neodůvodňuje.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání v projednávaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům účastnice řízení, která podala vyjádření k dovolání, patří paušální náhrada režijních nákladů za jeden úkon ve výši 300 Kč (§1 a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2019
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu