ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.2586.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 2586/2019-560
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) J. Š. , narozeného XY, bytem XY, b) A. Z. , narozené XY, bytem v XY, a c) R. Ž. , narozeného XY, bytem XY, všech zastoupených JUDr. Martinem Purkytem, advokátem se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby 013 12 774, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, za účasti hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 000 64 581, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o povinnosti uzavřít smlouvu o převodu pozemků, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 53 C 241/2013, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2019, č. j. 55 Co 229/2018-493, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 35.385,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Martina Purkyta, advokáta se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 496/13.
III. Žalobci a vedlejší účastník na straně žalované vůči sobě nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, Městský soud v Praze (dále jen jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. března 2018, č. j. 53 C 241/2013-416, jímž bylo žalované (coby převodkyni) uloženo uzavřít s žalobci (nabyvateli) smlouvu o bezúplatném převodu pozemků v katastrálních územích XY, v rozsudku blíže identifikovaných (dále jen „předmětné pozemky“), jako náhradních pozemků podle §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“); současně bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu, v části jeho výroku pod bodem I, podala dovolání žalovaná (dále též jako „dovolatelka“), spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, resp. že současně spočívá na řešení otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Konkrétně dovolatelka kritizuje posouzení týkající se ocenění právním předchůdcům žalobců odňatého a nevydaného pozemku, při němž se – dle názoru dovolatelky – odvolací soud odchýlil od jí citované judikatury Nejvyššího soudu (v otázce ocenění pozemku, který byl až poté, kdy došlo k jeho odnětí státem, administrativně začleněn do území hl. m. Prahy) a současně nesprávně aplikoval příslušný cenový předpis – vyhlášku č. 182/1988 Sb., o cenách staveb, pozemků, trvalých porostů, úhradách za zřízení práva osobního užívání pozemků a náhradách za dočasné užívání pozemků, ve znění vyhlášky č. 316/1990 Sb. (dále jen „vyhláška č. 182/1988 Sb.“), jestliže neprovedl korekci ceny pozemku (srážky) ve smyslu ustanovení přílohy 7, tabulky I cit. vyhlášky. Za nesprávné dovolatelka považuje i vyřešení otázky, byly-li splněny předpoklady pro uspokojení nároku oprávněných osob převodem pozemků mimo veřejnou nabídku na základě podané žaloby, jsouc přesvědčena o tom, že vůči žalobcům nepostupovala svévolně ani liknavě. Závěrem předkládá k posouzení otázku, zda postup oprávněných osob požadujících vydání náhradních pozemků „v rozloze mnohonásobně vyšší, než byl původní nevydaný pozemek“ není v rozporu s účelem zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalovanou) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení (nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Rozhodovací praxe dovolacího soudu (jíž je reflektována i judikatura Ústavního soudu – srov. zejm. nález ze dne 4. 3. 2004, sp. zn. III. ÚS 495/02, nález ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. III. ÚS 495/05, či nález pléna Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 6/05, uveřejněný pod č. 531/2005 Sb.) je ustálena v závěru, že v případě liknavého, svévolného či diskriminujícího postupu státu (či jeho předchůdce – Pozemkového fondu ČR) při uspokojování nároku oprávněné osoby na převod náhradního pozemku může oprávněná osoba nárok uplatnit u soudu žalobou na vydání konkrétního vhodného pozemku, aniž by důvodnost takové žaloby bylo lze vázat na podmínku zahrnutí pozemku do veřejné nabídky, a že takový postup (jenž je výrazem zásady vigilantibus iura scripta sunt ) nelze vůči ostatním oprávněným osobám pokládat za diskriminující (k tomu srovnej především rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod č. 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Soudní praxe je ustálena i v tom, že jako přinejmenším liknavý, ba až svévolný lze kvalifikovat i takový postup žalované (jejího právního předchůdce), jímž bez ospravedlnitelného důvodu ztěžuje uspokojení nároku oprávněné osoby zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků) nesprávným ohodnocením nároku, tj. nesprávným určením ceny oprávněné osobě odňatých a nevydaných pozemků (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016) a kdy proto nebylo možno na oprávněné osobě spravedlivě požadovat další účast ve veřejných nabídkách (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 837/2017, nebo ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1117/2015).
Uspokojení nároku oprávněné osoby způsobem, jenž se vymyká zákonem stanovenému postupu (srov. §11a zákona o půdě), je třeba mít za výjimečné, podmíněné zjištěními vedoucími k závěru, že postup žalované (jejího předchůdce) lze kvalifikovat jako liknavý, svévolný či diskriminační; uspokojení nároku převodem pozemku do veřejné nabídky nezahrnutého je namístě tehdy, kdy se oprávněná osoba přes svůj aktivní přístup nemůže dlouhodobě domoci svých práv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014).
Zjišťování a hodnocení rozhodujících skutečností o krocích oprávněné osoby, jakož i postupu žalované (jejího předchůdce) je především otázkou skutkových zjištění, s nimiž je pak úzce svázáno i posouzení, byl-li postup žalované (jejího předchůdce) při uspokojování nároku oprávněné osoby liknavý, diskriminační, nebo nesoucí znaky libovůle či svévole; závěr o tom lze pak v dovolacím řízení přezkoumat toliko v případě, kdyby úvahy soudů nižších stupňů, nalézajících skutková zjištění, byly zjevně nepřiměřené (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5389/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1787/2015, a ze dne 6. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1540/2015).
Takovým defektem hodnotící úvaha odvolacího soudu v dané věci zjevně netrpí. Ta je vystavěna zejména na tom zjištění, že nárok žalobců na převod náhradních pozemků dosud nebyl uspokojen, ačkoli jej žalobci (resp. jejich právní předchůdci) uplatnili již v roce 1992, o takto uplatněném restitučním nároku bylo pravomocně rozhodnuto až v roce 2000, přičemž žalovaná (před 1. 1. 2013 její právní předchůdce) bez legitimního důvodu ztěžovala uspokojení uplatněného nároku zásadně předpokládaným postupem (tj. prostřednictvím veřejné nabídky pozemků; srov. §11a zákona o půdě) zejména nesprávným oceněním nároku (k důsledkům lpění žalované na nesprávném ocenění restitučního nároku pak dále srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 28 Cdo 155/2016). Na základě těchto skutečností, ovšem i s přihlédnutím k tomu, že struktura nabídky náhradních pozemků neměla potřebné kvalitativní ani kvantitativní parametry k uspokojení nároku žalobců (jako oprávněných osob), odvolací soud dovodil, že ani v tomto konkrétním případě nelze žalobcům klást k tíži, že se neúčastnili veřejných nabídek (tj. neuspokojovali svůj restituční nárok zákonem předpokládaným postupem), pročež odvolací soud uzavřel, že při prokazatelně liknavém a svévolném postupu dovolatelky (jenž zjevně není dovozován toliko z délky doby, po kterou restituční nárok zůstal neuspokojen) byla žalobcům jako způsobilý prostředek k uspokojení jejich práv k dispozici právě i žaloba na vydání konkrétních vhodných pozemků do veřejné nabídky nezahrnutých. Takový závěr se ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu (a Ústavního soudu) nikterak neprotiví.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4926/2017, není v posuzované věci případný, nejenom proto, že odkazované rozhodnutí je vybudováno na skutkovém zjištění, kdy nebyl prokázán liknavý, diskriminační či dokonce svévolný postup žalované (resp. jejího právního předchůdce) vůči nárokům oprávněné osoby, jež se nadto neúčastnila veřejných nabídek, aniž by jí v tom bránila překážka objektivní povahy, ani jinak aktivně o saturaci svého nároku neusilovala. Naproti tomu v dané věci byly skutečnosti dokládající liknavost a svévoli žalované (jejího předchůdce) vůči oprávněným osobám doloženy, přičemž účast v nabídkových řízeních byla oprávněným osobám ztěžována jak nesprávným oceněním restitučního nároku, tak i nedostatečnou nabídkou náhradních pozemků. Další odkaz na (v jiné věci vydané) usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5016/2014, jímž dovolací soud na pokladě soudy tehdy učiněných zjevně odlišných skutkových zjištění aproboval závěr odvolacího soudu o absenci liknavosti, svévole či diskriminace v postupu žalované (a proto dovolání odmítl), je rovněž nepřípadný, nehledě na to, že jde o rozhodnutí, jež bylo spolu s jemu předcházejícím meritorním rozhodnutím odvolacího soudu Ústavním soudem zrušeno (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. I. ÚS 1663/16, jehož si je vědoma i sama dovolatelka). Nelze přisvědčit ani těm výtkám dovolatetlky, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. I. ÚS 2283/17, a ze dne 10. 1. 2018, sp. zn. I. ÚS 2073/17, jestliže – jak vysvětleno výše – hodnotící úvahy odvolacího soudu o liknavém, svévolném a diskriminačním přístupu dovolatelky (i s přihlédnutím k počínání jejího předchůdce, Pozemkového fondu ČR) při uspokojování restitučního nároku žalobců nejsou nepřiměřené zjištěným skutkovým okolnostem věci a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za nepřezkoumatelné (k tomu viz dále).
V otázce ocenění původního pozemku parc. č. XY v k.ú. XY (právním předchůdcům žalobců odňatý a nevydaný pozemek, za který oprávněným osobám podle zákona o půdě náleží náhradní pozemek) vzhledem k jeho územnímu (administrativnímu) začlenění, dovolací soud předně odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, v němž Ústavní soud na straně jedné akcentoval potřebu zachování identity odňatého a náhradního pozemku, přičemž za rozhodný považoval charakter a hodnotu pozemků ke dni odnětí státem, na straně druhé poukázal na to, že za odňatý pozemek v malé obci sice má být poskytnut též pozemek v malé obci, avšak s tím, že tuto zásadu nelze mechanicky aplikovat na případ zákonem nijak nezohledňované změny územního uspořádání obcí. Zatímco přeměnou zemědělského pozemku na stavební se skutečná hodnota pozemku reálně zvýší, pouhým administrativním aktem začlenění malé obce do většího města se hodnota pozemků zvýší pouze imaginárně, úředně, ale nikoli reálně. Hodnotu pozemku neurčuje administrativní velikost obce, ale její poloha, dopravní dostupnost od velkého města, občanská vybavenost apod., které jsou na takovém administrativním aktu zcela nezávislé (odst. 14-16 cit. nálezu; srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 1497/13). Tyto závěry ve své judikatuře přijal i Nejvyšší soud, např. v rozsudku ze dne 8. 1. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3454/2013, či v rozsudku ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 264/2014. V souladu i s touto judikaturou pak odvolací soud uzavřel, že pozemky mají být oceněny bez ohledu na změny v administrativním členění jako pozemky na území hlavního města, a že cena se stanoví podle §28a zákona o půdě v cenách platných ke dni 24. 6. 1991 (dále srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3971/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4048/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 296/2015). Naposled citované závěry se pak nepříčí ani další judikatuře, na níž se odkazuje v podaném dovolání (viz zejm. argumentaci shrnutou v bodech 42 - 45 a 52 - 53 dovolání, v jejímž rámci se zmiňují zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, a ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2956/2014).
Závěry o ceně odňatého pozemku pak soudy nižších stupňů i v posuzované věci čerpaly z odborného posouzení relevantních okolností znaleckým posudkem (posudek Ing. Jarosla Záluského, ze dne 10. 2. 2013, č. 3329-009-2013), jímž byl pozemek oceněn jako stavební a situovaný na území XY; podaný posudek akcentuje i zjištění, že nejsou dány relevantní okolnosti pro korekci ceny (její snížení) ve smyslu přílohy 7, tabulky I vyhlášky č. 182/1988 Sb. Zpochybňuje-li snad dovolatelka svými námitkami samotné odborné závěry čerpané soudy ze znaleckého posudku, jež byly předmětem tohoto odborného posouzení, napadá tím správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, jež není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1663/2009; shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09); námitky, jež představují kritiku skutkových závěrů odvolacího soudu, jejich správnost či úplnost, nevystihují (od 1. 1. 2013 jediný) způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. a nezakládá žádnou kvalifikovanou otázku hmotného či procesního práva, způsobilou odůvodnit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Sluší se pak připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011). Soudům nižších stupňů přitom nelze vytknout, že by se právě uvedenými kritérii při hodnocení znaleckého posudku neřídily, jestliže zejména soud prvního stupně (jehož závěry odvolací soud přejal) se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval hodnocením znaleckého posudku a detailně odůvodnil, proč vycházel z dovolatelkou napadaného znaleckého posudku, přičemž z uvedeného je zjevné, že soud prvního stupně (byť implicitně) považoval znalecký posudek za úplný, logický a souladný s ostatními důkazy.
Rozhodnutí odvolacího soudu není pak v kolizi ani s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 430/2018, na které dovolatelka současně poukázala, neboť i v něm dovolací soud vyzdvihl princip, že poskytovaná naturální náhrada má být ekvivalentní hodnotě odňatých pozemků, které – pokud by zde nebylo zákonem stanovené překážky – byly by oprávněné osobě vydány, přičemž jde o pozemky, jež se ke dni účinnosti zákona o půdě již nacházely na území XY, bez zřetele na své dřívější administrativní začlenění a kdy je nutno jak pozemky původní, tak i pozemky náhradní ocenit shodným způsobem a dle téhož právního předpisu – vyhlášky č. 182/1988 Sb. (§11a odst. 14, §28a zákona o půdě). Další podpůrné závěry zmíněné dovolacím soudem v důvodech odkazovaného rozhodnutí, týkající se kvality tehdy podaného znaleckého posudku o ceně pozemků a jeho hodnocení soudem, byly pak vysloveny v situaci, kdy se znalec otázkou aplikovatelnosti příslušného ustanovení o snížení ceny dle přílohy 7 vyhlášky č. 182/1988 Sb. ve zmíněném řízení vůbec nezabýval (na rozdíl od nyní posuzované věci).
Přípustnost dovolání nemohou pak založit ani zbylé námitky dovolatelky (že soudy neprovedly jí navržené důkazy, neprovedly výslech zpracovatele znaleckého posudku, že jím vydaná rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná), jež vystihují vady řízení (v procesu dokazování), přičemž ke zmatečnostem, jakož i k jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlíží (jen) tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Zůstává ostatně na rozhodnutí soudu, které důkazy provede a které nikoliv, přičemž není povinen provést všechny účastníky navržené důkazy, nýbrž je oprávněn (a povinen) v každé fázi řízení vážit, které důkazy vzhledem k uplatněnému nároku či tvrzením jednotlivých účastníků je třeba provést (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2013, sp. zn. 21 Cdo 2363/2012); vytýkanou vadou tedy rozhodnutí odvolacího soudu ani netrpí.
Rozhodnutí odvolacího soudu nelze označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř.) nebyly na újmu uplatnění práv dovolatelky (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014). Na otázku přezkoumatelnosti rozhodnutí, se zřetelem na požadavky kladené na jeho odůvodnění, tedy dovolatelka nahlíží mnohem přísněji a v rozporu s měřítky uvedenými v odkazované rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Přiléhavá není ani argumentace dovolatelky závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018 (v němž se dovolací soud dotkl procesní otázky, kdy lze v řízení upustit od výsledku znalce – §127 odst. 1 o. s. ř.). V souzené věci jde o procesní situaci značně odlišnou od té, kterou dovolací soud posuzoval v dovolatelkou odkazovaném rozhodnutí. Za řízení u soudů nižších stupňů dovolatelka činila sporným toliko ocenění původního pozemku (XYv k.ú. XY) jako pozemku nacházejícího se na území XY (tj. částkou 250,- Kč za 1 m 2 podle §14 vyhlášky č. 182/1988 Sb.), kterýžto závěr byl znalcem Ing. Jaroslavem Záluským v jím zpracovaném znaleckém posudku (i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu) obsáhle odůvodněn, a dále namítala, že znalcem stanovená cena měla být ponížena o 7 % (podle přílohy 7, tabulky I položky č. 4 cit. cenového předpisu), za nemožnost napojení shora uvedeného pozemku na veřejnou kanalizaci, přičemž tato naposled uvedená okolnost stala se v průběhu řízení mezi účastníky nespornou (a žalobci této argumentaci přitakali). Za dané situace pak žalovaná výslech znalce Ing. Jaroslava Záluského nepožadovala a s další argumentací, stejně tak jako s námitkami, že při ocenění citovaného pozemku měly být uplatněny i srážky za stavební nesrostlost (podle přílohy 7, tabulky I položky č. 1 cit. cenového předpisu), přichází až v podaném dovolání. Jako nerelevantní je pak třeba odmítnout i námitku dovolatelky o rozporné praxi dovolacího soudu při řešení otázky „nezbytnosti výslechu znalce, trvá-li na něm účastník řízení“ (kdy dovolatelka vedle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4318/2018, poukazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4329/2018 (ústavní stížnost podanou proti posledně zmíněnému rozhodnutí Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 14. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1266/19), k čemuž lze přiměřeně odkázat i na závěry, jež k obdobné argumentaci Nejvyšší soud vyslovil již v usnesení ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1278/2019 (z nějž vyplývá, že ani v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4329/2018 se dovolací soud žádného excesu v procesu dokazování znaleckým posudkem nedopustil).
Konečně přípustnost podaného dovolání nemůže založit ani dovolatelkou předestřená otázka, zda postup oprávněných osob žádajících náhradní pozemky „v rozloze mnohonásobně vyšší, než byl původní nevydaný pozemek“ není v rozporu s účelem zákona o půdě, a to již proto, že na řešení této otázky napadené rozhodnutí nezávisí (právní posouzení odvolacího soudu na ní založeno není). Odkazuje-li dovolatelka ohledně této jí předestřené otázky na závěry vyslovené v rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. března 2019, č. j. 16 Co 26/2019-210, sluší se snad připomenout, že nosným důvodem tohoto rozhodnutí o zamítnutí žaloby je závěr o nevhodnosti oprávněnou osobou nárokovaného pozemku jako náhradního (pro nemožnost jeho zemědělského využití k účelu, který předpokládá zákon o půdě). Závěry, jichž se nyní žalovaná dovolává, pak odvolací soud vyslovil nad rámec svých úvah jako podpůrné, rozhodnutí na nich nespočívá, nehledě na to, že nejde o rozhodnutí dovolacího soudu, jehož prizmatem bylo by lze posuzovat přípustnost dovolání. Zde sluší se znovu poukázat na konkluze konstantní judikatury dovolacího soudu i Ústavního soudu, jež opakovaně připomíná, že za pozemek, který nebylo možno vydat oprávněné osobě pro některou ze zákonem stanovených překážek, náleží oprávněné osobě náhrada odpovídající charakteru pozemku, jejž měl v době přechodu na stát (byť se cena vypočítává podle cenového předpisu platného ke dni účinnosti zákona o půdě) a že cena náhradního pozemku má být zásadně ekvivalentní ceně pozemku, jenž byl oprávněné osobě odebrán a kdy je proto nutné zachovat identitu charakteru odňatého pozemku (přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2699/2008, ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1518/2007, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4792/2014, ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3631/2013, ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1992/2015, a ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 738/2018; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. např. nález ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12). V nálezu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1088/12, Ústavní soud – krom již shora uvedených závěrů – vyslovil, že „při vědomí smyslu a účelu restitučních zákonů (zákona o půdě) lze přisvědčit právnímu názoru Nejvyššího soudu, podle kterého má být vráceno to, co bylo odňato, avšak jen v rozsahu, v jakém to zákon o půdě stanoví. Restituční řízení se nesmí podobat loterii, tj. že v rámci skupiny oprávněných osob, na které restituční předpisy dopadají, je třeba se všemi nakládat stejným způsobem. Vždyť znakem a předpokladem právního státu je především shodná ochrana práv všech právních subjektů ve stejných případech [srov. nález sp. zn. III. ÚS 252/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 16/36 SbNU 173)]; zákon má být vykládán pro všechny případy splňující stejné podmínky stejně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 566/05 ze dne 20. 9. 2006 (N 170/42 SbNU 455)]. Je proto nezbytné nalézt univerzální kritérium, s jehož použitím lze porovnávat prakticky veškeré pozemky bez ohledu na rozlohu, kulturu, kvalitu apod.; tímto kritériem je cena pozemku (srov. Kindl, M. Restituce v soudní praxi. Praha: C. H. Beck, 1997, str. 21), a to ke dni 24. 6. 1991“.
Z uvedeného vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. zjevně naplněny nejsou (že napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení je pak odůvodněno ustanoveními §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněných žalobců, jenž se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřili k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 29.244 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k/, §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovená paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 6.141,24 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 10. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu